Petr Robejšek   03. 08. 2020 | 07:25 

Píši o globalizaci hodně dlouho a patřím k těm, kteří dříve, než ostatní rozeznali její úskalí i blížící se konec. Popsal jsem to ve dvou zásadních esejích, které vyšly v roce 2008 a 2009 ve Švýcarsku a posléze i česky v Dnes. V následujícím textu ukazuji, jaký podíl na škodlivosti globalizace nesou sociální vědy a dokládám to na čtyřech tézích, rozšiřovaných vědci a publicisty.

První a druhá globalizace

Britský historik Niall Fergusson připomněl, že globalizace není nic nového. Zhruba před sto lety existovala podobná situace jako dnes. Na přelomu 19. a 20. století se dlouhodobě zvyšoval objem světového obchodu, propojovaly se trhy, rostla pohyblivost kapitálu a zboží, bankovnictví bylo minimálně regulované, inflace nízká a trhy se dynamicky rozvíjely. Součástí tohoto živelného vývoje bylo oslabování starých mocností a rozmach nových. Toto přerozdělování moci vyvolalo první světovou válku, která globalizaci ukončila.

Po válce přišla deglobalizace. Trhy se oddělovaly, ceny rostly a spotřeba klesala. Nejvýznamnější státy zažívaly krizi a smýkal jimy názorový zmatek, který vedl k ruské revoluci a k občanské válce v Číně. K uklidnění došlo až po druhé světové válce.

Naučili jsme se říkat, že se dějiny neopakují a něco na tom bude. Ale přesto. Současná situace je velmi podobná té před sto lety. Po pádu „železné opony“ nic nebránilo druhé, také zeměpisně viděno opravdu „globální“ globalizaci. A stejně jako před sto lety v ní nešlo jen o hospodářství. Po zániku komunismu zůstalo ideologické vakuum, které volalo po novém uspořádání světa. Toto volání nadšeně poslechly (nezájmem společnosti frustrované) sociální vědy. Mojí kolegové sice nedokázali předpovědět zánik komunismu, ale když k jejich překvapení nastal, tak skočili po šanci dirigovat události stejně chtivě, jako v epidemii korony virologové.

Je ještě brzy tvrdit, že virologové koronu přecenili, ale za to víme s naprostou jistotou, že při porozumění globalizace na celé čáře selhala politologie, sociologie a ostatní sociální vědy. A to je naše dnešní téma.

Hypnotické omyly

Již jsme si řekli, že přelomová doba po zániku komunismu volala po myšlení „ve velkém“. Politologové a ekonomové toto volání poslechli a hned si sebevědomě připsali schopnost sociálního inženýrství. Ale místo použitelných rad, jak stabilizovat vývoj v druhé globalizaci začali plodit myšlenky, jejichž ničivost je srovnatelná s ideologiemi ruských a čínských komunistů na konci první globalizace, před sto lety.

Sociální vědci přestali, až na čestné výjimky, popisovat skutečnost a vklouzli do role politických aktivistů, vydávajících svá přání za vědecké poznatky, s cílem udělat z nich samosplnitelná proroctví. K ruce jim přeochotně šla mainstreamová média, která žijí z toho, že lidem prodávají možnost pohoršovat se.

Obě skupiny splynuly do jedné bojůvky šamanů, která chce přičarovat svá přání. A skutečně. Chytlavé a sugestivně prodávané myšlenky začaly ovlivňovat tu část společnosti, která se o politiku trvale, ale jen povrchně zajímá. Tito pěšáci moci se poznají podle toho, že nemají ani chuť ani schopnosti zkoumat pravdivost tvrzení. A proto snadno podlehnou hypnotickému vlivu líbivých myšlenek a zařadí se do chóru snobských přitakávačů mainstreamovým názorům.

Většinu společnosti tyto procesy nezajímaly a znepokojily ji až tehdy, když vedly k politickým rozhodnutím. Z omylů a pošetilostí sociálních vědců se najednou staly zákony nebo zahraničně-politické priority. Z ničeho nic ovládly scénu myšlenky, kterou jsou svou ničivostí srovnatelné s ideologiemi ruských a čínských komunistů na konci první globalizace před sto lety. Sociálně-vědní mýty o druhé globalizaci vyvolaly dodneška trvající názorový chaos v politice a v ekonomice. Věnujme pozornost čtyřem z nich.

Demokracie a kapitalismus ovládnou svět

Nejznámější přehmat sociálních věd posledních let je Fukuyamovo hypnotické tvrzení o „konci dějin a nadcházející éře politického, kulturního a sociálního pozápadnění světa“. V závětří tohoto přelomového bludu se až do nedávna vezl celý peleton vědců a publicistů, kteří chrlili variace na toto téma. Potvrdili tak známou stádnost intelektuálů a způsobili nesmírné politické a hospodářské škody.

Z lepkavé kaše nabubřelých slov Fukuyamova proroctví o konečném vítězství Západu trčí dva zvláště zcestné bludy:

První z nich je tvrzení, že kapitalismus si vynucuje demokracii, protože pro jeho provoz je nezbytná politická svoboda. Tato údajná provázanost kapitalismu a demokracie byla líčena jako „přírodní zákon“. A důsledek? Jistota, že kapitalismus funguje jenom ve svobodné společnosti „oprávnila“ víru politiků a podnikatelů v to, že se kapitalistická Čína musí nevyhnutelné demokratizovat a zahraničně-politicky umírňovat.

A proto západní vlády po léta nečině přihlížely tomu, jak Peking manipuluje kurs své měny a kopíruje západní patenty. Standardní útěcha zněla: „Však ono se to časem nutně změní a mezitím se dá hodně vydělat.“

Druhý sugestivní omyl odvozený od Fukuyamovy faty morgány bylo očekávání, že se západní hodnoty globálně rozšíří, protože jsou bezkonkurenčně nejlepší základ pro lidské soužití. Zatímco víra v údajnou neoddělitelnost kapitalismu a demokracie opravňovala politickou nečinnost tak tato, stejně pošetilá myšlenka, vedla naopak k akcionismu. Publicisté, kterým asistovali politizující umělci morálně vydírali společnost, aby nevyhnutelné rozšiřování západních hodnot urychlila násilím, pomocí tzv. „humanitárních intervencí“.

Osudové následky mělo toto samosplnitelné proroctví v arabském světě.Do Fukuyamova „konce dějin“ zdánlivě logicky zapadalo také „arabské jaro“ roku 2010. A tak byla pod tlakem patetického tlachání francouzských salonních filozofů typu Bernarda Lévyho a jejich žurnalistických sekundantů uskutečněna humanitární intervence v severní Africe.

No a jak obojí dopadlo? V prvním případě přihlížel Západ – hamižností zamlženým zrakem – jak v Číně vzniká nedemokratický kapitalismus, který je ekonomicky a tím i mocensko-politicky výkonnější než demokratický kapitalismus v západních zemích. A dnes to došlo tak daleko, že západní vlády kopírují pozvolna, ale nesporně čínskou represivní politiku, kupř.: cenzuru internetu omezující svobodu slova a elektronickou kontrola občanů. To je pravý opak Fukuyamova přeludu, protože dochází k vývozu čínského modelu kapitalismu na Západ a ne naopak.

A co nadějné „arabské jaro“? Dnes už chápe i ten nejpřestudovanější prosťáček, že vnucovat vzpomínky na „pražské jaro“ byla v případě civilizačního okruhu, který je ještě v době kamenné, zcela groteskní nadsázka. A i zde zažíváme pravý opak Fukuyamovy halucinace o globálním vývozu demokracie. Západní země dnes podklesávají pod dusivým tlakem barbarských hodnot, které si přivážejí statisíce hospodářských migrantů z III. světa.

Intelektuální pokoření sociálních vědců a publicistů snad ani nemohlo být větší. Oblouk jejich sebejistoty se nejprve s Fukuyamou vzepnul k triumfální vizi konečného vítězství západního modelu v dějinách lidstva, aby se vzápětí prolomil, jak pod vahou vyšší výkonnosti čínského potlačovatelského kapitalismu, tak strachem z toho, že se kvůli invazi z barbarských kultur, nepodaří ony údajně „nadřazené a globálně platné západní hodnoty“ zachránit ani tam, kde vznikly.

Lidstvo potřebuje nadnárodní vládnutí

Druhý příklad šamanismu sociálních věd je snaha důkladně argumentačně vyztužit poučku „think big“, tedy přispět k tomu, aby se prosadilo velkoprostorové myšlení, jednání a hlavně vládnutí.

Proč mají politici a podnikatelé takovou zálibu ve velkých prostorech (ať geografických nebo časových) je zřejmé. Mají z toho tři výhody:

– Velký hráč se snáze prosazuje,

– levněji dosahuje své cíle a

– spíše se vyhne postihu za své chyby.

Koncentrace moci je tedy výhodná pro vládnoucí, ale tím i převážně nevýhodná pro ty, kteří jim podléhají, tedy zbytek společnosti. Ale jak to, že většina sociálních vědců, tak pyšných na svou levicovost, přesto neustále lobuje za výhody velikosti?

Jejich hlavní argument vypadá asi takto: „Problémy dneška nemají jednoduchá řešení. A velké problémy mohou řešit jen velké (nejlépe nadnárodní) organizace“.

Konkrétní příklady všichni znáte:

-Migrace se prý nedá vyřešit zavřením hranic, ale pouze hospodářským rozvojem Afriky a Orientu.

-Klima je celosvětový problém a když proti němu některé státy nedělají dost, tak to musíme dorovnat my.

-Západní země nesou odpovědnost za celý svět a jsou morálně povinné starat se o problémy jiných.

-Národní státy jsou prý egoistické a bezmocné zároveň atd. atd.

Na těchto příkladech dobře vidíme, to co jsem již zmínil. Sociální vědci a jejich mediální spojenci nejsou nestranní, ale vydávají svá přání za vědecké poznatky, s cílem udělat z nich samosplnitelná proroctví. Stát jim totiž ve skutečnosti vůbec nevadí. Ale nechtějí stát národní, nýbrž nadnárodní. S jeho pomocí by totiž mohli obejít demokratickou volbu a tím i brzdu jejich svévolnosti a prosadit proti vůli a na úkor většiny své představy a přání. A přesně to se děje v Evropské unii.

Objektivně viděno je argumentace lobistů globálního vládnutí snadno napadnutelná. Její zastánci totiž neberou na vědomí nevýhody velkých organizací. A přitom se stačí zeptat, co se stane, když řešení společně hledá hodně aktérů:

1. roste počet těch, kteří mají rozdílné zájmy a

2 řešení je proto buď bezzubé, protože musí vyhovovat všem anebo se

3. prosadí jen ti nejsilnější na úkor slabších.

4. To jsou extrémně nepříznivé předpoklady pro účelnost a účinnost rozhodnutí, ale

5. ideální předpoklady pro vznik diktatury.

Navíc zastánci mantry „velké problémy vyřeší jen velká organizace“ neberou na vědomí, že stát je ve skutečnosti mnohem akceschopnější než nadnárodní organizace. Zkušenost s finanční krizí, uprchlickou vlnou a epidemii ukazují, že národní stát je oproti nadnárodním celkům výkonnější aktér. Je totiž schopen jednat rychle a jeho vláda musí přihlížet ke konkrétním potřebám vlastních voličů.

A už vůbec není pravda, že státy jsou bezmocné. Když vláda chce, tak je stát mocnější než ta nejmocnější firma, a to ze tří důvodů: Jenom on může zákony zároveň vydávat, prosazovat a porušovat. Dokladem toho je třeba tzv. „Energiewende“ v Německu. Po té co Merkelová ze dne na den rozhodla, že její smlouvy s energetickými koncerny ohledně jádra neplatí, tak atomové elektrárny prostě vyvlastnila.

Samosplnitelné proroctví o globálním vládnutím je tedy neuskutečnitelné, ale pokusy o to, přinesly neuvěřitelné a dosud většinou lidí nerozpoznané škody.

Globalizace vytváří světovou multikulturní civilizaci

Hodně zahanbující selhání intelektuálních elit je třetí mýtus o srůstání civilizací v tzv. multikulturalismus: Pod ochranným deštníkem západních hodnot se prý lidstvo sjednotí do tolerantní a inovativní globální společnosti. Zahanbující je tento třetí mýtus proto, že se týká soužití lidí ve společnosti a tomu by měli nejlépe rozumět právě sociální vědci.

Tato samosplnitelná halucinace o globálním multikulturalismu leží intelektuálům velmi na srdci, protože je v souladu s jejich životním stylem. Globalizaci si představují jako možnost potkat za každým rohem nějakého zajímavého cizince. S ním si procvičí angličtinu, vysmějí se hlupákům, kteří věří, že se člověk má dívat na svět z domova a dohodnou se na projektu týkajícího se něčeho „really amazing“, jako třeba role afrického folklóru pro LGBT-, pardon mezitím již pro LGBTQ – komunitu. A samozřejmě, že aspoň jeden z nich zná spřízněnou duši ve státní organizaci, která jim jejich zlomový projekt zafinancuje.

Multikulturní společnost bývá popisována jako mírové soužití různých kultur v atmosféře harmonie, tolerance, vzájemné inspirace a kreativity. No, úplně doslova to nevyšlo, že ano. Globalizace probíhá již minimálně tři dekády, ale místo vzkvétající multikulturní společnosti vznikla jen tenounká skořápka povrchních podobností v životního stylu, a to ještě převážně v metropolích. Jejími symboly je vnější i vnitřní uniformnost s vybranou nedbalostí oblečených bytostí, bloudících s hlavami skloněnými nad Smartphony od meetingu k eventu.

Místo internacionální kultury se globálně prosazuje zábavní produkce amerického typu pro nižší třídy a promyšlené pošetilosti z amerických univerzit pro „náročnější vkus“ městských snobů. Zároveň do pokrokovostí nasáklých západních metropolí nepřibývají exotičtí myslitelé a umělci ze III. světa, ale zato statisíce nekvalifikovaných nezaměstnaných odtamtud. A ti sdílejí s původními obyvateli Evropy ještě tak nejvýše elektrické koloběžky. O sdílení západních hodnot nechtějí ani slyšet. A když slyší, tak nechápou, o čem je řeč.

Takže přímo v centrech globalizovaného myšlení se ukazuje, jak absurdní byla a je multikulturní chiméra. Vybásněná barvitost multikulturalismu vypadá tak, že se přecitlivělí pokrokáři, kteří se osypou již z té úplně nejmenší mikro agrese, setkávají s chasníky, kteří i drobné roztržky řeší nožem, žení se s nezletilými dívkami a trvají na jejich obřízkách.

V baštách politické korektnosti si místo kultivovaných „diskurzů“ podle vytříbených „narativů“ přistěhovalci vyřizují krevní mstu a kmenové války. Změkčilí a ze strachu tolerantní evropští měšťáci se musí zžít s násilnickými paralelními společnostmi. Který z obou hodnotových systémů se asi prosadí?

Globalizace přinese vyrovnání ekonomických rozdílů

A konečně poslední příklad nefungujícího zaříkadla, kterým se sociální vědy snažily obhájit globalizaci zní asi takto: Globalizace vede k vyrovnávání ekonomických rozdílů na zeměkouli. Díky ní stoupne životní úroveň ve III. světě a vzniknou tam stabilní politické systémy.

To je ale další, v pořadí čtvrtý, omyl. Pozitivními předsudky a politickou korektností zatemněné mozky nechápou, že globalizace je především ekonomický proces, a proto jí nelze chápat jako win-win situaci. Hospodářské kooperace totiž vždy tíhnou k zero-sum, tedy do vztahu, ve kterém to, co jeden vyhraje, prohraje druhý. Tato tendence je tím silnější, čím více různých aktérů je zúčastněno.

Ano, rozvojové země by teoreticky mohly vyrovnat svou zaostalost, ale jedině tehdy, kdyby rozvinutý svět dostával z množství globálně vznikajícího bohatství trvale menší díl. Západní vlády to velmi lehkomyslně dopustily v případě Číny a proto zchudlí Američané zvolili 2016 Donalda Trumpa. Ten okamžitě reagoval na zřejmý cíl Pekingu vystřídat Washington na trůnu hlavního města města světa. Začala hospodářská válka, která není ani zdaleka u konce. A tady je na místě připomenout úvod této přednášky, ve kterém zmiňuji, za jak nevábných okolností skončila první globalizace na přelomu 19. a 20. století.

Zmíněná zloba chudých Američanů má své dvojče v rostoucím nacionalismu a údajném pravicovém extremismu v evropských zemích, které tak trpce nesou i naši pokrokáři. Proč? No, globalizace nepřinesla vyrovnání životní úrovně na celém světě, protože ani američtí, ani evropští chudí nemají nejmenší chuť dělit se s chudinou III. světa. A proto jsou ti, kterým se v redakcích a vegánských restauracích chybně říká váleční uprchlíci v drtivé většině ekonomičtí migranti. Jejich invaze do I. světa je masové vyvrácení čtvrtého mýtu vědců a publicistů o výhodách globalizace.

Ale tentokrát nejde jenom o intelektuální blamáž. Na triku má totiž avantgarda dobra i morální prohřešek. Kvůli své ideologické zaslepenosti a ekonomické negramotnosti totiž podporovala ekonomický neoliberalismus a tím i vykořisťování III. světa. Je to i jejich „zásluha“, že migrace z chudoby dosáhla podle nejnovější zprávy Spojených národů s 272 miliony lidí svůj historický vrchol. A je také vrchol pokrytectví, když ti, kteří svými pro globalizačními argumenty podporovali vykořisťování lidí v I. i ve III. světě dnes svým spoluobčanům vyčítají rasismus, vůči barbarské chudině tlačící se do chudnoucí Evropy.

Ale všechno zlé je pro něco dobré. Díky tomu má sociálně vědní akademický dorost dostatečné množství témat na své vědecké práce o xenofobii a mainstreamová média mohou senzacechtivě rozmazávat příklady rasismu v Evropě. Svět je zdá se zařízen tak, že ti, kteří mají morálku a pravdu na věky na své straně nemohou prohrát. To je intelektuální perverze prvního řádu.

Sociální věda a globalizace

Teď naše společné přemýšlení ukončíme a zeptáme se, kam jsme pokročili. Tak předně jsme upřesnili definici globalizace o jeden důležitý bod: Je to dočasné uspořádání mezinárodních vztahů jednostranně upřednostňující hospodářskou spolupráci.

Náš rozbor sociálně vědní mytologie o globalizaci přinesl následující výsledky:

1. Globalizace jako cesta k pozápadnění světa, k politickému sjednocování lidstva, k mírovému soužití různých kultur a k rovnovážnému hospodářskému vývoji světa pod západním vedením je chiméra.

2. Globalizace státy sjednocuje jen pokud jde o způsob výroby, zbožní sortiment a v tom, že vede k rozpolcení společnosti na super bohaté a zbytek.

3. I ve fázi údajného „konce dějin“ pokračuje, jenom v pozměněném obsazení, tradiční boj o světovou hegemonii.

4. Hospodářská spolupráce je mírotvorná pouze mezi demokratickými zeměmi. Když tato podmínka není splněna tak hrozí násilné konflikty. Pokračování nebo i jen dozvuky druhé globalizace mohou vést k válce; občanské stejně jako světové.

5. Globalizace není přírodní zákon, to znamená, že není ani nevyhnutelná ani trvalá.

Leccos jsme se dozvěděli o samotných sociálních vědách. Všechny čtyři mýty o globalizaci jsou projevem a přímým důsledkem chybně nastaveného myšlení většiny sociálně vědní inteligence. Zmíním zde pouze jeho hlavní nedostatky:

1. Ztotožňují potřeby společnosti s vlastním hodnotovým systémem a zájmy.

2. Věří v jednosměrnost společenského vývoje.

3. Pokrok chápou jako internacionalizaci všeho a modernitu ztotožňují s rostoucí mezinárodností.

4. Nechápou, že hospodářství nemá smysl samo o sobě, nýbrž pouze jako služební sektor celé společnosti.

5. Přestali popisovat skutečnost a jednají jako aktivisté, vydávajících svá přání za vědecké poznatky, s cílem udělat z nich samosplnitelná proroctví.

V ideálním případě poskytují sociální vědci ostatním lidem zkušenostmi podložená doporučení pro zvládání společenských procesů. Pokud jde o globalizaci, tak tuto funkci nezvládli.

Chyby sociálních věd při hodnocení globalizace jsou projevem závažného nedostatku v celkovém přístupu a cílech, které si sociální vědci vytyčili. Důsledkem je rozkladné působení sociálně vědní inteligence na společnost. Tento problém je tak závažný, že je třeba se mu věnovat mnohem hlouběji.

Petr Robejšek  03. 03. 2023 | 09:07

Společnost, ve které žijeme je v kritické situaci ze dvou důvodů. První je bezmezná sebestřednost elit a druhý je prostoduchost, se kterou jim lidé přesto důvěřují. S tím prvním nic nenaděláte. To druhé můžete změnit a tady je návod.

Popleť a panuj

Informace vyrábějí politici, podnikatelé, média a experti. Všichni dohromady tvoří informační průmysl a chtějí informace co nejlevněji vyrábět a co nejvíce vydělat. Jejich zisk je to, že lidé zvolí, koupí a věří v to, co jim informační průmysl vnucuje. Slavná informační společnost je nástroj, kterým chce elita ovládat většinu. Rozděl a panuj nahradilo popleť a panuj.

Proto dnes žijeme v éře prázdných slov,

-kdy spolu věci a jejich názvy nemají nic společného.

-kdy se jen vyhlašuje nejnovější a dočasný význam pojmů jako kupř.: demokracie, svoboda, právní stát nebo zdraví.

-kdy pravdivost závisí jen na hlasitosti a hlasitost jen na penězích.

-kdy neexistují ani sliby, které se musí splnit, ani poznatky, které se dají vyvrátit, ani zákony, které platí pro všechny.

Obyčejní lidé jsou oslepeni pepřákem z matoucích čísel, sugestivních fotek a dvojznačných pojmů. Průměrný člověk dnes neví, v jaké společnosti žije a co se v ní právě děje, a dokonce ani neví, že to neví.

Přesto se každý může z tohoto informačního marastu velmi snadno vyprostit, když správně odpoví na tři otázky.

Vyplatí se vědět co nejvíce?

Představte si, že vám někdo pošle vyděračský dopis s ultimátem, ale pošťákovi psaní vyklouzlo z ruky a zapadlo do kanálu. Díky nešikovnému pošťákovi se o výhrůžkách nedozvíte, nedostanete strach, rozhodujete se svobodně a vyděrač neuspěl. Co nás to učí? Nevědět může být obrovská moc bezmocných. Obrázky a čísla, která neuvidíte, vás nemohou strašit a propagandu, vějičky, přesmyčky a chytáky, které neuslyšíte, vás nemohou hypnotizovat. To, co se nedozvíte, vás nepřipraví o spánek a nezviklá důvěru ve vlastní úsudek. A tak proto nespoléhejte na nešikovného pošťáka a sami odmítněte přijmout vyděračské popisy.

Moje generace měla v tomhle úplně jasno. Neposlouchali jsme bolševické vysílače a nečetli jejich noviny. A když nám přece jen něco zakřičeli přímo do ucha, tak platila jednoduchá první pomoc: Co oni chválí je horší než to, co oni odmítají.

Co je pro mě důležité?

Ale co, když mi uteče něco opravdu důležitého? Ujišťuji vás, že se každou opravdu důležitou zprávu dozvíte. Poznáte ji také podle toho, že se k vám dostane i oklikami.

A proto vztyčte co nejhustší plot mezi vašim mozkem a velkým tlampačem. Je totiž jisté, že co a jak vám politici, podnikatelé, média a experti vypráví, slouží jejich zájmům, a ne vaší informaci. Gumová čísla, vylepšené obrázky a zavádějící slova vylučují, abyste poznali, co se opravdu děje a co je důležité. Slavná informační společnost vám spolehlivě ukazuje jen to, kudy cesta určitě nevede.

Odpověď na druhou otázku, „co je důležité“ tedy zní takto:

1. Vědět musíte daleko méně, než vám namlouvají a vnucují.
2. Vědět potřebujete jenom to, co je důležité pro vás a vaše blízké a co zároveň můžete ovlivnit.
3. To vám ale vrchnost neřekne. Mluví na vás, ale ne s vámi. Nechce slyšet vaše pochyby a trestá kritiku.
4. Proto si musí každý sám najít střípky poznání (na to je internet užitečný) a sestavit si z nich svůj vlastní, na míru šitý obraz světa; takový, který odráží jeho zájmy a pomáhá mu je uskutečnit.

Jak poznat pravdu?

Kdysi skutečně existovala dokazatelná vědecká pravda a myšlenky se prosazovaly silou argumentů a použitím v praxi. Nic z toho již neplatí. Pro každého z vás je pravda roztroušena v obrovském množství informační hlušiny, kterou odplavíte v pěti krocích.

1. Nejprve se úplně odpojte od mainstreamového zpravodajství.
2. Nevšímejte si informací o věcech, které se vás netýkají a hlavně o věcech, které stejně nemůžete ovlivnit.
3. Zbude úhledná hromádka poznatků o tom, co má přímý vliv na váš život a zároveň to můžete ovlivnit.
4. Z těchto střípků vědění si vytvořte svůj vlastní „na míru šitý“ obraz světa; takový, který odpovídá vaší situaci a zájmům a pomáhá je uskutečnit.
5. Podle jakého pravidla si svůj obraz světa sestavíte? Takhle: Váš život a vaše zájmy jsou měřítkem všech věcí a váš úspěch je zlatý standard pravdy. Méně květnatě řečeno to znamená, že pravdivé jsou pro vás ty poznatky, které vám pomáhají dobře se postarat o sebe a své blízké.

Když to uděláte, tak se zachováte úplně stejně jako politici, podnikatelé, media a experti. A právě s nimi soupeříte o váš úspěch a prospěch. A proto můžete vyhrát jen tehdy, když se budete chovat stejně jako oni – posuzovat svět výlučně z hlediska vlastních zájmů.

Petr Robejšek 01. 01. 2024 | 14:22

Dlouhá desetiletí bylo z pohledu obyčejného člověka nové lepší než staré a vyplatilo se to mít rychle. Lepší život na něj přátelsky kynul z budoucnosti a cesta k němu se právem jmenovala pokrok. A ten je tradičně považován za princip lidských dějin. Jak je to dnes?

Všimli jste si, jak politici, média a tzv. experti náramně souzní v tom, co je pokrokové? Jen namátkou: politická korektnost, elektronické volby a také peníze, uhlíková stopa, povinné očkování, určování vašeho jídelníčku, způsobu vytápění budov, pohánění vozidel, klima ať to stojí cokoliv, solidaritu s kýmkoliv, jenom ne s vlastními, datové schránky atd. atd.

Všimli jste si, že vás tento „pokrok“ stojí peníze, námahu a svobodu a že se vám samotným nejpozději od roku 2020 vede stále hůře?

Společenský pokrok je považován za princip lidských dějin, ale na počátku 21. století sice zažíváme bezpříkladný rozvoj techniky, ale zároveň pokus světové finanční šlechty vzít, národům práva vybojovaná již ve francouzské revoluci koncem 18. století. S chválou pokroku na rtech chce světová superelita strhnout lidstvo zpět do feudalismu a uvalit na ně techno-nevolnictví.

Technofeudalismus je zvrácený pokrok a v budoucnosti narazí ten, kdo jej bude hledat před sebou, buď na stožár G5 nebo do šedivé zdi kotců na bydlení pro obyvatele 15ti minutových měst, kteří za barierami z QR-kódů čekají, až uměla inteligence rozhodne, že jejich uhlíková stopa je již moc dlouhá a vypne jim přísun tepla, vody, syntetické zábavy a potravy.

Proč asi vrchnost s takovým elánem elektronizuje naše životy? Řeknu vám to. Protože nedokáže ani demokraticky vládnout, ani vytvářet blahobyt pro všechny. Prostě si neumí poradit se složitostí světa, který vytvořila. A proto se vládnoucí kasta rozhodla ukončit éru masového konzumu a postupně zabavit majetek středních a nižších vrstev a posvětit to pohanským eko-náboženstvím.

Takže princip lidských dějin není společenský pokrok, ale boj mezi elitou toužící po absolutní moci a lidstvem bránícím svou svobodu. Tento boj se prolíná dějinami a mění se jen jeho intenzita, kulisy a rekvizity. Ve francouzské revoluci 18. století vyhrálo celé lidstvo a teď mu hrozí prohra.

Můžeme si za to sami, protože jsme dopustili, aby konzumismus ovládl naše myšlení tak, že „koupíme“ všechno. Nejenom zboží ale i vynucenou péči o naše myšlení, chování a zdravotní stav a dokonce i šikanování a ponižování. Jak to, že se skoro nikdo neptá, je-li síť 5G opravdu nepochybně prospěšná technická novinka? Drtivá většina lidí jí hodnotí pouze podle evangelia modernity; nová, rychlá, pokroková a proto dobrá. Totéž si většina myslí o automatických balíkovnách na každém rohu, internetových nákupech s dovozem, samoobslužných elektronických pokladnách v supermarketech anebo o elektronických penězích. „Život je tak přece pohodlnější“, řeknou vám s bezelstným úsměvem. Lenost lidem znemožňuje pomyslet na to, že by se mohlo jednat o vznikající infrastrukturu pracovního tábora, s přídělovým systémem a omezenými vycházkami.

Abyste v budoucnosti nemuseli znovu dělat revoluci, jako Francouzi v 18. století, tak se musíte zbavit zvráceného pokroku. A chcete-li mít pokrok zase před sebou, tak stačí vydat se správným směrem a vrátit se k podstatě evropské civilizace. První, co k tomu potřebujete je individualistické a sebevědomé slůvko „ne“, kterým vystřídáte konzumistické a stádní „ano“.

Abyste v budoucnosti nemuseli znovu dělat revoluci, jako Francouzi v 18. století, udělejte dnes novoroční předsevzetí o nepohodlnosti. Co si takhle slíbit, přestat používat nakup přes internet a dovoz do bytu, neplatit na samoobslužných pokladnách v supermarketech, nepoužívat automatické balíkovny, používat zase hotovost, nechat si ještě další rok starý mobil, setkávat se přáteli méně často, ale za to jenom osobně?

Ano, to znamená nepohodlí a stojí vás čas a peníze. Utěšovat vás může, že vaše nepohodlí je velmi nepohodlné techno-systému, který není váš přítel. Jeho cíl je totální elektronizace vašeho života. A ta není nic jiného než vytváření infrastruktury pracovního tábora, s omezenými vycházkami. A co si tedy „naložit“ ještě jedno předsevzetí; a získat letos na svou stranu dalších deset lidí?

A nikdy nezapomeňte toto:

Kdykoliv se budete rozhodovat o tom, po čem toužit, jestli, kde a co nakupovat, na co a na čem spořit, koho poslouchat, číst anebo volit a v co věřit, tak se řiďte podle čtyř pravidel osvobození:

1. Pomalé je lepší než rychlé
2. Lokální je lepší než globální
3. Osobně je lepší než elektronicky
4. Vlastní je lepší než cizí

Petr Robejšek 22. 08. 2022 | 07:47 

Moje eseje nejsou četba pro každého, a proč je vlastně píši? Proto, že hlavní téma mého intelektuálního života je najít uspokojivá vysvětlení otázek, které mne zaujmou. V posledních třech letech k tomu přibyl ještě druhý, mnohem zásadnější důvod.

Koncem března 2020 se objevil korona virus a za měsíc po té, v dubnu 2020 jsem v textu „Z pandemie do normálie“ popsal důvody toho co se děje a nastínil řešení civilizační krize západních společností. Ironicky jsem tam mluvil „nutných změnách, ke kterým nedojde“ a myslel tím, že je zcela nevyhnutelné přestavět finanční kapitalismus. Na prvním místě jsem jmenoval problematiku ekonomického růstu a globalizace. Od té doby je nevyhnutelnost změny modelu západní společnosti den ode dne zřejmější. A to je hlavní důvod, proč píši.

Ať bude nadcházející přestavba finančního kapitalismu probíhat organizovaně, chaoticky nebo nedej Bůh násilně, vždy bude potřeba jasná představa o tom, kam musíme jít, jaké vlastnosti má mít budoucí společnost a jak jí vybudovat. Na tom jsem začal pracovat již v prvním trojdílném eseji „Jak se to stalo, Jak to vypadá a Jak z toho ven?“ a teď pokračuji třetím dílem eseje o „Slovech a moci“.

Dva světy

Než půjdeme, dal, tak si shrneme, co dosud víme. První díl se jmenoval „Jejich pravda a jejich moc“. Rozebrali jsme v něm, jak elity zneužívají svůj informační monopol a vnucují nám obraz světa, který odpovídá jen jejich zájmům. Snaží se lidi zmást a zneklidnit, aby je mohli používat k dosažení vlastních cílů. Pojmenovali jsme to „popleť a panuj“. První díl eseje jsme ukončili deprimujícím zjištěním, že většina z nás vůbec neví, v jaké společnosti žije, co se v ní právě děje a co je nejhorší, vůbec neví, že to neví. Jsou ztracení ve smyšleném světě.

Ve druhém díle, nazvaném „Naše pravda“ jsme si ukázali, že se informačnímu útlaku můžeme velmi snadno ubránit, když přestaneme poslouchat vtíravé a nutkavé hlasy politiků, podnikatelů, médií a expertů a začneme si sami vyhledávat:

• -jen poznatky, které skutečně potřebujeme,
• -jen o tom co se nás týká a
• -jen o tom co můžeme ovlivnit.

Na jejich základě si vytvoříme obraz světa, ve kterém skutečně žijeme a který jsme schopni spoluutvářet.

V závěrečném dílu si ukážeme, jak nalézat a používat spolehlivé poznatky, proměnit je v politickou moc a vytvořit na jejich základě společnost, ve které lidé nejsou manipulovatelní morálně zkaženými a odborně druhořadými elitami. A proto se třetí díl jmenuje „Naše pravda je mocnější“.

Arthur Schopenhauer kdysi poznamenal: „Na světě existuje pouze jedna věc, kterou známe zevnitř i venku, a to jsme my.“ Ano, stoprocentně známe jen sami sebe. A když Petr R. stojí na louce a dívá se okolo sebe, tak pochopí, že zcela jistě ví jen všechno sám o sobě a pak už nejvýše to, co má na dosah ruky. Jak jeho pohled bloudí dál, klesá i přesnost poznatků. Včelu vidíte na pět ale ne už na dvacet metrů; přesto, že jich tam může být spousta, protože za křovím možná stojí úly. Za tím mohutným dubem, čtyřicet metrů jižně se může klidně někdo skrývat, ale nevím to jistě; za roh nevidím. O padesát metrů dál zaseli ječmen nebo je to přece jen pšenice? Prostě čím dál od nás, tím méně přesné jsou naše poznatky.

Že je to banální? Vůbec ne, protože vás informační průmysl hypnotizuje slibem, že prý ví úplně všechno. A já vám říkám, že z té louky, na které stojím, vidím v dálce erupce jeho domněnek, polopravd a dutých slov. Tam někde začíná bažina, s nechtěnou ironii zvaná informační společnost. Z ní vybublávají bezobsažné proslovy politiků, mnohoznačné výplody komentátorů a autoritativní lži koupených expertů. Ti všichni chtějí, aby jim ostatní lidé sloužili a proto je zahlcují nicotnostmi, smyšlenkami, propagandou, chytáky, omyly, nesmysly a nezřídka lžemi. Jejich informace jsou hrozba, jsou to viry ochromující váš mozek. To je dezinformace ve velkém.

Ve druhém díle jsme došli k závěru, že naše společnost je v kritické situaci hlavně ze dvou důvodů. První je naprostá morální zkaženost elit a druhý je prostoduchost, se kterou jim lidé přesto důvěřují. To první nemůžete změnit, ale musíte to vědět. To druhé změnit můžete a teď si povíme jak.

Kdysi přicházela moudrost shora. Obecně a dlouhodobě platné poznatky o životě byly vyzrálé plody staletého vývoje vzdělanosti a prosakovaly od elit dolů k obyčejným lidem. Na konci minulého století však vědci a novináři prodali svůj kritický rozum boháčům a produkují slova v jejich žoldu a podle jejich potřeb. Od té doby se na lidi shora valí a zmítá jimi názorový mainstream. Slavná informační společnost je nástroj, kterým chce samozvaná elita ovládat většinu.

V předchozích dvou dílech jsme si ukázali, že poznatky, které nám informační průmysl vnucuje, mají poznávací hodnotu tvrzení, že zeměkoule je plochá. To možná zní vtipně, ale veselé to není. Politici, podnikatelé, média a experti se již dobré tři dekády snaží:

• -zadupat do země to, co většinová společnost ví o světě,
• -dát slovům jiný význam,
• -oddělit slova a činy a
• -zrušit nebo zakázat nežádoucí názory.

Cílem toho všeho je, znemožnit lidem, aby rozpoznali, co se okolo nich děje. Vládní úředníci, televizní kazatelé, prodejní experti a zištní aktivisté vám nic užitečného neřeknou, protože se o váš život nezajímají, a i kdyby, tak ho nikdy nemohou znát tak dobře jako vy. Celá slavná informační společnost vám spolehlivě ukazuje jen jedno: Kudy cesta určitě nevede.

Bohužel se dosud většina z nás spokojí s tím, co jim vypráví ti nahoře a má proto v hlavě zcela nepřesnou mapu sociální krajiny, ve které se snaží postarat o sebe a své blízké. Tihle lidé sice vědí, kam by chtěli dojít a přitom nevědí ani to, kde právě jsou. A hlavně nevědí to, že jsou napjati na skřipci mezi dvěma protikladnými světy.

Na jedné straně se rozvaluje vymyšlená globální digitální Atlantis v moři bezobsažných slov, nezávazných slibů a neplatných zákonů. Sáhnout si na tento smyšlený velkosvět můžete hlavně ve městech, uprostřed mečícího davu intelektuálních ovcí, které za pravdu vydávají právě módní absurdity, které jim shora nešeptávají uplacení vědci, lstiví lobbisté a slovní žongléři. Do tohoto jakobysvěta nás chce vrchnost jednou provždy přesídlit a udělat z nás poslušnou šedivou masu otroků, přikovaných k internetu.

Proto si informační společnost nezaslouží druhou šanci. Dost dlouho dokazovala, že nám nabízí jen zavádějící a nepotřebné informace. Nemáme ani čas ani důvod šátrat v té skládce informačního smetí po těch pár použitelných střípcích vědění. Lepší je hledat poznání tam, kde žijeme a kde můžeme ovlivnit běh věcí.

„Dunbarovo číslo“

Ve druhého dílu jsme si řekli, proč nepotřebujeme vědět, co se děje v Bruselu nebo ve Washingtonu, a většinou ani to, co se děje v Praze. To co k nám doléhá z televize, rozhlasu a internetu je pro nás asi tak důležité jako vzdálené hučení dálnice; provoz tam jde zcela mimo nás a nemůžeme ho ovlivnit. To není svět, ve kterém skutečně žijeme.

Lidé, kteří ke své obživě musí vytvořit něco opravdu užitečného, potřebují spolehlivé poznatky, které se osvědčily v praxi. Pracují tvrdě a nemají čas chiméry, protože se musí postarat o sebe a své blízké. V jejich světě musí slovo přímo souviset s činem a pravdivé je pro ně to, co věrně popisuje, jak jejich život den po dni plyne.

To je svět většiny lidí. Je sice mnohem menší než vylhaná “Globalis“, ale má to i své výhody. V něm máme pohromadě všechno, co je pro nás opravdu důležité a zároveň i to, co můžeme skutečně ovlivnit. Tady se vyznáme a vyznat se znamená vědět, že po A přijde s velkou pravděpodobností B a ne najednou W nebo nedej pánbůh EU.

Před chvílí jsme si řekli, že pravdu máme doslova „na dosah ruky“. Nejvíce spolehlivých informací, o tom, co se vás týká a co můžete ovlivnit, najdete tam, kde žijete a pracujete. Potřebné a použitelné poznatky jsou vám blízko a nablízku jsou i ti, kteří vám je pomohou objevit; lidé z vašeho městečka a kolegové z práce. Jako oni chcete ve světě obstát, a proto musíte porozumět,

• -jak doopravdy vypadá,
• -co se v něm právě děje a
• -jak na to reagovat.

Lidé jako vy a já žijí ve skutečném světě, který je bohatý na tvrdou práci a chudý na spravedlivou odměnu. Ale za to je to svět, kde se přemýšlí a mluví o tom, co se opravdu děje. Je to svět, ve kterém funguje příčina a důsledek, svět ve kterém se vyznáte, protože slova v něm mají důvěrně známý význam a většinou po nich následuje očekávatelné chování. Vyznáte se v něm hlavně proto, že obývají lidé, které znáte. Žijete a pracujete blízko sebe, a máte podobné zájmy a problémy.

Anglický antropolog Robin Dunbar zjistil, že největší možná skupina, v níž je člověk schopen udržovat stabilní vztahy má 150-230 členů. Co to znamená? Hlavně to, že se o lidech nejvíce dozvíte, když s nimi mluvíte tváří v tvář, protože tak snáze zjistíte, co vlastně chtějí říci a jestli je to pravda. Když se s lidmi vídáte často, tak brzy poznáte hlupáka, lháře, lenocha a tlučhubu. V tomto vašem malém světě snadno a rychle zjistíte, co je důležité, užitečné a pravdivé, protože si své odhady a očekávání neustále ověřujete v praxi.

Samosprávné a svépomocné lidské pospolitosti, jako třeba náboženská skupina Hutteritů, ale i úspěšné firmy respektují Dunbarovo číslo. A protože v tomto eseji přemýšlíme o tom, jak bude vypadat postglobalistická společnost, tak si rovnou řekněme, že 150 až 230 lidí je vhodná velikost základních stavebních kamenů samosprávné, svépomocné a zdola nahoru organizované společnosti.

Robin Dunbar nám ukazuje i to, jak se vyprostit ze chřtánu informační společnosti. Musíme přesunout těžiště našich životů do malých sociálních prostorů a do formy tváří v tvář. Z očí do očí nám umožňuje

• -klást otázky,
• -trvat na odpovědích a
• -srovnat slova s činy.

Z očí do očí obnoví srozumitelnost světa. Takže k tomu, abyste se co nejlépe postarali o sebe a své blízké, musíte opustit informačním průmyslem vylhanou „Globalis“ a soustředit se na svůj, na míru šitý, „malý“ svět.

V tomto malém světě potkáte lidi, kterým rozumíte, věříte a svou důvěru v ně si často přezkušujete. Nebudete mít vždycky stejné zájmy, ale vždycky budete rozumět, co má ten druhý na mysli. A často budete mít i společné nepřátele. Dnes jsou to ti, kteří vás považují jenom za věci, které chtějí používat ve svůj prospěch.

Vládne ten, kdo určuje význam slov

V prvním dílu jsme si řekli, že se moc vládnoucích elit odvozuje hlavně od možnosti, libovolně měnit význam slov. Vzpomínáte si? Mluvil jsem o štamprlatech na barovém pultu, naplňovaných podle toho, jestli vás chce právě opít vláda, podnikatelé, experti, média nebo všichni dohromady.

Samozvané elity nám vnucují svá slova a my máme předstírat, že nepoznáme rozdíl

• -mezi informovat a manipulovat,
• -mezi spořit a rozhazovat,
• -mezi demokraticky vládnout a tyranizovat anebo
• -mezi léčit a škodit.
• V jejich vylhané “Globalis“ neexistují
• -ani sliby, které se musí splnit,
• -ani poznatky, které se dají vyvrátit,
• -ani zákony, které platí pro všechny.

Informační průmysl jednoduše odřízl slova od jejich významu a od s ním spojených činů.

Již jsme si řekli, že to co se lidé tradičně dozvídali o fungování společnosti, přicházelo shora a bylo to plodem staletého vývoje myšlení. Ale po zániku komunismu zradily elity své národy a teď je jen matou na zakázku mocných a bohatých. Výsledkem je to, že prakticky neexistuje sociální prostor, kterému většina lidí rozumí a kde může úspěšně jednat. Jako mnohokrát v historii zradily elity národy, a proto může návod na to, jak funguje společnost, přijít pouze zdola.

Digitální svět je neuchopitelný, dočasný a svádí ke lži. Za to náš malý svět dokonale známe a proto v něm nemají místo zbytečnosti, nesmysly, propaganda a chytáky z informační společnosti. V našem světě můžeme opět myslet, mluvit a jednat, místo (jako dosud) jen čekat, mlčet, a poslouchat.

Jen my sami, tzv. „obyčejní lidé“ máme zájem, schopnosti a příležitost oživit a upevnit ověřené a objevit nové vědění, které nám umožní, vyznat se ve společnosti a důstojně v ní žít. Jak to konkrétně uděláme?

Předchozí díl tohoto eseje jsem ukončil návodem k tomu, jak se vysvobodit z vylhaného jakobysvěta politiků, podnikatelů, médii a expertů. Zopakují nejdůležitější body:

1. Nejprve se úplně odpojit od mainstreamového zpravodajství

2. Přestat sbírat informace o věcech, které se nás netýkají a o těch, které nemůžete ovlivnit

3. Zbude přehledná hromádka poznatků o tom, co se přímo týká vašeho života a co můžete změnit. Jen tuhle malou hromádku vědění opravdu bezpodmínečně potřebujete.

4. Z těchto střípků vědění si sestavíte svůj vlastní „na míru šitý“ obraz světa, který odpovídá vaší situaci a zájmům a pomáhá vám je uskutečnit.

5. Přitom všem jsou vždy váš život a vaše zájmy měřítkem všech věcí a váš úspěch je zlatý standard pravdy. Elity se podle tohoto pravidla řídí a vychází jim to.

Tohle všechno tedy už víme a teď si ukážeme, proč se tento díl eseje o slovech a moci jmenuje, „Naše pravda je silnější“. Vysvětlím vám, jak můžeme spolu s ostatními lidmi uspořádat náš malý svět a přejít do ofenzivy směřující k obnovení svobody a humanismu v celé společnosti.

I. Ze všeho nejdříve si musíme vzít zpátky náš jazyk a dekontaminovat jej. Slova, který byla po léta znásilňovaná informačním průmyslem nutně potřebují odmořit. Elity udělaly ze slov jen masky skrývající jejich zištné úmysly. My musíme slovům aspoň částečně vrátit jejich význam a nechat je opět vyprávět o tom, jak žijeme a co nás zaměstnává. To vnese do mezilidských vztahů zase spolehlivost a pravdivost, protože jen tehdy, když sdílíme význam slov jako je moc, právo, svoboda, rodina, soucit úspěch, poctivost, zdraví, zvůle, lež, atd. tak se můžeme domlouvat, plánovat a dosahovat cíle.

II. A za druhé musíme opět pevně spojit slova s činy. Slovům vrátíme věrohodnost tím, že po nich musí následovat očekávatelné činy a ne (jako je mezi politiky, podnikateli, médii a experty zvykem) jenom další a další dutá slova.

Když očistíte znásilňovaná slova a pevně je „sepnete“ s věcmi a činnostmi, ke kterým patří a když opět spojíme slova s činy, tak naše řeč může zase plnit svou hlavní funkci; totiž pomoci nám pochopit a pojmenovat to jak svět doopravdy vypadá a úspěšně v něm jednat.

Prosadit naše pravidla

Řekli jsme si, že vládne ten, kdo určuje význam slov. Jestliže vládne ten, kdo určuje význam slov, tak můžeme i my „obyčejní lidé“ vládnout všude tam, kde máme moc to také udělat. Všude tam můžeme hru o moc otočit v náš prospěch.

Za tím vězí jednoduchý mechanismus, který krátce a duchaplně popsal Paul Watzlawick: „Skutečnost je to na čem se lidé dohodnou.“ To pak znamená, že se náš život z velké části odehrává v prostoru, kde lidé sdílí společné představy. To se nejsnáze podaří v malých skupinách a na tom je i založen jejich úspěch, jak nám to popisuje Robin Dunbar.

Tím, že se skupina lidí chová podle podobných pravidel, tak utváří své vlastní sociální prostředí. V něm je i pro další lidí užitečné jednat podle podobných pravidel, protože tak s větší pravděpodobností dosáhnou svých cílů.

Ano, moc máme jenom tam, kde se odehrává náš soukromý a částečně i pracovní život, tedy v malých skupinách a prostorech. Jenom v nich můžeme určit a prosadit jiná pravidla než nám v globálním rozměru vnucují sebestřední politici, podnikatelé, média a experti. Ale to (pro začátek) úplně postačí.

Tím, že zmenšíme prostor, který chceme poznat a ovlivňovat, tak sice na první pohled ustoupíme, ale fakticky tím zvětšíme moc, kterou v něm můžeme vykonávat. Získáme tak znovu kontrolu nad svými životy, ale hlavně současně vytvoříme mocenskou páku společenské změny.

My nepotřebujeme diktovat světové náboženství, jak se o to rvou globalisté. Potřebujeme jen poznatky, o věcech, které se nás týkají a o tom, co můžeme využít nebo změnit. A k uskutečňování našich cílů potřebujeme daleko méně lidí. Tím, že slovům vrátíme jejich skutečný význam a spojíme je s činy, získáme moc utvářet společnost zdola. V tu chvíli přestáváme být jenom mizerně placený kompars při pohřbu západní civilizace, ale stáváme se předvojem obrození západní civilizace.

1.Malé světy jsou i pohřebištěm politických stran a sebestředných funkcionářů.

2.V nich nejsou potřeba političtí prostřednicí, kteří údajně reprezentují, ale stejně zastupují hlavně sami sebe.

3.Malé světy jsou základem společnosti, která je organizována opačně než dosud, totiž zdola nahoru.

Jestli jste četli nebo slyšeli mojí první třídílnou esej tak znáte „čtyři pravidla osvobození“. Žít podle zásady „pomalé lepší než rychlé“, „lokální je lepší než globální“, „tváří v tvář je lepší než na dálku“ a „vlastní je lepší než cizí“ je změna pravidel vedoucí k přestavbě špatného systému, nebo hezky česky řečeno, způsob jak se osvobodit z pazourů kramářů a despotů. No a teď jsme na konci eseje o moci slov. Je to můj druhý návrh změny pravidel hry v náš prospěch. Předestřel jsem vám návod na to,

• -jak a kam odejít z digitalizovaného jakobysvěta,
• -jak znovu získat kontrolu nad svým životem a místy kde se odehrává a
• -jak vedle rozpadajícího se velkosvěta vytvořit zárodky nové samosprávné, svépomocné a zdola nahoru organizované společnosti.

Závěrem

Před lety jsem v několika statích velmi energicky vyjádřil své přesvědčení, že obyčejní lidé jsou chytřejší než tzv. elity. Od roku 2020 až do dneška byla tato moje víra vystavena těžké zkoušce. Ale přes neuvěřitelně frustrující zkušenosti s neochotou lidí kriticky přemýšlet a pochybovat, trvám na moudrosti většiny i dnes. Je moudrá, když se nebojí. A proto na úplný závěr tohoto eseje kladu důraznou výzvu:

• -Nenechte se vystrašit těmi, kteří vás chtějí používat jako bezduché nástroje pro uskutečnění svých zájmů.
• -Hledejte a uskutečňujte svou vlastní pravdu a pomůžete jak sobě tak své zemi.
• -A nezapomeňte na slova britského politika a filosofa Edmunda Burkeho:

„Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl.“

LIBOR ČÍHAL

Od Leyenové se nadají očekávat žádné velké pravdy nebo návody, jak ven z unijní krize, kterou snad kromě české státní propagandy nikdo nezastírá. Leyenová je produktem i součástí německé politiky, tak ji i berou novináři z Die Zeit, otázky beze strachu a servility jaké nejsou představitelné v žádné české televizi. Žurnalisté ji kladou přesně ty otázky, ke kterým je dovádí jejich profesionalita s prvky objektivního šetření, interviewují totiž německou političku o německé politice. A ona odpovídá, jak by odpovídal politik od socanů nebo lidovců, nic mimořádného, všechno v rámci současné německé korektnosti. A tady je velký problém, už nejde jenom o usurpaci ekonomiky ostatních německým havarujícím modelem, ale o znásilnění politiky jiných německým politickým modelem, o jehož perverzním pozadí nikdo nepochybuje: antirasismus, zelené utopie, zglajchšaltování všeho od církví až po mateřské školy do takové míry, že asi jde o průnik fašistického archetypu do současnosti.

Evropské země jedna po druhé padají do totalitaristické pasti a je čím dál víc zřejmé, že jejich politické systémy jsou jenom zdánlivě demokratické, na evropských periferiích se demokratické principy likvidují už zcela bez zábran, jako např. v Moldávii a v Rumunsku, vlastní německá politika hledá způsoby, jak zlikvidovat jedinou opozici AfD, která je vystavena každodenním mukám. V Čechách není jasné, co ještě udělá Fialův režim, aby se udržel u moci, nebude vůbec snadné se brněnského poloidiota zbavit, jeho režim ovládl všechny společenské sektory. Unijní demokratura se tváří, že zoufale bojuje za demokracii, ale evidentně se v Evropě nastoluje klasická diktatura, které nestačí prostý diktát, ale navíc potřebuje identifikaci populace s jejími zvrácenými ideály. Unijní diktatura musí být milována, ovšem i něco takového zná historie, Němci Hitlerův režim milovali.

