Jak zjistíme, že postupují příznaky předzvěsti zhroucení společenského systému?
Pokud nepočítáme kosmické a přírodní katastrofy, tak se projevuje několika hlavními faktory.
Jsou to:
- krize identity/věrohodnosti (jak je vládnoucí skupina akceptována a uznávána)
- krize participace (kdo a jak se podílí na správě státu)
- krize penetrace (schopnost efektivní kontroly fungování státu)
- krize legitimizace (otázka autority a schopnosti prosadit rozhodnutí)
- krize distribuce (efektivita přesměrovávání ekonomických zdrojů)
- Jak se jednotlivé krize projevují?
Krize identity
Občan si volí politické zástupce, ale nemá faktické možnosti jak si kontrolovat, co ve skutečnosti jeho zástupci dělají. Tuto službu mu mají zprostředkovávat média. Ta jsou v dnešní době ale propojena do děsivých monopolů schopných ovlivňovat veřejné mínění ze všech stran podle různých politicko-ekonomických zájmů. Navíc je většinou jejich motivací zisk, a tak se musí přibližovat formou i interpretací obsahu tomu nejnižšímu společnému jmenovateli lidového vkusu. Tyto dva faktory nemohou než oslabit důvěryhodnost médií, a tím i provázanost politiky s občany, kterou by měla média nabízet.
Současná média tedy přispívají k nárůstu krize identity vlády a její legitimizace.
Krize participace
V důsledku ztráty legitimity může docházet jak k úbytku politické participace, tak k nekontrolovanému růstu státní moci i ke ztrátě společenské soudržnosti či sociálnímu štěpení.
Dalším rizikem je úbytek politické a občanské participace, nebezpečí ztráty
politických svobod a schopnosti ovlivňovat a (později také) chápat procesy veřejné-
ho rozhodování. To může být samozřejmě způsobeno například odcizením se politickým institucím v důsledku ztráty jejich legitimity. Pokles participace zakládá neblahé předpoklady, které jsou příznivé především pro posilování oligarchických tendencí.
Čím méně naléhavých problémů je občanská společnost schopna řešit sama prostřednictvím aktivní účasti svých členů, tím více musí zasahovat stát.
Navíc seberealizace se stává podstatným faktorem pro vytváření vlastní identity, znamená to, že zde existuje bezprostřední vztah mezi občanskou participací a skupinovou i individuální identitou a úbytek občanské participace může vést k vážnému oslabování společenské soudržnosti.
A konečně je to právě nebezpečí společenské atomizace, jež může být důsledkem jak centralizace, tak úbytku politické participace a politického odcizení. Toto nebezpečí, které je zvláště charakteristické pro rovnostářské společnosti a může mimo jiné zakládat tendence k anomii, tedy ke ztrátě společných hodnot a norem, k rozpadu morálního řádu a celkové ztrátě morální orientace. Mluvíme-li o ztrátě sociální soudržnosti, mluvíme nejen o poklesu kvality sociálního prostředí, ale také o poklesu kvality veřejné správy – jde tedy i o ztrátu politickou.
Integrační funkce občanské společnosti, jež představuje širokou plejádu forem a možností lidského spolčování a komunikace, vytváří základnu pro samotnou reprodukci a transformaci morálního a následně také politického řádu. Zde jde především o reflexi nebezpečí, které signalizuje, že v atomizované společnosti se vládne až příliš snadno.
„Bez společných idejí není totiž společné činnosti a bez společné činnosti existují sice ještě lidé, ale už ne sociální útvar.“ (Toqueville)
Reagovat komentářem můžete pomocí kontaktního formuláře: