Autor: Tomislav Sunić:
Ve světle masově imigrace Neevropanů od Evropy se musíme znovu zabývat pojmem politična. To je věčné, přestože se jeho označení i politické chápání časem mění. Musíme si také vyjasnit skutečný význam politických pojmů jako „multikulturalismus“, „identita,“ „národnost“ i obsah některých starších sdílených konceptů jako „rasa“ či „etnicita.“ Pokusím se ukázat, proč by do budoucna různé evropské národní identity měly hrát sekundární úlohu a proč by se naší prvořadou prioritou měla stát tzv. společná biokulturní identita čili jinými slovy záchrana naší sdílené kolektivní dědičnosti ztělesněné širší rodinou vzájemně spřízněných evropských národů.
Několik výchozích bodů…
V našem tzv. „multikulturním systému,“ v němž bok po boku žijí miliony lidí stovek různých národností, bychom měli jasně vymezit linie mezi partikulární národní identitou a širší výše popsanou „rodovou“ identitou – nebo ještě lépe řečeno mezi naším národním a evropským povědomím. Tyto pojmy nejsou vždy synonymy, přestože se nezřídka překrývají. Tak kupříkladu nemůže Vlám být Valonem – stejně jako nelze jihotyrolskému nacionalistovi upírat svobodu dávat před nacionalistou italským na odiv své německé kořeny.
V éře vytváření amerického státu hrála zobecněná etnonáboženská identita (často označovaná akronymem WASP –bílý anglosaský protestant) mnohem výraznější úlohu než v Evropě. I proto se na americké krajní pravici dosud těší značné popularitě označení „bělošský nacionalista,“ přestože slovo „nacionalista“ má v Americe poněkud odlišný význam než v Evropě. Zrod nacionalismu bílých Američanů měl totiž jen velmi málo společného s tradičním etnickým a sdílenou kulturou spojeným nacionalismem rozličných evropských národů na Starém kontinentu. I proto nemá angličtina odpovídající ekvivalent pro německé výrazy „Volk” a „völkisch“ či slovanské „narod“ – ne zcela přesně do současné praktické angličtiny překládané jako podstatné jméno „nation“ (národ – více „občansky“ pojatý pozn. překl.) nebo přídavnými jmény „národní“ či „etnický.“ Národní povědomí či cítění v tradičním evropském smyslu historicky stálo v Americe spíše na okraji. Až donedávna vycházelo národní povědomí v Evropě v prvé řadě ze sdíleného jazyka, historické zkušenosti a společného osudu, tj. podmínek, které pro rané Američany evropského původu na počátku 18. století nabývaly dosti výrazně odlišné podoby.
Dokonce i ne zcela jednoznačný výraz „etnický,“ který se dnes v jistých kruzích těší nemalé oblibě, má do jisté míry abstraktní a ne zcela jasně vymezený význam, díky čemuž se – přestože v závislosti na perspektivě publika zní politicky korektně či kacířsky – stal náhražkou zabarvenějších slov „rasový“ či „völkisch“. Soudobé užívání termínů „etnický“ či „etnicita“ bývá tak často nepřesné. „Klasický“ výklad rozdílu mezi dvěma výrazy zněl asi následovně: mezi Evropany a bílými Američany mohou existovat etnické či národností odlišnosti, těžko však lze hovořit o odlišnostech rasových.
V Německu nabyla velice určitá a dnes jen se syčivým temným nádechem vyslovovaná slova „rasa“ (Rasse) a „rasová příslušnost“ ze zjevných historických důvodů sama o sobě takřka kriminální podtext a liberální mainstream jich užívá jedině při popisu a odsudcích „rasových nepokojů“ či sociálního „napětí.“ Tím pádem je „problémový“ člověk, tj. každý, kdo se odchýlí od oficiálně schválené linie všeobecného multikulturalismu, ocejchován buď státní mašinérií nebo médii jako „rasista.“ Dovedeme-li aplikaci této myšlenky do důsledků, neexistují-li žádné rasy, jak systémová média a intelektuálové často tvrdí, pak nemohou v Německu ani jinde v Evropě být žádní „rasisté.“ Přesto řada teoretiků moderních identit a systému nakloněných intelektuálů rutinně užívá termín „rasista“ ke kriminalizaci svých odpůrců. Slovo „rasista“ se tedy fakticky stalo rétorickým nástrojem k potrestání odporu a vynucení ideologické konformity.
