Rozhovor s plukovníkem Karlem Klinovským v pořadu Kupředu do minulosti.
Dlouhé období míru na našem území nám dalo do velké míry zapomenout na to, že v minulosti zde probíhaly války a že známé rčení varuje, že historie se opakuje. Může jít o válku mezi státy, nebo také o vnitrostátní ozbrojené konflikty, občanské války.
A tak by se mohlo stát, že nějaký konflikt přijde pro velkou část populace zcela nečekaně, takže nebudou na takovou situaci fyzicky ani psychicky připraveni. A je vlastně možné se na něco takového připravit? Pokud ano, jak? Co dělat, co se naučit, jak nastavit své nitro, aby byl člověk odolný a nehroutil se? O těchto otázkách a s tím souvisejících problémech rozmlouváme v další části rozhovoru s plukovníkem Karlem Klinovským, který se účastnil mnoha misí v zahraničí.
Martina: Plukovníku Klinovský, slibuji posluchačům, že se ještě tvým zkušenostem z misí, které jsou skutečně značné, rozsáhlé a táhnou se na desetiletí, budeme věnovat nejenom v našem vysílání, ale především v naší knize, kterou s tebou připravujeme. Nyní se pustíme do praktických otázek. Máš zkušenosti nejen z Jugoslávie, ale také ze situací, kdy lidé, kteří byli zvyklí na normální evropský standard, najednou museli v krizových situacích přežít takříkajíc z ničeho. Vyprávěl jsi, jak lidé jedli trávu, jak vám objímali nohy za svačinu, za banán a podobně. Kdyby nastala jakákoliv krizová situace, ať už by to byl nedostatek vody, nebo naopak záplavy, blackout, nepokoje a tak dále, jak myslíš, že je naše země na to připravena? A nemyslím armádu, ale občany, společnost. Jak nás vnímáš?
Karel Klinovský: Obecně nejsme připraveni vůbec.
Martina: Vůbec?
Karel Klinovský: Když pominu specifické skupinky, které jsem uváděl – preppery, skauty, nebo někoho, kdo se v určité oblasti připravuje, tak myslím, že jako společnost nejsme připraveni vůbec.
Moderní společnost má největší nedostatek v tom, že na katastrofy nejsme připraveni mentálně, uvnitř. Praktická příprava, rozdělání ohně, něco sníst, vypít, je jen vrcholem umění přežít. Základ je vždy v hlavě, uvnitř.
Martina: A myslíš, že je na tom někdo lépe? Zmínil jsi skauty, preppery a podobně. Myslím, že my, kteří jsme odchováni táborničením a trampingem, jsme na tom možná ještě mnohem lépe, než některé jiné národy v Evropě.
Karel Klinovský: To asi ano, ale praktická příprava, rozdělat oheň, něco sníst, vypít a podobně, je jenom vrcholem umění přežít. Základ přežití je vždy v hlavě, uvnitř. A myslím, že tato moderní společnost má největší nedostatek v tom, že na to nejsme připraveni mentálně, uvnitř.
Pamatuješ, jak jsem ti dával takový příklad: Miluji Šumavu, miluji Klostermanna a jeho povídky, jak jde chlap dva dny k zubaři a musí někde přespat. Chytne ho noc v šumavském lese, kterého se bojí. Nebojí se lesa jako takového, třeba zvířat. Ale bojí se duchů mrtvých a bludiček. Nic mu ale nepřipadá zvláštního na tom, že musí přespat v lese. To je pro něj normální, protože v lese se přece přespává, když někam jdeš. Prostě přespat v přírodě, v lese bez jídla, přece neznamená žádnou katastrofu.
Takže on se bojí nadpřirozených jevů, ale dokáže se s nimi také uvnitř vypořádat, protože ráno zjistí, že se asi dobře pomodlil a dobře zapálil svíčku, protože žádné bludičky na něho nepřišly, nesežrali ho žádní kostlivci a upíři. Pokud dnes zabloudíme my, sejdeme z cesty, tak pokud u sebe nemáme chytrý mobil, díky kterému můžeme najít, kde jsme a zavolat o pomoc, tak máme okamžitě vizi katastrofy. Věci, které pro naše předky byly úplně normální, my vnímáme jinak. Jeden kilometr lesem a nevíme, kde jsme a jsme totálně vykolejení. Chviličku nejíme, tři hodiny, a máme dojem, že umřeme.
Já třeba dělám očistné půsty a vím, že dokáži dvacet dnů nejíst, jenom pít vodu. A během těch dvaceti dnů, kdy nejím, tak skáču padákem, chodím na horolezeckou stěnu, tedy normálně žiju a dvacet dnů přitom nevezmu do pusy ani drobek ničeho. Takže když budu vědět, že den nebudu jíst, tak si říkám: „Jeden den, to je furt jen jedna dvacetina toho, co vydržím.“ A nevidím v tom žádnou hrůzu. Když mi řekneš: „Kliňáku, potrestáme tě, dalších 48 hodin ti nedáme najíst.“ Tak já se v duchu usměju a řeknu si: „No tak to není žádný trest.“ Ale řekni to někomu jinému.
Samozřejmě, jsem jako všichni. Snažím se přesvědčit své okolí, aby se mnou drželo očistné hladovky, velmi věřím očistným půstům. Lidi kolem sebe přesvědčuji, ale většina mi řekne: „Já do toho nikdy v životě nepůjdu. Pro mě je představa, že nesním za 5 hodin oběd nepředstavitelná, to nejde.“
Takže znovu: ptej se a já budu odpovídat na jednotlivé fousy. Příprava na přežití je především uvnitř nás. V kurzech, které děláme, tě nenaučím, jak přežijeme, protože to nejde. Pamatuješ, jak jsme s Václavem Cílkem a jedním zaměstnancem rádia spali pod skalním převisem, že ano?
Každý by měl poznat své hranice, kam až je schopen spadnout a vydržet to
Martina: V listopadu.
Karel Klinovský: Kdybychom to samé udělali druhý den, tak to nikdy nebude stejné. Jeden z nás by na tom byl mentálně líp, druhý by to nesl daleko hůř. Prostě nikdy stejná situace není stejná, a to je výchozí paradigma, které se snažím učit lidi v kurzech. Nevěřte tomu, že vás připravím na jakoukoli situaci, protože situací jsou milióny a já mám sedm dnů na to, abych vám vysvětlil některé základní věci.
Takže kurzy tě zas až tak moc nenaučí, protože na to máš celý život, aby ses učila, a buď máš vůli se chtít učit, nebo se na to vykašlat. Tyto kurzy by ti měly ukázat, kde je tvoje hranice, kam až jsi schopna spadnout a vydržet to. Každý máme tuto hranici jinde. Naše síly jsou jako studna a my jsme z této studny schopni, ochotni vzít strašně málo. Kdyby ses zeptala kteréhokoliv fyziologa, tak by ti řekl, že jsme normálně schopni použít deset nebo dvanáct procent svých sil a víc ne. Když trénuješ, tak jen tuto hladinu posouváš. Trénovaný olympijský vítěz použije dvaadvacet procent, ale stejně nepoužije všechno a zůstává to někde v něm.
To znamená, že člověk by si měl stále vevnitř, v mentální rovině říkat: „Vždyť já někde v sobě mám obrovské kvantum sil.“ Promiň, já se točím kolem mentální hladiny, protože mně nepřipadá důležité rozdělat oheň. To je komfort, který moc pomůže. Ale představ si, že když oheň nerozděláš, tak tě to nesmí zlomit. Stalo se jen to, že mi nebude teplo, ale jinak nic strašného.