Z dlouhých zvratků ducha Leyenové čtenáře napadne, že tato Němka je vlastně velmi adekvátní postavou doby – ve světě bez inteligence se pozastavovat nad blbostí nemá smysl, stejně tak je málo smysluplné považovat za problém excesívní feminizaci politiky ve světě polomužů jako Macron, Fiala, Lipavský atd. Leyenová je v hovoru paternalistická, což je snad definiční podmínka diktatur všeho typu, Stalinovi říkali otec národů, Adolf Hitler byl zachránce vznešených ras, dobrák Eichmann instruoval své vrahy, aby se v transportech Židů k pecím chovali s lidskou tváří, byl to velký argument obhajoby. Leyenová z těchto tří nejvíc připomíná toho posledního – diktatura a podlost v jednom. Skrz naskrz prolezlá emocemi a šílenými úchylkami německé poválečné ideologie lektýruje o demokracii, která v jejích výkladech beze stop zmizela. Demokracie je velmi jednoduchým pojmem, je to vláda suverenity v systému, kde se aplikuje, je to stejné od myslivecké společnosti až po stát. Leyenové splývá pojem demokracie s pojmem manipulace nevinných Vladimírem Putinem, na tohoto nepřítele a dezinformaci vyrazila s energii Lady Macbeth Mcenského újezdu. Konkrétní dezinformaci „miliony za vakcíny“ nezmínila. Evropské národy jsou podle ní oběti nacionalistických bastardů a jen zázrakem mají nad sebou osvícenou vládnoucí elitu, která je z nebezpečí vyvede.

Leyenová má v zásobě řadu slaboduchých úvah o řádu věcí: „Historie se vrátila i v geopolitice. Světový řád se mění v ne-řád, ve světě propuká mocenský boj mezi USA a Čínou a k tomu Putinovy imperialistické ambice a ona s EU kormidluje do tichých vod: „Potřebujeme Evropskou unii, novou EU připravenou hrát aktivní roli a formovat světový řád.“ Leyenová samozřejmě nezmiňuje svou roli v zabíjení na Ukrajině a sabotování mírových jednání ani svou roli při likvidaci evropského průmyslu a svůj podíl na drahé energii. Leyenová postrádá minimální morální nadhled nad svými politickými propady. „27 členských zemí je připraveno posílit svůj obranný průmysl a to už v příštích týdnech a měsících. Podobně ke konkurenceschopnosti: „Potřebujeme dobré firmy v globalizovaném světě…“ Evropský kontinent mravně, ekonomicky a kulturně sklouzl do spirály smrti, ale Evropa bude posilovat obranu, přitom jí kromě vlastních elit, jak řekl viceprezident Vance, nikdo neohrožuje. Leyenová potencuje výdaje na zbrojení ne proti vnějšímu nepříteli, ale proti vlastnímu lidu a k posílení tyranie.

Leyenová tvrdí, že Rusko prostřednictvím sociálních médií zasahuje do evropské společnosti a snaží se rozdělit naše otevřené společnosti, které jsou ekonomicky spravedlivě vybalancované. Obviňuje Rusko z něčeho, na co netrpělivě čekají miliony Evropanů, na konec jejího režimu a na skutečnou spravedlnost a svobodu. „Evropa je stále mírovým projektem, nemáme oligarchy, nenapadáme sousedy a netrestáme je… Na univerzitách jsou povoleny kontraverzní debaty..“ Je to evidentní výsměch faktům – velkou část evropských médií má v rukách pár oligarchů, Leyenová organizuje trestné výpravy proti Orbánovi, na státní vedení Republika Srpska poslala trestné jednotky a znásilnila ústavu země. Lže o kontroverzních debatách na glajchšaltovaných evropských univerzitách, které se podobají hřbitovům ducha než debatním místům. Unijní moc samotná je produktem čisté nedemokratické oligarchie.

Vrcholným duchovním výkonem jsou její ekonomické výlevy. Evropské ekonomiky jsou dík usurpace unijní ekonomické politiky německým exportním modelem v krizi, na největší evropskou ekonomiku na Německo připadají pouze 3% globálních konzumních výdajů a 35% na USA, které jsou největším světovým konzumentem. Evropa s neschopnými v čele nemá kapacitu nahradit mezeru v obchodu s USA, pokud se Amerika od Evropy separuje nebo se dostane do krize, do velké krize se dostane i Evropa. Leyenové představy o ekonomickém fungování jsou velmi vágní, domnívá se, že ekonomika se dá řídit její dobrou vůlí a pseudomorálkou. 24 hodin by mohla mít důležitá jednání s lídry všech kontinentů, kteří prahnou po tom, aby mohli dodávat zboží do Evropské unie?! A samozřejmě v její vizi hraje podstatnou roli zelená ekonomika, už i Čína a arabské ropné státy se prý pohnuly tímto směrem, opuštění této fundamentální výzvy by nám mladé generace nikdy neodpustily. V příštích dvou letech se uhlíkové handly (carbon trading system) rozšíří i na dopravu a stavebnictví, i když to zvedne životní náklady, Leyenová neustoupí.

Převzato ze https://svobodny-svet.cz/leyenova-a-jeji-slaboduche-uvahy/

21. dubna 2025 správce The Burning Platform

Musel jsem snít tisíc snů
Byl pronásledován milionem výkřiků
Ale slyším pochodující nohy
Pohybují se na ulici

Četl jste dnešní zprávy?
Říkají, že nebezpečí pominulo
Ale já vidím, že oheň stále hoří
Hoří do noci

Je tu příliš mnoho mužů, příliš mnoho lidí
Dělá příliš mnoho problémů
A není tu moc lásky, kterou by se dalo obejít
Nevidíš, že tohle je země zmatku?

Genesis – Země zmatku

Myslím, že „Land of Confusion“ je přesný popis světa v roce 2025, i když píseň byla napsána v roce 1986 během Reaganova předsednictví. Tři měsíce staré Trumpovo prezidentství bylo smrští exekutivních příkazů, vysoce profilovaných deportací, masových odpalů vládních bezpilotních letounů, kteří předstírají, že pracují, každodenních odhalení od DOGE o masivním plýtvání, podvodech a korupci ve federální vládě, definancování fondu demokratů – USAID, zveřejňování dokumentů JFK, které ukazují, že CIA byla zapojena do deblokace války s Putinem, defundace EU pokusy podkopat tato jednání o zahájení 3. světové války a nyní vést globální celní válku proti Číně a všem zemím, které využily naší záliby ve spotřebě a zároveň se zadlužily, aby tak učinily.

Kabala z Wall Street a zahraniční vlastníci našeho bilionového dluhu státní pokladny se pokusili vykolejit Trumpovu celní válku tím, že zasyčeli, jako to udělali poté, co byla v roce 2008 původně odhlasována jejich pomoc TARP ve výši 700 miliard dolarů. Srazili akciový trh dolů o 17 % a vyhnali desetiletou státní pokladnu nahoru o 50 dní dříve, než Trump zvýšil cla za většinu bazických bodů. 90 dní a byl zaneprázdněn udělováním výjimek zvýhodněným průmyslovým odvětvím, která mají jeho ucho.

Přestože běží na platformě ukončení ukrajinské války a izraelského konfliktu v Gaze během týdnů po nástupu do úřadu, ukrajinská válka není blízko k vyřešení a Trump neudělal nic jiného, ​​než že přilil benzín do ohně na Blízkém východě. Zvýšil vojenskou pomoc Izraeli, aby mohl pokračovat v bombardování sutin, kterými je Gaza. Utrácí miliardy za bombardování Húsíů a přitom riskuje naše skupiny přepravců, když na tom nemáme žádný skutečný strategický zájem, kromě plnění Netanjahuových příkazů.

Jeden den vyhrožuje Íránu vyhlazením a druhý den pošle vyjednavače, aby si věci promluvil. Zdá se, že vyhrožování a ústup je standardní Trumpův operační postup. Si Ťin-pching ví, že toto je Trumpova metoda, jak vyhrát vyjednávání, takže jeho odpovědí bylo sladit Trumpovy hrozby s jeho vlastními hrozbami. Čekání, až někdo mrkne.

Trump pokračuje v definancování a penalizaci největších univerzit v USA, protože několik tisíc jejich studentů protestovalo na jejich kampusech proti izraelské genocidě Palestinců v Gaze. V mé knize svoboda slova znamená svobodu slova, ať se mi to líbí nebo ne. Vyprávění o antisemitismu, které prosazuje Trumpova administrativa a jejich roztleskávačky MSM ve společnosti Fox, se zdá být přehnané a přehnané. Zdá se, že příspěvek Miriam Adlesonové 100 milionů dolarů na kampaň se vyplácí.

Když nestranně ustoupíte a pozorujete, jak Trump zachází s Netanjahuem a jak drtivá většina v Kongresu dělá vše, co jim Izrael nařídí, je nepopiratelné, že naše vláda je široce kontrolována jinou zemí, která nemá na srdci naše nejlepší zájmy. AIPAC používá úplatky a hrozby, aby udrželi naše politiky v souladu. Tuto skutečnost jasně odhaluje to, jak zacházejí s Thomasem Massiem , nejzásadovějším člověkem v kongresu milujícím svobodu. Byl prohlášen za izraelského nepřítele č. 1 organizací AIPAC a jejich izraelskými handlery za to, že nepolíbil jejich prsten.

Vládne zmatek, protože svět je ztracen ve vánici lží a paralyzován v bezbřehém bahně nejistoty. Schopnost korporací, vlastníků malých podniků a průměrných Američanů činit rozhodnutí na základě rozumného porozumění pravidlům hry a tomu, co přinese nejbližší budoucnost, byla vymazána, protože pravidla se mění každý den. Vím, že Trumpova celní bonanza je navržena jako vyjednávací taktika, která má donutit cizí země snížit své obchodní bariéry a poskytnout americkým vývozcům rovné podmínky. Jako vyjednávací taktika je to odvážný hod kostkou. Pokud to bude fungovat, budou Američané jako největší dovozce na světě těžit z nižších cen. Čína je zástupný znak.

Pokud Trump nedokáže vyjednat rozumnou dohodu s Čínou a zvýšení cel zůstane v platnosti, dojde k inflační globální recesi. Americká ekonomika nasycená dluhem nemůže vydržet vyšší úrokové sazby, vyšší inflaci, vyšší deficity, rostoucí nezaměstnanost a úroky ze státního dluhu, které vyletí nad 1 bilion dolarů. Rozhodně nemůže vést souběžné války ve východní Evropě, na Středním východě a na Dálném východě.

Víme, že když politici a dokonce i diktátoři pociťují nesnesitelný tlak, protože jejich ekonomiky implodují a domorodci jsou čím dál neklidnější, rozzlobenější a hladovější, vždy postupují podle stejné příručky – rozptylují masy tím, že jim dávají cizího nepřítele, jiného než oni sami. Pokud tyto celní války nezesílí, začnou globální války a budou se zintenzivňovat, dokud nebudou stanoveni jasní vítězové a poražení. Tak se to válí ve čtvrtém otočení .

V období tří měsíců svého prezidentování Trump cíleně vytvořil chaos jako nástroj, který se snaží zvrátit desetiletí korupce, zrady a ničení. Podepsal 130 výkonných nařízení, protože legislativní odvětví vlády se stalo bezvýznamným a bezzubým. Prezidenti se nyní pokoušejí vládnout diktátem a obcházejí Kongres, pokud nejsou nuceni požádat o jejich povolení. Levice nazývá Trumpa diktátorem, ale neoznačila Bidena za diktátora, když podepsal 160 exekutivních nařízení, ani Obamu s 277 exekutivními nařízeními nebo Clintonovou s 364 exekutivními nařízeními.

Je to způsob, jakým se hra hraje, takže pokaždé, když druhá strana převezme řízení, změní výkonné příkazy předchozí administrativy. To není způsob, jak řídit zemi, ale je to způsob, jak řídit banánovou republiku kroužící kolem kanálu. Zatímco bozos v kongresu jsou obohaceni tím, že dělají vše, co jim nařídí kterýkoli miliardář, který je dosadil, soudní moc se nyní chopila největší moci ze tří větví pod rouškou právního systému, který již nemá oporu v americké ústavě nebo listině práv.

Zrádní soudci (Boasberg) byli pověřeni Deep State a jejich miliardářskými loutkovými mistry ( Soros , Gates), aby vedli soudní válku proti každému, kdo se vzpírá lukrativnímu a zkorumpovanému status quo nebo se pokouší zvrátit nezákonné akce provedené předchozími loutkami politiků (Biden, Obama) pomocí výkonných příkazů a nerespektující ústavu. Celá instituce zkorumpovaných okresních státních zástupců, soudců, advokátních kanceláří a falešných nevládních organizací má za úkol zastavit vše, co se Trump a jeho kabinet pokusí udělat, z čehož by měl prospěch průměrný Američan, aby byla země bezpečnější, vykořenila korupci a zlepšila finanční situaci země tonoucí se v dluzích.

Soudci blokující deportace ilegálů, odpalování zbytečných vládních bezpilotních letounů, definancování levicových organizací ve vládě (USAID, NPR, PBS) předstírajících nestrannost, odříznutí federálních prostředků pro největší krajně levicové univerzity, kde 95 % členů fakulty volí demokraty, a v podstatě cokoli, k čemu byl zvolen Trump, musí být zničeno většinou Američanů a zničeno. Zatkněte soudce a nechte je hnít v hnilobných kobkách v DC bez řádného procesu, jako to způsobili babičkám a dalším nevinným demonstrantům J6.

„Čím zkorumpovanější stát, tím početnější zákony.“ – Tacitus, Letopisy císařského Říma

Americké impérium nyní převyšuje římské impérium, pokud jde o státní korupci. A všichni víme, jak to skončilo. Začali jsme jako republika, rozpadli jsme se na demokracii a nyní žijeme v dystopické, klamné, dluhy poháněné totalitní oligarchii, jsme uvrženi do technogulagu, zatímco jsme zírali na naše přístroje, závislí na toxických potravinách a lhostejní k propagandě a indoktrinaci, která nás ovládá. Předstírat, že můžeme hlasovat, jak se z toho dostat, je hloupá hra. Ovládají všechny páky (finanční, politické, právní, sociální, vojenské, mediální). Mají peníze. Mají moc. Mají kontrolu.

Svého bohatství, moci a kontroly se nevzdají dobrovolně ani nenásilně. To je fakt. Vím, že existují různé názory na to, zda Trump skutečně hraje roli v nahánění svých následovníků do technogulagu, nebo zda skutečně věří, že může zahájit nový zlatý věk porážkou hluboce zakořeněných quislingů Deep State . Prožívám to, ale beru to, jako bych se díval na televizní drama a čekal, jak se vyvine další epizoda.

Každý, kdo má špetku schopností kritického myšlení, dokáže rozpoznat, že všechno není v tomto světě v pořádku. Hněv, zloba, nenávist a násilí, které předvádí globalistická milující levice, živené financováním Sorose/Gatese, je předzvěstí krutých konfliktů, které budou označovat posledních zhruba pět let tohoto čtvrtého obratu . Pro mě se toto Čtvrté otočení ponořilo do bitvy mezi globalistickou, totalitně smýšlející frakcí nového světového řádu a hadrovým seskupením libertariánských, svobodu milujících, racionálních, slušných, rodinně orientovaných, frustrovaných a těžce ozbrojených anarchistů, kteří jsou tlačeni k bodu varu.

Tlak se zvyšuje. Z hlubin se valí vztek. Normální lidé, kteří jen chtějí zůstat sami, aby mohli žít svůj život, byli zdaněni do chudoby, byli znásilněni neúprosnou inflací, záměrně vytvořenou oligarchovou bankovní kabalou, donuceni přijmout deviaci ve státních školách jako normální, donuceni k tomu, aby si nechali vstříknout do těla toxickou genovou terapii, aby si udrželi práci, a přesvědčeni médii a svými vysněnými majiteli dluhů, aby se stali otroky oligarchů.

Otázkou je, jaká akce, událost nebo osoba spustí násilnou reakci, která má nastat v dohledné budoucnosti. Minulý týden před dvěma sty padesáti lety britský pokus zabavit zbraně farmářským patriotům vyústil v bitvy u Lexingtonu a Concordu , což vyvolalo americkou revoluci. Minulý týden byla před sto šedesáti čtyřmi lety napadena Fort Sumter , což vyvolalo občanskou válku. Před 86 lety se Hitler připravoval na invazi do Polska, což vyvolalo 2. světovou válku.

Počet potenciálních spouštěčů doma i v zahraničí je obrovský. V mezinárodním měřítku Izrael útočící na Írán, globalističtí tyrani ve Francii, Velké Británii a Německu vyvolávající rozšíření ukrajinské války do 3. světové války nebo Čína, která na Trumpovu celní válku reaguje invazí na Tchaj-wan, to vše jsou potenciální spouštěče krvavého konfliktu.

V domácím prostředí existuje také nespočet potenciálních spouštěčů, které by mohly rozpoutat proud krve po celé zemi. Vím, že většina noremů a lidí neznalých historie věří, že míra násilí je v tomto „věku rozumu a zdvořilosti“ nemožná. Atentáty, střelné bomby a plácání jsou nyní naprosto přijatelné formy „protestu“ ze strany šílených démonů tvořících levici. Pokud by byl zavražděn Trump, zcela jistě by to vyvolalo násilnou reakci jeho armády MAGA těžce ozbrojených přívrženců.

Trumpova frustrace z nikdy nekončící zákonodárné taktiky, kterou používají jeho nepřátelé a jimi zajatí zpolitizovaní soudci, musí překynout a vést ho směrem k stannému právu a zatčení těchto soudců a jejich loutkářů.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud obsadily tři pitomé ženy s IQ nižším než pokojová teplota, a dva domnělí správně naklonění soudci, kteří byli zjevně kompromitováni Státem dozoru, nelze již očekávat, že soudy budou rozhodovat v souladu s ústavou. Skutečná ústavní krize je tedy jistota. Když je vláda zákona zničena a vyhoštěna do historie, dobří lidé jsou nuceni dělat špatné věci, aby budoucí generace dostaly šanci.

Když USD ztratí 11 % své hodnoty oproti DXY a 39 % oproti zlatu v průběhu 3 měsíců a akciový trh pravidelně klesá o 1 000 bodů, což je o 17 % méně ze svého nedávného maxima, je něco v nepořádku. Když zlato za čtyři a půl měsíce stoupne o 30 % (760 dolarů za unci), je to obrovský varovný signál, že se systém začíná rozlepovat. Začíná panika. Cizí země, kterým Trump vyhrožoval, prodávají USD.

Pokoušet se šikanovat svět, když jste největším dlužníkem v historii, nemusí být dobře promyšlená strategie. Jsme skutečně v zemi zmatku. Tankuje kabala z Wall Street trhy, aby donutila Trumpa ustoupit od cel? Zatímco průměrní pracující ztuhlí lidé vidí, jak se jejich 401ks vypařuje potřetí v tomto století, vypořádávají se s neúprosnou inflací věcí, které potřebují k životu (domy, nájem, jídlo, pojištění, daně z majetku, zdravotní péče) a nepozorují, že nikdo není zatčen za korupci, velezradu nebo není na Epsteinově seznamu, jejich frustrace, hněv a netrpělivost roste do bodu, kdy pravděpodobně praskne.

Představuji si úvodní scénu Falling Down , s Billem Fosterem, průměrným pracujícím chlápkem, zpoceným, frustrovaným a divoce se houpajícím, jak se snaží zabít mouchu uvězněný v dopravní zácpě a vybuchne. Každý má bod zlomu. A věřím, že miliony normálních mírumilovných lidí BRZY dosáhnou svého bodu zlomu, zatlačeni příliš daleko svou vládou, médii, bankéři a miliardářskými globalistickými oligarchy tahajícími za nitky. Bude na lidech, jako jsi ty a já, abychom zase dali věci do pořádku. Žádný Superman ani Bílý rytíř nepřijdou zachránit situaci. Uvidíme, zda výzvu zvládneme. Neexistují žádné záruky, že toto čtvrté soustružení bude šťastně až do smrti. Říše vždy padnou.

Oh, Supermane, kde jsi teď?
Když se všechno nějak pokazilo?
Muži z oceli, tito muži moci,
každou hodinu ztrácím kontrolu

Dnes večer se domů nevrátím
Moje generace to dá do pořádku
Neděláme jen sliby,
které víme, že je nikdy nedodržíme

Genesis – Země zmatku

LUKÁŠ FIŠER

To, co se dnes odehrává před našimi zraky, je konec jedné éry. Konec globalizace. Máme-li pochopit složité procesy světa, založeného dnes výhradně na materialismu, pak je dobré si připomenout práci dvou ekonomů, kteří zcela jasnozřivě a logicky předpověděli to, co dnes vidíme na vlastní oči. První z nich je matematička a ekonomka Gail Tverbergová, druhou osobností je náš zesnulý prof. Milan Zelený. Podívejme se nejdříve, co píše Gail Tverbergová.

Mezi růstem ekonomiky a růstem spotřeby energie je zcela logická závislost, daná fyzikálními zákony. Tempo růstu světových dodávek energie se v průběhu let snižovalo, protože nejsnazší a nejlevnější těžba fosilních paliv má tendenci se vytěžit jako první. Investice na poskytování zelené energie se nevyplácí. / Jejich fungování v EU je založeno na přerozdělování pomocí daní a dotací. Jakmile se tyto technologie zbaví dotační podpory, stanou se v naprosté většině nekonkurenceschopné. Green Deal je ve skutečností obrovský majetkový transfer. Představme si ho třeba tak, že řada chudých babiček v účtech za elektřinu zaplatí dotaci podnikateli na elektroauto, které by si jinak nekoupil. Tato politika je zabalena do historek tzv.boje s klimatem, ale o tom třeba někdy příště./

V určitém okamžiku se ocitne světová ekonomika v situaci, kdy množství fosilních paliv, které můžeme vytěžit, bude klesat. I když máme nějaké doplňky k systému fosilních paliv (včetně vodních, jaderných, větrných a solárních), všechny jsou vyráběny pomocí systému fosilních paliv a opravovány pomocí systému fosilních paliv. Tyto doplňky by přestaly vyrábět krátce poté, co systém fosilních paliv přestane být dostatečně dostupný. Kromě jiných problémů jsou potřeba fosilní paliva k výrobě náhradních dílů.Bez dostatku energetických zdrojů na osobu bude svět muset celkově vyrábět méně zboží a služeb. Světová průmyslová výroba bude prvním typem výstupu, který klesne. Bez adekvátních levných dodávek energie země omezují výrobu vlastního zboží. Místo toho se snaží nakupovat ze zemí s levnějšími zdroji dodávek energie. Například průmyslová produkce v USA na hlavu klesá od roku 1973. Rok 1973 byl rokem, kdy ceny ropy poprvé vzrostly. Do roku 2050 bude průmyslová produkce na hlavu jen malým zlomkem množství, které bylo na vrcholu. Jakmile industrializace klesne, začne klesat i produkce potravin. Ukazuje se, že produkce potravin na hlavu začíná klesat už nyní. /A proto zdražuje. Místo abychom chovali hospodářská zvířata v Čechách a ušetřili ropu za dopravu, budeme podle přání EU jíst brouky/

Zásoby ropy na hlavu jsou nízké. Nějakým způsobem je třeba omezit mezinárodní obchod (který využívá ropu). S nedostatečnými celkovými dostupnými zásobami ropy se stává velmi žádoucí provádět výrobu v blízkosti domova, spíše než globálně. To je hlavní důvod konkurence ve výrobě mezi USA a Čínou. Pokud budou moci USA vyrábět lokálně, vytvoří pracovní místa a ušetří část omezených světových dodávek ropy.

Ekonomika si vyžádá zjednodušení, konec globalizačních schémat typu EU, WHO, MMF a nahrazení nějakým jiným způsobem kooperace. Zcela jistě přijde velká bankovní a finanční krize. Po ní začnou ve větší míře lidé sdílet domy a byty, bude se muset zlevnit lékařská péče, mezinárodní cestování bude jen pro bohaté, omezí se autodoprava.

Nyní k politice Trumpa a jeho okolí. Jeho komentáře o tom, že je třeba získat Grónsko a Kanadu. Je podobná strategii, kterou má Rusko. /Existuje hodnocení bohatství států, do kterého se započítávají i surovinové a energetické zdroje v poměru na 1 obyvatele. 3 nejbohatší země světa na 1 obyvatele jsou Katar, Rusko a Kanada./

Země, která dokáže zajistit kompletní dodavatelské řetězce založené na vlastních zdrojích, zcela v rámci svých vlastních hranic, může být od těchto problémů poněkud izolována, pokud jsou její zdroje přiměřené jejímu obyvatelstvu. USA jsou tomuto ideálu blíže než Evropa, ale je to ještě hodně daleko. Střední a jižní část USA, kde je silná podpora Donalda Trumpa, má k tomuto ideálu nejblíže. Trump obhajuje přidání cel na dovážené zboží. Taková cla by fungovala směrem k nezávislosti na Číně, Indii a dalších průmyslově vyspělých zemích. Zdá se, že Trump také obhajuje vyhýbat se válkám, kdykoli je to možné. Pokud si oblast vede dobře z hlediska dodávek energie (včetně dodávek potravin), je to dobrá strategie. Donald Trump navrhuje cla a další politiky, které by mohly být užitečné pro části USA, Kanady a Mexika, které si myslí, že by mohly mít dostatek zdrojů, aby si v blízké budoucnosti víceméně vystačily samy. To zahrnuje velkou část střední a jižní části USA. Střední Kanada do tohoto vzoru také zapadá. S touto oblastí je potrubím spojeno i Mexiko.

Pokud se podíváme na mapu USA, tradiční voličské státy Demokratů jsou státy na pobřeží, s velkými městskými aglomeracemi. Tyto oblasti mají hodně obyvatel, ale omezené zdroje, stejně jako západní Evropa. Musí získat přístup ke zdrojům. To znamená zbrojení. Tyto oblasti ale skutečně nemohou vyrábět mnoho zbrojního vybavení bez obrovského objemu mezinárodního obchodu. V důsledku toho bude mít tato skupina velké potíže uspět ve válce. Halasně vyhlašované programy zbrojení v EU jsou předem určeny k neúspěchu. Tlak kolektivního Západu na Rusko je válkou o zdroje. Jednak ty současné ruské a především ty budoucí, které odhaluje rozmrzávající Arktida. Jedině tam lze najít energetické a další suroviny, které speciálně Evropa už dávno a dávno vyčerpala. /Proto Finsko a Švédsko vstoupily do NATO. Proto chce Trump Grónsko, aby u porcování kořisti USA nechyběly./

Tolik paní Tverbergová. „Jak se vám líbí?“, můžeme se ptát jako kdysi Shakespeare. Už před nástupem Trumpa k moci měla celkem jasno, na rozdíl od veleduchů, ovládajících naší i evropskou politiku, na rozdíl od armády hloupých a zkorumpovaných expertů a novinářů. Jeden z mála našich skutečných novinářů, hodných toho jména, je legendární blogger Petr Vlk, který na svém malém soukromém webu Vlkovobloguje pravidelně uveřejňuje práce paní Tverbergové, jakož i jiných světových analytiků a novinářů.

Pokus globalistů omezit spotřebu fosilních paliv během uměle vyvolané krize COVID-19 ukázal určité možnosti, třeba home office , distanční výuku, sdílené dopravní prostředky atd., které zůstaly součástí ekonomických snah o snížení spotřeby ropy, ale zásadní bude návrat k lokalizaci výroby. Už nebude možné ekonomicky zdůvodnit systém, který např. vykrmené zvíře z Polska převeze na jatka do Španělska, pak do Německa k zabalení masa a poté je maso distribuováno např. k nám. Tento systém, umožněný globalistickou strukturou EU, dotacemi a daněmi, se zhroutí. Konec globalizace, vynucený ekonomickou realitou, je před námi. Díky Trumpovi ho můžeme pozorovat v přímém přenosu.

Co se týká českých politiků, zachovali se jako úplní idioti a vlastizrádci. Zemi zbytečně odřezali od jediného dostupného zdroje levných energií a surovin na východě. Jelikož tím omezili růst spotřeby energií, omezili i hospodářský růst na dlouhou dobu. Každá země s malým hospodářským růstem trpí zejména zdražováním aktiv. Jedním z důležitých aktiv je bydlení. Bohatí bohatnou a chudí ještě více chudnou.

Co by měli dělat skuteční a moudří čeští politici, napsal zesnulý profesor. Milan Zelený:

• To, co prožíváme, není cyklická krize, která se čas od času opakuje, ale transformační změna, jako byla průmyslová revoluce.
• Vyčerpali jsme čtyři oblasti – zemědělství, průmysl, služby, stát – a dál se už ekonomika transformovat nemůže.
• Evoluční změny jsou rychlejší a dospěly do současné situace, kdy se přirozená evoluce proměnila v kulturní.
• Budeme se metamorfovat do lokální ekonomiky, což znamená autonomizaci regionů, lokalit, tedy lokální technologie, výroba a samospráva.
• Globalizaci jsme vyčerpali a regiony mají výhodu, že jsou malé, zvládnutelné, lidé se znají a mohou postupovat správně.
• Řešení spočívá v osvobození se od světových měn, protože jsou v područí spekulací a výkyvů, což pro lokální ekonomiky není žádoucí.
• Politický systém se nevzdává dobrovolně, ale když pochopí, že není východisko, jde to velmi rychle.
• Musíme se naučit, jak informace najít, jak je interpretovat, a co s nimi dělat.
• Lokální ekonomiky se budou vyvíjet na jiných principech než globální.
• Impulsem pro nový svět budou podnikatelské univerzity vzdělávající podnikatele k zakládání firem, s nimiž budou vstupovat do regionu.
• Založením nových, regionálních malých Zlínů lze v Česku vytvořit desítky center pro rozvoj regionálních a lokálních ekonomik, a tím napodobit „zázrak“ Jana a Tomáše Bati – nezávislost, soběstačnost a spolupráce místních iniciativ co nejblíže zákazníkovi.

Na závěr bych rád připomněl, aby celý článek nevyzněl jako katastrofické strašení do budoucna, že lidské štěstí nezávisí jen na materiálních hodnotách. Slovo bohatý kdysi ve slovanské řeči znamenalo někoho Bohem obdařeného, nikoli lichváře s nejtučnějším kontem. To, že jsme se nechali zcela zblbnout, se dá napravit. V malé zemi Bhútánu používají koeficient lidského štěstí, zavedený panovníkem, jako protiklad k západním ukazatelům typu HDP apod.

Civilizace dospěla do bodu, kdy relativně malý pokles spotřeby ropy na jednoho obyvatele /0,42 galonu z 0,46 galonu z doby před Covidem/ vyvolal rozsáhlé politické a společenské změny. Honba za ziskem je také honbou za válkami a utrpením. Navzdory mediální masáži brzy inteligentním lidem dojde, proč další bohatá země na přírodní zdroje Ukrajina byla nemilosrdně zplundrována zničující válkou. stejně jako předtím Irák, Libye, Sýrie a spousty dalších zemí před tím. Civilizace založená více na duchovních hodnotách by mohla žít v klidu a míru po tisíce let. Společně sdílený vědecký pokrok by mohl řešit i ubývající množství surovin a energií. Množivý atomový reaktor BN 800 v Rusku je schopný fungovat na surovinách, kterých je dostatek na tisíce let dopředu /viďte, paní Drábová//, Musk plánuje těžbu na Marsu…Boj, který je před námi, tedy není s přírodou, ale s lidskou blbostí, chamtivostí a zákeřností.

Paul Cudenec

Mé chápání světa, ve kterém žijeme, se nepochybně výrazně zvýšilo od doby, kdy jsem napsal materiál, který tvořil první ze série kompilací, Fascism rebranded: odhalující Velký reset, výběr esejů z let 2018 až 2021 .

Ve čtyřech následujících svazcích – The Great Racket: pokračující vývoj kriminálního globálního systému; Converging Against the Criminocrats: Essays and Talks for the New International Resistance; Naše pátrání po svobodě a další eseje a poté  Proti temnému zotročujícímu impériu! Odsouzení globálního kriminokratického spiknutí – můj pokračující výzkum mi umožnil být stále konkrétnější ve svých popisech globální entity, jejíž existenci tak zviditelnil převrat Covid v roce 2020.

Moje nová kniha, The Global Gang Running the World and Ruining Our Lives, čerpaná z materiálů původně publikovaných online v druhé polovině roku 2024 a na začátku roku 2025, dále posouvá tento proces do té míry, že, jak s úctou podotýkám, již nemůže být pochyb o povaze a identitě zločinu.

Pravda odhalená na téměř 500 stranách není ta, která by se dala snadno spolknout nebo která by pohodlně odpovídala „konsensuálnímu“ pohledu na svět, který byl záměrně vytvořen vládnoucí kabalou.

Ale je to ten, který, jakmile ho jednou spatříme, nemůže být neviditelný a který je tak naléhavý, že žádný člověk s dobrým svědomím by nemohl vynaložit veškeré úsilí, aby se o něj podělil s co největším počtem ostatních.

V prvním z těchto esejů, Obousměrné zrcadlo útlaku (9. srpna 2024), se dívám na skrytí a kontrolu, které byly vytvořeny, aby skryly a udržely nepřijatelnou realitu našeho zotročení globálnímu gangu: „Toto horizontální zrcadlo působí proti našim zájmům, a to dostatečně, dvěma způsoby. Dovoluje vládnoucí mafii, aby viděla naše životy dvěma způsoby, které nesledují žádný detail, který by skryl každý detail. o tom, některá zrcadla jsou určena k rozbití!“

Ve změně k lepšímu?  (16. srpna 2024) Naříkám nad způsobem, jakým systém, zatímco prosazuje svůj vlastní odporný typ „změn“, vycvičil lidi, aby se báli jediného druhu změny, který skutečně potřebujeme, a to zbavit se jeho mašinerie nadvlády a získat zpět naši svobodu.

Píšu: „Na vyhlídce, že se obrátíme zády ke globální centralizaci, vojensko-průmyslovému komplexu, shromažďování dat a sledování, k Big Pharma a Světové bance, k lithiovým dolům a jaderným elektrárnám, není nic děsivého.

„Není nic děsivého na omezování naší společnosti, pěstování vlastního jídla, vzdělávání vlastních dětí, vytváření vlastních kultur, definování vlastních potřeb, pěstování vlastních hodnot, životu podle hlubokých a pomalých rytmů Země, které nás nudí.“

Několik lidí mi následně řeklo, že Podivná kariéra Samanthy Cohenové (21. srpna 2024) jim skutečně otevřela oči.

Příběh o úžasném profesním životě jedné ženy, i když sám o sobě ve velkém měřítku nemá velký význam, vede člověka k zamyšlení, zda to byla čistě individuální záležitost, nebo zda celou dobu pracovala pro určitý subjekt se silou, aby ji umístila na tak klíčové a rozmanité posty v srdci britské monarchie a vlády a mezinárodního průmyslu. Když se ptám: „V jakém světě by to znamenalo, že žijeme?“

V Autenticitě: kvalita, která porazí kvantitu (28. srpna 2024) si stěžuji: „Vše v naší společnosti musí sloužit hladu jediného boha – mamonu. Hodnotu nahradila cena, tvorba spotřebou, kvalita kvantitou“.

A vyzývám: „Prohlasme se za přívržence života samotného a vítězství jeho potvrzující autenticity nad ponurými šedými silami umnosti a smrti!“

Korupce je skutečná a odporná (3. září 2024), která se později stala základem hojně sledovaného videa, poskytuje další kameny, pod které se lidé mohou podívat, pokud nejsou přesvědčeni o naprosto prohnilém stavu naší společnosti.

Varuji, že nám vládne megaorganizace, která si neklade za cíl konat dobro pro nás nebo pro náš svět, a proto se musí s takovou námahou zatajovat svou existenci a své aktivity. „Je to nepředstavitelně rozsáhlý, bezohledný, chamtivý, destruktivní zločinecký syndikát, který se zmocnil globální kontroly pomocí lží a lichvy, vydírání a úplatkářství, manipulace a vražd.“

Duch Sophie je esej publikovaná v několika částech (od 12. září 2024), která vychází z mé četby knihy s názvem  Nebeská země . Předpokládám, že nábožensko-mytologický koncept sofiologie může některým čtenářům připadat nejasný, ale ve skutečnosti nás přivádí k jádru toho, čemu dnes čelíme.

Vyprávím například, jak Sophia zjevně přišla k anglickému mystikovi ze 17. století ve vizi a varovala ji před „Drakem a bestií, s veškerou jeho rohatou silou… kterou celý svět uctíval a obdivoval“.

Řekla, že tato odporná entita „má již dlouho svůj čas uvalit podivné zákony a příkazy a byla ve všeobecném dodržování“ a prohlásila, že „čarodějnictví, čarodějnictví a podvody opotřebovaly mnoho generací, které neznal hlubiny tohoto jemného hada“ a přiměl je k přijetí „této falešné autority“.

Nacházím se v oblasti překrývající se s filozofií života , další vícedílnou esejí, která se objevila online od 14. října 2024.

Toto se zabývá inspirativním dílem opomíjeného německého filozofa Ludwiga Klagese, který řekl, že moderní pokroky ve vědě a dalších oblastech učení „slouží pouze kapitálu“ a varoval: „Jen málo lidí si uvědomilo skutečnou existenci tohoto mamonu, který se zmocňuje lidstva jako nástroj k odstranění všech forem pozemského života“.

V Industrialismus je projevem zla  (28. října 2024) se ptám: „Chceme, aby industrialismus pokračoval ve svém rakovinovém růstu, dokud nezabije všechno a všechny? Chceme, aby Zlo vyumělkovanosti a ničení zvítězilo nad dobrem přírody a života? Nebo je čas znovu přemýšlet, odvážit se představit si docela jinou budoucnost?“

Hlasujte pro nikoho! (1. listopadu 2024) je velmi krátká současná aktualizace dávné anarchistické moudrosti, ve které radím: „Nikdo nepřestane vyzbrojovat Izrael. Nikdo neobnoví moc lidu. Nikdo nebude napadat moc  centrálních bank. Nikdo nezastaví systematické rozkrádání vašeho kolektivního bohatství. Nikdo se nebude vzepřít zlé globální zločinnosti. Hlasujte pro nikoho!“

Zápach systému  je poměrně dlouhý kus, vydaný od 4. listopadu 2024. Tři díly, založené na třech knihách, které jsem právě četl, jsou jako tři reflektory osvětlující jeden objekt z různých úhlů.

Člověk musí udělat krok zpět, aby pochopil, na co se dívá – nebo identifikoval pach korupce, kterou cítí, abychom použili jazyk samotného článku.

Při zkoumání, zda dokážeme identifikovat „základní kontinuitu“ mezi totalitními režimy minulosti a dnešními neoliberálními státy, se znovu setkávám se jménem „Rothschild“.

Po tomto poučném ponoru do nedávné historie se vracím do současného světa s  Amsterdamem, gaslightingem a strašnou pravdou  (13. listopadu 2024).

Zde se podívám na ohromující tvrzení izraelského státu a odrážené médii a politickými vůdci/loutkami po celém světě, že některé menší pouliční boje vyvolané příznivci rasistického fotbalu v Tel Avivu v Nizozemsku se rovnaly protižidovskému „pogromu“.

Poznamenávám: „Zjevný nesoulad mezi slovy globální vládnoucí třídy a realitou v ulicích Amsterdamu probudil mnohem více lidí k tomu, že s naším světem je něco špatně.

„Kriminokratům se vždy dařilo skrývat své hanebné aktivity nekonečným falšováním, arogantně zašli příliš daleko. Mlha klamu se rozplynula a strašná pravda o jejich zkorumpované a násilné globální nadvládě je nyní k vidění.“

V  Terorismu a démonokracii (19. listopadu 2024) soudím, že používání slova „terorismus“ ze strany úřadů a jejich nasazování „protiteroristických“ opatření proti disidentům je extrémně překroucené.

Píšu: „Definováno jako ‚použití násilí proti nebojovníkům k dosažení politických nebo ideologických cílů‘, skutečný terorismus se mi zdá být nejzjevněji nasazen britským impériem, nacistickým Německem, americkým impériem nebo Izraelem – a ano, jsem velmi spokojen s jejich seskupováním tímto způsobem“.

Došel jsem k závěru, že termín kriminalita není ve skutečnosti dostatečně silný, aby popsal povahu globální imperialistické mafie vraždící děti, vhodnější termín je démonokracie .

S Pravdou, podstatou, věděním a světlem (25. listopadu 2024) podnikám výlet do minulosti při hledání inspirace, a to prostřednictvím metafyziky perského mystika Shihab al-Din Yahya Suhrawardi.

Vysvětluji: „Je to, jako by jednou nohou stál v minulosti řecké, perské a egyptské gnóze a druhou vykročil směrem k budoucnosti, s nataženou rukou svírající drahocenný svitek zděděného univerzálního vědění, které nás vyzývá, abychom od něj převzali a sdělili lidstvu 21. století.

„Vzhledem k tomu, že temnota moderního zla stále více blokuje každou poslední štěrbinu božského světla v pronikání do tohoto degradovaného světa, určitě velmi potřebujeme Suhrawardiho nadčasové osvětlení!“

Pravěká svoboda, anarcha a anarchista  (29. listopadu 2024) vychází z románu Ernsta Jüngera  Eumeswil,  na jehož základě srovnávám a dávám do kontrastu chápání anarchistů spisovatelem-filozofem a jeho alternativní návrh anarchů s pohledem těch, kteří se dnes prohlašují za anarchisty.

Prohlašuji: „Pro mě – a řekl bych, pro klasické anarchistické hledisko – svoboda jednotlivce není něco, co je v rozporu s kolektivním blahobytem, ​​ale je jeho základním aspektem.

„Individuální a kolektivní štěstí závisí na sobě; zapadají do sebe jako jin a jang známého taoistického symbolu. Žádná komunita nemůže být svobodná, pokud všichni jednotlivci v ní nejsou svobodní, a žádný jednotlivec nemůže být svobodný, pokud žije ve společenství, které není svobodné.“

Obsah  četných odkazů The single global mafia: The Rockefeller Foundation’s na sionismus a vojensko-průmyslový-finanční neoimperialismus  (9. prosince 2024) již znají tisíce lidí, kteří si stáhli bezplatnou brožuru ve formátu pdf, stejně jako čtou články online.

Ale stejně jako u  The False Red Flag , dřívější brožuru z roku 2024, kterou najdete v  Against the Dark Enslaving Empire! , Myslím, že si zaslouží existovat v reálném světě, v tištěné knize, a proto jsem ji sem zařadil.

Je to hloubková prověrka členů správní rady Rockefellerovy nadace, která naprosto potvrzuje, s mnoha výmluvnými detaily, co jsem říkal o zločinnosti.

Uzavírám: „Je zřejmé, že Rockefellerova entita, jak ji odrážejí profily jejího prezidenta a správců její Nadace, se  ani v nejmenším  neliší od říše Rothschildů. Je její součástí. Jsou to samé.

„Sledováním nití aktivit a příslušností těchto 14 jednotlivců se odhaluje jediná propletená síť vykořisťování a kontroly, zapletená do sionistické genocidy v Palestině a jejímž cílem je profitovat z rozsáhlé vlny průmyslového imperialismu v Asii, Latinské Americe a zejména v Africe. Existuje pouze jedna globální mafie a i zde jsme všichni jasně viděli její ošklivou tvář.“

Stickergate and the crumbing of the system  (25. prosince 2024) je kus satiry, publikovaný na Štědrý den a má za cíl předat část historického účtu publikovaného v roce 2052, který se týká událostí těsně před „Velkým povstáním“.

Historik budoucnosti vypráví o incidentu, který představuje důležitý milník ve „veřejném povědomí a odmítnutí Rothschildovy průmyslově-finančně-politické nadvlády, která, jak uvidíme, nevedla pouze k potupnému kolapsu britské vlády, ale v konečném důsledku k rozpadu celého globalistického systému“.

Za odpor jednoho lidu!  (1. ledna 2025) je krátký kus pro Žalud, který označuje začátek nového roku, ve kterém píšu: „Odpor jednoho lidu, který povstane proti jediné globální mafii, nebude nějaká organizace shora dolů – pokud by se něco takového někdy objevilo, nepochybně by to bylo další zařízení pod falešnou vlajkou vyrobené samotnou zločinností.

„Namísto toho to bude velmi široký fenomén, ‚něco ve vzduchu‘, vlna lidového rozhořčení a vzpoury, která bude nabírat na síle, jak se bude šířit po celém světě.“

Britská populace je pod útokem (1. ledna 2025) je článek ve stejném bulletinu, který se zaměřuje na nového britského premiéra Keira Starmera a jeho zlověstnou globalistickou agendu.

Píšu: „Jeho režim se očividně příliš nestará o blaho obyčejných Britů – na rozdíl od Ukrajinců nebo Izraelců – ale vypadá to, jako by si aktivně přál většinu z nich zabít!“

Málokdy mi byla realita za globální mafií objasněna tak jasně, jako když jsem dělal výzkum pro Pravda o Davosu  (17. ledna 2025).

Počínaje nadšenými zprávami o páteční večerní šabatové večeři, která je zjevně závěrečným vrcholem každoročního WEF shindigu ve Švýcarsku, jsem sledoval vlákna, která odhalila velmi blízkou spoluúčast, mírně řečeno, mezi davoským spiknutím a globálním sionismem.

A pokud by někoho zajímalo, jestli to znamená, že teď pochybuji o přesnosti názvu své eseje z roku 2020 „Klaus Schwab a jeho velký fašistický reset“, odpověď je rázné „ne“!

Modernizace znamená drancování a zisk (31. ledna 2025) je studiem francouzské politiky a společnosti v desetiletích po druhé světové válce, ale její poučení platí stejně pro jakýkoli kout současného světa.

Ve vlně propagandy podporující průmyslový rozvoj bylo vše tradiční nebo zakořeněné v minulosti líčeno jako špatné, staromódní, zastaralé a potřebovalo být smeteno ocelovým koštětem „pokroku“.

Pro pokrok v této věci bylo vytvořeno to, co bylo popsáno jako „pavučina“ influencerů, kteří rychle obsadili klíčové role ve státní službě, akademické sféře a médiích.

Zapojení zvenčí je jasně viditelné a mezi organizacemi, o nichž je známo, že financovaly tuto ziskovou agendu „změny“, toto globalistické přenastavení tradičního francouzského života, nebyl nikdo jiný než naši staří přátelé Rockefellerova nadace.

Získal jsem skvělý osobní náhled, když jsem si znovu přečetl desetiletý Žalud, online bulletin, který upravuji na webu Winter Oak.

Určitou představu o tom, co by to mohlo být, lze získat pouhým pohledem na podnadpisy pro různé části knihy Dekáda disentu: 10 let a 100 žaludů (6. února 2025): Nepřátelé modernity; Proti korporátní diktatuře; Paraziti u moci; Rezistence a psyops; Násilí systému; My jsme těch 99 %!; Otáčení přílivu, zvedání mlhy; Vzdorovat globálním psychopatům; Nátěry a odhalení; Sionismus a kriminalita; Boj pokračuje.

Když jsem dokončil sestavování této retrospektivy, která se ukázala být mnohem obsáhlejší a podrobnější, než jsem původně předpokládal, sedl jsem si a napsal, v podstatě jedním tahem, poslední článek zde uvedený, Zisglom  (6. února 2025).

Tento kousek není – stejně jako kniha jako celek – jen shrnutím toho, co jsem se naučil během let 2024 a 2025, ani toho, o čem jsem psal za posledních zhruba deset let, ale všeho, co jsem četl, viděl, slyšel, zažil a poskládal dohromady během mnoha desetiletí bojů v sérii zdánlivě samostatných bitev proti tomu, o čem nyní vím, že jsou to různé odporné hlavy téže odporné globální hydry.

Rod Dreher — 14. dubna 2025

Před dvěma měsíci hostila anglická podcasterská hostitelka Louise Perryová Davida Betze, profesora na King’s College v Londýně a odborníka na občanské války. Téma? “Přicházející britská občanská válka. ” Betz tvrdí, že Spojené království má nyní všechny tradiční znaky společnosti na pokraji násilného občanského konfliktu. Mimo jiné zmiňuje kolaps víry v britské instituce, dvoustupňový soudní systém, islámskou radikalizaci a polarizaci způsobenou oficiálním multikulturalismem. 

Verze rozhovoru na YouTube měla téměř 200 000 zhlédnutí — publicista Telegrafu Tim Stanley si všiml, ve svém sloupci ze 3. dubna, že události v Británii i na evropském kontinentu (cituje francouzský soud zakazující Marine Le Pen kandidovat na předsednictví), vedou dále ke sčítání.

Stanley píše:

Každá konspirační teorie je potvrzena a bez demokratického odbytiště hněvu — vidíme jejich touhy omezené a příliš chudé na emigraci — kam jinam půjde militantní frakce rozzlobených bílých, ale k násilí?

Téměř každý vzdělaný anglický člověk do čtyřiceti let, kterého znám, se snaží emigrovat, protože ztratil naději, že jejich země má prostředky na to, aby se zbavila své kulturní a hospodářské krize. V Oxfordu mi nedávno řekl americký student: “Pokud vládnoucí třída otevřeně nenávidí britské lidi, lze se těžko dozvědět, co by dělali jinak. ”

Minulý měsíc jsem strávil týden ve Francii a vzpomněl jsem si na skandální otevřený dopis, který 20 francouzských generálů v důchodu a 1 000 členů aktivní služby vydaný v roce 2021 varoval, že jejich země směřuje k občanské válce, pokud vláda nebude nezakročí proti islámským radikálům na předměstí a neodvrátí se od apartheidních politik vedených tzv. “antirasismem. ”

V řadě soukromých rozhovorů s obyčejnými Francouzi — to bylo před verdiktem Le Pen — Zveřejnil jsem rozhovor s Betzem (o tom nikdo neslyšel) a zeptal jsem se jich, zda předvídají občanskou válku přicházející do Francie. Téměř všichni řekli ano. Řekli to s neochvějným pocitem klidu, jako by to přijali samozřejmě. Když jsem pochválil jeden pár v jejich zemi a řekl jsem jim, že jednoho dne bych chtěl žít ve Francii, odpověděli unisono, “Ne! ” Zůstaňte v Maďarsku, řekli; budete tam v bezpečí.

Z běžných médií byste nikdy nevěděli, že tento druh sentimentu bublá mezi obyvatelstvem Evropy a Velké Británie. Ve svém rozhovoru s Perrym Betz říká, že mnoho lidí trpí tím, čemu říká “normální zaujatost ”— to znamená, že víru, že se tu taková věc nemůže stát. Bohužel může! 

Po pádu Sovětského svazu v roce 1992 vypukly v některých bývalých sovětských republikách násilné občanské konflikty, jakmile se většina neruských obyvatel přestala bát komunistického jha. Nebyly to formální občanské války, proti sobě nebyly postaveny dvě armády. Často se jednalo o spontánní, nepřímé křeče orgiastického násilí — přesně to, co říká prof. Betz, čím by občanská válka ve Velké Británii a v Evropě byla. Říká také, že vzhledem k masmédiím, zejména sociálním médiím, by občanská válka, která by byla vyvolána v jedné zemi, bude v jiných pravděpodobně vyvolána téměř okamžitě.

Pokud chcete představu o tom, jak odporná může být tato věc, přečtěte si svědectví Použitý čas: Poslední ze Sovětůstrhující orální historii pádu SSSR. Obyčejní lidé se otevřeli spisovateli Svetlaně Alexievichovi s traumatickými příběhy o tom, jaký byl život v 90. a 2000. letech v troskách sovětského státu.

Rusové, Arméni a Tádžici žijící v etnických republikách zjistili, že jejich dlouholetí přátelé a sousedé se proti nim obrátili přes noc. 

To se může snadno stát, když zákon zmizí, a lidé se cítí svobodně jednat se svými nejtemnějšími vášněmi. Je to lidská přirozenost: zpět ke krvi, k náboženství nebo třídní solidaritě. Nemyslete si, že Evropané nejsou jako Sověti: historie holocaustu odhaluje, že Němci, Poláci a další se brutálně obrátili proti svým židovským přátelům a sousedům, když to bylo povoleno. Lebka je vždy těsně pod kůží.

J.D. Vance rozhněval mnoho evropských elit ve svém mnichovském projevu, když je varoval, že největší bezpečnostní hrozby, kterým jejich země čelí, jsou v jejich vlastních hranicích — a že jejich pokus o jejich popření potlačením svobody projevu jen zhoršuje tyto záležitosti. Toto nebezpečí ne války s jinými národy, ale občanské války — je přesně to, o čem mluvil.

V tomto rozhovoru s podcasterem prof. Betz říká, že “normální zaujatost ” je zvláště silná v Británii, která byla na rozdíl od jiných evropských zemí relativně mírová. Dnes však není důvod se domnívat, že minulost předpovídá budoucnost. Mnoho kulturních tradic, které udržovaly angličtinu mírumilovnou, se rozpustilo tváří v tvář modernitě a zejména multikulturalismu.

“Multikulturalismus vyčerpal sociální kapitál našeho národa. Je to podporovaný frakcionismus a polarizace, které jsou masivně vzhůru, ” Betz říká. “Víra lidí v předpolitickou loajalitu byla otřesena triumfem politiky identity v naší společnosti. V důsledku toho vidíme, že nativistické sentimenty se stále více projevují v příběhu o snižování nebo vysídlování, který je jednou z nejmocnějších příčin občanského konfliktu. ”

“Snížení ” a “vysídlení ” jsou technické termíny používané ve stipendiu občanské války k popisu pocitu mezi domorodými národy, že ve své zemi ztrácí půdu soupeřovým skupinám. To uvádí francouzský spisovatel Renaud Camus v jeho konceptu Velké náhrady.

Nezačalo to v Británii se současnou labouristickou vládou, říká Betz, ale šílené politiky Starmerovy administrativy —, zejména její pokusy potlačit kritiku skandálu pákistánských znásilňovacích gangů —, jsou učebnicovým příkladem, jak vyprovokovat občanskou válku. Hvězdná vláda ničí svou vlastní legitimitu tím, že nezajistila zemi, nezajistila své hranice proti tomu, co lze popsat pouze jako rozsáhlý hraniční nájezd, a neochranou dětí, nejzranitelnějších lidí v naší společnosti před nejneobvyklejším a groteskním predátorstvím ve velmi velkém měřítku. “

To, co se děje v Británii, se děje po celé západní Evropě. Bohužel, profesor si myslí, že je příliš pozdě zastavit občanskou válku ve své vlastní zemi. A co zbytek Evropy? Pokud má Betz pravdu ohledně pravděpodobnosti, že by občanská válka v jedné evropské zemi pravděpodobně spustila i v jiných, mohla by být tato otázka zbytečná. Pokud ano, pak historie zaznamená, že velcí darebáci občanských válek 21. století v Evropě nebudou domorodci, muslimové nebo migranti, ale spíše sociální a politické elity, které strávily desetiletí shromažďováním nástrojů pro tento oheň.

Jan Keller

Rozhovor: Na to, jaká je budoucnost Západu, zda je současný rozvoj asijských obrů ekologicky udržitelný a v jaké kondici je demokracie, jsme se ptali sociologa Jana Kellera. 

! Argument: Už delší dobu se rovněž na Západě mluví o pozvolném odchodu západního světa „do důchodu“ a přesouvání těžiště hlavně do Asie. Mám tím na mysli dlouhotrvající trend či longue dureé. Vedle toho se evropské společnosti subjektivně dívají na svoji budoucnost s určitou civilizační úzkostí a nejde jenom o imigraci nebo islám, ale i o Rusko nebo Čínu s jejich odlišnými politickými systémy, kulturami a pohledy na svět. Jak budoucnost Západu (nebo víc konkrétně USA a EU) vidíte Vy? 

Jan Keller: Kdybych řekl, že budoucnost Západu vidím velmi pochmurně, znělo by to pořád ještě příliš optimisticky. Co vidíme na Západě z perspektivy dlouhodobých trendů? Od příchodu modernity Západ územně celoplanetárně expandoval a do konce 19. století si dokázal podrobit prakticky všechny kontinenty. Nebyli to jen Francouzi, Angličané a Španělé. Svoje kolonie, sice méně, ale pořád rozlohou mnohonásobně větší než jejich vlastní země, měli Italové, Němci, Portugalci, Holanďané, Belgičané, Dánové. Jistý francouzský politik  historicky ještě ne tak dávno v souvislosti s Alžírskem prohlašoval, že Středozemní moře je jen řeka, která protéká mezi evropskou a africkou částí Francie.

Expanze kolonialismu byla doprovázena takovými vynálezy, jako je zotročování, koncentrační tábory pro domorodce, masové vybíjení bezbranných střelnými zbraněmi, nucená přesídlování, rabování historických památek, plenění přírodního bohatství.

Dnes nastává opačný extrém, kdy nás, kteří jsme se této genocidy cizích kultur shodou okolností nezúčastnili, poučují pravnukové a pravnučky oněch rabiáků o tom, že se musíme podělit o svůj domov s příchozími z bývalých kolonií, abychom odčinili minulé viny jejich předků. Pro toto odčiňování vin někoho druhého byl vymyšlen kouzelný termín – solidarita. Mám dojem, že původně „solidarita“ znamenala něco trochu jiného. Teď tedy tímto hezkým slovem označujeme trestání těch, kdo nic neprovedli, těmi, kdo nemají čisté  svědomí. Bohužel právě v tomto smyslu byla solidarita povýšena na jednu z nejvyšších evropských hodnot. Abych to stručně shrnul: Západ má všechny důvody, aby prožíval civilizační úzkost.

!A.: Tato otázka souvisí s ekologickými limity budoucnosti. Potenciální přesun mocenského (tj. ekonomického, demografického) těžiště do Asie pořád v podstatě kopíruje západní růstové scénáře. Je „západní“ vzorec růstu pro planetu únosný s ohledem na například populaci asijských gigantů jako Indie či Čína?

J.K.: Obávám se, že odpověď je zcela jednoznačná a bohužel záporná. Čtyři pětiny čínské populace žijí na pětině nejúrodnějšího území Číny. Podle západního vzoru je tato jediná skutečně úrodná část země intenzivně zastavována a pokrývána hustou vrstvou asfaltu moderní sítě silnic a dálnic. Největší naleziště ryb byla i ve vzdálenějším okolí Číny už z velké části vylovena. Pokud by Čínané přešli na masitou stravu srovnatelně s námi, čínská úroda obilí by nestačila pokrýt spotřebu tak velkých stád. Prudce postupuje odlesňování Číny, což dává prostor pro nástup půdní eroze. Výrazně poklesla hladina podzemních vod, v Pekingu za poslední půl století tuším o více než 50 metrů. Ale buďme optimisty. Mohli bychom nabádat Číňany aspoň k tomu, aby třídili obaly.

Před léty jsem na jakési konferenci v Paříži mluvil se zástupci čínské delegace. Naivně jsem jim vykládal, že Evropa je posedlá materialismem, zatímco oni žijí svými velkými duchovními tradicemi. Dívali se na mne pobaveně a řekli, že každý Číňan má dnes jen jedno velké duchovní přání – koupit si aspoň motorku, když zatím ještě nemá na auto.

!A.: Módními slovy dneška jsou slova postpravda nebo fakenews, které se používají značně lajdácky, často jako nálepky, které chtějí zpochybnit mluvčího nebo zablokovat dialog. Na druhou stranu je evidentní úpadek náročnosti na straně médii i čtenářů. Co se to se společnosti komunikačně vlastně děje? 

J.K.: Mluva včetně té, která je prezentována veřejně, prochází velkými změnami. Má to dvě základní příčiny. Ta jedna souvisí s nástupem nových technik komunikace, druhá s pronikáním módních politických klišé až na úroveň gramatiky. Francouzský sociolog Dany-Robert Dufour ve své knize Božský trh pojednává o dopadech revoluce kulturního liberalismu od 60. let 20. století. V souvislosti s tím uvádí jisté znaky dnešní novořeči: Projevují se snižováním srozumitelnosti mluvy. Může za to například technizace jazyka, kdy časté užívání frekventovaných výrazů má zvýšit dojem odbornosti toho, kdo mluví. Zvlášť často se doporučuje používat termíny, jako je audit, brífink, externalizace, zipáž, virtualizace, mediace atd. atd. V Evropském parlamentu máme špičkové řečníky, kteří dokáží propojit podobná slova v celek trvající třeba i dvacet minut, aniž by si po zklidnění  bouřlivého aplausu kdokoliv dokázal vzpomenout, co to vlastně říkali. To je ale naprostá evropská špička. Mezi další běžně užívané finty, na které upozorňuje Dufour, patří systematické opomíjení vztahů autority, kdy z promluv mizí všechno, co by jen vzdáleně připomínalo existenci nějaké hierarchie. Místo „řízení“ se mluví o „kaučování“, místo „zadávání úkolů“ o „povzbuzování k osobnostnímu rozvoji“, vztah „nadřízený a podřízený“ zmizel a místo něho se vynořil „partnerský vztah“.

Kolektiv francouzských autorů vydal příruční „Slovník novořeči“, který obsahuje výklad toho, co skutečně znamenají slova a fráze, jimiž jsme ze všech stran (včetně těch politických) zahrnováni. Obsahuje tisícovku slov běžně užívaných k manipulaci. Vybírám jen namátkou.

„Občanská společnost“ – klamavý termín používaný k označení reprezentantů těch skupin, které se rozhodly samy sebe považovat za mluvčí francouzského lidu, aniž by se tohoto lidu formou voleb zeptali, co si o nich myslí.

„Otevřená společnost“ – Společnost, ze které zmizely všechny srozumitelné rámce a jasně určené identity a v níž byly normy zpochybněny do té míry, že se otevřel prostor pro převzetí veškeré moci oligarchy obklopenými šikovnými právníky.

!A.:  Mnozí v médiích, politici i intelektuálové mluví o obraně demokracie proti jejím nepřátelům a vypadá to jako by bránili pevně stojící a neměnnou pevnost, která tu prostě a nezpochybnitelně je. V jaké kondici je ta pevnost v současnosti, pokud se podíváme za její fasádu? 

Moment, podívám se do příručního Slovníku novořeči. Tak tady to je:  „Demokracie“ – klamavý termín, který už neoznačuje vládu lidu skrze lid a pro lid, nýbrž pouze podřízení voličů a jejich vlád politicky korektním zájmům velkých firem a finančních institucí.

Hned vedle toho najdeme význam termínu „demokratizace“. Jedná se o zavádějící slovo, které v realitě označuje podřízení určité země nebo určité instituce kosmopolitní neoliberální ideologii.

!A.: V českém kontextu ale i jinde je docela patrné sledovat jakousi „manažerizaci“ politiky. Politici uzavírají „dealy“ a řídí stát jako firmu, nekecají, ale makají, korporativní CEO přechází ze soukromého sektoru do veřejných pozic. Odkud se ten trend bere a proč to některým voličům imponuje?

J.K.: Tendence k manažerizaci politiky není zase tak nová. V polovině osmdesátých let 20. století vypracovali především ve Velké Británii a v Austrálii učení zvané New Public Management. Byla to doba, kdy se naivně předpokládalo, že jakýkoliv problém se vyřeší, bude-li dotyčná věc privatizována. A protože privatizovat stát zcela otevřeně by mohlo vzbudit nelibost těch, kdo se ještě rozpomínají, že republika znamenala původně přece jen „věc veřejná“, vymyslel se aspoň způsob, jak to, co je nutno pro formu nechat nesoukromé, řídit naprosto stejně, jako se řídí soukromé firmy. Věřilo se, že když se výkon veřejné služby co nejvíce připodobní tomu, jak to funguje v byznysu, veškerá činnost v příslušné oblasti se zefektivní. Ve skutečnosti se jedná o jakýsi mezikrok při odbourávání sféry veřejného a privatizaci zbytku toho, co ještě zprivatizováno nebylo. Tato operace může počítat s přízní voličů, kteří jsou zcela oprávněně znechuceni tím, jak diletantsky si počínají mnozí z těch, jejichž profesí není nic jiného než politika. Má to ovšem jeden háček, což sympatizanti zjistí, až už bude pozdě. Z praktik soukromého sektoru jsou do veřejné správy přenášeny pouze způsoby a techniky řízení. Nemůže tam být přenesen cíl řízení. V soukromé sféře je cílem maximální privátní profit těch, kdo vlastní a rozhodují. Kádry ze soukromé sféry, které přicházejí makat do státního aparátu a do veřejného sektoru, se budou tohoto návyku jen těžko zbavovat. Pokud se jim neumožní proměnit se v nové oblasti své působnosti ve vlastníky a maximalizovat v ní svůj osobní profit, mohou rychle ztratit motivaci a profesně dočista vyhořet. Možná dříve, než si myslíte.

Andrej Fursov

Rozvoj multietničnosti má několik příčin a několik součástí.

v pořadí, ale nikoli významem, je neschopnost evropských vlád tento problém řešit. „Tavicí kotel“ se nepodařil – a oni nevědí, co s tím. Proto se snaží přesvědčit Evropany o užitečnosti přílivu migrantů.

příčina je čistě třídní. Je pravda, že Evropě chybí lidé – pracující ruce. Např. v Anglii výsledek průzkumu ukázal, že polovina žen chce mít aspoň 2 děti, ale nestačí jim prostředky. Takže Evropa k řešení populačního problému potřebuje skutečné a nikoli kosmetické reformy – tedy zvýšení životní úrovně rodilých Evropanů, jejich dolních a středních vrstev. A to vyžaduje, aby se evropské elity vrátily k politice, prováděné mezi léty 1945-75. Problém je v tom, že evropská politika posledních 40 let je přímo protichůdná. Neoburžoazie do takových reforem nepůjde.

Na rozcestí…

V té souvislosti je dobré si připomenout situaci v USA 30. let. Jde o to, že po v podstatě neúspěšné Rooseveltově politice „New Deal“ stála vládnoucí třída před dilematem: Buď provést skutečně podstatné sociální reformy, po kterých byla velká společenská poptávka, nebo světová válka. Vybrali si válku a je příznačné, že Roosevelt použil termín „světová válka“ půl roku před Hitlerem. Amerika začala podporovat celý svět, vytvářela pracovní místa. Je zajímavé jaké množství peněz se objevilo v rukou Američanů hned po 2. světové válce. Shrnuto – buržoazie raději vyprovokuje válku, než by se podělila o vlastnictví. Podobně i pro evropskou buržoazii je výhodnější migrační politika, kterou provádí. Tato politika je mj. sociální válkou vrchnosti proti vlastním spodním vrstvám.

Migrace krom toho řeší i další úkoly:

1. Vytváří vrstvu, která na sebe přebírá sociální hněv a tento hněv hasí svým agresivním chováním. Takže probíhá etnizace pracovní síly a konflikt se ze třídního mění v etnický. Přičemž s hlediska politické ekonomie je třeba rozlišovat nepracující migranty a ty, kteří pracují a podrobují se vykořisťování (Turci, Kurdové v Německu, Arabové, Afričané ve Francii, Pákistánci a Arabové v Británii). Mnozí z nich pracovat nechtějí, někteří ale ano. A toto vykořisťování hraje rozhodující roli jak pro centrum, tak pro periferii. Začněme z periferie. Pro vládnoucí kvazioligarchy periferie je imigrace velmi dobrá. Na práci na sever z jihu odjíždějí nejsamostatnější a nejrozhodnější muži, tedy ti, kteří mohou klást odpor oligarchům ve své, řekněme, Nigérii, Pakistánu) a schopní bojovat za svoje práva – což snižuje tlak na tamní vrchnost.
2. Imigranti posílají do vlasti část výdělku, a to je cca 20  až 30 % HDP dané země, což opět snižuje napětí, protože se v jejich rodinách objevují peníze na živobytí, takže smysl vzpoury mizí. To působí na reprodukci systému struktur jakéhosi klanově-banditského ražení na jihu. Obzvlášť zřetelně se to projevuje v zemích tzv. francouzské Afriky.

Pracující migranti současně pomáhají posílit postavení plutokracie post-Západu:

1. Jsou ochotní k málo placené práci, zvýšením vykořisťování zároveň snižují úroveň třídního uvědomění dělníků. Migranti se znatelně nižším třídním vědomím jsou nuceni se opírat o komunitní klanové struktury, vytvářejí jakýsi kvazi-komunitní život uvnitř třídní společnosti a tím snižují třídní vědomí této třídy samé.
2. Místo třídního boje v dolní části pyramidy zaujímá boj rasově-etnický. Pokud na periferii jako systému na Jihu odliv migrantů umožňuje reprodukci těch nejdivočejších futuro-archaických forem, pak na Severu příliv migrantů umožňuje neoburžoazii financilizovaného kapitalismu, který není orientován na vědecko-technický rozvoj, se tímto pokrokem příliš nevzrušovat. Stačí, že levná pracovní síla pokrok brzdí a v mnohém nahrazuje. Podívejte se – pozdní Řím nepotřeboval stroje. Ty tam sice byly, ale používaly se jako hračky, zatímco veškerou práci dělali otroci. Stroje navíc byly hrozbou pro systém.

Ruská federace sice není tématem tohoto rozhovoru, nicméně i tady exploatace přírody a obyvatelstva jako surovinového přívěsku centra liberálně-kapitalistického systému na jedné straně, a straně druhé vykořisťování migrantů (z Gruzie, Moldávie a Střední Asie), rovněž umožňuje ruské neoburžoazii nezamýšlet se nad vědecko-technickým pokrokem a současně se neobávat třídních forem odporu pracujících. Odplata, pravda, může být v budoucnu fatální – ale která vrchnost úpadkové epochy myslí na budoucnost? Z toho plyne závěr – historii sice lze oklamat, ale ne nadlouho a s následným tvrdým trestem.

Snižováním třídního charakteru vykořisťovaných, jejich štěpením na etnickém základě, umožňují migranti fragmentaci společnosti. To ale není problém migrantů, ale vrchnosti, která je využívá a financuje. To je důležitý moment: Buržoazie namísto dělnické třídy vytváří prekariát – tedy lidi bez stálého zaměstnání. Tento prekariát je zčásti výsledkem přílivu migrantů. A příliv migrantů napomáhá procesu deproletarizace obyvatelstva. Jedním z cílů multikulturalismu je vytvoření masové podtřídy – nejnižší vrstvy, zbavené národních kořenů, kultury a proto lehce manipulovatelné. Druhou věcí je, že k tomu odporu dojde. To ale bude až potom…

Vzdávání pozic

Bez ohledu na krizi je atlantická vrchnost EU ochotna k tomu, co vypadá jako další kapitulace před migranty, především muslimy. Jde tedy o jakýsi druh sociálního inženýrství. Takto si například v roce 1861 ruské samoděržaví pomohlo osvobozením poddaných, takže se mu podaří vyhnout se revolucím západního střihu a koupit si 50 let života, mezitím si však vyrobilo sociální dynamit a přišly revoluce roku 1905 a 1917. Tito lidé se rovněž domnívají, že historii oklamou… Podívejte se, v roce 2016 německý ministr financí W. Schäuble vyzval k vytvoření německého islámu. Ještě deset let předtím holandský ministr spravedlnosti prohlásil, že pokud se muslimové někdy stanou většinou a budou chtít měnit holandské zákony na šariát demokratickou cestou – pak to dokáží. Faktem je, že otázka muslimů jako většinové populace v Evropě je otázkou 2-3 generací.

Takže oni se omezují na konstatování faktu, ale netroufají si říci – co dál?

Vysoce postavení úředníci EU cosi mumlají ve smyslu „..jej, o tom raději ne..“ – a to přesto, že byli varováni už v roce 1974. Tehdy na Valném shromáždění OSN alžírský prezident Houari Boumediene upozornil Evropany na to, co je čeká: „Jednou miliony lidí opustí jižní polokouli této planety a vydají se vtrhnout na sever, ale ne jako přátelé. Oni tam vtrhnou, aby vybojovali tuto polokouli, a oni ji vybojují. Vybojují ji svými dětmi. Vítězství k nám přijde z děloh našich žen.“. Za skoro půl století vnější migranty z Asie a Afriky doplnili migranti vnitřní, kriminální, jako například Albánci.

Třetí příčina rozvoje multietničnosti

Jde o sociokulturní faktory, a konkrétně kulturní demenci, stárnutí společnosti i etnik v závěrečné fázi rozvoje systému a změna sociální psychologie. Stručně řečeno – barbaři boří stárnoucí a slábnoucí impérium. Němce někteří výzkumníci označují za „unavené historií“. V celoevropském měřítku se to vysvětluje tím, že dvě světové války zkompromitovaly nejen nacionalismus, ale i vlastenectví.

Tady mám ale otázku: Proč onou „únavou historií“ trpí západní Němci, ale východní z bývalé NDR jí netrpí? Skutečně, pokud jde o nynější Západoevropany, mající ke gotickým chrámům a renesančním palácům stejný vztah jako nynější Arabové k egyptským pyramidám, mohli bychom říci, že jsou skutečně unaveni historií, protože se přes ně převalila válka…

Tady ale zase vzniká otázka: Copak Maďaři, Poláci, Srbové a východní Němci nebyli podrobeni témuž? A navíc daleko krutěji než v Británii, kam Němci nepřišli. Krutěji než ve Francii, v níž kolaborantů bylo víc než účastníků hnutí odporu. Mnohem více než ve Skandinávii, která byla nadšena Třetí říší… Pročpak ta část, která byla pod socialismem, unavena není, třebaže nám říkají, že socialismus je totalitarismus, útlak, atd., proč tato část Evropy se brání migraci mnohem aktivněji?

Skutečnost, že východní část Evropy se migraci brání mnohem úspěšněji, svědčí o tom, že energie socialismu, odešlého do minulosti, se stává dalším faktorem odporu umožňujícího se východu Evropy tomuto ničivému procesu bránit. Je to zřejmé i v bývalé NDR – stačí porovnání počtu mešit.

Tady se ukazuje, že celé ono pozvání migrantů do Evropy je:

1. Výhradně ekonomické… Tady ale se nabízí otázka: Proč nejsou pozváni mladí nezaměstnaní lidé ze Španělska, Portugalska a Řecka? Jde o mládež relativně vzdělanou, zakořeněnou v místní tradici a která na rozdíl od mnohých Arabů a Afričanů pracovat chce. Tak vzniká paradoxní situace: Vzdělaná mládež z Portugalska odjíždí do Brazílie a málo vzdělaná mládež z Angoly a Mosambiku jede do Portugalska. Přirozeně ne všichni jsou Eusebiové, který skvěle hrával za Benficu Lisabon a byl jedním z největších fotbalistů posledních 20 let 20. století. Většina z nich se práci vyhýbá a nepracuje.
2. Takže, pokud jde o Západ, ptáme se: Je to slabošství, nebo demence? Na Západě odpovídají: Ano, je to kulturní demence. Letos v Londýně vyšla Andersova kniha „Kulturní demence – jak Západ ztratil kulturní historii a riskuje, že ztratí vše ostatní“. Kniha začíná větou: 

„Nedávné politické události přivedly Spojené Království, Francii a USA do stavu katastrofální kulturní demence, jejímž medicínským analogem je Alzheimerova choroba. Naše nynější demence nabývá formy zvláštního druhu zapomnětlivosti, falešných vzpomínek a chybného vnímání minulosti. V tomto smyslu nejde o nostalgii, ani o individuální demenci, jednoduchý případ amnézie. Osoby trpící amnézií si uvědomují, že zapomínají, zatímco trpící kulturní demencí si to ani neuvědomují.“ 

„Když počátkem 21. století bylo naprosto jasné, že se technický pokrok zastavil a bořil iluzi trvalého zlepšování, jeho místo zaujal podvod.“

Společnost ztrácející víru v budoucnost nejspíš opouští historii. V důsledku toho začíná proces adaptace k tomuto období. Vycházejí knihy jako „Černá Athéna“, kde odborník na antickou historii říká, že u pramenů antické civilizace stáli černoši. Přizpůsobování se tomuto trendu skutečně vede k manipulacím. Otázkou je, jak to souvisí s nynější fází systémové civilizační elokuce, nebo involuce.

Západní Evropa je skutečně starou společností – nikoli fyzicky, ačkoli demografická dominance starých lidí na Západě, nemá v historii precedens. Jde o něco jiného – o jakési civilizační systémové starobě, jejíž jedním z charakteristických rysů je ztráta etnicko-kulturního pudu sebezáchovy společnosti a zejména její vrchnosti. Rozvoj střídá klimakterium a involuce, ztrácí se vnímavost ideálnímu, k metafyzice. Kromě toho dochází ke změně sociálních rolí v pohlavní dělbě práce – dochází k demaskulinizaci a feminizaci. Stále většího rozšíření se dostává poplašně bojácnému psychotypu, neschopného k obraně svého i cizího. Viděli jsme to např. v Německu na postoji mužské části původních obyvatel k násilnostem imigrantů na ženách. V přírodě je neschopnost samců zajistit bezpečnost samic a mláďat příznakem začínající degenerace druhu.

Jak známo, ryba smrdí od hlavy, takže ilustrací může být celý zástup vysokých úředníků Evropy i USA v posledním čtvrtstoletí. Jsou to jacísi kašpárkové, kteří ráno říkají něco a večer něco úplně jiného, jakoby je shora vodili na provázcích. Proč? Tady je mnoho podobného mezi post-Západem a post-Římem. Po občanských válkách, které začaly reformami Tiberiovými a končily hrůzami vlády Caliguly a Nera, byla vybita obrovská část římské aristokracie a Řím přišel o nejlepší občany. Podíváme-li se na Evropu po dvou světových válkách, tak ty rovněž skutečně vybily ty nejlepší, mládež, která šla bojovat. Další věc je móda bezdětnosti v pozdním Římě. A teď se podívejte na vysoké úředníky dnešní EU, mezi kterými je bezdětných velmi mnoho. A to nesouvisí jen s homosexuální orientací, ale napovídá to o tom, že tito lidé nehledí do budoucna.

Nakonec se dnešní situace nevysvětluje jen civilizačními faktory, jako spíš těmi, které marxisti nazývají formačními. Konkrétně jde o kapitalistický systém, který změnil evropskou civilizaci a fakticky ji táhne do propasti.

Proč Spengler publikoval svůj „Zánik Západu“ právě v roce 1918? Logicky je to konec světové války, která načrtla tlustou čáru pod civilizací 19. století, tedy pod zralým kapitalizmem. Tato, stejně jako následující světová válka smazala s povrchu Země obrovské materiální komplexy, které se potom obnovovaly. To vše svědčí o prosté věci:

1. Kapitalizmus je výlučně dynamický systém, který se rozvíjí, ale rychle se vyčerpává, a v podstatě svoji ekonomickou dynamiku vyčerpal na přelomu 19. a 20. století. To, každý po svém, zaznamenali tak odlišní lidé, jakými byli V. I. Lenin a Karl Kautsky. Jediná Kautského přednost byla v tom, že zatímco Lenin počítal, že jde o dynamiku celku, po níž přijde socialistická revoluce, Kautsky opatrně napsal, že je možný ještě ultra-imperialismus – tedy vlastně to, co dnes nazýváme státně-monopolistickým kapitálem.
2. Hlavní je, že svět byl koncem 19. století celý rozdělen a kapitalismus je extenzivně se rozvíjející systém, jeho další rozvoj si vyžádal nikoli válku se slabšími, ale mezi sebou. A toto byl západ Evropy, protože další rozvoj Evropy po 1. světové válce ve 20. letech je založen na obnově hospodářství Německa a SSSR, což vyvolá vzestup kapitalismu. Ve 2. světové válce se smažou obrovské průmyslové komplexy Německa, Itálie a Japonska a v 50. a 60. letech je to zázrak sovětský, japonský, italský a německý – tady je ona dynamika. Ovšem v polovině 60. let to vše končí a začíná stagnace, kterou řešili různě, mj. i rozvalem SSSR. Jinými slovy – přelom 19. a 20.století znamenal ztrátu dynamiky kapitalismu a jeho přechod k dynamice vojensko-politické.

Začátek západu Evropy se shodoval s dalším důležitým momentem – koncem hegemonie Velké Británie a vzestupem Německa a USA. Přičemž se Američané rozhodovali jistou dobu, s kým jít do spojenectví – zda s Británií nebo s Německem. Šlo o to, že 20 % Američanů bylo německojazyčných. Volba padla na Británii ze dvou důvodů:

1. Židovský kapitál spojil Británii s USA;
2. Obrovský strach Anglosasů z germánského génia, protože 2. polovina 19. a první třetina 20. století byla nadvláda německé vědy prakticky ve všech oblastech. A proto ve 30. a 1. polovině 40. let vznikla zajímavá situace. Američané využili Třetí říši a SSSR proti Británii v zájmu rozbití jejího impéria, a současně Anglosasové pracovali společně na konečném řešení německé otázky, aby Němci už nikdy nebyli schopni jim hodit rukavici.

Ironií se stalo následné potlačení Evropanů. Anglosasové během války vypracovali řadu sociálních a humanitárních technologií k potlačení Němců, aby byly později vyzkoušeny na všech Evropanech. Prvními oběťmi byli ale Němci.

Překlad: st.hroch 180717

Pavel Barša

ÚVOD

Dělení Sever/Jih je dědictvím studené války, v jejímž průběhu některé země Třetího světa relativizovaly konfrontaci „prvního“ a „druhého“ světa – Západu a Východu –poukazem k tomu, že hlavní linie rozdělující lidstvo nepovstává z protikladu demokratického kapitalismu a státního socialismu, nýbrž z protikladu industrializovaných zemí evropského dědictví (včetně USA a SSSR) se zeměmi neindustrializovaného zbytku světa, jenž byl původně kolonizován Evropou. Terčem této kapitoly je teze o střetu civilizací. Ta neodmítla rozdělení na dva ideologické bloky jménem historického rozdělení na kolonizátory a bývalé kolonizované a ekonomického rozdělení na bohaté a chudé, nýbrž jménem kulturních rozdílů mezi civilizacemi povstávajícími z různých náboženství. Východiskem této teze jsou hypotézy týkající se povahy západního křesťanství vzhledem k povaze ostatních náboženství v čele s islámem, a dělení na globální Sever a Jih nebude tudíž v centru její kritiky. Protože však tato kritika míří na její absolutizaci nábožensko-kulturních faktorů a hlásá nezbytnost usouvztažnit je s faktory historickými, politickými a ekonomickými, zůstávají vztahy Severu a Jihu důležitým, byť implicitním pozadím následujícího příspěvku.

Zatímco na konci studené války měla vítr v zádech vize celosvětového rozšíření západní demokracie pod kuratelou USA, čtvrt století po něm je významný segment západního mínění ovládán představou, že tato demokracie musí čelit výzvám z nezápadního světa. Zažívala-li před pětadvaceti lety poslední vzepětí idea univerzálních dějin pokroku a modernizace, nyní se zdá daleko přesvědčivější idea koexistence partikulárních civilizací, které se dostávají do konfliktů v důsledku rozdílných nábožensko-kulturních východisek, z nichž plynou jiné představy o sociálně-politickém řádu.

Vedle napětí s Čínou a Ruskem se pozornost upírá ke konfliktu s islámským světem, jehož zdrojem má být údajně nepřekročitelná propast mezi otevřeností západního křesťanství k sekularizaci a demokracii a odolností islámu vůči nim.

V následujícím textu rozvádím dva hlavní důvody toho, proč bychom měli vizi civilizačních střetů odmítnout. Především tvrdím, že navzdory svému deklarativnímu odmítnutí výjimečnosti Západu nahrazuje tato vize pouze mesiánskou verzi této výjimečnosti verzí izolacionistickou. Západ sice již nemá poslání dovést lidstvo do milénia světového míru, zůstává však oddělen od zbytku lidstva jakožto jediná civilizace, jíž se podařilo dospět k nastolení lidských práv a demokracie. Lidstvo je tedy stále rozděleno na „my“ a „oni“, na vyvolené a zavržené. První důvod odmítnutí vize „střetu civilizací“ je tedy morální – odporuje ideji jednoty lidského druhu. Druhý důvod je intelektuální. Tato vize evokuje navzájem se vylučující a v sobě samých ukotvené civilizace tam, kde ve skutečnosti vidíme kontingentní a proměnlivé vztahy mezi různými náboženskými a kulturními regiony. Zároveň převádí vzájemnou determinaci faktorů různých společenských sfér – náboženské, kulturní, politické, ekonomické – na monokauzální determinaci všech sfér sférou náboženskou. Jako by ostatní sféry byly jen projevy civilizační esence definované tím či oním náboženstvím.

V prvních třech podkapitolách identifikuji „střet civilizací“ jako politicky-účelovou vulgarizaci „civilizační analýzy“ rozvíjené od sedmdesátých a osmdesátých let mysliteli volně sdruženými kolem Shmuela N. Eisenstadta. Podobně jako civilizační analýza, také „střet civilizací“ odpovídá na neudržitelnost západocentrického univerzalismu, jenž se po druhé světové válce vtělil do teorie modernizace. Jeho odpověď je však nedostatečná, neboť předkládá přesný opak toho, čeho by bylo třeba dosáhnout: místo toho, aby se pokusil reformulovat univerzalismus nezápadocentrickým (a nedualistickým) způsobem, podržuje Huntington západocentrismus (a dualismus) a opouští univerzalismus. Čtvrtá až osmá podkapitola se pak věnují vztahu západokřesťanského a islámského světa. Dekonstruuji v nich čtyři redukce, jejichž prostřednictvím se daří vizi civilizačních střetů líčit tyto dva náboženské okruhy jako dva vzájemně neslučitelné a sobě vnější civilizační celky. Mým cílem je tyto zjednodušující obrazy korigovat a ukázat, že západní a islámský svět toho ve skutečnosti více spojuje, než rozděluje.

OD TEORIE MODERNIZACE KE „STŘETU CIVILIZACÍ“

Nejpozději od konce minulého desetiletí je představa Západu jako středu světa a předvoje univerzálních dějin podkopávána vzestupem regionálních velmocí na globálním Jihu (Čína, Indie, Turecko, Brazílie) a poklesem schopnosti USA (jako jediné globální velmoci) kontrolovat dění v různých planetárních regionech. V situaci, kdy je někdejší postkomunistická unipolarita nahrazována multipolaritou, přestává být přesvědčivé ztotožnění perspektivy jednoho pólu s perspektivou celku. Západní pohled na svět je stále více relativizován pohledy z jiných regionů. Když se před čtvrt stoletím zhroutil sovětský blok, vzbudil „unipolární moment“ americké hegemonie (Krauthammer, 1997) vizi „konce dějin“ (Fukuyama, 1989, 1992). Tento moment nenávratně pominul.

Místo pozápadněného světa podepíraného vojenskou a ekonomickou mocí USA jsme se ocitli ve světě, jenž je možné nazvat nejen „postamerickým“ (Zakaria, 2010), ale také „postzápadním“ (Barša 2011: 240–241). Tato geopolitická změna dává zpětně za pravdu intelektuálním posunům, k nimž došlo již dříve. Zatímco po druhé světové válce se různé verze evropské představy modernizace s jejími kořeny v osvícenství 18. století představovaly jako modely pro ostatní kontinenty, od konce 20. století se přestaly jevit adekvátními i pro západní společnosti, v nichž byly formulovány.

Součástí představy modernizace byl také předpoklad nezvratně postupující sekularizace. Tímto slovem se většinou označuje jednak oddělování politiky od náboženství, a specifičtěji státu od církve, a jednak postupné oslabování role náboženství v životě společnosti i jednotlivců. Pro teorii modernizace, vypracovanou jako alternativa sovětského modelu po druhé světové válce, měla být sekularizace ve dvou naznačených smyslech samozřejmým důsledkem ostatních procesů modernizace, jakými byly rozvoj tržního hospodářství a urbanizace, industrializace, budování racionální státní administrativy, zavádění povinného základního vzdělání, rozvoj všeobecné zdravotní péče atd. (Lerner, 1958; Rostow, 1961).

Úpadek západního pokrokářství se mj. projevoval v narůstajících pochybách o tom, zda jsou od sebe různé změny, které teorie modernizace popisuje jako součást jednoho procesu, skutečně navzájem neoddělitelné. V první půli devadesátých let začal např. Samuel P. Huntington tvrdit, že neevropské společnosti se mohou úspěšně modernizovat technologicky a ekonomicky, aniž by se musely modernizovat kulturně – tedy aniž by musely nahradit své tradiční, v náboženství ukotvené světonázory jejich sekulárními alternativami. Právě nepřítomnost kulturní modernizace v neevropských společnostech měla vysvětlovat absenci modernizace politické – tedy přechodu od sociální a politické hierarchie k občanské rovnosti a demokracii (Huntington, 1993,1996, česky 2001). Podkopání víry v platnost posledního převleku evropské ideje univerzálních dějin pokroku, jíž byla poválečná teorie modernizace, vedlo některé pozorovatele k tezi, že sekularizace a s ní spjatá demokratizace jsou spíše západní výjimkou než obecným pravidlem. V poslední čtvrtině minulého století byl empirickým kontextem této teze razantní vstup náboženství do politiky mnoha zemí globálního Jihu, především islámských, které se při své dekolonizaci po druhé světové válce řídily sekularistickými ideologiemi převzatými ze Západu. Partikularistická interpretace této „boží pomsty“ (Kepel, 1996), kterou nabídl Huntington, předpokládala nikoliv odhlédnutí od západního křesťanství jménem západního osvícenství, ale naopak zdůraznění údajně nutné vazby mezi nimi – sekulárně-osvícenský humanismus a jemu odpovídající liberálně–demokratické instituce měly být výlučným výhonkem západního křesťanství. Jedině ono mělo být totiž schopno odlišit to, co je boží, od toho, co je císařovo a uvolnit tak prostor pro nastolení autonomních politických institucí, které mohly být posléze demokratizovány (Huntington, 1996: 70). Pod obecně platnými zákony sociální evoluce, jichž se dovolávala teorie modernizace, se tak objevila genealogie jednoho zvláštního civilizačního okruhu.

Tato nová perspektiva přisoudila kultuře mnohem důležitější a autonomnější roli ve společenských procesech, než jakou jí přisuzovala teorie modernizace. Podobně jako Marxův historický materialismus (byť bez jeho důrazu na roli třídních antagonismů) považovala tato teorie za základnu společenského vývoje socioekonomické procesy a kultuře dávala druhotný, odvozený status: přechod k tržní ekonomice a s ním spjatá urbanizace, industrializace a alfabetizace obyvatelstva měly automaticky vést k nahrazování tradičních náboženských pověr poznatky moderní vědy. S touto kulturní proměnou měla jít ruku v ruce proměna politická: autoritářské způsoby vlády měly být nahrazovány způsoby samosprávnými – despocii měla vystřídat demokracie. V sedmdesátých a osmdesátých letech se tento předpoklad automatické korelace mezi vznikem trhů, urbanizací, industrializací, moderním vzděláním, sekularizací a demokratizací stával pro stále více sociálních vědců stále méně přesvědčivým. Právě z jeho otřesu pak Huntington v následujícím desetiletí vyvodil tezi civilizačních střetů.

HUNTINGTON VS. EISENSTADT: OTÁZKA SLUČITELNOSTI MODERNITY S NÁBOŽENSKOU TRADICÍ

Huntington ovšem dal jen ideologický výraz kritice teorie modernizace, kterou v navázání na podněty Maxe a Alfreda Webera, Emila Durkheima a Karla Jasperse provedli během sedmdesátých a osmdesátých let někteří historičtí sociologové jako Shmu-el N. Eisenstadt či Johann P. Arnason (Arnason, 2009; Arnason–Eisenstadt–Wittrock, 2005). Podobně jako postmoderní filozofie (Lyotard, 1993) i jejich „civilizační analýza“ odmítla implicitní předpoklad teorie modernizace, jímž byla představa o možnosti sebezaložení rozumu, a tím i radikálního osvobození člověka z neracionálních tradic a věr. Zatímco filozofickým důsledkem slábnutí této humanistické víry bylo sílení epistemologického a morálního relativismu, sociologickým důsledkem bylo hroucení představy, že mýty předmoderních tradic budou v rámci procesu modernizace vystřídány racionálně získanými poznatky moderní vědy.

V pohledu civilizační analýzy nenahrazuje modernizace tradiční představy moderními, ale reartikuluje je v dialogu s nimi. Předmoderní tradice velkých náboženství stále zůstávají hlavními zdroji smyslu, jakkoliv musejí být uzpůsobovány a reformulovány tak, aby odpovídaly novým podmínkám. Nehrají tedy s modernizací hru nulového součtu, ale jsou s ní mnohem spíše ve vztahu vzájemné interakce a modifikace.

Některé tradiční představy se mohou dostat s modernizací do přímého konfliktu, jiné při ní naopak mohou hrát pozitivní roli. Klasický případ hypotézy, která poukazuje k posledně zmíněné možnosti, podává Weberova analýza vztahu protestantské etiky a ducha kapitalismu (Weber, 1997). Podle Wolfganga Schluchtera a Jean-Claude Monoda také můžeme ve Weberově díle nalézt tezi, že na počátku procesu racionalizace západního pojetí světa, jež vyústilo do pokusu postavit moderní vědu na místo, které v předmoderních společnostech zaujímá náboženství, stojí starověký židovský monoteismus (Schluchter, 1981, in Hanyš, 2014; Monod, 2007: 16–18).

Zatímco Weber formuloval zmíněné teze jako dílčí hypotézy týkající se historicky kontingentního procesu s otevřeným koncem, představa o židovsko-křesťanském rodokmenu moderního Západu se v kontextu krize západního pokrokářství stala jedním z výchozích předpokladů nové, civilizační vize světa, jejímiž dvěma nejvýraznějšími mluvčími se stali Eisenstadt a Huntington. Lišili se ovšem ve způsobu, jakým ji rozvinuli a specifikovali. Zatímco Eisenstadt a myslitelé jeho okruhu se snažili držet vědecké otevřenosti Weberovy, Huntington dal civilizační vizi konkrétní ideologické zahrocení. V prvním případě byla tato perspektiva teoretickým rámcem nového výzkumného programu, jehož výsledky byly nepředvídatelné a mohly vést ke zpětné reformulaci rámce samotného, ve druhém případě se role analýzy minimalizovala a přešlo se hned k syntéze a politické diagnóze – tedy právě k tezi o střetu civilizací.

Obě verze se nicméně shodovaly v odmítnutí evolucionismu typického pro modernizační teorii. Tam, kde evolucionismus viděl jednotné světové dějiny, viděli Huntington i Eisenstadt zvláštní dějiny různých nábožensko-civilizačních okruhů, jejichž kořeny často sahají až do starověkého období, jež Karl Jaspers označil za dobu osovou – do 8. až 2. století před křesťanským letopočtem (Jaspers, 1955). Tehdy vznikaly náboženské tradice a světové názory, které podle Eisenstadta v podstatné míře tvarovaly následné dějiny určitých regionů a které měly stále hrát podstatnou roli i v procesech jejich modernizace – vedle hebrejského monoteismu a řecké filozofie, na které navázala nejen západokřesťanská, ale i byzantská a islámská civilizace, také učení Konfucia a Buddhy či reformulace nauk staré Indie v Upanišádách.

V protikladu k uniformizujícímu evolucionismu teorie modernizace padesátých a šedesátých let tedy podle Eisenstadta nepředstavovala modernita jediný univerzálně aplikovatelný a kompletní model, ale měly existovat různé modernity (Eisenstadt, 2000, 2003), a to právě v závislosti na konkrétních podobách vzájemné artikulace a modifikace předmoderních náboženských či filozofických tradic daného civilizačního regionu s idejemi a institucemi moderní – urbanizující, industrializující a demokratizující se – společnosti. Z teze, že moderní demokratické instituce vzešly z vývoje západokřesťanského Západu, tedy Eisenstadt nevyvodil, že musí být nutně neslučitelné s jinými náboženskými tradicemi. Právě tento vývod ovšem učinil Huntington, když tvrdil, že islámu jeho podstata zamezuje oddělit náboženskou víru od veřejně vynucovaného práva, a tak přijmout základní předpoklad moderní demokracie (Huntington, 1996: 217).

OD „STŘETU CIVILIZACÍ“ K UNIVERZALISTICKÉMU PLURALISMU

V Huntingtonově pojetí sice civilizační perspektiva opustila univerzalismus, nevzdala se však představy o výjimečnosti Západu vzhledem ke zbytku světa: Spočívala-li předtím jeho výjimečnost v tom, že měl být předvojem a středem lidstva, nyní spočívá v tom, že jedině s jeho nábožensko-filozofickou tradicí jsou slučitelné instituce zajišťující individuální i kolektivní autonomii – tj. svobodu a demokracii. Bylo-li předtím dokladem jedinečnosti Západu to, že ze sebe generoval obecně platný model, jenž měl zbytek lidstva opakovat, nyní je jejím dokladem to, že jeho model je příslušníkům jiných civilizací (např. islámské, pravoslavné či konfuciánské) nepřístupný (Huntington, 1996: 70). Osvojit by si ho mohli jedině tehdy, opustili-li by svá civilizační dědictví a přijali-li by výdobytky sekularizované kultury vzešlé ze západního křesťanství – byli-li by tedy nejen (ekonomicky a technologicky) modernizováni, ale také (kulturně) pozápadněni. Dvěma podobám výjimečnosti Západu odpovídají dvě filozofická východiska v pojetí lidského světa. S první podobou je spjat hierarchický dualismus, který proti sobě jako dobro a zlo klade civilizaci a barbarství, centrum a periferii, přední a zadní voj dějin. Na první pohled se zdá, že s druhou podobou – rýsující svět mnoha civilizačních celků, které povstávají ze vzájemně nesouměřitelných náboženských kultur – je spjat rapartikularistický pluralismus. Při bližším prozkoumání se ovšem tento pluralismus vyjeví jen jako vnější fasáda přeformulovaného dualismu. Protiklad mezi modelem a jeho kopiemi je vystřídán protikladem mezi výjimkou a obecně platným pravidlem.

Jedině Západ se dokázal sekularizovat a tím nastolit politický řád založený na lidské svobodě a rovnosti. Lidstvo je stále rozděleno na dvě nerovné části, jen jejich vztah se změnil. Zatímco dříve spočívala výjimečnost Západu v tom, že byl předvojem ostatním, nyní spočívá v tom, že jeho kulturní a politické výdobytky jsou dědicům ostatních civilizací zapovězené (pokud se ovšem nerozhodnou svá dědictví zradit). Západocentrické pokrokářství bylo proměněno do neméně západocentrické výjimečnosti.

Deklarovaný pluralismus „střetu civilizací“ je tedy stejně tak falešný jako deklarovaný univerzalismus „konce dějin“. Ke skutečné podobě obou pozic můžeme dospět jen jejich spojením v univerzalistickém pluralismu (Barša, 2001: 66–69; Barša, 2007: 41–57). Vůči Huntingtonově vizi představuje tato perspektiva alternativu nejen normativně-filozofickou, ale také teoreticko-metodologickou. Jsou-li podle Huntingtona velké náboženské systémy založené v sobě samých a zároveň determinují – jako jejich poslední základna – ostatní kulturní a politické fenomény dané civilizace, podle této perspektivy jsou velká náboženství pouze jedním typem společenských fenoménů vedle ostatních: nejsou tedy v sobě ukotvenými „absolutny“, z nichž by byly odvozeny fenomény nenáboženské – kulturní, politické či ekonomické – povahy, ale jsou naopak vždy již formovány interakcí s nimi. Zatímco Huntingtonův pohled evokuje konflikt či dialog do sebe uzavřených regionálních civilizací, druhý pohled předpokládá, že ke konfliktu či dialogu dochází jak mezi vzájemně propojenými kulturními regiony a (náboženskými i nenáboženskými) světovými názory, tak uvnitř nich. Chápe-li první perspektiva historické procesy jako uskutečňování předem daných a homogenních esencí, pak druhá chápe domnělé civilizační esence jako výsledek kontingentních procesů, v nichž se v kontextu politických bojů o moc a ekonomických bojů o zdroje mísí a oddělují – vzájemně proměňují, asimilují a diferencují – různorodé kulturní elementy. První pohled vidí dichotomie vzájemně se vylučujících pólů tam, kde druhý nachází mnohost vzájemně se překrývajících diferencí.

„ISLÁMSKÁ VÝZVA“ A ČTYŘI ZJEDNODUŠENÍ ZÁPADNÍ VÝJIMEČNOSTI

V pětadvaceti letech, která uběhla od konce studené války, byla huntingtonovská dualita Západu a zbytku světa symbolizována jednak sporem o lidská práva a demokracii s Čínou a některými dalšími zeměmi dovolávajícími se „asijských hodnot“, jednak napětím mezi Západem a světem islámu. Ve zbytku této kapitoly se zaměřím na druhý problém. Pokusím se dekonstruovat pojetí, které vysvětluje toto napětí střetem dvou civilizací, jejichž jádra tvoří dvě náboženství s opačným vztahem k sekularizaci kultury a demokratizaci politiky. Tam, kde staví islám dvěma procesům nepřekročitelné zábrany, má naopak západní křesťanství představovat podhoubí, z něhož se oba rozvinuly. Tento vzájemně se vylučující protiklad mezi Západem a islámskou civilizací je založen na čtyřech zjednodušeních. Každé z nich absolutizuje jeden rys komplexní reality na úkor ostatních a činí z něj zástupce či společný jmenovatel celku.

První zjednodušení pojímá sekularizaci jako jednosměrný proces nahrazování náboženských představ a institucí představami a institucemi sekulárními a zužuje tak západní sekularizaci na její nejradikálnější podobu.

Druhé zjednodušení redukuje civilizační normy Západu, týkající se vztahu věřících a nevěřících, mužů a žen či heterosexuálů a homosexuálů, na ty, které v něm získaly převahu v posledních čtyřiceti letech.

Třetí zjednodušení redukuje islám na náboženství, které podřizuje politiku zjevené pravdě, a křesťanství redukuje na náboženství, které se z politiky stahuje, a umožňuje tak její autonomii.

Čtvrté zjednodušení redukuje fenomén „návratu náboženství“ do veřejného prostoru v posledních čtyřiceti letech na islámský svět, byť k němu dochází v různých náboženských okruzích.

V následujících oddílech budu tyto redukce jednu po druhé schematicky opravovat, čímž budu relativizovat absolutizovaný protiklad mezi západokřesťanskou a islámskou civilizací. Na místě předělu mezi dvěma vzájemně se vylučujícími entitami se objeví kontinuum mnoha vzájemně se překrývajících diferencí.

RŮZNÉ CESTY ZÁPADNÍ SEKULARIZACE

Sekularizace Západu nebyla lineárním procesem nahrazování náboženských představ či institucí sekulárními a občanskými, ale spočívala ve vzájemné redefinici obou pólů, přičemž v řadě západních zemí dodnes nedošlo k formální politické sekularizaci (tj. odluce církve od státu) ani k ústupu náboženství z důležitého místa v životě společenství či jednotlivce – nebyly v nich tedy zcela naplněny dva základní významy sekularizace, které jsem zmínil v prvním oddílu. Navíc je idealizovaný obraz radikální sekularizace, jenž se často evokuje při navozování protikladu s islámem, pouze jednou ze čtyř základních cest západní sekularizace.

Tuto cestu můžeme nazvat cestou přímou či konfrontační a je typická pro katolické země evropského jihozápadu, jako jsou Francie, Itálie či Španělsko, v nichž spolu během 19. a 20. století zápasily katolický a antiklerikální tábor o kontrolu politické moci, rituálů přechodu, norem sexuálního a rodinného života i vzdělávacího procesu (Champion, 1993: 49–56; Monod, 2007: 89–90; Willaime, 1996). Vyzyvatelem byli antiklerikálové, kteří chtěli moc kléru podpírající monarchii nahradit mocí občanů realizující se v republice.

Cesta nepřímá či plíživá je typická pro protestantské země evropského severozápadu jako, jsou Velká Británie, Dánsko či Švédsko (Champion, 1993: 56–60; Thompson, 2010; Riis, 1996). Sekularizace probíhala zevnitř křesťanství samotného díky rozmazání příkré hranice mezi kleriky a laiky a díky rozvoji národních církví loajálních k časné, pozemské moci vládců a posléze i k demokratickým institucím. Boj o emancipaci norem sociálního i individuálního života z kurately náboženství probíhal nejen mezi církvemi a sekulárními aktéry, ale také uvnitř církví mezi jejím liberálními a konzervativními křídly. V některých těchto zemích dodnes nedošlo k odluce církve od státu a církev stále je buďto cele podřízena státu (jako např. v Dánsku, kde ji řídí ministerstvo), nebo v partnerském vztahu s ním (jako ve Velké Británii, kde má rezervován určitý počet míst ve Sněmovně lordů).

Cesta konfesionalizace je typická pro mnohé bývalé země Svaté říše římské či ty, které byly ve sféře jejího vlivu a v nichž vedle sebe koexistovalo více křesťanských vyznání – Německo, Nizozemsko, Švýcarsko, Maďarsko (Champion, 1993: 61–67; Monod, 2007: 94–97; François, 1996). Sekularizace nespočívala ve vyloučení náboženství z veřejné sféry, ale v postupném nastolování nestranného přístupu státu k různým církvím. K tomuto procesu se v některých zemích přidávaly i prvky cesty konfrontační – např. antiklerikalismus v Německu či Nizozemsku.

Americká cesta nesla stopy nepřímé sekularizace (spjaté s britským dědictvím), které však byly spojeny s odlukou náboženství od státu (čl. VI americké ústavy a její první dodatek) a s neutuchající religiozitou Američanů: politická sekularizace (odluka) tedy nebyla doprovázena sekularizací sociální – tj. ústupem náboženství z individuálních životů i sdílené celospolečenské kultury (O’Brien, 2010; Tocqueville, 2000: 219–229). Protestantské křesťanství navíc představovalo jeden z hlavních zdrojů „amerického občanského náboženství“ (Bellah, 1967).

Vezmeme-li v úvahu všechny čtyři cesty západní sekularizace, a nikoliv pouze první z nich, jsme nuceni konstatovat, že výsledky sekularizačních procesů jsou ve svém celku mnohem kompromisnější, než jak je líčí hlasatelé neslučitelnosti demokracie a islámu – místo aby náboženství vylučovaly z moderních (sociálních, kulturních, politických) institucí, dosahují vzájemného uzpůsobení obou stran. Neexistují přesvědčivé empirické či teologické důvody, proč by takového uzpůsobování nemohlo být dosahováno i v islámském náboženském okruhu.

KULTURNÍ REVOLUCE ŠEDESÁTÝCH LET

Jako příklad civilizační neslučitelnosti Západu a islámského světa se často zmiňuje zrovnoprávnění jinověrců a bezvěrců, žen a příslušníků sexuálních menšin. Obzvláště v případě dvou posledně jmenovaných kategorií je však jejich zrovnoprávnění výdobytkem posledních 40 let západní historie, a nemůže proto sloužit za doklad hluboké a permanentní civilizační diference: několik posledních desetiletí je zanedbatelným obdobím ve srovnání s tisíciletou existencí západního křesťanství, v níž naopak vládly normy náboženské netolerance, patriarchátu a homofobie. Tento stav byl na Západě definitivně prolomen až kulturní a sexuální revolucí šedesátých let (McLeod, 2010).

Jejím důsledkem bylo, že v mnoha západoevropských zemích přestalo křesťanství hrát roli základu široce sdílené celospolečenské kultury. Zatímco předtím tvořilo společný kulturní jmenovatel věřících i nevěřících příslušníků dané národní společnosti, od posledních desetiletí minulého století přestává plnit tuto sjednocující funkci a stává se ve většině zemí západní Evropy jednou z dílčích subkultur (což ovšem nelze říci o USA).

Tento proces „ex-kulturace“ náboženství (Hervieu-Léger, 2003: 91–98) šel ruku v ruce s nastolováním nových sociálních norem, které se nám dnes zdají samozřejmé – zpřístupnění antikoncepce, legalizace potratu, liberalizace rozvodů a dekriminalizace a postupné zrovnoprávňování homosexuality. V mnoha současných diskusích je ovšem protikladnost těchto nedávných výdobytků k převládajícím normám současného islámského světa přičítána nikoliv vývoji posledních čtyřiceti let, ale domněle nepřekročitelné civilizační propasti, jejíž příčiny leží v samotných počátcích křesťanství před dvěma tisíciletími a islámu před čtrnácti stoletími. Což nás přivádí ke třetí redukci.

VZTAH ISLÁMU A KŘESŤANSTVÍ K POLITICE

Islám je redukován na náboženství, jež není schopno dát sféře pozemského času (saeculum) nezávislost na sféře boží věčnosti (aeternum) a snaží se v důsledku toho bezprostředně podřídit politickou moc (imperium, dominium) moci duchovní (sacerdotium).

Taková interpretace sice nalézá oporu na mnoha místech Koránu (především v súrách z medínského období), ale neodpovídá vztahu mezi duchovní a světskou mocí, který po staletí převládal v islámském světě. Podobně ani obraz křesťanství jako spjatého s oddělením a vzájemným respektem časné a duchovní sféry neodpovídá systematickému úsilí druhé sféry podřídit si první, jež charakterizovalo větší část historie křesťanského světa (Stepan, 2001: 214).

Přestože Muhammad byl prorokem a politickým i vojenským vůdcem, a totéž lze říci o prvních čtyřech chalífech, již od 9. století byl na Středním východě chalífát stále zřetelněji institucionálně oddělován od reálné politické moci, kterou vykonávali turečtí emírové či perské dynastie. Chalífa se postupně stal symbolickou hlavou společenství věřících (umma), zatímco donucovací mocí disponovali tito provinční vládci (Lewis, 1996: 73–75). Z druhé strany je od konce 4. století, kdy se křesťanství stává státním náboženstvím římské říše, patrné směšování politického a náboženského členství a v následujících stoletích i sklon církve nárokovat si pozemskou moc (Veyne,2007: 192–194; Carré, 1993: 58; Dumont, 1983: 78).

S dilematem vztahu duchovní a časné moci se potýkaly křesťanství a islám stejně intenzivně a docházely přitom k podobným řešením. Schematicky řečeno oscilovala obě náboženství mezi podřízením politické moci náboženskému zjevení, podřízením duchovních autorit politické moci a komplementaritou dvou institucionálně oddělených sfér. Lze tvrdit, že od 10. do 19. století se střední proud teorie a praxe islámského světa pohyboval někde mezi komplementaritou a nadvládou politické moci: ulamá (islámští duchovní) měli na starosti dodržování islámského práva, zatímco sultáni měli na starosti udržování politického pořádku, byť v Osmanské říši si také nárokovali titul chalífy (Bulliet, 2004: 63–67; Bayart, 2010: 58). Ve střetech s křesťanskou Evropou v rámci procesů kolonizace a dekolonizace ovšem vyvstala potřeba potvrzení islámské identity a dostaly se do popředí teokratické a fundamentalistické proudy, které byly do 19. a 20. století většinou okrajovými. Toto zviditelnění, jež dosáhlo vrcholu na přelomu 20. a 21. století, pak vize civilizačních střetů interpretuje jako vyjevení pravé podstaty islámu a jeho vztahu k politické moci.

„NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ“ JAKO TRANSCIVILIZAČNÍ FENOMÉN

Poslední redukcí je představa, že posun od vzmachu sekulárních ideologií po druhé světové válce k novému potvrzení náboženství ve veřejném prostoru v posledních desetiletích minulého století proběhl pouze či především v zemích islámského okruhu. (Symbolickým milníkem byla islámská revoluce v Íránu roku 1979.) Podobné procesy však probíhaly v USA a západní Evropě, nemluvě o zemích dalších náboženských okruhů, jako jsou Izrael a Indie (Hansen, 2001; Massignon–Riva, 2010; Hibbard, 2010; Gorenberg, 2011). Přelom sedmdesátých a osmdesátých let není jen scénu Středního východu, ale také chvílí, kdy papež Jan Pavel II. vyhlašuje program re-evangelizace Evropy a kdy se Ronald Reagan ve svém tažení do Bílého domu spojuje s americkou evangelikálskou pravicí Jerryho Fallwella. Vezmeme-li v úvahu, že ve stejné chvíli prudce roste význam náboženského nacionalismu v Izraeli a Indii, jež se po druhé světové válce podobně jako Egypt a Írán vydaly cestou sekulárního nacionalismu, pak politizace islámu ve dvou posledně zmíněných zemích ztratí punc výjimečnosti, kterým ji obdařuje umanutá pozornost západních médií.

„Návrat náboženství“ v poslední čtvrtině minulého století nebyl výlučně islámským fenoménem, ale částí mnohem širšího a ve svém dosahu celoplanetárního kulturně-ideologického pohybu, v němž byla (liberální a levicová) naděje na emancipaci v ideální budoucnosti – typická pro třetí čtvrtinu minulého století – vystřídána (konzervativní a pravicovou) nostalgií po idealizované minulosti. Jedním z důležitých aspektů tohoto pohybu byl zcela jistě „kulturní pesimismus sedmdesátých let“, který podle Jana Wernera Müllera „přetrvával i po konci studené války“ (Müller, 2012:21). Dokladem toho, že změněnou atmosférou a s ní spjatým „návratem náboženství“ nebyly zasaženy jen zkoumané společností (ať již patřily ke globálnímu Západu, Východu či Jihu), ale také jejich profesionální zkoumatelé, byl mj. právě přechod někdejších teoretiků revoluce (J. Arnason), modernizace (S. N. Eisenstadt) a demokratizace (S. P. Huntington) k analýze toho, jak naši přítomnost i budoucnost stále determinují nábožensky definované civilizace zděděné z minulosti.

ZÁVĚR

Vstup do postamerického a obecněji postzápadního světa na přelomu prvního a druhého desetiletí tohoto století definitivně zbavil přesvědčivosti představu, že pád sovětského komunismu před pětadvaceti lety znamenal završení všelidských dějin. Tato představa byla spjata s falešným univerzalismem, který pojímal alternativní projekty dějinné teleologie vypracované na evropské půdě jako obecné modely pro celý svět. Západ měl být předvojem pro zbytek lidstva a středem planety a ti, kteří se ocitli v zadním voji a na periferii, mohli pouze aplikovat řešení, jež byla vypracovávána a probojovávána na jeho půdě. Tato představa je dnes definitivně podkopána vynořováním se multipolárního světa. Úpadek hegemonie Západu je sice doprovázen celosvětovým šířením mnoha aspektů západního životního stylu, to však neruší, ale spíše zvýrazňuje kulturní rozdíly. Úbytku přesvědčivosti Fukuyamovy vize odpovídá nárůst přesvědčivosti vize Huntingtonovy. Dokladem její platnosti má být i nárůst napětí mezi Západem a islámským světem.

Huntington předložil vizi civilizačních střetů jako východisko k obraně Západu v situaci, kdy již nemůže vznášet nárok na vedení světa a musí své ambice omezit na udržení svého kulturního a politického dědictví. Přijetím jeho vize bychom však popřeli tu nejdrahocennější část tohoto dědictví, jíž je představa o morální jednotě lidského druhu. Této představě dostojíme jedině tak, že se pokusíme vykročit za západocentrismus, aniž bychom upadli do partikularismu s jeho předpokladem nepřeložitelnosti morálních soudů z jednoho nábožensko-kulturního okruhu do jiného. Huntington nám v tomto úkolu nijak nepomůže, neboť sklouzl k partikularismu, aniž by překonal západocentrismus.

Mnozí současní – akademičtí, mediální či političtí – mluvčí Západu jdou v Huntingtonových stopách, když staví údajně výjimečné dispozice západního křesťanství k sekularizaci a demokratizaci proti údajně výjimečné odolnosti islámu (popř. dalších náboženství) vůči nim. Abych doložil, že tam, kde oni vidí propast, jež odděluje dva vzájemně se vylučující celky, se ve skutečnosti rozkládá kontinuum vyplněné množstvím překrývajících se rozdílů, dekonstruoval jsem čtyři redukce, jimiž toto oddělení podpírají. Výsledek lze shrnout do čtyř následujících tvrzení.

První zjednodušení západní sekularizace na jednosměrné nahrazování náboženských představ a institucí sekulárními odpovídá idealizaci její nejradikálnější, francouzské podoby, a přehlíží její podoby umírněné a dvojznačné, v nichž náboženství zůstalo důležitou součástí politiky a veřejné sféry západních společností.

Druhé zjednodušení civilizačních norem Západu na ty, které v něm získaly relativní převahu teprve v důsledku kulturní a sexuální revoluce šedesátých let minulého století, přehlíží náboženský exkluzivismus, patriarchalismus a homofobii charakterizující západokřesťanskou civilizaci po větší část jejích dějin.

Třetí zjednodušení islámu na náboženství podřizující si politiku a západního křesťanství na náboženství umožňující její autonomii přehlíží skutečnost, že islám po větší část své historie na teokratické ambice rezignoval, zatímco katolická i některé protestantské církve dávaly naopak po větší část svých dějin takovým ambicím volný průchod.

Čtvrté zjednodušení fenoménu „návratu náboženství“ v posledních čtyřiceti letech na islámský svět přehlíží to, že takový návrat probíhá i v regionech či zemích jiných náboženských okruhů – v západní Evropě i USA, Izraeli i Indii. Jakmile korigujeme tato zjednodušení zohledněním komplexní reality, kterou zakrývají, objeví se na místě jediné dichotomie vzájemně se vylučujících pólů množství překrývajících se diferencí. V této nové krajině již nepředstavují západní kultura a politika univerzální model k mechanickému následování (jako v „konci dějin“), ani partikulární výjimku z pravidla platného pro zbytek lidstva (jako ve „střetu civilizací“), ale jedno z mnoha stanovišť, z nichž lze pohlížet na současný svět. Konflikty těchto pohledů přitom zdaleka neplynou jen z odlišných náboženských tradic, ale z historicky determinovaných způsobů, jakými jsou tyto tradice neustále reinterpretovány v závislosti na svých artikulacích s dalšími kulturními, ale i ekonomickými a politickými faktory. Klíčovou roli v těchto reinterpretacích hraje také nerovné rozdělení bohatství, moci a uznání mezi bohatým Severem a chudým Jihem, byť je samo relativizováno rostoucím počtem chudých, bezmocných a zneuznaných v zemích Severu a vládou bohatých a mocných domácích elit v mnoha zemích Jihu. Na zvládání konfliktů těchto pohledů – a jejich schopnostech vynalézat nové odpovědi na nové otázky, a tím se proměňovat – bude mj. záležet, zda ze současného úpadku západní hegemonie povstane éra barbarství a násilné konfrontace, anebo éra budování globální civilizace, založené na vzájemném respektu různých perspektiv a sdíleném smyslu jejich nositelů pro jednotu lidského druhu.

Andrej Fursov

Do pozoruhodých historických souvislostí uvádí Andrej Fursov^*) v besedě na stanici Deň TV současnou i budoucí vlnu migrace do Evropy.

Poslední dva roky jsou plné významných výročí. Jedním z nich je sté výročí vydání knihy německého filozofa Oswalda Spenglera „Zánik Západu“ (Untergang des Abendlandes). Jsou u nás lidé, kteří rádi hovoří o chybách velikánů minulosti: Marx se zmýlil, Spengler se zmýlil, Toynbee se zmýlil, Lenin se zmýlil, abychom nakonec zjistili, že se tito kritizovaní nemýlili. A Spengler se určitě nemýlil.

O zániku Evropy či Západu napsal v době, kdy tento zánik teprve začínal – a byl to zánik toho, co bylo nazýváno civilizovaným stoletím. Tedy tím, co vzniklo mezi léty 1815 a 1914. Teď už ale víme, že to byla jen první fáze zániku, když následoval rok 1945, kdy Evropa přestala být geopolitickým subjektem a byla rozdělena na části mezi SSSR a USA, což předpovídal dlouho předtím Napoleon. A druhým momentem byl rok 1968, kdy proběhla tzv. „Studentská revoluce“ ale přesněji to a ti, co se za ní skrývali – tehdy se začaly hroutit evropské hodnoty a byla vychována celá generace – v podstatě spodina – která se koncem 20. století dostala nejen k moci, ale i do profesorských poslucháren, módní profesoři se špatným vzděláním, ať ve Francii nebo v Německu. No, a nakonec finální bod v podobě velké špinavé migrace během přeměny Západu v post-Západ, sehrála tzv. „migrační krize“ 2015. Takzvaný proto, že podle názoru mnohých expertů, se kterými souhlasím, se to spíš podobá dobře naplánované a připravené vojensko-politické operaci, kombinující nelegální manipulace antropologickými proudy, strategickou komunikaci, velkou logistiku a psychohistorické údery. Připomeneme-li si hlavní efekt „migrační krize“, tak to není jen výskyt onoho celého publika v Evropě, ale i hrozná psychologická rána celému evropskému vědomí, rána byrokracii EU. V roce 2015 se Evropa poprvé od 2. světové války setkala s tak obrovským proudem běženců – lidského materiálu. Na vzniklý řízený chaos bez otálení zareagovali lídři EU a evropští činitelé vůbec, např. 2. září 2015 slovenský ministr zahraničí Lajčiak po zasedání vlády této země prohlásil, že schengenská zóna de facto přestala existovat kvůli obrovskému přívalu běženců z Blízkého Východu a Severní Afriky – a to tehdy šlo „jen“ o 450-500 tisíc lidí.

Příznačné ale je, že tito lidé vtrhli ne kamkoli, ale tam, kde je čisto a světlo. Logické by bylo přepodkládat, že pokud lidé utíkají před neštěstím, smrtí a zármutkem, tak běží kamkoli. Tito lidé ale prchali tam, kde lze vydělat, žít z dávek a chovat se podle svého. Dále, 17. září 2015, oficiální představitel MMF vyhodnotil situaci v Evropě jako humanitární krizi nebývalých rozměrů. A tato krize vyvolala v Evropanech takový strach, že podle zářijových a říjnových prognóz (a strach má velké oči) mělo do Evropy v blízké době vtrhnout až 30-35 milionů migrantů. Tolik jich sice nebylo, ale 1-1,2 milionu stačilo.

Domnívám se, že se jednou všichni dovíme o celém mechanizmu tohoto procesu, ale něco přece jen lze zjistit i dnes. Co je ještě zajímavé, je to, že většinu migrantů netvořili lidé zlomení ranami osudu, ale mladí a silní muži, kteří chtěli jen žít na dávkách a s jakousi kriminální parazitární strategií vystupují jako sociální dravci na úkor evropských upírů. Je přirozené, že Evropan, přivyklý ke komfortu a tolerastii nemá, čím by se sociálnímu dravci postavil. Vývoj této krize názorně demonstroval nejen nepřipravenost, ale i neschopnost Západoevropanů postavit se cizímu nebezpečí. A to je skutečné finále, zánik Evropy v propadlišti dějin, kam se onen evropský míček skutálel.

„Migrační krize“ vůbec, je zajímavá nejen sama o sobě, ale jejím prizmatem lze zpozorovat řadu závažných tendencí konce 20. a začátku 21. století. Dvacáté proto, že právě tehdy byla vařena kaše, kterou budeme vyjídat nejen my, ale i naše děti a možná i vnuci. K pochopení podstaty „migrační krize“ je třeba se podívat na 2. polovinu 20. století, zejména na 2. světovou válku. Ukazuje se, že Spengler měl pravdu, když psal, že 21. století bude pro Evropu posledním, a toto finále získává ještě úpadkovější rysy, protože krize byla vyprovokována vedením ekonomicky nejsilnějšího státu Evropy – Německa. Chci připomenout, že spouští se stalo novoroční poselství dobrácké babičky Merkelové, když 31. prosince 2014 v podstatě pozvala migranty do Německa. A v květnu 2015 další dobrák na cizí účet (česky „dobroser“ – pozn.překl.) ministr vnitra Lothar de Meziére prohlásil v Berlíně, že Německo je připraveno přijmout půl milionu uprchlíků. Ale v prosinci už to bylo 800 tisíc a počátkem roku 2016 to už bylo 1,2 milionu. Prostí Němci a Evropané vůbec tou dobou tiše reptali a kroutili prstem u spánku, jako že se babka Merkel pomátla. Evropská, a přesněji atlantická masmédia přetékala chválou na ni, za její podanou ruku, na evropské hodnoty. Přitom je neznepokojovalo, že jde o lidi, kteří budou nadšeně šlapat po oněch evropských hodnotách. Paní Merkel nemyslela na řešení krize, ale obrátila se na Mika Zuckerberga se žádostí o pomoc při zastavení její kritiky se strany německých občanů na FB – ten řekl, že o tom popřemýšlí. Zapamatujme si ono pozvání migrantů z úst Merkel roku 2014 a přenesme se do roku 1973, kdy nic nevěstilo blížící se neštěstí.

V tomto roce ve Francii vyšla kniha spisovatele a cestovatele Jeana Raspaila „Tábor svatých“ (vyšla česky v r. 2009 – pozn.překl.) – který popisuje masovou migraci obyvatel třetího světa především do Francie. Startérem je tam rovněž pozvání migrantů, ale belgickou vládou, která je ochotna přijmout všechny potřebné a zmrzačené děti třetího světa (jaká podoba s babičkou Angelou…). Belgická iniciativa ihned vyvolala krizi, zpočátku v Kalkatě, kde tisíce matek s dětmi berou útokem belgický konzulát, aby mohly do Evropy. Belgičané pochopili svůj omyl, zařadili zpátečku, ale to už dav vtrhl na konzulát a zadupal konzula. Mezi nimi byl jakýsi prorok, mrzáček, který ženám řekl, aby se nalodily s dětmi na lodě a pluly do Evropy, že si nikdo nedovolí po nich střílet. A tato armáda pluje až do Evropy, vyloďuje se na francouzském pobřeží, místní v hrůze prchají, ale sem tam někdo se raduje. V románě je epizoda, kdy starý profesor sedí doma a poslouchá Mozarta, když k němu vtrhne mladík a posmívá se mu slovy: No co, dědku, tvůj starý svět skončil, do rána zmizí, a my s těmi migranty vytvoříme Francii novou. A ten mu odpovídá, že jistě jeho svět nedožije rána, ale on že si chce plně prožít jeho poslední minuty. S těmito slovy vytáhne revolver a mladíka zastřelí. Mezitím se vládní a bezpečnostní struktury stávají bezbrannými, nikdo na sebe nechce vzít odpovědnost. A v té době představitelé šoubyznysu začínají migranty vítat a požadovat, aby byli všichni ti bratři ze třetího světa přijati. Státní moc kapituluje a román končí tím, že ten milion migrantů je přijat, a oni se začínají roztékat po Francii. Autorova myšlenka je prostá: Pustit cizáky znamená zničit Francouze, jejich kulturu a morálku.

Bez ohledu na to, že kniha začala jako bestseller a byla přeložena do několika evropských jazyků, záhy narazila na bariéru administrativního mlčení a to, že do roku 2006 jí bylo prodáno 500 tisíc výtisků, je spíš zásluhou protimigrantských organizací, které vydání financovaly.

V roce 1985 se Raspail se spolu s významným demografem Dumontem k tématu migrace vrátil v článku na titulní straně Figaro Magazine pod titulkem „Bude Francie francouzskou v roce 2015?“. Autoři článku napsali, že růst neevropského obyvatelstva ohrožuje francouzské hodnoty a kulturu, což okamžitě vyvolalo zuřivou rekci vládních úředníků a podplacených vědců a činitelů, kteří autory obvinili z rasizmu. (Zájem o ni poté stoupl až po roce 2010, kdy se dostala do žebříčku nejprodávanějších knih – pozn.překl.). Další vývoj ale dal za pravdu autorům článku. Raspail o 6 let později (to už mu bylo 66 let) publikoval, opět ve Figaro, článek „Vlast oddaná revoluci“. Mezinárodní liga boje proti rasismu a antisemitismu se ho za to snažila pohnat před soud, nicméně ten věc odložil.

Pozoruhodné je, že jednoho dne roku 2001 ve 4 ráno, přirazila loď s 1.500 kurdských uprchlíků z Iráku k břehům jižní Francie a její cestující se bušením na dveře místních snažili dostat do jejich příbytků. Ještě zajímavější ale je, že k tomu došlo pouhých 50 m od místa, kde Raspail v roce 1972 psal svoji knihu…

Další zajímavostí je, že po odchodu do výslužby někdejšího ředitele francouzské tajné služby SDECE A. de Maranchese (1991) pronikla na veřejnost informace, že už v polovině 70. let se on účastnil utajených jednání ředitelů tajných služeb Západní Evropy s marockým králem Hassanem II., během kterých nebylo posuzováno nic menšího, než možnost výstavby tunelu pod Gibraltarským průlivem, který by usnadnil dodávku migrantů ze severní a tropické Afriky do Evropy. Tunel sice proražen nebyl, nicméně migranti na rozhraní 20. a 21. století zaplavili Evropu i bez něj. A to je dalším důležitým signálem toho, že mocní tohoto světa už v 70. letech plánovali příliv migrantů ze třetího světa do Evropy.

Ke zodpovězení otázky, zda důvody byly jen ekonomické, se musíme podívat, jak k tomu pozvání došlo. Ekonomická potřeba migrantů vznikla v Evropě po 2. světové válce – především ve Velké Británii, kde na základě listiny z roku 1948 začali na ostrovy proudit migranti především z Indie, ale nikdo nepředpokládal, v co se to zvrhne – a když k tomu došlo, bylo už pozdě. V 70. a 80. letech, zejména za vlády M. Thatcher, dosáhl příliv migrantů takové úrovně, že snížení jejich počtu při stávajícím režimu (a jiný režim v Británii nebyl) nebylo možné. Za následujícího premiéra T. Blaira Británie vůbec otevřela migrantům vrata dokořán. Neslavnou roli v tom sehrála tehdejší ministryně pro záležitosti azylu a imigrace, která s poukazem na svůj židovský původ prohlašovala, že Anglie, stejně jako Evropa jsou imigrantské a multikulturní a tvrdila dokonce, že prvními migranty byli Normané, kteří vybojovali Anglii v 11. století. To je samozřejmě lež, protože Normané v 11. století představovali pouhých 5 % obyvatelstva Anglie. Podobné dezinformace jsou vůbec oblíbeným koníčkem multikulturalistů.

V roce 2001 komise pro sčítání lidu Anglie a Walesu konstatovala, že během příštích 15 let se bílé obyvatelstvo Londýna stane menšinou, muslimské obyvatelstvo se zdvojnásobí a na základě sčítání roku 2012 se za bílé Brity označilo pouze 45 % dotázaných. Státní moc a média tuto skutečnost vřele vítají, stejně jako homosexuální manželství. A to uvedená čísla neberou v úvahu migranty nelegální.

Muslimové jsou aktivnější, lépe organizovaní, ve své víře daleko vřelejší, a státní moc, včetně ozbrojené, jakož i masmédia v souvislosti s logikou tolerantnosti, zpravidla straní právě jim. Situace s mírou vlivu islámu a muslimů na politiku Británie je dnes natolik závažná, že někteří představitelé horních vrstev britského establishmentu dokonce potichu začínají přijímat islám. Navíc začínají velmi příznačné řeči o arabských kořenech britské královny Alžběty II. Časopis The Economist z letošního 7. až 13.dubna publikoval článek „Chalífe, to je královna?“ s tím, že nedávno na internetovém fóru arabské ateistické skupiny vyšla pod titulkem „Královna Alžběta musí oznámit svoje právo vládnout muslimům“ esej na základě příbuzenství královny s prorokem Mohamedem, což by automaticky znamenalo příbuzenství královny s králi Maroka, Jordánska a s  Alí Chamenejím. Podle marockého tisku, kde se informace objevila poprvé a vyvolala velký zájem v islámském světě, je Alžběta potomkem  proroka Mohamedem ve čtyřicáté třetí generaci. Je pokrevně spojena s ním, a přesněji, s jeho dcerou Fátimou přes Hraběte cambridgského, který žil ve 14. století.

Časopis Economist přispěl do diskuse o muslimských kořenech Windsorů zdůrazněním známého zájmu prince Charlese (kterého tam nazývají „Bin Phillip“ – syn Filipův) o islám s tím, že dle údajné informace z princova okolí by se ten v případě své možné korunovace, nechtěl omezit jen křesťanskými atributy. Možná, že tu ale list vydává přání za skutečnost…

Ať je to jak chce, výskyt informace takového druhu v časopise patřícím několika bohatým britským rodinám včetně Rotshildů je velmi symptomatický. Jde o to, že od 70. let se Británie, ve snaze o obnovení Britského impéria rozbitého SSSR a USA, vydala cestou neviditelného globálního finančního impéria, jehož enklávy byly rozesety po celém světě. Ohromnou roli v tom sehrál lord Mountbatten^**), přičemž frontmanem byla M. Thatcherová. V poslední třetině 20. století byla za centrum vybrána Čína, které příliv peněz rovněž vyhovoval. Dalším krokem bylo rozbití SSSR a logicky z toho vyplývá i kontrola nad rozhodujícími body muslimského světa – jako výzva Američanům, ale např. i Rusku, upevňujícímu svoje pozice na Blízkém Východě. Pak se ony úvahy o islámských vazbách stávají zřejmějšími.

Vše by šlo, jak má, kdyby podobnou politiku vůči muslimům neprováděly prakticky všechny země Západní Evropy. Takže ona historka s Alžbětou je jen třešničkou na dortu. Stačí se podívat na kontinentální Evropu – Francii, Německo, Švédsko, atd., abychom se přesvědčili, že za prvé je problém s migranty ostrý jako nikdy předtím  a za druhé ho státní moc nikdy neřeší a v konfliktech vlastních s cizími vystupuje na straně posledně jmenovaných.

Multikulturní politika propadá, ale spolu s ní se propadá i Evropa, protože se nedaří vytvořit směs, a proces, který měl k vytvoření oné směsi vést, vede ve skutečnosti k zániku Evropy. My stále slyšíme a říkáme „Západ, Západ, Západ“, ten ale už neexistuje. Je jen Post-Západ. Tak jako po třetím století naší éry nebyl žádný Řím, ale Post-Řím, kterému se onen Post-Západ velmi podobá…

*) Andrej Fursov (1951) – ruský historik a sociální filozof, spisovatel a publicista. Ředitel Centra ruských studií Ústavu fundamentálních a praktických výzkumů, ředitel Výzkumného ústavu systémové a strategické analýzy.

**) Louis Nicholas Mountbatten (1900-1979) – člen královské rodiny, strýc prince Charlese, velkoadmirál a plukovník Královniny Life Guards. Zavražděn na svém hrabství v severozápadním Irsku při atentátu spáchaném příslušníky IRA.

Překlad: st.hroch 180610

V důsledku narůstajícího mravního chaosu stále víc závisíme na státu,“ říká v rozhovoru americký konzervativní spisovatel Rod Dreher. Ve své nenovější knizeBenediktova cesta. Křesťanský život v postkřesťanské době, jež letos vyšla česky, se pak snaží ukázat, jak by si měli křesťané zachovat víru v přicházející době temna, v čemž ho mimo jiných inspirovaly myšlenky českých disidentů Václava Havla a Václava Bendy.

ČESKÁ POZICE: Podle sekulárního americko-židovského komentátora deníku The New York TimesDavida Brookse je vaše kniha Benediktova cesta. Křesťanský život v postkřesťanské době, jež letos vyšla česky, „nejdiskutovanější a nejdůležitější náboženskou knihu uplynulého desetiletí“. Co je její hlavní myšlenkou?

DREHER: Tvrdím, že Západ je morálně a nábožensky ve stejném úpadku a rozpadu, jako byla Západořímského říše ve svých posledních letech. Křesťané – všichni křesťané – by měli o sobě přemýšlet jako benediktinští mniši, kteří se objevili v 6. století na troskách Říma. My, obyčejní křesťané sice nejsme povoláni do klášterů, navzdory tomu musíme žít svou víru mnohem disciplinovaněji, abychom vytvořili odolnější rodiny, farnosti a komunity, jež budou s to zachovat si víru v přicházející době temna.

Západní civilizace se rozpadá, protože opustila své tradice, jež ji držely pohromadě, a lidé, kteří chtějí žít podle starých zvyků, by neměli bránit „římské impérium“, ale soustředit se na vybudování komunit založených na ctnostech

Inspiroval mě nejen svatý Benedikt, ale především skotský a americký katolický filozof Alasdair MacIntyre, který téměř před 40 lety zveřejnil vlivné dílo morální filozofie Ztráta cnosti. Podle něho osvícenský pokus vybudovat soudržnou morálku pouze na základě rozumu selhal. Západní civilizace se rozpadá, protože opustila své tradice, jež ji držely pohromadě, a lidé, kteří chtějí žít podle starých zvyků, by neměli bránit „římské impérium“, ale soustředit se na vybudování komunit založených na ctnostech.

MacIntyre se domnívá, že čekáme na „nového – nepochybně velice odlišného – svatého Benedikta“ a že potřebujeme lidi, jako byl Benedikt z Nursie, kteří jsou schopní číst znamení doby a reagovat na ně moudře, kreativně a radikálně.

Materiální, politické a kulturní podmínky v Evropě a Severní Americe v 21. století se velmi liší od těch v pozdním Římě, ale existují i paralely. Konceptem Benediktovy cesty se snažím inspirovat nové – a odlišné – svaté Benedikty. Potřebujeme takové, které papež Benedikt XVI. – další Benedikt Benediktovy cesty – nazval „kreativními menšinami“, jež dokážou čelit krizi naší civilizace.

Potřebujeme lidi, jako byl Benedikt z Nursie, kteří jsou schopní číst znamení doby a reagovat na ně moudře, kreativně a radikálně

Je to výzva pro kněze, a především pro laiky. Nemůžeme čekat na někoho, kdo nás zachrání. Abych použil biblickou analogii, už dlouho hodně pršelo, a proto je pro křesťany nejvyšší čas začít stavět archy, jako byla ta Noemova. Jinak utoneme.

ČESKÁ POZICE: Jste obviňován, že doporučujete rezignovat na svět, což povede k paralýze, ignoranci či k něčemu ještě horšímu. Kdyby křesťané kapitulovali před převládajícími politickými trendy, nebylo by to ještě horší? Benediktova cesta je dobrá pro rodiny, ale platí to i pro politiku?

DREHER: Jsem přesvědčen, že křesťané musejí zůstat v politice aktivní, když už pro nic jiného, pak alespoň kvůli ochraně náboženské svobody, tedy právu vyznávat svou víru a řídit vlastní instituce. Knihu jsem napsal jako Američan pro americké publikum a situace v České republice je v mnoha ohledech odlišná.

V USA máme mnoho morálně a teologicky konzervativních křesťanů – především evangelikálů –, kteří věří, že pokud zvolíme správné politiky, civilizační krize se vyřeší. To je naprostý nesmysl. Ve své knize ukazuji, že mnozí mladí Američané i uvnitř církví ztrácejí víru. Buď úplně, nebo je natolik ovlivněna konzumní kulturou, že tradiční křesťanství připomíná jen povrchně.

V USA máme mnoho morálně a teologicky konzervativních křesťanů – především evangelikálů –, kteří věří, že pokud zvolíme správné politiky, civilizační krize se vyřeší. To je naprostý nesmysl.

Z křesťanského hlediska, je úplně jedno, zda „Ameriku učiníme opět velikou“, pokud ztratíme duši. A to se dnes v Americe děje. Jsem politický konzervativec, ale nesnáším, když některé církve působí jako pobočka Republikánské strany. Musíme bojovat politicky, pokud to dosud jde, ale mou tezí je, že křesťané jsou menšinou – a zmenšující se.

Demokratická strana je otevřeně nepřátelská k tradičním křesťanům kvůli našim názorům na potraty a LGBT; republikáni nás opouštějí. Zanedlouho budeme považováni za nenávistnou skupinu kvůli tomu, čemu věříme ohledně sexuality a rodiny. Američtí křesťané to jen obtížně chápou, protože nemohou uvěřit, že naše země byla s to klesnout tak hluboko a tak rychle.

I kdybychom byli jako křesťané nenáviděnou menšinou bez významné politické moci, nemůžeme rezignovat na práci ve prospěch obecného dobra. Toto ponaučení jsem si vzal od Václava Bendy. Inspirací pro Benediktovu cestu byla jeho myšlenka „paralelní polis“ – pracovat pro obecné dobro, i když nemáme žádnou politickou moc.

Jako křesťané nemůžeme doufat ve slušnou lidskou politiku, pokud nemáme zdravou kulturu uvnitř našich rodin, církví a komunit. Benediktova cesta neusiluje o stažení ze světa, nýbrž o hlubší vnoření se do modlitby, bohoslužby, studia bible a křesťanské kultury.

Obecně však politika vychází z kultury. Jako křesťané nemůžeme doufat ve slušnou lidskou politiku, pokud nemáme zdravou kulturu uvnitř našich rodin, církví a komunit. Benediktova cesta neusiluje o stažení ze světa, nýbrž o hlubší vnoření se do modlitby, bohoslužby, studia bible a křesťanské kultury, takže když vyjdeme do veřejného prostoru, mnohem věrněji můžeme reprezentovat učení Ježíše Krista.

ČESKÁ POZICE: Čím vás a vaši knihu inspirovali Václav Havel a Václav Benda?

DREHER: Velice mě inspirovalo podobenství Václava Havla o prodejci ovoce a zeleniny, který se rozhodl žít v pravdě a snášet následky, než nadále přitakávat zkorumpovanému systému. Hned jsem si pomyslel, že to je příklad pro tradicionalistické křesťany. Myšlenka Václava Bendy o paralelní polis byla pro mne ještě důležitější.

Katolík Benda řekl, že i když jsme vytěsněni z veřejného prostoru a nemáme žádnou moc, stále máme odpovědnost jeden za druhého, za sebe navzájem. Nemůžeme kapitulovat, ale přijít s alternativou života v pravdě, společně a navzdory útisku. Je v tom mnoho moudrosti. Když jsem byl letos v Praze, navštívil jsem Kamilu Bendovou v bytě, kde žili s Václavem. Byl jsem dojat jejich rodinou.

Velice mě inspirovalo podobenství Václava Havla o prodejci ovoce a zeleniny, který se rozhodl žít v pravdě a snášet následky, než nadále přitakávat zkorumpovanému systému. Hned jsem si pomyslel, že to je příklad pro tradicionalistické křesťany. Myšlenka Václava Bendy o paralelní polis byla pro mne ještě důležitější.

Kamila mi řekla, že četla svým dětem dvě, někdy tři hodiny denně, protože bylo velice důležité rozvíjet jejích představivost pravdou a krásou skutečné literatury, například Tolkienem. „Proč?“ zeptal jsem se. „Protože jsme věděli, že Mordor skutečně existuje,“ odpověděla. Američané možná nikdy nezažijí takový útisk, ale mohou se z této zkušenosti ponaučit.

ČESKÁ POZICE: V USA se odehrává zápas o jejich duši a kulturu, nic takového v Evropě není. Evropští konzervativci a klasičtí liberálové vždy obdivovali dva rysy Ameriky – že je křesťanskou, nikoli postkřesťanskou společností a že je antietatistická, se zdravou nedůvěrou ke státu. Nyní se však oba tyto rysy vytrácejí a USA se začínají podobat „makroBelgii“. Jak to vidíte?

DREHER: To je pravda. Čím méně jsou lidé schopni se ovládat, vládnout si sami vnitřně, tím více budou potřebovat kontrolu vnější. Alexis de Tocqueville ve svém díle z 19. století Demokracie v Americe tvrdí, že křesťanské náboženství bylo zásadní pro úspěch demokracie. Moc v demokracii patří lidu, který ale musí věřit, že existují limity jeho moci. Navíc křesťanství obsahuje učení, jež činí vládu odpovědnou ovládaným životaschopnější.

V tomto duchu jeden z otců-zakladatelů USA John Adams poznamenal, že americká ústava může fungovat jen pro „mravní a zbožné lidi“, tedy ty, kteří si sami vládnou s odpovědností vůči vyššímu zákonu. V opačném případě by roztrhali ústavu jako velryba rybářskou síť. Amerika nikdy nebyla, a ani nikdy nebude dokonalá, ale ztráta křesťanského smyslu a narůstající mravní chaos způsobují, že stále víc závisíme na státu.

ČESKÁ POZICE: Co by se proti tomu mělo dělat?

Procházíme obdobím, v němž je narušováno vše, co lidé potřebovali k dobrému životu. Víra v Boha coby zdroj smyslu a stability upadá.

DREHER: Kdo ví? Budou návykové látky, videohry a virtuální porno „chléb a hry“ 21. století? Ale vážněji, procházíme obdobím, v němž je narušováno vše, co lidé potřebovali k dobrému životu. Víra v Boha coby zdroj smyslu a stability upadá. Manžel a manželka na celý život? Manželství a stabilní vztah se v USA stávají luxusním zbožím jen pro vyšší střední třídu. Společenství dobrých přátel? Američané vykazují rekordní míru osamělosti a depresí. Stabilní, smysluplná práce? Kariérní stabilita zmizela a stále méně lidí může doufat, že bude mít práci, jež je uspokojí.

To vše může být politicky revoluční, protože žádný politik na to nenašel odpověď. Nelze čekat od politiků, že nás zachrání. Ať už se politicky či ekonomicky stane cokoli, musíme posilovat náboženské vazby a vytvořit silnější rodiny i menší komunity, jež nám pomohou přetrvat obtížnou dobu před námi.

Můj otec se narodil na venkově za Velké krize ve 30. letech 20. století, v době obrovské chudoby. Jeho rodina měla jen velice málo, ale náboženství, sousedé a schopnost postarat se o sebe jim umožnili těžkou dobu přestát. V USA jsme nyní tak bohatí, že jsme na tyto věci zapomněli. Musíme je znovu nalézt, neboť v opačném případě tuto dobu zkoušek nezvládneme.

ČESKÁ POZICE: Mnozí Američané i křesťané přivítali zvolení Donalda Trumpa coby menší zlo než Hillary Clintonová, ale zároveň si myslí, že není způsobilý být prezidentem. Co si o něm myslíte?

Donald Trump je zlý člověk, jehož ovládají vášně. Jeho zvolení je příznakem morální a politické dekadence USA. Navzdory tomu mu dávám přednost před Hillary Clintonovou – především kvůli pravomoci prezidenta utvářet soudní systém USA.

DREHER: Skutečně je svým temperamentem, morálně a psychologicky nezpůsobilý být prezidentem. Je to zlý člověk, jehož ovládají vášně. Jeho zvolení je příznakem morální a politické dekadence USA. Navzdory tomu mu dávám přednost před Hillary Clintonovou – především kvůli pravomoci prezidenta utvářet soudní systém USA. Nelze pochybovat, že pokud by Clintonová vyhrála, nezbyla by u našich soudů žádná naděje pro náboženskou svobodu. Nyní tu naději máme. Trochu naděje, ale to je lepší než žádná.

Neměli bychom si však nic nalhávat: Trump prezidentem je katastrofa. Je nekompetentní a naprosto neschopný řešit domácí i zahraniční problémy. Nevím, jak se z něho vzpamatujeme – a to říkám jako ten, kdo ho bude v roce 2020 pravděpodobně volit. Nesouhlasím však s lidmi na levici a pravici, kteří viní Trumpa ze všeho zlého v americké politice. Je symptomem hlubšího úpadku, nikoli jeho příčinou.

ČESKÁ POZICE: Mluvíme-li o Trumpovi, nelze opomenout ruského prezidenta Vladimira Putina. Někteří konzervativní křesťané v Evropě ho považují za ochránce, podporovatele či spasitele křesťanství v Evropě. Byl jste metodistou, katolíkem a nyní jste pravoslavným křesťanem. Co si myslíte o Putinovi?

DREHER: Putin je v určitém smyslu podobný Trumpovi, i když je mnohem inteligentnější a lépe se ovládá. Chápe význam silné církve pro morální zdraví státu, považuje však náboženství pouze za nástroj – jako to, co je dobré pro jeho vládu. Rusové v 90. letech značně trpěli, a proto je nemohu vinit ze zvolení Putina, zároveň je ale chybou považovat ho za ochránce křesťanství. Liberálům, jako je George Soros, za Putina pšenka nepokvete, což je dobře, ale křesťané si nemohou dovolit zavírat oči před masivní korupcí a brutalitou, jež jsou za Putina normou.

Putin je v určitém smyslu podobný Trumpovi, i když je mnohem inteligentnější a lépe se ovládá. Chápe význam silné církve pro morální zdraví státu, považuje však náboženství pouze za nástroj – jako to, co je dobré pro jeho vládu.

Chápu, proč si evropští křesťané přejí mít lídra, který si váží a chrání křesťanství. Neznám Trumpovy pohnutky, ale jsem rád, že my Američané máme lídra, který neútočí na církev a její svobody. Zároveň je ale nebezpečné hledat řešení našich problémů v politice. Má obava z Trumpa spočívá v tom, že církve, které ho otevřeně podporují, se kvůli tomu zdiskreditují. Totéž platí o Putinovi a ruském pravoslaví. Jako pravoslavný křesťan jsem vděčný za to, že Putin považuje za důležité chránit přirozenou rodinu, ale neměli bychom být naivní.

ČESKÁ POZICE: Jaká je dnešní situace v církvích, pokud jde o zneužívání dětí? Byli pachatelé a ti, kdo je kryli, odhaleni a potrestání?

DREHER: Vůbec ne. V některých případech ano, ale nevěřím, že většina z nich byla odhalena, a určitě nebyla potrestána. Letos na jaře jsme viděli skandál v Chile, kde dokonce papež František odsuzoval oběti, i když později změnil názor a omluvil se. Jižní baptisté, v USA největší protestantská církev, má svůj sexuální skandál. Díky Bohu nejde o zneužívání dětí, ale o mocného pastora a jeho následovníky, kteří se snaží ututlat znásilňování a zneužívání žen. Vidíme stejnou dynamiku – mocní muži si chtějí zachovat moc a pověst církve umlčováním obětí.

Bohu se však nelze vysmívat, ani ho obelhat. Všichni vědí, že nedávné hlasování o legalizaci potratů v Irsku bylo důtkou katolické církvi. Žijeme v době, kdy všechny církve přicházejí o moc a prestiž. Je to čas pokání, očisty. Joseph Ratzinger, nyní emeritní papež Benedikt XVI., tento kolaps předpověděl v roce 1969 v rozhlasovém rozhovoru.

Je nebezpečné hledat řešení našich problémů v politice. Má obava z Trumpa spočívá v tom, že církve, které ho otevřeně podporují, se kvůli tomu zdiskreditují. Totéž platí o Putinovi a ruském pravoslaví.

Řekl: „Když zkouška oddělování plev od zrn uplyne, velká síla vzejde z duchovnější a jednodušší církve.“ A dodal, že tato církev, toto „malé stádo věřících“, bude majákem naděje pro svět, a „odpovědí, kterou lidé vždy skrytě hledali“. To je jeden z důvodů, proč chovám navzdory skandálům stále naději.

ČESKÁ POZICE: Mike Pence, viceprezident novopohana Trumpa, je křesťan. Co si od něho slibují křesťané a co vy osobně?

DREHER: Mnozí evangelikálové ho považují za silný hlas pro křesťanství na dvoře barbara Trumpa. Já si však myslím, že se obelhávají. Od Mika Pence nečekám nic, kromě toho, že své křesťanské přesvědčení podřídí politice. Nejdůležitějším momentem, jenž signalizoval, že křesťané kulturní válku v USA prohráli, nebylo rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 2015, které zavedlo manželství osob stejného pohlaví, nýbrž to, co se odehrálo o měsíc dříve.

Stát Indiana se pokusil přijmout velice měkký zákon chránící náboženskou svobodu firem žalovaných za to, že diskriminují gaye. Velké korporace v celých USA tento zákon napadly a vyhrožovaly, že Indianu ekonomicky potrestají, pokud zákon nezruší. Pence byl tehdy guvernérem Indiany a tlaku podlehl. Vystoupil v celoamerické televizi a velice slabě a špatně zákon obhajoval. Musíme si uvědomit, že vyhovět velkému byznysu je pro republikány to nejdůležitější. Pence byl vystaven zkoušce a selhal. Proto od něho nic nečekám.

ČESKÁ POZICE: Co je transgender a nakolik je nebezpečný?

Transgenderismus někteří považují za vyjádření lidské svobody, ale ve skutečnosti je formou nihilismu. Ničí lidskou osobnost a základ stabilních společenských vztahů. Tato radikální ideologie nutí zbytek společnosti podřídit se jejím požadavkům.

DREHER: Transgender je přesvědčení, že naše biologické ustrojení nemá nic společného s tím, zda jsme, či nejsme muži nebo ženy. Stoupenci transgenderu věří, že si mohou vybrat pohlaví a že společnost jejich rozhodnutí musí přijmout. Transgenderismus je obvykle spojován s lesbičkami, gayi a bisexuály – LGBT –, ale ve skutečnosti je odlišnou kategorií. Homosexualita stále pracuje se dvěma pohlavími – mužským a ženským. Transgenderismus popírá binární podstatu pohlaví a také to, že pro osobní identitu existuje základ v biologii.

Transgenderismus někteří považují za vyjádření lidské svobody, ale ve skutečnosti je formou nihilismu. Ničí lidskou osobnost a základ stabilních společenských vztahů. Tato radikální ideologie nutí zbytek společnosti podřídit se jejím požadavkům.

ČESKÁ POZICE: Jak se můžeme radikální genderové ideologii ubránit?

DREHER: Kdykoliv jsem se v České republice bavil o genderové ideologie, lidé se mi smáli. Myslí si, že se to zde nikdy nemůže stát. Říkám jim: „Probuďte se!“ Kdybyste před deseti lety řekli většině Američanů, že genderová ideologie bude hlavním proudem společnosti, také by se smáli. Gayoví aktivisté tvrdili, že konzervativci si vymýšlejí lži, aby zastrašili lidi ohledně homosexuálního manželství. Nyní, v roce 2018, žijeme uprostřed noční můry. Přijde to i k vám, pokud se nepřipravíte na propagandu, která se na vás vrhne.

Kdybyste před deseti lety řekli většině Američanů, že genderová ideologie bude hlavním proudem společnosti, také by se smáli. Gayoví aktivisté tvrdili, že konzervativci si vymýšlejí lži, aby zastrašili lidi ohledně homosexuálního manželství. Nyní, v roce 2018, žijeme uprostřed noční můry. Přijde to i k vám, pokud se nepřipravíte na propagandu, která se na vás vrhne.

Začne to příběhy v médiích o utrpení genderově nespokojených lidí. Ti skutečně existují a trpí, ale média to budou podávat tak, že za jejich utrpení může společnost, která je neakceptuje. Tyto příběhy závisí v moderní společnosti na široce sdílené víře, že nemůžeme soudit sexuální sebevyjadřování či osobní identitu jiných lidí. Média budou prezentovat lidi, kteří odmítají transgenderismus, jako kruté.

Zároveň bude probíhat kampaň na školách za přijetí transgenderu, maskovaná coby proti šikaně. Je pravdou, že nikdo nemá být šikanován, ale tento mravní princip můžete zastávat, aniž byste přijali transgenderismus. Toto rozlišení však budou aktivisté proti šikaně popírat. Pak se k boji za transgenderismus připojí velké korporace. Budou jej vydávat za pokrokový a tlačit zákonodárce ke změně zákonů ve prospěch transgenderových konceptů. V opačném případě budou hrozit ekonomickými následky. Každý, kdo řekne „ne“, bude démonizován jako bigotní.

Ve Velké Británii lesbičky, které nesouhlasí s tím, že ženy mohou mít penis, transgenderoví aktivisté veřejně urážejí a šikanují. Nepodceňujte krutost tohoto hnutí.

ČESKÁ POZICE: Co nejvíce ohrožuje tradiční, nebo spíše přirozenou rodinu?

Přirozená rodina zkolabovala mezi dělníky či lidmi z nižší střední třídy. Může za to mnoho faktorů, ale nejvíce radikální individualismus a jeho produkt – hédonismus.

DREHER: To je těžká otázka. Odpověď zní, že radikální individualismus založený na představě, že nemáme žádné povinnosti ani limity kromě těch, které si vybereme. Tato sobecká představa má mnoho podob. Vidíme ji v genderové ideologii, konzumním kapitalismu, jenž vše proměňuje na tržní komoditu, i ve ztrátě smysluplnosti, včetně víry v to, že rodina je pozitivním dobrem hodným sebeobětování. Benedikt XVI. řekl, že Evropy se zmocňuje podivná nemoc – absence touhy mít děti, což znamená ztrátu víry v budoucnost.

Podle mnoha sociologů a politologů většina mladých lidí v dnešních USA nikdy nebude vědět, co je to mít přirozenou rodinu. Řekli mi to také profesoři na jedné konzervativní evangelikální univerzitě, což mě šokovalo. „Proč?“ zeptal jsem se. Jeden profesor mi odpověděl: „Protože většina z nich ji nikdy nezažila.“

Mnozí věřící ze střední třídy, jako jsem já, si to neuvědomují, protože většina lidí, které znám, jsou ženatí, vdané a mají děti. Přirozená rodina ale zkolabovala mezi dělníky či lidmi z nižší střední třídy. Může za to mnoho faktorů, ale nejvíce radikální individualismus a jeho produkt – hédonismus.

ČESKÁ POZICE: O čem bude vaše příští kniha?

Nejsem optimistou, protože věci se značně zhorší, než se začnou zlepšovat. Křesťanskou nadějí je přesvědčení, že i utrpení má smysl, pokud je spojeno s Kristem. Vše lze snést, pokud ho milujeme. Světci a mučedníci o tom přesvědčují.

DREHER: Přemýšlím o konverzaci, kterou jsem měl loni na podzim v Paříži s jedním francouzským filozofem. Shodli jsme se, že Západ má velký problém. Ztratil smysl, povědomí o účelu, a tlak islámu je v Evropě velký. Zeptal jsem se ho, odkud čerpá naději. „Nemám žádnou,“ odpověděl mi. Řekl jsem mu, že mámnaději, jíž je Ježíš Kristus.

Nejsem naivní americký křesťan. Řekl jsem mu, že nejsem optimistou, protože věci se značně zhorší, než se začnou zlepšovat. Křesťanskou nadějí je přesvědčení, že i utrpení má smysl, pokud je spojeno s Kristem. Vše lze snést, pokud ho milujeme. Světci a mučedníci o tom přesvědčují. Filozof mi naslouchal a pak odpověděl: „To může vyhovovat vám, Američanům, ale my tady ve Francii věříme, že tento svět je vše, co existuje. Když zemřeme, je konec.“

Nevěděl jsem, co mu mám říct. Jeho materialismus byl silný. Od té doby přemýšlím, co jsem mu měl říct. Jak jsem mu měl naznačit, že tento materiální svět není vším, co existuje, že je tady i transcendentní dimenze naší zkušenosti. Ve svém životě jsem měl mnohé, a dokonce mystické zážitky, které mě přesvědčily, že Bůh existuje a že Ježíš Kristus je synem Božím. Zkušenost pravoslavného křesťana mě pak naučila, že je mnohem snazší, než si mnozí myslí, mít přímou zkušenost s Bohem. Jak o tom ale promluvit v knize, která by byla čtivá a zároveň provokativní?

V naší kultuře je velký hlad po transcendenci. Dnešní lidé o ni usilují prostřednictvím drog, radikální politiky a různých falešných bůžků, přičemž skutečný Bůh je tady s námi, a čeká, až ho objevíme.