Při pohledu na práci vědců jako Frank Salter se nemůžeme vyhnout závěru, že naše dědičnost hraje skrytou, ale přesto zásadní roli v našem chování, přestože většina lidí – včetně našich politiků – to často odmítá přiznat. Sám například mohu změnit svoje vzezření, svůj pas, můžu se přestěhovat nebo získat nové občanství. Mohu také změnit své kulturní cítění a nadobro opustit svou vlast. V žádném případě však nedokáží nijak odstranit svou genetickou výbavu – nebo, řečeno politicky nekorektním jazykem – nahradit své vrozené charakteristiky rysy někoho jiného. Silné i slabé stránky mé osobnosti sice mohou být utvářeny i vlivy prostředí kolem mne, ale to, co toto prostředí formuje, existuje ve formě vrozených vlastností dlouho předtím, než jsou vlastnosti vystaveny oněm vnějším vlivům. Jistě – mohu je kontrolovat, zkrotit je či jim naopak popustit uzdu, ale nikdy nepřestanou být součástí mé identity ani mého Já.
Až do nedávna měl koncept národní identity pro nás v Evropě bez výjimky veliký význam. Dnes se však ocitáme v situaci, kdy musíme naši národní identitu přehodnotit. Následkem obřího přílivu civilizačně naprosto odlišných migrantů dnes stojíme před nutností nově zformulovat význam evropské identity. Co totiž zbylo ze staré „národní identity“ v dnešní Evropě, kde žije přes 10% občanů neevropského původu? Momentálně cítím daleko vyšší míru sounáležitosti s výše zmíněnými americkými „WASPs“, Slovanem z ruského Dálného východu nebo člověkem z kterékoliv pobaltské republiky, který sice nemusí o kultuře mé chorvatské vlasti vědět vůbec nic, ale přesto náleží do stejného či blízkého biokulturního okruhu a téže širší geografické oblasti. Mé vlastní národní povědomí se tedy ve světle stávající masivní neevropské migrace musí obrátit poněkud odlišným směrem a hledat si jiný význam. Proto se zdá anachronické a historicky překonané, aby se Srbové a Chorvati – nebo Poláci a Němci – navzájem považovali za nepřátele a možné válečné rivaly a donekonečna si předhazovali své vzájemné historické křivdy.
S ohledem na současnou i budoucí identitu musí naše priority dnes spočívat v přesném určení nepřítele naší identity a odstranění nejhlubších příčin neevropské migrace. Zde si američtí nacionalisté, i následkem vlivu jejich dějinného a společenského kontextu, zaslouží uznání za to, že přisuzují menší význam svému německé, irskému či italskému původu a namísto toho se výrazněji soustředí na imperativ ochrany a zachování tohoto společného biokulturního dědictví. Evropské „malé“ nacionalismy se svým vějířem národních identit, zděděné z 20. století, v budoucnu nesmí hrát v procesu vytvářené nové identity klíčovou úlohu.
Z tohoto úhlu pohledu se dnešní východní Evropa oproti západní části kontinentu jeví svým identitárním charakterem o poznání „evropštěji.“ Co se ale otázky budování identity týče, není to ani ve východní Evropě úplně růžové. Ve všech nově nezávislých státech východní Evropy pozorujeme vysokou míru zastaralé „negativní“ či „reaktivní“ identity. Nejviditelnější to je asi v případě Ukrajiny a Chorvatska, kde tamější nacionalisté i nadále zhusta vymezují svou národní identitu v intencích svého protisrbského a protiruského smýšlení. Tyto zastaralé a ke konfliktům často vedoucí „negativní“ identity nejsou v současné Evropě cestou vpřed.
