Čtyři mýty o globalizaci


Petr Robejšek   03. 08. 2020 | 07:25 

Píši o globalizaci hodně dlouho a patřím k těm, kteří dříve, než ostatní rozeznali její úskalí i blížící se konec. Popsal jsem to ve dvou zásadních esejích, které vyšly v roce 2008 a 2009 ve Švýcarsku a posléze i česky v Dnes. V následujícím textu ukazuji, jaký podíl na škodlivosti globalizace nesou sociální vědy a dokládám to na čtyřech tézích, rozšiřovaných vědci a publicisty.

První a druhá globalizace

Britský historik Niall Fergusson připomněl, že globalizace není nic nového. Zhruba před sto lety existovala podobná situace jako dnes. Na přelomu 19. a 20. století se dlouhodobě zvyšoval objem světového obchodu, propojovaly se trhy, rostla pohyblivost kapitálu a zboží, bankovnictví bylo minimálně regulované, inflace nízká a trhy se dynamicky rozvíjely. Součástí tohoto živelného vývoje bylo oslabování starých mocností a rozmach nových. Toto přerozdělování moci vyvolalo první světovou válku, která globalizaci ukončila.

Po válce přišla deglobalizace. Trhy se oddělovaly, ceny rostly a spotřeba klesala. Nejvýznamnější státy zažívaly krizi a smýkal jimy názorový zmatek, který vedl k ruské revoluci a k občanské válce v Číně. K uklidnění došlo až po druhé světové válce.

Naučili jsme se říkat, že se dějiny neopakují a něco na tom bude. Ale přesto. Současná situace je velmi podobná té před sto lety. Po pádu „železné opony“ nic nebránilo druhé, také zeměpisně viděno opravdu „globální“ globalizaci. A stejně jako před sto lety v ní nešlo jen o hospodářství. Po zániku komunismu zůstalo ideologické vakuum, které volalo po novém uspořádání světa. Toto volání nadšeně poslechly (nezájmem společnosti frustrované) sociální vědy. Mojí kolegové sice nedokázali předpovědět zánik komunismu, ale když k jejich překvapení nastal, tak skočili po šanci dirigovat události stejně chtivě, jako v epidemii korony virologové.

Je ještě brzy tvrdit, že virologové koronu přecenili, ale za to víme s naprostou jistotou, že při porozumění globalizace na celé čáře selhala politologie, sociologie a ostatní sociální vědy. A to je naše dnešní téma.

Hypnotické omyly

Již jsme si řekli, že přelomová doba po zániku komunismu volala po myšlení „ve velkém“. Politologové a ekonomové toto volání poslechli a hned si sebevědomě připsali schopnost sociálního inženýrství. Ale místo použitelných rad, jak stabilizovat vývoj v druhé globalizaci začali plodit myšlenky, jejichž ničivost je srovnatelná s ideologiemi ruských a čínských komunistů na konci první globalizace, před sto lety.

Sociální vědci přestali, až na čestné výjimky, popisovat skutečnost a vklouzli do role politických aktivistů, vydávajících svá přání za vědecké poznatky, s cílem udělat z nich samosplnitelná proroctví. K ruce jim přeochotně šla mainstreamová média, která žijí z toho, že lidem prodávají možnost pohoršovat se.

Obě skupiny splynuly do jedné bojůvky šamanů, která chce přičarovat svá přání. A skutečně. Chytlavé a sugestivně prodávané myšlenky začaly ovlivňovat tu část společnosti, která se o politiku trvale, ale jen povrchně zajímá. Tito pěšáci moci se poznají podle toho, že nemají ani chuť ani schopnosti zkoumat pravdivost tvrzení. A proto snadno podlehnou hypnotickému vlivu líbivých myšlenek a zařadí se do chóru snobských přitakávačů mainstreamovým názorům.

Většinu společnosti tyto procesy nezajímaly a znepokojily ji až tehdy, když vedly k politickým rozhodnutím. Z omylů a pošetilostí sociálních vědců se najednou staly zákony nebo zahraničně-politické priority. Z ničeho nic ovládly scénu myšlenky, kterou jsou svou ničivostí srovnatelné s ideologiemi ruských a čínských komunistů na konci první globalizace před sto lety. Sociálně-vědní mýty o druhé globalizaci vyvolaly dodneška trvající názorový chaos v politice a v ekonomice. Věnujme pozornost čtyřem z nich.

Demokracie a kapitalismus ovládnou svět

Nejznámější přehmat sociálních věd posledních let je Fukuyamovo hypnotické tvrzení o „konci dějin a nadcházející éře politického, kulturního a sociálního pozápadnění světa“. V závětří tohoto přelomového bludu se až do nedávna vezl celý peleton vědců a publicistů, kteří chrlili variace na toto téma. Potvrdili tak známou stádnost intelektuálů a způsobili nesmírné politické a hospodářské škody.

Z lepkavé kaše nabubřelých slov Fukuyamova proroctví o konečném vítězství Západu trčí dva zvláště zcestné bludy:

První z nich je tvrzení, že kapitalismus si vynucuje demokracii, protože pro jeho provoz je nezbytná politická svoboda. Tato údajná provázanost kapitalismu a demokracie byla líčena jako „přírodní zákon“. A důsledek? Jistota, že kapitalismus funguje jenom ve svobodné společnosti „oprávnila“ víru politiků a podnikatelů v to, že se kapitalistická Čína musí nevyhnutelné demokratizovat a zahraničně-politicky umírňovat.

A proto západní vlády po léta nečině přihlížely tomu, jak Peking manipuluje kurs své měny a kopíruje západní patenty. Standardní útěcha zněla: „Však ono se to časem nutně změní a mezitím se dá hodně vydělat.“

Druhý sugestivní omyl odvozený od Fukuyamovy faty morgány bylo očekávání, že se západní hodnoty globálně rozšíří, protože jsou bezkonkurenčně nejlepší základ pro lidské soužití. Zatímco víra v údajnou neoddělitelnost kapitalismu a demokracie opravňovala politickou nečinnost tak tato, stejně pošetilá myšlenka, vedla naopak k akcionismu. Publicisté, kterým asistovali politizující umělci morálně vydírali společnost, aby nevyhnutelné rozšiřování západních hodnot urychlila násilím, pomocí tzv. „humanitárních intervencí“.

Osudové následky mělo toto samosplnitelné proroctví v arabském světě.Do Fukuyamova „konce dějin“ zdánlivě logicky zapadalo také „arabské jaro“ roku 2010. A tak byla pod tlakem patetického tlachání francouzských salonních filozofů typu Bernarda Lévyho a jejich žurnalistických sekundantů uskutečněna humanitární intervence v severní Africe.

No a jak obojí dopadlo? V prvním případě přihlížel Západ – hamižností zamlženým zrakem – jak v Číně vzniká nedemokratický kapitalismus, který je ekonomicky a tím i mocensko-politicky výkonnější než demokratický kapitalismus v západních zemích. A dnes to došlo tak daleko, že západní vlády kopírují pozvolna, ale nesporně čínskou represivní politiku, kupř.: cenzuru internetu omezující svobodu slova a elektronickou kontrola občanů. To je pravý opak Fukuyamova přeludu, protože dochází k vývozu čínského modelu kapitalismu na Západ a ne naopak.

A co nadějné „arabské jaro“? Dnes už chápe i ten nejpřestudovanější prosťáček, že vnucovat vzpomínky na „pražské jaro“ byla v případě civilizačního okruhu, který je ještě v době kamenné, zcela groteskní nadsázka. A i zde zažíváme pravý opak Fukuyamovy halucinace o globálním vývozu demokracie. Západní země dnes podklesávají pod dusivým tlakem barbarských hodnot, které si přivážejí statisíce hospodářských migrantů z III. světa.

Intelektuální pokoření sociálních vědců a publicistů snad ani nemohlo být větší. Oblouk jejich sebejistoty se nejprve s Fukuyamou vzepnul k triumfální vizi konečného vítězství západního modelu v dějinách lidstva, aby se vzápětí prolomil, jak pod vahou vyšší výkonnosti čínského potlačovatelského kapitalismu, tak strachem z toho, že se kvůli invazi z barbarských kultur, nepodaří ony údajně „nadřazené a globálně platné západní hodnoty“ zachránit ani tam, kde vznikly.

Lidstvo potřebuje nadnárodní vládnutí

Druhý příklad šamanismu sociálních věd je snaha důkladně argumentačně vyztužit poučku „think big“, tedy přispět k tomu, aby se prosadilo velkoprostorové myšlení, jednání a hlavně vládnutí.

Proč mají politici a podnikatelé takovou zálibu ve velkých prostorech (ať geografických nebo časových) je zřejmé. Mají z toho tři výhody:

– Velký hráč se snáze prosazuje,

– levněji dosahuje své cíle a

– spíše se vyhne postihu za své chyby.

Koncentrace moci je tedy výhodná pro vládnoucí, ale tím i převážně nevýhodná pro ty, kteří jim podléhají, tedy zbytek společnosti. Ale jak to, že většina sociálních vědců, tak pyšných na svou levicovost, přesto neustále lobuje za výhody velikosti?

Jejich hlavní argument vypadá asi takto: „Problémy dneška nemají jednoduchá řešení. A velké problémy mohou řešit jen velké (nejlépe nadnárodní) organizace“.

Konkrétní příklady všichni znáte:

-Migrace se prý nedá vyřešit zavřením hranic, ale pouze hospodářským rozvojem Afriky a Orientu.

-Klima je celosvětový problém a když proti němu některé státy nedělají dost, tak to musíme dorovnat my.

-Západní země nesou odpovědnost za celý svět a jsou morálně povinné starat se o problémy jiných.

-Národní státy jsou prý egoistické a bezmocné zároveň atd. atd.

Na těchto příkladech dobře vidíme, to co jsem již zmínil. Sociální vědci a jejich mediální spojenci nejsou nestranní, ale vydávají svá přání za vědecké poznatky, s cílem udělat z nich samosplnitelná proroctví. Stát jim totiž ve skutečnosti vůbec nevadí. Ale nechtějí stát národní, nýbrž nadnárodní. S jeho pomocí by totiž mohli obejít demokratickou volbu a tím i brzdu jejich svévolnosti a prosadit proti vůli a na úkor většiny své představy a přání. A přesně to se děje v Evropské unii.

Objektivně viděno je argumentace lobistů globálního vládnutí snadno napadnutelná. Její zastánci totiž neberou na vědomí nevýhody velkých organizací. A přitom se stačí zeptat, co se stane, když řešení společně hledá hodně aktérů:

1. roste počet těch, kteří mají rozdílné zájmy a

2 řešení je proto buď bezzubé, protože musí vyhovovat všem anebo se

3. prosadí jen ti nejsilnější na úkor slabších.

4. To jsou extrémně nepříznivé předpoklady pro účelnost a účinnost rozhodnutí, ale

5. ideální předpoklady pro vznik diktatury.

Navíc zastánci mantry „velké problémy vyřeší jen velká organizace“ neberou na vědomí, že stát je ve skutečnosti mnohem akceschopnější než nadnárodní organizace. Zkušenost s finanční krizí, uprchlickou vlnou a epidemii ukazují, že národní stát je oproti nadnárodním celkům výkonnější aktér. Je totiž schopen jednat rychle a jeho vláda musí přihlížet ke konkrétním potřebám vlastních voličů.

A už vůbec není pravda, že státy jsou bezmocné. Když vláda chce, tak je stát mocnější než ta nejmocnější firma, a to ze tří důvodů: Jenom on může zákony zároveň vydávat, prosazovat a porušovat. Dokladem toho je třeba tzv. „Energiewende“ v Německu. Po té co Merkelová ze dne na den rozhodla, že její smlouvy s energetickými koncerny ohledně jádra neplatí, tak atomové elektrárny prostě vyvlastnila.

Samosplnitelné proroctví o globálním vládnutím je tedy neuskutečnitelné, ale pokusy o to, přinesly neuvěřitelné a dosud většinou lidí nerozpoznané škody.

Globalizace vytváří světovou multikulturní civilizaci

Hodně zahanbující selhání intelektuálních elit je třetí mýtus o srůstání civilizací v tzv. multikulturalismus: Pod ochranným deštníkem západních hodnot se prý lidstvo sjednotí do tolerantní a inovativní globální společnosti. Zahanbující je tento třetí mýtus proto, že se týká soužití lidí ve společnosti a tomu by měli nejlépe rozumět právě sociální vědci.

Tato samosplnitelná halucinace o globálním multikulturalismu leží intelektuálům velmi na srdci, protože je v souladu s jejich životním stylem. Globalizaci si představují jako možnost potkat za každým rohem nějakého zajímavého cizince. S ním si procvičí angličtinu, vysmějí se hlupákům, kteří věří, že se člověk má dívat na svět z domova a dohodnou se na projektu týkajícího se něčeho „really amazing“, jako třeba role afrického folklóru pro LGBT-, pardon mezitím již pro LGBTQ – komunitu. A samozřejmě, že aspoň jeden z nich zná spřízněnou duši ve státní organizaci, která jim jejich zlomový projekt zafinancuje.

Multikulturní společnost bývá popisována jako mírové soužití různých kultur v atmosféře harmonie, tolerance, vzájemné inspirace a kreativity. No, úplně doslova to nevyšlo, že ano. Globalizace probíhá již minimálně tři dekády, ale místo vzkvétající multikulturní společnosti vznikla jen tenounká skořápka povrchních podobností v životního stylu, a to ještě převážně v metropolích. Jejími symboly je vnější i vnitřní uniformnost s vybranou nedbalostí oblečených bytostí, bloudících s hlavami skloněnými nad Smartphony od meetingu k eventu.

Místo internacionální kultury se globálně prosazuje zábavní produkce amerického typu pro nižší třídy a promyšlené pošetilosti z amerických univerzit pro „náročnější vkus“ městských snobů. Zároveň do pokrokovostí nasáklých západních metropolí nepřibývají exotičtí myslitelé a umělci ze III. světa, ale zato statisíce nekvalifikovaných nezaměstnaných odtamtud. A ti sdílejí s původními obyvateli Evropy ještě tak nejvýše elektrické koloběžky. O sdílení západních hodnot nechtějí ani slyšet. A když slyší, tak nechápou, o čem je řeč.

Takže přímo v centrech globalizovaného myšlení se ukazuje, jak absurdní byla a je multikulturní chiméra. Vybásněná barvitost multikulturalismu vypadá tak, že se přecitlivělí pokrokáři, kteří se osypou již z té úplně nejmenší mikro agrese, setkávají s chasníky, kteří i drobné roztržky řeší nožem, žení se s nezletilými dívkami a trvají na jejich obřízkách.

V baštách politické korektnosti si místo kultivovaných „diskurzů“ podle vytříbených „narativů“ přistěhovalci vyřizují krevní mstu a kmenové války. Změkčilí a ze strachu tolerantní evropští měšťáci se musí zžít s násilnickými paralelními společnostmi. Který z obou hodnotových systémů se asi prosadí?

Globalizace přinese vyrovnání ekonomických rozdílů

A konečně poslední příklad nefungujícího zaříkadla, kterým se sociální vědy snažily obhájit globalizaci zní asi takto: Globalizace vede k vyrovnávání ekonomických rozdílů na zeměkouli. Díky ní stoupne životní úroveň ve III. světě a vzniknou tam stabilní politické systémy.

To je ale další, v pořadí čtvrtý, omyl. Pozitivními předsudky a politickou korektností zatemněné mozky nechápou, že globalizace je především ekonomický proces, a proto jí nelze chápat jako win-win situaci. Hospodářské kooperace totiž vždy tíhnou k zero-sum, tedy do vztahu, ve kterém to, co jeden vyhraje, prohraje druhý. Tato tendence je tím silnější, čím více různých aktérů je zúčastněno.

Ano, rozvojové země by teoreticky mohly vyrovnat svou zaostalost, ale jedině tehdy, kdyby rozvinutý svět dostával z množství globálně vznikajícího bohatství trvale menší díl. Západní vlády to velmi lehkomyslně dopustily v případě Číny a proto zchudlí Američané zvolili 2016 Donalda Trumpa. Ten okamžitě reagoval na zřejmý cíl Pekingu vystřídat Washington na trůnu hlavního města města světa. Začala hospodářská válka, která není ani zdaleka u konce. A tady je na místě připomenout úvod této přednášky, ve kterém zmiňuji, za jak nevábných okolností skončila první globalizace na přelomu 19. a 20. století.

Zmíněná zloba chudých Američanů má své dvojče v rostoucím nacionalismu a údajném pravicovém extremismu v evropských zemích, které tak trpce nesou i naši pokrokáři. Proč? No, globalizace nepřinesla vyrovnání životní úrovně na celém světě, protože ani američtí, ani evropští chudí nemají nejmenší chuť dělit se s chudinou III. světa. A proto jsou ti, kterým se v redakcích a vegánských restauracích chybně říká váleční uprchlíci v drtivé většině ekonomičtí migranti. Jejich invaze do I. světa je masové vyvrácení čtvrtého mýtu vědců a publicistů o výhodách globalizace.

Ale tentokrát nejde jenom o intelektuální blamáž. Na triku má totiž avantgarda dobra i morální prohřešek. Kvůli své ideologické zaslepenosti a ekonomické negramotnosti totiž podporovala ekonomický neoliberalismus a tím i vykořisťování III. světa. Je to i jejich „zásluha“, že migrace z chudoby dosáhla podle nejnovější zprávy Spojených národů s 272 miliony lidí svůj historický vrchol. A je také vrchol pokrytectví, když ti, kteří svými pro globalizačními argumenty podporovali vykořisťování lidí v I. i ve III. světě dnes svým spoluobčanům vyčítají rasismus, vůči barbarské chudině tlačící se do chudnoucí Evropy.

Ale všechno zlé je pro něco dobré. Díky tomu má sociálně vědní akademický dorost dostatečné množství témat na své vědecké práce o xenofobii a mainstreamová média mohou senzacechtivě rozmazávat příklady rasismu v Evropě. Svět je zdá se zařízen tak, že ti, kteří mají morálku a pravdu na věky na své straně nemohou prohrát. To je intelektuální perverze prvního řádu.

Sociální věda a globalizace

Teď naše společné přemýšlení ukončíme a zeptáme se, kam jsme pokročili. Tak předně jsme upřesnili definici globalizace o jeden důležitý bod: Je to dočasné uspořádání mezinárodních vztahů jednostranně upřednostňující hospodářskou spolupráci.

Náš rozbor sociálně vědní mytologie o globalizaci přinesl následující výsledky:

1. Globalizace jako cesta k pozápadnění světa, k politickému sjednocování lidstva, k mírovému soužití různých kultur a k rovnovážnému hospodářskému vývoji světa pod západním vedením je chiméra.

2. Globalizace státy sjednocuje jen pokud jde o způsob výroby, zbožní sortiment a v tom, že vede k rozpolcení společnosti na super bohaté a zbytek.

3. I ve fázi údajného „konce dějin“ pokračuje, jenom v pozměněném obsazení, tradiční boj o světovou hegemonii.

4. Hospodářská spolupráce je mírotvorná pouze mezi demokratickými zeměmi. Když tato podmínka není splněna tak hrozí násilné konflikty. Pokračování nebo i jen dozvuky druhé globalizace mohou vést k válce; občanské stejně jako světové.

5. Globalizace není přírodní zákon, to znamená, že není ani nevyhnutelná ani trvalá.

Leccos jsme se dozvěděli o samotných sociálních vědách. Všechny čtyři mýty o globalizaci jsou projevem a přímým důsledkem chybně nastaveného myšlení většiny sociálně vědní inteligence. Zmíním zde pouze jeho hlavní nedostatky:

1. Ztotožňují potřeby společnosti s vlastním hodnotovým systémem a zájmy.

2. Věří v jednosměrnost společenského vývoje.

3. Pokrok chápou jako internacionalizaci všeho a modernitu ztotožňují s rostoucí mezinárodností.

4. Nechápou, že hospodářství nemá smysl samo o sobě, nýbrž pouze jako služební sektor celé společnosti.

5. Přestali popisovat skutečnost a jednají jako aktivisté, vydávajících svá přání za vědecké poznatky, s cílem udělat z nich samosplnitelná proroctví.

V ideálním případě poskytují sociální vědci ostatním lidem zkušenostmi podložená doporučení pro zvládání společenských procesů. Pokud jde o globalizaci, tak tuto funkci nezvládli.

Chyby sociálních věd při hodnocení globalizace jsou projevem závažného nedostatku v celkovém přístupu a cílech, které si sociální vědci vytyčili. Důsledkem je rozkladné působení sociálně vědní inteligence na společnost. Tento problém je tak závažný, že je třeba se mu věnovat mnohem hlouběji.

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Jak přežít v informační společnosti


Petr Robejšek  03. 03. 2023 | 09:07

Společnost, ve které žijeme je v kritické situaci ze dvou důvodů. První je bezmezná sebestřednost elit a druhý je prostoduchost, se kterou jim lidé přesto důvěřují. S tím prvním nic nenaděláte. To druhé můžete změnit a tady je návod.

Popleť a panuj

Informace vyrábějí politici, podnikatelé, média a experti. Všichni dohromady tvoří informační průmysl a chtějí informace co nejlevněji vyrábět a co nejvíce vydělat. Jejich zisk je to, že lidé zvolí, koupí a věří v to, co jim informační průmysl vnucuje. Slavná informační společnost je nástroj, kterým chce elita ovládat většinu. Rozděl a panuj nahradilo popleť a panuj.

Proto dnes žijeme v éře prázdných slov,

-kdy spolu věci a jejich názvy nemají nic společného.

-kdy se jen vyhlašuje nejnovější a dočasný význam pojmů jako kupř.: demokracie, svoboda, právní stát nebo zdraví.

-kdy pravdivost závisí jen na hlasitosti a hlasitost jen na penězích.

-kdy neexistují ani sliby, které se musí splnit, ani poznatky, které se dají vyvrátit, ani zákony, které platí pro všechny.

Obyčejní lidé jsou oslepeni pepřákem z matoucích čísel, sugestivních fotek a dvojznačných pojmů. Průměrný člověk dnes neví, v jaké společnosti žije a co se v ní právě děje, a dokonce ani neví, že to neví.

Přesto se každý může z tohoto informačního marastu velmi snadno vyprostit, když správně odpoví na tři otázky.

Vyplatí se vědět co nejvíce?

Představte si, že vám někdo pošle vyděračský dopis s ultimátem, ale pošťákovi psaní vyklouzlo z ruky a zapadlo do kanálu. Díky nešikovnému pošťákovi se o výhrůžkách nedozvíte, nedostanete strach, rozhodujete se svobodně a vyděrač neuspěl. Co nás to učí? Nevědět může být obrovská moc bezmocných. Obrázky a čísla, která neuvidíte, vás nemohou strašit a propagandu, vějičky, přesmyčky a chytáky, které neuslyšíte, vás nemohou hypnotizovat. To, co se nedozvíte, vás nepřipraví o spánek a nezviklá důvěru ve vlastní úsudek. A tak proto nespoléhejte na nešikovného pošťáka a sami odmítněte přijmout vyděračské popisy.

Moje generace měla v tomhle úplně jasno. Neposlouchali jsme bolševické vysílače a nečetli jejich noviny. A když nám přece jen něco zakřičeli přímo do ucha, tak platila jednoduchá první pomoc: Co oni chválí je horší než to, co oni odmítají.

Co je pro mě důležité?

Ale co, když mi uteče něco opravdu důležitého? Ujišťuji vás, že se každou opravdu důležitou zprávu dozvíte. Poznáte ji také podle toho, že se k vám dostane i oklikami.

A proto vztyčte co nejhustší plot mezi vašim mozkem a velkým tlampačem. Je totiž jisté, že co a jak vám politici, podnikatelé, média a experti vypráví, slouží jejich zájmům, a ne vaší informaci. Gumová čísla, vylepšené obrázky a zavádějící slova vylučují, abyste poznali, co se opravdu děje a co je důležité. Slavná informační společnost vám spolehlivě ukazuje jen to, kudy cesta určitě nevede.

Odpověď na druhou otázku, „co je důležité“ tedy zní takto:

  1. Vědět musíte daleko méně, než vám namlouvají a vnucují.
  2. Vědět potřebujete jenom to, co je důležité pro vás a vaše blízké a co zároveň můžete ovlivnit.
  3. To vám ale vrchnost neřekne. Mluví na vás, ale ne s vámi. Nechce slyšet vaše pochyby a trestá kritiku.
  4. Proto si musí každý sám najít střípky poznání (na to je internet užitečný) a sestavit si z nich svůj vlastní, na míru šitý obraz světa; takový, který odráží jeho zájmy a pomáhá mu je uskutečnit.

Jak poznat pravdu?

Kdysi skutečně existovala dokazatelná vědecká pravda a myšlenky se prosazovaly silou argumentů a použitím v praxi. Nic z toho již neplatí. Pro každého z vás je pravda roztroušena v obrovském množství informační hlušiny, kterou odplavíte v pěti krocích.

  1. Nejprve se úplně odpojte od mainstreamového zpravodajství.
  2. Nevšímejte si informací o věcech, které se vás netýkají a hlavně o věcech, které stejně nemůžete ovlivnit.
  3. Zbude úhledná hromádka poznatků o tom, co má přímý vliv na váš život a zároveň to můžete ovlivnit.
  4. Z těchto střípků vědění si vytvořte svůj vlastní „na míru šitý“ obraz světa; takový, který odpovídá vaší situaci a zájmům a pomáhá je uskutečnit.
  5. Podle jakého pravidla si svůj obraz světa sestavíte? Takhle: Váš život a vaše zájmy jsou měřítkem všech věcí a váš úspěch je zlatý standard pravdy. Méně květnatě řečeno to znamená, že pravdivé jsou pro vás ty poznatky, které vám pomáhají dobře se postarat o sebe a své blízké.

Když to uděláte, tak se zachováte úplně stejně jako politici, podnikatelé, media a experti. A právě s nimi soupeříte o váš úspěch a prospěch. A proto můžete vyhrát jen tehdy, když se budete chovat stejně jako oni – posuzovat svět výlučně z hlediska vlastních zájmů.

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Odmítněte zvrácený pokrok


Petr Robejšek 01. 01. 2024 | 14:22

Dlouhá desetiletí bylo z pohledu obyčejného člověka nové lepší než staré a vyplatilo se to mít rychle. Lepší život na něj přátelsky kynul z budoucnosti a cesta k němu se právem jmenovala pokrok. A ten je tradičně považován za princip lidských dějin. Jak je to dnes?

Všimli jste si, jak politici, média a tzv. experti náramně souzní v tom, co je pokrokové? Jen namátkou: politická korektnost, elektronické volby a také peníze, uhlíková stopa, povinné očkování, určování vašeho jídelníčku, způsobu vytápění budov, pohánění vozidel, klima ať to stojí cokoliv, solidaritu s kýmkoliv, jenom ne s vlastními, datové schránky atd. atd.

Všimli jste si, že vás tento „pokrok“ stojí peníze, námahu a svobodu a že se vám samotným nejpozději od roku 2020 vede stále hůře?

Společenský pokrok je považován za princip lidských dějin, ale na počátku 21. století sice zažíváme bezpříkladný rozvoj techniky, ale zároveň pokus světové finanční šlechty vzít, národům práva vybojovaná již ve francouzské revoluci koncem 18. století. S chválou pokroku na rtech chce světová superelita strhnout lidstvo zpět do feudalismu a uvalit na ně techno-nevolnictví.

Technofeudalismus je zvrácený pokrok a v budoucnosti narazí ten, kdo jej bude hledat před sebou, buď na stožár G5 nebo do šedivé zdi kotců na bydlení pro obyvatele 15ti minutových měst, kteří za barierami z QR-kódů čekají, až uměla inteligence rozhodne, že jejich uhlíková stopa je již moc dlouhá a vypne jim přísun tepla, vody, syntetické zábavy a potravy.

Proč asi vrchnost s takovým elánem elektronizuje naše životy? Řeknu vám to. Protože nedokáže ani demokraticky vládnout, ani vytvářet blahobyt pro všechny. Prostě si neumí poradit se složitostí světa, který vytvořila. A proto se vládnoucí kasta rozhodla ukončit éru masového konzumu a postupně zabavit majetek středních a nižších vrstev a posvětit to pohanským eko-náboženstvím.

Takže princip lidských dějin není společenský pokrok, ale boj mezi elitou toužící po absolutní moci a lidstvem bránícím svou svobodu. Tento boj se prolíná dějinami a mění se jen jeho intenzita, kulisy a rekvizity. Ve francouzské revoluci 18. století vyhrálo celé lidstvo a teď mu hrozí prohra.

Můžeme si za to sami, protože jsme dopustili, aby konzumismus ovládl naše myšlení tak, že „koupíme“ všechno. Nejenom zboží ale i vynucenou péči o naše myšlení, chování a zdravotní stav a dokonce i šikanování a ponižování. Jak to, že se skoro nikdo neptá, je-li síť 5G opravdu nepochybně prospěšná technická novinka? Drtivá většina lidí jí hodnotí pouze podle evangelia modernity; nová, rychlá, pokroková a proto dobrá. Totéž si většina myslí o automatických balíkovnách na každém rohu, internetových nákupech s dovozem, samoobslužných elektronických pokladnách v supermarketech anebo o elektronických penězích. „Život je tak přece pohodlnější“, řeknou vám s bezelstným úsměvem. Lenost lidem znemožňuje pomyslet na to, že by se mohlo jednat o vznikající infrastrukturu pracovního tábora, s přídělovým systémem a omezenými vycházkami.

Abyste v budoucnosti nemuseli znovu dělat revoluci, jako Francouzi v 18. století, tak se musíte zbavit zvráceného pokroku. A chcete-li mít pokrok zase před sebou, tak stačí vydat se správným směrem a vrátit se k podstatě evropské civilizace. První, co k tomu potřebujete je individualistické a sebevědomé slůvko „ne“, kterým vystřídáte konzumistické a stádní „ano“.

Abyste v budoucnosti nemuseli znovu dělat revoluci, jako Francouzi v 18. století, udělejte dnes novoroční předsevzetí o nepohodlnosti. Co si takhle slíbit, přestat používat nakup přes internet a dovoz do bytu, neplatit na samoobslužných pokladnách v supermarketech, nepoužívat automatické balíkovny, používat zase hotovost, nechat si ještě další rok starý mobil, setkávat se přáteli méně často, ale za to jenom osobně?

Ano, to znamená nepohodlí a stojí vás čas a peníze. Utěšovat vás může, že vaše nepohodlí je velmi nepohodlné techno-systému, který není váš přítel. Jeho cíl je totální elektronizace vašeho života. A ta není nic jiného než vytváření infrastruktury pracovního tábora, s omezenými vycházkami. A co si tedy „naložit“ ještě jedno předsevzetí; a získat letos na svou stranu dalších deset lidí?

A nikdy nezapomeňte toto:

Kdykoliv se budete rozhodovat o tom, po čem toužit, jestli, kde a co nakupovat, na co a na čem spořit, koho poslouchat, číst anebo volit a v co věřit, tak se řiďte podle čtyř pravidel osvobození:

  1. Pomalé je lepší než rychlé
  2. Lokální je lepší než globální
  3. Osobně je lepší než elektronicky
  4. Vlastní je lepší než cizí
Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Naše pravda je silnější


Petr Robejšek 22. 08. 2022 | 07:47 

Moje eseje nejsou četba pro každého, a proč je vlastně píši? Proto, že hlavní téma mého intelektuálního života je najít uspokojivá vysvětlení otázek, které mne zaujmou. V posledních třech letech k tomu přibyl ještě druhý, mnohem zásadnější důvod.

Koncem března 2020 se objevil korona virus a za měsíc po té, v dubnu 2020 jsem v textu „Z pandemie do normálie“ popsal důvody toho co se děje a nastínil řešení civilizační krize západních společností. Ironicky jsem tam mluvil „nutných změnách, ke kterým nedojde“ a myslel tím, že je zcela nevyhnutelné přestavět finanční kapitalismus. Na prvním místě jsem jmenoval problematiku ekonomického růstu a globalizace. Od té doby je nevyhnutelnost změny modelu západní společnosti den ode dne zřejmější. A to je hlavní důvod, proč píši.

Ať bude nadcházející přestavba finančního kapitalismu probíhat organizovaně, chaoticky nebo nedej Bůh násilně, vždy bude potřeba jasná představa o tom, kam musíme jít, jaké vlastnosti má mít budoucí společnost a jak jí vybudovat. Na tom jsem začal pracovat již v prvním trojdílném eseji „Jak se to stalo, Jak to vypadá a Jak z toho ven?“ a teď pokračuji třetím dílem eseje o „Slovech a moci“.

Dva světy

Než půjdeme, dal, tak si shrneme, co dosud víme. První díl se jmenoval „Jejich pravda a jejich moc“. Rozebrali jsme v něm, jak elity zneužívají svůj informační monopol a vnucují nám obraz světa, který odpovídá jen jejich zájmům. Snaží se lidi zmást a zneklidnit, aby je mohli používat k dosažení vlastních cílů. Pojmenovali jsme to „popleť a panuj“. První díl eseje jsme ukončili deprimujícím zjištěním, že většina z nás vůbec neví, v jaké společnosti žije, co se v ní právě děje a co je nejhorší, vůbec neví, že to neví. Jsou ztracení ve smyšleném světě.

Ve druhém díle, nazvaném „Naše pravda“ jsme si ukázali, že se informačnímu útlaku můžeme velmi snadno ubránit, když přestaneme poslouchat vtíravé a nutkavé hlasy politiků, podnikatelů, médií a expertů a začneme si sami vyhledávat:

  • -jen poznatky, které skutečně potřebujeme,
  • -jen o tom co se nás týká a
  • -jen o tom co můžeme ovlivnit.

Na jejich základě si vytvoříme obraz světa, ve kterém skutečně žijeme a který jsme schopni spoluutvářet.

V závěrečném dílu si ukážeme, jak nalézat a používat spolehlivé poznatky, proměnit je v politickou moc a vytvořit na jejich základě společnost, ve které lidé nejsou manipulovatelní morálně zkaženými a odborně druhořadými elitami. A proto se třetí díl jmenuje „Naše pravda je mocnější“.

Arthur Schopenhauer kdysi poznamenal: „Na světě existuje pouze jedna věc, kterou známe zevnitř i venku, a to jsme my.“ Ano, stoprocentně známe jen sami sebe. A když Petr R. stojí na louce a dívá se okolo sebe, tak pochopí, že zcela jistě ví jen všechno sám o sobě a pak už nejvýše to, co má na dosah ruky. Jak jeho pohled bloudí dál, klesá i přesnost poznatků. Včelu vidíte na pět ale ne už na dvacet metrů; přesto, že jich tam může být spousta, protože za křovím možná stojí úly. Za tím mohutným dubem, čtyřicet metrů jižně se může klidně někdo skrývat, ale nevím to jistě; za roh nevidím. O padesát metrů dál zaseli ječmen nebo je to přece jen pšenice? Prostě čím dál od nás, tím méně přesné jsou naše poznatky.

Že je to banální? Vůbec ne, protože vás informační průmysl hypnotizuje slibem, že prý ví úplně všechno. A já vám říkám, že z té louky, na které stojím, vidím v dálce erupce jeho domněnek, polopravd a dutých slov. Tam někde začíná bažina, s nechtěnou ironii zvaná informační společnost. Z ní vybublávají bezobsažné proslovy politiků, mnohoznačné výplody komentátorů a autoritativní lži koupených expertů. Ti všichni chtějí, aby jim ostatní lidé sloužili a proto je zahlcují nicotnostmi, smyšlenkami, propagandou, chytáky, omyly, nesmysly a nezřídka lžemi. Jejich informace jsou hrozba, jsou to viry ochromující váš mozek. To je dezinformace ve velkém.

Ve druhém díle jsme došli k závěru, že naše společnost je v kritické situaci hlavně ze dvou důvodů. První je naprostá morální zkaženost elit a druhý je prostoduchost, se kterou jim lidé přesto důvěřují. To první nemůžete změnit, ale musíte to vědět. To druhé změnit můžete a teď si povíme jak.

Kdysi přicházela moudrost shora. Obecně a dlouhodobě platné poznatky o životě byly vyzrálé plody staletého vývoje vzdělanosti a prosakovaly od elit dolů k obyčejným lidem. Na konci minulého století však vědci a novináři prodali svůj kritický rozum boháčům a produkují slova v jejich žoldu a podle jejich potřeb. Od té doby se na lidi shora valí a zmítá jimi názorový mainstream. Slavná informační společnost je nástroj, kterým chce samozvaná elita ovládat většinu.

V předchozích dvou dílech jsme si ukázali, že poznatky, které nám informační průmysl vnucuje, mají poznávací hodnotu tvrzení, že zeměkoule je plochá. To možná zní vtipně, ale veselé to není. Politici, podnikatelé, média a experti se již dobré tři dekády snaží:

  • -zadupat do země to, co většinová společnost ví o světě,
  • -dát slovům jiný význam,
  • -oddělit slova a činy a
  • -zrušit nebo zakázat nežádoucí názory.

Cílem toho všeho je, znemožnit lidem, aby rozpoznali, co se okolo nich děje. Vládní úředníci, televizní kazatelé, prodejní experti a zištní aktivisté vám nic užitečného neřeknou, protože se o váš život nezajímají, a i kdyby, tak ho nikdy nemohou znát tak dobře jako vy. Celá slavná informační společnost vám spolehlivě ukazuje jen jedno: Kudy cesta určitě nevede.

Bohužel se dosud většina z nás spokojí s tím, co jim vypráví ti nahoře a má proto v hlavě zcela nepřesnou mapu sociální krajiny, ve které se snaží postarat o sebe a své blízké. Tihle lidé sice vědí, kam by chtěli dojít a přitom nevědí ani to, kde právě jsou. A hlavně nevědí to, že jsou napjati na skřipci mezi dvěma protikladnými světy.

Na jedné straně se rozvaluje vymyšlená globální digitální Atlantis v moři bezobsažných slov, nezávazných slibů a neplatných zákonů. Sáhnout si na tento smyšlený velkosvět můžete hlavně ve městech, uprostřed mečícího davu intelektuálních ovcí, které za pravdu vydávají právě módní absurdity, které jim shora nešeptávají uplacení vědci, lstiví lobbisté a slovní žongléři. Do tohoto jakobysvěta nás chce vrchnost jednou provždy přesídlit a udělat z nás poslušnou šedivou masu otroků, přikovaných k internetu.

Proto si informační společnost nezaslouží druhou šanci. Dost dlouho dokazovala, že nám nabízí jen zavádějící a nepotřebné informace. Nemáme ani čas ani důvod šátrat v té skládce informačního smetí po těch pár použitelných střípcích vědění. Lepší je hledat poznání tam, kde žijeme a kde můžeme ovlivnit běh věcí.

„Dunbarovo číslo“

Ve druhého dílu jsme si řekli, proč nepotřebujeme vědět, co se děje v Bruselu nebo ve Washingtonu, a většinou ani to, co se děje v Praze. To co k nám doléhá z televize, rozhlasu a internetu je pro nás asi tak důležité jako vzdálené hučení dálnice; provoz tam jde zcela mimo nás a nemůžeme ho ovlivnit. To není svět, ve kterém skutečně žijeme.

Lidé, kteří ke své obživě musí vytvořit něco opravdu užitečného, potřebují spolehlivé poznatky, které se osvědčily v praxi. Pracují tvrdě a nemají čas chiméry, protože se musí postarat o sebe a své blízké. V jejich světě musí slovo přímo souviset s činem a pravdivé je pro ně to, co věrně popisuje, jak jejich život den po dni plyne.

To je svět většiny lidí. Je sice mnohem menší než vylhaná “Globalis“, ale má to i své výhody. V něm máme pohromadě všechno, co je pro nás opravdu důležité a zároveň i to, co můžeme skutečně ovlivnit. Tady se vyznáme a vyznat se znamená vědět, že po A přijde s velkou pravděpodobností B a ne najednou W nebo nedej pánbůh EU.

Před chvílí jsme si řekli, že pravdu máme doslova „na dosah ruky“. Nejvíce spolehlivých informací, o tom, co se vás týká a co můžete ovlivnit, najdete tam, kde žijete a pracujete. Potřebné a použitelné poznatky jsou vám blízko a nablízku jsou i ti, kteří vám je pomohou objevit; lidé z vašeho městečka a kolegové z práce. Jako oni chcete ve světě obstát, a proto musíte porozumět,

  • -jak doopravdy vypadá,
  • -co se v něm právě děje a
  • -jak na to reagovat.

Lidé jako vy a já žijí ve skutečném světě, který je bohatý na tvrdou práci a chudý na spravedlivou odměnu. Ale za to je to svět, kde se přemýšlí a mluví o tom, co se opravdu děje. Je to svět, ve kterém funguje příčina a důsledek, svět ve kterém se vyznáte, protože slova v něm mají důvěrně známý význam a většinou po nich následuje očekávatelné chování. Vyznáte se v něm hlavně proto, že obývají lidé, které znáte. Žijete a pracujete blízko sebe, a máte podobné zájmy a problémy.

Anglický antropolog Robin Dunbar zjistil, že největší možná skupina, v níž je člověk schopen udržovat stabilní vztahy má 150-230 členů. Co to znamená? Hlavně to, že se o lidech nejvíce dozvíte, když s nimi mluvíte tváří v tvář, protože tak snáze zjistíte, co vlastně chtějí říci a jestli je to pravda. Když se s lidmi vídáte často, tak brzy poznáte hlupáka, lháře, lenocha a tlučhubu. V tomto vašem malém světě snadno a rychle zjistíte, co je důležité, užitečné a pravdivé, protože si své odhady a očekávání neustále ověřujete v praxi.

Samosprávné a svépomocné lidské pospolitosti, jako třeba náboženská skupina Hutteritů, ale i úspěšné firmy respektují Dunbarovo číslo. A protože v tomto eseji přemýšlíme o tom, jak bude vypadat postglobalistická společnost, tak si rovnou řekněme, že 150 až 230 lidí je vhodná velikost základních stavebních kamenů samosprávné, svépomocné a zdola nahoru organizované společnosti.

Robin Dunbar nám ukazuje i to, jak se vyprostit ze chřtánu informační společnosti. Musíme přesunout těžiště našich životů do malých sociálních prostorů a do formy tváří v tvář. Z očí do očí nám umožňuje

  • -klást otázky,
  • -trvat na odpovědích a
  • -srovnat slova s činy.

Z očí do očí obnoví srozumitelnost světa. Takže k tomu, abyste se co nejlépe postarali o sebe a své blízké, musíte opustit informačním průmyslem vylhanou „Globalis“ a soustředit se na svůj, na míru šitý, „malý“ svět.

V tomto malém světě potkáte lidi, kterým rozumíte, věříte a svou důvěru v ně si často přezkušujete. Nebudete mít vždycky stejné zájmy, ale vždycky budete rozumět, co má ten druhý na mysli. A často budete mít i společné nepřátele. Dnes jsou to ti, kteří vás považují jenom za věci, které chtějí používat ve svůj prospěch.

Vládne ten, kdo určuje význam slov

V prvním dílu jsme si řekli, že se moc vládnoucích elit odvozuje hlavně od možnosti, libovolně měnit význam slov. Vzpomínáte si? Mluvil jsem o štamprlatech na barovém pultu, naplňovaných podle toho, jestli vás chce právě opít vláda, podnikatelé, experti, média nebo všichni dohromady.

Samozvané elity nám vnucují svá slova a my máme předstírat, že nepoznáme rozdíl

  • -mezi informovat a manipulovat,
  • -mezi spořit a rozhazovat,
  • -mezi demokraticky vládnout a tyranizovat anebo
  • -mezi léčit a škodit.
  • V jejich vylhané “Globalis“ neexistují
  • -ani sliby, které se musí splnit,
  • -ani poznatky, které se dají vyvrátit,
  • -ani zákony, které platí pro všechny.

Informační průmysl jednoduše odřízl slova od jejich významu a od s ním spojených činů.

Již jsme si řekli, že to co se lidé tradičně dozvídali o fungování společnosti, přicházelo shora a bylo to plodem staletého vývoje myšlení. Ale po zániku komunismu zradily elity své národy a teď je jen matou na zakázku mocných a bohatých. Výsledkem je to, že prakticky neexistuje sociální prostor, kterému většina lidí rozumí a kde může úspěšně jednat. Jako mnohokrát v historii zradily elity národy, a proto může návod na to, jak funguje společnost, přijít pouze zdola.

Digitální svět je neuchopitelný, dočasný a svádí ke lži. Za to náš malý svět dokonale známe a proto v něm nemají místo zbytečnosti, nesmysly, propaganda a chytáky z informační společnosti. V našem světě můžeme opět myslet, mluvit a jednat, místo (jako dosud) jen čekat, mlčet, a poslouchat.

Jen my sami, tzv. „obyčejní lidé“ máme zájem, schopnosti a příležitost oživit a upevnit ověřené a objevit nové vědění, které nám umožní, vyznat se ve společnosti a důstojně v ní žít. Jak to konkrétně uděláme?

Předchozí díl tohoto eseje jsem ukončil návodem k tomu, jak se vysvobodit z vylhaného jakobysvěta politiků, podnikatelů, médii a expertů. Zopakují nejdůležitější body:

1. Nejprve se úplně odpojit od mainstreamového zpravodajství

2. Přestat sbírat informace o věcech, které se nás netýkají a o těch, které nemůžete ovlivnit

3. Zbude přehledná hromádka poznatků o tom, co se přímo týká vašeho života a co můžete změnit. Jen tuhle malou hromádku vědění opravdu bezpodmínečně potřebujete.

4. Z těchto střípků vědění si sestavíte svůj vlastní „na míru šitý“ obraz světa, který odpovídá vaší situaci a zájmům a pomáhá vám je uskutečnit.

5. Přitom všem jsou vždy váš život a vaše zájmy měřítkem všech věcí a váš úspěch je zlatý standard pravdy. Elity se podle tohoto pravidla řídí a vychází jim to.

Tohle všechno tedy už víme a teď si ukážeme, proč se tento díl eseje o slovech a moci jmenuje, „Naše pravda je silnější“. Vysvětlím vám, jak můžeme spolu s ostatními lidmi uspořádat náš malý svět a přejít do ofenzivy směřující k obnovení svobody a humanismu v celé společnosti.

I. Ze všeho nejdříve si musíme vzít zpátky náš jazyk a dekontaminovat jej. Slova, který byla po léta znásilňovaná informačním průmyslem nutně potřebují odmořit. Elity udělaly ze slov jen masky skrývající jejich zištné úmysly. My musíme slovům aspoň částečně vrátit jejich význam a nechat je opět vyprávět o tom, jak žijeme a co nás zaměstnává. To vnese do mezilidských vztahů zase spolehlivost a pravdivost, protože jen tehdy, když sdílíme význam slov jako je moc, právo, svoboda, rodina, soucit úspěch, poctivost, zdraví, zvůle, lež, atd. tak se můžeme domlouvat, plánovat a dosahovat cíle.

II. A za druhé musíme opět pevně spojit slova s činy. Slovům vrátíme věrohodnost tím, že po nich musí následovat očekávatelné činy a ne (jako je mezi politiky, podnikateli, médii a experty zvykem) jenom další a další dutá slova.

Když očistíte znásilňovaná slova a pevně je „sepnete“ s věcmi a činnostmi, ke kterým patří a když opět spojíme slova s činy, tak naše řeč může zase plnit svou hlavní funkci; totiž pomoci nám pochopit a pojmenovat to jak svět doopravdy vypadá a úspěšně v něm jednat.

Prosadit naše pravidla

Řekli jsme si, že vládne ten, kdo určuje význam slov. Jestliže vládne ten, kdo určuje význam slov, tak můžeme i my „obyčejní lidé“ vládnout všude tam, kde máme moc to také udělat. Všude tam můžeme hru o moc otočit v náš prospěch.

Za tím vězí jednoduchý mechanismus, který krátce a duchaplně popsal Paul Watzlawick: „Skutečnost je to na čem se lidé dohodnou.“ To pak znamená, že se náš život z velké části odehrává v prostoru, kde lidé sdílí společné představy. To se nejsnáze podaří v malých skupinách a na tom je i založen jejich úspěch, jak nám to popisuje Robin Dunbar.

Tím, že se skupina lidí chová podle podobných pravidel, tak utváří své vlastní sociální prostředí. V něm je i pro další lidí užitečné jednat podle podobných pravidel, protože tak s větší pravděpodobností dosáhnou svých cílů.

Ano, moc máme jenom tam, kde se odehrává náš soukromý a částečně i pracovní život, tedy v malých skupinách a prostorech. Jenom v nich můžeme určit a prosadit jiná pravidla než nám v globálním rozměru vnucují sebestřední politici, podnikatelé, média a experti. Ale to (pro začátek) úplně postačí.

Tím, že zmenšíme prostor, který chceme poznat a ovlivňovat, tak sice na první pohled ustoupíme, ale fakticky tím zvětšíme moc, kterou v něm můžeme vykonávat. Získáme tak znovu kontrolu nad svými životy, ale hlavně současně vytvoříme mocenskou páku společenské změny.

My nepotřebujeme diktovat světové náboženství, jak se o to rvou globalisté. Potřebujeme jen poznatky, o věcech, které se nás týkají a o tom, co můžeme využít nebo změnit. A k uskutečňování našich cílů potřebujeme daleko méně lidí. Tím, že slovům vrátíme jejich skutečný význam a spojíme je s činy, získáme moc utvářet společnost zdola. V tu chvíli přestáváme být jenom mizerně placený kompars při pohřbu západní civilizace, ale stáváme se předvojem obrození západní civilizace.

1.Malé světy jsou i pohřebištěm politických stran a sebestředných funkcionářů.

2.V nich nejsou potřeba političtí prostřednicí, kteří údajně reprezentují, ale stejně zastupují hlavně sami sebe.

3.Malé světy jsou základem společnosti, která je organizována opačně než dosud, totiž zdola nahoru.

Jestli jste četli nebo slyšeli mojí první třídílnou esej tak znáte „čtyři pravidla osvobození“. Žít podle zásady „pomalé lepší než rychlé“, „lokální je lepší než globální“, „tváří v tvář je lepší než na dálku“ a „vlastní je lepší než cizí“ je změna pravidel vedoucí k přestavbě špatného systému, nebo hezky česky řečeno, způsob jak se osvobodit z pazourů kramářů a despotů. No a teď jsme na konci eseje o moci slov. Je to můj druhý návrh změny pravidel hry v náš prospěch. Předestřel jsem vám návod na to,

  • -jak a kam odejít z digitalizovaného jakobysvěta,
  • -jak znovu získat kontrolu nad svým životem a místy kde se odehrává a
  • -jak vedle rozpadajícího se velkosvěta vytvořit zárodky nové samosprávné, svépomocné a zdola nahoru organizované společnosti.

Závěrem

Před lety jsem v několika statích velmi energicky vyjádřil své přesvědčení, že obyčejní lidé jsou chytřejší než tzv. elity. Od roku 2020 až do dneška byla tato moje víra vystavena těžké zkoušce. Ale přes neuvěřitelně frustrující zkušenosti s neochotou lidí kriticky přemýšlet a pochybovat, trvám na moudrosti většiny i dnes. Je moudrá, když se nebojí. A proto na úplný závěr tohoto eseje kladu důraznou výzvu:

  • -Nenechte se vystrašit těmi, kteří vás chtějí používat jako bezduché nástroje pro uskutečnění svých zájmů.
  • -Hledejte a uskutečňujte svou vlastní pravdu a pomůžete jak sobě tak své zemi.
  • -A nezapomeňte na slova britského politika a filosofa Edmunda Burkeho:

„Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl.“

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Leyenová a její slaboduché úvahy

LIBOR ČÍHAL

Od Leyenové se nadají očekávat žádné velké pravdy nebo návody, jak ven z unijní krize, kterou snad kromě české státní propagandy nikdo nezastírá. Leyenová je produktem i součástí německé politiky, tak ji i berou novináři z Die Zeit, otázky beze strachu a servility jaké nejsou představitelné v žádné české televizi. Žurnalisté ji kladou přesně ty otázky, ke kterým je dovádí jejich profesionalita s prvky objektivního šetření, interviewují totiž německou političku o německé politice. A ona odpovídá, jak by odpovídal politik od socanů nebo lidovců, nic mimořádného, všechno v rámci současné německé korektnosti. A tady je velký problém, už nejde jenom o usurpaci ekonomiky ostatních německým havarujícím modelem, ale o znásilnění politiky jiných německým politickým modelem, o jehož perverzním pozadí nikdo nepochybuje: antirasismus, zelené utopie, zglajchšaltování všeho od církví až po mateřské školy do takové míry, že asi jde o průnik fašistického archetypu do současnosti.

Evropské země jedna po druhé padají do totalitaristické pasti a je čím dál víc zřejmé, že jejich politické systémy jsou jenom zdánlivě demokratické, na evropských periferiích se demokratické principy likvidují už zcela bez zábran, jako např. v Moldávii a v Rumunsku, vlastní německá politika hledá způsoby, jak zlikvidovat jedinou opozici AfD, která je vystavena každodenním mukám. V Čechách není jasné, co ještě udělá Fialův režim, aby se udržel u moci, nebude vůbec snadné se brněnského poloidiota zbavit, jeho režim ovládl všechny společenské sektory. Unijní demokratura se tváří, že zoufale bojuje za demokracii, ale evidentně se v Evropě nastoluje klasická diktatura, které nestačí prostý diktát, ale navíc potřebuje identifikaci populace s jejími zvrácenými ideály. Unijní diktatura musí být milována, ovšem i něco takového zná historie, Němci Hitlerův režim milovali.

Z dlouhých zvratků ducha Leyenové čtenáře napadne, že tato Němka je vlastně velmi adekvátní postavou doby – ve světě bez inteligence se pozastavovat nad blbostí nemá smysl, stejně tak je málo smysluplné považovat za problém excesívní feminizaci politiky ve světě polomužů jako Macron, Fiala, Lipavský atd. Leyenová je v hovoru paternalistická, což je snad definiční podmínka diktatur všeho typu, Stalinovi říkali otec národů, Adolf Hitler byl zachránce vznešených ras, dobrák Eichmann instruoval své vrahy, aby se v transportech Židů k pecím chovali s lidskou tváří, byl to velký argument obhajoby. Leyenová z těchto tří nejvíc připomíná toho posledního – diktatura a podlost v jednom. Skrz naskrz prolezlá emocemi a šílenými úchylkami německé poválečné ideologie lektýruje o demokracii, která v jejích výkladech beze stop zmizela. Demokracie je velmi jednoduchým pojmem, je to vláda suverenity v systému, kde se aplikuje, je to stejné od myslivecké společnosti až po stát. Leyenové splývá pojem demokracie s pojmem manipulace nevinných Vladimírem Putinem, na tohoto nepřítele a dezinformaci vyrazila s energii Lady Macbeth Mcenského újezdu. Konkrétní dezinformaci „miliony za vakcíny“ nezmínila. Evropské národy jsou podle ní oběti nacionalistických bastardů a jen zázrakem mají nad sebou osvícenou vládnoucí elitu, která je z nebezpečí vyvede.

Leyenová má v zásobě řadu slaboduchých úvah o řádu věcí: „Historie se vrátila i v geopolitice. Světový řád se mění v ne-řád, ve světě propuká mocenský boj mezi USA a Čínou a k tomu Putinovy imperialistické ambice a ona s EU kormidluje do tichých vod: „Potřebujeme Evropskou unii, novou EU připravenou hrát aktivní roli a formovat světový řád.“ Leyenová samozřejmě nezmiňuje svou roli v zabíjení na Ukrajině a sabotování mírových jednání ani svou roli při likvidaci evropského průmyslu a svůj podíl na drahé energii. Leyenová postrádá minimální morální nadhled nad svými politickými propady. „27 členských zemí je připraveno posílit svůj obranný průmysl a to už v příštích týdnech a měsících. Podobně ke konkurenceschopnosti: „Potřebujeme dobré firmy v globalizovaném světě…“ Evropský kontinent mravně, ekonomicky a kulturně sklouzl do spirály smrti, ale Evropa bude posilovat obranu, přitom jí kromě vlastních elit, jak řekl viceprezident Vance, nikdo neohrožuje. Leyenová potencuje výdaje na zbrojení ne proti vnějšímu nepříteli, ale proti vlastnímu lidu a k posílení tyranie.

Leyenová tvrdí, že Rusko prostřednictvím sociálních médií zasahuje do evropské společnosti a snaží se rozdělit naše otevřené společnosti, které jsou ekonomicky spravedlivě vybalancované. Obviňuje Rusko z něčeho, na co netrpělivě čekají miliony Evropanů, na konec jejího režimu a na skutečnou spravedlnost a svobodu. „Evropa je stále mírovým projektem, nemáme oligarchy, nenapadáme sousedy a netrestáme je… Na univerzitách jsou povoleny kontraverzní debaty..“ Je to evidentní výsměch faktům – velkou část evropských médií má v rukách pár oligarchů, Leyenová organizuje trestné výpravy proti Orbánovi, na státní vedení Republika Srpska poslala trestné jednotky a znásilnila ústavu země. Lže o kontroverzních debatách na glajchšaltovaných evropských univerzitách, které se podobají hřbitovům ducha než debatním místům. Unijní moc samotná je produktem čisté nedemokratické oligarchie.

Vrcholným duchovním výkonem jsou její ekonomické výlevy. Evropské ekonomiky jsou dík usurpace unijní ekonomické politiky německým exportním modelem v krizi, na největší evropskou ekonomiku na Německo připadají pouze 3% globálních konzumních výdajů a 35% na USA, které jsou největším světovým konzumentem. Evropa s neschopnými v čele nemá kapacitu nahradit mezeru v obchodu s USA, pokud se Amerika od Evropy separuje nebo se dostane do krize, do velké krize se dostane i Evropa. Leyenové představy o ekonomickém fungování jsou velmi vágní, domnívá se, že ekonomika se dá řídit její dobrou vůlí a pseudomorálkou. 24 hodin by mohla mít důležitá jednání s lídry všech kontinentů, kteří prahnou po tom, aby mohli dodávat zboží do Evropské unie?! A samozřejmě v její vizi hraje podstatnou roli zelená ekonomika, už i Čína a arabské ropné státy se prý pohnuly tímto směrem, opuštění této fundamentální výzvy by nám mladé generace nikdy neodpustily. V příštích dvou letech se uhlíkové handly (carbon trading system) rozšíří i na dopravu a stavebnictví, i když to zvedne životní náklady, Leyenová neustoupí.

Převzato ze https://svobodny-svet.cz/leyenova-a-jeji-slaboduche-uvahy/

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

VZTÁHNOUT, Odmítnout, ODVOLAT, DEPORTOVAT, ZNIČIT

21. dubna 2025 správce The Burning Platform

Musel jsem snít tisíc snů
Byl pronásledován milionem výkřiků
Ale slyším pochodující nohy
Pohybují se na ulici

Četl jste dnešní zprávy?
Říkají, že nebezpečí pominulo
Ale já vidím, že oheň stále hoří
Hoří do noci

Je tu příliš mnoho mužů, příliš mnoho lidí
Dělá příliš mnoho problémů
A není tu moc lásky, kterou by se dalo obejít
Nevidíš, že tohle je země zmatku?

Genesis – Země zmatku

Myslím, že „Land of Confusion“ je přesný popis světa v roce 2025, i když píseň byla napsána v roce 1986 během Reaganova předsednictví. Tři měsíce staré Trumpovo prezidentství bylo smrští exekutivních příkazů, vysoce profilovaných deportací, masových odpalů vládních bezpilotních letounů, kteří předstírají, že pracují, každodenních odhalení od DOGE o masivním plýtvání, podvodech a korupci ve federální vládě, definancování fondu demokratů – USAID, zveřejňování dokumentů JFK, které ukazují, že CIA byla zapojena do deblokace války s Putinem, defundace EU pokusy podkopat tato jednání o zahájení 3. světové války a nyní vést globální celní válku proti Číně a všem zemím, které využily naší záliby ve spotřebě a zároveň se zadlužily, aby tak učinily.

Kabala z Wall Street a zahraniční vlastníci našeho bilionového dluhu státní pokladny se pokusili vykolejit Trumpovu celní válku tím, že zasyčeli, jako to udělali poté, co byla v roce 2008 původně odhlasována jejich pomoc TARP ve výši 700 miliard dolarů. Srazili akciový trh dolů o 17 % a vyhnali desetiletou státní pokladnu nahoru o 50 dní dříve, než Trump zvýšil cla za většinu bazických bodů. 90 dní a byl zaneprázdněn udělováním výjimek zvýhodněným průmyslovým odvětvím, která mají jeho ucho.

Přestože běží na platformě ukončení ukrajinské války a izraelského konfliktu v Gaze během týdnů po nástupu do úřadu, ukrajinská válka není blízko k vyřešení a Trump neudělal nic jiného, ​​než že přilil benzín do ohně na Blízkém východě. Zvýšil vojenskou pomoc Izraeli, aby mohl pokračovat v bombardování sutin, kterými je Gaza. Utrácí miliardy za bombardování Húsíů a přitom riskuje naše skupiny přepravců, když na tom nemáme žádný skutečný strategický zájem, kromě plnění Netanjahuových příkazů.

Jeden den vyhrožuje Íránu vyhlazením a druhý den pošle vyjednavače, aby si věci promluvil. Zdá se, že vyhrožování a ústup je standardní Trumpův operační postup. Si Ťin-pching ví, že toto je Trumpova metoda, jak vyhrát vyjednávání, takže jeho odpovědí bylo sladit Trumpovy hrozby s jeho vlastními hrozbami. Čekání, až někdo mrkne.