Pokud budeš hledat v nějakých knihách, tak se naučíš oheň získat třeba bleskem, nebo ho někde ukradneš. Ale teď ho nemáš, tak budeš bez něho. Vypadá to, že bez ohně se nedá žít a učili nás stále různé způsoby rozdělávání ohňů. Ale vždyť to není ten skutečný základ. Potřebuješ vydržet. Dnes se ztratíš v horách, jak dlouho tam můžeš být sama? 24 hodin? Ani to snad ne.
Pokud oheň rozděláš, bude to krásný komfort a odměna. Jsi zručná, dovedla jsi rozdělat oheň, vytvoříš si teplo, líp se ti přežívá. Ale i když oheň nerozděláš, tak to nesmíš přijmout katastroficky. Musíš si říct: „Akorát je tady o jednu pitomou překážku víc.“
Fyzicky jsme na tom hůře než dříve
Martina: Vedeš také kurzy pro novináře, kteří jedou do krizových oblastí. Dělal jsi kurzy pro pozorovatele OBSE, aby byli připraveni i na jiné věci, než nepohodlí, třeba na zajetí a podobně. Do toho jsi dělal speciální kurzy pro profesionální vojáky, které se jmenovaly „Komando“. Když máš takto velký přehled od laiků, jakými jsou v tomto světě novináři, až po profesionály, tak by mě zajímalo, jestli jsme na tom s fyzickou a psychickou odolností lépe, nebo hůře než dříve?
Karel Klinovský: Ber to jako můj osobní názor, nereprezentuji zde ani armádu, ani žádný vzorec společnosti. Mluvím za sebe. Osobně si myslím, že jsme na tom hůř. Fyzicky určitě, to je ostatně vidět. Začínal jsem velet v roce 1983 a některým klukům, které jsem měl tehdy jako záklaďáky, je dnes kolem padesáti let. A kdybych je někde našel a srovnal je, pronesl motivační projev, tak kdyby se třeba dva z těch padesátiletých tátů s velkými břichy postavili, tak myslím, že by asi dali dnešním mladým s jejich přístupem těžce pohulit. A opět jsme u motivace a u toho co je a není možné.
Mluvila jsi o kurzu „Komando“. Pro mě to bylo velkou symbolikou, že tehdy ještě žijící generál Klemeš, poslední přeživší parašutista, který byl vycvičen v Anglii a seskočil do protektorátu, předával dole v kryptě, kde je těch sedm bust, úspěšným absolventům insignie našeho kurzu. Bylo velmi symbolické, že u těch sedmi bust stálo sedm úspěšných absolventů kurzu „Komando“ z počátečních osmdesáti uchazečů.
Je obecně známo, že jsem spolužák Péti Pavla, našeho generála, dnes nejvyššího vojáka. My jsme spolu zdravě soutěžili. Představa, že on bude v něčem lepší než já, byla nepředstavitelná. A stejné to bylo i pro něho. Takže myslím, že kdybychom spolu utíkali a mně by chyběl kousek nohy, tak bych to nikomu neřekl. Snažil bych se i bez toho kousku nohy být rychlejší než on.
Vím, o čem mluvím. Dobíhali jsme závod, ve kterém, teď mě neber za slovo, v každém týmu jeden člověk „umřel“. To byl závod, který byl špatně postaven. Kdyby tam byli normální vojáci, tak na určitém stupni závodu by voják řekl: „Já už nemůžu.“ A tím by to vzdal. Ale protože se vybrali motivovaní sportovci a nikdo z nich nechtěl první říct: „Já už nemůžu,“ tak se dostal za pomyslnou hranici a de facto zkolaboval.
V jednom týmu byl promovaný pilot, kterému odešly ledviny, a dostal se na vozík. Po tomto závodu se mladý člověk, který měl pilotovat nadzvukové letadlo, dostal na vozík kvůli tomu, že překonal určitou hranici. V našem družstvu zkolaboval zrovna Péťa Pavel, kterého odvezli přímo do nemocnice s tlakem, s totálním glykolytickým šokem. A když ho vezla sanitka a já tam lítal a sháněl cigáro, zapálil jsem si spartu, kterou mně někdo nabídnul, tak do dneška pamatuji, jak mě chtěli ti vyškovský tělocvikáři ukamenovat. Chtěli mě umlátit kameny, ale určitě neexistoval výraz ztráta motivace. Dnes existuje. Dnes přijdou vojáci do kurzu, je první den, ještě nic nezažili, jsou akorát registrovaní, podepisují nějaké bezpečnostní opatření a najednou se jeden zvedne a řekne: „Já končím.“ – „A důvod, proč končíte?“ – „Napište tam ztráta motivace.“ Co to kurva je? To je ztráta motivace.
Martina: Jsme tedy zbabělci? Nebo jak bys to pojmenoval? Mluvíš o specifické skupině lidí, kteří jsou schopni si raději nechat selhat ledviny, než by řekli: „Já už nemůžu.“ Ale když se podíváme na zbytek populace, tak na tom nejsme fyzicky lépe přesto, že máme mnohem více fitness center, více nejrůznějších vitamínových a minerálních produktů a gelů, aby se nám jakákoliv zátěž lépe zvládala.
Kdyby někdo z těch všech sportovců měl naštípat dříví, tak je okamžitě vyřízen. To samozřejmě přeháním, zase zjednodušujeme. Chci říct, že jsme pravděpodobně celkově méně fyzicky připraveni, i méně psychicky odolní. Jsme zbabělci? Dřív, když hrozilo nějaké nebezpečí, tak jak vidíme, nebo jsme slyšeli, se lidé do armády jen hrnuli. A teď to vypadá, že bychom raději počkali doma, jak to dopadne.
Karel Klinovský: Já nevím a teď se fakt nezlob, ale já ti neřeknu ani ano, ani ne. Prostě to nevím. To je těžké, víš. Na základě čeho chceš o někom prohlásit, že je, nebo není zbabělec, když si s ním neprožila situaci, ve které jde o život?
Na počátku devadesátých let bylo velké procento lidí v misích, často záložáci. To byli chlapi, kteří si tam jeli vydělat na okap, nebo na plot od baráku. Ale jeli do války. A byli hrozně velkým přínosem, protože to byli tátové od rodin, nesmírně zruční.
Martina: Nemohu to prohlásit vůbec. Na tebe jsme se obracela vlastně s touto otázkou jen proto, že máš zkušenost z armády a z bezpečnostních kurzů.
Karel Klinovský: Řeknu jednu krátkou epizodku. Nechci se k tomu moc vracet, ale na počátku devadesátých let zde bylo velké procento lidí, kteří byli v misích. Tenkrát to umožňoval zákon, byli to záložáci. To byli chlapi, kteří si tam jeli vydělat na okap nebo na plot od baráku. Ale jeli do války. A byli hrozně velkým přínosem, protože to byli tátové od rodin, nesmírně zruční. Na Plitvických jezerech bylo jednou mínus pětadvacet stupňů, dva metry sněhu, Poláci, keňští, jordánští vojáci, všichni závislí na našich náklaďácích, tatrovkách, protože nic jiného tam nejezdilo. V mínus pětadvaceti stupních v těch podmínkách jezdili jen naše tatrovky a vétřiesky (terénní nákladní automobil Praga V3S – vojenský třítunový či třínápravový speciál, lidově zvaný ventra nebo vétřieska). Jeli jsme s pozdějším kanadským generálem, tehdy to byl plukovník, zástupce velitele sektoru našeho generála Kotila. A v těch mínus pětadvaceti stupních tam stála Tatra se zvednutou kabinou, kde se šťoural typický český špinavec v černých hadrech od oleje.