Všem je nám jasné, že velebení multikulturního systému nám nepřátelskými elitami je skutečnou hrozbou všem evropským národům, ať už jedná o Poláky, Němce, Srby, Chorvaty, Korsičany, Francouze atd. Než však začneme s kritikou „neevropské odlišnosti“ (tj. hrozby naší identitě ze strany neevropských imigrantů), měli bychom si nejprve položit otázku: kdo z jejich přítomnosti do Evropy těží nejvíce? Hlasité stížnosti některých evropských a amerických nacionalistů o zhroucení Ameriky a Evropy nejsou dobrým výchozím bodem pro nalezení odpovědi na tuto otázku a nezákonné akce radikální prvků, které zapalují migrační a azylová centra, je třeba odsoudit. Našimi úhlavními nepřáteli totiž nejsou neevropští imigranti, ale naši vlastní politici a jejich dvorní intelektuálové ve svých luxusních čtvrtích, odkud zasévají společenský svár – aniž by vzali v potaz negativní dopady svých pomýlených a utopických kroků.
Společnosti typu, jaký se pokoušejí stvořit, zpravidla nemá dlouhého trvání. Troufnu si předpovědět dlouhodobou neudržitelnost multikulturního experimentu kancléřky Merkelové i její „vítací kultury“ – dříve či poději končívají totiž tyto sociálně-inženýrské frankensteinovské projekty rozkladem, občanskými nepokoji a v krajních případech i občanskou válkou. Jak jsme viděli u umělého jugoslávského státu, přes všechny ódy akademiků na údajně romantickou rozmanitost národů, které jej tvořily, se tato ze skupin odlišné etnické i náboženské příslušnosti složená země rozpadla v chaosu krvavé občanské války.
Ničivá ideologie multikulturalismu si v poslední době našla pěkně znějící, přestože také lživé jméno „vítací kultura,“ jakkoliv by mnohem přesnější jméno znělo „kultura vlastního zániku,“ „kultura viny“ nebo „kultura sebenenávisti.“ Dnešní v Německu tak opěvovaná vítací kultura je jen liberální rétorickou náhražkou za zhroucený komunistický projekt. Čeho se komunistům na východě Evropy nepovedlo dosáhnout kulkami, uskutečňuje dnešní systém v západní Evropě a USA prostřednictvím ideologie multikulturalismu méně násilnými, ale o to nebezpečnějšími metodami.
Z historické a filozofické perspektivy lze ideologii multikulturalismu rozklíčovat jako opožděný výhonek hypermoralismu spojený s kulturou sebenenávisti původních Evropanů a fetišismu Cizího, které Guillaume Faye označuje jako etnomasochismus a xenofilie. U asijských či afrických národů žádné známky sebenenávisti nenalezneme a jen stěží si dovedeme představit, jak si nějaká africká země dováží od sousedů „nové občany.“ Z nějakého důvodu jsou to tak pouze Evropané (nebo lépe řečeno jejich politické a kulturní elity), kdo vykazuje únavu politikou a zahanbení za své dějiny a u nichž vidíme tyto sebevražedné snahy. Carl Schmitt nás naučil, že únava národa politikou neznamená konec politiky jako takové, ale konec oslabeného společenství neschopného nadále se prosadit coby svébytný národ.
Obtížné není ani vystopovat kořeny této groteskní „vítací kultury“ (jejímž jádrem je kultura viny): vyrůstají z legálních opatření přijatých po roce 1945. Snadno si tak domyslíme, že politika kancléřky Merkelové je vedena i touto snahou usmířit démony temné minulosti, kvůli níž zřejmě cítí potřebu kompenzovat je politikou ničivého extremismu v opačném směru. Multikulturní ideologie se tak dost možná stala modelovou „negativní identitou,“ vnucenou všem státům, jež se účastní velkého „evropského projektu“ progresivců. Ironií osudu se projekt může ukázat pro tyto národy právě tak škodlivý jako nepřátelské a k rozkolům vedoucí ideologie, v reakci na něž byl vytvořen.