Trump pokračuje v definancování a penalizaci největších univerzit v USA, protože několik tisíc jejich studentů protestovalo na jejich kampusech proti izraelské genocidě Palestinců v Gaze. V mé knize svoboda slova znamená svobodu slova, ať se mi to líbí nebo ne. Vyprávění o antisemitismu, které prosazuje Trumpova administrativa a jejich roztleskávačky MSM ve společnosti Fox, se zdá být přehnané a přehnané. Zdá se, že příspěvek Miriam Adlesonové 100 milionů dolarů na kampaň se vyplácí.

Když nestranně ustoupíte a pozorujete, jak Trump zachází s Netanjahuem a jak drtivá většina v Kongresu dělá vše, co jim Izrael nařídí, je nepopiratelné, že naše vláda je široce kontrolována jinou zemí, která nemá na srdci naše nejlepší zájmy. AIPAC používá úplatky a hrozby, aby udrželi naše politiky v souladu. Tuto skutečnost jasně odhaluje to, jak zacházejí s Thomasem Massiem , nejzásadovějším člověkem v kongresu milujícím svobodu. Byl prohlášen za izraelského nepřítele č. 1 organizací AIPAC a jejich izraelskými handlery za to, že nepolíbil jejich prsten.

Vládne zmatek, protože svět je ztracen ve vánici lží a paralyzován v bezbřehém bahně nejistoty. Schopnost korporací, vlastníků malých podniků a průměrných Američanů činit rozhodnutí na základě rozumného porozumění pravidlům hry a tomu, co přinese nejbližší budoucnost, byla vymazána, protože pravidla se mění každý den. Vím, že Trumpova celní bonanza je navržena jako vyjednávací taktika, která má donutit cizí země snížit své obchodní bariéry a poskytnout americkým vývozcům rovné podmínky. Jako vyjednávací taktika je to odvážný hod kostkou. Pokud to bude fungovat, budou Američané jako největší dovozce na světě těžit z nižších cen. Čína je zástupný znak.

Pokud Trump nedokáže vyjednat rozumnou dohodu s Čínou a zvýšení cel zůstane v platnosti, dojde k inflační globální recesi. Americká ekonomika nasycená dluhem nemůže vydržet vyšší úrokové sazby, vyšší inflaci, vyšší deficity, rostoucí nezaměstnanost a úroky ze státního dluhu, které vyletí nad 1 bilion dolarů. Rozhodně nemůže vést souběžné války ve východní Evropě, na Středním východě a na Dálném východě.

Víme, že když politici a dokonce i diktátoři pociťují nesnesitelný tlak, protože jejich ekonomiky implodují a domorodci jsou čím dál neklidnější, rozzlobenější a hladovější, vždy postupují podle stejné příručky – rozptylují masy tím, že jim dávají cizího nepřítele, jiného než oni sami. Pokud tyto celní války nezesílí, začnou globální války a budou se zintenzivňovat, dokud nebudou stanoveni jasní vítězové a poražení. Tak se to válí ve čtvrtém otočení .

V období tří měsíců svého prezidentování Trump cíleně vytvořil chaos jako nástroj, který se snaží zvrátit desetiletí korupce, zrady a ničení. Podepsal 130 výkonných nařízení, protože legislativní odvětví vlády se stalo bezvýznamným a bezzubým. Prezidenti se nyní pokoušejí vládnout diktátem a obcházejí Kongres, pokud nejsou nuceni požádat o jejich povolení. Levice nazývá Trumpa diktátorem, ale neoznačila Bidena za diktátora, když podepsal 160 exekutivních nařízení, ani Obamu s 277 exekutivními nařízeními nebo Clintonovou s 364 exekutivními nařízeními.

Je to způsob, jakým se hra hraje, takže pokaždé, když druhá strana převezme řízení, změní výkonné příkazy předchozí administrativy. To není způsob, jak řídit zemi, ale je to způsob, jak řídit banánovou republiku kroužící kolem kanálu. Zatímco bozos v kongresu jsou obohaceni tím, že dělají vše, co jim nařídí kterýkoli miliardář, který je dosadil, soudní moc se nyní chopila největší moci ze tří větví pod rouškou právního systému, který již nemá oporu v americké ústavě nebo listině práv.

Zrádní soudci (Boasberg) byli pověřeni Deep State a jejich miliardářskými loutkovými mistry ( Soros , Gates), aby vedli soudní válku proti každému, kdo se vzpírá lukrativnímu a zkorumpovanému status quo nebo se pokouší zvrátit nezákonné akce provedené předchozími loutkami politiků (Biden, Obama) pomocí výkonných příkazů a nerespektující ústavu. Celá instituce zkorumpovaných okresních státních zástupců, soudců, advokátních kanceláří a falešných nevládních organizací má za úkol zastavit vše, co se Trump a jeho kabinet pokusí udělat, z čehož by měl prospěch průměrný Američan, aby byla země bezpečnější, vykořenila korupci a zlepšila finanční situaci země tonoucí se v dluzích.

Soudci blokující deportace ilegálů, odpalování zbytečných vládních bezpilotních letounů, definancování levicových organizací ve vládě (USAID, NPR, PBS) předstírajících nestrannost, odříznutí federálních prostředků pro největší krajně levicové univerzity, kde 95 % členů fakulty volí demokraty, a v podstatě cokoli, k čemu byl zvolen Trump, musí být zničeno většinou Američanů a zničeno. Zatkněte soudce a nechte je hnít v hnilobných kobkách v DC bez řádného procesu, jako to způsobili babičkám a dalším nevinným demonstrantům J6.

„Čím zkorumpovanější stát, tím početnější zákony.“ – Tacitus, Letopisy císařského Říma

Americké impérium nyní převyšuje římské impérium, pokud jde o státní korupci. A všichni víme, jak to skončilo. Začali jsme jako republika, rozpadli jsme se na demokracii a nyní žijeme v dystopické, klamné, dluhy poháněné totalitní oligarchii, jsme uvrženi do technogulagu, zatímco jsme zírali na naše přístroje, závislí na toxických potravinách a lhostejní k propagandě a indoktrinaci, která nás ovládá. Předstírat, že můžeme hlasovat, jak se z toho dostat, je hloupá hra. Ovládají všechny páky (finanční, politické, právní, sociální, vojenské, mediální). Mají peníze. Mají moc. Mají kontrolu.

Svého bohatství, moci a kontroly se nevzdají dobrovolně ani nenásilně. To je fakt. Vím, že existují různé názory na to, zda Trump skutečně hraje roli v nahánění svých následovníků do technogulagu, nebo zda skutečně věří, že může zahájit nový zlatý věk porážkou hluboce zakořeněných quislingů Deep State . Prožívám to, ale beru to, jako bych se díval na televizní drama a čekal, jak se vyvine další epizoda.

Každý, kdo má špetku schopností kritického myšlení, dokáže rozpoznat, že všechno není v tomto světě v pořádku. Hněv, zloba, nenávist a násilí, které předvádí globalistická milující levice, živené financováním Sorose/Gatese, je předzvěstí krutých konfliktů, které budou označovat posledních zhruba pět let tohoto čtvrtého obratu . Pro mě se toto Čtvrté otočení ponořilo do bitvy mezi globalistickou, totalitně smýšlející frakcí nového světového řádu a hadrovým seskupením libertariánských, svobodu milujících, racionálních, slušných, rodinně orientovaných, frustrovaných a těžce ozbrojených anarchistů, kteří jsou tlačeni k bodu varu.

Tlak se zvyšuje. Z hlubin se valí vztek. Normální lidé, kteří jen chtějí zůstat sami, aby mohli žít svůj život, byli zdaněni do chudoby, byli znásilněni neúprosnou inflací, záměrně vytvořenou oligarchovou bankovní kabalou, donuceni přijmout deviaci ve státních školách jako normální, donuceni k tomu, aby si nechali vstříknout do těla toxickou genovou terapii, aby si udrželi práci, a přesvědčeni médii a svými vysněnými majiteli dluhů, aby se stali otroky oligarchů.

Otázkou je, jaká akce, událost nebo osoba spustí násilnou reakci, která má nastat v dohledné budoucnosti. Minulý týden před dvěma sty padesáti lety britský pokus zabavit zbraně farmářským patriotům vyústil v bitvy u Lexingtonu a Concordu , což vyvolalo americkou revoluci. Minulý týden byla před sto šedesáti čtyřmi lety napadena Fort Sumter , což vyvolalo občanskou válku. Před 86 lety se Hitler připravoval na invazi do Polska, což vyvolalo 2. světovou válku.

Počet potenciálních spouštěčů doma i v zahraničí je obrovský. V mezinárodním měřítku Izrael útočící na Írán, globalističtí tyrani ve Francii, Velké Británii a Německu vyvolávající rozšíření ukrajinské války do 3. světové války nebo Čína, která na Trumpovu celní válku reaguje invazí na Tchaj-wan, to vše jsou potenciální spouštěče krvavého konfliktu.

V domácím prostředí existuje také nespočet potenciálních spouštěčů, které by mohly rozpoutat proud krve po celé zemi. Vím, že většina noremů a lidí neznalých historie věří, že míra násilí je v tomto „věku rozumu a zdvořilosti“ nemožná. Atentáty, střelné bomby a plácání jsou nyní naprosto přijatelné formy „protestu“ ze strany šílených démonů tvořících levici. Pokud by byl zavražděn Trump, zcela jistě by to vyvolalo násilnou reakci jeho armády MAGA těžce ozbrojených přívrženců.

Trumpova frustrace z nikdy nekončící zákonodárné taktiky, kterou používají jeho nepřátelé a jimi zajatí zpolitizovaní soudci, musí překynout a vést ho směrem k stannému právu a zatčení těchto soudců a jejich loutkářů.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud obsadily tři pitomé ženy s IQ nižším než pokojová teplota, a dva domnělí správně naklonění soudci, kteří byli zjevně kompromitováni Státem dozoru, nelze již očekávat, že soudy budou rozhodovat v souladu s ústavou. Skutečná ústavní krize je tedy jistota. Když je vláda zákona zničena a vyhoštěna do historie, dobří lidé jsou nuceni dělat špatné věci, aby budoucí generace dostaly šanci.

Když USD ztratí 11 % své hodnoty oproti DXY a 39 % oproti zlatu v průběhu 3 měsíců a akciový trh pravidelně klesá o 1 000 bodů, což je o 17 % méně ze svého nedávného maxima, je něco v nepořádku. Když zlato za čtyři a půl měsíce stoupne o 30 % (760 dolarů za unci), je to obrovský varovný signál, že se systém začíná rozlepovat. Začíná panika. Cizí země, kterým Trump vyhrožoval, prodávají USD.

Pokoušet se šikanovat svět, když jste největším dlužníkem v historii, nemusí být dobře promyšlená strategie. Jsme skutečně v zemi zmatku. Tankuje kabala z Wall Street trhy, aby donutila Trumpa ustoupit od cel? Zatímco průměrní pracující ztuhlí lidé vidí, jak se jejich 401ks vypařuje potřetí v tomto století, vypořádávají se s neúprosnou inflací věcí, které potřebují k životu (domy, nájem, jídlo, pojištění, daně z majetku, zdravotní péče) a nepozorují, že nikdo není zatčen za korupci, velezradu nebo není na Epsteinově seznamu, jejich frustrace, hněv a netrpělivost roste do bodu, kdy pravděpodobně praskne.

Představuji si úvodní scénu Falling Down , s Billem Fosterem, průměrným pracujícím chlápkem, zpoceným, frustrovaným a divoce se houpajícím, jak se snaží zabít mouchu uvězněný v dopravní zácpě a vybuchne. Každý má bod zlomu. A věřím, že miliony normálních mírumilovných lidí BRZY dosáhnou svého bodu zlomu, zatlačeni příliš daleko svou vládou, médii, bankéři a miliardářskými globalistickými oligarchy tahajícími za nitky. Bude na lidech, jako jsi ty a já, abychom zase dali věci do pořádku. Žádný Superman ani Bílý rytíř nepřijdou zachránit situaci. Uvidíme, zda výzvu zvládneme. Neexistují žádné záruky, že toto čtvrté soustružení bude šťastně až do smrti. Říše vždy padnou.

Oh, Supermane, kde jsi teď?
Když se všechno nějak pokazilo?
Muži z oceli, tito muži moci,
každou hodinu ztrácím kontrolu

Dnes večer se domů nevrátím
Moje generace to dá do pořádku
Neděláme jen sliby,
které víme, že je nikdy nedodržíme

Genesis – Země zmatku

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Konec globalizace

LUKÁŠ FIŠER

To, co se dnes odehrává před našimi zraky, je konec jedné éry. Konec globalizace. Máme-li pochopit složité procesy světa, založeného dnes výhradně na materialismu, pak je dobré si připomenout práci dvou ekonomů, kteří zcela jasnozřivě a logicky předpověděli to, co dnes vidíme na vlastní oči. První z nich je matematička a ekonomka Gail Tverbergová, druhou osobností je náš zesnulý prof. Milan Zelený. Podívejme se nejdříve, co píše Gail Tverbergová.

Mezi růstem ekonomiky a růstem spotřeby energie je zcela logická závislost, daná fyzikálními zákony. Tempo růstu světových dodávek energie se v průběhu let snižovalo, protože nejsnazší a nejlevnější těžba fosilních paliv má tendenci se vytěžit jako první. Investice na poskytování zelené energie se nevyplácí. / Jejich fungování v EU je založeno na přerozdělování pomocí daní a dotací. Jakmile se tyto technologie zbaví dotační podpory, stanou se v naprosté většině nekonkurenceschopné. Green Deal je ve skutečností obrovský majetkový transfer. Představme si ho třeba tak, že řada chudých babiček v účtech za elektřinu zaplatí dotaci podnikateli na elektroauto, které by si jinak nekoupil. Tato politika je zabalena do historek tzv.boje s klimatem, ale o tom třeba někdy příště./

V určitém okamžiku se ocitne světová ekonomika v situaci, kdy množství fosilních paliv, které můžeme vytěžit, bude klesat. I když máme nějaké doplňky k systému fosilních paliv (včetně vodních, jaderných, větrných a solárních), všechny jsou vyráběny pomocí systému fosilních paliv a opravovány pomocí systému fosilních paliv. Tyto doplňky by přestaly vyrábět krátce poté, co systém fosilních paliv přestane být dostatečně dostupný. Kromě jiných problémů jsou potřeba fosilní paliva k výrobě náhradních dílů.Bez dostatku energetických zdrojů na osobu bude svět muset celkově vyrábět méně zboží a služeb. Světová průmyslová výroba bude prvním typem výstupu, který klesne. Bez adekvátních levných dodávek energie země omezují výrobu vlastního zboží. Místo toho se snaží nakupovat ze zemí s levnějšími zdroji dodávek energie. Například průmyslová produkce v USA na hlavu klesá od roku 1973. Rok 1973 byl rokem, kdy ceny ropy poprvé vzrostly. Do roku 2050 bude průmyslová produkce na hlavu jen malým zlomkem množství, které bylo na vrcholu. Jakmile industrializace klesne, začne klesat i produkce potravin. Ukazuje se, že produkce potravin na hlavu začíná klesat už nyní. /A proto zdražuje. Místo abychom chovali hospodářská zvířata v Čechách a ušetřili ropu za dopravu, budeme podle přání EU jíst brouky/

Zásoby ropy na hlavu jsou nízké. Nějakým způsobem je třeba omezit mezinárodní obchod (který využívá ropu). S nedostatečnými celkovými dostupnými zásobami ropy se stává velmi žádoucí provádět výrobu v blízkosti domova, spíše než globálně. To je hlavní důvod konkurence ve výrobě mezi USA a Čínou. Pokud budou moci USA vyrábět lokálně, vytvoří pracovní místa a ušetří část omezených světových dodávek ropy.

Ekonomika si vyžádá zjednodušení, konec globalizačních schémat typu EU, WHO, MMF a nahrazení nějakým jiným způsobem kooperace. Zcela jistě přijde velká bankovní a finanční krize. Po ní začnou ve větší míře lidé sdílet domy a byty, bude se muset zlevnit lékařská péče, mezinárodní cestování bude jen pro bohaté, omezí se autodoprava.

Nyní k politice Trumpa a jeho okolí. Jeho komentáře o tom, že je třeba získat Grónsko a Kanadu. Je podobná strategii, kterou má Rusko. /Existuje hodnocení bohatství států, do kterého se započítávají i surovinové a energetické zdroje v poměru na 1 obyvatele. 3 nejbohatší země světa na 1 obyvatele jsou Katar, Rusko a Kanada./

Země, která dokáže zajistit kompletní dodavatelské řetězce založené na vlastních zdrojích, zcela v rámci svých vlastních hranic, může být od těchto problémů poněkud izolována, pokud jsou její zdroje přiměřené jejímu obyvatelstvu. USA jsou tomuto ideálu blíže než Evropa, ale je to ještě hodně daleko. Střední a jižní část USA, kde je silná podpora Donalda Trumpa, má k tomuto ideálu nejblíže. Trump obhajuje přidání cel na dovážené zboží. Taková cla by fungovala směrem k nezávislosti na Číně, Indii a dalších průmyslově vyspělých zemích. Zdá se, že Trump také obhajuje vyhýbat se válkám, kdykoli je to možné. Pokud si oblast vede dobře z hlediska dodávek energie (včetně dodávek potravin), je to dobrá strategie. Donald Trump navrhuje cla a další politiky, které by mohly být užitečné pro části USA, Kanady a Mexika, které si myslí, že by mohly mít dostatek zdrojů, aby si v blízké budoucnosti víceméně vystačily samy. To zahrnuje velkou část střední a jižní části USA. Střední Kanada do tohoto vzoru také zapadá. S touto oblastí je potrubím spojeno i Mexiko.

Pokud se podíváme na mapu USA, tradiční voličské státy Demokratů jsou státy na pobřeží, s velkými městskými aglomeracemi. Tyto oblasti mají hodně obyvatel, ale omezené zdroje, stejně jako západní Evropa. Musí získat přístup ke zdrojům. To znamená zbrojení. Tyto oblasti ale skutečně nemohou vyrábět mnoho zbrojního vybavení bez obrovského objemu mezinárodního obchodu. V důsledku toho bude mít tato skupina velké potíže uspět ve válce. Halasně vyhlašované programy zbrojení v EU jsou předem určeny k neúspěchu. Tlak kolektivního Západu na Rusko je válkou o zdroje. Jednak ty současné ruské a především ty budoucí, které odhaluje rozmrzávající Arktida. Jedině tam lze najít energetické a další suroviny, které speciálně Evropa už dávno a dávno vyčerpala. /Proto Finsko a Švédsko vstoupily do NATO. Proto chce Trump Grónsko, aby u porcování kořisti USA nechyběly./

Tolik paní Tverbergová. „Jak se vám líbí?“, můžeme se ptát jako kdysi Shakespeare. Už před nástupem Trumpa k moci měla celkem jasno, na rozdíl od veleduchů, ovládajících naší i evropskou politiku, na rozdíl od armády hloupých a zkorumpovaných expertů a novinářů. Jeden z mála našich skutečných novinářů, hodných toho jména, je legendární blogger Petr Vlk, který na svém malém soukromém webu Vlkovobloguje pravidelně uveřejňuje práce paní Tverbergové, jakož i jiných světových analytiků a novinářů.

Pokus globalistů omezit spotřebu fosilních paliv během uměle vyvolané krize COVID-19 ukázal určité možnosti, třeba home office , distanční výuku, sdílené dopravní prostředky atd., které zůstaly součástí ekonomických snah o snížení spotřeby ropy, ale zásadní bude návrat k lokalizaci výroby. Už nebude možné ekonomicky zdůvodnit systém, který např. vykrmené zvíře z Polska převeze na jatka do Španělska, pak do Německa k zabalení masa a poté je maso distribuováno např. k nám. Tento systém, umožněný globalistickou strukturou EU, dotacemi a daněmi, se zhroutí. Konec globalizace, vynucený ekonomickou realitou, je před námi. Díky Trumpovi ho můžeme pozorovat v přímém přenosu.

Co se týká českých politiků, zachovali se jako úplní idioti a vlastizrádci. Zemi zbytečně odřezali od jediného dostupného zdroje levných energií a surovin na východě. Jelikož tím omezili růst spotřeby energií, omezili i hospodářský růst na dlouhou dobu. Každá země s malým hospodářským růstem trpí zejména zdražováním aktiv. Jedním z důležitých aktiv je bydlení. Bohatí bohatnou a chudí ještě více chudnou.

Co by měli dělat skuteční a moudří čeští politici, napsal zesnulý profesor. Milan Zelený:

  • To, co prožíváme, není cyklická krize, která se čas od času opakuje, ale transformační změna, jako byla průmyslová revoluce.
  • Vyčerpali jsme čtyři oblasti – zemědělství, průmysl, služby, stát – a dál se už ekonomika transformovat nemůže.
  • Evoluční změny jsou rychlejší a dospěly do současné situace, kdy se přirozená evoluce proměnila v kulturní.
  • Budeme se metamorfovat do lokální ekonomiky, což znamená autonomizaci regionů, lokalit, tedy lokální technologie, výroba a samospráva.
  • Globalizaci jsme vyčerpali a regiony mají výhodu, že jsou malé, zvládnutelné, lidé se znají a mohou postupovat správně.
  • Řešení spočívá v osvobození se od světových měn, protože jsou v područí spekulací a výkyvů, což pro lokální ekonomiky není žádoucí.
  • Politický systém se nevzdává dobrovolně, ale když pochopí, že není východisko, jde to velmi rychle.
  • Musíme se naučit, jak informace najít, jak je interpretovat, a co s nimi dělat.
  • Lokální ekonomiky se budou vyvíjet na jiných principech než globální.
  • Impulsem pro nový svět budou podnikatelské univerzity vzdělávající podnikatele k zakládání firem, s nimiž budou vstupovat do regionu.
  • Založením nových, regionálních malých Zlínů lze v Česku vytvořit desítky center pro rozvoj regionálních a lokálních ekonomik, a tím napodobit „zázrak“ Jana a Tomáše Bati – nezávislost, soběstačnost a spolupráce místních iniciativ co nejblíže zákazníkovi.

Na závěr bych rád připomněl, aby celý článek nevyzněl jako katastrofické strašení do budoucna, že lidské štěstí nezávisí jen na materiálních hodnotách. Slovo bohatý kdysi ve slovanské řeči znamenalo někoho Bohem obdařeného, nikoli lichváře s nejtučnějším kontem. To, že jsme se nechali zcela zblbnout, se dá napravit. V malé zemi Bhútánu používají koeficient lidského štěstí, zavedený panovníkem, jako protiklad k západním ukazatelům typu HDP apod.

Civilizace dospěla do bodu, kdy relativně malý pokles spotřeby ropy na jednoho obyvatele /0,42 galonu z 0,46 galonu z doby před Covidem/ vyvolal rozsáhlé politické a společenské změny. Honba za ziskem je také honbou za válkami a utrpením. Navzdory mediální masáži brzy inteligentním lidem dojde, proč další bohatá země na přírodní zdroje Ukrajina byla nemilosrdně zplundrována zničující válkou. stejně jako předtím Irák, Libye, Sýrie a spousty dalších zemí před tím. Civilizace založená více na duchovních hodnotách by mohla žít v klidu a míru po tisíce let. Společně sdílený vědecký pokrok by mohl řešit i ubývající množství surovin a energií. Množivý atomový reaktor BN 800 v Rusku je schopný fungovat na surovinách, kterých je dostatek na tisíce let dopředu /viďte, paní Drábová//, Musk plánuje těžbu na Marsu…Boj, který je před námi, tedy není s přírodou, ale s lidskou blbostí, chamtivostí a zákeřností.

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Globální gang řídí svět a ničí naše životy

Paul Cudenec

Mé chápání světa, ve kterém žijeme, se nepochybně výrazně zvýšilo od doby, kdy jsem napsal materiál, který tvořil první ze série kompilací, Fascism rebranded: odhalující Velký reset, výběr esejů z let 2018 až 2021 .

Ve čtyřech následujících svazcích – The Great Racket: pokračující vývoj kriminálního globálního systému; Converging Against the Criminocrats: Essays and Talks for the New International Resistance; Naše pátrání po svobodě a další eseje a poté  Proti temnému zotročujícímu impériu! Odsouzení globálního kriminokratického spiknutí – můj pokračující výzkum mi umožnil být stále konkrétnější ve svých popisech globální entity, jejíž existenci tak zviditelnil převrat Covid v roce 2020.

Moje nová kniha, The Global Gang Running the World and Ruining Our Lives, čerpaná z materiálů původně publikovaných online v druhé polovině roku 2024 a na začátku roku 2025, dále posouvá tento proces do té míry, že, jak s úctou podotýkám, již nemůže být pochyb o povaze a identitě zločinu.

Pravda odhalená na téměř 500 stranách není ta, která by se dala snadno spolknout nebo která by pohodlně odpovídala „konsensuálnímu“ pohledu na svět, který byl záměrně vytvořen vládnoucí kabalou.

Ale je to ten, který, jakmile ho jednou spatříme, nemůže být neviditelný a který je tak naléhavý, že žádný člověk s dobrým svědomím by nemohl vynaložit veškeré úsilí, aby se o něj podělil s co největším počtem ostatních.

V prvním z těchto esejů, Obousměrné zrcadlo útlaku (9. srpna 2024), se dívám na skrytí a kontrolu, které byly vytvořeny, aby skryly a udržely nepřijatelnou realitu našeho zotročení globálnímu gangu: „Toto horizontální zrcadlo působí proti našim zájmům, a to dostatečně, dvěma způsoby. Dovoluje vládnoucí mafii, aby viděla naše životy dvěma způsoby, které nesledují žádný detail, který by skryl každý detail. o tom, některá zrcadla jsou určena k rozbití!“

Ve změně k lepšímu?  (16. srpna 2024) Naříkám nad způsobem, jakým systém, zatímco prosazuje svůj vlastní odporný typ „změn“, vycvičil lidi, aby se báli jediného druhu změny, který skutečně potřebujeme, a to zbavit se jeho mašinerie nadvlády a získat zpět naši svobodu.

Píšu: „Na vyhlídce, že se obrátíme zády ke globální centralizaci, vojensko-průmyslovému komplexu, shromažďování dat a sledování, k Big Pharma a Světové bance, k lithiovým dolům a jaderným elektrárnám, není nic děsivého.

„Není nic děsivého na omezování naší společnosti, pěstování vlastního jídla, vzdělávání vlastních dětí, vytváření vlastních kultur, definování vlastních potřeb, pěstování vlastních hodnot, životu podle hlubokých a pomalých rytmů Země, které nás nudí.“

Několik lidí mi následně řeklo, že Podivná kariéra Samanthy Cohenové (21. srpna 2024) jim skutečně otevřela oči.

Příběh o úžasném profesním životě jedné ženy, i když sám o sobě ve velkém měřítku nemá velký význam, vede člověka k zamyšlení, zda to byla čistě individuální záležitost, nebo zda celou dobu pracovala pro určitý subjekt se silou, aby ji umístila na tak klíčové a rozmanité posty v srdci britské monarchie a vlády a mezinárodního průmyslu. Když se ptám: „V jakém světě by to znamenalo, že žijeme?“

V Autenticitě: kvalita, která porazí kvantitu (28. srpna 2024) si stěžuji: „Vše v naší společnosti musí sloužit hladu jediného boha – mamonu. Hodnotu nahradila cena, tvorba spotřebou, kvalita kvantitou“.

A vyzývám: „Prohlasme se za přívržence života samotného a vítězství jeho potvrzující autenticity nad ponurými šedými silami umnosti a smrti!“

Korupce je skutečná a odporná (3. září 2024), která se později stala základem hojně sledovaného videa, poskytuje další kameny, pod které se lidé mohou podívat, pokud nejsou přesvědčeni o naprosto prohnilém stavu naší společnosti.

Varuji, že nám vládne megaorganizace, která si neklade za cíl konat dobro pro nás nebo pro náš svět, a proto se musí s takovou námahou zatajovat svou existenci a své aktivity. „Je to nepředstavitelně rozsáhlý, bezohledný, chamtivý, destruktivní zločinecký syndikát, který se zmocnil globální kontroly pomocí lží a lichvy, vydírání a úplatkářství, manipulace a vražd.“

Duch Sophie je esej publikovaná v několika částech (od 12. září 2024), která vychází z mé četby knihy s názvem  Nebeská země . Předpokládám, že nábožensko-mytologický koncept sofiologie může některým čtenářům připadat nejasný, ale ve skutečnosti nás přivádí k jádru toho, čemu dnes čelíme.

Vyprávím například, jak Sophia zjevně přišla k anglickému mystikovi ze 17. století ve vizi a varovala ji před „Drakem a bestií, s veškerou jeho rohatou silou… kterou celý svět uctíval a obdivoval“.

Řekla, že tato odporná entita „má již dlouho svůj čas uvalit podivné zákony a příkazy a byla ve všeobecném dodržování“ a prohlásila, že „čarodějnictví, čarodějnictví a podvody opotřebovaly mnoho generací, které neznal hlubiny tohoto jemného hada“ a přiměl je k přijetí „této falešné autority“.

Nacházím se v oblasti překrývající se s filozofií života , další vícedílnou esejí, která se objevila online od 14. října 2024.

Toto se zabývá inspirativním dílem opomíjeného německého filozofa Ludwiga Klagese, který řekl, že moderní pokroky ve vědě a dalších oblastech učení „slouží pouze kapitálu“ a varoval: „Jen málo lidí si uvědomilo skutečnou existenci tohoto mamonu, který se zmocňuje lidstva jako nástroj k odstranění všech forem pozemského života“.

V Industrialismus je projevem zla  (28. října 2024) se ptám: „Chceme, aby industrialismus pokračoval ve svém rakovinovém růstu, dokud nezabije všechno a všechny? Chceme, aby Zlo vyumělkovanosti a ničení zvítězilo nad dobrem přírody a života? Nebo je čas znovu přemýšlet, odvážit se představit si docela jinou budoucnost?“

Hlasujte pro nikoho! (1. listopadu 2024) je velmi krátká současná aktualizace dávné anarchistické moudrosti, ve které radím: „Nikdo nepřestane vyzbrojovat Izrael. Nikdo neobnoví moc lidu. Nikdo nebude napadat moc  centrálních bank. Nikdo nezastaví systematické rozkrádání vašeho kolektivního bohatství. Nikdo se nebude vzepřít zlé globální zločinnosti. Hlasujte pro nikoho!“

Zápach systému  je poměrně dlouhý kus, vydaný od 4. listopadu 2024. Tři díly, založené na třech knihách, které jsem právě četl, jsou jako tři reflektory osvětlující jeden objekt z různých úhlů.

Člověk musí udělat krok zpět, aby pochopil, na co se dívá – nebo identifikoval pach korupce, kterou cítí, abychom použili jazyk samotného článku.

Při zkoumání, zda dokážeme identifikovat „základní kontinuitu“ mezi totalitními režimy minulosti a dnešními neoliberálními státy, se znovu setkávám se jménem „Rothschild“.

Po tomto poučném ponoru do nedávné historie se vracím do současného světa s  Amsterdamem, gaslightingem a strašnou pravdou  (13. listopadu 2024).

Zde se podívám na ohromující tvrzení izraelského státu a odrážené médii a politickými vůdci/loutkami po celém světě, že některé menší pouliční boje vyvolané příznivci rasistického fotbalu v Tel Avivu v Nizozemsku se rovnaly protižidovskému „pogromu“.

Poznamenávám: „Zjevný nesoulad mezi slovy globální vládnoucí třídy a realitou v ulicích Amsterdamu probudil mnohem více lidí k tomu, že s naším světem je něco špatně.

„Kriminokratům se vždy dařilo skrývat své hanebné aktivity nekonečným falšováním, arogantně zašli příliš daleko. Mlha klamu se rozplynula a strašná pravda o jejich zkorumpované a násilné globální nadvládě je nyní k vidění.“

V  Terorismu a démonokracii (19. listopadu 2024) soudím, že používání slova „terorismus“ ze strany úřadů a jejich nasazování „protiteroristických“ opatření proti disidentům je extrémně překroucené.

Píšu: „Definováno jako ‚použití násilí proti nebojovníkům k dosažení politických nebo ideologických cílů‘, skutečný terorismus se mi zdá být nejzjevněji nasazen britským impériem, nacistickým Německem, americkým impériem nebo Izraelem – a ano, jsem velmi spokojen s jejich seskupováním tímto způsobem“.

Došel jsem k závěru, že termín kriminalita není ve skutečnosti dostatečně silný, aby popsal povahu globální imperialistické mafie vraždící děti, vhodnější termín je démonokracie .

S Pravdou, podstatou, věděním a světlem (25. listopadu 2024) podnikám výlet do minulosti při hledání inspirace, a to prostřednictvím metafyziky perského mystika Shihab al-Din Yahya Suhrawardi.

Vysvětluji: „Je to, jako by jednou nohou stál v minulosti řecké, perské a egyptské gnóze a druhou vykročil směrem k budoucnosti, s nataženou rukou svírající drahocenný svitek zděděného univerzálního vědění, které nás vyzývá, abychom od něj převzali a sdělili lidstvu 21. století.

„Vzhledem k tomu, že temnota moderního zla stále více blokuje každou poslední štěrbinu božského světla v pronikání do tohoto degradovaného světa, určitě velmi potřebujeme Suhrawardiho nadčasové osvětlení!“

Pravěká svoboda, anarcha a anarchista  (29. listopadu 2024) vychází z románu Ernsta Jüngera  Eumeswil,  na jehož základě srovnávám a dávám do kontrastu chápání anarchistů spisovatelem-filozofem a jeho alternativní návrh anarchů s pohledem těch, kteří se dnes prohlašují za anarchisty.

Prohlašuji: „Pro mě – a řekl bych, pro klasické anarchistické hledisko – svoboda jednotlivce není něco, co je v rozporu s kolektivním blahobytem, ​​ale je jeho základním aspektem.

„Individuální a kolektivní štěstí závisí na sobě; zapadají do sebe jako jin a jang známého taoistického symbolu. Žádná komunita nemůže být svobodná, pokud všichni jednotlivci v ní nejsou svobodní, a žádný jednotlivec nemůže být svobodný, pokud žije ve společenství, které není svobodné.“

Obsah  četných odkazů The single global mafia: The Rockefeller Foundation’s na sionismus a vojensko-průmyslový-finanční neoimperialismus  (9. prosince 2024) již znají tisíce lidí, kteří si stáhli bezplatnou brožuru ve formátu pdf, stejně jako čtou články online.

Ale stejně jako u  The False Red Flag , dřívější brožuru z roku 2024, kterou najdete v  Against the Dark Enslaving Empire! , Myslím, že si zaslouží existovat v reálném světě, v tištěné knize, a proto jsem ji sem zařadil.

Je to hloubková prověrka členů správní rady Rockefellerovy nadace, která naprosto potvrzuje, s mnoha výmluvnými detaily, co jsem říkal o zločinnosti.

Uzavírám: „Je zřejmé, že Rockefellerova entita, jak ji odrážejí profily jejího prezidenta a správců její Nadace, se  ani v nejmenším  neliší od říše Rothschildů. Je její součástí. Jsou to samé.

„Sledováním nití aktivit a příslušností těchto 14 jednotlivců se odhaluje jediná propletená síť vykořisťování a kontroly, zapletená do sionistické genocidy v Palestině a jejímž cílem je profitovat z rozsáhlé vlny průmyslového imperialismu v Asii, Latinské Americe a zejména v Africe. Existuje pouze jedna globální mafie a i zde jsme všichni jasně viděli její ošklivou tvář.“

Stickergate and the crumbing of the system  (25. prosince 2024) je kus satiry, publikovaný na Štědrý den a má za cíl předat část historického účtu publikovaného v roce 2052, který se týká událostí těsně před „Velkým povstáním“.

Historik budoucnosti vypráví o incidentu, který představuje důležitý milník ve „veřejném povědomí a odmítnutí Rothschildovy průmyslově-finančně-politické nadvlády, která, jak uvidíme, nevedla pouze k potupnému kolapsu britské vlády, ale v konečném důsledku k rozpadu celého globalistického systému“.

Za odpor jednoho lidu!  (1. ledna 2025) je krátký kus pro Žalud, který označuje začátek nového roku, ve kterém píšu: „Odpor jednoho lidu, který povstane proti jediné globální mafii, nebude nějaká organizace shora dolů – pokud by se něco takového někdy objevilo, nepochybně by to bylo další zařízení pod falešnou vlajkou vyrobené samotnou zločinností.

„Namísto toho to bude velmi široký fenomén, ‚něco ve vzduchu‘, vlna lidového rozhořčení a vzpoury, která bude nabírat na síle, jak se bude šířit po celém světě.“

Britská populace je pod útokem (1. ledna 2025) je článek ve stejném bulletinu, který se zaměřuje na nového britského premiéra Keira Starmera a jeho zlověstnou globalistickou agendu.

Píšu: „Jeho režim se očividně příliš nestará o blaho obyčejných Britů – na rozdíl od Ukrajinců nebo Izraelců – ale vypadá to, jako by si aktivně přál většinu z nich zabít!“

Málokdy mi byla realita za globální mafií objasněna tak jasně, jako když jsem dělal výzkum pro Pravda o Davosu  (17. ledna 2025).

Počínaje nadšenými zprávami o páteční večerní šabatové večeři, která je zjevně závěrečným vrcholem každoročního WEF shindigu ve Švýcarsku, jsem sledoval vlákna, která odhalila velmi blízkou spoluúčast, mírně řečeno, mezi davoským spiknutím a globálním sionismem.

A pokud by někoho zajímalo, jestli to znamená, že teď pochybuji o přesnosti názvu své eseje z roku 2020 „Klaus Schwab a jeho velký fašistický reset“, odpověď je rázné „ne“!

Modernizace znamená drancování a zisk (31. ledna 2025) je studiem francouzské politiky a společnosti v desetiletích po druhé světové válce, ale její poučení platí stejně pro jakýkoli kout současného světa.

Ve vlně propagandy podporující průmyslový rozvoj bylo vše tradiční nebo zakořeněné v minulosti líčeno jako špatné, staromódní, zastaralé a potřebovalo být smeteno ocelovým koštětem „pokroku“.

Pro pokrok v této věci bylo vytvořeno to, co bylo popsáno jako „pavučina“ influencerů, kteří rychle obsadili klíčové role ve státní službě, akademické sféře a médiích.

Zapojení zvenčí je jasně viditelné a mezi organizacemi, o nichž je známo, že financovaly tuto ziskovou agendu „změny“, toto globalistické přenastavení tradičního francouzského života, nebyl nikdo jiný než naši staří přátelé Rockefellerova nadace.

Získal jsem skvělý osobní náhled, když jsem si znovu přečetl desetiletý Žalud, online bulletin, který upravuji na webu Winter Oak.

Určitou představu o tom, co by to mohlo být, lze získat pouhým pohledem na podnadpisy pro různé části knihy Dekáda disentu: 10 let a 100 žaludů (6. února 2025): Nepřátelé modernity; Proti korporátní diktatuře; Paraziti u moci; Rezistence a psyops; Násilí systému; My jsme těch 99 %!; Otáčení přílivu, zvedání mlhy; Vzdorovat globálním psychopatům; Nátěry a odhalení; Sionismus a kriminalita; Boj pokračuje.

Když jsem dokončil sestavování této retrospektivy, která se ukázala být mnohem obsáhlejší a podrobnější, než jsem původně předpokládal, sedl jsem si a napsal, v podstatě jedním tahem, poslední článek zde uvedený, Zisglom  (6. února 2025).

Tento kousek není – stejně jako kniha jako celek – jen shrnutím toho, co jsem se naučil během let 2024 a 2025, ani toho, o čem jsem psal za posledních zhruba deset let, ale všeho, co jsem četl, viděl, slyšel, zažil a poskládal dohromady během mnoha desetiletí bojů v sérii zdánlivě samostatných bitev proti tomu, o čem nyní vím, že jsou to různé odporné hlavy téže odporné globální hydry.

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Přichází občanská válka do Evropy?

Rod Dreher — 14. dubna 2025

Před dvěma měsíci hostila anglická podcasterská hostitelka Louise Perryová Davida Betze, profesora na King’s College v Londýně a odborníka na občanské války. Téma? “Přicházející britská občanská válka. ” Betz tvrdí, že Spojené království má nyní všechny tradiční znaky společnosti na pokraji násilného občanského konfliktu. Mimo jiné zmiňuje kolaps víry v britské instituce, dvoustupňový soudní systém, islámskou radikalizaci a polarizaci způsobenou oficiálním multikulturalismem. 

Verze rozhovoru na YouTube měla téměř 200 000 zhlédnutí — publicista Telegrafu Tim Stanley si všiml, ve svém sloupci ze 3. dubna, že události v Británii i na evropském kontinentu (cituje francouzský soud zakazující Marine Le Pen kandidovat na předsednictví), vedou dále ke sčítání.

Stanley píše:

Každá konspirační teorie je potvrzena a bez demokratického odbytiště hněvu — vidíme jejich touhy omezené a příliš chudé na emigraci — kam jinam půjde militantní frakce rozzlobených bílých, ale k násilí?

Téměř každý vzdělaný anglický člověk do čtyřiceti let, kterého znám, se snaží emigrovat, protože ztratil naději, že jejich země má prostředky na to, aby se zbavila své kulturní a hospodářské krize. V Oxfordu mi nedávno řekl americký student: “Pokud vládnoucí třída otevřeně nenávidí britské lidi, lze se těžko dozvědět, co by dělali jinak. ”

Minulý měsíc jsem strávil týden ve Francii a vzpomněl jsem si na skandální otevřený dopis, který 20 francouzských generálů v důchodu a 1 000 členů aktivní služby vydaný v roce 2021 varoval, že jejich země směřuje k občanské válce, pokud vláda nebude nezakročí proti islámským radikálům na předměstí a neodvrátí se od apartheidních politik vedených tzv. “antirasismem. ”

V řadě soukromých rozhovorů s obyčejnými Francouzi — to bylo před verdiktem Le Pen — Zveřejnil jsem rozhovor s Betzem (o tom nikdo neslyšel) a zeptal jsem se jich, zda předvídají občanskou válku přicházející do Francie. Téměř všichni řekli ano. Řekli to s neochvějným pocitem klidu, jako by to přijali samozřejmě. Když jsem pochválil jeden pár v jejich zemi a řekl jsem jim, že jednoho dne bych chtěl žít ve Francii, odpověděli unisono, “Ne! ” Zůstaňte v Maďarsku, řekli; budete tam v bezpečí.

Z běžných médií byste nikdy nevěděli, že tento druh sentimentu bublá mezi obyvatelstvem Evropy a Velké Británie. Ve svém rozhovoru s Perrym Betz říká, že mnoho lidí trpí tím, čemu říká “normální zaujatost ”— to znamená, že víru, že se tu taková věc nemůže stát. Bohužel může! 

Po pádu Sovětského svazu v roce 1992 vypukly v některých bývalých sovětských republikách násilné občanské konflikty, jakmile se většina neruských obyvatel přestala bát komunistického jha. Nebyly to formální občanské války, proti sobě nebyly postaveny dvě armády. Často se jednalo o spontánní, nepřímé křeče orgiastického násilí — přesně to, co říká prof. Betz, čím by občanská válka ve Velké Británii a v Evropě byla. Říká také, že vzhledem k masmédiím, zejména sociálním médiím, by občanská válka, která by byla vyvolána v jedné zemi, bude v jiných pravděpodobně vyvolána téměř okamžitě.

Pokud chcete představu o tom, jak odporná může být tato věc, přečtěte si svědectví Použitý čas: Poslední ze Sovětůstrhující orální historii pádu SSSR. Obyčejní lidé se otevřeli spisovateli Svetlaně Alexievichovi s traumatickými příběhy o tom, jaký byl život v 90. a 2000. letech v troskách sovětského státu.

Rusové, Arméni a Tádžici žijící v etnických republikách zjistili, že jejich dlouholetí přátelé a sousedé se proti nim obrátili přes noc. 

To se může snadno stát, když zákon zmizí, a lidé se cítí svobodně jednat se svými nejtemnějšími vášněmi. Je to lidská přirozenost: zpět ke krvi, k náboženství nebo třídní solidaritě. Nemyslete si, že Evropané nejsou jako Sověti: historie holocaustu odhaluje, že Němci, Poláci a další se brutálně obrátili proti svým židovským přátelům a sousedům, když to bylo povoleno. Lebka je vždy těsně pod kůží.

J.D. Vance rozhněval mnoho evropských elit ve svém mnichovském projevu, když je varoval, že největší bezpečnostní hrozby, kterým jejich země čelí, jsou v jejich vlastních hranicích — a že jejich pokus o jejich popření potlačením svobody projevu jen zhoršuje tyto záležitosti. Toto nebezpečí ne války s jinými národy, ale občanské války — je přesně to, o čem mluvil.

V tomto rozhovoru s podcasterem prof. Betz říká, že “normální zaujatost ” je zvláště silná v Británii, která byla na rozdíl od jiných evropských zemí relativně mírová. Dnes však není důvod se domnívat, že minulost předpovídá budoucnost. Mnoho kulturních tradic, které udržovaly angličtinu mírumilovnou, se rozpustilo tváří v tvář modernitě a zejména multikulturalismu.

“Multikulturalismus vyčerpal sociální kapitál našeho národa. Je to podporovaný frakcionismus a polarizace, které jsou masivně vzhůru, ” Betz říká. “Víra lidí v předpolitickou loajalitu byla otřesena triumfem politiky identity v naší společnosti. V důsledku toho vidíme, že nativistické sentimenty se stále více projevují v příběhu o snižování nebo vysídlování, který je jednou z nejmocnějších příčin občanského konfliktu. ”

“Snížení ” a “vysídlení ” jsou technické termíny používané ve stipendiu občanské války k popisu pocitu mezi domorodými národy, že ve své zemi ztrácí půdu soupeřovým skupinám. To uvádí francouzský spisovatel Renaud Camus v jeho konceptu Velké náhrady.

Nezačalo to v Británii se současnou labouristickou vládou, říká Betz, ale šílené politiky Starmerovy administrativy —, zejména její pokusy potlačit kritiku skandálu pákistánských znásilňovacích gangů —, jsou učebnicovým příkladem, jak vyprovokovat občanskou válku. Hvězdná vláda ničí svou vlastní legitimitu tím, že nezajistila zemi, nezajistila své hranice proti tomu, co lze popsat pouze jako rozsáhlý hraniční nájezd, a neochranou dětí, nejzranitelnějších lidí v naší společnosti před nejneobvyklejším a groteskním predátorstvím ve velmi velkém měřítku. “

To, co se děje v Británii, se děje po celé západní Evropě. Bohužel, profesor si myslí, že je příliš pozdě zastavit občanskou válku ve své vlastní zemi. A co zbytek Evropy? Pokud má Betz pravdu ohledně pravděpodobnosti, že by občanská válka v jedné evropské zemi pravděpodobně spustila i v jiných, mohla by být tato otázka zbytečná. Pokud ano, pak historie zaznamená, že velcí darebáci občanských válek 21. století v Evropě nebudou domorodci, muslimové nebo migranti, ale spíše sociální a politické elity, které strávily desetiletí shromažďováním nástrojů pro tento oheň.

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Západ má všechny důvody, aby prožíval civilizační úzkost

Jan Keller

Rozhovor: Na to, jaká je budoucnost Západu, zda je současný rozvoj asijských obrů ekologicky udržitelný a v jaké kondici je demokracie, jsme se ptali sociologa Jana Kellera. 

! Argument: Už delší dobu se rovněž na Západě mluví o pozvolném odchodu západního světa „do důchodu“ a přesouvání těžiště hlavně do Asie. Mám tím na mysli dlouhotrvající trend či longue dureé. Vedle toho se evropské společnosti subjektivně dívají na svoji budoucnost s určitou civilizační úzkostí a nejde jenom o imigraci nebo islám, ale i o Rusko nebo Čínu s jejich odlišnými politickými systémy, kulturami a pohledy na svět. Jak budoucnost Západu (nebo víc konkrétně USA a EU) vidíte Vy? 

Jan Keller: Kdybych řekl, že budoucnost Západu vidím velmi pochmurně, znělo by to pořád ještě příliš optimisticky. Co vidíme na Západě z perspektivy dlouhodobých trendů? Od příchodu modernity Západ územně celoplanetárně expandoval a do konce 19. století si dokázal podrobit prakticky všechny kontinenty. Nebyli to jen Francouzi, Angličané a Španělé. Svoje kolonie, sice méně, ale pořád rozlohou mnohonásobně větší než jejich vlastní země, měli Italové, Němci, Portugalci, Holanďané, Belgičané, Dánové. Jistý francouzský politik  historicky ještě ne tak dávno v souvislosti s Alžírskem prohlašoval, že Středozemní moře je jen řeka, která protéká mezi evropskou a africkou částí Francie.

Expanze kolonialismu byla doprovázena takovými vynálezy, jako je zotročování, koncentrační tábory pro domorodce, masové vybíjení bezbranných střelnými zbraněmi, nucená přesídlování, rabování historických památek, plenění přírodního bohatství.

Dnes nastává opačný extrém, kdy nás, kteří jsme se této genocidy cizích kultur shodou okolností nezúčastnili, poučují pravnukové a pravnučky oněch rabiáků o tom, že se musíme podělit o svůj domov s příchozími z bývalých kolonií, abychom odčinili minulé viny jejich předků. Pro toto odčiňování vin někoho druhého byl vymyšlen kouzelný termín – solidarita. Mám dojem, že původně „solidarita“ znamenala něco trochu jiného. Teď tedy tímto hezkým slovem označujeme trestání těch, kdo nic neprovedli, těmi, kdo nemají čisté  svědomí. Bohužel právě v tomto smyslu byla solidarita povýšena na jednu z nejvyšších evropských hodnot. Abych to stručně shrnul: Západ má všechny důvody, aby prožíval civilizační úzkost.

!A.: Tato otázka souvisí s ekologickými limity budoucnosti. Potenciální přesun mocenského (tj. ekonomického, demografického) těžiště do Asie pořád v podstatě kopíruje západní růstové scénáře. Je „západní“ vzorec růstu pro planetu únosný s ohledem na například populaci asijských gigantů jako Indie či Čína?

J.K.: Obávám se, že odpověď je zcela jednoznačná a bohužel záporná. Čtyři pětiny čínské populace žijí na pětině nejúrodnějšího území Číny. Podle západního vzoru je tato jediná skutečně úrodná část země intenzivně zastavována a pokrývána hustou vrstvou asfaltu moderní sítě silnic a dálnic. Největší naleziště ryb byla i ve vzdálenějším okolí Číny už z velké části vylovena. Pokud by Čínané přešli na masitou stravu srovnatelně s námi, čínská úroda obilí by nestačila pokrýt spotřebu tak velkých stád. Prudce postupuje odlesňování Číny, což dává prostor pro nástup půdní eroze. Výrazně poklesla hladina podzemních vod, v Pekingu za poslední půl století tuším o více než 50 metrů. Ale buďme optimisty. Mohli bychom nabádat Číňany aspoň k tomu, aby třídili obaly.

Před léty jsem na jakési konferenci v Paříži mluvil se zástupci čínské delegace. Naivně jsem jim vykládal, že Evropa je posedlá materialismem, zatímco oni žijí svými velkými duchovními tradicemi. Dívali se na mne pobaveně a řekli, že každý Číňan má dnes jen jedno velké duchovní přání – koupit si aspoň motorku, když zatím ještě nemá na auto.

!A.: Módními slovy dneška jsou slova postpravda nebo fakenews, které se používají značně lajdácky, často jako nálepky, které chtějí zpochybnit mluvčího nebo zablokovat dialog. Na druhou stranu je evidentní úpadek náročnosti na straně médii i čtenářů. Co se to se společnosti komunikačně vlastně děje? 

J.K.: Mluva včetně té, která je prezentována veřejně, prochází velkými změnami. Má to dvě základní příčiny. Ta jedna souvisí s nástupem nových technik komunikace, druhá s pronikáním módních politických klišé až na úroveň gramatiky. Francouzský sociolog Dany-Robert Dufour ve své knize Božský trh pojednává o dopadech revoluce kulturního liberalismu od 60. let 20. století. V souvislosti s tím uvádí jisté znaky dnešní novořeči: Projevují se snižováním srozumitelnosti mluvy. Může za to například technizace jazyka, kdy časté užívání frekventovaných výrazů má zvýšit dojem odbornosti toho, kdo mluví. Zvlášť často se doporučuje používat termíny, jako je audit, brífink, externalizace, zipáž, virtualizace, mediace atd. atd. V Evropském parlamentu máme špičkové řečníky, kteří dokáží propojit podobná slova v celek trvající třeba i dvacet minut, aniž by si po zklidnění  bouřlivého aplausu kdokoliv dokázal vzpomenout, co to vlastně říkali. To je ale naprostá evropská špička. Mezi další běžně užívané finty, na které upozorňuje Dufour, patří systematické opomíjení vztahů autority, kdy z promluv mizí všechno, co by jen vzdáleně připomínalo existenci nějaké hierarchie. Místo „řízení“ se mluví o „kaučování“, místo „zadávání úkolů“ o „povzbuzování k osobnostnímu rozvoji“, vztah „nadřízený a podřízený“ zmizel a místo něho se vynořil „partnerský vztah“.

Kolektiv francouzských autorů vydal příruční „Slovník novořeči“, který obsahuje výklad toho, co skutečně znamenají slova a fráze, jimiž jsme ze všech stran (včetně těch politických) zahrnováni. Obsahuje tisícovku slov běžně užívaných k manipulaci. Vybírám jen namátkou.

Občanská společnost“ – klamavý termín používaný k označení reprezentantů těch skupin, které se rozhodly samy sebe považovat za mluvčí francouzského lidu, aniž by se tohoto lidu formou voleb zeptali, co si o nich myslí.

Otevřená společnost“ – Společnost, ze které zmizely všechny srozumitelné rámce a jasně určené identity a v níž byly normy zpochybněny do té míry, že se otevřel prostor pro převzetí veškeré moci oligarchy obklopenými šikovnými právníky.

!A.:  Mnozí v médiích, politici i intelektuálové mluví o obraně demokracie proti jejím nepřátelům a vypadá to jako by bránili pevně stojící a neměnnou pevnost, která tu prostě a nezpochybnitelně je. V jaké kondici je ta pevnost v současnosti, pokud se podíváme za její fasádu? 

Moment, podívám se do příručního Slovníku novořeči. Tak tady to je:  „Demokracie“ – klamavý termín, který už neoznačuje vládu lidu skrze lid a pro lid, nýbrž pouze podřízení voličů a jejich vlád politicky korektním zájmům velkých firem a finančních institucí.

Hned vedle toho najdeme význam termínu „demokratizace“. Jedná se o zavádějící slovo, které v realitě označuje podřízení určité země nebo určité instituce kosmopolitní neoliberální ideologii.

!A.: V českém kontextu ale i jinde je docela patrné sledovat jakousi „manažerizaci“ politiky. Politici uzavírají „dealy“ a řídí stát jako firmu, nekecají, ale makají, korporativní CEO přechází ze soukromého sektoru do veřejných pozic. Odkud se ten trend bere a proč to některým voličům imponuje?

J.K.: Tendence k manažerizaci politiky není zase tak nová. V polovině osmdesátých let 20. století vypracovali především ve Velké Británii a v Austrálii učení zvané New Public Management. Byla to doba, kdy se naivně předpokládalo, že jakýkoliv problém se vyřeší, bude-li dotyčná věc privatizována. A protože privatizovat stát zcela otevřeně by mohlo vzbudit nelibost těch, kdo se ještě rozpomínají, že republika znamenala původně přece jen „věc veřejná“, vymyslel se aspoň způsob, jak to, co je nutno pro formu nechat nesoukromé, řídit naprosto stejně, jako se řídí soukromé firmy. Věřilo se, že když se výkon veřejné služby co nejvíce připodobní tomu, jak to funguje v byznysu, veškerá činnost v příslušné oblasti se zefektivní. Ve skutečnosti se jedná o jakýsi mezikrok při odbourávání sféry veřejného a privatizaci zbytku toho, co ještě zprivatizováno nebylo. Tato operace může počítat s přízní voličů, kteří jsou zcela oprávněně znechuceni tím, jak diletantsky si počínají mnozí z těch, jejichž profesí není nic jiného než politika. Má to ovšem jeden háček, což sympatizanti zjistí, až už bude pozdě. Z praktik soukromého sektoru jsou do veřejné správy přenášeny pouze způsoby a techniky řízení. Nemůže tam být přenesen cíl řízení. V soukromé sféře je cílem maximální privátní profit těch, kdo vlastní a rozhodují. Kádry ze soukromé sféry, které přicházejí makat do státního aparátu a do veřejného sektoru, se budou tohoto návyku jen těžko zbavovat. Pokud se jim neumožní proměnit se v nové oblasti své působnosti ve vlastníky a maximalizovat v ní svůj osobní profit, mohou rychle ztratit motivaci a profesně dočista vyhořet. Možná dříve, než si myslíte.

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Ponoření do temnot

Andrej Fursov

Rozvoj multietničnosti má několik příčin a několik součástí.

v pořadí, ale nikoli významem, je neschopnost evropských vlád tento problém řešit. „Tavicí kotel“ se nepodařil – a oni nevědí, co s tím. Proto se snaží přesvědčit Evropany o užitečnosti přílivu migrantů.

příčina je čistě třídní. Je pravda, že Evropě chybí lidé – pracující ruce. Např. v Anglii výsledek průzkumu ukázal, že polovina žen chce mít aspoň 2 děti, ale nestačí jim prostředky. Takže Evropa k řešení populačního problému potřebuje skutečné a nikoli kosmetické reformy – tedy zvýšení životní úrovně rodilých Evropanů, jejich dolních a středních vrstev. A to vyžaduje, aby se evropské elity vrátily k politice, prováděné mezi léty 1945-75. Problém je v tom, že evropská politika posledních 40 let je přímo protichůdná. Neoburžoazie do takových reforem nepůjde.

Na rozcestí…

V té souvislosti je dobré si připomenout situaci v USA 30. let. Jde o to, že po v podstatě neúspěšné Rooseveltově politice „New Deal“ stála vládnoucí třída před dilematem: Buď provést skutečně podstatné sociální reformy, po kterých byla velká společenská poptávka, nebo světová válka. Vybrali si válku a je příznačné, že Roosevelt použil termín „světová válka“ půl roku před Hitlerem. Amerika začala podporovat celý svět, vytvářela pracovní místa. Je zajímavé jaké množství peněz se objevilo v rukou Američanů hned po 2. světové válce. Shrnuto – buržoazie raději vyprovokuje válku, než by se podělila o vlastnictví. Podobně i pro evropskou buržoazii je výhodnější migrační politika, kterou provádí. Tato politika je mj. sociální válkou vrchnosti proti vlastním spodním vrstvám.

Migrace krom toho řeší i další úkoly:

  1. Vytváří vrstvu, která na sebe přebírá sociální hněv a tento hněv hasí svým agresivním chováním. Takže probíhá etnizace pracovní síly a konflikt se ze třídního mění v etnický. Přičemž s hlediska politické ekonomie je třeba rozlišovat nepracující migranty a ty, kteří pracují a podrobují se vykořisťování (Turci, Kurdové v Německu, Arabové, Afričané ve Francii, Pákistánci a Arabové v Británii). Mnozí z nich pracovat nechtějí, někteří ale ano. A toto vykořisťování hraje rozhodující roli jak pro centrum, tak pro periferii. Začněme z periferie. Pro vládnoucí kvazioligarchy periferie je imigrace velmi dobrá. Na práci na sever z jihu odjíždějí nejsamostatnější a nejrozhodnější muži, tedy ti, kteří mohou klást odpor oligarchům ve své, řekněme, Nigérii, Pakistánu) a schopní bojovat za svoje práva – což snižuje tlak na tamní vrchnost.
  2. Imigranti posílají do vlasti část výdělku, a to je cca 20  až 30 % HDP dané země, což opět snižuje napětí, protože se v jejich rodinách objevují peníze na živobytí, takže smysl vzpoury mizí. To působí na reprodukci systému struktur jakéhosi klanově-banditského ražení na jihu. Obzvlášť zřetelně se to projevuje v zemích tzv. francouzské Afriky.

Pracující migranti současně pomáhají posílit postavení plutokracie post-Západu:

  1. Jsou ochotní k málo placené práci, zvýšením vykořisťování zároveň snižují úroveň třídního uvědomění dělníků. Migranti se znatelně nižším třídním vědomím jsou nuceni se opírat o komunitní klanové struktury, vytvářejí jakýsi kvazi-komunitní život uvnitř třídní společnosti a tím snižují třídní vědomí této třídy samé.
  2. Místo třídního boje v dolní části pyramidy zaujímá boj rasově-etnický. Pokud na periferii jako systému na Jihu odliv migrantů umožňuje reprodukci těch nejdivočejších futuro-archaických forem, pak na Severu příliv migrantů umožňuje neoburžoazii financilizovaného kapitalismu, který není orientován na vědecko-technický rozvoj, se tímto pokrokem příliš nevzrušovat. Stačí, že levná pracovní síla pokrok brzdí a v mnohém nahrazuje. Podívejte se – pozdní Řím nepotřeboval stroje. Ty tam sice byly, ale používaly se jako hračky, zatímco veškerou práci dělali otroci. Stroje navíc byly hrozbou pro systém.