To je můj úkol, když přemýšlím o své příští knize. V naší kultuře je velký hlad po transcendenci. Dnešní lidé o ni usilují prostřednictvím drog, radikální politiky a různých falešných bůžků, přičemž skutečný Bůh je tady s námi, a čeká, až ho objevíme. Co když to, po čem toužíte více než po čemkoli jiném, je tady mezi námi právě nyní – ve starobylém kostele, na místě, do kterého se nikdy neodvážíte vkročit?

Rod Dreher (51)

·   Americký křesťanský novinář a spisovatel.

·   Redaktor a blogger čtrnáctideníku The American Conservative.

·   Píše o náboženství, politice, filmu a kultuře. V pozadí jeho úvah leží politické, právní a kulturní události současných USA.

·   Byl pokřtěn v Evangelické církvi metodistické, v roce 1993 konvertoval ke katolicismu a v roce 2006 k pravoslaví.

·   Napsal několik knih, nejnovější je Benediktova cesta. Křesťanský život v postkřesťanské době, v níž navrhuje použít k překonání problémů křesťanů v 21. století způsob života, který stanovil svatý Benedikt z Nursie v 6. století ve své řeholi pro benediktiny.

·   Inspirující myšlenky nachází i u jiných autorů včetně Václava Havla a jeho Moci bezmocných, Václava Bendy a jeho koncepci paralelní polis či u současných mnichů v klášteře v Norcii.

·   Křesťané by se měli vyčleňovat z mainstreamové společnosti, aby si zachovali víru.

·   Kniha je považovaná za nejdiskutovanější a nejdůležitější o křesťanství v uplynulých deseti letech.

·   Je ženatý a má tři děti.

Jméno Enoch Powell si historie pamatuje jako moderního Laokoona, který byl stejně jako trojský věštec varující před zkázou města, nepochopeným a ignorovaným prorokem neštěstí multikulturalismu.

Tento článek by si měl přečíst každý člověk, kterého zajímají rizika dnešní benevolence v oblasti imigrační a přistěhovalecké politiky, každý, koho zajímají důsledky diskriminace většiny na úkor menšiny. Článku je v roce 2015 skoro 47 let, přesto jasně předvídá to, co se děje dnes. Enoch Powell předvídal vyšší dynamiku společenských změn, než se reálně udála, nemůžeme však zavírat oči před tím, že se negativní jevy projevují v dnešní době tak, jak je popisoval.

Před čtyřiceti lety, 20. dubna 1968, pronesl vlivný britský poslanec Enoch Powell projev, který je mnohými označován jako nej­kon­tro­ver­zněj­ší projev v celé historii britské de­mo­kra­ci­e. V projevu, který média podle jednoho citátu z římských dob okamžitě pokřtila na „Rivers of Blood“ (Potoky krve), hovořil Enoch Powell o tématech, o kterých ostatní politici mluvit nechtěli — o důsledcích masového přistěhovalectví, o problémech s přistěhovalci, o nesmyslnosti „an­ti­dis­kri­mi­nač­ních“ zákonů, o sklonu politiků řešit věci současné na úkor věcí budoucích.

Navzdory značnému souhlasu mezi obyčejnými Brity, z nichž někteří dokonce začali stávkovat na Powellovu obranu, byl projev většinou oficiálních míst prudce od­mít­nut jako rozdělující, xenofobní a rasistický. Enoch Powell byl rychle zbaven svého místa ve stínovém kabinetu a zbytek své politické kariéry prožil jako řadový poslanec bez jakéhokoli vlivu na politické dění. Pro po­li­tic­ký establishment následujících desetiletí se Enoch Powell stal prototypem rasisty a lidského monstra, na něž se ukazuje jako na původce všeho zla a jejichž názory jsou naprosto nepřijatelné.

Powellova slova tedy nebyla vyslyšena a problémy spojené s přistěhovalectvím do Británie postupně narostly do rozměrů, že si je uvědomilo i mnoho lidí, jejichž názor v době Powellovy řeči nebyl tak vyhraněný. Heslo „Enoch Powell was right“ (Enoch Powell měl pravdu) se postupně stalo synonymem odporu k politické kultuře, ke které žádná zavedená strana nenabízí alternativu a v níž jsou témata Powellovy řeči přejdena několika pěknými slovíčky.

Že na postoji politických špiček se však dosud změnilo velmi málo, se mohlo přesvědčit mnoho lidí, naposledy v listopadu 2007 to byl Nigel Hastilow, výhledový kandidát do voleb za Konzervativní stranu, který byl donucen odstoupit, když se odmítl omluvit za své poznámky ve smyslu, že „Enoch měl pravdu“.

Příběh této Powellovy řeči by měl být poučením pro všechny země, které se potýkají s podobnými politickými tabu. Občané takových zemí by měli, stejně jako Enoch Powell, ze všech sil trvat na tom, že politici nemají právo zlehčovat obavy obyčejných lidí, ať už se týkají čehokoliv. A měli by trvat i na tom, že politici budou o těchto věcech vést seriózní diskusi, ve které zazní plným hlasem i velmi nepříjemné věci a v níž nebude žádný názor označován za nepřijatelný nebo neetický bez opodstatnění. Bez takové diskuse je zastupitelská demokracie vskutku jen vzdušným zámkem, který nevychází z názorů a potřeb obyčejných lidí a která se obyčejným lidem neustále vzdaluje.

Proto dnes předkládám čtenáři český překlad projevu Enocha Powella ze dne 20. dubna 1968, aby sám, zcela nezávisle, posoudil argumenty Enocha Powella k problému přistěhovalectví, které dnes u nás, podle autorova názoru, směřuje ke stejné tabuizaci, jako v Británii a dalších zemích.

Nejvyšší úrovní státnického umění by mělo být, aby bránilo problémům, kterým se zabránit dá. Přitom se přirozeně setkává s překážkami, které jsou hluboce zakořeněny v lidské povaze. Jedna z těchto překážek spočívá v tom, že mnohé problémy nejsou jasně zřetelné, dokud se plně neprojeví: na začátku když vznikají, je vždy prostor pro pochybnosti a rozdílné názory na to, zda jsou reálné nebo ne. A z podobných příčin přitahují vzdálené problémy málo pozornosti v porovnání s těmi aktuálními, které jsou nepochybné a naléhavé. Z toho všeho plyne pro politiky vtíravé pokušení zabývat se neodkladnou přítomností na úkor vzdálené budoucnosti.

Lidé mají někdy sklon zaměňovat předvídání problémů za jejich příčinu nebo dokonce za touhu po takových problémech. Mnozí rádi říkají: „kdyby se o tom nemluvilo, pak by se to zřejmě nestalo“. Tento zvyk má kořeny zřejmě v prastaré víře, že slovo a věc, jméno a předmět, jsou jedno a totéž.

Ať se jedná o cokoli, diskuse o obrovských problémech v budoucnosti, kterým by dnes šlo s trochou úsilí předejít, je mezi politiky nanejvýš nepopulární. A přitom by mělo jít o nejdůležitější činnost každého politika. Ti z nich, kteří se této činnosti vyhýbají, si plně zaslouží být proklínání ze strany politiků, kteří přijdou po nich.

Před týdnem nebo dvěma jsem měl rozhovor s jedním celkem obyčejným Angličanem ve středním věku, který bydlí v mém volebním okrsku a pracuje v jednom z našich znárodněných průmyslových odvětví. Po jedné nebo dvou větách o počasí, náhle řekl: „Kdybych měl peníze přestěhovat se jinam, tak bych v této zemi nezůstal“. Namítal jsem v tom smyslu, že současná vláda nepřetrvá navěky, ale na to on vůbec nereagoval a pokračoval: „Mám tři děti, všechny už mají po škole a dvě z nich už založily rodinu. Nebudu klidný, dokud je všechny neuvidím, jak se usadili v zámoří. Za 15 až 20 let budou v této zemi bělochům vládnout barevní“.

Už slyším sborové zatracování z vaší strany. Jak si jen troufám říkat takovou strašnou věc? Jak si jen troufám podněcovat problémy a vzbuzovat nepříjemné emoce opakováním takového rozhovoru?

Moje odpověď je taková, že nemám právo tak neučinit. Tady máme slušného, ​​„obyčejného“ občana, který za bílého dne v mém vlastním městě říká mně, svému poslanci, že jeho stát nebude dost dobrý, aby v něm žili jeho vlastní děti. Jednoduše nemám právo pokrčit rameny a začít myslet na něco jiného. To co jsem slyšel, si myslí a říkají tisíce a statisíce jiných — možná ne v celé Británii, ale určitě v oblastech, které již nyní procházejí naprostou proměnou, ke které neexistuje analogie v celé tisícileté historii tohoto ostrova.

Při současném tempu bude v této zemi tři a půl milionu přistěhovalců ze zemí Commonwealthu a jejich potomků. Toto není číslo, které bych si vymyslel. Toto číslo bylo oficiálně oznámeno parlamentu mluvčím Statistického úřadu. Žádný podobný oficiální odhad pro rok 2000 neexistuje, ale musí se pohybovat v rozmezí od pěti do sedmi milionů, přibližně kolem deseti procent celkového počtu obyvatel a bude se blížit počtu obyvatel celé londýnské aglomerace. Přistěhovalecká populace samozřejmě nebude rovnoměrně rozprostřena po celé Británii, od Margate po Aberystwyth, od Penzance až po Aberdeen. Celé oblasti, města a městské části napříč Anglií budou obydlené skupinami přistěhovalců a jejich potomků.

A jak poběží čas, v přistěhovalecké populaci se výrazně zvýší podíl těch, kteří se již — stejně jako my všichni ostatní — narodili v Anglii. Již v roce 1985 budou mezi přistěhovalci převažovat ti, kteří se narodili zde. To je skutečnost, která volá po naléhavé akci už dnes a přitom podstata takové změny znamená, že pro politiky je velmi obtížné ji provést, protože akce jsou potřebné v přítomnosti, zatímco zlo, které má být odvráceno nebo minimalizováno, přijde až za několik volebních období.

Národ, před kterým leží takový výhled, se přirozeně nejprve ptá: Jak může být tento problém zmenšen? Za předpokladu, že problémům s přistěhovalci nemůže být zcela zamezeno, mohly by být tyto problémy alespoň omezeny, když si stále uvědomujeme, že nejdůležitější jsou celková čísla: význam a důsledky cizorodého elementu uprostřed krajiny a jejího obyvatelstva se budou významně lišit podle toho, zda tohoto elementu bude 1 procento nebo 10 procent.

Odpovědi na tuto jednoduchou a racionální otázku jsou stejně jednoduché a racionální: zastavením nebo praktickým zastavením další imigrace a maximální podporou návratu přistěhovalců do země jejich původu. Oba tyto návrhy jsou součástí oficiálního programu Konzervativní strany.

Je téměř neuvěřitelné, že jen do přístavu ve Wolverhamptonu nyní každý týden přichází 20 až 30 dětí ze zámoří — a to znamená 15 až 20 tisíc rodin během deseti či dvaceti let. Toho, koho bohové chtějí zničit, nejprve zbaví rozumu. Jako národ musíme být šílení, doslova šílení, když dovolujeme každoroční příjezd kolem 50 000 imigrantů, z nichž většina bude předpokladem pro budoucí růst populace přistěhovalců. To je totéž jako pozorovat, jak národ horlivě buduje svou pohřební hranici. Dnes jsme fakt nepříčetní, když dovolujeme, aby přicházely dosud svobodné osoby za účelem založení rodiny s někým, koho v životě neviděli.

Nikdo by neměl předpokládat, že příliv přistěhovalců automaticky skončí. Naopak, dnešních 5 000 imigračních povolení ročně znamená každoročně včetně jejich rodin dalších 25 000 osob, a to nebereme v úvahu obrovský rezervoár příbuzenských vztahů, které již u nás nyní má mnoho možných budoucích přistěhovalců a nemluvíme zde ani o nelegálním přistěhovalectví. Za těchto okolností nepomůže nic než omezení celkového přílivu osob, kteří se chtějí v naší zemi usídlit, na zanedbatelnou úroveň a potřebné zákony a administrativní opatření by měla být učiněno neprodleně.

Zdůrazňuji slovo „usídlit“. Toto nemá nic společného s těmi občany britského společenství národů nebo úplnými cizinci, kteří sem přicházejí studovat nebo jinak zvyšovat svou kvalifikaci, jako například lékaři ze zemí Commonwealthu, kteří, ve prospěch svých vlastních zemí, zlepšili zároveň úroveň našich nemocnic mnohem rychleji, než by bylo jinak možné. Takoví nejsou a nikdy nebyli přistěhovalci.

Nyní obraťme pozornost na otázku zpětné emigrace. I kdyby celé přistěhovalectví skončilo zítra, rychlost růstu přistěhovalecké populace by se sice podstatně snížila, ale výhledová velikost tohoto elementu v celkové populaci by znamenala, že základní rysy budoucího nebezpečí by zůstaly bez větší změny. Toto nebezpečí může být odvráceno, pokud značnou část celkového počtu přistěhovalců tvoří osoby, které přišly přibližně během minulých deseti let.

Z toho je jasně vidět naléhavost uskutečnění druhého opatření z programu Konzervativní strany: podpora zpětné emigrace. Nikdo asi neudělá odhad, kolik dnešních přistěhovalců se za štědré finanční pomoci odstěhuje do země svého původu nebo do jiného státu, který touží po jejich schopnostech a pracovní síle. Nikdo to neví, protože o taková opatření se dosud ještě nikdo nepokusil. Mohu říci pouze to, že i nyní, přistěhovalci z mého vlastního obvodu čas od času ke mně přicházejí a ptají se po možnosti podpory jejich návratu domů. Pokud by taková opatření byla přijata a prováděna s rozhodností, kterou opravňuje budoucí nebezpečí, výsledný odchod imigrantů by mohl značně změnit nepříznivý výhled.

Třetím elementem programu Konzervativní strany je zásada, že všichni občané této země by měli být rovni před zákonem a že by neměla být žádná forma rozlišování a diskriminace ze strany státních orgánů. Přesně jak prohlásil pan Heath, nebudou žádní „občané první třídy“ a „občané druhé třídy“. To ale neznamená, že by přistěhovalci a jejich potomci měli být vyzdviženi na nějaké privilegované a zvláštní místo, nebo že by občané měli být zbaveni práva volit ve svých vlastních záležitostech mezi tím či oním svým spoluobčanem, nebo že by na občany měla být uvalena povinnost vysvětlovat důvody a motivy toho či onoho svého jednání v rámci zákona.

Neznám větší zkreslení skutečnosti, než to, kterého se dopouštějí ti, kteří dychtivě volají po zákonech, které nazývají „antidiskriminační“. Tito lidé jsou žurnalisté stejného druhu (a někdy i ze stejných novin) jako ti, kteří se v 30. letech snažili rok po roce bagatelizovat rostoucí nebezpečí, které naši zemi ohrožovalo (vzpomínka na Hitlera a rok 1938, kdy Anglie zbaběle zaprodala Československo a umožnila Hitlerovi anektovat Sudety a lord Chamberlain se vrátil do Londýna jako mírotvorce se slovy: „Zachránili jsme mír!“. Samozřejmě byla to první krok k hekatombám mrtvých v druhé světové válce … — poznámka překladatele), nebo arcibiskupové, kteří jsou oblečeni do krásných rouch přehozených přes hlavu a žijí bezstarostný život ve svých palácích. Musí být řečeno, že tito lidé se zcela a diametrálně mýlí. Pocity odstrčení a ochuzení, pocity obav a nevole, neleží uprostřed přistěhovalecké populace, ale uprostřed těch, mezi něž přistěhovalci přicházeli a stále přicházejí. Proto schválení tohoto druhu legislativy připomíná zapálení zápalky v blízkosti spousty střelného prachu. To nejlepší, co mohu říci o těch, kteří toto navrhují nebo podporují, je, že nevědí, co činí.

Bylo by krajně zavádějící srovnávat přistěhovaleckou populaci v Británii s americkými černochy. Černošská populace Spojených Států byla zpočátku úplnými otroky, kterým byla až později dána svoboda a další občanská práva, která mohli začít využívat postupně a která zatím nejsou zcela úplná. Naproti tomu přistěhovalec ze zemí Commonwealthu přichází do Británie jako plnoprávný občan, přichází do země, která předtím neznala jakékoliv rozlišování mezi tím či oním občanem a okamžitě dostává všechna občanská práva — od volebního práva až po bezplatnou zdravotní péči.

Zatímco pro imigranty je příjezd do této země vstupenkou k výhodám a příležitostem, po nichž dychtivě toužili, dopad na původní obyvatelstvo byl velmi odlišný. Z důvodů, které nemohou pochopit, a při hledání politického rozhodnutí, které k tomu vedlo a na které se jejich nikdo nezeptal, zjistili, že se stali cizinci ve své vlastní zemi.

Zjistili, že jejich ženy nemohou dostat lůžka v porodnicích, že jejich děti nemohou dostat místa ve školách, že se jejich okolí změnilo k nepoznání, že jejich plány a vyhlídky do budoucna byly obráceny naruby, že zaměstnavatelé váhají požadovat po přistěhovalcích stejnou úroveň disciplíny a schopností, jaká se vyžaduje od rodilého Brita. Postupem času začínali slyšet stále častěji hlasy, které jim říkaly, že už jsou nežádoucí. A teď se dozvídají, že parlament má odhlasovat zákon, který zavede jednosměrné privilegium — zákon, který nemůže napravit (a ani není zamýšlen k nápravě) jejich rozhořčení, ale naopak má dát cizincům, nespokojencům a agentům-provokatérům právo pranýřovat je za činy soukromé povahy.

Za poslední dva nebo tři měsíce, co jsem naposledy o tomto tématu mluvil, mi přišly stovky a stovky dopisů. V těch dopisech byl jeden nápadný rys, který je do velké míry novinkou a který pokládám za příznačný. Všichni poslanci jsou zvyklí na typické anonymy; co mě ale překvapilo a znepokojilo, byl vysoký podíl obyčejných, slušných, rozumných lidí, kteří mi napsali racionální dopisy, které často svědčily o dobrém vzdělání, a kteří si mysleli, že musí vynechat svou adresu, protože bylo nebezpečné vyjádřit písemně souhlas s mými názory, a protože by riskovali trest nebo odvetu, kdyby se vědělo, že tak učinily. V oblastech zasažených přistěhovalectvím roste mezi obyčejnými Angličany pocit, že jsou pronásledováni menšinou, což je něco, co si někdo bez přímé zkušenosti těžko představí. Ukážu zde jen jeden příklad z těch stovek:

Před osmi lety byl jeden dům ve slušné ulici ve Wolverhamptonu prodán černochovi. Nyní má ulice jediného bílého obyvatele (starou paní v důchodu). Toto je její příběh. Ve válce ztratila manžela i oba syny. Proto do svého domu se sedmi pokoji — jediného majetku, který měla — začala brát podnájemníky. Pracovala tvrdě a dařilo se jí, splatila celou hypotéku a začala šetřit, aby měla něco na své stáří. Pak se objevili přistěhovalci. S narůstající hrůzou viděla, jak jeden dům po druhém přebírají přistěhovalci. Dříve klidná ulice se stala místem, kde zavládl hluk a zmatek. Její bílí podnájemníci se bohužel odstěhovali.

Den poté, co se odstěhoval poslední, byla v 7 hodin ráno probuzena dvěma černochy, kteří chtěli použít její telefon, aby zavolali svému zaměstnavateli. Když odmítla, stejně jako by odmítla kohokoliv neznámého v takovou hodinu, začali jí nadávat tak, že se začala bát, že by ji fyzicky napadli, kdyby na dveřích neměla pořádný řetěz. Rodiny přistěhovalců se také pokoušeli pronajmout si pokoj v jejím domě, ale vždy odmítla. Její úspory postupně mizely a nakonec měla, po zaplacení všech poplatků a daní, méně než 2 libry na týden. Zašla požádat o úlevu na daních a mluvila s mladou dívkou, která, když slyšela, že má dům se sedmi pokoji, navrhla, ať část pronajme. Když řekla, že jediní nájemníci, kteří mají zájem, jsou černoši, tak dívka řekla: „S rasovými předsudky se v této zemi nikam nedostanete“. Tak šla domů.

Telefon je to, co ji drží při životě. Platí ho její rodina, která jí i jinak pomáhá, jak nejlépe umí. Přistěhovalci nabízeli, že její dům koupí — za cenu, kterou by nový pan domácí mohl dostat od svých nájemníků nazpět za několik týdnů, nejvýše několik měsíců. Začíná se obávat vycházet ven. Okna jsou rozbitá. Ve své poštovní schránce občas nachází výkaly. Když jde na nákup, provází ji houf okouzlujících, doširoka se šklebících se černoušků, kteří neumí anglicky, ale jedno slovo přece znají: „rasistka,“ křičí na ni. Naše stará paní je přesvědčena, že půjde do vězení, pokud bude nový Race Relations Bill schválen. Opravdu se tak moc mýlí? Začínám mít pochybnosti.

Další klam, kterému podléhají ti, kteří jsou vědomě nebo nevědomě slepí k dnešní skutečnosti, se dá shrnout do slova „integrace“. Být integrovaný do společnosti znamená, že ve všech praktických ohledech situace je jedinec nerozlišitelný od ostatních. Za nynější situace, kdy existují jasné fyzické rozdíly rasové povahy, je integrace obtížná, ačkoli v delším období ne nemožná. Mnoho z těch, kteří se zde za posledních 15 let usadili, si jistě přeje být součástí britské společnosti a všechny jejich myšlenky a činy jsou namířeny v tomto směru. Myslet si však, že se takto chová velká a rostoucí většina přistěhovalců a jejich potomků, je absurdní a nebezpečná představa.

Nyní jsme na pokraji změny. Dosud to byla síla okolností a okolí, která způsobila, že samotná myšlenka integrace zůstávala na okraji zájmu větší části přistěhovalecké komunity — to jest, že si takovou věc nikdy nepředstavili ani aktivně nezamýšleli a že jejich četnost a fyzická koncentrace znamenaly, že se nedosáhlo tlaku na integraci, který normálně působí na každou malou menšinu.

Nyní vidíme, jak rostou síly aktivně působící proti integraci, v jejichž zájmu je zachování a vyostření rasových a náboženských odlišností a jejichž konečným úmyslem není nic menšího než dominantní postavení — nejdříve nad vlastní přistěhovaleckou komunitou a pak i nad zbytkem obyvatelstva. Malý obláček, který ale může velmi rychle zakrýt celou oblohu, se nedávno ukázal ve Wolverhamptonu a zdá se, že se rychle rozšíří. Slova, které teď použiji, nejsou moje, ale přednesl je jeden poslanec za Labour Party, který je zároveň ministrem v nynější vládě:

„Kampaň komunity sikhů za zachování svých zvyků, které jsou v Británii naprosto cizí, je hodná politování. Když někdo pracuje v Británii a především ve veřejných službách, měl by být připraven přijmout závazky a podmínky svého zaměstnání. Požadavky na zvláštní komunitní práva (nebo bychom spíše měli říkat rituály?) [EP naráží na to, že v angličtině se slova „rights“ (práva) a „Rites“ (rituály) vyslovují stejně] vede k nebezpečné fragmentaci uvnitř společnosti. Tento komunalismus je společenským jedem a měl by být jasně odsuzován, ať už jej praktikuje kdokoli.“

Děkuji svému kolegovi Johnu Stonehouseovi, že těmto věcem porozuměl a měl odvahu je vyslovit nahlas.

Pro tyto nebezpečné a rozdělující elementy je úprava navrhovaná v zákoně o vztazích mezi rasami (Race Relations Bill) živným roztokem, který potřebují ke svému životu. Zákon poskytuje způsob, jak se přistěhovalecké komunity mohou uzavřít více do sebe, jak agitovat proti svým spoluobčanům, jak zastrašovat a ovládat ostatní prostřednictvím právních nástrojů, které jim poskytli neznalí a neinformovaní. Když se zadívám do budoucnosti, naplňuje mě neblahé tušení a stejně jako jeden Říman mám pocit, že „vidím řeku Tiber, jak se pění krví“ (the River Tiber foaming with much blood).

Tento tragický a nesnadno uchopitelný jev, který s hrůzou pozorujeme na druhé straně Atlantiku [EP zde zřejmě naráží na občanské nepokoje a rasové bouře spojené s hnutím za občanská práva černochů v druhé polovině šedesátých let], k nám přišel z naší vůle a zároveň i kvůli naší nedbalosti. Již nyní je zde naplno a velikost problému dosáhne amerických proporcí dlouho před koncem století.

Pouze rozhodná a okamžitá akce může toto nebezpečí odvrátit. Nevím, zda bude veřejná vůle takovou akci požadovat a také ji skutečně provést. Vše co vím, je, že vidět a přitom o tom nemluvit, by bylo velkou zradou.

Původní článek: Juraj Poláček

Autor: GILULIO MEOTTI
„Pronásledování křesťanů je skutečné, globální ve svém rozsahu, brutální ve své podstatě, probíhá každodenně a je horší než kdy jindy.“
Naše média a inteligence jsou vždy připraveni bránit všechno, co přináší islám, od ženských závojů až po „právo nebýt urážen“ karikaturami. Když však jde o útok na křesťanské symboly, tak tyto elity mlčí.
Západ dnes stále skrývá své nejhlubší tajemství: skutečnost, že islám proti naší vlastní židovsko-křesťanské civilizaci vede válku.
Piers Morgan, Daily Mail: „Chtějí, aby bylo křesťanství vymýceno, a chtějí přivést všechny muslimy na jejich křížovou výpravu… Chtějí, aby to byla svatá válka.“ Chtějí se křesťanů zbavit. A já si nemyslím, že se tomuto příběhu dostává té pozornosti, kterou si zaslouží…“.
Jsou fotografie, na které nelze zapomenout – například snímek ruských vojáků vztyčujících v roce 1945 svoji vlajku nad hořícím Berlínem. Byl to konec nacismu, a zároveň nástup komunismu. Dalším takovým snímkem je vztyčení americké vlajky americkou námořní pěchotou na zničeném japonském ostrově Iwodžima.
Dnes Západ čelí další totalitní ideologii: radikálnímu islámu. Jedním z míst, které se staly svědky tohoto nového hororu, je hora Sindžár v provincii Ninive v Iráku, jeden z domovů náboženských menšin, zejména křesťanů a jezídů. Když džihádisté ​​ISIS napadli v srpnu 2014 Sindžár, tak změnili tisíce let historie. Zabili muže a zotročili dívky a ženy. Křesťanské kostely byly srovnány se zemí a chrámy byly vypleněny.
Podle zprávy Centra pro studium globálního křesťanství bylo jen v roce 2016 na světě pro svoji víru zavražděno 90 000 křesťanů. V letech 2005 až 2015 zemřelo mučednickou smrtí 900 000 křesťanů. Podle Open Doors, organizace pomáhající pronásledovaným křesťanům, dnes pro svoji víru zažívá extrémní pronásledování jeden z 12 křesťanů. Na celém světě je tedy pronásledováno celkem 215 miliónů křesťanů.
Profesor Dan Philpott z Univerzity Notre Dame řekl: „Pronásledování křesťanů je skutečné, globální ve svém rozsahu, brutální ve své podstatě, probíhá každodenně a je horší než kdy jindy.“ Nedávná zpráva Světové rady církví odhadla počet křesťanů, kteří zůstali v Iráku, na méně než 250 000. Vikář anglikánské církve v Bagdádu kanovník Andrew White řekl: „Křesťanství v Iráku skončilo.“
Křesťané utíkají také ze Sinaje: egyptská pobočka ISIS je vraždí v rámci „náboženských a územních čistek“. ISIS vydal videa, ve kterých vyzývá své příznivce, aby se zaměřili na křesťany v celém Egyptě a označil je za svoji „oblíbenou kořist“. Islamisté poté zaútočili na dva egyptské kostely plné věřících a zavraždili 47 křesťanů. Od Káhiry po Saint-Étienne-du-Rouvray v severní Francii jsou nyní preferovaným cílem islamistů kostely.
Mezi těmito všemi špatnými zprávami však vysvitl paprsek naděje. Stateční kurdští Pešmergové osvobodili Sindžár a zachránili desítky tisíc jezídů a křesťanů. O Velikonoční neděli vztyčil neznámý voják na hoře Sindžár kříž na ruinách kostela zničeného Islámským státem. Byla to deklarace vzkříšení života po útoku Islámského státu. Tento kříž má stejný význam jako vlajka vztyčená na ostrově Iwodžima.

Přesto žádné noviny na Západě, které by mohly pomoci vyburcovat veřejnou podporu pro své křesťanské bratry, tuto mimořádnou fotografii nevydaly. Proč? Protože naše všeobecná neochota řešit jakoukoliv hrozbu naznačuje impotenci Západu tváří v tvář barbarství. Redaktor Daily Mail Piers Morgan upozornil na to, že zatímco teroristickým útokům v hlavních městech Západního světa byla věnována „obrovská pozornost“, tak útokům proti křesťanům pozornost věnována nebyla.
„Chtějí, aby bylo křesťanství vymýceno, a chtějí přivést všechny muslimy na jejich křížovou výpravu. Chtějí, aby to byla svatá válka. Chtějí se křesťanů zbavit a já si nemyslím, že se tomuto příběhu dostává v amerických médiích i v médiích po celém světě té pozornosti, kterou si zaslouží.“
Kanadský filozof Mathieu Bock-Côté v deníku Le Figaropoznamenal: „Západní svět si už na pronásledování křesťanů na Blízkém východě dávno zvykl, jako by jejich špatný osud byl nevyhnutelný a musel být prostě přijat. Křesťanství je v zemi, která byla jeho kolébkou, předurčeno k zániku nebo maximálně k reziduální existenci.“
Zatímco přírodní katastrofy jako tsunami nebo zemětřesení vyvolávají solidaritu na celém Západě, zdá se, že zmizení celých křesťanských komunit a jejich starodávných civilizací nikoho neznepokojuje. Možná je to znamení popření ze strany Západu. Možná je to důsledek odmítnutí židovsko-křesťanské historie a humanistických hodnot – těch, které způsobují především démonizaci oběti džihádu, Izraele, místo džihádistů, kteří se ho snaží zničit. V roce 2014 jsme v ulicích evropských hlavních měst viděli desítky tisíc lidí pochodujících na podporu Palestinců, zatímco Palestinci v tu samou dobu zasypávali Izrael raketami a křičeli „smrt Izraeli a židům“. Viděli jsme, že kvůli nepopsatelné agónii křesťanství v islámských zemích vyšlo do ulic Londýna a Paříže jen několik set manifestujících lidí.
Naše média a inteligence jsou vždy připraveni bránit všechno, co přináší islám, od ženských závojů až po „právo nebýt urážen“ karikaturami. Když však jde o útok na křesťanské symboly, tak tyto elity mlčí. Wilfred McClay v eseji „Podivné přetrvávání viny“ konstatuje, že zatímco je náboženství na Západě na ústupu, tak se zdá, že vina je zde přítomná více než kdykoliv předtím a kult oběti se dále lavinovitě šíří. Lidé se předhánějí ve starání se o dokonalou oběť: ošumělou, bez identity, která utekla před „válkou“. Křesťané pod islámem nejsou součástí této skupiny. Muslimové jsou.
Západ dnes stále skrývá své nejhlubší tajemství: skutečnost, že islám proti naší vlastní židovsko-křesťanské civilizaci vede válku. Jen málo lidí na Západě uvidí ve svých médiích domy křesťanů v Mosulu označené písmenem „N“. Islámský stát jej používal jako označení pro „Nasrani“(„Nazaretské“) – označení v arabštině pro „křesťana“. Genocida symbolizovaná jedním písmenem. Nikdo to však nevidí a ani se o to nezajímá.
Podle studie Media Research Center věnovaly americké televizní stanice šestkrát více vysílacího času smrti gorily Harambe, než popravě 21 koptských křesťanů Islámským státem na pláži v Libyi. Jak je možné, že zabití gorily zasáhne západní veřejnost více než upálení 19 jezídských dívek v kleci za živa? Jen málo lidí vidělo fotografii statečného archeologa Khaleda al-Asada, který ISIS odmítl prozradit, kde jsou ukryty starožitnosti Palmyry. Popravčí ISIS mu sťal hlavu a pověsil jej vzhůru nohama. S hrůzou jsme se odvrátili.
Slavný snímek 11. září od Thomase Hoepkera, pořízený u restaurace v Brooklynu, ukazuje skupinu opalujících se, odpočívajících a klidných mladých Newyorčanů, pozorujících kouř stoupající z Twin Towers na druhé straně řeky East. Jediným nepřítelem, na kterého od té doby ukazujeme, jsme my sami. Cenzurujeme existenční hrozbu, které naše Západní civilizace čelí – ať už je to na irácké hoře nebo na Champs-Élysées v Paříži. Pokud může být východní křesťanství zničeno tak snadno, bude západní Evropa další na řadě.

Evropa páchá sebevraždu. Lépe řečeno, její představitelé se rozhodli, že ji zavraždí. Otázka je, zda se s tím Evropané smíří. Když říkám, že Evropa umírá vlastní rukou, nemyslím tím regulativní zátěž Evropské komise ani nějakou újmu společnosti z případných nedostatků Úmluvy lidských práv a svobod, nýbrž civilizaci. Žádná západoevropská země se takovému osudu vyhnout nemůže, protože všechny už dlouho vykazují symptomy téže choroby. Ke konci života většiny dnešních evropských obyvatel Evropa už nebude Evropou a její národy ztratí jediné místo na světě, jež nazývaly svým domovem.

Jistě, novodobé předpovědi o konci naší civilizace jsou tak časté, že by Evropa bez vědomí své smrtelnosti snad ani nebyla Evropou, ale přesto jsou některé lépe načasované a přesvědčivější než ty dávné. V pamětech Svět včerejška (1942) napsal Stefan Zweig o letech před 2. světovou válkou: „V té zmatené době jsem měl tísnivý pocit, že se Evropa nalézá v narušeném stavu ducha, náš úctyhodný domov, kolébka a parthenón Západní civilizace sám sebe odsoudil k smrti.”

Zweig se za války utěšoval, že je evropská kultura schopna tak jako on emigrovat do Jižní Ameriky. V Argentině a v Brazílii viděl její výhonky. I kdyby její strom života odumřel a Evropa se zničila, „nové květy a nové ovoce” vyraší jinde a „dílo předchozích generací nebude zcela ztraceno”.

Dnes už víme, že se jeho vize katastrofy naplnila a podťatý strom Evropy padl. Ta tam je vůle mít děti nebo bránit vlastní civilizaci. Politici jsou přesvědčeni, že na zániku evropských národů a kultury nezáleží. Někteří se rozhodli, tak jako Bertold Brecht v básni Rozřešení (1953), rozpustit národ a vybrat si jiný. Podle švédského „konzervativního” premiéra Fredrika Reinfeldta jeho stát stejně jako okolní země nepřinesly světu nic než „barbarství” a všechno dobré přichází odjinud.

Současná choroba ale postrádá společného jmenovatele. Židovsko-křesťanská kultura postavená na řecko-římském základě s objevy osvícenství nebyla zplanýrovaná zbůhdarma, ale teprve nedávno se propojily dva úkazy a zadaly jí smrtelný úder.

Příliv přistěhovalců zahájila západní Evropa po válce kvůli nedostatku dělníků, a jakmile se na výhodu levné práce chytila, nedokázala už proud migrantů zastavit, byť by si to snad i přála. Domov evropských národů se pozvolna proměňoval a stal se domovem celého světa. Mnohá místa Evropy změnila svůj kolorit. Tam, kde převažují Pákistánci, to až na počasí vypadá jako v Pákistánu. Přistěhovalci a jejich děti se stravují jako v zemi svého původu, mluví svým rodným jazykem a vyznávají náboženství bývalého domova. A tak se deštivé a větrné ulice severských měst plní lidem v tradičním oděvu pákistánského předhůří nebo písečných bouří Arábie. „Impérium vrací úder,” škodolibě psali někteří komentátoři. A zatímco evropské zámořské državy byly odhozeny, tyto domácí kolonie měly zůstat. Evropané si vymýšleli teorie, jak sami sebe přesvědčit, že soužití bude fungovat. Zprvu tvrdili, že je migrace lidstvu přirozená a jestliže k asimilaci v první vlně nedochází, jistě tak nastane v druhé a třetí generaci dětí a vnuků. Když se k tomu nedošlo, prohlásili, že na tom vlastně nezáleží. De facto přiznali, že příchozích přibývá.

A to mě přivádí k druhému úkazu, bez něhož by ani příchod milionů nemusel být hlasem polnice posledního soudu, kdyby Evropa ve stejné době neztratila víru ve svou civilizaci, tradici a právo na vlastní existenci. Mnoho věcí se složilo na takový vývoj, ale ztrátou „tragického smyslu života”, jak to zapomnění nazval španělský filosof Miguel de Unamuno, Evropané přišli o trpké poznání Zweigovy generace, že vše, co milujeme, i tu největší kulturní civilizaci dějin, zničí ti, kteří jí nejsou hodni. A tak se oblíbeným taktickým úhybem, abychom netrpěli osudovou ránou, stala útěšlivá víra v pokrok lidstva.

Z hloubi naší nejistoty nás navíc přepadají strašlivé pochybnosti. Žádná kultura netrpí těžkým pocitem viny za svou minulost jako západní Evropa. Ztrátu sebevědomí posiluje existenční únava a přesvědčení, že se naše dějiny vyčerpaly a nezbývá než ulehčit cestu novému počátku. Příliv cizinců, čili nahrazení velké části evropské populace cizinci, je považováno za změnu stejně dobrou jako každou jinou. Civilizační vyčerpanost není výjimečný úkaz moderních dějin, ale společnost, jež se cítí u konce svých sil v době stěhování národů, je odsouzena k zániku.

Kdyby o tom bylo možné svobodně diskutovat, snad by se rozumné řešení nalezlo. Avšak na vrcholu migrační krize v roce 2015 byla svoboda slova potlačována. Německá kancléřka požádala ředitele Facebooku Marka Zuckerberga, aby na své sociální síti zarazil kritiku její migrační politiky. Ujistil ji, že na tom pracuje. Jak chápat, že v době, kdy se otevřely brány našeho domova celému světu a kritické myšlení i diskuse občanů Evropy by měly být intenzivní, se o tak osudovém rozhodnutí nemělo mluvit? A když se mluvilo, problém se zastíral tradicí přijímání odlišných etnik a kultur.

Ano, před tisíci lety národy Janovanů a Florenťanů nebyly ještě smíšené a s časem se jejich kmenové odlišnosti vytratily. Dnes už vykazují neklamné rysy Italů a podle současného myšlení to bude nejinak, až se Eritrejci a Afghánci smísí s Evropany. Mají sice jinou barvu pokožky a výrazně odlišný etnický původ, ale Evropa zůstane Evropou a její lid se bude křížit dál v duchu Voltaira, svatého Pavla, Goetha, Danteho či Bacha.

Tak jako u většiny populárních bludů, něco na tom je. Evropa stále procházela změnou – obchodní přístavní města jako Benátky byla otevřena světu a přijímala cizí myšlenky a nápady. Už staří Řekové vysílali své galéry na průzkumné výpravy, svět ale jejich zvědavost neopětoval. Lodě vyplouvaly a vracely se s objevy a bájnými zprávami a ty se vstřebávaly v kulturním ovzduší. Schopnost přijímat byla fenomenální, nikoli nekonečná.

Otázkou kulturní hranice se zabývá antropologie odedávna a k závěru ještě nedošla. Každý ale ví, že limit existuje. Přes své povědomí o kulturní proměnlivosti nebyla Evropa kontinentem islámu. Dobře víme, že dnešní Řekové nejsou totožní se svými předky starověku, ba ani Angličané a Francouzi se nepodobají svým praotcům před tisíci lety a vzdor tomu jsou rozpoznatelní jako Angličané a Francouzi i jako Evropané. V jejich totožnosti rozpoznáváme stupeň kulturní návaznosti, tradiční přednosti a vady, obyčeje i chování. Víme, jaké ohromné změny přineslo stěhování Normanů, Franků a Galů. Dějiny učí, že některé změny ovlivnily kulturu nepatrně během dlouhého období, jiné ji změnily nezvratně. Problém nespočívá ve schopnosti národa přijmout změnu, ale u vědomí, že nárazové a příliš odlišné změny nás samé promění k nepoznání a hlavně k něčemu, čím se stát nechceme.

A k tomu jsme zmateni, neboť netušíme, co takový proces obnáší. Lze jistě souhlasit, že je možné s jistou dávkou nadšení přijmout cizí kulturu, bez ohledu, jak doufám, na změnu barvy pleti, ale my jako Evropané sami sebe nepředěláme na Indy nebo Číňany. Proč máme věřit, že se každý přistěhovalec může stát Evropanem? Jestliže se naše obavy netýkají rasy, tak se týkají hodnot. Ale jaké jsou ty evropské hodnoty? Jsme snad ještě křesťany? Když se debatovalo o textu evropské ústavy (2000) a vznikla hádka o křesťanské dědictví, pokusil se papež Jan Pavel II. napravit vypuštění zmínky o základu evropské civilizace: „Ačkoli plně repektuji světské instituce, opět se obracím na autory budoucí ústavní smlouvy, aby nezapomněli na odkaz křesťanského dědictví Evropy.” Spor tehdy nejen politicky a teritoriálně rozdělil Evropu, ale vyvolal očividnou ambici nahradit ústup křesťanství vlastním, výlučným systémem práv, zákonů a institucí, jež by existovaly bez svého původního životodárného základu. Jako Kantova holubice jsme se zamýšleli, zda budeme létat rychleji a bezstarostněji „ve volném prostoru” bez větru, jenž by nás nadnášel. Na úspěchu takového snu bude dost záležet. Vždyť místo Desatera máme dnes jen inflační lidská práva a nevyřešenou otázku, zda nejsou závislá na opuštěné víře a mohou existovat na vlastní pěst. Jaký to problém právě v době, kdy se má nesmírné množství cizinců integrovat do naší kultury.

Neméně důležitý spor vypukl kolem smyslu národního státu. Od smlouvy Vestfálského míru (1648) až do nedávna byl národ považován nejen za ochránce ústavního pořádku a liberálních práv, ale i za posledního garanta mezinárodního míru. I tato jistota se zhroutila. Německý kancléř Helmut Kohl dokonce prohlásil, že „národní stát … není schopen řešit velké problémy jednadvacátého století. Rozpuštění národních států do politicky integrované Unie je tak důležité, že je otázkou ´války a míru´” (1996). Ne všechny jeho plamenná výzva přesvědčila a za dvacet let více než polovina Britů s ním u volební urny vyjádřila nesouhlas. Bez ohledu na rozdílné názory tak zůstala zásadní existenční otázka nevyřešena a migrační vlna pokračuje.

Znejistěni doma jsme se pustili do šíření svých hodnot v zahraničí a naše armády ve jménu „lidských práv” nešťastně zasáhly v Iráku (2003) i v Libyi (2011), tamní situaci zhoršily a Západ zdiskreditovaly. Když ale vypukla občanská válka v Sýrii a lidé prosili, abychom jim přišli na pomoc v obraně nyní nepochybně porušovaných lidských práv, už jsme na další intervenci neměli žaludek. Bez ohledu na víru v jejich všeobecnou platnost, jsme ztratili přesvědčení o své síle šířit je v cizině. Zdá se, že naše poslední ambiciózní utopie – univerzální kodex lidských práv nezávislý na vůli bohů či tyranů – se zhroutila. Pokud tomu tak je, zůstávají Evropané bez jednotící myšlenky schopné dát současnosti a budoucnosti řád.

Ztráta smyslu vlastní civilizace znamená těžkou ránu, avšak v době masivní společenské proměny je to rána osudová. Evropa ztratila vědomí své podstaty a otevřela se světu. Příchod milionů z odlišných kultur do silné a sebevědomé civilizace by mohl vést k jejich asimilaci, v provinilé, vyčerpané a vymírající společnosti se to zdařit nemůže. A naši politici mluví o rozhodném úsilí vstřebat příchozí.

Douglas Murray

Giulio Meotti

Evropané čelí této existenciální výzvě v době, kdy jsou na sestupné spirále, v níž pomalu vymírají, protože se nereprodukují. Zdá se, že Evropa ztratila veškerou důvěru ve své hodnoty těžce získané během osvícenství, jako jsou osobní svoboda, rozum a věda, které nahradily pověry a umožnily oddělení církve od státu. Je kriticky důležité, aby byly tyto hodnoty zachovány, pokud si Evropa skutečně přeje přežít. (Zdroj obrázku: Pixabay)

„Možnost, že se Evropa stane muzeem nebo kulturním zábavním parkem pro nové boháče globalizace, není zcela mimo mísu.“ Tuto představu – Evropu jako obrovský kulturní skanzen popsal již zesnulý historik Walter Laqueur, jenž byl pro svoji prozíravou předpověď nazván „nepostradatelným pesimistou„. Laqueur byl jedním z prvních, kdo pochopil současnou situaci, v níž se kontinent ocitl navzdory síle své ekonomiky. Jde o to, že dny evropské moci jsou u konce. Vzhledem k nízké porodnosti se Evropa dramaticky zmenšuje. Pokud bude pokračovat současný trend, prohlásil Laqueur, za 100 let bude evropská populace „jen zlomkem toho, čím je dnes, a za 200 let některé země úplně zmizí.“

Je smutné, že „smrt Evropy“ se blíží, její příchod je stále viditelnější a stále častěji o ní píší populární spisovatelé.

V době, kdy se literatura dostává ve společnosti stále více na okraj zájmu, nám dílo Michela Houellebecqa připomíná, že spisovatelé jsou schopni společenské analýzy, která vědátorům a expertům unikla, napsal The New York Times o zřejmě nejdůležitějším francouzském spisovateli. Houellebecq „promlouvá“ prostřednictvím svých nejprodávanějších románů, jako je Podvolení, stejně jako svými veřejnými přednáškami. Poslední konference, kterou navštívil Houellebecq v Bruselu – při příležitosti udělení ceny Oswalda Spenglera, připomínající autora knihy The Decline of the West (Zánik Západu), byla věnována tomuto tématu. „Shrnuto,“ prohlásil Houellebecq, „Západní svět, jako celek páchá sebevraždu.“

Proč se Evropa stala tak posedlá svým vlastním klesajícím demografickým vývojem a vzrůstající imigrací z Afriky?

Podle Rosse Douthata, sloupkaře deníku The New York Times, se snahy o kontrolu růstu populace v rozvojovém světě „vrací do diskuse“ ze tří důvodů:

„Protože se africká porodnost nezpomaluje tak rychle,
jak západní experti očekávali a protože se evropská demografie chová
podle Macronova zákona a směřuje do hrobu a také proto, že evropští
lídři již nejsou tak optimističtí, pokud jde o asimilaci imigrantů, jako
byli ještě před několika lety.“

Douthat připomíná dva projevy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. V roce 2017 Macron řekl, že Afrika má „civilizační“ problémy a lamentoval nad tím, že „tam připadá sedm nebo osm dětí na ženu“. V druhém projevu v nadaci Billa a Melindy Gatesových minulý týden Macron prohlásil: „Ukažte mi dokonale vzdělanou ženu, která se rozhodla, že bude mít sedm, osm nebo devět dětí.“ Otázkou, kterou Macron mimo jiné vyvolal, je: Jak může Evropa ovlivnit své vlastní vzdělané lidi s jejich nízkou porodností, když čelí obrovské africké a blízkovýchodní plodnosti a přistěhovalectví? Zdá se, že Evropa může v demografické soutěži se zbytkem světa jen prohrát.

Evropané čelí této existenciální výzvě v době, kdy jsou na sestupné spirále, v níž pomalu vymírají, protože se nereprodukují. Zdá se, že Evropa ztratila veškerou důvěru ve své hodnoty těžce získané během osvícenství, jako jsou osobní svoboda, rozum a věda, které nahradily pověry, a umožnily oddělení církve od státu.

Je kriticky důležité, aby byly tyto hodnoty zachovány, pokud si Evropa skutečně přeje přežít. Význačný historik Victor Davis Hanson nedávno napsal:

„Soudě podle nejdůležitějších historických činitelů
civilizační moci – pohonných hmot, energie, vzdělání, demografie,
politické stability a vojenské síly – síla Evropy klesá. Evropa se
pomalu zmenšuje a stárne – navzdory krátkozraké přistěhovalecké politice
Angely Merkelové, která očividně považuje imigraci za řešení
demografické krize a snížení nedostatku levných pracovních sil.“

Nicméně, jak napsal Walter Laqueur, „i kdyby byl pokles Evropy nevratný, stále není důvodem, aby se změnil v kolaps.“

Jak se můžeme tomuto kolapsu vyhnout?

Na nedávné konferenci EU italský ministr vnitra Matteo Salvini, který stojí v čele antiimigrační strany Liga (Lega) prohlásil:

„Slyšel jsem kolegy tvrdit, že potřebujeme imigraci
kvůli tomu, že obyvatelé Evropy stárnou, ale já mám úplně jiný názor…
Věřím, že jsem členem vlády i proto, abych dosáhl toho, že naši mladí
lidé budou mít opět spoustu dětí, jako tomu bylo ještě před několika
lety, a nebude nutné přemisťovat nejlepší mladé Afričany do Evropy.
Možná, že v Lucembursku to potřebují, ale v Itálii potřebujeme pomoci
lidem, aby měli více dětí, spíše než si přivážet moderní otroky (z
Afriky), kteří by nahradili děti, které nemáme.“

Poté, co byl přerušen ministrem zahraničí Lucemburska Jeanem Asselbornem Salvini dodal:

„Klidně odpovím na váš názor, který je odlišný od
mého… Pokud v Lucembursku potřebujete novou imigraci, je to váš
problém, já dávám přednost tomu, aby Itálie zůstala pro Italy a aby
Italové začali znovu rodit děti.“

Salvini očividně vidí, kam bude tento vývoj v Itálii směřovat. Pokud se nezmění podmínky, tak by se populace Itálie mohla zhroutit, protože by mohla klesnout k přibližně 16 milionům obyvatel v porovnání s dnešními 59 miliony obyvatel. Tato hrozivá předpověď se objevila letos na každoročním italském „Festivalu statistiky a demografie“, kde profesor Mattheo Rizzolli z Univerzity v Římě řekl:

„To nastane za sto let, dokonce nás může být o 8
milionů méně již za 20 let, pokud se budeme chovat stejně jako doposud a
nedojde ke zvýšení porodnosti.“

Evropský establishment je dokonale rozdělen na tzv. „europeisty“, kteří věří, že noví migranti jsou nezbytní k zastavení demografického kolapsu EU, a na „euroskeptiky“, kteří chtějí řešit tento problém vlastními silami. Maďarský premiér Viktor Orbán například vyzval Evropany, aby zastavili „demografický pokles„ investováním více do tradičních rodin. Mezitím italský katolický arcibiskup Gian Carlo Perego řekl:

„Výzvou pro Itálii je smířit umírající zemi s mladými
lidmi, kteří přicházejí odjinud, aby začali psát novou historii. Když
zavřeme dveře migrantům, tak zmizíme.“

Salvini v rozhovoru pro deník The Times podpořil úplně jinou myšlenku:

„Země, která nerodí děti, je odsouzena k zániku…
Vytvořili jsme ministerstvo pro rodinu, abychom pracovali na zvýšení
plodnosti, zakládáme mateřské školky a fiskální systém, který zohlední
velké rodiny. Na konci našeho mandátu bude naše vláda posuzována určitě
více podle počtu novorozenců, než podle velikosti veřejného dluhu.“

V sázce je italská „tradice, náš příběh, naše identita“, prohlásil Salvini – levice využívá krizi plodnosti jako „výmluvu k importování imigrantů“.

Další katolický biskup Andrew Nkea Fuanya z Mamfe v Kamerunu o nízké porodnosti v Evropě nedávno uvedl:

„Je to velmi vážná záležitost a já se odvažuji říci,
že zejména na pozadí islámské invaze. Když se podíváte do dějin,
zjistíte, že kdykoli církev usnula a odklonila se od evangelia, islám
tuto příležitost okamžitě využil a snažil se dostat dovnitř. To je to,
co dnes vidíme v Evropě, že církev spí, a islám se plíží… Evropa se
islamizuje a bude to mít vliv i na Afriku.“

Úbytek původních obyvatel a transformaci Evropy lze dobře vidět ve Francii. Podle nových statistik zveřejněných francouzským Národním institutem pro statistiku a ekonomická studia je jméno Mohammed a několik dalších tradičních muslimských jmen nyní na předních místech seznamu nejoblíbenějších dětských jmen ve francouzském departmentu Seine-Saint-Denis (1,5 milionu obyvatel). Je třeba poznamenat, že dva novináři z mainstreamového deníku Le Monde, Gérard Davet a Fabrice Lhomme, právě publikovali knihu Inch’allah: l’islamisation à visage découvert („Je-li to vůle Alláhova: Exponovaná tvář islamizace“), investigativní reportáž o „islamizaci“ v departementu Seine-Saint-Denis.

Investigativní reportáž, kterou v červenci publikoval týdeník L’Express, mezitím odhalila, že ve Francii „mezi lety 2000 a 2016 vzrostl počet dětí, u nichž je alespoň jeden z rodičů cizí státní příslušník z 15 na 24 procent“. Deník Die Welt uvedl, že podle údajů Spolkového statistického úřadu má již v západním Německu 42 procent dětí ve věku do šesti let migrační pozadí.

Je zřejmé, že masová neomezená imigrace přinesla Evropě více škody než užitku. Walter Laqueur napsal:

„… nekontrolovaná imigrace nebyla jediným důvodem
rozvratu Evropy, ale spolu s dalšími nedostatky kontinentu vedla k
hluboké krizi a byl by zapotřebí zázrak, aby se Evropa z těchto problémů
vymanila.“

Jak Matteo Salvini, tak i Michel Houellebecq poukázali na to, že drama stárnoucí a unavené Evropy není ani ideologickou ani volební otázkou, je to problém civilizační. Tato otázka bude také rozhodovat o budoucnosti Evropské unie, kterou by politika otevřených hranic mohla úplně zlikvidovat.

Čas běží dál. Jak uvedl Houellebecq v projevu, který pronesl, když mu byla udělena Cena Franka Schirrmachera.

„Nástup islámu právě začíná, protože demografie je na
jeho straně a protože Evropa, která přestala mít děti, zvolila
sebevraždu. A nebude to pomalá sebevražda. Při míře porodnosti 1,3 nebo
1,4 dítěte na ženu to ve skutečnosti půjde velmi rychle.“

Autor:  Ing. Pavel Fendek

Obsah:
I. Úvod

II. Multikulturalizmus a jeho definícia

III. Filozofia multikulturalizmu a jej nositelia

IV. Univerzálny princíp multikulturalizmu

V. Multikulturalizmus a multikultúrna výchova

VI. Nosné detaily problematiky a metodika ich skúmania 1. Rasizmus, diskriminácia, netolerancia, xenofóbia, rovnosť, ľudské práva …

2. Menšinová problematika všeobecne

3. Problematika homosexuálnej komunity

4. Rómska problematika

5. Demografia, ekonomika a sociálny systém

6. Arabsko-islamský svet, vzťah Európy a Izraela k nemu a navzájom 7. Vzťahy v a k EÚ

VII. Záver – Zhrnutie problematiky

VIII. Epilóg

I. Úvod

K záverom, uvedeným v prezentovanej téze, som dospel rozborom teórie a praxe multikulturalizmu. Podarilo sa mi dešifrovať princípy, ktorými sa multikulturalizmus reálne riadi, a tým definovať aj zákonitosti jeho vývoja. Ekonomickým vedám sa nezriedka a oprávnene vyčíta, že skĺzavajú do pozície exaktných vied a absentujú sociálnu stránku, čím sa človek pre ne stáva len premennou v ekonomických experimentoch. Spoločenské vedy však majú tendenciu skĺzavať aj do ďalšieho extrému, ich spolitizovaniu a zideologizovaniu tak, že výsledok je rovnaký a človek sa stáva tiež len premennou v sociálnych experimentoch. Teória a prax multikulturalizmu kombinuje obidve extrémne tendencie, čím umocňuje negatívne dopady na európsku spoločnosť. Konštrukcia multikulturalizmu v EÚ začína strácať stabilitu a jej negatíva začínajú rapídne prevažovať nad jej pozitívami. V tomto sa ako-tak zhodnú odporcovia aj prívrženci multikulturalizmu; v čom sa však zásadne nezhodnú, sú príčiny tohto procesu. Nebudem polemizovať o ich argumentoch pre vysvetlenie tejto skutočnosti, prezentujem svoj výklad príčin jeho bankrotu. Skúmal som podstatu multikulturalizmu a dopracoval som sa k záveru, že produktom nerovnomernej a protikladnej kultúrno-spoločenskej evolúcie ľudstva je multikultúrnosť (multikulturalita), ktorá vzniká spontánne. V EÚ však multikultúrna spoločnosť spontánne nevzniká, EÚ buduje multikulturalistický spoločenský systém, riadiaci sa princípmi neomarxistickej postmodernej multikulturalistickej relativizácie hodnôt. Tento systém je politický konštrukt a revolučný produkt sociálno-ekonomického inžinierstva, v podmienkach ktorého je medzikultúrny aj medzináboženský dialóg pre európsku kultúru, civilizáciu a Európanov negatívnym sprievodným fenoménom asistujúcim pri ich islamizácii a zániku. Pozitívnym fenoménom by bol len v prípade chápania diametrálneho rozdielu medzi multikultúrnosťou, ktorej produktom je multikultúrna spoločnosť a multikulturalizmom, ktorého produktom je postmoderná multikulturalistická spoločnosť.

Z hľadiska terminologického je multikultúrnosť to isté čo multikulturalita a obidva sú protiklad multukulturalizmu. Termín multikultúrnosť som zatiaľ uprednostnil čisto z praktického hľadiska výkladu problematiky. Multikultúrna spoločnosť je diametrálne odlišná od multkulturalistickej spoločnosti a v svojom výklade tieto termíny striktne rozlišujem. Musel som však zohľadňovať aj súčasnú terminológiu, preto tam, kde to kontext vyžadoval, použil som termín v úvodzovkách „multikultúrna“ spoločnosť, čo terminologicky znamená to isté ako multikulturalistická spoločnosť. Absencia chápania týchto rozdielov má fatálne dopady na európsku spoločnosť.

II. Multikulturalizmus a jeho definícia

Multikulturalizmus je duchovný produkt ultraľavicového neomarxistického hnutia nazývaného Nová ľavica z 60. rokov dvadsiateho storočia, ktorá vychádza z učenia tzv. Frankfurtskej školy, reprezentovanou skupinou neomarxistických filozofov, tzv. kultúrnych marxistov ako Adorno, Marcuse, Lukács, Gramsci, na ktorých nadviazali Foucault, Derrida, Habermas a ďalší. V kultúrnej vojne, ktorú Nová ľavica vyhlásila všetkým tradičným hodnotám a výdobytkom európskej civilizácie dominovala postmoderna. Čo je však postmoderna? Reprezentatívne uvádzam myšlienky Frederica Jamesona, ktorý rozdelil históriu na niekoľko ér:

1. Vek realizmu: 1700-1850: obdobie trhového kapitalizmu na národných trhoch.

2. Vek modernizmu: Bol to monopolný kapitalizmus v ére imperializmu. Národné trhy sa rozšírili na svetové trhy, využívali lacnú pracovnú silu a lacných zahraničných surovín. Modernizmus začal vyjadrovať nespokojnosť so svetom.

3. Vek postmoderny je charakterizovaný neobmedzeným rastom nadnárodných korporácií. Likviduje predkapitalistické formy poľnohospodárstva a útočí na myseľ reklamou – dochádza k dislokácii a roztrieštenosti jazykových komunít. Ľudia žijú v halucinačnom, vzrušujúcom opojení. Životu dominujú obrazy z konzumentaristickej kultúry. Všetko je rovnaké, všetko je povrchné. Televízne obrazy nemajú nič spoločné s realitou. Všetko je gýč, napodobenina. Postmodernizmus je éra, kedy skončilo autentické povedomie o histórii. Podľa Jamesona potrebujeme marxizmus, aby sme rozlíšili, čo je reálne a čo imaginárne.

Nemám v úmysle polemizovať o tom, čo je postmoderna s názormi pána Jamesona, ani ďalších filozofov. V mojom systéme je súvzťažne postmoderna prejavom relativizácie a relativizácia je prejavom postmoderny. V postmodernej relativizácii je jeden objekt hodnotený subjektívne rôzne (dobro – zlo) a zároveň rôzne objekty sú hodnotené subjektívne rovnako (rovnosť všetkých kultúr), pretože v pluralite hodnôt absentujú jednoznačné hodnotové kritériá x. V praxi to znamená systematický a nepretržitý rozklad všetkých hodnotových štruktúr európskej kultúry a civilizácie do amorfnej, nestabilnej podoby. Multikulturalizmus je potom zákonite nestabilný spoločenský systém.  Postmoderná relativizácia je vlastne antitézou relativity (E=mc2) a relativistického ponímania sveta, v ktorom sú rovnaké aj rôzne objekty hodnotené objektívne vo vzťahu k jednoznačnému hodnotovému kritériu (C=rýchlosť svetla). Protiklad relativizácie a relativity je zaiste prekvapujúci.

Nová ľavica a jej pokračovatelia rozvinuli Marxov triedny boj na civilizačnú, kultúrnu, rasovú, menšinovú a komunitnú úroveň, čiže do podoby ideológie kultúrneho („multikultúrneho“) komunizmu. Multikulturalizmus môžeme potom definovať ako spoločenský systém, „multikultúrny“ socializmus,  založený na ideológii kultúrneho („multikultúrneho“) komunizmu (ďalej aj ideológia multikulturalizmu) a riadený totalitným politickým režimom, ktorého súčasťou je politická korektnosť. Jeho príbuznosť so socialistickým zriadením, komunistickou ideológiou a totalitným politickým režimom ako ich definoval Marx a v praxi realizoval Lenin a jeho nástupcovia je evidentná. Princíp nezmieriteľného triedneho boja v novej, kultúrnej („multikultúrnej“) podobe, je podobný vzťahu buržoázie a proletariátu, ako aj mierovému spolužitiu vzájomne nezmieriteľných protikladných spoločenských systémov, socializmu a kapitalizmu, ktoré je inovovane nazývané medzikultúrny a medzináboženský dialóg. Tento systém je nezávislý od dosiahnutej úrovne vývoja spoločnosti aj od foriem vlastníctva, preto ho možno aplikovať globálne. Heslo: socializmus si rozvracať nedáme a nepriateľov socialistického zriadenia tvrdo, ale spravodlivo potrestáme, viedlo k politickým procesom, útlaku a neslobode. Rovnaké heslo sa aplikuje v praxi aj pri budovaní „multikultúrnej“ spoločnosti. Multikulturalizmus teda nie je teória, ani ideológia, ale spoločenský systém, „multikultúrny“ socializmus, založený na teórii a ideológii kultúrneho („multikultúrneho“) komunizmu a riadený totalitným politickým režimom.

III. Filozofia multikulturalizmu a jej nositelia Nová ľavica pochopila, že socialistická revolúcia a diktatúra proletariátu je anachronizmus, preto použila novú taktiku a zaútočila na kultúrne a historické korene európskych štátov. Pokračovatelia myšlienok šesťdesiatych rokov zaujali vplyvné miesta v ekonomike, politike, kultúre a začali podkopávať tradičné európske hodnoty.

Ich filozofia je deštruktívna kritika a eliminácia všetkých hlavných prvkov západnej kultúry, jej antického, židovského a kresťanského dedičstva, autority, morálky, tradície, rodiny, lojality, vlastenectva, národného uvedomenia, konvencií, atď. Vítanými 3 spojencami sú všetci, ktorí akýmkoľvek spôsobom odmietajú vyššie uvedené hodnoty; nazývaní sú aj nový proletariát, lebo ten „starý“ robotnícky zlyhal. Riadia sa pritom zásadami, ktorých počet nie je ani možné exaktne definovať, preto uvediem tie najviac frekventované: – Neexistuje žiadna pravda, len súperiace programy.

– Všetky nároky na morálnu nadradenosť Západnej civilizácie nad ostatnými sú zrušené Západnou históriou rasizmu, kolonializmu a svetovými vojnami.

– Neexistujú žiadne objektívne štandardy, podľa ktorých by sme mohli určiť, že nejaká kultúra je lepšia než iná. Každý, kto niečo také tvrdí, je zlý utláčateľ a rasista.

– Prosperita Západu bola vybudovaná na bezohľadnom vykorisťovaní Tretieho sveta; Západniari si teda zaslúžia chudobu a utrpenie.

– Zločin je chybou spoločnosti, nie zločinca. Úbohí zločinci majú nárok na to, čo chcú. Podriaďovať sa kriminálnikom je mravnejšie, ako im odporovať.

– Chudobní sú obete. Zločinci sú obete. A len obete sú mravné. Preto len chudobní a zločinci sú mravní. (Bohatí ľudia si môžu požičať trochu mravnosti, keď sa identifikujú s chudobnými a so zločincami).

– Mravný človek nemôže nikdy ospravedlniť násilie. Je vždy lepšie byť obeťou, ako bojovať, dokonca aj v sebaobrane. “Utlačovaným” je ale násilie povolené vždy; oni len odrážajú zlo svojich utláčateľov.

– Pokiaľ sú Západniari vystavení teroru, ich jedinou morálnou odpoveďou je ospravedlniť sa za hriechy minulosti, pochopiť teroristov, urobiť ústupky atď. …

Jedna zásada je však základná. Len biely človek môže byť rasista a správať sa rasisticky; pokiaľ je rasista a správa sa rasisticky ne-biely človek, vždy je to len spravodlivá reakcia na rasizmus bieleho človeka. Profesor Zeev Sternhell uvádza, že „rasizmus ako politická teória a ako základ teórie dejín vstúpil do európskej politiky v druhej polovici 19.storočia. Ako politická sila vystúpil do popredia v podobe antisemitizmu na prelome storočí, aby sa potom stal intelektuálnou základňou nacizmu.

V histórii národov ho nájdeme od počiatku dejín 1“.  Revolučnú definíciu rasizmu predstavila istá Dr. Helan Page, profesorka antropológie, ktorú v roku 1993 rozšírila organizácia American Anthropological Association. Definícia bola všeobecne akceptovaná. Dr. Page nie je nový génius typu Marxa, v mojom rozbore len stelesňuje všetkých neomarxistických intelektuálov a filozofov. Dr. Page definuje rasizmus takto: „Účelom je vytvoriť “belošskú” rasovú skupinu, ktorá usiluje o legitimitu vlastného spoločenského vzostupu pomocou premenlivého sortimentu “belošských” kultúrnych praktik, ktoré sú definované ako “belošské” nie len na nejakom predpokladanom biologickom základe, ale hlavne na základe ” ideologického belošstva“ 2. Uvádza týchto päť zásad:

Rasizmus je ideologický, štrukturálny a historický stratifikační proces, prostredníctvom ktorého je populácia európskeho pôvodu, za pomoci svojich individuálnych aj inštitučných nátlakových praktik, schopná podporovať k svojmu najväčšiemu prospechu dynamický mechanizmus spoločenskej mobility smerom hore alebo dole k všeobecnej nevýhode obyvateľstva, označeného ako nebelošské (v globálnom meradle) užívaním farby kože, pohlavia, triedy, etnickej príslušnosti či nezápadnej národ-nej príslušnosti. To sú hlavné ukazovatele meradla, ktorých sa používa k vynucovaniu diferenčného rozdeľovania zdrojov, ktoré vedie k podstatným zmenám v relatívnom rasovom postavení, a to spôsobmi ktoré dávajú prednosť obyvateľstvu označovanému ako “belošské”.

2. Účelom tohto špeciálneho stratifikačného procesu, ktorý existuje od roku 1492, je vytvoriť “belošskú” rasovú skupinu, ktorej spoločenský status systematicky stúpa, ktorá je vnútorne stratifikovaná a ktorá usiluje o legitimizáciu vlastného spoločenského vzostupu pomocou premenlivého sortimentu “belošských” kultúrnych praktík, ktoré sú definované ako “belošské” nie na nejakom predpokladanom biologickom základe, ale na základe “ideologického belošstva” – v oblasti rasového diškurzu a reprezentácie.

3. Konceptuálny obsah tohto historicky a politickým obsahom naplneného poľa podporujú rasové faktory, ktoré mnohými spôsobmi artikulujú a ospravedlňujú potlačovanie “ideologického černošstva” (a všetky ďalšie formy nebelošstva, ktoré z toho môžu vyplývať). To býva sprevádzané mnohými oficiálnymi aj neoficiálnymi prostriedkami inštitučnej nadvlády, zavedenými interpersonálnymi interakciami, kultúrnym imperializmom, alebo inými rasovými prostriedkami kontroly informácií.

4. Ako generatívny princíp rasizmu sa “ideologické belošstvo” týka dvojakého procesu chovania, ktorého súčasťou je vytváranie identifikačných štruktúr a legitimizácia prístupu k zdrojom. Obidvoje to kedysi bola prax, otvorene uznávaná ako “belošská nadvláda”, avšak teraz je to prax, ktorá býva opakovaná jemnejším a skrytejším spôsobom a je pozorovateľná ako zavedená množina implicitne preskriptívnych, explicitne však odmietaných belošských vládnucich princípov, o ktorých očakávajú všetci, ktorí sa identifikujú ako “belosi”, že ich budú dodržovať – hlavne bieli muži – pokiaľ si majú zachovať svoje vlastné rasové postavenie ako príslušníci týchto privilegovaných skupín a presadiť svoje právo k privilegovanému prístupu k zdrojom.

5. Kolektívne podporujú príslušníci tejto “belošskej”, rasovo privilegovanej globálnej populácie svoj zdieľaný politický úmysel vnucovať vzorce obmedzeného prístupu k zdrojom rasovo podriadeným obyvateľom a udržovať svoje právo predpisovať a diktovať menší prístup k zdrojom pre určitých ašpirujúcich členov “nebelošského” obyvateľstva, ktorého internalizovaný rasizmus, spoľahlivá kompicita a dôkladne kontrolovaná ochota spolupracovať s rasovo dominantnými skupinami je neustále vyžadovaná a odmeňovaná.

Ja dokazujem, že rasizmus ako politická teória a ako základ teórie dejín vstúpil znovu do európskej a aj globálnej politiky v novej, unikátnej forme v 60. rokoch 20. storočia. Ako politická sila vystúpil do popredia v podobe globálneho antibelošstva a stal sa intelektuálnou základňou multikulturalizmu. Naplno sa prejavil po páde komunizmu začiatkom 90. rokov 20. storočia. Súhlasím s profesorom Sternhel om, že v histórii národov ho nájdeme od počiatku dejín. Dr. Page svojim globálnym antibelošstvom definovala paradoxne novú rasistickú teóriu a systém, v ktorom sú bieli ľudia en block rasisti, čiže multikulturalistický variant triedneho nepriateľa, nezávisle na tom, či tvoria v tejktorej krajine drvivú väčšinu, alebo drvivú menšinu. Ne-bieli ľudia tak majú pri presadzovaní svojho rasovo-spoločenského vzostupu legitímne právo použiť proti nim akékoľvek prostriedky, vrátane násilia aby mohli nastoliť nový, multikulturalistický variant diktatúry proletariátu. Nazval som ju diktatúra multikulturalistického rasizmu ne-bielych ľudí (proletariát), teda variant socialistického spoločenského systému, v ktorom sú príslušníci všetkých rás a kultúr síce formálne rovní, ale táto multikulturalistická rovnosť sa dá dosiahnuť len termináciou multikulturalistického triedneho nepriateľa, bielych ľudí (buržoázia), ich kultúry a civilizácie podobným spôsobom, ako to realizovali boľševici. Pokiaľ bieli ľudia nastoľovaniu diktatúry multikulturalistického rasizmu ne-bielych ľudí odporujú, je to paradoxne označované ako prejav ich rasizmu a spiatočníctva. Multikulturalizmus tak reálne likviduje 5 slobodu, rovnosť, bratstvo aj demokraciu, hoci práve tieto hodnoty formálne deklaruje. (Zimbabwe, JAR, USA, EÚ). Komunistickú diktatúru poznám, žil som v nej a holokaust Židov je nespochybniteľný. Pokiaľ virtuálne dosadíme na miesto bielych ľudí Židov zistíme, že Dr. Page teoreticky súhrnne naviazala na politickú teóriu komunistov a nacistov. Prečo však tento pavedecký paškvil prijali ako politickú teóriu, teóriu dejín a prax proti svojim vlastným európskym obyvateľom aj európske krajiny? Vysvetlenie je pragmatické. Boj proti „rasistickému belošstvu“ umocňuje nestabilnosť multikulturalistickej spoločnosti, ktorá tým smeruje k takej deštrukcii a chaosu, že nastolenie totalitnej diktatúry nového typu je prakticky jediná možnosť jeho zvládnutia, čo zrejme vyhovuje mocenským a ekonomickým ambíciám korporatívnych kruhov EÚ. Pretože cynizmus európskych „elít“ je evidentný, považujem uvedený záver za najpravdepodobnejší napriek tomu, že nie som fanúšikom konšpiratívnych teórií. Mo-ja obrazotvornosť a rácio nie sú jednoducho schopné akceptovať možnosť, že to celé je výlučne prejavom ich naivity a stupídnosti.

V nijakom historickom prameni som nezaregistroval nadšenie Židov pre nacizmus, hoci konšpiratívne teórie dokazujú, že židovské elity vznik nacizmu z rôznych dôvodov vyvolali a podporovali. Všeobecné nadšenie pre multikulturalizmus nepanuje ani medzi Európanmi, napriek jeho mohutnej propagácii. Pokiaľ teda v teórii Dr. Page virtuálne nahradíme Európanov Židmi, zistíme, že medzi ňou a Dr. Goebelsom niet podstatného rozdielu, len do postavenia Židov sa dostali Európania a bieli ľudia všeobecne, ako vinníci za všetko zlo na tejto planéte. V postmoderných multikulturalistických podmienkach sa tak paradoxne agresormi a páchateľmi rasistického útlaku reálne stali všetci ne-bieli ľudia a ich domovské krajiny napriek tomu, že nosia háv obete. Ich vzťah k bielym ľuďom a k ich krajinám zmutoval na vzťah nacistov k Židom a ďalším tzv. menejcenným rasám a ich krajinám, voči ktorým si nárokovali právo na okupáciu, kolonizáciu a genocídu ich obyvateľov. Ne-bieli ľudia si rovnako nárokujú právo na kolonizáciu a okupáciu európskych krajín a odpor Európanov proti ich neo-arizačnej a kolonizačnej imigrácii označujú ako rasizmus, diskriminácia, netolerancia, xenofóbia atď., čo paradoxne dokazuje, že teória Dr. Page je rovnako rasistická ako nacistická. Averzia, odpor a dokonca nenávisť Európanov k ne-európskym imigrantom nie je potom paradoxne rasizmus, xenofóbia atď., ale inštinktívna, alebo vedomá reakcia na ohrozenie svojej vlastnej existencie. Iróniu a zároveň tragiku tejto situácie umocňuje fakt, že do podobného postavenia ako Európania sa paradoxne znovu dostávajú aj Židia a štát Izrael ako stelesnené zlo, ktorí sú hlavne v ponímaní islamského sveta, zdrojom napätia na celom svete. V EÚ tiež rastú antiizraelské nálady.

Neomarxistická postmoderna bola vytvorená, aby ochromila Západ pred jedným nepriateľom, socializmom a komunistickou ideológiou reprezentovanými ZSSR.

Teraz ju však v jej multikulturalistickej variante proti Európanom používajú iní nepriatelia. Dnešní „multikultúrni“ ultraľavicoví neomarxistickí protivojnoví demonštranti nosia palestínske šatky bez toho, aby si uvedomovali, ako groteskne to vyzerá, keď sa objímajú s náboženskými absolutistami, ktorí chcú znovu nastoliť mocenské vzťahy siedmeho storočia. Ich konanie je však v súlade s charakterom hodnôt, ktoré vyznávajú. Multikulturalizmus sa dnes definuje nie tým, za čím stojí, ale tým, proti čo-mu reálne je napriek jeho rétorike: proti slobode, demokracii, bielym mužom, Európe a samotnej predstave objektívnej reality. V postmodernej multikulturalistickej spoločnosti je tak takmer všetko, čo sa prezentuje ako realita, orwelovské popretie reality.

Multikulturalisti sú v princípe ultraľavicoví extrémisti označujúci všetkých, ktorí nesúhlasia s ich konaním a politikou ako extrémna pravica, populisti atď., nezávisle na tom, či sú orientovaní ľavicovo, alebo pravicovo. Ultraľavicoví extrémisti sú, rovnako ako nacisti, aj ich pohrobkovia, neonacisti, ktorých multikulturalisti označujú ako extrémna pravica, aby zatajili svoju vzájomnú ideologickú príbuznosť. Keď vyhodnotíme ultraľavicovú multikulturalistickú rétoriku a konanie najvyšších kruhov EÚ, dostaneme zaujímavý výsledok. Extrémna pravica buď neexistuje, alebo je bezvýznamná, prípadne ani nevieme definovať, čo to vlastne je, pretože extrémna ľavica definuje ako extrémnu pravicu všetkých svojich oponentov. Musel som preto exaktne definovať pojmy ako rasizmus, diskriminácia, netolerancia, xenofóbia, homofóbia… islamofóbia, ktorých skutočný význam deformuje, či prekrúca ideológia multikulturalizmu. Nacionalizmus v extrémnej podobe šovinizmu, ako ho predvádzajú napr. niektoré maďarské združenia, nie je typickým prejavom „extrémnej pravice“ ako je oficiálne prezentované, pretože šovinistom môže byť prakticky ktokoľvek, aj Zulukafer s lukom.

Tobias Hübinette, jeden zo spoluzakladateľov švédskej extrémistickej ľavicovej organizácie Expo napísal v roku 1996, že „cítiť a myslieť si, že biela rasa je podradná vo všetkých ohľadoch, je s ohľadom na jej históriu a súčasnosť prirodzené.

Nech západné krajiny bielej rasy zahynú v krvi a utrpení. Nech žije multikultúrna, radikálne premiešaná a beztriedna ekologická spoločnosť! Nech žije anarchia 3! “ Podľa tohto kréda, samozrejme v podstatne sofistikovanejšej podobe, postupujú a konajú všetci budovatelia multikulturalizmu bez výnimky, ktorí tým považujú genocídu sto-viek miliónov európskych ľudí za akt prirodzený a oprávnený. Kde sa vzala takáto ohromná nenávisť a prečo chcú európski „multikultúrni“ filozofi, intelektuáli a apologéti multikulturalizmu pripraviť taký krutý osud svojim vlastným ľuďom, Európanom? Pokiaľ multikulturalisti, Európania, takto nenávidia a pohŕdajú svojou vlastnou rasou, národmi, kultúrou a civilizáciou, aký vzťah si automaticky vytvoria imigranti z tretieho sveta? Logicky si vytvoria nenávisť a pohŕdanie všetkým európskym, vrátane Európanmi samotnými, logicky budú považovať svoju kultúru a seba nadradených nad kultúrou európskou aj nad Európanmi. Ako sa potom môžu integrovať do spoločnosti, ktorou tak pohŕdajú? Vzťah imigrantov a domácich Európanov je tým osudovo pred-určený podobne, ako Nemcov a Židov za nacizmu. Zámer pripraviť taký krutý osud svojim vlastným ľuďom, Európanom, je preto len prejavom charakteru hodnôt ideológie multikulturalizmu, čo je kombinácia rovnosťou a toleranciou kamuflovanej multikulturalistickej formy triednej nenávisti, fanatizmu, korporatívnych a iných záujmov. Táto ideológia vznikla v zásade syntézou podstatných znakov marxistického socializmu (internacionalizmus), národného socializmu (nacizmus), korporatívneho nadnárodného kapitalizmu (ekonomizmus), orwelowského systému, kresťanského idealizmu a emócií užitočných idiotov každého druhu. Ideológia multikulturalizmu je tak porovnateľná s ideológiou marxistickou a nacistickou, s vierou náboženských fanatikov či posadnutosťou. Charakter hodnôt ideológie multikulturalizmu a islamu sú prakticky totožné, preto multikulturalisti urputne dokazujú, že islam je „náboženstvo mieru“ a toho, kto tomu oponuje trestajú za zločin „islamofóbie“. Na výber máme po-tom len dve možnosti. Buď multikulturalizmus prijmeme bez výhrad ako vieru, alebo ho úplne zavrhneme. Žiadny racionálny kompromis jednoducho neexistuje.

IV.  Univerzálny princíp multikulturalizmu Západná civilizácia sa od začiatku 90. rokov 20. storočia nachádza v stave úpadku. Západné národy ohrozuje demografický, kultúrno-spoločenský a aj ekonomický kolaps. Masová imigrácia prisťahovalcov s odlišnou kultúrou aj hodnotami a hlavne odkultúrňovanie a odnárodňovanie jednotlivých národných štátov, ktoré môže viesť až k ich totálnemu zániku, tieto tendencie tragicky umocňujú. Multikulturalizmus v tomto kontexte ochromuje odpoveď európskej civilizácie prakticky na všetky výzvy súčasného sveta. Príkladom je apeasment k islamskému terorizmu a islamu všeobecne. Fjordman: Expo and the Islamophobes. Dostupne na internete:  http://www.globalpolitician.com/23971-islamism

Západ sa jednostranne, bez evolučného ponímania dejín, neustále pred islamom a vlastne pred všetkými ospravedlňuje, ustupuje a platí reparácie, či tribút za svoju sebavedomú minulosť. Bieli ľudia sa všeobecne začínajú správať rovnako iracionálne a zbabelo ako bieli Američania k čiernym a ne-bielym Američanom.  Pozitívny rasizmus bielych Američanov bol v minulosti jednoznačne označovaný ako regres, zatiaľ čo súčasný pozitívny rasizmus čiernych a ne-bielych Američanov je prezentovaný ako progres, vyrovnávajúci postavenie týchto rasových komunít (pozitívna diskriminácia). Z uvedeného vyplýva, že pravdepodobne najnebezpečnejšou ideou je to, že práva nenáležia suverénnemu jedincovi, ale skupine, a že každá skupina s výnimkou majoritnej bielej spoločnosti, alebo dokonca aj minoritnej bielej spoločnosti má právo na potlačovanie kritiky zamerané proti nej pomocou politických prostriedkov, vrátane násilia.

Všeobecne to platí aj pre vzťah medzi „bohatým Severom“ a „chudobným Juhom“. Euro-arabský dialóg navyše naznačuje, že je to sofistikovane riadený zámer. Multikulturalizmus je v tomto kontexte hybnou silou kultúrnej vojny proti európskej kultúre a civilizácii, ktorý arogantne a scestne považuje sám seba za hodnotu; oficiálne uznáva len rovnosť a toleranciu a neuznáva nerovnosť a netoleranciu. Základnou „multikultúrnou“ dogmou sa v tomto kontexte stalo tvrdenie, že všetky kultúry a civilizácie sú si rovné nezávisle od dosiahnutej úrovne kultúrno-spoločenskej evolúcie, vzájomne sa obohacujú a tým vytvárajú rozmanitú „multikultúrnu“ tolerantnú spoločnosť. Druhou základnou dogmou je tvrdenie, že žiadna kultúra nie je dominantná a všetky kultúry si musia zachovať svoje osobitnosti, inak dôjde k ich asimilácii a zániku „multikultúrnej“ spoločnosti. Treťou základnou dogmou je tvrdenie, že všetky kultúry sú si síce rovné, výnimku tvorí len európska kultúra, ktorú treba pribiť na kríž, aby sňala zo seba vinu za všetky nespočetné historicky spáchané hriechy.

Z princípu ideológie multikulturalizmu (multikulturalistického komunizmu) je len európska spoločnosť a jej kultúra netolerantná, preto ju treba nevyhnutne potrestať. Je to logické, veď podľa Dr. Page jedine Európania, bieli ľudia, ich kultúra a civilizácia je vinná za rasizmus, diskrimináciu, netoleranciu, xenofóbiu, islamofóbiu, otrokárstvo, imperializmus, kolonializmus, neokoloniálne vykorisťovanie a ďalšie nespočetné zločiny. Rovnosť všetkých kultúr, ich vzájomné obohacovanie sa a tolerancia je oficiálny princíp multikulturalizmu hodný Allahovho raja, ktorý tak paradoxne z princípu svojich vlastných dogiem a ich aplikáciou v praxi popiera sám seba.

Dôkaz: Multikulturalizmus postupne degraduje všetky morálne a ostatné hodnotové kritériá európskej kultúry a civilizácie na anachronizmus a regres, ich deformáciu a opak vydáva za progres. Amorfná pluralita hodnôt spôsobuje rozklad všetkých kultúrno-spoločenských hodnotových štruktúr európskej kultúry a civilizácie a jej nestabilitu. Imigrantské kultúry sú však zväčša založené na pevných hodnotových kritériách, štruktúre a stabilite, ich príslušníkom je úplne ľahostajné, čo Európania považujú za regres, či progres a odmietajú európsku kultúru a civilizáciu en block ako úpadkovú. Aby multikulturalisti dosiahli aspoň zdanie fungovania svojej utopickej spoločnosti a proklamovanú rovnosť všetkých kultúr, použili excelentný trik. Dehonestovali na anachronizmy a regresy všetky hodnoty, ktoré robili európsku kultúru a civilizáciu Veľkou, silnou, rešpektovanou, obdivovanou, napodobenia hodnou, obávanou, imponujúcou, vzbudzujúcu závisť a často, pre jej povýšenosť, dominantnosť a uznávanú nadradenosť, aj nenávisť príslušníkov ostatných kultúr a civilizácií, ktoré také úspechy nedosiahli.

Týmto trikom sa však nedosiahlo rovné postavenie imigrantských kultúr s európskou. Európska kultúra, civilizácia a samotní Európania sa naopak stali zákonite en block anachronizmom a regresom, čiže podradní k všetkým imigrantským kultúram a ich príslušníkom. Títo sa stali pre ňu zákonite en block progresom a obohatením, hoci podľa vzoru multikulturalistov pociťujú voči nej a Európanom len nenávisť a na rozdiel od minulosti pohŕdajú ňou a Európanmi ako menejcennými. Do európskej spoločnosti sa tak reálne neintegrujú imigranti ale naopak, Európania sú nútení integrovať sa do spoločnosti, ktorú postupne formujú imigranti a menšiny.

Tento fenomén som nazval Univerzálny princíp neomarxistickej postmoderny a budovania multikulturalistickej spoločnosti. Oficiálny „multikultúrny“ princíp rovnosti kultúr, ich vzájomného obohacovania sa a tolerancie je len jeho utopická kamufláž.

Neomarxistický postmoderný relativizmus kombinovaný s multikulturalizmom je preto vražedný totalitný politický konštrukt, ktorý spolu s rasistickou teóriou Dr. Page tvoria rasistický totalitný politický konštrukt a základ multikulturalistickej teórie dejín, kde sú bieli ľudia, ich kultúra a civilizácia označovaní aj ako rakovinový nádor na tele ľudstva, ktorí svoju historickú vinu môžu vykúpiť len svojou vlastnou termináciou. Aj od tohto sa odvíja reálna „multikultúrna“, menšinová, antidiskriminačná, imigračná a integračná politika EÚ, aj preto sú práva imigrantov, menšín, komunít a zničenie európskych národných štátov a národov jej prioritnou agendou, aj preto je ustrašený apeasment európskej kultúry a civilizácie základom medzikultúrneho a medzináboženského dialógu. Na základe tohto poznania vieme logicky interpretovať aj tie naj-nepochopiteľnejšie rozhodnutia politikov a procesy v krajinách EÚ, či v Západnom civilizačnom okruhu všeobecne. Budovanie „multikultúrnej“ spoločnosti v stále viac centralizovanej a unifikovanej EÚ je tak zákonite proces likvidácie európskej kultúry, civilizácie a dokonca aj fyzickej likvidácie, čiže genocídy samotných Európanov.

Teraz je už logicky pochopiteľné, prečo multikulturalizmus nielen že akceptuje, ale dokonca iniciuje a podporuje hanobenie bielej rasy, národov, kresťanského vierovyznania, kultúrnej identity, dejín a samotných Európanov. Práve na tejto scestnosti je multikulturalizmus založený, taký je skutočný charakter jeho hodnôt, preto sú multikulturalisti takí citliví na kritiku, preto ju vydávajú za hanobenie rasy, národa, náboženstva, rasizmus, diskrimináciu, netoleranciu atď. pokiaľ ide o vzťah majority k menšinám a bielych ľudí k ne-bielym ľuďom, preto to nikdy neplatí naopak. Multikulturalizmus tak zo svojej podstaty a charakteru hodnôt cieľavedome podnecuje nenávisť k Európanom, vyvoláva antieurópske a antibelošské nálady a legalizuje šovinizmus a extrémizmus menšín a komunít, založený na rase, národnosti, etniku … a vierovyznaní, čiže legalizuje menšinový rasizmus, diskrimináciu, netoleranciu … a christianofóbiu prostredníctvom Antidiskriminačného zákona a ďalšími zákonmi s ním súvisiacimi. Nazval som ich Bruselské rasové zákony tvoriace komunitný systém práva založený na privilégiách, špeciálnom zaobchádzaní a ochrane imigrantov, menšín a komunít, ktorý likviduje princíp rovnosti občanov pred zákonom. Ako ukazuje prax, rasizmom, diskrimináciou, netoleranciou, xenofóbiou, islamofóbiou, homofóbiou, extrémizmom atď. môže byť už prakticky čokoľvek. Biely, psychicky a fyzicky zdravý, heterosexuálny muž, pokiaľ je navyše ešte aj kresťanskej kultúrnej identity, či dokonca kresťanského vierovyznania, predstavuje pre budovanie „multikultúrnej“ spoločnosti najväčšiu hrozbu, preto mu bol prisúdený biľag viny bieleho muža za všetko zlo na tejto planéte. Stal sa tak prakticky najviac prenasledovaným a ohrozovaným príslušníkom ľudského rodu na svete. Averziu a odpor k tejto hanebnosti multikulturalizmus demagogicky a zákerne označuje ako európsky rasizmus, diskrimináciu, netoleranciu…a islamofóbiu, hoci v princípe ide o averziu a odpor európskej spoločnosti proti ne-európskym rasistom a extrémistom, ako aj proti európskym multikulturalistickým rasistickým kolaborantom a extrémistom. V „multikultúrnej“ spoločnosti sa tak orwelovsky stáva dôsledok príčinou, obeť páchateľom a šarlatánstvo vedou.

Budovanie „multikultúrnej“ spoločnosti teda vychádza z teoretického princípu, že všetky kultúry sú si rovné a pokiaľ príslušníci všetkých rás a kultúr budú mať vytvorené rovnaké podmienky, budú sa rozvíjať rovnako bez toho, aby sa museli asimilovať. Rasové a kultúrne odlišnosti nepredstavujú prekážku, naopak, sú prínosom pri vzájomnom obohacovaní sa a formovaní integrovanej a rozmanitej tolerantnej spoločnosti. Tento teoretický predpoklad má však jednu závažnú chybu; v reálnom živote nefunguje rovnako, ako budovanie všetkých svetlých zajtrajškov. Princíp rovnosti občanov pred zákonom neznamená, že všetci ľudia sú si objektívne rovní, stanovuje len hodnotové kritériá rovnosti, pričom samotná rovnosť nie je hodnotou. Hodnotou je len rovnoprávnosť. Objektívna realita tak vyvracia teoretický princíp „multikultúrnej“ rovnosti príslušníkov všetkých rás a kultúr, na ktorom stojí a padá budovanie postmodernej multikulturalistickej spoločnosti, pretože stavia ne-hodnotu rovnosť na piedestál hodnôt. Morálna prevaha hodnôt evolučnej multikultúrnosti nad hodnotami revolučného multikulturalizmu je tak jednoznačne dokázaná.

Kultúry a civilizácie nie sú si jednoducho rovné ako ľudia, čo však neznamená, že v podmienkach evolučnej multikultúrnosti nemôžu bez väčších problémov fungovať k vzájomné-mu prospechu, pokiaľ sú kompatibilné. V tomto prípade však platí princíp dominantnej kultúry, ktorá sa stala dominantnou nie len mocenskou a technickou, ale aj duchovnou prevahou. Príkladom je Helénske obdobie Antiky a duchovná prevaha Grékov v starovekom Ríme. Európska kultúra a civilizácia vznikla a stojí na troch pilieroch: židovskej a kresťanskej morálke, gréckej múdrosti a rímskom práve, toto je kultúrne dedičstvo európskej civilizácie, ktoré multikulturalisti systematicky ničia. Multikulturalisti sa nemohli zmieriť, jednoducho nemohli pripustiť, že základy ich utopickej spoločnosti sú budované na piesku a jej konštrukcia sa nevyhnutne musí zrútiť. Rovnako ako komunisti, však mali po ruke multikulturalistickú variantu triedneho nepriateľa, rasistických, diskriminujúcich a netolerantných Európanov, bielych ľudí, ich kultúru a civilizáciu, historicky zodpovednú a vinnú za všetky príkoria, vykorisťovanie, utláčanie a hriechy vo vzťahu k ostatnému svetu.

Multikulturalisti preto inovovali svoj teoretický princíp na tento výklad: Pokiaľ sa v „multikultúrnej“ spoločnosti príslušníci iných rás a kultúr nerozvíjajú rovnako ako majoritná biela európska spoločnosť, problémy s integráciou sú prakticky neriešiteľné a prebieha opak formovania rozmanitej tolerantnej spoločnosti, tak to nie je v dôsledku dosiahnutej úrovne ich kultúrno-spoločenskej evolúcie, charakteru hodnôt, schopnosti adaptácie a kompatibility s kultúrou európskou. Je to spôsobené výlučne tým, že nemajú vytvorené rovnaké sociálne podmienky ako majoritná biela európska spoločnosť v dôsledku vrodené-ho rasizmu, diskriminácii, netolerancii… a islamofóbii jej príslušníkov a tým skazenosti ich kultúry a civilizácie. Aby sa príslušníci ne-európskych rás a kultúr mohli bez prekážok multikultúrne rozmanite a tolerantne rozvíjať, jediným riešením je odstránenie zdroja rasizmu, diskriminácie, netolerancie, xenofóbie… a islamofóbie, čiže terminácia európskej civilizácie spolu s jej nositeľmi, Európanmi a bielymi ľuďmi všeobecne.

Tento prístup začína v súčasnosti vrcholiť. Spôsob dosahovania cieľa ideológie multikulturalizmu vystihuje krátený komentár Lawrenca Austera 4: „Vládna štatistika kriminality ukazuje, že v USA bolo v roku 2005 znásilnených černochmi 37460 bielych žien a dievčat. Oproti tomu táto štatistika ukazuje, že tu nie sú zaznamenané žiadne znásilnenia černošiek belochmi! Média šaleli nad evidentne lživým obvinením, že bieli študent Dukovej univerzity znásilnil čiernu striptérku, ale o tom, že rovnaký strašný zločin pretrpí ročne 37460 bielych žien, nebolo v mainstreamových médiách ani slovo. Hľadanie bieleho obžalovaného je zo strany liberálov neúprosné a nekonečné.

4 Auster, Lawrence: The Truth of Interracial Rape in the United States. Dostupne na internete:  http://www.frontpagemag.com/readArticle.aspx?ARTID=26368

Keď sa v roku 1988 ukázalo pompézne obvinenie Tawana Brawleyho a Al Sharptona, že niekoľko belochov unieslo a znásilnilo pätnásťročnú černošku ako úplne lživé, časopis The Nation prehlásil, že na tom nezáleží, pretože tieto obvinenia vyjadrujú základnú podstatu zaobchádzania belochov s černoškami v USA. Keď boli bieli študenti Dukovej univerzity obvinení zo znásilnenia čiernej striptérky, všetci liberáli toto obvinenie vzali ako fakt, pretože i podľa nich obvinenie zo znásilnenia odráža skutočnú povahu ťaživých rasových a sexuálnych vzťahov v USA. V gnostickom, zvrátenom svete liberálnej démonologie musia byť bieli študenti vinní. Aj keď je z mediálnych správ o znásilnení belošky černochom rasa páchateľa jasná, nikdy nijak explicitne nezmieňujú rasový aspekt prípadu. Nikdy sa ani náznakom nezmieňujú o skutočnosti, že biele ženy sú v USA terčom čiernych násilníkov.

V prevrátenom svete liberalizmu tento fenomén jednoducho neexistuje“.

Neviem posúdiť, čo má spoločné liberalizmus s touto patologickou úchylnosťou, ale pre postmodernú „multikultúrnu“ relativizačnú spoločnosť je typické, že zločin spáchaný ne-bielym kriminálnikom je prakticky automaticky posudzovaný ako dôsledok nejakého previnenia bielej obeti. Biela obeť nie je potom nadväzne na prezumpciu viny bieleho človeka vlastne obeťou, ale nenapraviteľný previnilec a páchateľ, ktorý spáchanie zločinu ne-bieleho človeka vyprovokoval a dostal vlastne zaslúženú odplatu za svoju vinu. Keďže biely človek je nenapraviteľný previnilec, samotné podozrenie zo spáchania zločinu sa rovná spáchaniu zločinu a je posudzované spoločensky oveľa prísnejšie ako spáchanie skutočného zločinu ne-bielym človekom.

Pokiaľ biely človek spáchal skutočný zločin na ne-bielom človekovi, tak je to rasistický zločin spáchaný z nenávisti, ktorý je spoločensky tak neúnosný, že je vlastne zločinom na všetkých ne-bielych ľuďoch. Biele ženy si vlastne zaslúžia takéto zaobchádzanie, pretože sú polovičkou bieleho muža. Ne-bieli ľudia sú síce tiež trestaní za páchanie trestných činov, ale z „multikultúrneho“ princípu im vôbec nehrozí také trestné a spoločenské odsúdenie ako bielym ľuďom. Toto je prepis postmodernej „multikultúrnej“ rétoriky, zbavenej politickej korektnosti a newspeaku do zrozumiteľného jazyka a popis jej praktiky. Principiálne rovnaké postavenie ako biely človek v USA má aj biely človek v Európe vo vzťahu k ne-európskym imigrantom, z nich najmä k moslimom (napr. znásilnenia Európaniek moslimami sú vlastne vyprovokované ich vyzývavým oblečením a správaním sa) a k Rómom.

Totalitná diktatúra začína hneď po víťazstve socialistickej revolúcie, potom sa socializmus buduje, postupne sa vyčerpáva a napokon, ako ukázala prax, kolabuje.

Neomarxistický multikulturalistický socializmus sa naopak začína budovať nenápadne, potom sa rozvíja súbežne s destabilizáciou spoločnosti, čo sa prejavuje v postupnom pritvrdzovaní zákonov, viď antidiskriminačný zákon, zákony proti extrémizmu a až po jej kolapse bude nastolená totalitná diktatúra, čiže končí tým, čím marxistický socializmus začínal. Budovanie postmodernej „multikultúrnej“ spoločnosti je tak dokázateľne obrovským podvodom na Európanoch a procesom postupnej kanibalizácie európskej kultúry a civilizácie „multikultúrnymi“ európskymi kanibalmi zvnútra a zároveň procesom jej postupného požierania imigrantskými kultúrami zvonka. Masová imigrácia z krajín tretieho sveta pôsobí preto na európsku spoločnosť rovnako deštruktívne ako lavína. Ekonomické a demografické dôvody podpory imigrácie sú pofidérne, profitujú z nej len korporácie a firmy, náklady a spoločenské dopady znášajú bežní Európania, čo sa bumerangovým efektom prejavuje v ich demografii. Imigrácia je ako droga, čím jej viac máme, tým viac jej potrebujeme až sa napokon sociálno-ekonomický organizmus predávkuje a skolabuje. Multikulturalizmus je preto amorálny totalitný spoločenský systém, ktorého ideológia, hodnoty a politický režim nie sú zlučiteľné s ďalšou existenciou európskej kultúry, civilizácie a samotných Európanov. Ne-európske kultúry  multikulturalizmus odmietajú, preto sú silné, sebavedomé a životaschopné; vedia ho však využiť pre svoje záujmy a ciele.

Zvolenie Baracka Obamu, prvého „Afroameričana“ za prezidenta USA vyvolalo eufóriu černochov na všetkých kontinentoch, považujú ho za „svojho“ prezidenta a panafrikanizmus nebývalo graduje. To samo o sebe nie je až tak neprirodzené, neprirodzená je eufória, ktorá postihla mnoho Európanov a vrcholné politické kruhy EÚ naprieč politickým spektrom; otvorene sa hovorí o nasledovania hodnom príklade, ktorý urýchli budovanie „multikultúrnej“ spoločnosti a odstráni všetky tenzie. Neprirodzená bola aj eufória na Západe nad prevzatím moci v Rhodézii, terajšej Zimbabwe, Robertom Mugabem, čiernym Hitlerom, ako ho mnohí nazývajú, ako aj Nelsonom Mandelou v JAR. O tom, čo sa potom dialo a deje v týchto krajinách „multikultúrne“ médiá radšej ohlušujúco mlčia. Barack Obama je nesporne vynikajúci rečník a charizmatická osoba sľubujúca vágne formulovanú „bezprecedentnú zmenu“, ale nič prevratné reálne neponúka. Totálne neprirodzené je preto to, že jeho zvolenie je označované ako prelomové nielen v dejinách USA, ale aj globálne. Politický systém v USA sa nijak nezmenil, napriek tomu je Obama obklopený takmer gloriolou Spasiteľa USA a celého sveta ešte pred tým, ako boli jeho slová a „zmena“ podložené jediným skutkom len preto, lebo je „Afroameričan“ a „vládcom“ najmocnejšej, navyše zatiaľ väčšinovo „bielej“ krajiny sveta. Jediní mne známi politici, ktorí ho považujú za to, čím v skutočnosti je, resp. by mal byť považovaný, teda novozvoleným prezidentom USA a nič viac, boli slovenský premiér Robert Fico a ruský prezident Dmitrij Medvedev. Ruské reálie sú kapitola sama o sebe, nebudem ich komentovať; prekvapila ma však reakcia slovenskej politickej scény. Výrok Roberta Fica (nie som si istý, či ho citujem presne), že „zvolením Baracka Obamu za prezidenta USA nebudeme mať chlieb lacnejší“, bol považovaný takmer za svätokrádež, či rúhanie. A to je pre vývoj reálií na Slovensku a v EÚ viac ako nebezpečný signál.

Sme svedkami zrodu nového symbolu a potenciálne legendy. Barack Obama sa stal symbolom nadvlády Afričanov nad Európanmi, satisfakciou za „príkoria, útlak“ a ďalšie nekonečné zločiny spáchané na Afričanoch Európanmi v minulosti.

Obama sa ocitá v úlohe akéhosi svetského mesiáša, ktorý má vykúpiť dedičov západnej kresťanskej civilizácie z vín svojich predkov tým, že ich definitívne sprevodí zo sveta. V „multikultúrnom“ systéme sa stal nebezpečným sebe aj všetkým ľuďom európskeho pôvodu. Môžeme predpokladať, že pozitívna diskriminácia a rasizmus ne-bielych ľudí v USA aj v EÚ ako aj imigrácia z krajín Tretieho sveta bude gradovať, čo vyvolá také rozhorčenie časti Euroameričanov, že sa medzi nimi nájde nejaký hlupák, alebo sofistikovaná skupina, ktorá spácha na Obamu atentát. Pokiaľ bude neúspešný, negatívna diskriminácia Euroameričanov sa len pritvrdí. Pokiaľ bude úspešný, Barack Obama sa stane legendou, oproti ktorej Kennedyho legenda vybledne a dôkazom toho, že Euroameričania sú v svojej podstate nenapraviteľní rasisti, ktorí musia byť v záujme stability, rasovej harmónie a tolerancie eliminovaní politicky aj fyzicky. Zimbabwe a JAR, napriek iným historickým súvislostiam a realite, sú toho osvedčeným scenárom aj príkladom. Je celkom možné, že v rámci urýchlenia „multikultúrneho“ procesu bude Obama obetovaný svojimi vlastnými ľuďmi. Pokiaľ sa atentát uskutoční, či už úspešne, alebo neúspešne, jednoznačne budú vinní Euroameričania, pretože kto ho naozaj uskutočnil sa oficiálne pravdepodobne nedokáže rovnako, ako v prípade Kennedy. Vývoj v EÚ bude mať potom pravdepodobne podobný charakter. Nech už Obama dopadne tak, alebo onak, na fakte, že multikulturalizmus je pre Európanov a ľudí európskeho pôvodu v svojej podstate deštruktívny a smrteľne nebezpečný spoločenský systém, to nič nemení.

V. Multikulturalizmus a multikultúrna výchova Okrem legislatívy a mediálnej podpory je multikultúrna výchova jedným z najdôležitejším nástrojom aplikácie ideológie multikulturalizmu v praxi. Mládež je neskúsená, emotívna a ľahko ovplyvniteľná, preto je v centre záujmu manipulátorov a demagógov. Doteraz bola mládež indokrinovaná takmer výlučne v univerzitnom prostredí, v súčasnosti sa multikultúrna výchova zavádza (plánuje zaviesť) na všetkých školských stupňoch. Principiálne odmietam tento akt z nasledovných dôvodov: multikulturalizmus definujem ako spoločenský systém budovaný (založený) na ideológii kultúrneho komunizmu, ovládaný (riadený) totalitným politickým režimom, ktorého súčasťou je (okrem iného) politická korektnosť, newspeak a hodnotový relativizmus. Tento spoločenský systém sa buduje plazivou formou, teda v opačnom slede ako prebieha budovanie socializmu – prvej fázy komunizmu. Je naplnením vízie Orwelovho 1984, kde vojna je mier, sloboda je otroctvo a nevedomosť je sila. Má charakter dúhovej totalitnej diktatúry, ktorá vzniká syntézou ideí hnedého národného socializmu (nacizmus), červeného internacionálneho socializmu (komunizmus) a ďalších farieb prezentovaných korporatívnym ekonomizmom, islamizmom, kresťanským idealizmom, naivitou, fanatizmom a posadnutosťou užitočných idiotov každého druhu. Sloboda, demokracia, rovnosť občanov pred zákonom, vlastenectva, sociálne stabilná a spravodlivá spoločnosť sú s multikulturalizmom nezlučiteľné.

Multikultúrna výchova vychádza z bazálneho princípu ideológie multikulturalizmu – všetky kultúry sú si rovné a neexistuje žiadne hodnotové kritérium, ktoré by do-kázalo poprieť tento princíp. Výnimkou, ktorá protirečí tomuto princípu, je európska kultúra, civilizácia a Európania, svojim tzv. „supremačizmom“ historicky vinní za nekonečné zločiny spáchané na ostatnom ľudstve, a preto horší ako všetky ostatné kultúry a rasy. Európska kultúra a Európania sú tak podradní voči všetkým ostatným kultúram a rasám, preto ich treba nevyhnutne „prevychovať, prerobiť, alebo eliminovať“. V podstate takto sa vyjadrujú multikultúrni „intelektuáli, vychovávatelia a nepriatelia“ Európanov. V ideológii multikuturalizmu tak evidentne vzniká prvý kardinálny rozpor, pretože táto jej časť je prakticky totožná s nacistickou ideológiou, v ktorej bol židovský „supremačizmus“ hlavným motívom protižidovského konania a dôkazom podradnosti ich kultúry a rasy vo vzťahu ku kultúre a rase „árijskej“, preto bolo protižidovské konanie morálne oprávnené a následne legalizované (Norimberské rasové zákony).

Európsky „supremačizmus“ je hlavným motívom protieurópskeho konania ideológie multikulturalizmu, je dôkazom toho, že len Európania môžu byť rasisti, teda aj dôkazom podradnosti ich kultúry a rasy vo vzťahu k všetkým ostatným kultúram a rasám, preto je protieurópske konanie morálne oprávnené a následne legalizované (Antidiskriminačný zákon a ďalšie Bruselské rasové zákony). Nacistický antisemitizmus a multikulturalistický antieuropanizmus sú tak principiálne rovnaké formy rasizmu k dvom rôznym objektom kultúrnej a rasovej nenávisti – Židom a Európanom, ktorej najvyššou formou bol v minulosti Holokaust Židov a v súčasnosti je to kultúrno-spoločenská a rasová genocída Európanov a ľudí európskeho pôvodu.

Pokiaľ použijeme formuláciu: príslušníci všetkých kultúr, rás, národností, etník, komunít atď. sú si rovní, vzniká druhý kardinálny rozpor ideológie multikulturalizmu, pretože je nutné definovať ako a v čom sú si rovní. Sú si rovní jedine v takej spoločnosti a kultúre, kde platí princíp rovnosti občanov pred zákonom, ktorý jednoznačne definuje ich práva a povinnosti bez ohľadu na rasu, národnosť atď., atď. Prakticky jedinou kultúrou, kde platí princíp rovnosti občanov pred zákonom je európsky kultúrny a civilizačný okruh, v ostatných kultúrnych a civilizačných okruhoch fungujú viac-menej komunitárne právne systémy. Najvyspelejší a najkultúrnejší právny systém tak zatiaľ, napriek všetkým jeho nedostatkom, funguje v najvyspelejšej kultúre, ktorej nositelia, Európania, sú z hľadiska ideológie multikulturalizmu pôvodcom všetkého zla na svete a „vredom na tele ľudstva“, ktorý je treba odstrániť, čo je tretí kardinálny rozpor tejto ideológie. Ideológia multikulturalizmu vychádza z Gramcsiho reformného „kultúrneho marxizmu“, vyžíva sa v „inakosti a rozmanitosti“ najrôznejších menšín a komunít, ktorým priznáva najrôznejšie „ľudské a iné práva“, zavádza systém kvót, pozitívnych diskriminácií, rovností atď., čím mení princíp rovnosti občanov pred zákonom na rovnosť práv komunít, čiže na systém komunitárneho práva.

Tento proces, príkladom ktorého je imigračná, islamistická, homosexuálna, extrémna feministická a genderová agenda je proces regresu, prezentovaný multikulturalistami ako proces progresu. V Británii už funguje prax, že Angličan dostane za bigamiu, či polygamiu tri až sedem rokov basy naostro, zatiaľ čo moslim dostane na každú ženu a deti sociálne dávky. Z hľadiska ideológie multikulturalizmu a komunitárneho systému práva (islamu) však bol jednoznačne zachovaný princíp rovnosti kultúr a ich príslušníkov! Podobné scestnosti sa vo „vyspelých Západných demokraciách“ už ani nedajú spočítať, pričom Slováci a ostatní Stredo – a Východoeurópania tieto scestnosti s nadšením preberajú. Pokiaľ komunitárne právo akceptujeme, tak ho musíme zaviesť dôkladne. Moslim potom nedostane žiadne sociálne dávky na svoje ženy a deti a Rómovia ich nedostanú tak isto. Toto sú najvypuklejšie príklady, problematika je o mnoho zložitejšia, jednoznačne však z nej vyplýva, že multikulturalizmus a rovnosť občanov pred zákonom sú navzájom nezlučiteľné.

Z princípu multikulturalizmu a multikulúrnej výchovy vyplýva, že Slováci a ostatní Európania sa majú (musia) učiť permanentne prehlbovať toleranciu a porozumeniu ku kultúrnym odlišnostiam príslušníkov veľkého počtu imigrantských kultúr, kto-rým majú (musia) byť vďační za prínos k svojmu kultúrnemu obohateniu a rozmanitosti. O tom, akým spôsobom majú (musia) byť vďační, kultúrne obohacovaní, vychovávaní a ako sa majú (musia) správať príslušníci týchto kultúr vo vzťahu ku kultúre našej, európskej a k nám, Európanom, aby sa mohli bez problémov integrovať, multikultúrna výchova mlčí. Inak povedané, multikultúrny systém vyžaduje, aby Európania bez výhrad akceptovali kultúrne odlišnosti a permanentne prehlbovali toleranciu k správaniu príslušníkov iných kultúr nezávisle od toho, či sú tieto kultúry založené na princípe rovnosti občanov pred zákonom, či sú tolerantné, alebo nie, na akom stupni kultúrno-spoločenskej evolúcie sa nachádzajú a ako sa ich príslušníci správajú všeobecne, alebo k Európanom konkrétne.

V opačnom garde ideológia multikulturalizmu to isté nevyžaduje, naopak, pokiaľ Európania otvorene požadujú od príslušníkov iných kultúr, aby rešpektovali pravidlá kultúry a spoločnosti, ktorá ich veľkoryso prijala a adaptovali svoje kultúrne odlišnosti tak, aby ich bolo možné tolerovať, považujú to multikulturalisti a nimi infikovaní príslušníci iných kultúr rovno za rasistický prejav nenávisti, diskrimináciu, netoleranciu, xenofóbiu a ďalšie „izmy a fóbie“ Európanov k „inakosti“ príslušníkov iných kultúr, či subkultúr. Dokonca už len požiadavka Európanov o toleranciu ich vlastnej kultúrnej „inakosti“ a práva žiť na svojom vlastnom území po svojom, je považovaná za rasizmus, diskrimináciu, netoleranciu, xenofóbiu atď. Európanov k „inakosti“ príslušníkov iných kultúr, či subkultúr. Z princípu multikulturalizmu výlučne príslušníci iných kultúr majú právo určovať pravidlá súžitia, pokiaľ toto právo úplne nedosiahnu, dovtedy sú kultúrne, rasovo, sociálne a inými nespočetnými spôsobmi utláčaní, diskriminovaní a vykorisťovaní. O problematike do-siahnutého stupňa kultúrno-spoločenskej evolúcie a kompatibility kultúr sa vážne ani nediskutuje, lebo je v priamom rozpore s bazálnym princípom kultúrneho komunizmu – rovnosťou všetkých kultúr.

Teoreticky je ideológia multikulturalizmu a z nej odvodená multikultúrna výchova nádherná a úžasne príťažlivá cesta k vybudovaniu kultúrneho komunizmu – ďalšieho svetlého zajtrajšku pre všetky kultúry a ich príslušníkov. Táto ideológia však v praxi z vyššie uvedených dôvodov pôsobí na európsku spoločnosť a kultúru takým deštruktívnym a destabilizačným spôsobom, že jej kolaps je nevyhnutný. Každodenná realita Paríža, Malmö, rómskeho Slovenska atď. to jednoznačne potvrdzuje.

Z hľadiska ideológie multikulturalizmu samozrejme za všetko môžu rasistickí, netolerantní, diskriminační, xenofóbni a inými kultúrnymi, či charakterovými neduhmi postihnutí Európania. Prečo je to tak má svoju zvrátenú logiku. V rámci budovania spoločenského systému kultúrneho komunizmu má kultúra Európanov a Európania postavenie buržoázie, čiže varianty triedneho nepriateľa, ktorý „utláča a vykorisťuje“ všetky ostatné kultúry, rasy, etniká, komunity atď., preto stojí z princípu kultúrneho komunizmu v podstate ako kultúrny zločinec a vyvrheľ mimo zákon. Práve z tohto postavenia európskej kultúry a Európanov vyplýva „etika“ konania multikulturalistov, ostatných rás, etník, menšín, komunít a imigrantov (výstižnejšie povedané nájazdníkov, dobyvateľov a kolonistov) z iných kultúrnych okruhov voči nim. Interpretované marxleninským spôsobom: „utláčané a vykorisťované“ menšiny a komunity každého druhu (proletariát) sa môžu úspešne multikultúrne rozvíjať len vtedy, keď bude eliminovaný „utláčateľ a vykorisťovateľ“, čiže európska kultúra a jej nositelia, Európania (buržoázia), len vtedy môže byť dosiahnutá skutočná „rovnosť a spravodlivosť“ v postavení príslušníkov všetkých kultúr, rás, etník, pohlaví, sexuálnych orientácií atď.

„Utláčaní a vykorisťovaní“ musia preto zvrhnúť „utláčateľov a vykorisťovateľov“ aby mohli nastoliť nový, multikultúrny variant diktatúry proletariátu. Multikulturalisti, pokračovatelia „Frankfurtskej školy“ a „Novej ľavice“ vytvorili naozaj brilantný postup vymývania mozgov, aby to Európania a hlavne ich mládež nepostrehli. Multikultúrna revolúcia sa preto uskutočňuje pod heslami slobody, demokracie, rovnosti, ľudských práv, sociálnej spravodlivosti, boja proti rasizmu, diskriminácii, netolerancii, xenofóbii, homofóbi , islamofóbii, extrémizmu a ďalším nekonečným „vinám a neduhom“, z ktorých je obviňovaná exkluzívne európska kultúra, civilizácia a Európania. Také niečo zďaleka neexistovalo ani v dobách najtvrdšej „normalizácie“ po roku 1968. Ostatne, vtedajšia mládež aj bežní občania nemali vymyté mozgy a ich „kultúrny nepriateľ“ boli ZSSR, KSČ a ich komunistická ideológia, ktorej, zatiaľ úspešným pokračovateľom je multikulturalistická ideológia kultúrneho komunizmu.

Hostiteľská väčšinová európska kultúra je v podstate len jedna, čiže v rámci multikultúrnej spoločnosti je relativizačne (nie relatívne) len jednou menšinou z veľkého počtu kultúr, ktorým sa, z hľadiska kultúrneho komunizmu, logicky musí prispôsobiť. Technicky je to však nemožné, napokon by sa museli podriadiť všetci všetkým a všetci by riadili všetkých, čo je dokonalá anarchia a chaos. Z uvedeného vyplýva, že VŹDY musí existovať nejaká dominantná kultúra (v dobách „totality“ to bolo marxleninské učenie). Multikulturalizmus je však len náhradka marx-leninizmu, preto multikulturalisti, aby neporušili otvorene samotný princíp ideológie multikulturalizmu, uzavreli podivnú alianciu s islamom, ktorý postupne získava v Európe dominantné postavenie, islamizuje ju, samozrejme pod humanistickým heslom boja proti islamofóbii. Pokiaľ to Európania nie sú ochotní akceptovať, či už z dôvodov pochopenia podstaty a charakteru multikulturalizmu, alebo len inštinktívne, tak sú, rovnako ako ich kultúra rasistickí, netolerantní, diskriminační, xenofóbni, či postihnutí inými kultúrnymi a charakterovými neduhmi nezávisle na tom, ako sa voči nim správajú príslušníci ostatných kultúr a akej kvality sú ich kultúry. Na tomto paradoxe je založené samotné fungovanie spoločenského systému multikulturalizmu, ktorý je v nerelativizačnej realite obyčajnou brutálnou totalitnou diktatúrou menšín a komunitárneho práva nezávisle od jej krásneho obalu. Bez totalitnej diktatúry je multikulturalizmus absolútne nefunkčný. Kultúry mimo európsky civilizačný okruh multikulturalizmus budovaný na ideológii kultúrneho komunizmu nepoznajú, je mimo dosah ich chápania, preto sa ich príslušníci podľa toho aj správajú; oprávnene pohŕdajú Európanmi, ich kultúrou a civilizáciou, ktorú považujú za úpadkovú a menejcennú. Ako si multikulturalisti predstavujú pokračovanie podivnej aliancie s islamom po nadobudnutí jeho dominantného postavenia v Európe mi nie je jasné.

Vzhľadom na mierumilovnosť a tolerantnosť islamu multikulturalisti pravdepodobne konvertujú a s nadšením zavedú šaríú, ako najväčší výdobytok multikulturalizmu. No nekúp to, ty zadubený, spiatočnícky a rasistický Európan!

Benjamin Kuras napísal: „Politická korektnosť by sa dala najjednoduchšie popísať ako myšlienková tyrania voči normálnej väčšine, fungujúca tak, že predstiera ohľaduplnosť a súcitnú láskavosť voči všetkým možným nenormálnym menšinám, ktoré vníma ako tak či onak znevýhodnené, a musí ich preto zvýhodniť. Tých si do-káže navymýšľať toľko, až z nich urobí privilegovanú väčšinu a z normálnej väčšiny znevýhodnenú menšinu”. K tejto definícii musím doplniť, že sa to týka aj „normálnych“ menšín. Podľa politicky nekorektnej metodiky vyvinutej v USA, v priemernej „multikultúrnej“ krajine západného typu počet príslušníkov utláčaných, diskriminovaných a vykorisťovaných menšín a komunít trojnásobne prevyšuje reálny počet obyvateľstva, čo dokazuje platnosť definície pána Kurasa. Pokiaľ preložíme politickú korektnosť a multikultúrny newspeak do zrozumiteľného jazyka, tak rasizmus, diskriminácia, netolerancia, xenofóbia a iné kultúrne, či charakterové neduhy Európanov, je ich rovnaké konanie a správanie sa ako ne-Európania, alebo aj len nesúhlas a averzia ku konaniu a správaniu sa ne-Európanov voči nim.

Ešte stručnejšie povedané, rasizmus Európanov je aj ich odpor voči rasizmu ne-Európanov. Aby kultúrny komunizmus mohol reálne fungovať, musel byť prijatý aj hodnotový systém postmoderny, ktorým je pluralita a relativizácia hodnôt. Komplexným univerzálnym hodnotovým kritériom postmoderny je negácia všetkého, čo dosiahla európska kultúra a civilizácia na základe akceptácie exkluzivity jej nekonečnej historickej viny za nekonečný „útlak, vykorisťovanie a príkoria“, ktoré spáchala na ostatnom ľudstve. Z tohto dôvodu sú všetky ostatné kultúry a ich príslušníci pre Európanov a ich kultúru „obohacujúce a naplňujúce rozmanitosťou“. Inak povedané, všetko, čo je hodnotné u menšín, ako kultúrna, rasová, národnostná a iná identita, ako aj hrdosť na ňu, je u Európanov opovrhnutia hodný kultúrny imperializmus, rasizmus, nacionalizmus, extrémizmus atď. Európania sú tak povinní obdivovať a prijímať všetko cudzie a pohŕdať a zavrhovať všetko svoje, aby boli schopní „obohacovať sa a napĺňať rozmanitosťou“.

Pokiaľ tak nerobia, páchajú ťažký multikultúrny zločin.

Budovanie systému privilégií, špeciálneho zaobchádzania a ochrany „sociálne a inými nekonečnými spôsobmi utláčaných, diskriminovaných a vykorisťovaných menšín a komunít“ je prakticky najdôležitejšou agendou EÚ. Samozrejme, všetko sa deje na úkor európskych majorít. Multikulturalizmus tak ideologicky len vymenil objekt „útlaku a vykorisťovania“. Zo „starého marxistického proletariátu“, čiže utláčanej a vykorisťovanej väčšiny na čele s jej avantgardou – komunistickou stranou sa stal „utláčateľ a vykorisťovateľ“ „nového multikultúrneho proletariátu“, čiže „utláčaných a vykorisťovaných“ menšín, ktorých z utrpenia môžu vyslobodiť len „avantgardné“ Elity.

Prakticky tak došlo k výmene proletariátu, konečne sa podarilo vymeniť ľud, pričom „ľavicová verchuška“ splynula s Elitou. EÚ tak prakticky pod agendou rovnosti a iných „humanistických“ hesiel buduje paradoxne hierarchický systém podobný feudalizmu, v ktorom majú európske majority postavenie poddaných a minority, na čele s Elitami majú postavenie feudálov. V praxi to v podstate funguje takto: pokiaľ pán zbije poddaného, všetko je v poriadku, je to jeho právo, pokiaľ poddaný zbije pána, spáchal zločin, ktorý musí byť potrestaný. Typickým príkladom týchto praktík je vzťah 16 Gádžov a Rómov. Pokiaľ Rómovia KOLEKTÍVNE tyranizujú Gádžov (ako ukazuje prax, vedie ich k tomu nielen ich kultúrna odlišnosť, ale aj rasová nenávisť ku Gádžom, ktorou ich nainfikovali multikulturalisti – presvedčili Rómov, že rasistickí Gádžovia ich neustále bezdôvodne diskriminujú a ubližujú im len preto, že sú Rómovia a inej farby pleti) a tí k nim potom pociťujú KOLEKTÍVNE averziu, či jednotlivo dokonca nenávisť, tak je to automaticky rasová nenávisť a netolerancia Gádžov ku kultúrnej a rasovej odlišnosti Rómov. Pokiaľ Gádžom stečú nervy a Rómom otvorene kladú odpor, tak je to už rovno rasistický zločin z nenávisti, čiže priamo vzbura proti „multikultúrnym“ Elitám. Samozrejme, bežná realita je oveľa pestrejšia, v populácii bežných poddaných sa nájdu osvietenci, zbojníci aj lumpi nazývaní moderne radikáli, extrémisti, neonacisti, skíni a podobne, principiálne však slúžia menšiny a komunity ako dôležitý nástroj na udržanie „poddaných“ Európanov v poslušnosti a viere v spravodlivosť multikultúrneho spoločenského systému. V systéme multikulturalizmu sa tak dôsledok stáva príčinou, obeť páchateľom a šarlatánstvo vedou. Divide et impera – to je základ politiky multikulturalizmu.

Multikulturalizmus existuje v dvoch formách – ako multikultúrnosť (multikulturalita), čiže daný stav procesu kultúrno-spoločenskej evolúcie a ako spoločenský konštrukt sociálneho inžinierstva založený na ideológii kultúrneho komunizmu. V princípe sa však nejedná o dve formy toho istého javu, ale o dva diametrálne odlišné javy natlačené do jednej formy. Pokiaľ formu rozbijeme (tak som urobil), vzniknú dva samostatné javy a ich formy, ktorými je nutné zaoberať sa samostatne a vzájomne ich porovnávať (tak som urobil). V svojej knihe už požívam multikultúrnosť (multikulturalitu) a multikulturalizmus ako samostatné pojmy pre dva rôzne javy a k tomu aj príslušnú novú terminológiu. V tomto traktáte sa snažím používať súčasnú terminológiu tak, aby nedošlo k väčšiemu zmätku. V rámci postmodernej plurality a relativizácie hodnôt je absencia schopnosti diskriminácie (Rozlišovanie, čiže pojem z informatiky interpretujúci fungovanie živých systémov. Znevýhodnenie a diskriminácia sú dva diametrálne odlišné pojmy a javy) medzi týmito formami multikulturalizmu príčinou multikultúrneho harašenia idealistov, fanatikov z radov užitočných idiotov, zbabelcov a zapredancov v službách mocenských a ekonomických záujmov Elít.

Multikultúrnosť (multikulturalita) je historicky relatívne ľahko pochopiteľná, preto sa zaoberám výlučne rozborom multikulturalizmu, čím reagujem na rasistickú mediálnu a legislatívnu smršť multikulturalistov proti európskej kultúre a Európanom. Keďže som Slovák aj Európan, tak to pokladám aj za útok proti mne a urážku môjho národa, mojej hrdosti a cti, čiže to oprávnene beriem osobne. Za zlomok invektív proti Európanom a ich kultúre sú schopní moslimovia a ich duchovní v mene svojho náboženstva mieru a tolerancie vraždiť (Theo van Gogh) a vydávať fatwy (Salomon Rushdie). Zatiaľ sa Európa natoľko multikultúrne nezbarbarizovala, aby Európania začali používať takéto archaické metódy riešenia vecí hrdosti a cti, hoci to, vzhľadom na situáciu v Európe, začína byť veľmi inšpirujúce. Zatiaľ nie sú multikulturalisti súdení, napriek nimi preukázateľne spáchaným a naďalej permanentne páchaným zločinom na európskej kultúre a na Európanoch. Zatiaľ majú navrch multikulturalisti, ktorí prostredníctvom antidiskriminačného zákona, zákona proti extrémizmu a ďalšími Bruselskými rasovými zákonmi (typu zákonov proti zločinom z nenávisti, predsudkov atď.) eliminujú svojich oponentov rovnako, ako v minulosti nacisti, boľševici, inkvizítori, v súčasnosti aj minulosti džihádisti a ďalší obrancovia a šíritelia „pravej viery“.

Európania majú v súčasnosti prakticky rovnaké postavenie ako Židia za Hitlera, čiže z princípu multikulturalizmu sú vinní za všetko zlo v Európe aj vo svete, a preto podradní všetkým ostatným kultúram a rasám (Tobias Hϋbinette, švédska ľavica EXPO, rok 1996). Ideológia multikulturalizmu je tak paradoxne sama založená na princípe nenávisti k európskej kultúre, civilizácii a Európanom a nielen spĺňa, ale dokonca ďaleko prevyšuje všetky morálne aj legislatívne kritéria, na základe ktorých by ju a jej šíriteľov bolo možné postaviť mimo zákon v zmysle zákona o hanobení rasy, národa, náboženského presvedčenia atď., podpory a propagácie hnutí smerujúcich k potláčaniu ľudských práv a slobôd, zločinu genocídy, ako aj ďalších zločinov.

Ideológia multikulturalizmu je principiálne rovnaká ako nacistická, prispôsobila sa však dobe, prevzala kamufláž neomarxistickej agendy menšinových, ľudských a iných práv, rovnosti atď., takže jej zvrhlosť nie je na prvý pohľad opticky viditeľná ako u priamočiarej ideológi nacistickej. Obidve ideológie sú v svojej podstate ľavicovo-extrémistické, slúžiace korporatívnym elitám, čiže veľkému biznisu, ktorý ostatným obyvateľstvom, rétorikou a legislatívou kto koho a ako utláča, diskriminuje, vykorisťuje a robí príkoria, len manipuluje. Až pochopenie postavenia Židov v nacistickom Nemecku a vtedajšej Európe mi otvorilo oči, až potom som dokázal analyzovať postavenie Európanov v súčasnej multikultúrnej Európe a vo svete. Tak, ako sa všetci Nemci za nacizmu stali so svojim aj bez svojho pričinenia rasistickí antisemiti, zločinci a agresori, rovnako sa v multikultúrnom spoločenskom systéme stali rasistickí antieuropanisti, zločinci a agresori všetci multikulturalisti a so svojim aj bez svojho pričinenia aj všetci príslušníci iných kultúr, rás, národov, etník atď. Výnimku tvorili a tvoria len odporcovia týchto systémov. Multikulturalizmus, ktorý už odmieta veľká väčšina Európanov, je zámerne vulgarizovaná rovnostárska ideológia, funguje ako Prokrustovo lôžko a jej výsledkom budú zákonite len rieky krvi (Enoch Powell, rok 1968) pokiaľ nebude včas zvrhnutá. Boj proti multikulturalizmu, multikulturalistom a návratu do stredovekej doby temna je preto legitímnym národno-oslobodzovacím bojom, reconquistou, národov Európy proti barbarským nájazdníkom, dobyvateľom, kolaborantom a tmárom, teda bojom za skutočnú slobodu, rovnosť a demokraciu. Pre začiatok by stačilo zriadiť európsku variantu ADL (Anti Defamation League).

VI. Nosné detaily problematiky a metodika jej skúmania Pri skúmaní problematiky som sa inšpiroval metodikou exaktných vied, mohol som si to dovoliť, pretože ich nezneužívam na žiadne sociálno-ekonomické experimenty. Skúmal som multikulturalizmus ako pokus, ktorý jeho tvorcom vedome, alebo nevedome nevyšiel a hľadal principiálne príčiny jeho výsledku. Vytvoril som si tak ideologicky a politicky neutrálny priestor, v ktorom absentuje renomovaná, ideologicky a politicky angažovaná konkurencia intelektuálov a filozofov. Sústredil som sa na skúmanie detailov, spojil ich v systém a overoval, či je ho možné úspešne aplikovať všeobecne. Moje závery vznikli skúmaním hlavne týchto nosných detailov: 1. Rasizmus, diskriminácia, netolerancia, xenofóbia, rovnosť, ľudské práva …

2. Menšinová problematika všeobecne

3. Problematika homosexuálnej komunity

4. Rómska problematika

5. Demografia, ekonomika a sociálny systém

6. Arabsko-islamský svet, vzťah Európy a Izraela k nemu a navzájom

7. Vzťahy v a k EÚ

1. Rasizmus, diskriminácia, netolerancia, xenofóbia, rovnosť, ľudské práva …

Rasizmus, diskriminácia, netolerancia, xenofóbia, rovnosť, ľudské práva atď. sú pojmy, ktorými nás masmédiá ohlušujú prakticky denne a sú aj námetom častých odborných aj „odborných“ diskusií; z hľadiska multikulturalizmu predstavujú zatiaľ najzávažnejší spoločenský problém v EÚ, okrem finančnej krízy samozrejme. Ani jeden z uvedených pojmov nie je však jednoznačne definovaný, čo predstavuje značné riziká ich nesprávnej, či bezbrehej interpretácie. Spoločenské vedy a filozofia nie sú jednoducho schopné ich jednoznačných definícií, preto som tento problém riešil interdisciplinárne, teda s pomocou exaktných vied. Najdôležitejší pojem je diskriminácia.

1. Diskriminácia nie je znevýhodnenie, ale rozlišovanie, ktoré je základom fungovania živej hmoty. Nerozlišuje, čiže nediskriminuje len mŕtva hmota. Živočíchy diskriminujú, čiže rozlišujú vonkajšie podnety podľa svojich zmyslov, človek ako mysliaci tvor navyše disponuje hodnotovými kritériami, na základe ktorých podnety rozlíši, identifikuje ich a urobí rozhodnutia dôležité pre jeho život a život spoločnosti. Diskriminuje, čiže rozlišuje pozitívne, negatívne, neutrálne, správne, alebo nesprávne. Aj nulová diskriminácia je preto diskriminácia rovnako, ako aj nula je číslo s nulovou hodnotou. Diskriminácia je matematický postup výpočtu a jeho aplikácií, ktorý je bežne dostupný, len treba využiť znalosti vzdelaných ľudí, ktorí ho poznajú. Pokiaľ hoci-kto tvrdí, že je diskriminovaný, tak len zneužíva súčasné bezbrehé ponímanie tohto pojmu. Toľko veľmi stručne.

2. Rasizmus je rasová diskriminácia, čiže rozlišovanie ľudí podľa farby pleti a ďalších telesných znakov. Tento pojem nie je vlastne správny, jeho kvalitu lepšie interpretuje už takmer zabudnutý pojem Rasializmus. Jedna ľudská rasa neexistuje, existuje ľudský rod v rámci primátov. Rozlišovanie odlišností medzi ľudskými rasami nie je nič zlé, je to rozlišovanie ako ktorékoľvek iné. Ideologicky zaznávaná vedná disciplína, ktorá takéto odlišnosti a rozdiely skúma, ich jednoducho skúma preto, lebo reálne existujú. Skúmanie týchto rozdielov nie je preto prejavom rasizmu. Ako každá veda, tak aj výsledky jej skúmania môžu byť nesprávne interpretované, resp. zneužité. Novodobý rasizmus je potom extrémistický prejav, zneužitie rasializmu.

Z historického hľadiska je rasizmus systém privilégií, výsad a obmedzení, v ktorom hlavným hodnotovým kritériom zaradenia človeka do spoločnosti je farba pleti a ďalšie telesné znaky. Prakticky všetky spoločenské systémy, s výnimkou novodobej demokracie, kde platí princíp rovnosti občanov pred zákonom, boli systémami, založenými na privilégiách, výsadách a obmedzeniach, vyplývajúcich z komunitného právneho systému, zaraďujúceho ľudí do spoločenskej hierarchie podľa toho, do ktorej komunity sa narodili. Je to systém tried, vrstiev, kást a podobne, v rámci ktorých boli vždy určité tenzie. Rasizmus nie je preto v princípe rasová nenávisť, je to systém, v ktorom môže za určitých podmienok rasová nenávisť vzniknúť. Môže ju spustiť nenávistná rasistická teória, pocity ukrivdenia, alebo čokoľvek iné. Rasizmus teda nie je rasová teória tvrdiaca, že rasy existujú a navzájom sa od seba líšia, ale na rozdiel od súčasnosti, aj popieranie tohto faktu. Toľko veľmi stručne.

3. Tolerancia nie je znášanlivosť, ale medza, limit znášanlivosti od spoločensky uznaného priemeru, po prekročení ktorej je neakceptované, alebo trpené konanie daného jednotlivca, či kolektívu vnímané spoločnosťou už ako spoločensky neúnosné, preto zákonom postihované a zmena konania zákonom vynucovaná. To isté platí aj v prípade, že jednotlivci, či kolektívy nie sú schopní znášať ani spoločensky uznaný priemer, teda v opačnom garde. Toľko veľmi stručne.

4. Xenofóbia, ako každá fóbia, je iracionálny strach a obavy z cudzincov a z všetkého, čo prinášajú. Nie je to teda racionálny strach a obavy z cudzincov, o ktorých vieme čo sú zač a čo prinášajú. Právny postih, na rozdiel od súčasnosti, by mal byť prípustný len v prípade protiprávneho konania na základe neoprávnenej xenofóbie. Je protiprávne trestať niekoho za to, že niekoho nemá rád, preto ho neprijme do zamestnania a podobne, čo umožňuje antidiskriminačný zákon. Xenofóbia sa nemá pliesť s opatrnosťou. Toľko veľmi stručne.

5. Rovnosť, ľudské práva atď. sú v súčasnosti interpretované buď vulgárne, alebo zastaralo. Napr. vzhľadom na rozdielne chápanie ľudských práv a demokracie v rôznych kultúrach, nie je možné ich rozšíriť univerzálne a sami nie sú univerzálne.

Problematika si zaslúži viac pozornosti a podrobnejší rozbor, usúdil som však, že pre dané účely je tento rozsah postačujúci. Toľko veľmi stručne.

2. Menšinová problematika všeobecne

Menšinovej problematike nie je možné rozumieť, pokiaľ nepochopíme, že menšina a komunita nie je to isté.

1. Národ, národnostné, etnické a iné menšiny v štáte sú definované vizuálnymi znakmi (rasa, stavba tela apod.), akustickými znakmi (jazyk), kultúrou a príbuzenskými znakmi ľudí, ktorí pociťujú v rámci nich rodovú, či inú kolektívnu súdržnosť. Súčet počtu príslušníkov národnostných a iných menšín a štátotvorného národa, či národov v štáte je rovnaký, ako celkový počet jeho obyvateľov.

2. Komunita je definovaná:

a. pohlavím a vekom skupín jedincov, ktoré stanovuje príroda – muž, žena, dieťa, mládenec, dievčina, starec a starena…, pričom súčet počtu príslušníkov týchto komunít v štáte je rovnaký, ako celkový počet jeho obyvateľov.

b. vierovyznaním, pričom počet príslušníkov jednotlivých vierovyznaní, či ateistov v štáte je rovnaký ako celkový počet jeho obyvateľov, pokiaľ sa príslušnosť k vierovyznaniu nestane národnosťou ako moslimovia v Bosne.

c. skupinou osôb, ktorých spájajú spoločné záujmy a ciele sociálne, zdravotné a iné spoločné znaky nezávisle na tom, kam prináležia podľa bodu 1., 2. a. a 2.b., pričom súčet počtu príslušníkov komunít v štáte je daný počtom kritérií pre komunity.

Počet príslušníkov komunít kombinatoricky prevyšuje celkový počet jeho obyvateľov.

Po takomto definovaní menšín a komunít môže začať vedecké skúmanie problematiky, ktorá je v postmodernej „multikultúrnej“ spoločnosti na prioritnom stupni záujmu. Robí to však spôsobom typickým pre relativizmus, čiže v rámci „presadzovania rovnosti“ nerozoznáva rozdiely medzi bodom 1. a 2., preto z toho vzniká dokonalý chaos. Výpočty podľa metodiky vyvinutej v USA ukazujú, že len počet príslušníkov „utláčaných“ menšín a komunít v priemernom „multikultúrnom“ štáte trojnásobne prevyšuje skutočný počet jeho obyvateľov. Z toho vyplýva, že budovanie „multikultúrnej“ spoločnosti je v priamom rozpore s fungovaním a existenciou štátu. Politik, ktorý je zodpovedný za „multikultúrnu“, menšinovú a ľudskoprávnu politiku tak nevyhnutne pácha intelektuálnu samovraždu. Vychádzam zo Základnej definície: V právnom štáte, založenom na slobode, demokracii a rovnosti občanov pred zákonom sú zohľadňované všetky oprávnené záujmy a prirodzené práva národnostných menšín a komunít, ako aj solidarita k príslušníkom hendikepovaných komunít. Pokiaľ existujú práva, musia existovať aj povinnosti: nie však tak, že jedni majú hlavne práva a druhí hlavne povinnosti.

3. Problematika homosexuálnej komunity

Homosexualita je sexuálna anomália a pokiaľ sa prevádza medzi dospelými jedincami, tak má byť posudzovaná ako ktorákoľvek iná zdravotná anomália, či už vrodená, alebo získaná. Homosexualita si nezasluhuje odsúdenie, ale ohľad, ktorý sa v primerane tolerantnej spoločnosti prejavuje tým, že pokiaľ sa homosexualita neprejaví v pedofilnej verzii, tak majú homosexuáli právo priznať otvorene svoju sexuálnu orientáciu a zastávať v spoločnosti akékoľvek postavenie, zodpovedajúce ich schopnostiam, vrátane pedagogickej činnosti u detí. Je vcelku pochopiteľné, že si homosexuáli želajú poistiť svoj status v spoločnosti aj právne, čo stelesňuje ich úsilie získať právo na registrované partnerstvá, založené na sexe a citoch, nie však na reprodukcii populácie.

Tu vzniká prvý problém, pretože rovnaké právo na registrované partnerstvá majú potom aj ďalšie komunity. Pokiaľ by homosexuáli neprekročili medze tolerancie tolerantnej spoločnosti, bolo by všetko v poriadku a problematika sa mohla zmysluplne a definitívne uzavrieť. Homosexuáli a ich neomarxistickí postmoderní lobbysti však tieto medze nehorázne prekročili a sami sa stali netolerantnou a agresívnou komunitou, vydávajúcu svoju sexuálnu orientáciu za alternatívny spôsob života, ktorý vehementne propagujú na svojich extravagantných Gay (Queer)-parádach. Dokonca dosiahli už aj to, že sa ich „alternatívny spôsob života“ propaguje aj u sexuálne a emocionálne nezrelých deťoch nielen v masmédiách, ale dokonca aj na školách. Averzia a odpor proti týmto zvrhlostiam je už v mnohých krajinách EÚ kvalifikovaná dokonca ako trestný čin homofóbie, čiže ako zločin z nenávisti k homosexuálom. Karta sa oproti minulosti obrátila: ešte nedávno bola homosexualita zločinom a psychickou poruchou, v súčasnej postmodernej relativizačnej spoločnosti sa pomaly, ale isto stáva anachronizmom, zločinom a psychickou poruchou heterosexuálna rodina, manželstvo a rodenie bielych detí.

Prečo sa potom čudujeme, že Európania majú taký demografický prepad? Pre kontinuitu vývoja spoločnosti sú homosexuálne partnerstvá rovnako bezcenné, ako bezdetné heterosexuálne manželstvá, ktoré však majú jedno podstatné pozitívum: môžu adoptovať deti, ktorým sú schopní zabezpečiť výchovu prospešnú pre celú spoločnosť. Homosexuáli to nedokážu, môžu síce zabezpečiť adoptovaným deťom blahobyt a „lásku“ ako boháči svojim zvieracím miláčikom, ale vychovať z detí môžu len sexuálne a emocionálne nevyrovnaných kriplov. Budem interpretovať slová jedného zo zakladateľov holandského hnutia za „ľudské práva“ homosexuálov. Netajil sa tým, že homosexuáli chcú dosiahnuť status heterosexuálnej rodiny, manželstva a všetky požitky z tohto statusu vyplývajúce. Nemajú podstate záujem o adopciu detí, podľa jeho slov je ľudstvo aj tak premnožené.

Dosiahnutie práva na adopciu detí považuje len za spôsob, ako status heterosexuálnej rodiny formou manželstva dosiahnuť, čo však, paradoxne nie je možné bez dezintegrácie heterosexuálnej rodiny, manželstva, jeho statusu a funkcii v kontinuite vývoja spoločnosti. Univerzálny princíp neomarxistickej postmoderny sa aj tu naplno a negatívne prejavuje. Demografia je preto kruté, ale spravodlivé hodnotové kritérium. Čiže status, požitky a sex, či už s citom, alebo bez neho, sú pre homosexuálov v podstate jediným hodnotovým kritériom, do ktorého im vôbec nezapadá obetovanie sa pre deti a spoločnosť, čiže náklady na vytvorenie skutočných hodnôt.

Politikov, ktorí túto zvrhlosť podporujú a dokonca zákonom legalizujú možno obviniť zo spáchania týchto trestných činov: z porušenia princípu rovnosti občanov pred zákonom, z legalizácie negatívnej diskriminácie statusu rodiny a manželstva a pozitívnej diskriminácie homosexuálneho manželstva, z legalizácie ekonomického podvodu, z porušenia práva dieťaťa na heterosexuálnu výchovu, z navádzania detí na homosexuálne správanie pred ich sexuálnou a emocionálnou zrelosťou, čiže z ich psychického týrania a zneužívania, ako aj z legalizácie genocídy spoločnosti. Keby fungoval právny štát a nebol by legalizovaný antidiskriminačný zákon a systém zákonov s ním súvisiace, čiže Bruselské rasové zákony, za toto všetko by mohli byť títo politici za normálnych okolností stíhaní a mohli by si vyslúžiť aj peknú paletu trestov.

Bruselské rasové zákony spolu s ich tvorcami preto musia skončia tak, ako Norimberské rasové zákony a ich tvorcovia.

4. Rómska problematika

Mal som odvahu podstúpiť riziká potenciálneho obvinenia z rôznych módnych nezmyslov, preto som pokusne urobil virtuálnu substitúciu. Gádžom som prišil žlté Dávidove hviezdy a urobil som porovnanie vzájomného správania a postavenia s Rómami. Výsledok zodpovedal dôvodu substitúcie. V situácii zbavenej zabehnutých stereotypov mi vyšlo, že postavenie Gádžov sa reálne podobá postaveniu Židov a postavenie Rómov sa reálne podobá postaveniu Nemcov v inkriminovanej ére. Toto si Gádžovia intuitívne uvedomujú, ale racionálne si to nevedia vysvetliť. To ich doslova irituje, pretože nedokážu pochopiť, že v „multikultúrnej“ spoločnosti sú príkoria, ktoré údajne páchajú na Rómoch v skutočnosti príkoria, ktoré páchajú Rómovia na nich.

Hodnotový systém postmodernej „multikultúrnej“ spoločnosti je jednoducho nastavený tak, že čím je kultúrna úroveň menšiny, komunity atď. zaostalejšia, či nekompatibilnejšie a jej príslušníci agresívnejší, netolerantnejší, či rasistickí, tým väčšiu ochranu, privilégiá a špeciálne zaobchádzanie požívajú. Od majoritnej spoločnosti sa zase vyžaduje, aby sa jej „tolerancia prehlbovala“ úmerne stupňu agresivity, netolerancie a rasizmu menšín, či komunít a prejavovala dokonalý apeasment vo vzťahu k nim. Pokiaľ to tak jej príslušníci nerobia a otvorene rebelujú, alebo dokonca len prejavia averziu k týmto menšinám, či komunitám a nespokojnosť so svojim otrockým postavením, sú paradoxne obviňovaní zo zločinov, ktoré sú v skutočnosti páchané na nich. Aj sociálny systém multikultúrnej spoločnosti je nastavený tak, aby bol „spravodlivý a rovný“ pre všetkých, v skutočnosti však vytvára podmienky výhodné prevažne pre menšiny, či komunity so zaostalejšou, alebo inou kultúrnou úrovňou ako má majoritná spoločnosť. Na Slovensku sa to zatiaľ prejavuje v podstate len u Rómov, preto je rómska problematika v centre záujmu menšinovej politiky.

Rozoberiem realitu aká je a nie ako sa javí, či oficiálne prezentuje. Kultúrno-spoločenská úroveň rómskej menšiny ako celku je podstatne zaostalejšia ako majoritná, čo je jednoducho fakt a spôsob ich integrácie do majoritnej spoločnosti a pracovného zaradenia v intenciách ideológie „multikultúrneho“ komunizmu spadá zase skôr do žánru sci-fi a nie reálnej politiky. Zahmlievania typu: veď všetci nie sú takí zaostalí, sú v kontexte riešenia problematiky ako celku zavádzajúce a nepodstatné. 80 až 90 % Rómov žije na sociálnych dávkach a prídavkoch na deti, pričom môžeme pozorovať očividný fakt, že sa na rozdiel od majoritnej spoločnosti úspešne, takmer geometricky rozmnožujú.

Dôvod je jednoduchý. V každej zaostalejšej, či primitívnejšej spoločnosti je počet detí neplánovaný a koľko detí sa dožije dospelého veku je závislý na zdroji potravy, kvalite zdravotnej starostlivosti a bývaní. Napriek tomu, že väčšina Rómov žije v chatrčiach, či zdevastovaných bytoch, majú najstabilnejšie sociálne a kultúrno-spoločenské podmienky, čo sa prejavuje v ich demografickej a geografickej expanzii. V rámci „sociálne spravodlivej spoločnosti“ prosperujú aj bez toho, aby sa snažili vzdelávať a pracovať, pričom rodenie detí je v podstate zdrojom ich príjmov a potešenia zároveň. Z tohto však zároveň vyplýva, že majoritná spoločnosť neprosperuje a vykazuje demografický prepad paradoxne v dôsledku toho, že majú nestabilné sociálne a kultúrno-spoločenské podmienky. Pozitívny demografický vývoj bol v evolúcii ľudstva vždy kritériom bohatstva danej spoločnosti. Vyspelá a bohatá rozvinutá majoritná spoločnosť je tak paradoxne chudobná a chudobní nerozvinutí Rómovia sú paradoxne bohatí. Pokiaľ pochopíme mentalitu „Detí vetra“, tak nám talianske „jesť a spať, tancovať a spievať“ dáva jednoznačný výsledok. Opätovne musím odmietnuť zahmlievania typu: veď nie sú všetci takí a rómska kultúra je výnimočná a osobitná ako zavádzajúce a nepodstatné pri riešení problematiky.

Samozrejme, že Rómovia nie sú slepí a závidia Gádžom ich životný štandard, závisť je prirodzená ľudská vlastnosť. Lenže Rómovia obviňujú zo svojho postavenia Gádžov, čiže majoritnú spoločnosť ako celok, nie seba a svoju zaostalú kultúru, ktorá im prakticky neumožňuje, aby sa pozdvihli na vyššiu úroveň. Rôzne „ľudskoprávne a protirasistické“ mimovládne organizácie (MVO) dokázali zmanipulovať Rómov tak, že vyvolali u nich všeobecnú nenávisť k Gádžom a majoritnej spoločnosti ako celku, ktorú do 22 roku 1989 v podstate vôbec nepociťovali. Gádžov, čiže príslušníkov majoritnej spoločnosti prirodzene irituje, že zo svojich daní živí menšinu, ktorá demograficky aj geograficky expanduje a sama nevytvára prakticky žiadne hodnoty. Gážovia, rovnako ako Rómovia, nie sú slepí, vidia čo sa deje, ale tomu nerozumejú. Rómovia sú schopní do týždňa premrhať akékoľvek množstvo finančných prostriedkov, cítia sa vtedy ako králi a pohŕdajú lopotiacimi sa Gádžmi, ktorí plánujú použitie svojich finančných prostriedkov a „nevedia užívať života“. Citujem samozrejme výrok konkrétneho Róma. Potom tri týždne žijú biedne a berú si od Gádžov rôznym spôsobom to, čo potrebujú k prežitiu do ďalšieho termínu sociálnych dávok a dokonca to považujú za svoje prirodzené „právo“, vzhľadom na svoju kultúrnu odlišnosť. A rôzne „ľudskoprávne protirasistické“ MVO ich v tom ešte aj utvrdzujú, podľa nich musia byť Gádžovia, čiže majoritná spoločnosť tolerantná k ich kultúrno-spoločenskej odlišnosti. Že ide v princípe o toleranciu netolerancie, to ich nezaujíma, veď ide o „práva“ menšiny a sociálne „znevýhodnenej“ komunity.

Rómovia ako celok, čiže ako etnická menšina, sa tak reálne správajú agresívne, netolerantne a rasisticky ku Gádžom a majoritnej spoločnosti ako celku. Averzia majoritnej spoločnosti k Rómom je v tomto kontexte prirodzená a samozrejme na to doplácajú Rómovia, ktorí sa dokázali integrovať do majoritnej spoločnosti. Nie je to však len dôsledkom „predsudkov“ majoritnej spoločnosti, ale odrazom reality. Samozrejme, že existujú rasisti aj v radoch Gádžov, ich rastúci počet je priamo úmerný stupňu kriminalizácie prirodzenej averzii Gádžov a majoritnej spoločnosti ako celku k rómskej menšine na úroveň rasizmu, diskriminácie a netolerancii k Rómom, napriek tomu, že takýto vzťah vznikol na základe rómskej agresivity, netolerancie a rasizmu. Pokiaľ to aplikujeme matematickým spôsobom, tak väčšina Rómov sú rasisti a v obrátenom pomere sú rasisti Gádžovia. To je ale prekvapenie pre rôznych „bojovníkov proti rasizmu“. Postmoderná „multikultúrna“ spoločnosť jednoducho funguje na princípe popierania reality. Pokiaľ eliminujeme politickú korektnosť, newspeak a bludy o rasizme, diskriminácii a netolerancii, skrátka „multikultúrne“ ponímanie spoločnosti, dostaneme sa na štartovaciu čiaru, od ktorej môžeme začať robiť zmysluplné kroky pri riešení rómskej problematiky. „Multikultúrne“ riešenia nevyhnutne stroskotajú a zákonite povedú k vyhroteniu situácie.

5. Demografia, ekonomika a sociálny systém

Tento bod som neuviedol hneď po rómskej problematike náhodou. Vývoj svetovej populácie po jednotlivých kontinentoch v tabuľke jednoznačne ukazuje, že najviac prosperuje spoločnosť v Afrike a najmenej v Európe. V tabuľke nie je navyše zohľadnený podiel imigrantov a ich potomkov na európskej populácii. Musím preto zdôrazniť, že pozitívny demografický vývoj v evolúcii ľudstva bol vždy kritériom bohatstva danej spoločnosti. Vyspelý a bohatý rozvinutý svet je tak paradoxne chudobný a chudobný nerozvinutý svet je paradoxne bohatý, pretože má to, čo vyspelý svet stráca: budúcnosť. Boj proti chudobe a za bohatšiu budúcnosť v rozvojovom svete je tak bojom za chudobu v rozvinutom svete a proti jeho budúcnosti, čo je ďalší postmoderný „multikultúrny“ paradox. Čím väčšia je rozvojová pomoc rozvojovým krajinám, tým rýchlejší je ich demografický rast a tým viac sa zvyšuje počet najchudobnejších a hladujúcich, čo je ďalší paradox. Takýchto paradoxov je veľký počet, preto ich zhrniem konštatovaním: majú pôvod v ekonomike a kultúrnej vyspelosti danej spoločnosti. Je dokázané, že počet obyvateľov daného teritória je obmedzený zdrojmi obživy a ekonomickej efektivite ich využívania. Pri extenzívnom hospodárení na danom teritóriu rast počtu jeho obyvateľov dosiahne kritickú medzu, ktorá vyvolá nasledovné dopady:

1. Pokiaľ má populácia možnosť, tak expanduje do ďalších teritórií, pokiaľ nie, tak ju zasiahne hladomor, ktorý ju oslabí, počet obyvateľov sa radikálne zníži, potom sa stabilizuje a proces sa znovu opakuje.

2. Populácia začne zvyšovať produktivitu práce a efektivitu využívania zdrojov, čo umožní prekonať riziká z bodu 1.

3. Aj proces v bode 2. nie je taktiež nekonečný, pokiaľ dosiahne populácia kritickú medzu, musí prehodnotiť svoje kultúrno-spoločenské návyky a obmedziť svoju demografickú expanziu.

Do roku 1950 bol rast svetovej populácie v súlade s bodom 2., potom nastal zlom, po ktorom sa demografická krivka začala podobať hokejke, oproti ktorej je otepľovanie planéty bezvýznamný proces. Dôvod je jednoduchý. Výdobytky európskej kultúry a civilizácie, jej technika, medicína a humanitárna pomoc boli sprístupnené ekonomicky, technicky a kultúrne zaostalým populáciám, ktoré sa ešte nevymanili z evolučne fázy bodu 1. Chudobu a hlad v takýchto krajinách nespôsobili teda európski kolonizátori ich vykorisťovaním, ale paradoxne sprístupnením časti výdobytkov svojej kultúry a civilizácie a humanitárnou pomocou. Rast populácie, hlavne afrických krajín, je v protiklade s ich ekonomickým vývojom. Pokiaľ sa ekonomika takýchto krajín dynamicky rozvíja, jej úspechy sa týkajú len relatívne malej časti populácie, pretože demografická explózia znemožňuje celoplošný prospech. Aby dosiahli rozvojové a najmä africké krajiny aspoň približnú úroveň krajín rozvinutých, potrebovali by zdroje troch planét typu Zem. Vyspelé krajiny, so stále znižujúcim sa podielom na celkovej populácii planéty už jednoducho rozvojové krajiny v blízkej budúcnosti neutiahnu.

Sťahovanie národov bolo v minulosti celkom bežné, či už bolo spôsobené klimatickými zmenami, alebo lokálnym premnožením populácie. Bolo to však v dobách, keď Zem bola relatívne „prázdna“. V dôsledku sťahovania národov však zaniklo viacero vyspelých civilizácií, vrátane Ríma. Súčasné premnoženie rozvojových krajín už pociťuje Európa v masívnom prílive imigrantov. Globálny dopad tohto premnoženia v prípade globálnych klimatických zmien a následná migrácia obyvateľstva už nebude katastrofa, ale kataklizma. Vcelku kuriózne môžeme potom vnímať ohlušujúcu kampaň ekologistov a enviromentalistov proti skleníkovým plynom a obvinenia vyspelých krajín zo zodpovednosti za nastávajúce klimatické zmeny.

Iste, človek ku klimatickým zmenám určite prispieva, ale jeho podiel sa nehorázne preceňuje hlavne preto, lebo priemyselnú revolúciu začal biely človek a dopad bude znášať hlavne ne-biely človek. Skleníkové plyny však produkujú v súčasnosti všetci. Populačný boom po druhej svetovej vojne vo vyspelých krajinách vyvolal diskusie o potrebe regulovať rast jej populácie, čo sa aj podarilo. Demografickú explóziu v rozvojových krajinách prevádza ohlušujúce ticho, pretože sú to ne-bieli ľudia a akákoľvek diskusia o nevyhnutnosti regulácie ich pôrodnosti by znamenala porušenie ich reprodukčných ľudských práv, rasizmus, diskrimináciu, netoleranciu, či dokonca obvinenia z plánovania genocídy. To už znie značne paranoicky, ale o tom sú diskusie v OSN a na rôznych konferenciách, taká je agenda rôznych MVO. Aj tu platí univerzálny princíp neomarxistickej postmoderny: šarlatánstvo sa stáva vedou, resp. ju zneužíva.

Demografický prepad európskej populácie je nielen relatívny, ale aj absolútny a je zdanlivo v rozpore aj s bodom 3, pretože stále nedošlo k vyčerpaniu zdrojov a efektivita ekonomiky sa stále zvyšuje. Zmena však nastala v kultúrno-spoločenských návykov a sociálnej oblasti. Neomarxistická postmoderna v kombinácii s multikulturalizmom stvorila kultúru smrti, ktorá je pre európsku spoločnosť doslova vražedná a tej zodpovedá aj sociálny systém. Potomstvo zabezpečuje kontinuitu vývoja spoločnosti a charakter jej kultúry a civilizácie. Výmena obyvateľstva, či už úplná, alebo len čiastočná, charakter spoločnosti adekvátne mení. Európania jednoducho zatratili medzigeneračnú kontinuitu a závislosť sociálneho zabezpečenia v starobe priamo na svojich potomkoch. Mať potomstvo je na jednej strane prirodzený pud a ekonomická nevyhnutnosť na strane druhej. Pokiaľ však sociálny systém túto nevyhnutnosť a závislosť eliminuje, zvíťazí egoizmus a potomstvo sa zdanlivo stáva zbytočnou ekonoickou záťažou.