Etnomasochistické sebemrskačství lze z větší části vysledovat pokroucenému dogmatu „křesťanské rovnosti“ a konceptu prvotního hříchu, samozřejmě chápaném v sekularizovaném liberálně-marxistickém pojetí. Pokoušet se zastánce vítací multikultury v Evropě odzbrojit argumenty založenými na empirických datech by bylo vlastně jen ztrátou času. Ideologické či náboženské přesvědčení nelze zvrátit přehlídkou empirických faktů, jak nás už před mnoha generacemi varovali Gustave Le Bon či Vilfredo Pareto. Označení „Gutmensch“ (sluníčkář), které se v poslední době šíří Německem, asi nejlépe vystihuje tohoto vnitřní cenzuru praktikujícího, neurotického a hypermoralistického multikulturalismu nakloněného intelektuála, v mnoha ohledech podobného křesťanskému zélótovi-kazateli univerzálních „hodnot“ a kvazispirituálního ekumenismu v posledních dnech Říma. Současní němečtí politici, ale také jejich kolegové z dalších zemí EU, projevují podobný politický sebeklam a falešné sebezapření, když projevují větší starost o zidealizovanou postavu „šlechetného divocha,“ než o domácí oběti nábožensky či etnicky motivovaného násilí, jaké jsme před nedávnem viděli při útoku na vánoční trhy v Berlíně nebo novoročních znásilnění ve Vídni.
Tato tzv. „vítací kultura“ v Evropě – a pochopitelně ani její ideologická základna – zcela očividně není udržitelná. Nevede totiž ke vzájemnému porozumění, ale naopak prohlubuje existující nenávist a xenofobii. Dějiny nám poskytují bezpočet příkladů selhání násilím vytvořených umělých států a společenství. Tak kupříkladu není animozita mezi různými skupinami „Američanů s pomlčkou“ zdaleka jen něčím z osobních historek a anekdot. Kdyby hypoteticky to, co multikulturní progresivci považují za nejhorší zlo celého světa – tedy evropský člověk a jeho civilizace – zcela zmizelo ze světa, v žádném případě to nezastaví vzájemnou nenávist a konflikty mezi zbylými skupinami, tím méně by pak v podobném případě došlo k nastolení nějakého věčného míru mezi všemi lidmi. Rasismus, vyloučení a xenofobie nejsou v žádném případě výsadou „zatuchlých, bílých mužů“ – oblíbených terčů popkultury, zábavního průmyslu, tisku i mainstreamových politických komentátorů.
Nesmíme však zapomínat, že zodpovědnost za úpadek Evropy a její kultury nenesou migranti, ale největším dílem naší systémoví politici s jejich nadnárodní globální „supertřídou“ a internacionalistickým a materialistickým programem. Kdyby nebylo jejich aktivit, problémy našeho kontinentu by nebyly ani zdaleka tak obrovské. Abychom znovu nabyli své identity coby svébytného lidu (toto právo současný režim garantuje všem kromě nás), musíme nejprve rozložit existující ideologický konsenzus a na špici politického života místo toho znovu dosadit naše tradiční kulturní hodnoty. Jsme si dobře vědomi té vůbec nejdůležitější politické maximy: každého, kdo se rozhodne stát ovcí, zanedlouho rozsápou vlci. Naší největší překážkou tím pádem bude vnitřní boj, v němž musíme sebrat odvahu bránit a prosadit ty nejdůležitější věci: naši historii, dědictví a příslib naší budoucnosti.
Rád bych, aby si čtenář těchto řádků uvědomil, že při této obraně našeho lidu se identitáři (přinejmenším v kontinentální Evropě) musejí zdržet vnitřních rozmíšek, které našemu kolektivnímu zájmu v čase obležení ze všech stran nijak neprospívají. Přestože se to může jevit ironicky, jen těžko můžeme bez zásadní proměny taktiky naznačeným směrem myslet na záchranu naší civilizace. Má-li být navíc zachována naše identita coby národů, musíme ze zásady a plně odvrhnout všechny sociální patologie, jejichž náporu na všech úrovních čelíme. Jde tedy stejně tak o kulturní a estetickou, jako o politickou záležitost. A konečně samozřejmě nesmíme zapomínat, že naše současná krize je v posledku projevem vnitřní krize a vinit z ní vnější faktory nebo pouhé pěšáky nás v konečném důsledku jen dále oslabuje a rozptyluje. Sebevědomý a duchovně zdravý lid se nedá snadno podmanit. Proto přestaňme být ovcemi, dámy a pánové. Boj totiž ani zdaleka nekončí!