Ten kanadský plukovník říká: „Zastav, zastav tady.“ Zastavili jsme, ten špinavec samozřejmě neuměl anglicky, tak plukovník říká: „Zeptej se toho vojáka, co tady dělá.“ Říkám: „Co tady děláš?“ A on říká: „Veliteli, měním agregát.“ Tak jsem řekl kanadskému plukovníkovi: „Mění agregát.“ A on říká: „Jak on může měnit agregát? Na to přece existují specializované týmy. On je řidič, tak udělá, co se předpokládá. Call higher, zavolej výše a my pošleme tým, který mění agregáty. Tak se ho zeptejte.“ Tak říkám: „Jak je možné, že tady měníš agregát sám?“A on říká: „Veliteli, jezdím v ČSAD Vsetín, mám najeto dva miliony a osmset tisíc a takových agregátů jsem za život vyměnil pětatřicet.“ Ten Kanaďan jen vytřeštil oči, protože to nikdy nezažil. Řekl: „Jak může mít najeto skoro tři miliony kilometrů?“ Já: „Protože to je záložák, který prostě přijel.“ Tito záložáci byli úžasní.
Proč o tom mluvím? Když jsme zachránili Francouze, tak jsme byli stále doprovázeni Srby, kteří dělali maximum pro to, aby nás odtáhli do Bengovace, kde by nás měli pod kontrolou i se zachráněnými Francouzi. Jednou z pastí, na které jsme se domluvili s Péťou Pavlem a s vojáky, bylo, že na místě „Y“ Srbové pojedou do Bengovace a my ujedeme se zachráněnými francouzskými vojáky někam jinam. Ale tím pádem za Srby musí jet minimálně jeden transportér, aby si toho hned nevšimli. A nevěděli jsme, co se stane s lidmi z toho transportéru, až Srbové zjistí, že jsme je obelhali. Asi dva dny předtím totiž vytáhli veřejně ven (svého) velitele posádky, plukovníka a zastřelili ho venku před velitelstvím pro zbabělost.
Hledali jsme nějaké hledisko, jak určit lidi, kteří v transportéru pojedou. Byli to většinou záložáci. Takže: „Kdo má dvě děti, vystupte o krok dopředu.“ A všichni udělali krok dopředu, takže to nebylo správné měřítko. Vezmi si, že nemáš moc času a najednou musíš vybrat čtyři nebo šest lidí, které de facto možná posíláš na smrt. Ty musíš a oni ti to neulehčují, protože všichni splňovali kritéria, takže nemůžeš vybrat. Tím chci říct, jakou tohle bylo tehdy známkou statečnosti národa. A ty se mě ptáš, jestli jsme národem zbabělých, nebo odvážných.
Schopnost improvizace, přežít, něco udělat, byla v misích opravdu pověstná. Jezdili se k nám dívat. Ale pomalu tuto schopnost ztrácíme.
Martina: Protože v posledních letech máme tendenci neustále na sebe plivat. Proto se ptám, jakou máš zkušenost s novou, dnešní generací. A to, co jsi říkal o schopnosti našich vojáků improvizovat, asi nemá ve světě obdoby.
Karel Klinovský: Rozhodně ne, to bylo až absurdní. Byl jsem ve vesnici Dolní Lapač na hranici Bosny, kousek od řeky Una. A oni asi za dvě hodiny do mé buňky přitáhli telefon z pošty a zprovoznili ho. A říkali: „Veliteli, tady je rozbombardovaná pila, my ji dáme dohromady.“ Tak dali dohromady pilu, začali řezat prkna. Já jsem pak získal dojem, že kdyby kousek dál byla rozbombardovaná atomová elektrárna, tak by někdo řekl: „Veliteli, sice tomu moc nerozumím, ale můj strejda dělá na Temelíně, já se na to mrknu.“ A že by to asi zprovoznili, protože oni uměli úplně všechno.
Na to, že jsme nikdy v životě neviděli nějaké fortifikační opevňovací práce, tak se k nám začali všichni jezdit dívat, co jsme dokázali postavit z obyčejných pytlů s pískem. Byly to zázraky. Takže naše schopnost improvizovat, přežít, něco udělat, byla pověstná. Opravdu se k nám jezdili dívat.
Ale bavíme se o počátku devadesátých let, což ještě bylo období, kdy tato improvizace byla docela nutná k tomu, abychom byli soběstační. Například udělat si cokoliv na chatě, nebo v bytě sám, skoro všechno si opravit v autě, protože ses nemohla spoléhat na řemeslníky. Takže česká kutilská zručnost byla pověstná. Ale myslím, že už je to hodně let, kdy jsme toto potřebovali k přežití, a že tuto pověstnou schopnost improvizovat pomaličku ztrácíme. Je to samozřejmě můj soukromý názor.
Přežití ve válečných konfliktech dnes strašně záleží na schopnosti komunikace a vyjednávání
Martina: Pojďme se vrátit ke kurzům přežití, které jsi organizoval a některé ještě organizuješ. Řekl jsi, že naše společnost obecně na něco vážného připravena není. Není připravená zejména psychicky, ale ani fyzicky, výdrží. Na novináře, nebo vojáky, nebo pozorovatele OBSE, máš týden. Co jsou takové základní body, co by každý z nás měl umět proto, aby byl vnitřně svobodnější, protože vydrží?
Karel Klinovský: Kdybych se tě zeptal, co bys na kurzu chtěla vědět, tak tě napadne třeba topografie, nebo získávání jídla nebo léčiv z přírodních zdrojů, léčivé bylinky, získávání a čištění vody a tak dále. To jsou základní věci. Ale přežití dnes strašně záleží na schopnosti komunikace. Neznám čísla, ale vím, že nyní v misích, ať je to Afghánistán, Irák, tak víc jak polovina, možná víc jak tři čtvrtina všech problémů je spojeny s poruchami aut, že někoho někam pošleš a jemu se porouchá auto v totálně odlehlé oblasti.
Murphyho zákony fungují perfektně, takže když se ti podělá auto, tak se ti podělá i radiostanice, baterie, nebo je tam zrovna zastíněno, takže se nedovoláš pomoci a musíš zůstat přes noc. Ale téměř nikdy tam nejsi sama. Kolem tebe jsou lidé, kteří ti mohou být nakloněni, nebo jsou naopak nepřátelští. A vždy je strašně důležitá schopnost komunikace, vyjednávání. A to máme na kurzech v mnoha formách.
Dnes je prokázáno, že třeba když tebe, jako zaměstnance organizace, zajmou paramilitanti, nebo někdo jiný, tak máš asi pět až sedm hodin na to, abys chránila informace, protože do pěti až sedmi hodin si tvoje vlastní strana uvědomí, zjistí, nebo dostane zprávy a budou si na sto procent jisti, že jsi v zajetí. A tak jsou schopni informace, které držíš, třeba nějaké kódy, hesla, telefonní čísla, změnit. Říkáme, že pět až sedm hodin bys měla odolávat výslechům a všem podobným procedurám, kterým jsi podřízena a potom začínáš hrát o vlastní život.
Teď se bavím o velmi specifickém přežití v zajetí, které je rozděleno na dvě části. První, oficiální, je přežít, ale neprozradit to, co prozradit nemám. A druhou částí je začít bojovat o vlastní život. A tyto dvě části jsou diametrálně odlišné. Navíc důležité je umět rozlišit lidi, kteří jsou vedle tebe, protože jsou tam dvě vrstvy. Je tam vrstva špinavců, paramilitantů, kteří tě dehonestují. Tak my lidi v kurzech třeba nutíme dělat různé homosexuální svatby, ponižujeme je a různě je psychicky týráme.
V kurzech učíme jak přežít v mezních situacích tak, aby lidé zjistili, kde mají své limity, s čím jsou schopni se vyrovnat. S bolestí, s hladem, žízní, chladem a tak dále.
Martina: V těch kurzech?
Karel Klinovský: V kurzech. De facto je prokázáno, že když ti dám každé ráno přes držku…
Martina: …Tak si na to zvyknu.
Karel Klinovský: A když ti třicátý den přes držku nedám, tak ti bude něco chybět, což je špatná cesta. Mnohem lepší je vzít ti osobní důstojnost, pozlátko, které je kolem tebe. Takže mnohdy než fyzicky týrat, tak třeba ženu zavřít do prasečího chlívku, nebo jsme prostě nechali svléknout, to si pamatuji do dneška, dvě mladé novinářky do spodního prádla ve velké hale a položili jsme je doprostřed našeho chlapského kroužku, kde jsme hráli paramilitanty.
Vidím typického rakijového vojáka z Jugoslávie. Mám úžasné herce. Moji vojáci hráli a ty dvě holky čekaly ponižování, možná nějaké útoky se sexuálním podtextem. A my jsme udělali něco úplně obráceného. Nechali jsme je tam v tom spodním prádle ležet a dvacet minut jsme se bavili o fotbale, o počasí, o tom, jak doma rostou prasata a slepice, o tom, jak máme velký rybíz. Po dvaceti minutách se zhroutila první z nich, protože byla připravena na všechno, ale nebyla připravena na to, že ji nebudeme věnovat pozornost. Byla přesvědčena o tom, jak je pěkná, jak bude našim útokům čelit. Na to se možná připravovala.
Skočím do druhého příkladu. Holka, která v době, kdy byla nejvíc vyslýchána a podrobována tomu, co nám v kurzech dovoluje právní řád, tak byla pořád nalíčená. Byla schopna se i v těch nejvíc vypjatých situacích nalíčit a dbát o sebe. Navíc byla hrozně feministicky naladěná. Shodou okolností v tom kurzu – neměl tam co dělat – byl s nimi voják, který nosil červený baret na hlavě, přesto že ho nosit neměl. Byl to nějaký úředník, ale měl červený baret. Tak oni v nějaké dobré víře na něho naložili, že to za ně vyřeší. A on samozřejmě vyřešil totální nic, nulu. Tím pádem skupinu dovedl ke kolapsu, a ještě měl veliké rozepře s tou druhou vůdčí osobností, s tou ženskou.
My jsme ji přivázali na stůl. Nejdříve jsme ji tedy zavedli do místnosti, kde byl nahý chlap, na kterého jsme dali asi patnáct živých pijavic. Ty pijavice byly už jak malé dětské ponožky, všechny napité, každá měla v sobě velké množství krve, některé už odpadávaly. Když pijavice odpadne, tak ti pořád teče krev. Ten figurant byl civil, absolvent nějaké přírodovědecké fakulty, který se k tomu propůjčil, a nedělalo mu to žádné problémy.
Tohoto nahého chlapa s pijavicemi jsme jí ukázali a pak jsme ji přivázali na stůl a dělali, jako bychom jí tu pijavici dali na oční víčko. Ale nebyla pijavice, dali jsme jí tam jen studenou pinzetu a vzápětí jsme jí do oka kápli látku, která se používá v Hollywoodu, abys měla upíří krvavé oči. A teď jsme jí ukázali zrcátko a říkám jí: „Teď jsem ti tu pijavici sundal a podívej, co máš s okem.“ Ona se dívala do zrcátka a měla červené oko. Já říkám: „Tady toho se holka tak tři, čtyři měsíce nezbavíš. Chceš to mít i na druhém oku?“ A ona nám v tu chvíli prozradila i číslo na babičku a naprosto všechno. Dostali jsme ji tím, že jsme jí šáhli na její vzhled.
Martina: Karle, toto jsou velice specifické techniky a myslím, že na jejich konci každý musí zodpovědně říct, kde má svou hranici. Jde jen o to, jak rychle ji protistrana odhalí, vyhmátne, a proto také dnes platí, že v okamžiku, kdy se člověk dostane do zajetí, tak jeho strana považuje všechny věci, které věděl, za prozrazené, protože vždy se najdou technologie, jak je z něho dostat. Pojďme se vrátit k občanské společnosti jako takové. Myslíš, že to, co trénujete, je svým způsobem takové trochu hraní si na vojáky, nebo se to může opravdu každému hodit, když si neuvědomujeme, jak jsme zhýčkaní a jak je naše odolnost i bez pijavic minimální?
Karel Klinovský: Zašel jsem do hraničních příkladů, které jsem třeba ani neměl uvádět…
Největší částí schopnosti přežít je pozitivní myšlení, víra že přežiješ, to umění zevnitř, teplo zevnitř, které dáváš
Martina: Souhlasím.
Karel Klinovský: Ale odpovím ti jednoduše. Tyto kurzy jsou určitě potřebné a jsou lidem, kteří je absolvují, prospěšné. A opět, nejsou prospěšné tím, co tě naučí, ale tím, co si ty z nich vnitřně odneseš. Zase jsme u toho. V minulosti jsem promlouval k absolventům kurzů, a když tam budeš ty a tví kolegové, tak i vám na prvním místě řeknu: „Pokud jste tady s vědomím, že všechno je hraní na vojáky, že mám nějaké hranice, které nesmím překročit, takže se nebudete ničeho bát, pak jste tady zbytečně. Vy si totiž v každém okamžiku kurzu musíte říct: „Jak bych se chovala, kdyby to, co teď prožívám, byla pravda?“ Nesmíš říct: „Ještě vydržím pět minut, ten Kliňák stejně musí skončit. Prst mi neuřízne, to nepůjde.“ Ale co kdyby to, co nyní prožívám, byla pravda?“ A v takovém případě jsme najednou u mezních situací, tam že zjistíš, kde máš svoje limity, s čím jsi schopná se vyrovnat. S bolestí, s hladem, žízní, chladem a tak dále. A najednou jsme u normálních, běžných diskomfortů.
Před sto lety člověk věděl, že když jde s uzlíčkem přes rameno a zastihne ho v šumavském lese tma, prší, tak je docela přirozené, že v deštivé noci ti bude v lese zima. To je docela logické, na tom není nic zas až tak překvapivého. Nás by to dnes vykolejilo: „Jak je možné, že je listopad a v lese, ve kterém prší, je nám zima!“ Rozumíš? Hloupá otázka. No tak je ti zima, protože je tady zima, nejsi v Alžírsku, jsi na Šumavě, no tak se s tím vyrovnej a zkus vymyslet něco, aby ti zima nebyla.
Pamatuji, že mi babička říkala: „Když vám bude zima, tak zalezte pod peřinu, udělejte takovou skrčeneckou polohu, dejte si ruce mezi kolena, třete je o sebe a vytvoříte si největší pocit tepla, který je možný.“ Pak jsem se na to zeptal doktorů. Odpověděli: „Ano Kliňáku, neuděláš lepší pohyb a nevytvoříš víc tepla, než tak, jak ti řekla babička.“ Tak fajn, je ti zima, tak udělej tuto skrčeneckou polohu a zkus se zahřát. Zavzpomínej na babičku, zasměj se tomu, ale přistupuj k tomu s logikou. Zatím se nestalo nic špatného. Jako v tom vtipu: Letíš dolů – jedenácté, desáté, osmé patro – zatím je to ještě dobrý. Ale znovu jsem u toho.
Dělal jsem a dělám teambuildingy pro docela velké civilní firmy. Samozřejmě nabídka teambuildingů byla široká, ale stejně jsme byli nejúspěšnější. A nejčastější požadavky ze strany těch firem byly, abychom teambuilding udělali tímto vojenským způsobem. A jsme tam, kde jsi chtěla, abychom byli. Když jsme třeba imitovali blackout s Václavem Cílkem a útěk z města.
Při těchto teambuildincích pro velké firmy jsme měli modelové situace. Například jsme řekli: „Fajn, máte nějakou normální podnikovou oddychovou a výchovnou aktivitu na nějaké horské chatě a došlo k zemětřesení. Únikové cesty z této ohromné turistické oblasti jsou zavalené kamennými a sněhovými lavinami a dochází zde k případům rabování, protože zásobení už nefunguje čtrnáct dnů. Jsou zde už bandy, které berou výpalné, přepadávají, protože odtud není úniku. A pro vás přišli vojáci, protože někdo zaplatil soukromou armádu a poslal ji pro vás. A já vám dávám v rychlosti nějakou nalejvárnu, co byste měli zvládnout, abyste se se mnou z tohoto prostředí dostali.“
A jsme tam, kde jsme byli s Václavem Cílkem. To znamená, že se snažím v nějakém stísněném časovém prostoru do tebe dostat základní informace z topografie, z technik přežití, z toho, jak si pomoci psychicky. Proto velkou úlohu v kurzech hrají holky psycholožky, které jsou ti schopny říct, jak se motivovat, jak se cítit pozitivně. Prostě furt jsme u toho, že největší část schopnosti přežít je pozitivní myšlení, víra, že přežiješ, prostě to umění zevnitř, teplo zevnitř, které dáváš. Potom už je všechno lehčí. Všechno je lehčí.
Když začneš mít defétistický postoj a budeš si říkat: „Tohle nepřežiju,“ tak jsi určená k tomu, abys nepřežila, protože zkrátka děláš všechno pro to, abys nepřežila. Dnes jsme bohužel ve většině případů společnost, která umí pouze lomit rukama, hořekovat a dovolávat se pomoci a je jedno, jestli policie, hasičů, lékařů a tak dále. Ale ty jsi to řekla hezky – my si dnes chceme všechno koupit, nebo si myslíme, že se dá všechno koupit, že se dá koupit přežití. Rozumíš mi? Všude jsou služby.
Myslím, že když se dnes zeptám, kolik z deseti milionů lidí mělo za poslední dobu hlad, tak bych řekl, že kromě těch, kdo dělají dobrovolně půsty, tak ho neměl nikdo. To je chuť k jídlu, to není hlad a stejně lidé hořekují. Nikomu nebyla zima. Vezmi si, jaká je to jenom tragédie, že odstaví na hodinu, nebo na dvanáct hodin vodu, a vy ji musíte z ulice nosit v kýblech. A teď se při tom bavíte se sousedy o tom, jaká je to katastrofa a příšernost. To jsou všechno věci k smíchu, ale jsou schopny nás vykolejit.
Když půjdu do extrémů, pořád se vracím k extrémům, a nejsme na vojně, pomiň moje kurzy, pomiň moje pijavice a všechno. Ale pojď na základní diskomforty, které jsou velmi pravděpodobné: absence elektřiny, teplé, studené a pitné vody, absence jídla a to jen po dobu nejkratšího možného časového úseku čtyřiadvacet, osmačtyřicet, dvaasedmdesát hodin. A s tím spojené katastrofické scénáře jako rabování. Už nebudeš mít možnost vyjít svobodně na ulici a něco shánět k jídlu. Už tam bude strach z dalších faktorů. Strach o vlastní bezpečí, zdraví, život.
Víš, jak jsme se bavili s Václavem Cílkem o přejetí mostu, proniknutí přes bandy, které tam budou a že je otázkou, jestli po nás budou chtít pouze nějaké výpalné? Kde je napsáno, že ti nevezmou všechno, co máš, nebo že tě… Vrátím se k příkladu: Den Trifidů – krásná modelová situace pro to, co se děje ve světě poté, kdy to začne mít dominový, řetězový efekt. A ty katastrofy a diskomforty se pak nabalí a zvětšují, už to má efekt sněhové koule, nikdy se to nezmenšuje, je to prostě horší, horší a horší. Musím prostě znovu říct: „Osobně myslím, že na to nejsme vůbec připraveni.“
Martina: Děkuji ti, Karle Klinovský, za další nesmírně důležitý exkurz do umění přežít. Karel Klinovský: Také děkuji.
Generál George Patton, jeden z největších velitelů druhé světové války, měl toto krédo: „Vždy věřím v připravenost, i když mám na sobě frak.“ Jako mnoho předvídavých lidí na jednu stranu doufal v to nejlepší, ale byl současně připraven na to nejhorší. Tato příprava má dvě spojené strany, fyzickou a duševní, přičemž mentální připravenost je nejdůležitější a na prvním místě předpokládá, že se každý sám za sebe probudí ze snu o tom, že se nemůže stát nic zlého a že stát nás vždy ochrání, vždyť mu za to koneckonců platíme, a že tedy vše bude růžové, klidné a bezpečné až do skonání světa.
A právě toto spoléhání se na stát, společnost, je nevětší překážkou toho, aby se lidé mentálně probudili a pochopili, že mohou nastat situace, kdy se budou muset o sebe a své nejbližší po nějakou, třeba i dlouhou dobu, postarat sami.
Martina: Kdybych si mohla vybrat, kdo by mě měl připravit na nějaké mezní situace, tak bych si určitě vybrala plukovníka Karla Klinovského, se kterým si povídáme o tom, jak bychom se mohli i měli připravit na krizové, ne příliš ideální situace. Nemusíme hned hovořit o válečných a vojenských konfliktech, o nějakých katastrofických scénářích. Stačí dlouhodobý výpadek elektrického proudu, tedy blackout, velká sucha – a tím pádem nedostatek nebo zásadní zdražení potravin. A samozřejmě toto vše na sebe nabaluje chaos tím větší, čím bydlíme ve větších městech. Karle, často se v posledních letech mluví o kolapsech, například nějakých menších územních celků. Když bys měl lidem obecně říct, na co se připravit, jak by měla vypadat každá jedna rodina v naší zemi od Šumavy k Tatrám. No k Tatrám už dnes ne, ale od Šumavy k Jablunkovskému průsmyku.
Karel Klinovský: Na to ti určitě nedám stoprocentní odpověď. Asi si vzpomínáš, že jsme se bavili s Václavem Cílkem o tom, že by nebylo špatné si sednout a popracovat na nějaké takové publikaci. Žádná knížka o 300 listech, ale nějaká brožurka 15, 20 listů. Bavíme se teď o civilních rodinách s dětmi. Je zbytečné vymýšlet komplikované procesy a vazby, které by lidem akorát motaly hlavu. Já třeba mám od toho našeho společného projektu doma pět balíků vody. Předtím jsem je neměl a tak jsem si řekl: „Vždyť na tom jsem stejně jako ti ostatní.“
Výpadek vody na 24 hodin pro rodinu s malými dětmi je téměř katastrofický
Martina: Tak to jsi pravděpodobně jeden jediný můj faktický úspěch.
Karel Klinovský: Mám pod postelí 30 (5×6) dvoulitrových flašek vody. Mám také nějaké konzervy, které jsem si tam natahal. A sám jsem si zavařoval lečo a tak podobně. Určitě mám všude dostupné svíčky, zápalky, abych si mohl rozsvítit, ale mám to tak, že mě to nepřekvapí, prostě jen natáhnu ruku. Nechci, aby byly všude poličky se svíčkami, aby to vypadalo, že tam bydlí nějaká duchařka, ale každopádně ten náš společný projekt mě přinutil k tomu, že jsem aspoň na tyto základní věci myslel. Vezmi si rodinu, která má doma několik týdnů staré dítě, a jakýkoliv výpadek vody na 24 hodin je téměř katastrofický už jen právě kvůli péči o dítě.
Martina: To si vlastně nikdo neumí představit, jak taková opruzenina u dítěte z nedostatku vody a hygieny způsobí okamžitě totální rozvrat rodiny.
Karel Klinovský: Je třeba začít u těch úplně triviálních, nejpřízemnějších potřeb. To je voda, konzervované jídlo a tady bych to už vůbec nedělil na to, co mi chutná a co nechutná. Prostě abych měl vůbec co jíst, aby to bylo kalorické a aby toho bylo čím víc, tím líp. Prostě čím víc toho máš, tím prodlužuješ vlastní soběstačnost. I když stále věříme tomu, že jsme občany státu, který by měl tyto funkce zvládat; třeba s nějakou opožděnou platností, tak se připravit se na situaci, že než stát zvládne počáteční chaos, pomůžeme si sami.
V krizové situaci musí být člověk schopen sníst i to, co mu nechutná, nebo k čemu má odpor
Martina: Řekl jsi: „A pak už ty zásoby neděláme podle toho, co nám chutná.“ Ale já si uvědomuji, že ani na to nejsme zvyklí. My si myslíme, že kdyby nám teklo do bot, tak najednou budeme ve všem fungovat. Ale my máme chutě a nejsme zvyklí jíst to, co je. Rozumíš, co tím myslím?
Karel Klinovský: Naprosto. V jednom televizním pořadu nejznámější bývalý příslušník britských speciálních jednotek jedl v Africe centimetr a půl tlustou, pět cenťáků dlouhou ponravu. A ta tedy byla. Tu si ani nevymyslíš – a jak stříkla… V Africe je oblast, kde jedí takzvané mopane worms, což jsou housenky, které žijí na mopanovém stromě. Posbírají je, usuší a je z toho jejich základní potravina. Jako někde mají rýži nebo brambory, tak tam jsou housenky. Přijdeš domů, paní hodí do oleje na pánvi hrst sušených housenek a mají jídlo.
Pamatuji se, jak jsme byli v Africe se švagrem a tohle jídlo jsme si objednali. Snědl jednu housenku a řekl: „To je tak sytý…“ A už dál nejedl. Jednou jsem se někde v Maunu vsadil, že toho sním asi kilo a šlo o docela velké peníze. Lidi sbírali peníze do klobouku, já si objednal pivo, kupodivu na tom pivu bylo napsáno „Toto pivo je vyrobeno z nejlepšího chmele ze Žatecké oblasti v ČR,“ – no a to kilo housenek jsem snědl. Vyhrál jsem asi 600 dolarů.
Přitom moje bývalá žena, teď žádnou nemám, musela u nás doma vykrajovat kousky tlustého masa, protože ho nejím. Pověstná je historka o beraním oku od krále Pešmergů v Kurdistánu, které jsem musel sežrat. Najednou zjistíš, že sníš něco, co ti nechutná, nebo k čemu máš totální odpor. Musíš to sníst, zkrátka musíš.
Mnohdy naše přežití může záviset na schopnosti komunikace s lidmi z cizí kultury
Martina: To jo, jednorázově to sníš. Ale myslím, že na naši nepřipravenost by působilo právě to, že třeba musíš jíst celý měsíc rozvařené těstoviny, protože nic jiného není.
Karel Klinovský: Divila by ses, ale i to je součástí našich kurzů pro novináře, diplomaty, nebo pro různé sorty lidí před jejich výjezdem do krizových oblastí. Náš vojenský podnik nám vaří příšernou smradlavou kaši, která není ochucená, oslazená. Čím hnusnější ji připraví, tím lépe. V určitém bodě, když už jsou lidé dlouho ponižováni a dá se říct i fyzicky týráni, protože musí různě cvičit, chodit, nosit klády a podobně, tedy po dlouhých hodinách psychického a fyzického nátlaku, jim přineseme tuto hnusnou kaši s tím, že paramilitanti, nebo tvoji věznitelé, si tuto kaši urvali od huby, vzali ji vlastním ženám a dětem a přinesli ti to. A jestliže dáš najevo nějaký odpor a nebudeš to jíst, tak na sebe samozřejmě přivoláváš jejich hněv.
Vidíš, i na to jsme mysleli, i to máme v kurzu, že ti dáme sníst něco, co ti nemůže vůbec chutnat. Samozřejmě, mnohdy, když sedíme v chatě a jednáme, tak jim přineseme mističku s moučnými červy. Jsi v nějaké africké společnosti, my hrajeme různé africké nebo asijské společnosti, a přinášíme ti něco, co je v naší kultuře projevem největší pohostinnosti. A když to nesníš, tak dáš najevo, že námi pohrdáš a my zablokujeme informační a komunikační kanály. Na nějakém místě našeho rozhovoru jsem řekl, že si ani neuvědomujeme, jak naše přežití mnohdy záleží na schopnosti komunikace s někým cizím, s cizími kulturami.
Martina: Na vnímavosti…
Karel Klinovský: Vnímavosti, schopnosti dostat se na jejich úroveň. Vždy lidem říkám: „Nejezděte do mise pro peníze. Zkuste studovat, jak tam lidé žijí, co jedí, pijí, z čeho žijí. Zkuste studovat jejich historii. Čím víc jim budete rozumět, tak jednak jste tím více schopni jim pomoci, a za druhé, čím víc o nich budete znát, tak když se dostanete do nějaké špatné situace, budete vědět, kde hledají zdroje, co jedí a pijí.
Uvedu příklad: představ si, že jsi v Africe, kde jsem měl herce na Sahaře před Tobrukem. A před natáčením jsem řekl: „Teď strávíte den v poušti, vezměte si to, co považujete za nejvhodnější.“ Většina si vzala kraťasy a tričko s krátkým rukávem. Ale Tuaregové hned vedle nás byli od hlavy až po paty zahaleni, aby zamezili úniku kapalin, pocení a tak dále. Pijí teplý čaj, prostě jednají úplně obráceně, než co bychom logicky dělali my na základě toho, co si myslíme. V létě se nesmyslně krmíme zmrzlinou a studenými věcmi, což je kontraproduktivní. Tyto tradiční kultury, které v tom horku žijí, dělají něco úplně opačného, ale my si toho nevšímáme. Takže to má miliony aspektů, jak se na tyto věci připravovat.
Martina: Když jsme spolu fabulovali blackout v Praze, tak našim hlavním úkolem a snahou bylo do 48 hodin opustit město. Myslíš, když se podíváme, jak žije město a jak vesnice, že jsou na tom lidé z vesnic pro případ nějaké krize, nebo kolapsu, skutečně výrazně lépe?
Karel Klinovský: Zapamatuji si, na co ses ptala. Ale mluvili jsme o tom, co by lidé měli mít doma. A to mi připadá strašně důležité. Pamatuješ, že jsme zjistili, že asi zkolabují počítače, televizní vysílání a že jediné, co snad ještě může fungovat, co může dát najevo skutečnost, že stát funguje, bude rozhlasové vysílání. Dnes málo lidí rádio poslouchá, pokud nejedou v autě, a i tak poslouchají hudební rádia.
Ale existují emergency rádia, třeba na kličku, které nám ukazoval Václav Cílek. A my v misích tyto rádia v rámci humanitární pomoci rozdáváme, protože v mnoha případech se zjistilo, že pokud bude fungovat něco, kde se dozvíš zprávy kam a na koho se obrátit, nebo za jak dlouhou dobu máš očekávat pomoc, tak se to dozvíš možná pouze prostřednictvím rozhlasového vysílání.
Martina: U nás by to byl Český rozhlas, který by vysílal takzvaně pulzně, to znamená jen někdy, a to proto, že je na to zařízen, má své zdroje. Takže i u nás bychom se o jakékoliv krizové situaci, která by se děla v celé republice, dozvěděli opravdu jen z rádia.
Karel Klinovský: Ale musela bys ho mít.
Martina: Ano, minimálně na baterky, než dojdou, a pak samozřejmě rádio na kličku, kde si člověk může kdykoliv zatočit a když se vysílá, naladí a tak se dozví. To je asi velká pomoc, velká věc a mnohdy jediné spojení se světem.
Karel Klinovský: V našem světě to není tak moc časté, ale ve mnoha částech světa se dá běžně koupit nebo objednat. Možná se to stane běžným produktem i u nás, ale asi je dobré mít kromě toho, o čem jsme se bavili, tedy vody, základních potravin, také i tento jediný možný komunikační kanál, aby ses dozvěděla základní informace.
Signálů o vylidňování vesnic je dost, ale přesto vesnice skýtá pro krizové situace mnohem lepší základ pro přežití, než město
Martina: Pojďme se vrátit k tomu, jak je to s městem a vesnicí. Vždy jsme radili, že by se lidé měli chtít dostat ihned pryč z města, protože město po 48 hodinách kolabuje způsobem, který je naprosto fatální, a je to již trošku kdo z koho. Vezmeme-li v úvahu, že u nás žijí tři miliony lidí v panelových domech, které budou naprosto nesoběstačné tepelně, energeticky, co se týká vody a tak dále, tak lidé budou samozřejmě mířit na venkov, protože tam mohou najít dřevo, jídlo, vodu. Myslíš, že dnešní vesnice jsou na tom skutečně tak výrazně lépe, nebo už i tady jsme se spolehli na centrální zdroje a tím pádem i tam by byl problém?
Karel Klinovský: Nejsem odborník, ale signálů o vylidňování vesnic je dnes dost. Nedávno si stěžovali nějací starostové, protože státní finance jsou vázány na počet obyvatel, a když se dostane v některých komunitách pod kritickou hranici, tak peníze od státu už nejsou dostačující. Takže úbytek lidí z vesnic trvá, protože především mladí jdou do větších aglomerací za prací, za snazší dostupností kulturního, sportovního a jakéhokoliv dalšího vyžití. Stále si ale myslím, že vesnice skýtá mnohem lepší základ pro přežití než město. Ne každý, ale velká většina z nás na vesnici někoho má, vozíme si vajíčka, slepice, králíky a jak jsi řekla, jedno z nejdůležitějších je bezpečnostní hledisko, protože tady ve městě to začne být rychle boj o přežití – gangy, rabování a tak dále.
Martina: Můžeme vzpomenout hurikán Katrina v New Orleans.
Karel Klinovský: Ano. To vše se zde stane téměř se stoprocentní pravděpodobností. Bohužel je pouze otázkou času, kdy města přestanou gangy živit, a ty potom obrátí svou pozornost k venkovu. Teď mě nenapadá, jak bych ti odpověděl na to, jak se budeš na venkově bránit, ale na to nám odpovídají třeba prepeři, kteří myslí právě i na obrannou stránku komunit.
A pro stát by mělo být varovným signálem, že nám tady někde v podzemí vznikají ozbrojené složky, které nejsou kontrolované. Ale oni to asi myslí dobře. Na druhou stranu ovšem platí, že prvním krokem bude dostat se někam na venkov, protože možnost bezpečného přežití se na venkově jednoznačně prodlužuje.
Kdybychom zavedli civilní obranu na neideologické, rozumové bázi, dali tomu podporu populárních osobností z oblasti kultury, herce, vědce, sportovce, kteří dnes mají největší váhu, tak by to bylo přínosné
Martina: Objevují se také názory, že by bylo dobré přemýšlet o obnovení něčeho podobného, jako byla dříve civilní obrana, která se vyučovala také na základních školách. Byla to branná výchova, někdy směšná, ale občas z ní v nás něco utkvělo. Myslíš, že kdyby byla založena na zcela jiné, neideologické bázi, tak by to bylo žádoucí?
Karel Klinovský: Jednoznačně. Předesílám, že jsem přesvědčen, že by se měla vrátit nějaká forma nařízené vojenské služby, protože dnešní mladá populace už je myšlenkově někde úplně jinde. Bezpečnost si chceme koupit prostřednictvím profesionální armády. To není žádná výtka, prostě takto to dnes ve světě je. V nejvíce demokratických a vyspělých státech prostě působí profesionální armáda.
Civilní obrana může mít tisíce jiných názvů, krizová příprava, příprava na možné krizové situace. Čím dříve přetneme tu mnohdy až nelogickou averzi vůči něčemu takovému, co si stále spojujeme s bývalým režimem, s chozením v ochranných maskách, leháním si patami směrem k atomovému výbuchu a podobně, tím lépe. Toto byly opravdu ty nejkřiklavější a nesmyslné případy, které jsou dnes přítomny ve folkové hudbě, v knížkách atd.
Ale kdybychom toto začali dělat na neideologické, rozumové bázi, dali tomu podporu populárních osobností, ať už z oblasti kultury, sportu, herce, vědce, kteří dnes mají největší váhu, tak bychom začali být na svoji přípravu švýcarsky pyšní, byť nejsme švýcarská společnost a nikdy nemůžeme mít švýcarský model. Ale začali bychom být švýcarsky, izraelsky pyšni na to, jak jsme jako společnost připraveni se s takovými krizemi popasovat. Myslím, že by to bylo přínosné.
Ale pokud bychom dnes tyto hodiny ve třídách otevřeli bez přípravy společnosti, bez obecného souhlasu a logického zdůvodnění, proč to vlastně děláme, tak by se to asi minulo účinkem. Víš, kam mířím – všichni si musíme vnitřně odsouhlasit, že to potřebujeme, že jsme se dostali někam, kde není zdrávo, být takto nepřipraveni. A že udělat něco pro své děti nespočívá jen v tom, že jim nebudeme dávat potraviny s éčkama, budeme jíst takzvané biopotraviny a hrát si na ty pečlivé matky, ale že nedílnou součásti toho je, že svým dětem připravíme bezpečnou budoucnost. A to tak, že je co nejlépe naučíme, jak se chovat v krizových situacích, aby se s nimi uměly vyrovnat, přežít ve zdraví a eliminovat negativní vjemy.
Hlavně aby nás to nezastihlo úplně nahaté, nepřipravené, abychom to prostě brali tak, jako Izraelec bere bombardování v Jeruzalémě, tedy že je to nebezpečí, na které se musí připravit. A mají na to procesy, návyky, mají SOP, Standart Operating Procedures. Třeba švýcarská společnost to nese v sobě, ale existují i další, severské modely. Ale hlavně nic nekopírujme, buďme čeští, buďme svoji, vezměme svoji vlastní mentalitu, to, že jsme historicky úžasní v improvizaci. Říkám: „Pojďme tomu dát náboj a hlavně přijměme to, buďme na to hrdí, dělejme to pro své děti a pro další generace.
Pojďme zapomenout na politiku, na opozici, na to, jestli to řekl ten nebo ten. Pojďme si říct, že vytvoříme systém pro přežití v krizových situacích pro naše děti, vnuky, pro budoucí generace.
Martina: Karle, kdybych si měla něco přát, tak abys byl v situaci, kdy by se něco stalo, zrovna u nás na návštěvě, protože ani já se v tomto rozhodně nespoléhám sama na sebe a mé návyky, instinkty jsou buď potlačené, nebo nevybudované. Ale opravdu si myslíš, že mohu své psychické a fyzické schopnosti, odolnost, posílit v nějakém kurzu? Nebo je nesmysl myslet si, že půjdu na 14 dní do kurzu a vylezu z něj jako Lara Croft?
Karel Klinovský: První odpověď je jednoznačná. Určitě to není nesmysl, protože něco musíme začít dělat. A pokud neexistuje celonárodní, celostátní systém, který nás na tyto situace bude cílevědomě připravovat, tak někde musí vzniknout ohniska, kde něco dělat začneme. Několikrát jsem zdůraznil, že za 7, 10, 12, 14 dní tě nikdo nenaučí něco, s čím bys vystačila po zbytek života. Ale může ti to ukázat cestu, dát návody, říct ti, kde jsou zdroje tohoto vědění, kde se to dozvíš.
Někde prostě začít musíme, protože zatím vidíš, že když se mezi politiky ozve hlas o možném zavedení něčeho, co by nahradilo civilní obranu a bylo to bez ideologie, tak se z naší společnosti ozývají jenom posměšky. Opozice řekne, že je to jen ziskové, nebo že je to před volbami a podobně. Vše hned bereme politicky – buď je to opoziční, nebo takové a onaké.
A tak říkám: „Pojďme zapomenout na politiku, na opozici, na to, jestli to řekl ten nebo ten. Pojďme si říct, že vytvoříme systém pro naše děti, vnuky, pro budoucí generace. Oprostěme se úšklebků, nechme mluvit lidi jako je Václav Cílek, lidi, kteří vědí něco o budoucích změnách klimatu, o tom, co se bude dít geograficky, jaké hrozby zde jsou – a na základě znalostí těch, kteří opravdu vidí dopředu, mnohem dál než vidíme my, vytvořme systém, nad kterým nebudeme ohrnovat nos, budeme na něj pyšní. Udělejme ho český, přizpůsobme ho našim tradicím, tomu, co v nás Češích je.
A hlavně, a to je alfou a omegou všeho, pojďme uvnitř sebe zpět k přírodě, protože bez ní neuděláme nic. Bez přírody se nenajíme, nenapijeme, bez přírody nám nebude teplo ani zima, protože vše je s přírodou spojeno. Návratem k přírodě myslím to, na co ses před chvilkou ptala, to znamená připravit sám sebe na možné krizové situace. Návrat k přírodě znamená znát rostliny, abys našla tu správnou léčivou, nebo tu, kterou můžeš sníst. Návrat k přírodě znamená, že víš, které dřevo bude nejvýhřevnější a nejvíc ti pomůže. To, že víš, co v kterou roční dobu můžeš od přírody očekávat, abys utišila hlad – a nebudeš pověstnou Mařenkou a nepůjdeš v lednu hledat jahody.
Zní až úsměvně, že dávám takové příklady, ale vždyť se podívej, jak to vypadá, když děti přijdou do zoologické zahrady. Dnes všechny zoo mají něco, co se jmenuje, v různých obdobách, selský dvorek, babiččin dvorek a děti se dívají s úžasem na kozu, prase, husy, kachny, na to, že kráva není fialová jako z čokolády Milka a podobně. Existuje tisíce případů, kdy děti dnes ani nevědí, odkud pochází to, co jedí, že to běhalo, mělo nějaký tvar, srst, kůži, nějak se to jmenovalo. Jedí automaticky, protože to existuje. Řízek je řízek, nemá žádný původ, který se narodil, byl malý, běhal, někdo se o to musel starat dobrým, nebo špatným způsobem. Znát tyto věci, to je návrat k přírodě.
A teď jsme u toho, na co ses ptala, co ti dá vesnice, návrat k vesnici. Neříkat pohrdavě: „To jsou ti vesničani.“ Pamatuješ, co se stalo při volbě prezidenta, kdy se dokonce škatulkovalo na oblasti republiky a mluvilo se s despektem o velkých částech státu tak, jako kdyby to byli nějací zaostalí lidé, mentálně zaostalí, nedostatečně rozvinutí. Tohle všechno je jen umělé vytváření překážek a cesta proti přírodě, o které zde mluvím.
Pokud bych chtěl mít učitele přežití, tak by to byl Křovák z Afriky
Martina: Siddhartha ve známé knize Hermanna Hesseho říká: „Umím se postit.“ A někdo se ptá: „K čemu ti to je?“ A on říkal: „Kdybych se neuměl postit, tak kvůli hladu musím už dnes vzít práci, kterou mi nabídneš. Ale protože se umím postit, tak klidně počkám, dokud nepřijde ta pravá.“ To je jedna z věcí, které bychom se asi měli naučit, třeba jen proto, abychom byli sami v sobě svobodnější. Když se podívám na tvé kurzy, tak jsi absolvoval speciální kurzy v nejrůznějších částech světa: v USA, ve Velké Británii, v Německu, v Nizozemsku. Byly to samozřejmě kurzy s různým zaměřením, pro vojáky a tak podobně. Ale máš nějakou věc, kterou ses naučil tak, že ti to utkvělo v hlavě, protože to pro tebe byla novinka, protože do té doby jsi nic podobného neznal a nepřemýšlel tak?
Karel Klinovský: Myslím, že ano. Ale není spojena ani s jedním vojenským kurzem, ale s Afrikou a s mými oblíbenými Křováky. Pokud bych chtěl mít učitele přežití, tak bych chtěl, aby to byl Křovák. Mám to spojené s dobou, kdy jsem pobýval s křováckou rodinou. Ráno, potom, co se zvedla mlha na vlnách v Namibii – a já jsem z počátku nechápal proč – jsme začali chodit a trhat stébla. A na každém stéble byla kapička vody. Křováci měli skořápku pštrosího vajíčka a my jsme z těch stébel kapku po kapce dávali do této skořápky, kterou pak zapečetili jílem a zakopali do země. A říkali: „Až tady budeme třeba za 6, 7 let, tak máme zdroj vody.“ Já jsem nevěřícně koukal: „Jako fakt za 7 let?“ A oni řekli: „My nevíme, kdy tudy půjdeme, ale až tudy jednou v budoucnu půjdeme, tak ta voda tady bude.“ Neskutečně úžasný pocit, jejich vidění očima přírody, ta krása, když šli a našli v písku malinký ocásek a pod ním byla dvoukilová bulva plná vody, kterou dokázali vymačkat. Ano, asi největší stopy ve mně zanechali Křováci a jejich náhled na přežití.
Martina: Karle Klinovský, moc ti děkuji za to, že jsi přišel a ukázal nám svůj pohled na svět. Ale zároveň jsi nás zásobil informacemi, které by nás do budoucna mohly učinit svobodnějšími. Díky ti za to.
Karel Klinovský: Také děkuji a doufám, že se opět potkáme.