Demografický prepad je na svete a na dôchodcov bude musieť v budúcnosti pracovať stále menší počet aktívnych ľudí. Taká je štatistika aj ekonomika. Zvyšovaním produktivity práce sa dá negatívny dopad tohto trendu eliminovať, ale nie do nekonečna. Druhý pilier dôchodkového sporenia je dôkazom toho, že si to ekonómovia aj politici uvedomujú. Spôsob, akým tento pilier konštruujú poukazuje na fakt, že im akosi uniká zákon zachovania hmoty a energie, že úspory vo forme pekných papierikov aj majetku sa nevyhnutne stanú bezcennými, pokiaľ bude v budúcnosti stále menej aktívnych ľudí, ktorí sú nevyhnutní na udržanie ich hodnoty. Ekonomicky sú tak trestaní tí ľudia, ktorí potomstvo majú, pretože náklady na ich výchovu ani zďaleka nie sú kryté formou príspevkov a úľav od štátu. Lenže potomkovia konkrétnych rodičov nepracujú len na nich, ale aj na dôchodcov, ktorí potomstvo nemali.

Tí sú potom príživníci nezávisle na tom, či si sporili, alebo nesporili. Je to triviálny výpočet, preto nechápem, že nebol ešte nikde zohľadnený. Možno je zatiaľ politicky neúnosný; napriek tomu ho budem prezentovať.Prvý pilier bol plošný pre 100% daňovníkov a začal trpieť na dýchavičnosť po tom, ako začali daňovníci ubúdať. Druhý pilier sa oddelil od neho preto, aby si na časť dôchodku sporili daňovníci sami prostredníctvom súkromných DSS. Chilský profesor ekonómie, ktorý tento systém vymyslel bol zrejme technokrat, ktorému evidentne unikol ľudský rozmer problému. Napriek tomu našiel stúpencov aj na Slovensku.

O tom, že má tento systém veľké nedostatky svedčia turbulencie, ktoré sa stále objavujú na slovenskej politickej scéne. Môj návrh systému dôchodkového sporenia označujem ako z núdze cnosť. Pôvodných 100% navrhujem rozdeliť na tri časti. 1. Prvý pilier priebežný 2. Druhý pilier štátna DSS 3. Druhý pilier súkromná DSS. Percentuálne pomery sú v rámci princípu nepodstatné. Najdôležitejší je Druhý pilier štátna DSS. Daňovníci by boli povinní do nej odvádzať finančné prostriedky, ale čerpanie po odchode do dôchodku by záviselo od počtu vychovaných detí povedzme: 30% jedno dieťa, 60% dve deti a 100% tri deti. Finančné prostriedky z tohto piliera by boli dediteľné potomkami. Daňovníci by tiež mali právo presunúť svoj podiel zo sporenia v súkromných DSS na štátnu DSS. Aký by mal tento systém účinok? Obnovila by sa priama medzigeneračná kontinuita medzi rodičmi a deťmi na jednej strane aspoň principiálne, a pretože egoizmus ľudí dosiahol už značné rozmery, nemali by, aspoň spočiatku všetci daňovníci tri deti, čo by na druhej strane znamenalo získanie finančných rezerv, o ktorých slovenský premiér hovorí, že už nikde nie sú. Samotná pôrodnosť by sa pravdepodobne citeľne zvýšila. Nezodpovedných rodičov, ktorí rodia deti pre rodenie a sociálne dávky tento systém postihuje.

6. Arabsko-islamský svet, vzťah Európy a Izraela k nemu a navzájom

Uviedol som, že medzikultúrny aj medzináboženský dialóg je len sprievodný fenomén procesu postupnej islamizácie Európy a tematicky súčasťou mojej tézy. Kto sa nepozerá na problém optikou multikulturalizmu, ktorá orwelovsky popiera realitu, vidí, že islamizácia Európy je fakt a nie extrémistický názor. V postmodernej „multikultúrnej“ a postkresťanskej EÚ je islam, na rozdiel od kresťanstva, vysoko rešpektované vierovyznanie, ktoré nie je možné kritizovať bez rizika obvinenia z islamofóbie. Naopak, kritika a hanobenie kresťanského vierovyznania, ostatných atribútov európskej kultúry, civilizácie, antieurópanstvo a antibelošstvo je fundamentom ideológie multikulturalizmu. Má to svoju logiku, multikulturalizmus formálne deklaruje slobodu, rovnosť, bratstvo a demokraciu, v skutočnosti tieto hodnoty popiera. Islam je moslimami a multikulturalistami prezentované ako náboženstvo mieru, pričom celá jeho história a princípy svedčia o opaku. Ako svojho času nacizmus a komunizmus, tak v súčasnosti multikulturalizmus prejavuje značnú inklináciu k islamu, ktorá môže prameniť len z podobnosti charakteru ich hodnôt. Viacerí prominenti týchto totalít, dokonca aj neomarxistickí ateisti prejavili k islamu také sympatie, že naň konvertovali.

Islam je zároveň ideológiou aj vierovyznaním, v ktorom nie je európska forma sekularizácie možná, je priamym Alahovým zvestovaním prorokovi Mohamedovi, preto ho nie je možné reformovať bez toho, aby nepoprel sám seba. Neexistuje preto a ne-môže existovať nič také, ako európsky islam. Pokiaľ pochopíme podstatu islamu a budeme vedieť primerane uvažovať ako moslimovia, tak musíme uznať, že islam vedie zo svojho princípu výlučne len obranné vojny a moslimovia sa vždy len bránia agresii a útlaku. Vysvetlenie, prečo to tak funguje je relatívne jednoduché. Islam vidí svoje poslanie v postupnom rozvíjaní troch fáz: dar-al-suhl sú územia, ktoré ešte islam nedobyl, dar-al-harb sú územia v priebehu dobývania a dar-al-islam sú územia, v ktorých islam dosiahol podrobenie neveriacich. Každý rok je publikovaná v Egypte islamská ročenka. Posledná edícia pomenúva Francúzsko, Belgicko a Veľkú Britániu (naozaj neviem, čo je na nej ešte veľkého) ako územia vo fáze dar-al-harb. Moslimovia šíria islam srdcom, ústami, rukami a mečom podľa toho, ako sa cítia byť silní.

Schéma je nasledovná: Pokiaľ sa moslimovia cítia už dostatočne silní, ponúknu ne-moslimským krajinám a ne-moslimom, aby vstúpili do „domu mieru – dar-al-islam “, čo znamená, že tieto krajiny a jej obyvatelia buď dobrovoľne konvertujú na islam, alebo sa mu dobrovoľne podriadia. Pokiaľ to neurobia, tak urazili Al aha, proroka Mohameda, odmietli ponúkaný mier, čím vyhlásili vojnu islamu a moslimom, ktorí sú samozrejme povinní brániť sa, čiže musia vyhlásiť džihád proti agresorom a utláčateľom, ktorí sa vlastnou vinou ocitli v „dome vojny – dar-al-harb“. Je to podobné výpalníctvu, vlastne naopak. Toto je súčasná situácia, preto moslimovia obviňujú Západ, že ich chce zničiť a vedie proti nim križiacku vojnu, oni naopak chcú mier, samozrejme vo svojom vlastnom podaní. Moslimovia v Európe sú tak logicky utláčaní dovtedy, kým nebude Európa úplne islamizovaná, alebo sa Európania nepodriadia islamu. Tento proces prebieha v troch fázach:

1. islam tolerovaný

2. islam akceptovaný

3. islam dominantný.

V súčasnosti sa Západná Európa nachádza na konci druhej fázy. Medzikultúrny a medzináboženský dialóg je tak reálne pre islam a moslimov prakticky len spôsob, ako najefektívnejšie islamizovať, resp. podriadiť si Európu a Európanov bez toho, aby museli vyvolať otvorený ozbrojený konflikt. Používajú sofistikovanejšiu metódu: terorizmus, ktorý tzv. „umiernení“ imámovia verbálne formálne odsudzujú, ale v rámci svojej komunity otvorene podporujú. Postmoderní neomarxistickí „intelektuáli“ a vedci pri tom asistujú ako kolaboranti a užitoční idioti v službách moslimov. Nezaujatý vedec skúma danú problematiku najskôr neutrálne, až po zistení príčinných súvislostí a ich následkov navrhne spôsob(y) jej riešenia. Postmoderní neomarxistickí vedci skúmajú danú problematiku tak, aby obhájili vopred stanovené riešenie, preto stierajú rozdiely medzi príčinnými súvislosťami a následkami, alebo ich zamieňajú.

Výrazne sa to prejavuje u európskych Arabistov, ktorí sú väčšinou fascinovaní islamom, hlavne mýtmi z obdobia jeho Zlatého veku a al-Andaluz tak, že reálna výpovedná hodnota ich výskumu je hodna týchto mýtov. Islam, nacizmus, komunizmus a multikulturalizmus majú veľa spoločného, preto budem citovať jednu vetu z knihy „Troje svedectvá“, týkajúcej sa hrôz druhej svetovej vojny: „Nemci nás pomaly, pomaličky zvykali na to, že nie sme ľudia. To bolo geniálne vymyslené. Orwelovský multikulturalizmus je toho smutne zdatným nasledovníkom“. Rozmach islamu v orwelovskom multikulturalizme slúži ako baranidlo, Trójsky kôň pri deštrukcii európskej spoločnosti a je predzvesťou prechodu k totalitnej diktatúre. Týmto som si istý, nie som si však istý, či si elity EÚ v rámci Euro-arabského dialógu uvedomujú, že islam je zlý sluha, ale ešte horší pán.

Perspektíva Európy a Izraela je v podstate rovnaká a pokiaľ si to obe strany neuvedomia a nepodniknú spoločné kroky, tak obidvaja nebudú mať okrem islamskej, žiadnu perspektívu. Zásadným problémom nie je politika Izraela. Čokoľvek robí Izrael vo vzťahu k „Palestínčanom“ a k arabskému, resp. moslimskému svetu všeobecne, vždy a bez výnimky robí „zločineckú sionistickú, rasistickú apartheidnú a genocídnu“ politiku. Takéto posudzovanie Izraela je celkom bežné nielen v arabskom a moslimskom svete všeobecne, ale začína byť populárne aj v EÚ, pričom výsledkom napr. „genocídy Palestínčanov“ je ich geometrická populačná explózia veľmi podobná situácii v Kosove. Ten, kto robí „genocídu“ nakoniec sám vymiera, resp. musí utiecť pred „obeťou genocídy“, čo je nádherný „multikultúrny“ paradox.

Zásadným problémom Izraela vo vzťahu k „Palestínčanom“ a k arabskému, resp. moslimskému svetu všeobecne je potom logicky nie to, akú politiku robí, ale že vôbec existuje ako židovský štát. V dôsledku uplatňovania „multikultúrnej“ ideológie EÚ podporuje záujmy „Palestínčanov“. Gaza a Západný breh v podstate fungujú na báze djizji, čiže poplatkov a daní uvalených moslimami na neveriacich, ktorým sa moderne hovorí humanitárna pomoc – takto fungujú aj vzťahy tzv. „bohatého Severu“ k „chudobnému Juhu“. V rámci závislosti na arabskej rope háji v intenciách Euro-arabského dialógu EÚ záujmy Arabov, resp. moslimov všeobecne nielen mimo Európy, ale aj v jej rámci; tok arabských a moslimských imigrantov prakticky kopíruje tok ropy. EÚ to však nerobí otvorene, pretože má morálny deficit vzhľadom na holokaust Židov, čo samozrejme moslimom naoko veľmi vadí, v skutočnosti však vyhovuje, pretože môžu EÚ propagandisticky obviňovať z podpory Izraela, aby ju mohli stále viac vydierať.

Ideológia „multikultúrneho“ komunizmu je totalitná, preto prejavuje sympatie totalite islamskej, čo sa prejavuje mohutnou islamizáciu zatiaľ najmä Západnej Európy. Priam symbolicky vyznievajú predpoklady demografov, že už okolo roku 2020 bude Brusel, hlavné mesto Európy moslimské, s viac ako 50% moslimského obyvateľstva. Pre moslimov je totiž 50% hranica, kedy môžu oficiálne prehlásiť, že sa Brusel dostal do dar-al-islam. Stále viac „multikultúrne“ islamizovaná Európa je preto stále viac nepriateľská voči svojmu vlastnému antickému, židovskému a kresťanskému kultúrnemu a civilizačnému dedičstvu a zároveň je stále menej naklonená Izraelu a aj Židom všeobecne, preto kontraproduktívne procesy proti popieračom holokaustu pokladám skôr za rafinovanú škodoradosť voči Židom ako výkon spravodlivosti.

Značne negatívne dôsledky majú v tomto kontexte aktivity rôznych „multikultúrnych“ a protirasistických židovských organizácií a trestný, nie morálny postih popierania holokaustu. Americká ADL (Liga proti hanobeniu) je typickým príkladom. Oficiálnou náplňou ADL sú aktivity proti hanobeniu Židov, antisemitizmu a popieraniu Holokaustu, čo je v poriadku. ADL má však značný vplyv, ona rozhoduje, čo je hanobenie, antisemitizmus a popieranie holokaustu bez diskusie, každé oponovanie považuje za antisemitizmus. ADL bojuje navyše proti rasizmu, pričom však niektorí jej reprezentanti otvorene presadzujú multikulturalizmus a imigráciu z krajín tretieho sveta a otvorene priznávajú svoju snahu vytvoriť z doteraz dominantnej populácie bielych Američanov bezvýznamnú menšinu v štáte, ktorý sami založili a vybudovali. Je to niečo podobné, ako by bola snaha bielych Američanov a Európanov importovať do Izraela päť miliónov „palestínskych vyhnancov“, prípadne ďalších Arabov, čo by nevyhnutne znamenalo zánik Izraela.

Multikulturalizmus je založený na rasistickom hanobení a boji proti Európanom, bielym ľuďom, ich kultúre a civilizácii, či si to ADL, či Židia všeobecne uvedomujú, neuvedomujú, priznávajú, alebo nepriznávajú. Z vyššie uvedeného, ako aj vzhľadom na vývoj vo svete sú pre mňa motívy konania ADL nepochopiteľné, nelogické a iracionálne, pokiaľ naozaj neexistuje konšpirácia židovských elít, ktoré chcú obetovať celý Západný civilizačný okruh vrátane Izraela a Židov vo „vyššom záujme“, ktorý mnohí nazývajú Nový svetový poriadok (NWO). Bohužiaľ musím konštatovať, že podobne ako ADL postupujú aj židovské organizácie v EÚ, čo je vzhľadom na jej mohutnú „multikultúrnu“ islamizáciu ešte viac nepochopiteľné, nelogické a iracionálne. V takom existenčnom ohrození, v akom sa nachádza Európa a Európania, Izrael a Židia, takéto konanie absentuje aj predvídavosť aj pud sebazáchovy. Väčšina Európanov má už vrchovate dosť multikulturalizmu, islamizácie aj masovej imigrácie, preto je presvedčená, že multikulturalizmus a protieurópsky rasizmus vymysleli Židia a že za všetkým, čo stvárajú európske elity stoja konšpiratívne elity židovské. Takže sa znovu vynára antisemitizmus, fenomén kolektívnej viny Židov, tentoraz ako reakcia na kolektívnu vinu bieleho muža. Averzia Európanov voči Židom je preto paradoxne tým väčšia a „Palestínčania“, resp. Arabi a moslimovia všeobecne získavajú u Európanov napriek islamizácii Európy tým väčšiu podporu svojich záujmov, čím väčšia je aktivita týchto židovských organizácií.

Tieto závery sú výsledkom môjho vlastného, na jednu fyzickú osobu rozsiahleho prieskumu diskusií na internetových stránkach islamských, protiizraelských a protižidovských aj proizraelských a prožidovských. Diskutujúci sa vzácne zhodli len v jednom: v postoji k organizáciám typu ADL, samozrejme, každý z iného dôvodu. Traduje sa, že horší je poturčenec od Turka. Indície, ako by dopadli Židia v islamskej Európe a v porazenom Izraeli naznačujú, že by to bolo niečo podobné ako v ére nacifikovanej Európy. Toto si uvedomujú také intelektuálne veličiny z židovskej komunity ako je historička Bat Ye-or, filozof Alan Finkielkraut a mnohí ďalší, zatiaľ však žnú hlavne kritiku. Možno je to preto, že aj Židia, ako jedna z európskych menšín pociťuje istý druh solidarity s inými menšinami napriek tomu, že práve v „multikultúrnych“ podmienkach vzniká zo strany moslimov najväčšie ohrozenie existencie štátu Izrael a Židov od jeho vzniku. Ako nájsť spoločnú reč a zmysluplne spolupracovať?

Európania si už užili osočovania, hanobenia a kritiky nad únosnú mieru. Za najracionálnejšiu cestu považujem to, aby Židia nebrali kritiku, či oponovanie en block ako antisemitizmus a zamerali sa na hrozbu, ktorú môžu predstavovať pre nich islamizovaní Európania a intelektuálne sa dištancovať od „multikultúrnych“ aktivít EÚ. Zriadenie, povedzme, „Výboru proti antieurópanstvu a multikulturalizmu“ za podpory, či dokonca účasti príslušníkov židovských komunít by bola významným prelomom vo vzájomných vzťahoch a základom pre prežitie ako Európanov tak aj Židov.

Izrael bez Európy nemá perspektívu prežitia ako židovský štát nech urobí vo vzťahu k Arabom akékoľvek územné ústupky. Je v dar-al-harb, pre Arabov je akceptovateľná len jedna možnosť: premena Izraela na arabský palestínsky islamský štát, v ktorom bude určovať postavenie Židov a ostatných neveriacich islamské právo. Na problematiku pozerám ako človek ani konzervatívny ani pokrokový, ani ľavičiar ani pravičiar, ani žiadna kombinácia stredu, ani ako liberál a ani ako konzervatívec. Zaujímajú ma len fakty a faktom je aj to, že som Slovák aj Európan, ktorému nie je svoj osud a jeho potomstvu ľahostajný. Pochopil som a dešifroval podstatu a zákonitosti ideológie, ktorou sa riadi postmoderná multikulturalistická relativizačná spoločnosť.

Podpora tejto ideológie je zo strany ultraľavicových radikálnych extrémistických filozofov, intelektuálov a politikov sústredených hlavne v Európskych socialistických stranách, korporatívnych ekonomistov a užitočných idiotov z radov kresťanských cirkví a „plebsu“ prakticky bezvýhradná a v súčasnej EÚ jednoznačne dominuje ako svojho času pán Hitler vo veľkej časti Európy. Európa sa tak ocitá v kultúrnej vojne, hlavne s islamom, ktorú musí vyhrať rovnako, ako bol porazený Hitler, napriek jeho počiatočným úspechom, inak sa dočkáme, že nielen v Európe ale aj v Izraeli znovu potečú potoky krvi. Traduje sa, že práve vtedy, keď tečú potoky krvi najviac kvitne biznis. Neviem síce ako to funguje, ale predpokladám, že toto tvrdenie je pravdivé, inak by ekonomické a mocenské kruhy EÚ multikulturalizmus nepodporovali.

Musíme preto historicky znemožňovať ideológiu „multikultúrneho“ komunizmu dovtedy, kým nebude porazená ako komunizmus sovietsky. Po tomto víťazstve nadobudne Európa a Európania znovu sebavedomie a taký rešpekt, ktorý jej umožní viesť svoju vlastnú, logickú, racionálnu a efektívnu politiku. Izrael a židovské obce v Európe aj mimo nej by si mali vyššie uvedené uvedomiť a podľa toho aj konať, inak na svoju pasivitu, či vlastne antiaktivitu doplatí nielen Európa a Európania, ale aj Izrael a Židia. Z toho vyplýva, že záujmy obidvoch strán sú v princípe rovnaké, preto ich realizáciu musia spoločne koordinovať. Aby sa vyššie uvedené dalo realizovať, musia spojiť všetky intelektuálne a ďalšie sily, aby mohli zaručiť úspech tohto snaženia. Zbabelosť, paralýza strachom, idealizmus, militantný pacifizmus a falošný sebadeštruktívny humanitarizmus v tomto snažení nemajú miesto.

7. Vzťahy v a k EÚ

Európska ústavná zmluva a Lisabonská zmluva sú dokumenty, ktoré právne legalizujú politický zámer elít EÚ byrokraticky centralizovať a unifikovať európsky priestor. Uvedomujú si však, že podobný model stroskotal v ZSSR a celom bývalom Východnom bloku, pričom sprievodným javom bol ekonomický kolaps a rozpútanie národnostných vášní ústiacich do ozbrojených konfliktov. Ešte za „totality“ sa tradovalo, že vybudovaniu spravodlivej socialistickej spoločnosti zabraňuje komunistickým pohlavárom a činovníkom málo uvedomelý ľud. Stačilo by ho vymeniť a komunistický ideál by sa bez problémov zrealizoval. V ZSSR bol síce deklarovaný vznik „Sovietskeho ľudu“, neodrážal však realitu a z histórie vieme, ako celá záležitosť napokon dopadla. Vieme aj to, že relatívne bezproblémovo prežili len národnostne jednotné štáty.

Európske elity si to uvedomili a vzhľadom na technické možnosti sa rozhodli, že európske národy naozaj vymenia. V EÚ preto prevážil zámer vytvoriť jeden „multikultúrny“ euronárod, čo však bez zničenia európskych národov nie je možné. Európske elity však mali k dispozícii ideológiu multikulturalistického komunizmu, agresívnych a netolerantných imigrantov, ktorých mohutná imigrácia dezintegruje a destabilizuje európske národy a štáty. Privilégiá a špeciálne zaobchádzanie s imigrantmi, menšinami, komunitami a komunitný systém práva, popierajúci princíp rovnosti občanov pred zákonom nám potom dávajú logický zmysel, preto je menšinová politika v centre záujmu EÚ, preto sú menšiny a imigranti, ako zdroj obohatenia a „rozmanitosti“, na rozdiel od európskych národov, to najcennejšie v EÚ. Byrokratická centralizácia a unifikácia je prejavom tohto procesu, ktorý nemá prakticky nič spoločné s deklarovanou integráciou.

Tento proces je však dlhodobý a veľmi komplikovaný, vzhľadom na narastajúci odpor európskeho obyvateľstva. Je možné, že sa európskym elitám napokon podarí nastoliť takúto formu totalitnej plutokracie. Druhá strana mince sú nepredvídateľné dejinné udalosti, ktoré môžu zničiť túto konštrukciu. Je veľmi pravdepodobné, že sa táto konštrukcia zrúti ešte pred jej dokončením. V obidvoch prípadoch však bude kolaps takejto EÚ katastrofou, oproti ktorej bol rozpad ZSSR a Juhoslávie vlastne takmer bezbolestným procesom. V túžbe po neobmedzenej ekonomickej a politickej moci sú európske elity zrejme ochotné podstúpiť akékoľvek riziká podobne, ako hráči na Wal Street.

Existuje aj iný spôsob vytvorenia Európskeho politického národa.

Vytvorenie jedného politického národa, skladajúceho sa z viacerých národov je relatívne jednoduché, pokiaľ im dokážu ich zvolení predstavitelia predložiť zmysluplný a nesporne výhodný spôsob tohto spojenia, ktorý neohrozuje ich národné a ekonomické záujmy a tradície. V súčasnom globalizačnom svete, v ktorom jednoznačne začínajú dominovať geograficky, populačne, ekonomicky a politicky veľké štáty je nevyhnutné, aby aj európske štáty vytvorili konkurencieschopný útvar. Ako? Musia si jednoducho stanoviť reálny cieľ, čiže akú pozíciu chcú dosiahnuť v globálnom meradle. Najpríťažlivejší, najlogickejší a navyše aj reálny cieľ je dosiahnuť pozíciu kolektívnej globálnej ekonomickej, vojenskej a tým aj politickej veľmoci. Napriek vážnym problémom je EÚ z hľadiska ekonomického nesporne obor, z hľadiska mocenského je bez diskusie trpaslík, ktorého ozbrojené sily sú schopné akcie len ako pomocné zbory USA. Politický vplyv kopíruje mocenský. To je treba zmeniť. Aby sa tento scenár mohol vôbec začať realizovať, je nevyhnutné:

1. Jednoznačne definovať hranice novej EÚ čo znamená, že jej rozširovanie nebude stále otvorený proces, pretože ten nevyhnutne vedie ku kolapsu pod vlastnou váhou.

2. Nová EÚ ako veľmoc musí byť exkluzívny európsky klub, ktorý má svoje vlastné ekonomické, mocenské a politické záujmy a ciele.

3. Z praktického aj psychologického hľadiska je nevyhnutné dosiahnuť taký stav vedomia väčšiny príslušníkov jednotlivých európskych národov, aby svoj národ, nech je akokoľvek malý, považovali za veľmoc so všetkými atribútmi, lebo sú jej integrálnou súčasťou a oni sami nesú status aj zodpovednosť, výhody aj nevýhody, práva aj povinnosti vyplývajúce z takéhoto postavenia a spojenia. Vulgárne povedané, nesmú sa považovať za stádo ako v súčasnej „multikultúrnej“ EÚ, s ktorým európske elity svojvoľne nakladajú.

Vytvorenie pevnej organizačnej štruktúry zastrešenej, povedzme, predsedom prezídia, predsedom rady ministrov zahraničných vecí, ministrom obrany, generálnym štábom atď. je nevyhnutné, zmysluplné a realizovateľné prakticky ihneď po rozhodnutí takýto celok vytvoriť, pretože by to všetko boli ľudia priamo zodpovední svojim voličom. Má to však jednu závažnú prekážku; existencia NATO nie je zlučiteľná s existenciou takejto európskej integrácie, z podstaty ktorej je vylúčené, aby USA bola vedúca superveľmoc. Európania musia vziať osud do svojich vlastných rúk a vybudovať bezpečnostnú spoluprácu s USA, Ruskom, Tureckom a ďalšími štátmi na úplne inom základe. Takáto európska integrácia by bola organizáciou silnou ako jej štruktúra (sieť), jednotlivé národy a štáty. Na rozdiel od reťaze, ktorá je natoľko silná, ako jej najslabší článok, sieť je pevná aj keď sa poškodí. Byrokratická centralizácia a unifikácia nie je integrácia, oslabuje jednotlivé zložky organizácie a vzniká slabý a mľandravý organizmus neschopný vážnejšej akcie. V tomto koncepte nie je ekonomická integrácia spôsobom vytvárania jednotného politického národa, ale jeho dôležitou súčasťou.

Aká je súčasná „integrácia“ v EÚ? Multikulturalizmus, ktorý spúšťa lavínu migračných vĺn neeurópskych imigrantov, dezintegruje a destabilizuje európsku spoločnosť do takej miery, že jej životaschopnosť sa začína povážlivo blížiť nule. Ako potom môže EÚ prezentovať slobodu, rovnosť a demokraciu za niečo perspektívne a nasledovaniahodné, keď sama demograficky a kultúrne kolabuje a navyše ešte svoju slabosť a neschopnosť ostentatívne dokazuje? Imigrácia je ako droga, čím viacej jej máme, tým viac jej potrebujeme až napokon, pokiaľ sa závislosti nezbavíme, nastane predávkovanie organizmu končiace smrťou. Demografický prepad Európanov a pokračujúca invázia a kolonizácia Európy ne-európskymi imigrantmi je toho dôkazom.

„Multikultúrne“ zahmlievania o „xenofóbi “ Európanov sú zavádzajúce a nepodstatné, pretože paradoxne potvrdzujú príznaky a diagnózu smrteľnej choroby, ktorá postihla európsku spoločnosť. S globalizáciou to nemá prakticky nič spoločné, ide len o technické možnosti presunu, ktorému sa dá relatívne ľahko zamedziť takisto technickými prostriedkami, pokiaľ sa samozrejme zbavíme falošného a sebadeštruktívneho humanitarizmu. Imigranti jednoducho nemajú právo imigrovať a Európania nemajú povinnosť ich prijímať. Xenofóbia je teda zase úplne niečo iné, ako predstava, ktorú nám nanucujú multikulturalisti. V podmienkach ideológie multikulturalistického komunizmu a neustáleho rozširovania na Východ, či do Severnej Afriky ako sa plánuje v rámci Euro-arabského dialógu, má EÚ perspektívu balóna, ktorý sa nafukuje dovtedy, kým nepraskne nezávisle na tom, či sa centralizácia a unifikácia podarí, alebo nepodarí, či bude mať Euroústavu, Lisabonskú zmluvu, alebo hocičo iné, vytvorené byrokratmi v službách európskych elít.

VII. Záver – Zhrnutie problematiky

Ako konkrétne treba začať riešiť situáciu a zabrániť katastrofe? Prvým krokom k obnove európskej spoločnosti je pochopenie problému. „Multikultúrna“ postmoderna už dávno prestala byť pokrokom, svojou podstatou a vývojom sa stala anachronizmom, oháňajúcim sa pokrokom, dehonestujúcim skutočné hodnoty na anachronizmy rovnako, ako svojho času komunizmus. Je oslobodzujúce si uvedomiť, že „multikultúrni“ „intelektuáli“ nie sú statoční pokrokoví myslitelia, ale darebáci, či užitoční idioti v službách veľkých darebákov. Nemôžeme však obrátiť tok času a pokračovať tak, akoby sa nič nestalo ako Bourboni.

Poučení históriou nesmieme spáchať ďalšie omyly a zlyhania. Musíme preto rozvinúť to, čo je životaschopné, musíme odstrániť tyraniu politickej korektnosti, newspeaku a Bruselských rasových zákonov z našich univerzít, z našich médií, z našej politiky a legislatívy, aby sme mohli pomenovať problémy slobodne a bez paralyzujúceho strachu pred obvineniami z rasizmu, diskriminácie, netolerancie, xenofóbie, homofóbie, islamofóbie a ďalších nespočetných zločinov. Pochopenie patologického charakteru hodnôt multikulturalizmu a jeho paradoxov je síce náročné, ale prináša ovocie poznania. Môžem potom bez váhania konštatovať, že základ najjednoduchšieho riešenia problematiky nájdeme v negácii prakticky všetkého, čo multikulturalizmus presadzuje. Vývoj EÚ potvrdzuje platnosť jedného z Murphyho zákonov: čím viac sa niektorá inštitúcia navonok stáva veľkolepejšou, tým viac sa vnútorne stáva zbytočnejšou. Pokiaľ sa v tomto kontexte nájdu fundovaní, odvážni a odhodlaní ľudia, usilujúci o záchranu európskej civilizácie, jej kultúrneho a biologického dedičstva, tak existuje šanca, že sa EÚ nestane hrobom Európanov.

Pokiaľ sa takíto ľudia nenájdu, potom Európu a Európanov čaká budúcnosť, ktorou je tak nadšený majster Hübinette a spol.

Európska spoločnosť stojí pred kolapsom, ale jej elita sa správa ako boháči na Titanicu. Rieši problémy, ktoré sú nepodstatné a podstatné problémy rieši len z časti, ohniská požiaru si nevšíma, požiar hasí až potom, keď naplno vypukne. Poukázal som na kardinálne problémy európskej spoločnosti a na príčiny ich vzniku. Procesy, ako rozpad Juhoslávie, Kosovo, slovensko-maďarské vzťahy, islamizácia EÚ, rómska problematika atď. sú tak mojim systémom, v ktorom sú sociálna demokracia, solidarita a socializmus diametrálne odlišné pojmy a realita, relatívne ľahko vysvetliteľné rovnako, ako aj nájdenie ciest riešenia týchto problémov.

VIII. Epilóg

Zopakujem to najdôležitejšie: „V kultúrnej vojne, ktorú Nová ľavica vyhlásila všetkým tradičným hodnotám a výdobytkom európskej civilizácie dominovala postmoderna. V postmodernej relativizácii hodnôt je jeden objekt hodnotený subjektívne rôzne (dobro – zlo) a zároveň rôzne objekty sú hodnotené subjektívne rovnako (rovnosť všetkých kultúr), pretože v pluralite hodnôt absentujú jednoznačné, univerzálne hodnotové kritériá. Nová ľavica pochopila, že socialistická revolúcia a diktatúra proletariátu je anachronizmus, preto použila novú taktiku a zaútočila na kultúrne a historické korene európskych štátov. Pokračovatelia myšlienok šesťdesiatych rokov zaujali vplyvné miesta v ekonomike, politike, kultúre a začali podkopávať tradičné európske hodnoty. Ich filozofia je deštruktívna kritika a eliminácia všetkých hlavných prvkov západnej kultúry, jej antického, židovského a kresťanského dedičstva, autority, morálky, tradície, rodiny, lojality, vlastenectva, národného uvedomenia, konvencií, atď.

Vítanými spojencami sú všetci, ktorí akýmkoľvek spôsobom odmietajú vyššie uvedené hodnoty; nazývaní sú aj „Nový proletariát“, lebo ten „Starý“ robotnícky zlyhal. Neomarxistická postmoderna bola vytvorená, aby ochromila Západ pred jedným nepriateľom: socializmom a komunistickou ideológiou reprezentovanými ZSSR. Teraz ju však v jej „multikultúrnej“ variante proti Európanom používajú aj iní nepriatelia“. V neomarxistickej postmoderne a jej „multikultúrnej“ variante však existuje univerzálne hodnotové kritérium, čiže výnimka, ktorá popiera svoje vlastné pravidlá: Základným dvojjediným univerzálnym hodnotovým kritériom filozofie, teórie a ideológie neomarxistickej postmoderny v „multikultúrnej“ variante je na jednej strane regres všetkých hodnôt, na ktorých je založená európska kultúra, civilizácia a dokonca aj fyzická marginalizácia samotných Európanov a na strane druhej progres hodnôt kultúr ne-európskych imigrantov a ich fyzická expanzia. Potom je logické, že v dogme o rovnosti všetkých kultúr absentuje kultúra a civilizácia európska, pretože ona jediná je kvalitatívnou prekážkou, aby sa takáto vulgárna rovnosť naplnila.

Paradoxne je to potom aj dôkaz toho, že európska kultúra a civilizácia je nadradená ostatným kultúram a civilizáciám, inak by sa ju multikulturalizmus nesnažil zničiť. „Multikultúrna“ spoločnosť funguje prakticky výlučne na princípe ničenia európskej kultúry, civilizácie a samotných Európanov, čo zákonite vedie k nastoleniu totalitnej diktatúry nového typu a vzniku úplne novej kultúry a civilizácie adekvátnej typu totalitnej diktatúry.

Nie je potom prekvapujúce, že „Nový proletariát“, ktorý je hrobárom európskej kultúry, civilizácie a Európanov, pozostáva z ľudskoprávnych „humanistov“, pacifistov, kozmopolitov, ekoteroristov, antirasistov, antidiskriminantov, ne-európskych imigrantov, najrôznejších „utlačovaných“ menšín a komunít (Rómovia, radikálne feministky, hlásatelia genderovej agendy, homosexuáli, lesby …) atď. Veľmi dôležitým spojencom multikulturalizmu v ťažení proti európskej kultúre, civilizácii a samotným Európanom je aj islam; cieľ majú totiž totožný, pravda, každý z iného dôvodu. Islam a moslimskí imigranti majú preto, oproti ostatným ne-európskym imigrantom, kresťanstvu a Európanom v EÚ najprivilegovanejšie postavenie. Európania sa tak prakticky dostávajú do postavenia ľudí tretej kategórie vo vlastných krajinách, preto sú multikulturalisti, moslimovia a ostatní ne-európski imigranti v podmienkach budovania „multikultúrnej“ spoločnosti en block nepriatelia a kriminálnici, ktorých treba nevyhnutne eliminovať.

Multikulturalizmus aj islam polemizujú o mieri a mierovom, vzájomne obohacujúcom spolužití kultúr; ich zámerom je však získanie nadvlády nad Európou. Obidvaja v skutočnosti vypovedali európskej kultúre, civilizácii a samotným Európanom vojnu; kultúrnu, skrytú aj otvorenú prakticky od svojho vzniku, islam len o štrnásť storočí skôr ako multikulturalizmus. Islam je vlastne, svojim spôsobom, militantnou avantgardou multikulturalizmu. Spôsob, akým sa budú multikulturalisti a islamisti podieľať na spoločnom výkone moci po ich eventuálnom konečnom víťazstve, presahuje rámec môjho chápania. Islam je totiž, rovnako ako multikulturalizmus, spoločenský systém – islamská orientálna despocia – riadiaci sa islamskou ideológiou a s totalitným režimom politického islamu, ktorého súčasťou je šaríá. Islamská ideológia je unikátna tým, že je aj náboženstvom s náboženskými rítami vyznávajúcimi božského ideológa – Alaha, ktorého vyvoleným politrukom je prorok Mohamed.

Ďalším unikátnym javom v islame je to, že nemá avantgardu ako európske totalitné režimy. Všetci príslušníci Ummy sú vyznávači islamskej orientálnej despocie – moslimovia. V rámci islamu neexistujú preto oficiálne jeho odporcovia či ateisti – tí sú mŕtvi – len jeho vyznávači. Totalitné režimy môžu byť porazené, alebo ich avantgardu môže zvrhnúť vlastné nespokojné obyvateľstvo. V islame je to nemožné, pretože je zároveň aj vierovyznaním; jeho zvrhnutie by znamenalo zánik islamu ako takého. Turecký experiment Atatϋrka, či v mene „demokracie“ zvrhnutý režim Saddáma Husseina v Iraku dokazujú, že sekularizácia islamu v islamských krajinách je čiastočne možná len nastolením sekulárneho totalitného režimu. Islam a demokracia európskeho typu sú preto navzájom nezlučiteľné. Z uvedeného vyplýva, že dva či viaceré rozdielne spoločenské systémy v jednom štáte nemôžu rovnocenne spoločne fungovať a už tobôž nie pokiaľ sú ich politické režimy totalitné.

Multikulturalizmus je však založený na rovnosti všetkých spoločenských systémov a ich politických režimov („multikultúrne“ označované ako „kultúry“), čiže nemôže prakticky fungovať práve z titulu svojho vlastného princípu. Aj kmene kanibalov majú spoločenský systém a politický režim, ktorý im umožňuje viesť ťaženia za zdrojom bielkovín, ktorým sú príslušníci iných kmeňov, misionári, či turisti. „Kultúra“ kanibalov je v multikulturalizme rovná európskej kultúre, dokonca stojí ešte nad ňou. Pokiaľ budú Európania schopní akceptovať tieto fakty a nebudú strkať hlavu do piesku ako pštrosi tak pochopia, že boli napadnutí, že sú vo vojne a musia sa brániť všetkými dostupnými aj „neprimeranými“ prostriedkami. V praxi to znamená, že Európania musia na hlavu poraziť svojich smrteľne nebezpečných nepriateľov, ktorými multikulturalizmus a islam jednoznačne sú. Multikulturalizmus aj islam a ich ideológie v Európe musia byť porazené rovnako ako nacizmus a jeho ideológia; ich vplyv politický aj spoločenský musí byť marginalizovaný tak, aby už nikdy nemohli predstavovať reálne nebezpečenstvo a hrozbu pre európsku kultúru, civilizáciu a samotných Európanov. Na miesto multikulturalizmu musí v Európe nastúpiť multikultúrosť. Moslimovia, kanibali a ostatné kultúry nech si praktizujú svoje „kultúry“ v svojich krajinách a učia sa pokroku. Budú však zmäkčilí, zhýčkaní, morálne zdevastovaní a ochromení Európania vôbec ochotní a schopní vzoprieť sa?

Pokiaľ Európania uprednostnia pocit bezpečnosti pred bojom za svoje fyzické, biologické, kultúrne a civilizačné prežitie a slobodu, potom nebudú mať ani bezpečnosť ani slobodu a neprežijú, lebo sa v tejto vojne zbabelo vzdali, hoci mali v rukách prakticky všetky morálne aj technické tromfy aby dosiahli víťazstvo.

Jan Keller

Naprostá většina politiků a takzvaná mainstreamová média se dnes řídí heslem: “Je lepší mýlit se s Fukuyamovou knihou ‘Konec dějin a poslední člověk’ než mít pravdu s Huntingtonovou knihou ‘Střet civilizací’”. Na snímku: Huntington (vlevo) a Fukuyama. (Foto: Huntington – Světové ekonomické fórum / Wikimedia Commons; Fukuyama – Fronteiras do Pensamento / Wikimedia Commons)

Naprostá většina politiků a takzvaná mainstreamová média se dnes řídí heslem: “Je lepší mýlit se s Fukuyamovou knihou Konec dějin a poslední člověk než mít pravdu s Huntingtonovou knihou Střet civilizací.” Toto heslo je kondenzovaným výrazem současné neochoty, ba přímo neschopnosti našeho civilizačního okruhu nazývat věci pravými jmény.

Podívejme se na realitu, kterou je pro mnohé členy liberálních společností obtížné si přiznat a která vysvětluje, proč je Huntingtonova diagnóza současné doby mnohem vhodnější než Fukuyamova.

Huntingtonova koncepce nespadla z nebe. Její autor v podstatě navazuje na klasickou teorii Maxe Webera o odlišných civilizačních okruzích. Nevymyslel ani termín “šok civilizací“. Ten pochází od historika Bernarda Lewise, který ho použil v roce 1957 v souvislosti se svým rozborem příčin a průběhu Suezské krize.

Střet civilizací bychom však neměli chápat v čistě vojenském smyslu. Střet civilizací, v kterém se nacházíme dnes, se od takových představ odlišuje minimálně třemi rysy:

1. Proti sobě nestojí jako celek kompletně dva civilizační okruhy. Ne všichni muslimové jsou islamisty, ne všichni Evropané chtějí evropskou civilizaci hájit.
2. Proti sobě nestojí dvě náboženství. Evropa nábožensky odzbrojila a na místo náboženství postavila zcela iracionální dogma – multikulturalismus.
3. Střet civilizací se primárně neodehrává v ozbrojené rovině. I když jsou atentáty velice drastické, podrobení jedné civilizace druhou má proběhnout podle jiné logiky.

První rys

Podle výzkumné zprávy francouzského Institutu Montaigne ze září 2016 je muslimská populace ve Francii rozdělena následovně: Necelá polovina staví zákony Francouzské republiky stále ještě nad islámské zákony. Nemá komunitní požadavky, nechce žít odděleně od Francouzů. Zhruba čtvrtina muslimů žijících ve Francii je sice silně nábožensky založena, jsou však ochotni tolerovat i ostatní náboženství a bezvěrce. Zbylá třetina klade zákony islámu nad zákony Republiky a vytváří paralelní společnost ke společnosti francouzské. Tato třetí kategorie se stále více radikalizuje a výrazně v ní převládá mladá generace, tedy ti, kdo se již narodili ve Francii. V tomto smyslu proti sobě zatím ještě nestojí dva kompaktní civilizační okruhy.

Je to vidět i ze strategie islamistů (ať již tzv. pragmatických, anebo radikálních). Obě tyto skupiny mají stejné cíle.

Nejprve důsledná reislamizace muslimských zemí, zničení zbytků laických režimů. V tomto ohledu jim neobyčejně pomohli naši spojenci rozvrácením světských diktatur v Iráku, Libyi a Sýrii. Samotným islamistům by tento první krok jejich strategie trval mnohem déle.

Poté sjednocení muslimského světa včetně ztracených území (Španělsko, Sicílie, Balkán, Izrael aj.).

A nakonec celosvětové podřízení nemuslimských společností islámu.

Druhý rys

Koncepce střetu civilizací předpokládá, že do konfliktu se dostávají odlišná náboženství. Ze strany islámu je tento předpoklad nepochybně splněn – tento civilizační okruh se nábožensky výrazně aktivizuje. Ukazuje se zde, jak hluboce se mýlily sociologické a politologické teorie modernizace. Předpokládaly, že dojde k odkouzlení světa, že všude po vzoru Evropy převládne proces zesvětštění. Některé modernizační teorie byly zcela absurdní. Americký badatel Daniel Lerner kupříkladu koncem padesátých let tvrdil, že pronikání masových médií do zemí Středního východu v nich povede k převládnutí euroamerického způsobu myšlení. Asi by se divil, k čemu používají média džihádisté.

Zatímco islámský svět spojuje svoji identitu s náboženstvím, evropské myšlení prodělalo velice specifický vývoj. Na jedné straně potlačuje své křesťanské kořeny, na straně druhé vyvíjí dogma multikulturalismu, který sebe stylizuje do role pozitivního projektu otevřenosti směrem navenek. Ve skutečnosti je to čistě negativní doktrína, která útočí zevnitř na evropskou civilizaci.

Na rozdíl od marxismu, který například odmítá “třídní boj” a kapitalismus ve prospěch utopické beztřídní společnosti, odmítá tzv. neomarxistická levice celou západní civilizaci a její instituce. Všechno evropské považuje za projev odcizení, každou autoritu považuje za projev mocenské zvůle, každou etickou či právní normu považuje za nástroj nepřípustné kontroly, každou tradici, či kořeny považuje za projev útlaku, každou formu sounáležitosti se společností považuje za zradu revoluce. Naivně předpokládá, že až společnost dokonale rozložíme, nezbude v ní nic než čistá svoboda. Málokdy byly rozklad a zkáza obhajovány tak vznešenými slovy.

“Jiný”, “odlišný”, “cizí”, je pro ně pevným bodem, z něhož chtějí vést zničující kritiku západní civilizace. Uznat jiného je, podle multikulturalistů, projevem dobra. Naopak nerespektovat ho v jeho jinakosti je prý známkou zla, fašismu, rasismu. Ideálem nové levice je vybudovat “společnosti různosti”, kde různé identity volně cirkulují, aniž by docházelo k jejich sbližování. Jinakost nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně. Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit. Uvidíme dále, jak těchto motivů islamisté využívají.[1]

Diktatura proletariátu tradičních marxistů měla vyústit do beztřídní společnosti. Neo-marxistická diktatura ve prospěch menšin má vyústit do společnosti naprosté svobody všech. Za tímto účelem je třeba: budovat antidiskriminační byrokracii, zlomit panství většiny nad menšinou, přinutit většinu, aby sama požadovala konec svého privilegovaného postavení. Nestačí, aby většina tolerovala jinakost, musí ji milovat.

Třetí rys

Střet civilizací se neodehrává primárně v ozbrojené rovině. Lze v něm zvítězit pokojně, s využitím demokratických mechanismů, které můžeme rozložit do tří kroků: strategie “od slabšího k silnějšímu”, strategie “stupňování dílčích požadavků” a konečně strategie “pokojného ovládnutí”.

Krok první

Pragmatičtí islamisté chtějí odzbrojit Evropu tím, že se stylizují do role oběti. Čím více ústupků získávají, tím více se vydávají za pronásledované. Své vlastní obskurní požadavky vydávají za progresivní, antirasistické, antifašistické.

Záměrně smíchávají otázky muslimské víry, sociální exkluze, chudoby a boje proti rasismu. V této směsi se snaží ukrýt své priority. Tím zároveň drží v šachu muslimy, kteří jsou nábožensky vlažní, ale kterých v zemích, jako je Francie, ubývá. [2]

Krok druhý

Mnoho pragmatických islamistů chce Evropu islamizovat pokojně, s využitím dostupných demokratických mechanismů. Přicházejí s drobnými dílčími požadavky, které stále rozhojňují o nové a nové: právo konat modlitby na univerzitách, na pracovištích a na veřejných prostranstvích, právo kázat islám na veřejných školách, oddělovat mužské a ženské prostory ve školách, na sportovištích, v bazénech, uznat polygamii. Zároveň zavádět opatření trestající kritiku islámu, zavést kvóty pro muslimy v administrativě, v médiích, prosadit právo na vytváření islámských politických stran.

Tím se dostáváme už ke strategii pokojného ovládnutí. Jejím základem je vytváření paralelní společnosti. Ve Francii v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století nic takového neexistovalo. O paralelní islámské společnosti se mluví až posledních zhruba patnáct let. Začalo to činností spolků, které pod záminkou integrace potomků migrantů a boje proti delikvenci mladistvých provozují náboženskou indoktrinaci. Na jedné straně zajišťují pořádek a klid ve svých čtvrtích, zároveň s tím potlačují u mladých schopnost uvažovat vlastní hlavou a pěstují u nich naprostou oddanost imámům. [3]

Skupinky mladých věřících vystupují proti drogovým dealerům a imámové dokonce nabízejí jejich služby policii při zjednávání pořádku. Mladí respektují policii tak dlouho, dokud si to imámové přejí. [4]

Kolem mešit se vytvářejí muslimské asociace, které se prohlašují za mluvčí všech muslimů žijících v obvodu. [5] Pořádají pochody a manifestace za své požadavky, které prezentují jako součást tolerance a lidských práv.

Od státu zároveň požadují příspěvky na svoji osvětovou činnost. Mezitím se Francouzi a nábožensky vlažní muslimové z příslušných čtvrtí raději vystěhovávají. [6]

Politici a vysocí státní úředníci nabádají starosty těchto čtvrtí, aby požadavky muslimů respektovali, jinak totiž hrozí, že budou zahnáni do podzemní činnosti. [7] Sociální pracovníci pozorují, že jejich úlohu přejímá muslimská komunita a imám.

Rodiny před ním nic neskrývají, zatímco sociální pracovníky nepustí někdy ani přes práh. Přitom se rok od roku stupňuje agresivita klientů z tohoto prostředí vůči sociálním pracovníkům. [8] Od běžných nadávek až po hrozby smrtí. Sociální pracovníci se snaží klienty usmířit tím, že jim vydávají dobrozdání k čerpání dávek, na které nemají nárok. [9]

Paralelní společnost se buduje i v oblasti vzdělávání. Chudé muslimské rodiny odhlašují své děti z veřejných škol a přihlašují je na školy soukromé. Mohou si to dovolit, provoz těchto škol je placen z ciziny. [10]

Krok třetí

Při určité koncentraci v zemi začínají muslimové budovat paralelní společnost v oblasti vzdělávání, sociální péče a udržování pořádku. Vyžadují přitom spolufinancování od státu, vůči kterému nejsou loajální. Stát požadavky plní v obavě, aby nestoupla ilegální činnost a nevznikly nepokoje [11]. Toleruje polygamii [12], rezignuje na kontrolu řidičských průkazů i na kontrolu obsahu kázání v mešitách [13]. S tímto vědomím [14] islamisté své požadavky stupňují [15].

Do značné míry se přitom jedná o generační otázku. Se starší generací problém nebyl, mladí se radikalizují. Nikdo přitom neví, u čeho jejich požadavky skončí. Příčinou radikalizace není sociální otázka.

Většina z 2000 mladých Francouzů, kteří jeli bojovat za Islámský stát, pocházela z poměrně dobře situovaných vrstev a měla nadprůměrné vzdělání. Zlepšení jejich sociální situace a jejich integrace do společnosti jejich radikalizaci nezastaví.

“Momentálně“, přiznal Fukuyama v nedávné eseji, která připomněla 25. výročí Huntingtonovy knihy Střet civilizací, “to vypadá, že Huntington vyhrává.”

Prof. Jan Keller je český sociálnědemokratický poslanec Evropského parlamentu, sociolog, analytik, komentátor a autor více než 30 knih, mezi něž patří Sociologie organizace a byrokracie (2007) nebo Tři sociální světy (2011). Absolvoval studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux (1985), v Aix-en-Provence (1988) a na pařížské Sorbonně (1992). Vedle domovské Ostravské univerzity přednášel sociologii na univerzitách v Lille, Poitiers, Trentu, Lodži a Barceloně.

Tento článek vychází z projevu (1:02:44 – 1:32:49), který byl přednesen na konferenci “10 let od smrti Samuela Huntingtona: opravdu žijeme v éře střetu civilizací?“, v Praze, dne 9. dubna 2018 a je zde uveřejněn s laskavým svolením autora.

Adresa na youtube.com https://youtu.be/ySyiVkEltAk (Časoděj revue)

[1] Mathieu Bock-Côté – Le multiculturalisme comme religion politique, Paris, Cerf, 2016, strany 122-123 a 255-256.

[2] Georges Bensoussan – Une France soumise – Les voix du refus, Paris, Albin Michel, 2017, strana 27.

[3] tamtéž, strany 140-141.

[4] tamtéž, strany 140-141.

[5] tamtéž, strany 140-141.

[6] tamtéž, strany 140-141.

[7] tamtéž, strany 140-141.

[8] tamtéž, strany 79-80.

[9] tamtéž, strana 86.

[10] tamtéž, strany 71-72.

[11] tamtéž, strana 38.

[12] Laurent Obertone – La France Interdite: La vérité sur l’imigration, Paris, Ring Publishing House, 2018, strana 55.

[13] Georges Bensoussan – Une France soumise – Les voix du refus, Paris, Albin Michel, 2017, strany 75-76.

[14] Bertrand Soubelet – Tout ce qu’il ne faut pas dire, Paris, Plon, 2016.

[15] Bertrand Soubelet – Sans autorité, quelle liberté?, Paris, Éditions de l’Observatoire, 2017.