Ruská federace sice není tématem tohoto rozhovoru, nicméně i tady exploatace přírody a obyvatelstva jako surovinového přívěsku centra liberálně-kapitalistického systému na jedné straně, a straně druhé vykořisťování migrantů (z Gruzie, Moldávie a Střední Asie), rovněž umožňuje ruské neoburžoazii nezamýšlet se nad vědecko-technickým pokrokem a současně se neobávat třídních forem odporu pracujících. Odplata, pravda, může být v budoucnu fatální – ale která vrchnost úpadkové epochy myslí na budoucnost? Z toho plyne závěr – historii sice lze oklamat, ale ne nadlouho a s následným tvrdým trestem.

Snižováním třídního charakteru vykořisťovaných, jejich štěpením na etnickém základě, umožňují migranti fragmentaci společnosti. To ale není problém migrantů, ale vrchnosti, která je využívá a financuje. To je důležitý moment: Buržoazie namísto dělnické třídy vytváří prekariát – tedy lidi bez stálého zaměstnání. Tento prekariát je zčásti výsledkem přílivu migrantů. A příliv migrantů napomáhá procesu deproletarizace obyvatelstva. Jedním z cílů multikulturalismu je vytvoření masové podtřídy – nejnižší vrstvy, zbavené národních kořenů, kultury a proto lehce manipulovatelné. Druhou věcí je, že k tomu odporu dojde. To ale bude až potom…

Vzdávání pozic

Bez ohledu na krizi je atlantická vrchnost EU ochotna k tomu, co vypadá jako další kapitulace před migranty, především muslimy. Jde tedy o jakýsi druh sociálního inženýrství. Takto si například v roce 1861 ruské samoděržaví pomohlo osvobozením poddaných, takže se mu podaří vyhnout se revolucím západního střihu a koupit si 50 let života, mezitím si však vyrobilo sociální dynamit a přišly revoluce roku 1905 a 1917. Tito lidé se rovněž domnívají, že historii oklamou… Podívejte se, v roce 2016 německý ministr financí W. Schäuble vyzval k vytvoření německého islámu. Ještě deset let předtím holandský ministr spravedlnosti prohlásil, že pokud se muslimové někdy stanou většinou a budou chtít měnit holandské zákony na šariát demokratickou cestou – pak to dokáží. Faktem je, že otázka muslimů jako většinové populace v Evropě je otázkou 2-3 generací.

Takže oni se omezují na konstatování faktu, ale netroufají si říci – co dál?

Vysoce postavení úředníci EU cosi mumlají ve smyslu „..jej, o tom raději ne..“ – a to přesto, že byli varováni už v roce 1974. Tehdy na Valném shromáždění OSN alžírský prezident Houari Boumediene upozornil Evropany na to, co je čeká: „Jednou miliony lidí opustí jižní polokouli této planety a vydají se vtrhnout na sever, ale ne jako přátelé. Oni tam vtrhnou, aby vybojovali tuto polokouli, a oni ji vybojují. Vybojují ji svými dětmi. Vítězství k nám přijde z děloh našich žen.“. Za skoro půl století vnější migranty z Asie a Afriky doplnili migranti vnitřní, kriminální, jako například Albánci.

Třetí příčina rozvoje multietničnosti

Jde o sociokulturní faktory, a konkrétně kulturní demenci, stárnutí společnosti i etnik v závěrečné fázi rozvoje systému a změna sociální psychologie. Stručně řečeno – barbaři boří stárnoucí a slábnoucí impérium. Němce někteří výzkumníci označují za „unavené historií“. V celoevropském měřítku se to vysvětluje tím, že dvě světové války zkompromitovaly nejen nacionalismus, ale i vlastenectví.

Tady mám ale otázku: Proč onou „únavou historií“ trpí západní Němci, ale východní z bývalé NDR jí netrpí? Skutečně, pokud jde o nynější Západoevropany, mající ke gotickým chrámům a renesančním palácům stejný vztah jako nynější Arabové k egyptským pyramidám, mohli bychom říci, že jsou skutečně unaveni historií, protože se přes ně převalila válka…

Tady ale zase vzniká otázka: Copak Maďaři, Poláci, Srbové a východní Němci nebyli podrobeni témuž? A navíc daleko krutěji než v Británii, kam Němci nepřišli. Krutěji než ve Francii, v níž kolaborantů bylo víc než účastníků hnutí odporu. Mnohem více než ve Skandinávii, která byla nadšena Třetí říší… Pročpak ta část, která byla pod socialismem, unavena není, třebaže nám říkají, že socialismus je totalitarismus, útlak, atd., proč tato část Evropy se brání migraci mnohem aktivněji?

Skutečnost, že východní část Evropy se migraci brání mnohem úspěšněji, svědčí o tom, že energie socialismu, odešlého do minulosti, se stává dalším faktorem odporu umožňujícího se východu Evropy tomuto ničivému procesu bránit. Je to zřejmé i v bývalé NDR – stačí porovnání počtu mešit.

Tady se ukazuje, že celé ono pozvání migrantů do Evropy je:

  1. Výhradně ekonomické… Tady ale se nabízí otázka: Proč nejsou pozváni mladí nezaměstnaní lidé ze Španělska, Portugalska a Řecka? Jde o mládež relativně vzdělanou, zakořeněnou v místní tradici a která na rozdíl od mnohých Arabů a Afričanů pracovat chce. Tak vzniká paradoxní situace: Vzdělaná mládež z Portugalska odjíždí do Brazílie a málo vzdělaná mládež z Angoly a Mosambiku jede do Portugalska. Přirozeně ne všichni jsou Eusebiové, který skvěle hrával za Benficu Lisabon a byl jedním z největších fotbalistů posledních 20 let 20. století. Většina z nich se práci vyhýbá a nepracuje.
  2. Takže, pokud jde o Západ, ptáme se: Je to slabošství, nebo demence? Na Západě odpovídají: Ano, je to kulturní demence. Letos v Londýně vyšla Andersova kniha „Kulturní demence – jak Západ ztratil kulturní historii a riskuje, že ztratí vše ostatní“. Kniha začíná větou: 

„Nedávné politické události přivedly Spojené Království, Francii a USA do stavu katastrofální kulturní demence, jejímž medicínským analogem je Alzheimerova choroba. Naše nynější demence nabývá formy zvláštního druhu zapomnětlivosti, falešných vzpomínek a chybného vnímání minulosti. V tomto smyslu nejde o nostalgii, ani o individuální demenci, jednoduchý případ amnézie. Osoby trpící amnézií si uvědomují, že zapomínají, zatímco trpící kulturní demencí si to ani neuvědomují.“ 

„Když počátkem 21. století bylo naprosto jasné, že se technický pokrok zastavil a bořil iluzi trvalého zlepšování, jeho místo zaujal podvod.“

Společnost ztrácející víru v budoucnost nejspíš opouští historii. V důsledku toho začíná proces adaptace k tomuto období. Vycházejí knihy jako „Černá Athéna“, kde odborník na antickou historii říká, že u pramenů antické civilizace stáli černoši. Přizpůsobování se tomuto trendu skutečně vede k manipulacím. Otázkou je, jak to souvisí s nynější fází systémové civilizační elokuce, nebo involuce.

Západní Evropa je skutečně starou společností – nikoli fyzicky, ačkoli demografická dominance starých lidí na Západě, nemá v historii precedens. Jde o něco jiného – o jakési civilizační systémové starobě, jejíž jedním z charakteristických rysů je ztráta etnicko-kulturního pudu sebezáchovy společnosti a zejména její vrchnosti. Rozvoj střídá klimakterium a involuce, ztrácí se vnímavost ideálnímu, k metafyzice. Kromě toho dochází ke změně sociálních rolí v pohlavní dělbě práce – dochází k demaskulinizaci a feminizaci. Stále většího rozšíření se dostává poplašně bojácnému psychotypu, neschopného k obraně svého i cizího. Viděli jsme to např. v Německu na postoji mužské části původních obyvatel k násilnostem imigrantů na ženách. V přírodě je neschopnost samců zajistit bezpečnost samic a mláďat příznakem začínající degenerace druhu.

Jak známo, ryba smrdí od hlavy, takže ilustrací může být celý zástup vysokých úředníků Evropy i USA v posledním čtvrtstoletí. Jsou to jacísi kašpárkové, kteří ráno říkají něco a večer něco úplně jiného, jakoby je shora vodili na provázcích. Proč? Tady je mnoho podobného mezi post-Západem a post-Římem. Po občanských válkách, které začaly reformami Tiberiovými a končily hrůzami vlády Caliguly a Nera, byla vybita obrovská část římské aristokracie a Řím přišel o nejlepší občany. Podíváme-li se na Evropu po dvou světových válkách, tak ty rovněž skutečně vybily ty nejlepší, mládež, která šla bojovat. Další věc je móda bezdětnosti v pozdním Římě. A teď se podívejte na vysoké úředníky dnešní EU, mezi kterými je bezdětných velmi mnoho. A to nesouvisí jen s homosexuální orientací, ale napovídá to o tom, že tito lidé nehledí do budoucna.

Nakonec se dnešní situace nevysvětluje jen civilizačními faktory, jako spíš těmi, které marxisti nazývají formačními. Konkrétně jde o kapitalistický systém, který změnil evropskou civilizaci a fakticky ji táhne do propasti.

Proč Spengler publikoval svůj „Zánik Západu“ právě v roce 1918? Logicky je to konec světové války, která načrtla tlustou čáru pod civilizací 19. století, tedy pod zralým kapitalizmem. Tato, stejně jako následující světová válka smazala s povrchu Země obrovské materiální komplexy, které se potom obnovovaly. To vše svědčí o prosté věci:

  1. Kapitalizmus je výlučně dynamický systém, který se rozvíjí, ale rychle se vyčerpává, a v podstatě svoji ekonomickou dynamiku vyčerpal na přelomu 19. a 20. století. To, každý po svém, zaznamenali tak odlišní lidé, jakými byli V. I. Lenin a Karl Kautsky. Jediná Kautského přednost byla v tom, že zatímco Lenin počítal, že jde o dynamiku celku, po níž přijde socialistická revoluce, Kautsky opatrně napsal, že je možný ještě ultra-imperialismus – tedy vlastně to, co dnes nazýváme státně-monopolistickým kapitálem.
  2. Hlavní je, že svět byl koncem 19. století celý rozdělen a kapitalismus je extenzivně se rozvíjející systém, jeho další rozvoj si vyžádal nikoli válku se slabšími, ale mezi sebou. A toto byl západ Evropy, protože další rozvoj Evropy po 1. světové válce ve 20. letech je založen na obnově hospodářství Německa a SSSR, což vyvolá vzestup kapitalismu. Ve 2. světové válce se smažou obrovské průmyslové komplexy Německa, Itálie a Japonska a v 50. a 60. letech je to zázrak sovětský, japonský, italský a německý – tady je ona dynamika. Ovšem v polovině 60. let to vše končí a začíná stagnace, kterou řešili různě, mj. i rozvalem SSSR. Jinými slovy – přelom 19. a 20.století znamenal ztrátu dynamiky kapitalismu a jeho přechod k dynamice vojensko-politické.

Začátek západu Evropy se shodoval s dalším důležitým momentem – koncem hegemonie Velké Británie a vzestupem Německa a USA. Přičemž se Američané rozhodovali jistou dobu, s kým jít do spojenectví – zda s Británií nebo s Německem. Šlo o to, že 20 % Američanů bylo německojazyčných. Volba padla na Británii ze dvou důvodů:

  1. Židovský kapitál spojil Británii s USA;
  2. Obrovský strach Anglosasů z germánského génia, protože 2. polovina 19. a první třetina 20. století byla nadvláda německé vědy prakticky ve všech oblastech. A proto ve 30. a 1. polovině 40. let vznikla zajímavá situace. Američané využili Třetí říši a SSSR proti Británii v zájmu rozbití jejího impéria, a současně Anglosasové pracovali společně na konečném řešení německé otázky, aby Němci už nikdy nebyli schopni jim hodit rukavici.

Ironií se stalo následné potlačení Evropanů. Anglosasové během války vypracovali řadu sociálních a humanitárních technologií k potlačení Němců, aby byly později vyzkoušeny na všech Evropanech. Prvními oběťmi byli ale Němci.

Překlad: st.hroch 180717

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Konec západní výjimečnosti: „střet civilizací“ a otázka sekularizace

Pavel Barša

ÚVOD

Dělení Sever/Jih je dědictvím studené války, v jejímž průběhu některé země Třetího světa relativizovaly konfrontaci „prvního“ a „druhého“ světa – Západu a Východu –poukazem k tomu, že hlavní linie rozdělující lidstvo nepovstává z protikladu demokratického kapitalismu a státního socialismu, nýbrž z protikladu industrializovaných zemí evropského dědictví (včetně USA a SSSR) se zeměmi neindustrializovaného zbytku světa, jenž byl původně kolonizován Evropou. Terčem této kapitoly je teze o střetu civilizací. Ta neodmítla rozdělení na dva ideologické bloky jménem historického rozdělení na kolonizátory a bývalé kolonizované a ekonomického rozdělení na bohaté a chudé, nýbrž jménem kulturních rozdílů mezi civilizacemi povstávajícími z různých náboženství. Východiskem této teze jsou hypotézy týkající se povahy západního křesťanství vzhledem k povaze ostatních náboženství v čele s islámem, a dělení na globální Sever a Jih nebude tudíž v centru její kritiky. Protože však tato kritika míří na její absolutizaci nábožensko-kulturních faktorů a hlásá nezbytnost usouvztažnit je s faktory historickými, politickými a ekonomickými, zůstávají vztahy Severu a Jihu důležitým, byť implicitním pozadím následujícího příspěvku.

Zatímco na konci studené války měla vítr v zádech vize celosvětového rozšíření západní demokracie pod kuratelou USA, čtvrt století po něm je významný segment západního mínění ovládán představou, že tato demokracie musí čelit výzvám z nezápadního světa. Zažívala-li před pětadvaceti lety poslední vzepětí idea univerzálních dějin pokroku a modernizace, nyní se zdá daleko přesvědčivější idea koexistence partikulárních civilizací, které se dostávají do konfliktů v důsledku rozdílných nábožensko-kulturních východisek, z nichž plynou jiné představy o sociálně-politickém řádu.

Vedle napětí s Čínou a Ruskem se pozornost upírá ke konfliktu s islámským světem, jehož zdrojem má být údajně nepřekročitelná propast mezi otevřeností západního křesťanství k sekularizaci a demokracii a odolností islámu vůči nim.

V následujícím textu rozvádím dva hlavní důvody toho, proč bychom měli vizi civilizačních střetů odmítnout. Především tvrdím, že navzdory svému deklarativnímu odmítnutí výjimečnosti Západu nahrazuje tato vize pouze mesiánskou verzi této výjimečnosti verzí izolacionistickou. Západ sice již nemá poslání dovést lidstvo do milénia světového míru, zůstává však oddělen od zbytku lidstva jakožto jediná civilizace, jíž se podařilo dospět k nastolení lidských práv a demokracie. Lidstvo je tedy stále rozděleno na „my“ a „oni“, na vyvolené a zavržené. První důvod odmítnutí vize „střetu civilizací“ je tedy morální – odporuje ideji jednoty lidského druhu. Druhý důvod je intelektuální. Tato vize evokuje navzájem se vylučující a v sobě samých ukotvené civilizace tam, kde ve skutečnosti vidíme kontingentní a proměnlivé vztahy mezi různými náboženskými a kulturními regiony. Zároveň převádí vzájemnou determinaci faktorů různých společenských sfér – náboženské, kulturní, politické, ekonomické – na monokauzální determinaci všech sfér sférou náboženskou. Jako by ostatní sféry byly jen projevy civilizační esence definované tím či oním náboženstvím.

V prvních třech podkapitolách identifikuji „střet civilizací“ jako politicky-účelovou vulgarizaci „civilizační analýzy“ rozvíjené od sedmdesátých a osmdesátých let mysliteli volně sdruženými kolem Shmuela N. Eisenstadta. Podobně jako civilizační analýza, také „střet civilizací“ odpovídá na neudržitelnost západocentrického univerzalismu, jenž se po druhé světové válce vtělil do teorie modernizace. Jeho odpověď je však nedostatečná, neboť předkládá přesný opak toho, čeho by bylo třeba dosáhnout: místo toho, aby se pokusil reformulovat univerzalismus nezápadocentrickým (a nedualistickým) způsobem, podržuje Huntington západocentrismus (a dualismus) a opouští univerzalismus. Čtvrtá až osmá podkapitola se pak věnují vztahu západokřesťanského a islámského světa. Dekonstruuji v nich čtyři redukce, jejichž prostřednictvím se daří vizi civilizačních střetů líčit tyto dva náboženské okruhy jako dva vzájemně neslučitelné a sobě vnější civilizační celky. Mým cílem je tyto zjednodušující obrazy korigovat a ukázat, že západní a islámský svět toho ve skutečnosti více spojuje, než rozděluje.

OD TEORIE MODERNIZACE KE „STŘETU CIVILIZACÍ“

Nejpozději od konce minulého desetiletí je představa Západu jako středu světa a předvoje univerzálních dějin podkopávána vzestupem regionálních velmocí na globálním Jihu (Čína, Indie, Turecko, Brazílie) a poklesem schopnosti USA (jako jediné globální velmoci) kontrolovat dění v různých planetárních regionech. V situaci, kdy je někdejší postkomunistická unipolarita nahrazována multipolaritou, přestává být přesvědčivé ztotožnění perspektivy jednoho pólu s perspektivou celku. Západní pohled na svět je stále více relativizován pohledy z jiných regionů. Když se před čtvrt stoletím zhroutil sovětský blok, vzbudil „unipolární moment“ americké hegemonie (Krauthammer, 1997) vizi „konce dějin“ (Fukuyama, 1989, 1992). Tento moment nenávratně pominul.

Místo pozápadněného světa podepíraného vojenskou a ekonomickou mocí USA jsme se ocitli ve světě, jenž je možné nazvat nejen „postamerickým“ (Zakaria, 2010), ale také „postzápadním“ (Barša 2011: 240–241). Tato geopolitická změna dává zpětně za pravdu intelektuálním posunům, k nimž došlo již dříve. Zatímco po druhé světové válce se různé verze evropské představy modernizace s jejími kořeny v osvícenství 18. století představovaly jako modely pro ostatní kontinenty, od konce 20. století se přestaly jevit adekvátními i pro západní společnosti, v nichž byly formulovány.

Součástí představy modernizace byl také předpoklad nezvratně postupující sekularizace. Tímto slovem se většinou označuje jednak oddělování politiky od náboženství, a specifičtěji státu od církve, a jednak postupné oslabování role náboženství v životě společnosti i jednotlivců. Pro teorii modernizace, vypracovanou jako alternativa sovětského modelu po druhé světové válce, měla být sekularizace ve dvou naznačených smyslech samozřejmým důsledkem ostatních procesů modernizace, jakými byly rozvoj tržního hospodářství a urbanizace, industrializace, budování racionální státní administrativy, zavádění povinného základního vzdělání, rozvoj všeobecné zdravotní péče atd. (Lerner, 1958; Rostow, 1961).

Úpadek západního pokrokářství se mj. projevoval v narůstajících pochybách o tom, zda jsou od sebe různé změny, které teorie modernizace popisuje jako součást jednoho procesu, skutečně navzájem neoddělitelné. V první půli devadesátých let začal např. Samuel P. Huntington tvrdit, že neevropské společnosti se mohou úspěšně modernizovat technologicky a ekonomicky, aniž by se musely modernizovat kulturně – tedy aniž by musely nahradit své tradiční, v náboženství ukotvené světonázory jejich sekulárními alternativami. Právě nepřítomnost kulturní modernizace v neevropských společnostech měla vysvětlovat absenci modernizace politické – tedy přechodu od sociální a politické hierarchie k občanské rovnosti a demokracii (Huntington, 1993,1996, česky 2001). Podkopání víry v platnost posledního převleku evropské ideje univerzálních dějin pokroku, jíž byla poválečná teorie modernizace, vedlo některé pozorovatele k tezi, že sekularizace a s ní spjatá demokratizace jsou spíše západní výjimkou než obecným pravidlem. V poslední čtvrtině minulého století byl empirickým kontextem této teze razantní vstup náboženství do politiky mnoha zemí globálního Jihu, především islámských, které se při své dekolonizaci po druhé světové válce řídily sekularistickými ideologiemi převzatými ze Západu. Partikularistická interpretace této „boží pomsty“ (Kepel, 1996), kterou nabídl Huntington, předpokládala nikoliv odhlédnutí od západního křesťanství jménem západního osvícenství, ale naopak zdůraznění údajně nutné vazby mezi nimi – sekulárně-osvícenský humanismus a jemu odpovídající liberálně–demokratické instituce měly být výlučným výhonkem západního křesťanství. Jedině ono mělo být totiž schopno odlišit to, co je boží, od toho, co je císařovo a uvolnit tak prostor pro nastolení autonomních politických institucí, které mohly být posléze demokratizovány (Huntington, 1996: 70). Pod obecně platnými zákony sociální evoluce, jichž se dovolávala teorie modernizace, se tak objevila genealogie jednoho zvláštního civilizačního okruhu.

Tato nová perspektiva přisoudila kultuře mnohem důležitější a autonomnější roli ve společenských procesech, než jakou jí přisuzovala teorie modernizace. Podobně jako Marxův historický materialismus (byť bez jeho důrazu na roli třídních antagonismů) považovala tato teorie za základnu společenského vývoje socioekonomické procesy a kultuře dávala druhotný, odvozený status: přechod k tržní ekonomice a s ním spjatá urbanizace, industrializace a alfabetizace obyvatelstva měly automaticky vést k nahrazování tradičních náboženských pověr poznatky moderní vědy. S touto kulturní proměnou měla jít ruku v ruce proměna politická: autoritářské způsoby vlády měly být nahrazovány způsoby samosprávnými – despocii měla vystřídat demokracie. V sedmdesátých a osmdesátých letech se tento předpoklad automatické korelace mezi vznikem trhů, urbanizací, industrializací, moderním vzděláním, sekularizací a demokratizací stával pro stále více sociálních vědců stále méně přesvědčivým. Právě z jeho otřesu pak Huntington v následujícím desetiletí vyvodil tezi civilizačních střetů.

HUNTINGTON VS. EISENSTADT: OTÁZKA SLUČITELNOSTI MODERNITY S NÁBOŽENSKOU TRADICÍ

Huntington ovšem dal jen ideologický výraz kritice teorie modernizace, kterou v navázání na podněty Maxe a Alfreda Webera, Emila Durkheima a Karla Jasperse provedli během sedmdesátých a osmdesátých let někteří historičtí sociologové jako Shmu-el N. Eisenstadt či Johann P. Arnason (Arnason, 2009; Arnason–Eisenstadt–Wittrock, 2005). Podobně jako postmoderní filozofie (Lyotard, 1993) i jejich „civilizační analýza“ odmítla implicitní předpoklad teorie modernizace, jímž byla představa o možnosti sebezaložení rozumu, a tím i radikálního osvobození člověka z neracionálních tradic a věr. Zatímco filozofickým důsledkem slábnutí této humanistické víry bylo sílení epistemologického a morálního relativismu, sociologickým důsledkem bylo hroucení představy, že mýty předmoderních tradic budou v rámci procesu modernizace vystřídány racionálně získanými poznatky moderní vědy.

V pohledu civilizační analýzy nenahrazuje modernizace tradiční představy moderními, ale reartikuluje je v dialogu s nimi. Předmoderní tradice velkých náboženství stále zůstávají hlavními zdroji smyslu, jakkoliv musejí být uzpůsobovány a reformulovány tak, aby odpovídaly novým podmínkám. Nehrají tedy s modernizací hru nulového součtu, ale jsou s ní mnohem spíše ve vztahu vzájemné interakce a modifikace.

Některé tradiční představy se mohou dostat s modernizací do přímého konfliktu, jiné při ní naopak mohou hrát pozitivní roli. Klasický případ hypotézy, která poukazuje k posledně zmíněné možnosti, podává Weberova analýza vztahu protestantské etiky a ducha kapitalismu (Weber, 1997). Podle Wolfganga Schluchtera a Jean-Claude Monoda také můžeme ve Weberově díle nalézt tezi, že na počátku procesu racionalizace západního pojetí světa, jež vyústilo do pokusu postavit moderní vědu na místo, které v předmoderních společnostech zaujímá náboženství, stojí starověký židovský monoteismus (Schluchter, 1981, in Hanyš, 2014; Monod, 2007: 16–18).

Zatímco Weber formuloval zmíněné teze jako dílčí hypotézy týkající se historicky kontingentního procesu s otevřeným koncem, představa o židovsko-křesťanském rodokmenu moderního Západu se v kontextu krize západního pokrokářství stala jedním z výchozích předpokladů nové, civilizační vize světa, jejímiž dvěma nejvýraznějšími mluvčími se stali Eisenstadt a Huntington. Lišili se ovšem ve způsobu, jakým ji rozvinuli a specifikovali. Zatímco Eisenstadt a myslitelé jeho okruhu se snažili držet vědecké otevřenosti Weberovy, Huntington dal civilizační vizi konkrétní ideologické zahrocení. V prvním případě byla tato perspektiva teoretickým rámcem nového výzkumného programu, jehož výsledky byly nepředvídatelné a mohly vést ke zpětné reformulaci rámce samotného, ve druhém případě se role analýzy minimalizovala a přešlo se hned k syntéze a politické diagnóze – tedy právě k tezi o střetu civilizací.

Obě verze se nicméně shodovaly v odmítnutí evolucionismu typického pro modernizační teorii. Tam, kde evolucionismus viděl jednotné světové dějiny, viděli Huntington i Eisenstadt zvláštní dějiny různých nábožensko-civilizačních okruhů, jejichž kořeny často sahají až do starověkého období, jež Karl Jaspers označil za dobu osovou – do 8. až 2. století před křesťanským letopočtem (Jaspers, 1955). Tehdy vznikaly náboženské tradice a světové názory, které podle Eisenstadta v podstatné míře tvarovaly následné dějiny určitých regionů a které měly stále hrát podstatnou roli i v procesech jejich modernizace – vedle hebrejského monoteismu a řecké filozofie, na které navázala nejen západokřesťanská, ale i byzantská a islámská civilizace, také učení Konfucia a Buddhy či reformulace nauk staré Indie v Upanišádách.

V protikladu k uniformizujícímu evolucionismu teorie modernizace padesátých a šedesátých let tedy podle Eisenstadta nepředstavovala modernita jediný univerzálně aplikovatelný a kompletní model, ale měly existovat různé modernity (Eisenstadt, 2000, 2003), a to právě v závislosti na konkrétních podobách vzájemné artikulace a modifikace předmoderních náboženských či filozofických tradic daného civilizačního regionu s idejemi a institucemi moderní – urbanizující, industrializující a demokratizující se – společnosti. Z teze, že moderní demokratické instituce vzešly z vývoje západokřesťanského Západu, tedy Eisenstadt nevyvodil, že musí být nutně neslučitelné s jinými náboženskými tradicemi. Právě tento vývod ovšem učinil Huntington, když tvrdil, že islámu jeho podstata zamezuje oddělit náboženskou víru od veřejně vynucovaného práva, a tak přijmout základní předpoklad moderní demokracie (Huntington, 1996: 217).

OD „STŘETU CIVILIZACÍ“ K UNIVERZALISTICKÉMU PLURALISMU

V Huntingtonově pojetí sice civilizační perspektiva opustila univerzalismus, nevzdala se však představy o výjimečnosti Západu vzhledem ke zbytku světa: Spočívala-li předtím jeho výjimečnost v tom, že měl být předvojem a středem lidstva, nyní spočívá v tom, že jedině s jeho nábožensko-filozofickou tradicí jsou slučitelné instituce zajišťující individuální i kolektivní autonomii – tj. svobodu a demokracii. Bylo-li předtím dokladem jedinečnosti Západu to, že ze sebe generoval obecně platný model, jenž měl zbytek lidstva opakovat, nyní je jejím dokladem to, že jeho model je příslušníkům jiných civilizací (např. islámské, pravoslavné či konfuciánské) nepřístupný (Huntington, 1996: 70). Osvojit by si ho mohli jedině tehdy, opustili-li by svá civilizační dědictví a přijali-li by výdobytky sekularizované kultury vzešlé ze západního křesťanství – byli-li by tedy nejen (ekonomicky a technologicky) modernizováni, ale také (kulturně) pozápadněni. Dvěma podobám výjimečnosti Západu odpovídají dvě filozofická východiska v pojetí lidského světa. S první podobou je spjat hierarchický dualismus, který proti sobě jako dobro a zlo klade civilizaci a barbarství, centrum a periferii, přední a zadní voj dějin. Na první pohled se zdá, že s druhou podobou – rýsující svět mnoha civilizačních celků, které povstávají ze vzájemně nesouměřitelných náboženských kultur – je spjat rapartikularistický pluralismus. Při bližším prozkoumání se ovšem tento pluralismus vyjeví jen jako vnější fasáda přeformulovaného dualismu. Protiklad mezi modelem a jeho kopiemi je vystřídán protikladem mezi výjimkou a obecně platným pravidlem.

Jedině Západ se dokázal sekularizovat a tím nastolit politický řád založený na lidské svobodě a rovnosti. Lidstvo je stále rozděleno na dvě nerovné části, jen jejich vztah se změnil. Zatímco dříve spočívala výjimečnost Západu v tom, že byl předvojem ostatním, nyní spočívá v tom, že jeho kulturní a politické výdobytky jsou dědicům ostatních civilizací zapovězené (pokud se ovšem nerozhodnou svá dědictví zradit). Západocentrické pokrokářství bylo proměněno do neméně západocentrické výjimečnosti.

Deklarovaný pluralismus „střetu civilizací“ je tedy stejně tak falešný jako deklarovaný univerzalismus „konce dějin“. Ke skutečné podobě obou pozic můžeme dospět jen jejich spojením v univerzalistickém pluralismu (Barša, 2001: 66–69; Barša, 2007: 41–57). Vůči Huntingtonově vizi představuje tato perspektiva alternativu nejen normativně-filozofickou, ale také teoreticko-metodologickou. Jsou-li podle Huntingtona velké náboženské systémy založené v sobě samých a zároveň determinují – jako jejich poslední základna – ostatní kulturní a politické fenomény dané civilizace, podle této perspektivy jsou velká náboženství pouze jedním typem společenských fenoménů vedle ostatních: nejsou tedy v sobě ukotvenými „absolutny“, z nichž by byly odvozeny fenomény nenáboženské – kulturní, politické či ekonomické – povahy, ale jsou naopak vždy již formovány interakcí s nimi. Zatímco Huntingtonův pohled evokuje konflikt či dialog do sebe uzavřených regionálních civilizací, druhý pohled předpokládá, že ke konfliktu či dialogu dochází jak mezi vzájemně propojenými kulturními regiony a (náboženskými i nenáboženskými) světovými názory, tak uvnitř nich. Chápe-li první perspektiva historické procesy jako uskutečňování předem daných a homogenních esencí, pak druhá chápe domnělé civilizační esence jako výsledek kontingentních procesů, v nichž se v kontextu politických bojů o moc a ekonomických bojů o zdroje mísí a oddělují – vzájemně proměňují, asimilují a diferencují – různorodé kulturní elementy. První pohled vidí dichotomie vzájemně se vylučujících pólů tam, kde druhý nachází mnohost vzájemně se překrývajících diferencí.

„ISLÁMSKÁ VÝZVA“ A ČTYŘI ZJEDNODUŠENÍ ZÁPADNÍ VÝJIMEČNOSTI

V pětadvaceti letech, která uběhla od konce studené války, byla huntingtonovská dualita Západu a zbytku světa symbolizována jednak sporem o lidská práva a demokracii s Čínou a některými dalšími zeměmi dovolávajícími se „asijských hodnot“, jednak napětím mezi Západem a světem islámu. Ve zbytku této kapitoly se zaměřím na druhý problém. Pokusím se dekonstruovat pojetí, které vysvětluje toto napětí střetem dvou civilizací, jejichž jádra tvoří dvě náboženství s opačným vztahem k sekularizaci kultury a demokratizaci politiky. Tam, kde staví islám dvěma procesům nepřekročitelné zábrany, má naopak západní křesťanství představovat podhoubí, z něhož se oba rozvinuly. Tento vzájemně se vylučující protiklad mezi Západem a islámskou civilizací je založen na čtyřech zjednodušeních. Každé z nich absolutizuje jeden rys komplexní reality na úkor ostatních a činí z něj zástupce či společný jmenovatel celku.

První zjednodušení pojímá sekularizaci jako jednosměrný proces nahrazování náboženských představ a institucí představami a institucemi sekulárními a zužuje tak západní sekularizaci na její nejradikálnější podobu.

Druhé zjednodušení redukuje civilizační normy Západu, týkající se vztahu věřících a nevěřících, mužů a žen či heterosexuálů a homosexuálů, na ty, které v něm získaly převahu v posledních čtyřiceti letech.

Třetí zjednodušení redukuje islám na náboženství, které podřizuje politiku zjevené pravdě, a křesťanství redukuje na náboženství, které se z politiky stahuje, a umožňuje tak její autonomii.

Čtvrté zjednodušení redukuje fenomén „návratu náboženství“ do veřejného prostoru v posledních čtyřiceti letech na islámský svět, byť k němu dochází v různých náboženských okruzích.

V následujících oddílech budu tyto redukce jednu po druhé schematicky opravovat, čímž budu relativizovat absolutizovaný protiklad mezi západokřesťanskou a islámskou civilizací. Na místě předělu mezi dvěma vzájemně se vylučujícími entitami se objeví kontinuum mnoha vzájemně se překrývajících diferencí.

RŮZNÉ CESTY ZÁPADNÍ SEKULARIZACE

Sekularizace Západu nebyla lineárním procesem nahrazování náboženských představ či institucí sekulárními a občanskými, ale spočívala ve vzájemné redefinici obou pólů, přičemž v řadě západních zemí dodnes nedošlo k formální politické sekularizaci (tj. odluce církve od státu) ani k ústupu náboženství z důležitého místa v životě společenství či jednotlivce – nebyly v nich tedy zcela naplněny dva základní významy sekularizace, které jsem zmínil v prvním oddílu. Navíc je idealizovaný obraz radikální sekularizace, jenž se často evokuje při navozování protikladu s islámem, pouze jednou ze čtyř základních cest západní sekularizace.

Tuto cestu můžeme nazvat cestou přímou či konfrontační a je typická pro katolické země evropského jihozápadu, jako jsou Francie, Itálie či Španělsko, v nichž spolu během 19. a 20. století zápasily katolický a antiklerikální tábor o kontrolu politické moci, rituálů přechodu, norem sexuálního a rodinného života i vzdělávacího procesu (Champion, 1993: 49–56; Monod, 2007: 89–90; Willaime, 1996). Vyzyvatelem byli antiklerikálové, kteří chtěli moc kléru podpírající monarchii nahradit mocí občanů realizující se v republice.

Cesta nepřímá či plíživá je typická pro protestantské země evropského severozápadu jako, jsou Velká Británie, Dánsko či Švédsko (Champion, 1993: 56–60; Thompson, 2010; Riis, 1996). Sekularizace probíhala zevnitř křesťanství samotného díky rozmazání příkré hranice mezi kleriky a laiky a díky rozvoji národních církví loajálních k časné, pozemské moci vládců a posléze i k demokratickým institucím. Boj o emancipaci norem sociálního i individuálního života z kurately náboženství probíhal nejen mezi církvemi a sekulárními aktéry, ale také uvnitř církví mezi jejím liberálními a konzervativními křídly. V některých těchto zemích dodnes nedošlo k odluce církve od státu a církev stále je buďto cele podřízena státu (jako např. v Dánsku, kde ji řídí ministerstvo), nebo v partnerském vztahu s ním (jako ve Velké Británii, kde má rezervován určitý počet míst ve Sněmovně lordů).

Cesta konfesionalizace je typická pro mnohé bývalé země Svaté říše římské či ty, které byly ve sféře jejího vlivu a v nichž vedle sebe koexistovalo více křesťanských vyznání – Německo, Nizozemsko, Švýcarsko, Maďarsko (Champion, 1993: 61–67; Monod, 2007: 94–97; François, 1996). Sekularizace nespočívala ve vyloučení náboženství z veřejné sféry, ale v postupném nastolování nestranného přístupu státu k různým církvím. K tomuto procesu se v některých zemích přidávaly i prvky cesty konfrontační – např. antiklerikalismus v Německu či Nizozemsku.

Americká cesta nesla stopy nepřímé sekularizace (spjaté s britským dědictvím), které však byly spojeny s odlukou náboženství od státu (čl. VI americké ústavy a její první dodatek) a s neutuchající religiozitou Američanů: politická sekularizace (odluka) tedy nebyla doprovázena sekularizací sociální – tj. ústupem náboženství z individuálních životů i sdílené celospolečenské kultury (O’Brien, 2010; Tocqueville, 2000: 219–229). Protestantské křesťanství navíc představovalo jeden z hlavních zdrojů „amerického občanského náboženství“ (Bellah, 1967).

Vezmeme-li v úvahu všechny čtyři cesty západní sekularizace, a nikoliv pouze první z nich, jsme nuceni konstatovat, že výsledky sekularizačních procesů jsou ve svém celku mnohem kompromisnější, než jak je líčí hlasatelé neslučitelnosti demokracie a islámu – místo aby náboženství vylučovaly z moderních (sociálních, kulturních, politických) institucí, dosahují vzájemného uzpůsobení obou stran. Neexistují přesvědčivé empirické či teologické důvody, proč by takového uzpůsobování nemohlo být dosahováno i v islámském náboženském okruhu.

KULTURNÍ REVOLUCE ŠEDESÁTÝCH LET

Jako příklad civilizační neslučitelnosti Západu a islámského světa se často zmiňuje zrovnoprávnění jinověrců a bezvěrců, žen a příslušníků sexuálních menšin. Obzvláště v případě dvou posledně jmenovaných kategorií je však jejich zrovnoprávnění výdobytkem posledních 40 let západní historie, a nemůže proto sloužit za doklad hluboké a permanentní civilizační diference: několik posledních desetiletí je zanedbatelným obdobím ve srovnání s tisíciletou existencí západního křesťanství, v níž naopak vládly normy náboženské netolerance, patriarchátu a homofobie. Tento stav byl na Západě definitivně prolomen až kulturní a sexuální revolucí šedesátých let (McLeod, 2010).

Jejím důsledkem bylo, že v mnoha západoevropských zemích přestalo křesťanství hrát roli základu široce sdílené celospolečenské kultury. Zatímco předtím tvořilo společný kulturní jmenovatel věřících i nevěřících příslušníků dané národní společnosti, od posledních desetiletí minulého století přestává plnit tuto sjednocující funkci a stává se ve většině zemí západní Evropy jednou z dílčích subkultur (což ovšem nelze říci o USA).

Tento proces „ex-kulturace“ náboženství (Hervieu-Léger, 2003: 91–98) šel ruku v ruce s nastolováním nových sociálních norem, které se nám dnes zdají samozřejmé – zpřístupnění antikoncepce, legalizace potratu, liberalizace rozvodů a dekriminalizace a postupné zrovnoprávňování homosexuality. V mnoha současných diskusích je ovšem protikladnost těchto nedávných výdobytků k převládajícím normám současného islámského světa přičítána nikoliv vývoji posledních čtyřiceti let, ale domněle nepřekročitelné civilizační propasti, jejíž příčiny leží v samotných počátcích křesťanství před dvěma tisíciletími a islámu před čtrnácti stoletími. Což nás přivádí ke třetí redukci.

VZTAH ISLÁMU A KŘESŤANSTVÍ K POLITICE

Islám je redukován na náboženství, jež není schopno dát sféře pozemského času (saeculum) nezávislost na sféře boží věčnosti (aeternum) a snaží se v důsledku toho bezprostředně podřídit politickou moc (imperium, dominium) moci duchovní (sacerdotium).

Taková interpretace sice nalézá oporu na mnoha místech Koránu (především v súrách z medínského období), ale neodpovídá vztahu mezi duchovní a světskou mocí, který po staletí převládal v islámském světě. Podobně ani obraz křesťanství jako spjatého s oddělením a vzájemným respektem časné a duchovní sféry neodpovídá systematickému úsilí druhé sféry podřídit si první, jež charakterizovalo větší část historie křesťanského světa (Stepan, 2001: 214).

Přestože Muhammad byl prorokem a politickým i vojenským vůdcem, a totéž lze říci o prvních čtyřech chalífech, již od 9. století byl na Středním východě chalífát stále zřetelněji institucionálně oddělován od reálné politické moci, kterou vykonávali turečtí emírové či perské dynastie. Chalífa se postupně stal symbolickou hlavou společenství věřících (umma), zatímco donucovací mocí disponovali tito provinční vládci (Lewis, 1996: 73–75). Z druhé strany je od konce 4. století, kdy se křesťanství stává státním náboženstvím římské říše, patrné směšování politického a náboženského členství a v následujících stoletích i sklon církve nárokovat si pozemskou moc (Veyne,2007: 192–194; Carré, 1993: 58; Dumont, 1983: 78).

S dilematem vztahu duchovní a časné moci se potýkaly křesťanství a islám stejně intenzivně a docházely přitom k podobným řešením. Schematicky řečeno oscilovala obě náboženství mezi podřízením politické moci náboženskému zjevení, podřízením duchovních autorit politické moci a komplementaritou dvou institucionálně oddělených sfér. Lze tvrdit, že od 10. do 19. století se střední proud teorie a praxe islámského světa pohyboval někde mezi komplementaritou a nadvládou politické moci: ulamá (islámští duchovní) měli na starosti dodržování islámského práva, zatímco sultáni měli na starosti udržování politického pořádku, byť v Osmanské říši si také nárokovali titul chalífy (Bulliet, 2004: 63–67; Bayart, 2010: 58). Ve střetech s křesťanskou Evropou v rámci procesů kolonizace a dekolonizace ovšem vyvstala potřeba potvrzení islámské identity a dostaly se do popředí teokratické a fundamentalistické proudy, které byly do 19. a 20. století většinou okrajovými. Toto zviditelnění, jež dosáhlo vrcholu na přelomu 20. a 21. století, pak vize civilizačních střetů interpretuje jako vyjevení pravé podstaty islámu a jeho vztahu k politické moci.

„NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ“ JAKO TRANSCIVILIZAČNÍ FENOMÉN

Poslední redukcí je představa, že posun od vzmachu sekulárních ideologií po druhé světové válce k novému potvrzení náboženství ve veřejném prostoru v posledních desetiletích minulého století proběhl pouze či především v zemích islámského okruhu. (Symbolickým milníkem byla islámská revoluce v Íránu roku 1979.) Podobné procesy však probíhaly v USA a západní Evropě, nemluvě o zemích dalších náboženských okruhů, jako jsou Izrael a Indie (Hansen, 2001; Massignon–Riva, 2010; Hibbard, 2010; Gorenberg, 2011). Přelom sedmdesátých a osmdesátých let není jen scénu Středního východu, ale také chvílí, kdy papež Jan Pavel II. vyhlašuje program re-evangelizace Evropy a kdy se Ronald Reagan ve svém tažení do Bílého domu spojuje s americkou evangelikálskou pravicí Jerryho Fallwella. Vezmeme-li v úvahu, že ve stejné chvíli prudce roste význam náboženského nacionalismu v Izraeli a Indii, jež se po druhé světové válce podobně jako Egypt a Írán vydaly cestou sekulárního nacionalismu, pak politizace islámu ve dvou posledně zmíněných zemích ztratí punc výjimečnosti, kterým ji obdařuje umanutá pozornost západních médií.

„Návrat náboženství“ v poslední čtvrtině minulého století nebyl výlučně islámským fenoménem, ale částí mnohem širšího a ve svém dosahu celoplanetárního kulturně-ideologického pohybu, v němž byla (liberální a levicová) naděje na emancipaci v ideální budoucnosti – typická pro třetí čtvrtinu minulého století – vystřídána (konzervativní a pravicovou) nostalgií po idealizované minulosti. Jedním z důležitých aspektů tohoto pohybu byl zcela jistě „kulturní pesimismus sedmdesátých let“, který podle Jana Wernera Müllera „přetrvával i po konci studené války“ (Müller, 2012:21). Dokladem toho, že změněnou atmosférou a s ní spjatým „návratem náboženství“ nebyly zasaženy jen zkoumané společností (ať již patřily ke globálnímu Západu, Východu či Jihu), ale také jejich profesionální zkoumatelé, byl mj. právě přechod někdejších teoretiků revoluce (J. Arnason), modernizace (S. N. Eisenstadt) a demokratizace (S. P. Huntington) k analýze toho, jak naši přítomnost i budoucnost stále determinují nábožensky definované civilizace zděděné z minulosti.

ZÁVĚR

Vstup do postamerického a obecněji postzápadního světa na přelomu prvního a druhého desetiletí tohoto století definitivně zbavil přesvědčivosti představu, že pád sovětského komunismu před pětadvaceti lety znamenal završení všelidských dějin. Tato představa byla spjata s falešným univerzalismem, který pojímal alternativní projekty dějinné teleologie vypracované na evropské půdě jako obecné modely pro celý svět. Západ měl být předvojem pro zbytek lidstva a středem planety a ti, kteří se ocitli v zadním voji a na periferii, mohli pouze aplikovat řešení, jež byla vypracovávána a probojovávána na jeho půdě. Tato představa je dnes definitivně podkopána vynořováním se multipolárního světa. Úpadek hegemonie Západu je sice doprovázen celosvětovým šířením mnoha aspektů západního životního stylu, to však neruší, ale spíše zvýrazňuje kulturní rozdíly. Úbytku přesvědčivosti Fukuyamovy vize odpovídá nárůst přesvědčivosti vize Huntingtonovy. Dokladem její platnosti má být i nárůst napětí mezi Západem a islámským světem.

Huntington předložil vizi civilizačních střetů jako východisko k obraně Západu v situaci, kdy již nemůže vznášet nárok na vedení světa a musí své ambice omezit na udržení svého kulturního a politického dědictví. Přijetím jeho vize bychom však popřeli tu nejdrahocennější část tohoto dědictví, jíž je představa o morální jednotě lidského druhu. Této představě dostojíme jedině tak, že se pokusíme vykročit za západocentrismus, aniž bychom upadli do partikularismu s jeho předpokladem nepřeložitelnosti morálních soudů z jednoho nábožensko-kulturního okruhu do jiného. Huntington nám v tomto úkolu nijak nepomůže, neboť sklouzl k partikularismu, aniž by překonal západocentrismus.

Mnozí současní – akademičtí, mediální či političtí – mluvčí Západu jdou v Huntingtonových stopách, když staví údajně výjimečné dispozice západního křesťanství k sekularizaci a demokratizaci proti údajně výjimečné odolnosti islámu (popř. dalších náboženství) vůči nim. Abych doložil, že tam, kde oni vidí propast, jež odděluje dva vzájemně se vylučující celky, se ve skutečnosti rozkládá kontinuum vyplněné množstvím překrývajících se rozdílů, dekonstruoval jsem čtyři redukce, jimiž toto oddělení podpírají. Výsledek lze shrnout do čtyř následujících tvrzení.

První zjednodušení západní sekularizace na jednosměrné nahrazování náboženských představ a institucí sekulárními odpovídá idealizaci její nejradikálnější, francouzské podoby, a přehlíží její podoby umírněné a dvojznačné, v nichž náboženství zůstalo důležitou součástí politiky a veřejné sféry západních společností.

Druhé zjednodušení civilizačních norem Západu na ty, které v něm získaly relativní převahu teprve v důsledku kulturní a sexuální revoluce šedesátých let minulého století, přehlíží náboženský exkluzivismus, patriarchalismus a homofobii charakterizující západokřesťanskou civilizaci po větší část jejích dějin.

Třetí zjednodušení islámu na náboženství podřizující si politiku a západního křesťanství na náboženství umožňující její autonomii přehlíží skutečnost, že islám po větší část své historie na teokratické ambice rezignoval, zatímco katolická i některé protestantské církve dávaly naopak po větší část svých dějin takovým ambicím volný průchod.

Čtvrté zjednodušení fenoménu „návratu náboženství“ v posledních čtyřiceti letech na islámský svět přehlíží to, že takový návrat probíhá i v regionech či zemích jiných náboženských okruhů – v západní Evropě i USA, Izraeli i Indii. Jakmile korigujeme tato zjednodušení zohledněním komplexní reality, kterou zakrývají, objeví se na místě jediné dichotomie vzájemně se vylučujících pólů množství překrývajících se diferencí. V této nové krajině již nepředstavují západní kultura a politika univerzální model k mechanickému následování (jako v „konci dějin“), ani partikulární výjimku z pravidla platného pro zbytek lidstva (jako ve „střetu civilizací“), ale jedno z mnoha stanovišť, z nichž lze pohlížet na současný svět. Konflikty těchto pohledů přitom zdaleka neplynou jen z odlišných náboženských tradic, ale z historicky determinovaných způsobů, jakými jsou tyto tradice neustále reinterpretovány v závislosti na svých artikulacích s dalšími kulturními, ale i ekonomickými a politickými faktory. Klíčovou roli v těchto reinterpretacích hraje také nerovné rozdělení bohatství, moci a uznání mezi bohatým Severem a chudým Jihem, byť je samo relativizováno rostoucím počtem chudých, bezmocných a zneuznaných v zemích Severu a vládou bohatých a mocných domácích elit v mnoha zemích Jihu. Na zvládání konfliktů těchto pohledů – a jejich schopnostech vynalézat nové odpovědi na nové otázky, a tím se proměňovat – bude mj. záležet, zda ze současného úpadku západní hegemonie povstane éra barbarství a násilné konfrontace, anebo éra budování globální civilizace, založené na vzájemném respektu různých perspektiv a sdíleném smyslu jejich nositelů pro jednotu lidského druhu.

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Evropa překročila Rubikon

Andrej Fursov

Do pozoruhodých historických souvislostí uvádí Andrej Fursov*) v besedě na stanici Deň TV současnou i budoucí vlnu migrace do Evropy.

Poslední dva roky jsou plné významných výročí. Jedním z nich je sté výročí vydání knihy německého filozofa Oswalda Spenglera „Zánik Západu“ (Untergang des Abendlandes). Jsou u nás lidé, kteří rádi hovoří o chybách velikánů minulosti: Marx se zmýlil, Spengler se zmýlil, Toynbee se zmýlil, Lenin se zmýlil, abychom nakonec zjistili, že se tito kritizovaní nemýlili. A Spengler se určitě nemýlil.

O zániku Evropy či Západu napsal v době, kdy tento zánik teprve začínal – a byl to zánik toho, co bylo nazýváno civilizovaným stoletím. Tedy tím, co vzniklo mezi léty 1815 a 1914. Teď už ale víme, že to byla jen první fáze zániku, když následoval rok 1945, kdy Evropa přestala být geopolitickým subjektem a byla rozdělena na části mezi SSSR a USA, což předpovídal dlouho předtím Napoleon. A druhým momentem byl rok 1968, kdy proběhla tzv. „Studentská revoluce“ ale přesněji to a ti, co se za ní skrývali – tehdy se začaly hroutit evropské hodnoty a byla vychována celá generace – v podstatě spodina – která se koncem 20. století dostala nejen k moci, ale i do profesorských poslucháren, módní profesoři se špatným vzděláním, ať ve Francii nebo v Německu. No, a nakonec finální bod v podobě velké špinavé migrace během přeměny Západu v post-Západ, sehrála tzv. „migrační krize“ 2015. Takzvaný proto, že podle názoru mnohých expertů, se kterými souhlasím, se to spíš podobá dobře naplánované a připravené vojensko-politické operaci, kombinující nelegální manipulace antropologickými proudy, strategickou komunikaci, velkou logistiku a psychohistorické údery. Připomeneme-li si hlavní efekt „migrační krize“, tak to není jen výskyt onoho celého publika v Evropě, ale i hrozná psychologická rána celému evropskému vědomí, rána byrokracii EU. V roce 2015 se Evropa poprvé od 2. světové války setkala s tak obrovským proudem běženců – lidského materiálu. Na vzniklý řízený chaos bez otálení zareagovali lídři EU a evropští činitelé vůbec, např. 2. září 2015 slovenský ministr zahraničí Lajčiak po zasedání vlády této země prohlásil, že schengenská zóna de facto přestala existovat kvůli obrovskému přívalu běženců z Blízkého Východu a Severní Afriky – a to tehdy šlo „jen“ o 450-500 tisíc lidí.

Příznačné ale je, že tito lidé vtrhli ne kamkoli, ale tam, kde je čisto a světlo. Logické by bylo přepodkládat, že pokud lidé utíkají před neštěstím, smrtí a zármutkem, tak běží kamkoli. Tito lidé ale prchali tam, kde lze vydělat, žít z dávek a chovat se podle svého. Dále, 17. září 2015, oficiální představitel MMF vyhodnotil situaci v Evropě jako humanitární krizi nebývalých rozměrů. A tato krize vyvolala v Evropanech takový strach, že podle zářijových a říjnových prognóz (a strach má velké oči) mělo do Evropy v blízké době vtrhnout až 30-35 milionů migrantů. Tolik jich sice nebylo, ale 1-1,2 milionu stačilo.

Domnívám se, že se jednou všichni dovíme o celém mechanizmu tohoto procesu, ale něco přece jen lze zjistit i dnes. Co je ještě zajímavé, je to, že většinu migrantů netvořili lidé zlomení ranami osudu, ale mladí a silní muži, kteří chtěli jen žít na dávkách a s jakousi kriminální parazitární strategií vystupují jako sociální dravci na úkor evropských upírů. Je přirozené, že Evropan, přivyklý ke komfortu a tolerastii nemá, čím by se sociálnímu dravci postavil. Vývoj této krize názorně demonstroval nejen nepřipravenost, ale i neschopnost Západoevropanů postavit se cizímu nebezpečí. A to je skutečné finále, zánik Evropy v propadlišti dějin, kam se onen evropský míček skutálel.

„Migrační krize“ vůbec, je zajímavá nejen sama o sobě, ale jejím prizmatem lze zpozorovat řadu závažných tendencí konce 20. a začátku 21. století. Dvacáté proto, že právě tehdy byla vařena kaše, kterou budeme vyjídat nejen my, ale i naše děti a možná i vnuci. K pochopení podstaty „migrační krize“ je třeba se podívat na 2. polovinu 20. století, zejména na 2. světovou válku. Ukazuje se, že Spengler měl pravdu, když psal, že 21. století bude pro Evropu posledním, a toto finále získává ještě úpadkovější rysy, protože krize byla vyprovokována vedením ekonomicky nejsilnějšího státu Evropy – Německa. Chci připomenout, že spouští se stalo novoroční poselství dobrácké babičky Merkelové, když 31. prosince 2014 v podstatě pozvala migranty do Německa. A v květnu 2015 další dobrák na cizí účet (česky „dobroser“ – pozn.překl.) ministr vnitra Lothar de Meziére prohlásil v Berlíně, že Německo je připraveno přijmout půl milionu uprchlíků. Ale v prosinci už to bylo 800 tisíc a počátkem roku 2016 to už bylo 1,2 milionu. Prostí Němci a Evropané vůbec tou dobou tiše reptali a kroutili prstem u spánku, jako že se babka Merkel pomátla. Evropská, a přesněji atlantická masmédia přetékala chválou na ni, za její podanou ruku, na evropské hodnoty. Přitom je neznepokojovalo, že jde o lidi, kteří budou nadšeně šlapat po oněch evropských hodnotách. Paní Merkel nemyslela na řešení krize, ale obrátila se na Mika Zuckerberga se žádostí o pomoc při zastavení její kritiky se strany německých občanů na FB – ten řekl, že o tom popřemýšlí. Zapamatujme si ono pozvání migrantů z úst Merkel roku 2014 a přenesme se do roku 1973, kdy nic nevěstilo blížící se neštěstí.

V tomto roce ve Francii vyšla kniha spisovatele a cestovatele Jeana Raspaila „Tábor svatých“ (vyšla česky v r. 2009 – pozn.překl.) – který popisuje masovou migraci obyvatel třetího světa především do Francie. Startérem je tam rovněž pozvání migrantů, ale belgickou vládou, která je ochotna přijmout všechny potřebné a zmrzačené děti třetího světa (jaká podoba s babičkou Angelou…). Belgická iniciativa ihned vyvolala krizi, zpočátku v Kalkatě, kde tisíce matek s dětmi berou útokem belgický konzulát, aby mohly do Evropy. Belgičané pochopili svůj omyl, zařadili zpátečku, ale to už dav vtrhl na konzulát a zadupal konzula. Mezi nimi byl jakýsi prorok, mrzáček, který ženám řekl, aby se nalodily s dětmi na lodě a pluly do Evropy, že si nikdo nedovolí po nich střílet. A tato armáda pluje až do Evropy, vyloďuje se na francouzském pobřeží, místní v hrůze prchají, ale sem tam někdo se raduje. V románě je epizoda, kdy starý profesor sedí doma a poslouchá Mozarta, když k němu vtrhne mladík a posmívá se mu slovy: No co, dědku, tvůj starý svět skončil, do rána zmizí, a my s těmi migranty vytvoříme Francii novou. A ten mu odpovídá, že jistě jeho svět nedožije rána, ale on že si chce plně prožít jeho poslední minuty. S těmito slovy vytáhne revolver a mladíka zastřelí. Mezitím se vládní a bezpečnostní struktury stávají bezbrannými, nikdo na sebe nechce vzít odpovědnost. A v té době představitelé šoubyznysu začínají migranty vítat a požadovat, aby byli všichni ti bratři ze třetího světa přijati. Státní moc kapituluje a román končí tím, že ten milion migrantů je přijat, a oni se začínají roztékat po Francii. Autorova myšlenka je prostá: Pustit cizáky znamená zničit Francouze, jejich kulturu a morálku.

Bez ohledu na to, že kniha začala jako bestseller a byla přeložena do několika evropských jazyků, záhy narazila na bariéru administrativního mlčení a to, že do roku 2006 jí bylo prodáno 500 tisíc výtisků, je spíš zásluhou protimigrantských organizací, které vydání financovaly.

V roce 1985 se Raspail se spolu s významným demografem Dumontem k tématu migrace vrátil v článku na titulní straně Figaro Magazine pod titulkem „Bude Francie francouzskou v roce 2015?“. Autoři článku napsali, že růst neevropského obyvatelstva ohrožuje francouzské hodnoty a kulturu, což okamžitě vyvolalo zuřivou rekci vládních úředníků a podplacených vědců a činitelů, kteří autory obvinili z rasizmu. (Zájem o ni poté stoupl až po roce 2010, kdy se dostala do žebříčku nejprodávanějších knih – pozn.překl.). Další vývoj ale dal za pravdu autorům článku. Raspail o 6 let později (to už mu bylo 66 let) publikoval, opět ve Figaro, článek „Vlast oddaná revoluci“. Mezinárodní liga boje proti rasismu a antisemitismu se ho za to snažila pohnat před soud, nicméně ten věc odložil.

Pozoruhodné je, že jednoho dne roku 2001 ve 4 ráno, přirazila loď s 1.500 kurdských uprchlíků z Iráku k břehům jižní Francie a její cestující se bušením na dveře místních snažili dostat do jejich příbytků. Ještě zajímavější ale je, že k tomu došlo pouhých 50 m od místa, kde Raspail v roce 1972 psal svoji knihu…

Další zajímavostí je, že po odchodu do výslužby někdejšího ředitele francouzské tajné služby SDECE A. de Maranchese (1991) pronikla na veřejnost informace, že už v polovině 70. let se on účastnil utajených jednání ředitelů tajných služeb Západní Evropy s marockým králem Hassanem II., během kterých nebylo posuzováno nic menšího, než možnost výstavby tunelu pod Gibraltarským průlivem, který by usnadnil dodávku migrantů ze severní a tropické Afriky do Evropy. Tunel sice proražen nebyl, nicméně migranti na rozhraní 20. a 21. století zaplavili Evropu i bez něj. A to je dalším důležitým signálem toho, že mocní tohoto světa už v 70. letech plánovali příliv migrantů ze třetího světa do Evropy.

Ke zodpovězení otázky, zda důvody byly jen ekonomické, se musíme podívat, jak k tomu pozvání došlo. Ekonomická potřeba migrantů vznikla v Evropě po 2. světové válce – především ve Velké Británii, kde na základě listiny z roku 1948 začali na ostrovy proudit migranti především z Indie, ale nikdo nepředpokládal, v co se to zvrhne – a když k tomu došlo, bylo už pozdě. V 70. a 80. letech, zejména za vlády M. Thatcher, dosáhl příliv migrantů takové úrovně, že snížení jejich počtu při stávajícím režimu (a jiný režim v Británii nebyl) nebylo možné. Za následujícího premiéra T. Blaira Británie vůbec otevřela migrantům vrata dokořán. Neslavnou roli v tom sehrála tehdejší ministryně pro záležitosti azylu a imigrace, která s poukazem na svůj židovský původ prohlašovala, že Anglie, stejně jako Evropa jsou imigrantské a multikulturní a tvrdila dokonce, že prvními migranty byli Normané, kteří vybojovali Anglii v 11. století. To je samozřejmě lež, protože Normané v 11. století představovali pouhých 5 % obyvatelstva Anglie. Podobné dezinformace jsou vůbec oblíbeným koníčkem multikulturalistů.

V roce 2001 komise pro sčítání lidu Anglie a Walesu konstatovala, že během příštích 15 let se bílé obyvatelstvo Londýna stane menšinou, muslimské obyvatelstvo se zdvojnásobí a na základě sčítání roku 2012 se za bílé Brity označilo pouze 45 % dotázaných. Státní moc a média tuto skutečnost vřele vítají, stejně jako homosexuální manželství. A to uvedená čísla neberou v úvahu migranty nelegální.

Muslimové jsou aktivnější, lépe organizovaní, ve své víře daleko vřelejší, a státní moc, včetně ozbrojené, jakož i masmédia v souvislosti s logikou tolerantnosti, zpravidla straní právě jim. Situace s mírou vlivu islámu a muslimů na politiku Británie je dnes natolik závažná, že někteří představitelé horních vrstev britského establishmentu dokonce potichu začínají přijímat islám. Navíc začínají velmi příznačné řeči o arabských kořenech britské královny Alžběty II. Časopis The Economist z letošního 7. až 13.dubna publikoval článek „Chalífe, to je královna?“ s tím, že nedávno na internetovém fóru arabské ateistické skupiny vyšla pod titulkem „Královna Alžběta musí oznámit svoje právo vládnout muslimům“ esej na základě příbuzenství královny s prorokem Mohamedem, což by automaticky znamenalo příbuzenství královny s králi Maroka, Jordánska a s  Alí Chamenejím. Podle marockého tisku, kde se informace objevila poprvé a vyvolala velký zájem v islámském světě, je Alžběta potomkem  proroka Mohamedem ve čtyřicáté třetí generaci. Je pokrevně spojena s ním, a přesněji, s jeho dcerou Fátimou přes Hraběte cambridgského, který žil ve 14. století.

Časopis Economist přispěl do diskuse o muslimských kořenech Windsorů zdůrazněním známého zájmu prince Charlese (kterého tam nazývají „Bin Phillip“ – syn Filipův) o islám s tím, že dle údajné informace z princova okolí by se ten v případě své možné korunovace, nechtěl omezit jen křesťanskými atributy. Možná, že tu ale list vydává přání za skutečnost…

Ať je to jak chce, výskyt informace takového druhu v časopise patřícím několika bohatým britským rodinám včetně Rotshildů je velmi symptomatický. Jde o to, že od 70. let se Británie, ve snaze o obnovení Britského impéria rozbitého SSSR a USA, vydala cestou neviditelného globálního finančního impéria, jehož enklávy byly rozesety po celém světě. Ohromnou roli v tom sehrál lord Mountbatten**), přičemž frontmanem byla M. Thatcherová. V poslední třetině 20. století byla za centrum vybrána Čína, které příliv peněz rovněž vyhovoval. Dalším krokem bylo rozbití SSSR a logicky z toho vyplývá i kontrola nad rozhodujícími body muslimského světa – jako výzva Američanům, ale např. i Rusku, upevňujícímu svoje pozice na Blízkém Východě. Pak se ony úvahy o islámských vazbách stávají zřejmějšími.

Vše by šlo, jak má, kdyby podobnou politiku vůči muslimům neprováděly prakticky všechny země Západní Evropy. Takže ona historka s Alžbětou je jen třešničkou na dortu. Stačí se podívat na kontinentální Evropu – Francii, Německo, Švédsko, atd., abychom se přesvědčili, že za prvé je problém s migranty ostrý jako nikdy předtím  a za druhé ho státní moc nikdy neřeší a v konfliktech vlastních s cizími vystupuje na straně posledně jmenovaných.

Multikulturní politika propadá, ale spolu s ní se propadá i Evropa, protože se nedaří vytvořit směs, a proces, který měl k vytvoření oné směsi vést, vede ve skutečnosti k zániku Evropy. My stále slyšíme a říkáme „Západ, Západ, Západ“, ten ale už neexistuje. Je jen Post-Západ. Tak jako po třetím století naší éry nebyl žádný Řím, ale Post-Řím, kterému se onen Post-Západ velmi podobá…

*) Andrej Fursov (1951) – ruský historik a sociální filozof, spisovatel a publicista. Ředitel Centra ruských studií Ústavu fundamentálních a praktických výzkumů, ředitel Výzkumného ústavu systémové a strategické analýzy.

**) Louis Nicholas Mountbatten (1900-1979) – člen královské rodiny, strýc prince Charlese, velkoadmirál a plukovník Královniny Life Guards. Zavražděn na svém hrabství v severozápadním Irsku při atentátu spáchaném příslušníky IRA.

Překlad: st.hroch 180610

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Co znamená schopnost přežít?

Skutečně není přežití nebezpečných situací žádná náhoda. Siebert (1996) totiž poukázal na to, že se osoby, které úspěšně zažehnaly nebezpečné situace a jiné krize, vyznačují určitými znaky a strategiemi chování. Bohužel jeho výkladu chybí hlubší systematika. Proto jsem použil metodu kritických událostí (critical incidents), abych vytřídil rozhodující faktory.

Při této metodě srovnáváme lidi, kteří jednali v určité situaci úspěšně s lidmi, kteří selhali. Ve vztahu konkrétně ke zdolávání nebezpečí co tedy dělali lidé, kteří úspěšně zdolali nebezpečí? Co si při tom mysleli? A co nedělali nebo dělali špatně lidé, kteří se stali obětmi? Vyvinul jsem z toho model, který jsem nazval survivability (od slova to survive a ability) a vztahuje se k psychologické stránce přežití. Termín schopnost přežít, survivability, se totiž používá především ve vztahu ke konkrétním technikám pro přežití v divočině, v oblasti vojenství, pro přežití na válečných lodích atd. Ale kupodivu se nikdy nezkoumala psychologická stránka přežití.

Survivability zahrnuje tři oblasti:

  1. Oblast psychologických procesů/rozdílů osobností, přesné vnímání situace, zvládání stresu atd
  2. Správná strategie „oko za oko, zub za zub“, která sestává ze dvou pravidel:
    1. Buď v zásadě přátelský a spolupracuj
    2. Ale jakmile jedná druhý agresivně nebo nekooperativně, ihned se postav na odpor. Jakmile jedná opět kooperativně, buď také opět kooperativní.

Dva špatné protichůdné způsoby chování lehce spouští násilí – nevlídnost/agrese, ale často i pravý opak. Kdo se zdá slabým, je často napaden lidmi, připravenými útočit. Respekt vyvolává jen ten, kdo je přátelský, ale dokáže se bránit.

Ukázat respekt a sám ho vyvolávat je totiž důležitá součást zákonu ulice (Code of the street) a důležitý faktor přežití v kulturách cti.

Thompson (1999, str. 65) píše: „Psychologie hraje v pouličním boji velmi důležitou roli. Protivníci si musí pokud možno myslet, že strach neexistuje, že necítí bolest a jsou neporazitelní. … U dveří a především v centru města Coventry závisí tvůj život na respektu, který před tebou mají ostatní. Hodná většina tě respektuje, protože jsi gentleman, zlá menšina ale jenom, když umíš dobře bojovat. … Všichni, ať dobří nebo špatní, ztratí nevědomky respekt před někým, kdo někomu po první ráně nastaví i druhou tvář.“ (Thompson, 1999, str. 117)

  1. Oblast jednání podle mentálního Juda. Pro konkrétní aplikaci survivability do praxe použiji termín mentální Judo. Že vzhledem k nepřehlednému počtu bojových technik v Japonsku a na celém světě v následujícím výkladu použiji právě pojem Judo má rozličné důvody:
  2. Také lidé, kteří neprovozují žádný bojový sport, si pod tím dokáží něco představit.
    2. V Judu existuje něco jedinečného – kdo se učí Judo a jeho varianty, učí se nejdřív systematicky odpovídajícím způsobem padat. Tato výuka padání je proto důležitá metafora, názorný obraz, protože je důležité nebýt zoufalý a neztratit kontrolu nad situací, když věci neběží správným směrem, když je člověk v krizi, když se nachází v nebezpečí nebo po porážce. Člověk se musí jako v Judu naučit měkce dopadnout a opět vstát. Proto je také důležité očkování proti stresu!

Mentální Judo sestává ze tří stupňů:
1.stupeň
Před tím, než se neagresivní stav převrátí v násilnou situaci – aktivní preventivní ochrana:

  • Neverbální a verbální signály sebejistoty. Kdo vystupuje sebejistě, je méně často napadán.
  • Radar na nebezpečí – Strach nebo unáhlená interpretace např. nějakého blýskajícího se předmětu jako nože by mohla ovlivnit přiměřené vnímání nebezpečí. Posouzení situace s nevzrušenou ostražitostí je možné díky předchozímu si osvojení schopností řešit problémy, které vedou k pocitu kontroly nad situací, a tím zamezí výskytu strachu.
  • Připravenost k reakci
  • ​Jednat s odhodláním – např. váhání policistů jednat v kritické situaci by mohlo vést ke zraněním nebo dokonce k jejich smrti.
  1. stupeň
    V průběhu krize (při přestřelce atp.) – překonání fází krize díky:
  • Předchozímu očkování proti stresu (předchozí duševní příprava na nebezpečné situace)
  • Vyvolání automatických postupů chování
  1. stupeň
    Při těžkých zraněních a ohrožení života
  • Aktivace psychologického imunitního systému sestává konkrétně z myšlenek na důležité bližní, zlost na pachatele apod., abychom zabránili pocitům a myšlenkám bezmoci a beznaděje a motivovali k život zachraňující aktivitě.
  • Krok za krokem jednání k uniknutí z krizové situace

Jak lze získat schopnost přežít (survivability)?

Ve své knize „Karate“ líčí Nishiyama a Brown (1960) psychologické a jiné procesy, které asi platí nejen pro bojové sporty, ale i pro všechny potencionální nebezpečné situace. Argumentují takto: „Protože karate obsahuje přímý kontakt mezi dvěma a více lidskými bytosti, hrají psychologické faktory důležitou roli. V mnoha případech vyhraje psychicky silnější osoba. Dokonce, i když je sama tělesně slabší.

Nishiyama a Brown (1960) nejdřív zmiňují dva pojmy, které vyučovali klasičtí mistři bojových umění. Oba se vztahují k chování, jaké je skutečně důležité, pokud čelíme skutečnému nepříteli. A jsou základy radaru na nebezpečí:

Mizu no kokoro – mysl jako voda
Mizu no kokoro se vztahuje na nutnost uklidnit mysl, podobně jako hladina nehybné vody. Tuto metaforu lze rozvést – klidná voda zrcadlí přesně stejný obraz všech objektů, které se nachází v jejím okolí. Pokud se duše nachází v tomto stavu, lze protivníka psychologicky správně odhadnout, přesně rozpoznat jeho pohyby. Na druhé straně, pokud je hladina zvlněná, bude obraz, který odráží, pokřivený. Tato analogie znamená, že pokud je mysl ovládána subjektivními představami (strach nebo povýšenost), nelze odhadnout záměry protivníka, rozpoznat jeho útok a lehce se nechá překvapit.

Tsuki no kokoro – mysl jako měsíc
Tento pojem znamená nutnost si být stále vědom komplexnosti protivníků a jejich pohybů, stejně jako měsíc, vrhající své světlo stejnou měrou na vše v dosahu. Mraky, které zakrývají měsíc, odpovídají nervozitě nebo rozptylování, které ruší správné chápání pohybů protivníka.

Takový stav mysli je základem klidné bdělosti. V nebezpečné situaci je totiž takové odosobněné myšlení nutné. Kdo myslí jenom na svoji vlastní osobu, na vlastní osud, je rozptýlen a dostane strach. Proto je důležité, aby v nebezpečných situacích byly myšlenky (tedy vnitřní monolog) orientované na splnění úkolu a nikoliv na vlastní já. Jeden japonský mistr šermu to vyjádřil takto: „Když tváří v tvář smrti zapomeneme na život, na smrt i na nepřítele, když jsou myšlenky nehybné a my jsme osvobozeni od pohnutek vědomí, když se spontánně odevzdáme přirozenému toku vlastních vjemů, budeme nezávislí na každé proměnlivé situaci a nerušeni ve svých reakcích. Možná také, když se člověk nachází uprostřed velkého počtu protivníků a seká vpravo vlevo, protože…mysl je klidná, nevkrade se jediné zakolísání. To je celé tajemství umění šermu.“ (Kammer 1969, str. 77)

Nishiyama a Brown (1960) poukazují i na nutnost připravenosti k reakci a rozhodného jednání. Říkají, že pomocí tréninku karate (a pokud bude tato vědecká teze potvrzena, platí to přirozeně i pro další druhy bojových sportů) lze rozvíjet tyto psychologické faktory sportovních a reálně násilných interakcí.

Dr. Uwe Füllgrabe, Hann. Münden

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Zbraně

Zbraně

Výroba luku a šípů

Tutorial výroby luku

Výroba kolíčkové kuše

 Černý střelný prach 1

 Černý střelný prach 2

Černý střelný prach 3

Ladění křesadlového zámku

Obranná střelba

Výroba střel do předovek

Radek Pokora: Nůž, nejlepší přítel v boji o život.

Survival skládací luky

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Průvodce přežití pro občany v revoluci

ANONYMOUS

Průvodce přežití pro občany v revoluci

verze 1.0

Ze všeho nejvíce doporučujeme:

·  Nepanikařte, zachovejte chladnou hlavu.

·  Dejte si pauzu a odpočinek, pokud vaše tělo potřebuje odpočinek, nedostatek spánku je hlavní faktor oslabení.

·  Vyvarujte se konzumaci látek měnících vědomí, jako je alkohol a drogy. Budou zamlžovat váš úsudek a schopnost myslet a jednat racionálně. Jinak byste byl využit propagandou režimu, že dav tvoří parta opilých výtržníků. Nedovolte, aby váš pohyb byl zobrazen v nepříznivém světle.
Zpozorování prvních příznaků:

Revoluce se prostě nestane okamžitě přes noc, vyvíjejí se přes dlouhou dobu zápasu. Takže mějte oči a uši otevřené pro znamení příchodu povstání, jako například:

·  Občanské nepokoje ve velkých městech.

·  Politici a média nestydatě lžou o nejnápadnějším vývoji.

·  Cenzura sociálních sítí, jako je Twitter nebo Facebook. Nemusí to být zcela zřejmé na první pohled, ale když jsou blokovány stránky a varování jsou jasná (např. s výmluvami jako dětskou pornografii).

·  Cenzura starých médií, jako jsou noviny a televize (nerežimní kritický tisk).

·  Zatýkání politických opozičních vůdců (V Tunisku vůdcové Pirátské strany byli obklíčeni a vězněni bez obvinění. Věznice následně vyhořela s mnoha lidmi umírajícími uvnitř).

·  V dobách krize mnoho pověstí bude šířit a vyvolávat nekontrolovaný strach. Buďte v klidu, myslete předtím, než začnete jednat unáhleně.

·  Hashtagy (krátké zprávy) vaší země, nebo jméno vašeho politického vůdce, jsou trendy po celém světě na Twitteru.

·  Přátelé a členové rodiny žijící v zahraničí se můžou pokusit vás kontaktovat a zkontrolovat, zda jste v pořádku.

Proveďte přípravy

Kupte jídlo, vodu a zdravotnický materiál. Obchody budou uzavřené a nemusí dostat žádné dodávky, když nepokoje dosáhnou vašeho města. 20 kg rýže může udržet naživu jednu osobu po dobu 6 měsíců. Pokud není k dispozici rýže, zkuste obilí, brambory, nudle, sušené těstoviny nebo čočku, stejně tak jako spoustu konzerv.

Dále budete potřebovat mouku a sůl. Vyhledejte bezpečné zásobování vodou – nespoléhejte se na vodu z vodovodu, nemusí být vždy k dispozici, protože může dojít k poškození potrubí. Kupte si tablety na čištění vody, protože nemusíte být vždy schopni vařit vodu. Jakmile budete mít zásobu jídla a vody, kterou budete potřebovat, na suchém, chladném a bezpečném místě, uložte ji pryč od hmyzu a zlodějů.

Chcete-li zajistit, aby každý věděl, jak reagovat v případě bojů ve vašem okolí, budete muset  svolat rodinu nebo okolí na setkání za účelem projednání této záležitosti.

Témata diskuse by měly zahrnovat:

Kdo – Co – Kde – Proč – Kdy:

·  Jmenování vedoucích a kontaktních osob.

·  Sestavit soupis členů vaší skupiny a zajistit, aby každý znal ostatní členy (nebo je alespoň rozpoznal).

·  Co dělat při výpadcích elektrického proudu a vody.

·  Jak se vypořádat s vážnými nemocemi a úrazy.

·  Jak vypnout vodu, plyn a elektřinu na hlavních spínačích.

·  Co dělat, když je potřeba evakuace.

·  Kde se sejít, pokud budete oddělení.

·  Jak rozdělat oheň na vaření a teplo.

·  Zásobování vodou je nezbytné.

·  Pokud jsou přítomni postižení, důchodci nebo malé děti, rozhodněte, co je potřeba k pomoci a kdo se bude o ně starat.

·  Co dělat v případě povodně, požáru, útoku, bouře, občanských nepokojů.

·  Sestavit seznam těch, kteří potřebují zvláštní lékařskou péči spolu s veškerými relevantními informacemi týkajících se jejich stavu, a nějaké léky, které potřebují.

·  Dohodnout se na tom, co dělat a jak distribuovat potraviny a vodu, pokud potřebujete, nebo se rozhodnete sdílet zásoby.

Navíc byste měli:

·  Rozdávat telefonní čísla tísňového volání a mít je u telefonu.

Poznámka: Při revoluci v plném rozsahu vám policie nepomůže, může být dokonce váš nepřítel (v závislosti na situaci), budete také potřebovat další tísňová čísla, tj.: ambulance, hasiči, atd. (nemusí být dostupní nebo mohou být zablokováni dalšími volajícími) .

·  Sestavit se písemný seznam kontaktních adres příbuzných.

·  Učte děti jak a kdy volat o pomoc.

·  Sežeňte lékárničku Červeného kříže.

·  Přístup k internetu může být váš jediný způsob, jak zjistit co se děje ve vaší zemi, protože státní televize může být pod přísnou kontrolou, takže se snažte být online. Projekty jako:
http://cryptoanarchy.org/wiki/Dialup_For_Egypt a Tor ( https://www.torproject.org/ ) můžou být schopny vám pomoci. Další zdroje zde: http://rev11.info/

·  Získejte fotoaparát pro dokumentování věcí, ale noste jej skrytě, protože novináři jsou náchylní k
útokům. Pokud můžete, sežeňte přítele pro hlídání zad při natáčení/focení. Použijte malý fotoaparát, takže může být snadno ukryt, nebo zamaskován jako něco jiného, např. malá krabička něčeho, nebo kniha, atd.
Potraviny a voda

Připravte si zásoby potravin. Mějte alespoň dostatečnou zásobu trvanlivých potravin na čtyři týdny (1 měsíc) po ruce. Zaměřte se na vysoce výživné potraviny, které nevyžadují žádné chlazení, přípravu nebo vaření a potřebují jen málo nebo žádnou vodu.

Vaše zásoby potravin mohou obsahovat:

·  Konzervované maso, fazole, ovoce, nebo zelenina.

·  Džusy v konzervách, kondenzované a práškové mléko (vyhněte se čerstvému mléku), med, polévkové konzervy nebo zelenina.

·  Vysoce energetická jídla, včetně arašídového másla, želé, sušenek, sušených ovesných vloček, pšenice, ječmene a ostatních obilovin, sušeného ovoce, ořechu (pozor na případné alergie).

·  Vitamíny a minerály (jako sůl nebo hořčík).

·  Speciální potraviny pro kojence, diabetiky, seniory nebo osoby na speciální dietě.

·  Komfortní a protistresové potraviny: Sušenky, instantní káva, čaj, tvrdé bonbony, čokolády a jiné trvanlivé cukrovinky.

Ostatní náležitosti obsahují:

·  Extra vybavení všech základních léků (jako analgetika, antibiotika, dezinfekční prostředky a některé lékárničky), protože lékárny a ordinace nebudou otevřené, nebo nebudou dostupné.

·  Benzín pro vaše automobily a jiná vozidla.

·  Hotovost, neboť banky budou pravděpodobně zavřené a bankomaty nemusí být k dispozici.

·  Některé věci (knihy, baterie, palivové dříví atd.), které můžete obchodovat s ostatními.

·  Dobrý hořák (nebo více hořáků – jeden pro každou osobu je dobrý) a dobrou zásobu baterií pro každého.

·  Pokud máte děti, budete potřebovat hračky, knihy, jednoduché stolní hry, atd., abyste je zaměstnali.

Získání speciální pomoci

Zjistěte více o zvláštní pomoci, která může být k dispozici ve vaší komunitě. Vytvořte síť sousedů, příbuzných, přátel a spolupracovníků pro pomoc v případě nouze. Diskutujte s nimi vaše potřeby a ujistěte se, že vědí, jak funguje veškeré potřebné vybavení.

Pokud bydlíte v činžovním domě, požádejte vedení, aby jednoznačně zpřístupnilo východy a učinilo opatření, aby vám pomohlo evakuovat budovu. Identifikujte osoby se zvláštními schopnostmi, jako jsou lékaři, zdravotní sestry, řidiči autobusů, atd.

Vytvořte evakuační zavazadlo

By měl mít vše, co potřebujete pro rekonstrukci svého života v případě, že budete evakuovat a vše bude ztraceno. Pasy, narození, svatba, adopce, rozvody a zbrojní průkazy, kopie pojistných smluv, hypoteční informace, dokumenty a domě a autě, velké nákupní stvrzenky. Pokud máte skener, ušetříte prostor a

pomocí skenování oskenujte rodinná alba a jiné obrázky, vypalte na CD a tato CD dejte do evakuačního zavazadla, nebo vytvořte kopii všech vašich fotografií, videí, hudby a dokumentů na externí pevný disk, který můžete mít ve svém zavazadle. Ale pamatujte si, že CD se mohou poškodit. Ujistěte se, že máte s sebou originální doklady – pokud je to možné, udělejte si z nich kopie a hostujte je on-line pomocí Photobucket nebo Imageshack.

Sada první pomoci

Naučte se ji používat a ujistěte se, že je dobře zásobená. Sežeňte si manuál první pomoci a sadu, která vám umožní zastavit krvácení, dezinfikovat a léčit řezné rány – velké i malé. Vojáci ve Vietnamu často používali tampony přiložené na rány po kulkách. Pokud existuje po ruce nějaká silnější lihovina (vodka, atd.), může se použít k čištění rány, pokud není k dispozici čistá tekoucí voda. Šály a šátky mohou být použity jako obvazy, stejně tak jako povlečení.

Obecně platí –  používat selský rozum a dozvědět se, co udělat při různých zraněních. Zhodnotit dalších běžné věci, které mohou mít nové využití.

Obecné strategie

·  Dejte dohromady malou skupinu známých přátel. Tímto způsobem můžete poznat agenty, jako jsou falešní civilisté, jak jsme viděli na summitu G20 v Kanadě. (Pozor na kousky policejních stejnokrojů jako policejní, obvykle černé, boty, inklinují k pobytu malých násilných skupin.)

·  Noste bílé / zelené čelenky, aby vás vojenský personál mohl rozpoznat – buďte vidět.

·  Nedovolte dětem jít ven, pokud si nejste jisti, že je to bezpečné a nenechte je zmizet z očí. Šátek kolem hlavy je šikovná věc, protože je víceúčelový.

·  Zůstaňte s jakýmkoliv starým nebo postiženým člověkem nebo dítětem, které je na ulici, protože se může ztratit nebo dezorientovat a může potřebovat pomoc.

·  Kontaktujte a spojte síly s ostatními skupinami v sousedství. Každé sousedství by mělo působit jako nezávislý tým, ale mělo by být vždy připraveno pomoci ostatním v této oblasti.

·  Buďte vždy na stráži s co nejvíce lidmi. Zeptejte se důvěryhodných členů armády, jestli vám pomohou posílit vaše skupiny přidáním vojáků do každé z nich, nebo zůstaňte v kontaktu s jedním z vašich členů skupiny určeným k tomuto účelu.

·  Kolaborativní mapování: Použijte papír (na nakreslení mapy) nebo mapu města nebo ulice k označení nebezpečných / bezpečných míst, stejně tak jako míst, kde je poskytována pomoci, vodovodní baterie, atd. Chcete-li sdílet tyto informace, použijte aplikaci Google Earth (pokud jste schopni se připojit k Internetu). Nepoužívejte tuto aplikaci pro citlivé informace, které by mohly být zadrženy vládními silami, protože si je pak kdokoliv může zobrazit na mapě.

·  Existují-li mobilní telefonní služby, určete jednu osobu jako kontakt pro každého, kdo se ztratil, nebo kdo se oddělil od skupiny. Dohodněte se na místa, kde se setkáte v případě, že se skupina rozdělí, místo, které jsou bezpečné, ale viditelné (např. parkoviště, nebo snadno rozpoznatelný dům přítele).

·  NEPOUŽÍVEJTE mobilní telefony pro plánování operací, jsou-li vláda a bezpečnostní síly vaši nepřátelé. Budou sledovány a monitorovány.

Dodatečné bezpečnostní rady

·  Mějte plán a místo setkání a únikové cesty, které by měly být připraveny v případě nouze. Mějte lokální mapy a kompas na ruku. Satelitní talíře míří k rovníku.

·  Zkuste zůstat klidný a soustředěný. Pamatujte si – jíst, pít a spát, když je potřeba. Vaše tělo vám dá rady, tak proti nim nebojujte.

·  Naučte se rozpoznat příznaky nízké hladiny krevního cukru, vyčerpání a dehydratace u sebe a ostatních, stejně jako příznaky úpalu. Také se naučte rozpoznat příznaky astmatických záchvatů a dalších podobných problémů, a co při nich dělat.

·  Pomozte zraněným v pohybu, kdykoliv je to možné. Dokonce i krátká procházku se může obrátit v menší výron. Naučte se, jak improvizovaně vyrobit nosítka nebo přesunout lidi do bezpečí, pokud nejsou schopni chodit bez pomoci.

·  Vyhněte se jízdě autem, pokud nejste jistý a velmi zručný řidič neumíte vaše vozidlo udržovat v dobrém stavu. Poslední věc, kterou potřebujete, je píchlá pneumatika uprostřed nepokojů.

·  Pokud musíte cestovat pěšky, cestujte nalehko – vezměte si jen to, co je  naprosto nezbytné pro cestu. Převážení velkých batohů a tašek může být nápadné, a nést váhu navíc může ztížit možnost rychle se pohybovat, pokud se potřebujete dostat pryč.

·  Pokud cestujete přes oblast, se kterou nejste obeznámeni, dobře využijte silniční mapy, nebo se zeptejte místních obyvatel (opatrně) na cestu.

·  Držte se dál od střelby a zvuků násilí, nesnažte se je prozkoumat. Pokud je to nutné, dělejte to nenápadně, zeptejte se v okolí pro informace spíše než se snažit získat je sami.

·  Určete si předem neverbální signály a kódy – musí je znát všichni členové skupiny – značky křídou na stěnách mohou být užitečné, nebo píšťalky a signály rukou a paží, atd.

·  Pomozte těm, kterým můžete, ale neohrožujte tím sebe nebo vaši skupinu.

·  Najděte a sbírejte hasící přístroje a požární přikrývky. Ujistěte se, že každý ví, kde se nacházejí a jak je používat. Nekraďte hasicí zařízení, pokud je v obydlené lokalitě.

·  Postavte barikádu a udržujte hlídky na všech místech vstupu do oblasti, v níž jste ubytováni. Formujte jednotky s jednotlivci.

·  Udělejte barikády vozidel v sousedních ulicích. Vždy mějte připraven vůz v případě, že někdo bude potřebovat lékařskou pomoc. Chladničky, pračky a další těžká technika jsou také užitečnými součástmi těchto překážek.

·  Nevěřte barikádě jako bezpečné ochraně před palbou. Naplňte pytle s pískem nebo kopejte příkopy pro další ochranu, ale nesvěřujte svůj život takovým věcem.

·  Pokud musíte bojovat, je to nejlepší udělat uvnitř budov, kde palné zbraně mají menší výhodu – nemohou se pak jen vzdálit a udržovat palbu.

·  Nepokoušejte se bojovat proti lidem, kteří mají palné nebo jiné zbraně. Zůstaňte klidný a zdržte se náhlých pohybů v přítomnosti všech ozbrojených protivníků.

·  Vašemu okolí se spíše vyhnou nepřátelské skupiny, pokud vnímají možnost organizovaného a značného odporu.

·  Pokud jste na pochybách, ustupte na bezpečnější místo (vyvýšené místo, pokud je to možné). Ujistěte se, že ti, kterým důvěřujete, všichni shodně ustoupí v případě chaotické situace.

·  Nebuďte hrdinou. Umírání v zoufalé snaze zachránit dva, zabije tři. Snažte se analyzovat situaci, než začnete jednat.

·  Dělejte hluk pro upozornění ostatních sousedů o hrozbách. Ujistěte se, že všichni jsou si vědomi toho, co tyto zvuky naznačují. Lidé neznající tento zvuk jej můžou chybně považovat za ohňostroj, apod. Dělejte charakteristický zvuk: použijte píšťalku, vuvuzelu, nebo kravský zvon, můžete se dokonce naučit pískat sami. Jakýkoliv hlasitý nástroj může být dobrým řešením.

·  Ochrana začíná ochranou sebe sama:

o   Ujistěte se, že máte dostatečnou ochranu hlavy (i pánev je něco, ale přilba na jízdní kolo / motocyklová helma je nejlepší), ale minimum je baseballová čepice nebo klobouk.

o   Ochranné brýle na oči, nebo sluneční brýle.

o   Šátek na nos a ústa.

o   Dobré pevné boty, které jsou pohodlné pro chůzi na dlouhé vzdálenosti a které vás ochrání před rozbitým sklem, hřebíky a dokonce možná elektrickým proudem (kvůli pryžové podrážce). Pokud si půjčujete boty, mějte je ve správné velikosti, abyste neměli puchýře, které se mohou zanítit velmi rychle. Pokud jste náchylní k tvorbě puchýřů, používejte papírové pásky (páska slouží k držení obvazů na místě).

o   Ujistěte se, že máte několik párů ponožek. Pokud jsou vaše nohy vlhké, stávají se velmi náchylnými k tvorbě puchýřů a vředů. Chcete-li tomu zabránit, vyměňte ponožky, pokud jsou vaše nohy mokré.

·  Ubytujte se v místě, kde si můžete prohlédnout okolí a které je dobře viditelné pro váš tým.

·  Nikdy se neoddělujte sám od skupiny.

·  Pro zvýšenou ochranu by měly skupiny v rámci místních komunit zůstat spolu.

·  Informujte ostatní o tom, co děláte a sdílejte s nimi informace – organizujte a udržujte kontakt s jinými sousedstvími.

·  Zapište si SPZ a jiné informace o vozidle (barva, značka, model, atd.) v případě podezřelé aktivity. Počty osob, věk, pohlaví, atd., jsou také užitečné. Pořiďte fotografie a videa nepřátelských lidí mobilním telefonem, ale nenápadně.

·  Zůstaňte v klidu a vyhněte se všem hádkám a bojům, jste na mírovém obranném postupu, ne na útočném.

·  Zorganizujte směny pro hlídky kolem tábora.

·  Noste bílé / zelené čelenky, aby vás vojenský personál mohl rozpoznat.

·  Nikdy nenoste vojenské maskování – nesmíte být chápán jako žoldák.

·  Ujistěte se, že mobilní telefon má baterie plně nabité. Mějte pár mincí po ruce, nebo se snažte získat telefonní kartu (pokud je dostupná ve vaší zemi), a poznamenejte si umístění veřejných telefonních automatů a jejich dostupnost. Pokud můžete, pořiďte si satelitní mobilní telefon.

·  Obchodujte kontaktní telefonní čísla s jinými skupinami jako je ta vaše, abyste se mohli vzájemně podporovat s informacemi a ochranou. Pamatujte si: informace je nejvíce zásadní význam ochrany!

·  Vždy mějte  nouzová telefonní čísla po ruce. Každý musí vědět, co dělat v případě problémů a kam se obrátit (nejbližší nemocnice, domov příbuzného, atd.).

·  Naučte se používat dial-up modem pro přístup k internetu a jak využívat mezinárodních dial-up služeb. http://cryptoanarchy.org/wiki/Dialup_For_Egypt

·  Vidíte-li zvěrstva, snažte se je zaznamenat a nahlásit je mezinárodním médiím (ale až poté, co bezpečně informujete sousedy na jejich ochranu). Datum, čas, místo, které strany byly zúčastněné, co to bylo a co se stalo. Máte-li přístup na web, můžete zanechat zprávu. Mějte někoho ve vašem okolí, kdo se vyzná v internetu a zajistí šíření zpráv, ale pouze v případě, že je to bezpečné. Pokud je to bezpečné, obraťte se na další svědky k ověření informací.

·  Pracujte v krátkých směnách (3 až 4 hodiny), ale každý musí mít zajištěn adekvátní spánek – ospalé stráže nejsou ostražité a ospalí lidé dělají snadno chyby. Starší lidé a děti potřebují mnohem více spánku – nezapomeňte na to.

Jak se vypořádat s mimořádnými situacemi

Znásilnění:

Nejlepší ochranou proti znásilnění je to, abyste se nedostala do situace, kde by se to mohlo stát.

·  Nikdy nevycházejte ven sama (jak v noci, tak i ve dne).

·  Snažte se jevit nežádoucí a nezajímavá, ale netvařte se bezmocně nebo neschopna uniknout.

·  Noste oblečení, které pokrývá většinu kůže a oblečení, které jde útočníkům těžko odstranit, ale nebrání vám při běhu, nebo lezení přes plot.

·  Noste džíny, pásky, roláky, atd.

·  Nenoste sukně.

·  Noste slušné boty, ve kterých můžete běžet, např. tenisky.

·  Nikdy neopouštějte veřejná místa.

·  Nevěřte novým kamarádům.

·  NIKDY neprovokujte! Co mohlo být v pořádku ve stabilní společnosti, vás může dostat do hlubokých problémů v době, kdy chybí podpora orgánů činných v trestním řízení.

·  Noste snubní prsten, i když nejste vdaná.

Pokud se tomu nemůžete vyhnout:

·  Zabraňte převezení na jiné místo, využijte pasivní rezistence, snažte se zůstat na místě.

·  Křičte „hoří!“ a ne „pomoc!“, bude pak reagovat více lidí.

·  Používejte svou hlavu a zhodnoťte situaci, neztrácejte energii.

·  Pokud jste chycena čekejte na příležitost utéct.

·  Musíte-li bojovat, útočte na oči, hrdlo a genitálie, snažte se zlomit / vykloubit prsty.

Plenění a loupeže

Obecně platí, že pokud vás nechtějí zabít, nebo znásilnit (zejména pokud jsou ozbrojení), nejlepší možnost je jim dát to, co chtějí.

To snižuje dobu, po kterou budete vystaven zbrani a noži a je poté méně času, při kterém byste mohl být zabit nebo zraněn. Nejlepší způsoby, jak se vyhnout okradení a plenění jsou:

·  Nechlubte se zásobami jídla, svými penězi nebo něčím, co by mohlo mít pro ostatní hodnotu.

·  Nevěřte novým lidem.

·  Ukryjte cenné věci na různých místech, takže pokud vás někdo ohrožuje, můžete mu dát co chce a ještě vám zbudou bezpečné rezervy.

Jak se vypořádat s násilnými nepokoji

Buďte připraven

Pokud víte, že v oblasti bude vzpoura, ale nemůžete odcestovat jinam, proveďte tato jednoduchá opatření k ochraně sebe sama. Noste oblečení, které minimalizuje množství odhalené kůže – dlouhé kalhoty a rukávy, dobré vycházkové boty, když jdete ven, a promyslete si možná únikové cesty a bezpečná útočiště před vším, co by se mohlo stát. Noste s sebou drobnou hotovost v případě, že potřebujete rychle zařídit dopravu, vyplatit lupiče, nebo uplatit policii na kontrolním stanovišti. Neskrývejte všechny peníze na jednom místě. Noste je kolem těla, v botách, slipech, připnuté na vnitřním oblečení atd. Pokud cestujete do zahraničí, zaregistrujte se konzulátu vaší země a noste vždy u sebe svůj cestovní pas a / nebo vízum.

Zůstaňte v klidu

Nepokoje přináší intenzivní emoce, a pokud chcete přežít, držte se raději stranou. Váš adrenalin a instinkty přežití budou nastartovány, ale snažte se myslet racionálně, klidně a sledovat metodicky bezpečnost.

Nepřidávejte se na něčí stranu

Pokud jste se chytli ve vzpouře, nepřidávejte se na něčí stranu. Zkuste se vypadat nenápadně jak je to jen možné a pomalu a opatrně se přesuňte z davu.

Vyhýbejte se zasažení chemickými látkami k potlačení nepokojů

Policie může nasadit látky k potlačení nepokojů (slzný plyn), aby se rozešel dav. Tyto chemikálie mohou způsobit silnou bolest, dýchací potíže a slepotu. Snažte se držet dál od předních řad nepokojů a naučte se rozpoznávat signály, že byli použiti agenti pro kontrolu davu a jak zvládat vystavení těmto chemikáliím.

Běžte pryč od nepokojů

Čím více času strávíte uprostřed nepokojů, tím větší máte šanci, že budete zraněn či usmrceni. To znamená, že ve většině případů je lepší odejít pomalu z nepokojů. Pokud poběžíte, budete na sebe upozorňovat, takže je obvykle nejlepší chodit pomalu. Je nebezpečné vyniknout v davu. Pohybujte se s davem stejným tempem, dokud nejste schopni uniknout do dveří nebo do vedlejší ulice nebo stromořadí. Může to být také výhodné zůstat s davem, pokud si nejste jistí, že můžete bezpečně uniknout, protože vám to pomůže zůstat nenápadní a zlepšit své šance na přežití, pokud dojde ke střelbě.

Přemýšlejte o pohybu davu

Jako proudy v oceánu. Ve velkých nepokojích se bude dav ve středu pohybovat rychleji než lidé na okraji. Takže  pokud se ocitnete ve středu, měli byste se snažit pohybovat v jiném směru, ale sledovat tok a pomalu si najít cestu ven. To vyžaduje trpělivost. Nikdy se nepohybujte proti proudu davu, i když začíná útěk – to je to, proč tolik lidí je vážně zraněných v klidných davech.

Pokud uvíznete při útěku

Snažte se pohybovat v diagonálním směru s proudem a na okraji útěku. Vyvarujte se pádu na zem.

Vyhněte se hlavním silnicím

Hlavní silnice, náměstí a jiné vysoce frekventované oblasti by mohly být přeplněné vzbouřenci. Pokud je to možné, držet se ba méně frekventovaných bočních ulicích, aby jste se vyhnuli davu.

Cestujte v noci

Pokud se nemůžete vyhnout cestování, dělte to nejlépe za bezměsíčné nebo zatažené noci. Nechoďte po velkých, otevřených a dobře osvětlených místech.

Vyhněte se veřejné dopravě

Autobusy, metro a vlaky budou pravděpodobně mimo provoz, stanic budou pravděpodobně plné lidí. Dokonce i když se vám podaří dostat se na vlak nebo autobus, výtržníci vás můžou zastavit. Stanice metra jsou velmi špatná místa, protože z nich jde těžko uniknout a protože látky k potlačení nepokojů (slzný plyn) jsou obecně těžší než vzduch a mohou se snášet dolů do stanic metra a hromadí se tam.

Nezastavujte své auto

Pokud máte štěstí a auto, můžete odjet pryč od nepokojů a nezastavujte se, dokud nedojedete na bezpečné místo. Jeďte skrz nebo kolem davů, které blokují vaši únikovou cestu, přiměřenou rychlostí. Můžete použít klakson. Mějte uzamčené dveře a okna.

Jízda proti policii může být interpretována jako příprava k použití vozu jako zbraně. Policie je vyškolena a připravena chránit se před smrtelným ohrožením což znamená, že byste mohl být zastřelen. Čekejte až vám dá policie signál k jízdě.

Aktivisté můžou považovat váš vůz za hrozbu, protože byly četné případy rozzlobený neprotestantů,  kteří najížděli do protestujících. Jakýkoliv průjezd skrze dav dělejte pomalu a obezřetně, agrese by mohla vést k tomu, že by vám vaše auto poškodili.

Dostaňte se dovnitř a zůstaňte uvnitř

Typické nepokoje se vyskytují v ulicích nebo jinde venku. Být uvnitř, a to zejména ve velké, robustní konstrukci, může být vaší nejlepší ochranou proti povětrnostním podmínkách, ve sklepě se dá schovat před davem. Mějte uzamčené dveře a okna, nedívejte se na nepokoje z oken nebo balkonů, snažte se přesunout dovnitř místnosti, kde je nejmenší nebezpečí, že budete zasažen kamenem nebo kulkou. Pokuste se najít nejméně dva východy v případě, že budete potřebovat ve spěchu evakuovat budovu. Zkuste kontaktovat policii nebo konzulát ve vaší zemi, aby věděli, kde jste, a mějte se na pozoru před znamením ohně. Je-li budova v ohni, dostaňte se rychle ven. Pokud se vzbouřenci dostanou do budovy, snažte se propašovat ven nebo skrýt.

Bezpečnost při nevyhnutelné konfrontaci

Slzný plyn:

·  Podívejte se na vítr a jděte proti větru.

·  Šiřte informace o tom, kam jít mezi demonstranty na ulicích.

·  Nikdy nechoďte ven bez masky – i papírové škrabošky z ordinací nebo masky použít na krytí nosu a úst při zahradničení poskytují určitou ochranu.

·  Noste oblečení ze syntetických vláken (Nylon, Akryl, Polyester). Slzný plyn nebude zůstávat na oblečení z těchto vláken.

·  Tkanina s octem pomůže neutralizovat slzný plyn.

·  Můžete použít fyziologický roztok (od kontaktních čoček) pro vypláchnutí očí zasažených slzným plynem, případně použijte aspoň čistou vodu.

·  Motorkářské helmy mohou také pomoci.

Protidemonstrační policajti a gumové projektily

·  Víka od popelnic jako štíty pro ochranu.

·  Můžete použít lyžařské a motorkářské vybavení ke zmírnění dopadu gumových projektilů a policejních obušků.

·  Pokud nemáte nic takového, použijte pleny pro dospělé a plastové víko na ochranu pohlavních orgánů a hrudníku.

·  Nenoste nic příliš těžké, protože vaše rychlost běhu je vaší hlavní předností oproti těžce vybaveným policajtům.

·  Policisté obvykle nosí ochranu obličeje, jako jsou plynové masky apod., pokud je boj nevyhnutelný, použijte barvu ve spreji na průzory jejich masek, abyste mohl uniknout.

Ostré střelivo

·  Obecně konečnou fázi obrany vládu je použití ostré munice proti svým občanům. Pokud je použita, režim se blíží ke svému konci.

·  Obvykle není používáno pro zabití, ale zranění lidi. Protože v davu 100 demonstrantů, jeden mrtvý znamená 99 plně fungujících. Jeden zraněný zaměstná alespoň 20 z nich a výkřiky zraněných budou budit hrůzu v srdcích druhých. Jejich morálka bude trpět a snadněji se podmaní.

·  Pokud je někdo zraněn přiřaďte dva nebo tři lidi, aby ho dopravili z bezprostředního nebezpečí.

·  Dostaňte ho do sanitky, ke zdravotnickému personálu nebo k nejbližší osobě s lékárničkou.

·  Vždy mluvte se zraněnou osobou: Řekněte jí, že budete dbát na to, aby se dostala do pořádku. Za žádných okolností nedělejte nic, co by vedlo k panice, pláči, křiku apod. Tím se zamezí nežádoucí pozornosti nepřátelských sil a udržíte vysokou morálku.

·  Dobré zacházení ze zraněnými bude motivovat více demonstrantů k pobytu a boji.

·  V případě použití ostré munice okamžitě vypadněte pryč!

·  Stáhněte se pomocí aut, vchodů do sklepů, zahradních stěn, čehokoliv, co se dá použít jako krytí při útěku.

Protestování násilných oponentů

Protestní chování „mimo kontrolu“

Koncept

Pojem „mimo kontrolu“ je založen na decentralizované organizační struktuře a nekontrolovaném pohybu davu který se pak najednou objeví jako dav. Účastníci protestu se snaží rozejít a sejít se na různých místech, aby se pokusili skrýt hranice mezi demonstranty.

Cíl

Uzavřený protest může být ovládán a řízen poměrně snadno policií. Tento koncept se snaží udělat analýzu protestu a jeho proudění obtížné pro policii.

Černé blokování: Nemusí být spojeno s žádnou skupinou nebo ideologií, je to prostě taktika, a funguje. Je určeno jak pro obranu, tak pro útok.

Podobné oblečení

·  Je těžší rozpoznat jednotlivce.

·  Dělá dav větším, než skutečně je.

·  Identita protestujících (maska „Guy Fawkes“).

Masky

Chrání identitu. Je-li režim u moci a vaše tvář je odhalena během protestu, můžete očekávat, represe, vězení nebo dokonce smrt. Mějte svou identitu skrytou, když jste na veřejnosti! Sluneční brýle a šátek přes nos a ústa je jednoduchý nástroj skrývající totožnost, pokud se vám podaří sehnat masku, pak ji použijte. Ujistěte se, že nejsou vidět žádné zvláštní identifikační znaky (např. tetování, jizvy, mateřská znaménka). Pokud je to možné, přineste další masky pro lidi, kteří je nemají. Chraňte sami sebe proti vdechnutí slzného plynu, mějte u sebe ocet a fyziologický roztok.

Taktika

Ať už postupujete nebo ustupujete, vytáhněte bordel (z popelnic, kontejnerů na odpad, pneumatiky, atd.) za vás postup. Tím se zpomalí obrněné transportéry a policie, což vám zachová mobilitu. Pokud existují v blízkosti vozidla, obvykle dva nebo tři lidé mohou tlačit normální auto kam potřebujete, stačí pouze jedna osoba pro řízení a zablokování úzkých uliček a částečně silnic.

Nenechte se chytit

Pokud uslyšíte někoho říkat že budete zmlácen, šiřte to mezi další demonstranty. Vyslechněte pozorovací týmy, které vám řeknou, kam jít. Jejich úkolem je zabránit ve vstupu do situací / oblastí, ve kterých byste padli do pasti a následně do vězení, nebo ještě něco horšího!

Buďte chytrý, buďte opatrný

Bezpečí je ve skupině. Snažte se co nejvíce, abyste zůstali s přáteli kolem a hlídali jeden druhému záda za všech okolností. Vyvarujte se rozdělení. Buďte opatrní při zacházení a mluvení s lidmi, které neznáte. V případě, že jste rozděleni, zůstaňte kde jste, pokud je to bezpečné. Opět se ujistěte, že vy a vaši přátelé jste se předem dohodli na místě setkání, pokud budete rozděleni, a kontaktní osobu, pokud jste chyceni, nebo jinak neschopni opustit oblast.

Lidé se k vám hlásí, ale které neznáte osobně, by mohli být tajní agenti. Vyhněte se odhalení své identity. Ujistěte se, že nikdo jiný než provozovatel komunikace týmu komunikuje prostřednictvím rozhlasové stanice, kterou užíváte. Buďte opatrní při používání veřejných telefonů, mobilní sítě nemusí být vždy k dispozici, tak se ujistěte, že máte zálohu. Mohlo by to způsobit narušení bezpečnosti v případě, že nežádoucí osoby (policie nebo jiné orgány) špehují vaše konverzace.

Mějte vyznačené místo setkání nebo dvě, a určený čas, kdyby se někdo oddělil od hlavní skupiny. Využívejte východ a západ slunce pro schůzky. Nedělejte schůzky blízko známých památek, je velmi pravděpodobné, že toto je místo, kde budou bezpečnostní síly jako první.

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Vzdělávání v oblasti krizového řízení

Vzdělávání v oblasti krizového řízení – příručka

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Příručka ukrytí a sebeochrany

Příručka ukrytí a sebeochrany

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Stavba krytu

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Adaptér lampy na líh

Návod pro zabudování adaptéru Pelam pro technický líh (HK350 & HK500) : Pelam adaptér pro technický líh je vhodný pro všechny lampy řady HK350 a HK500. Je možné ho použít pro lampy značek Petromax, Geniol, Anchor nebo Mannesmann. Adaptér Vám umožní provoz Vaší lampy na technický líh. Zabudování adaptéru: 1. Sejměte horní kryt lampy. 2. Uvolněte upevňovací šroub směšovací roury (#21N) 3. Posuňte směšovací rouru (#33) nahoru. Adaptér vložte mezi směšovací rouru a trysku, a to větším otvorem vzhůru. 4. Směšovací rouru vložte do drážky na adaptéru. (Ruční kolečko otočte zobáčkem dolů, aby se nepoškodily jehly) 5. Ujistěte se, že je adaptér správně umístěn a znovu přišroubujte směšovací rouru. Aby bylo zajištěno pevné uložení adaptéru, tlačte směšovací rouru při šroubování směrem dolů. Nyní je Vaše lampa připravena k provozu na technický líh. Lampu předehřejte pomocí předehřívací misky. Doporučujeme povolit šroub adaptéru tak, aby byl jeho postranní otvor uzavřen do poloviny. Po předehřátí lampy nastavte regulační šroub adaptéru tak, aby Vaše lampa optimálně svítila. Pokud Vaše lampa při provozu na líh svítí s měnící se intenzitou, použijte mosaznou gázu, která je součástí balení. Gáza usnadní předehřátí paliva (odpařování). Použití gázy 1. Odstraňte vrchní část karburátoru (#152) a odejměte excentr 114. Před vložením gázy zkontrolujte, zda je vrchní část karburátoru čistá. Případné nečistoty odstraňte. 2. Gázu omotejte její delší stranou pevně kolem vrchní části vodící tyče (# 101). Namotejte takové množství gázy, aby bylo možné tyč snadno zavést zpátky do vrchní části karburátoru #152. 3. Přebytečnou gázu odstřihněte a lampu s karburátorem smontujte zpátky. 4. Vytvořte v lampě tlak a ujistěte se, že proud z trysky vychází rovně. Pokud z trysky vytryskne palivo, je možné, že jste na tyč namotali příliš mnoho gázy (#101). 5. Pokud Vám lampa na technický líh svítí málo, připevněte prosím speciální trysku, která je součástí balení. Při použití adaptéru získáte stejný světelný výkon jako při provozu na petrolej. Díky speciální trysce stačí k provozu tlak méně než 1 Bar. Pokud je v lampě tlak příliš velký, světelný výkon se nezvýší a dojde ke vzniku nežádoucího kouře. Pro odstranění kolísání světelné intenzity je gáza vhodná také u petrolejových a benzínových lamp. Hlavním důvodem kolísání světelné intenzity je však zpravidla opotřebování vrchní části karburátoru (#152).

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Domácí výroba mýdla

Historie, všeobecná teorie – recepty,

I díl.

Verze č. 1,

zveřejněno na webu

www.rozpad.cz a

www.preppers.cz .

Pardubice dne 3. 8. 2012.

Autor : Miki.

             Úvod k I. dílu.

1)…………Historie.

2)…………Koloniální mýdlo.

3)…………Mýdlo v podmínkách amerických osad.

4)…………Výroba mýdla osadníky.

4 a)………Výroba louhu z dřevěného popela.

4 b)………Vaření a čištění tuků.

4 c)……….Míchání tuků a louhu – výroba koloniálního mýdla.

4 d)……….Obtíže při výrobě mýdla.

4 e)……….Začátky obchodu s mýdlem.

4 f)………..Potaš a Pearlash.

4 g)……….Konec éry potaše a nástup průmyslové výroby

                hydroxidu sodného.

5)………….Novodobá-průmyslová výroba sody (uhličitan sodný) a hydroxidu

              sodného.

5 a)……….Výroba sody, Uhličitanu sodného.

5 b)……….Výroba Hydroxidu sodného.

6)………….Měkké a tvrdé mýdlo.

6 a)……….Všeobecně.

6 b)……….Podle zásad použitých na výrobu mýdla.

6 b 1)…….Draselné zásady.

6 b 2)…….Sodné zásady.

6 c)………..Podle tuků, jejich složení a konzistence.

6 c 1)……..Tuhé tuky a másla.

6 c 2)……..Pryskyřice a vosky.

6 c 3)……..Tekuté tuky-oleje.

6 d)………..Podle technologie výroby.

6 d 1)……..Výroba mýdla-Studená cesta

6 d 2)……..Výroba mýdla-Teplá cesta.

6 d 3)……..Bez vysolování-glycerinové.

6 d 4)……..S vysolováním-na louhu.

7)…………..Recepty.

7 a)………..Moje první mýdlo a tápání okolo vaření. Vl. předpis.

7 b)………..Druhé již dokonalejší. Vl. předpis.

7 c)………..Pěkný propadák-mýdlo z popela, které již myje ale je jak bláto. Vl. předpis.

7 d)………..Babička to zachraňuje. Základní mýdlo. Vl. předpis.

7 e)………..Babičin triumf. Holicí mýdlo. Vl. předpis.

7 e 1)……..Babiččin postup.

7 e 2)……..Můj postup.

7 f)……….. A tak přišel ke cti „zdravý selský rozum“, chemie zmýdelňování tuků a 

                  lakmusové papírky. Výroba teplou cestou za použití prací sody a vysolení.

                 Vl.předpis.

7 g)………. Vystřízlivění aneb v jednoduchosti je kvalita. Jednodruhová mýdla.

7 g 1)……. Mýdlo z hovězího loje s kalafunou a ricinovým olejem. Vl. předpis.

7 g 2)……..Mýdlo z vepřového sádla s kalafunou a ricinovým olejem. Vl. předpis.

7 g 3)……..Mýdlo ze slunečnicového oleje s kalafunou a ricinovým olejem. Vl. předpis.

8)…………..Rozpustnost prací sody (uhličitan sodný), potaše

               (uhličitan draselný), louhu sodného a louhu draselného ve vodě 

               v závislosti na teplotě.

8 a)……… Tabulka rozpustnosti prací sody (uhličitan sodný).

8 b) ……..Tabulka rozpustnosti potaše (uhličitan draselný)

8 c) ………Tabulka rozpustnosti louhu sodného.

8 d) ………Tabulka rozpustnosti louhu draselného.

Stručný neúplný (pracuje se na něm) obsah II. dílu :

Domácí výroba mýdla II.díl.

 kompletní chemie zmýdelňování tuků, indikátory pH,

tabulka SAP pro NaOH, KOH, Na2CO3, K2CO3, technologie, recepty.

          Úvod k II. dílu.

1)…….Souhrn všech odkazů na nákup surovin potřebných k výrobě mýdla. Weby  

          zaměřené na výrobu mýdla a podobné informace.

2)…….Kompletní (to si zase fandím) chemie zmýdelňování tuků.

3)…….Indikátory pH (zásaditosti a kyselosti) na našem trhu a jejich použití.

4)…….Tabulka SAP tuků, olejů, vosků a pryskyřic pro NaOH, KOH, Na2CO3 a K2CO3

5)…….Postup výpočtu množství zásad a vody k výrobě mýdla.

6)…….Popis technologie „studená cesta výroby“. Výhody a nevýhody.

7)…….Popis technologie „teplá cesta výroby“. Výhody a nevýhody.

8)…..Popis mojí technologie výroby „teplá cesta se sodou“. Výhody nevýhody.

9)…….Vliv technologie na vlastnosti mýdel.

10)…..Charakteristika látek používaných k výrobě mýdla a jejich vliv na výsledné 

           mýdlo.

11)…..Všeobecné zásady návrhu své vlastní receptury. Výpočty. Vlastnosti vyrobeného

           mýdla.

12)….. Postupy a potřeby pro výrobu průsvitných mýdel. Barvy do průsvitných mýdel. 

           Rozpouštědla mýdlové hmoty.

13)….. Zásady a chyby při přidávání zlepšujících látek, vůní, barev a případně léčiv. 

           Zásady výroby a použití těchto látek. Vhodné okamžiky přidání při vaření

           mýdla, tak aby nebyly zničeny a nebo změněny jejich vlastnosti.   

14)….. Chyby při výrobě a jejich odstranění.

15)….. Recepty.

           Výpočet, vlastnosti, zhodnocení.

           Množství přísad v gramech na 1 kg základní mýdlové hmoty. U každého min. dvě 

           alternativy výroby. Např.  Toaletní jádrová mýdla s vůní a případně s

           barvou-různé druhy.léčivá mýdla, transparentní (průsvitné) mýdlo, voňavá

           „solvina“, terpentýnové mýdlo (vločky) na praní hodně špinavých montérek

           „od šmíru“, mýdlové vločky na praní, recept na mýdlový sliz na běžné

           praní a pod.

15 a)…Léčivé mýdlo s měsíčkem zahradním. Použito základní mýdlo z I. dílu bod  7 d)

            var. II. Nebo podle bodu 7 g 1-3). Předpis.

15 b)…Průsvitné léčivé mýdlo s tinkturou z měsíčku zahradního.

            Použito základní mýdlo z I. dílu bod  7 d) var. II.

            Nebo podle bodu 7 g 1-3). Předpis.

15 c)…Průsvitné léčivé mýdlo s tinkturou z měsíčku zahradního, a s vůní šeříku.

            Použito základní mýdlo z I. dílu bod  7 d) var. II. Nebo podle bodu 7 g 1-3).

            Vl. předpis.

15 c)…Průsvitné léčivé mýdlo s tinkturou z měsíčku zahradního, a s vůní šeříku.

            Použito základní mýdlo z I. dílu bod  7 d) var. II. Nebo podle bodu 7 g 1-3).

            Vl. předpis.

15 d)…Léčivé mýdlo s protiplísňovými účinky. S obsahem bukového a nebo dubového  

            dehtu. Použito základní mýdlo z I. dílu bod  7 d) var. II. Nebo podle bodu 7 g 1-3).

            Vl.. předpis.

15 e)….Léčivé mýdlo s protiplísňovými účinky.  S obsahem propolisové tinktury.

            Použito základní mýdlo z I. dílu bod  7 d) var. II. Nebo podle bodu 7 g 1-3).

            Vl. předpis

15 f)…Voňavá „solvina“. Vl.předpis.

15 g)…Terpentýnové mýdlo.Vl. předpis.

15 h)…Mýdlové vločky na praní. Vl. Předpis.

15 ch)..Mýdlový sliz (na praní prádla). Předpis

16)……Staré německé recepty ze sudet od babičky  (sbírka z časopisů, novin a od

             sousedek). Bude uveden německý a český překlad původního receptu i s jeho

             zhodnocením .

16 a)….Seifenrezept. (něm. časopis)

16 b)….Hausseife. Ze zemědělské pošty, léto 1932
16 c) ….Hausseife

16 d)….Seifenrezept (překlad babičky-sbírka receptů)

16 e).….Seifenrezept von Frau Nachbarin (sbírka receptů)

16 f).…..Seifenrezept. (něm noviny)

16 g)…..Selbstgemachte seife. (něm noviny)

16 h) ….Seifenrezept zu bereiten (časopis, frau Koschatzky ?)

16 ch)….Seifenrezept, seife zu bereiten.

16 i )……Seife.

16 j)……Seifenrezept zu bereiten.

16 k)……Seife zu bereiten.

               Ein Rezept aus einem Kochbuch von Frau Marie Koch (begonnen 1905)
16 l)……Zwei weitere ähnliche Seifenrezepte. Niederösterreich

               Von Tante Rosa, (rakouské sudety)
16 m)…..Von Loisi (rakouské sudety)
16 n)……Další ještě nezpracované recepty.

17)………Recepty z internetu s uvedením zdroje původního receptu a mým kontrolním

              výpočtem. Zhodnocení.

17 a)….  Moje čisté mýdlo I.

17 b) …..Čisté mýdlo II. S norkovým olejem-pevný šampón.

17 c)……Mýdlo III.

17 d)……Mýdlo IV.

17 e)……Mýdlo V.

17 f)…….Mýdlo VI. a VII.

17 g)……Mýdlo VIII. Se včelím voskem.

17 h)……Mýdlo XI. S kozím mlékem.

17 ch)…..Mýdlo X. S olivovým olejem a včelím voskem

17 i)…….Další ještě nezpracované recepty z internetu

18)………..Přísady do mýdel a jejich domácí výroba.

18 a)……..Výroba levandulového glycerinu. Vl předpis.

18 b)……..Výroba levandulového oleje. Vl. předpis.  

18 c)……..Výroba měsíčkového oleje. Předpis.

18 d)……..Výroba měsíčkové tinktury. Předpis.

18 e)………Výroba vonné šeříkové tinktury. Bílá a fialová. Vl. předpis.

18 f)………Výroba vonné bezové tinktury. Vl. předpis.

18 g)………Výroba léčivé propolisové tinktury. Protiplísňová přísada. Vl. předpis

18 h)………Výroba levandulového octa. Aviváž po praní. Vl. Předpis.

18 ch)…….Výroba šeříkového  octa. Aviváž po praní. Předpis.

18 i)……….Výroba levandulového a šeříkového  octa. Směsná aviváž po praní. Vl. předpis.

18 j)……….Výroba octové aviváže.  Smíšený typ, (rozkvetlá louka). Bezové, šeříkové,

                  levandulové a pod. květy. Tak jak rozkvétají na zahradě a nebo na louce.   

                  Vl.předpis.

18 k)………Výroba bukového, dubového a nebo březového dehtu. Protiplísňová přísada.

                  Vl. předpis.

19)………… Rarity v oblasti používání mýdla.

                  Impregnace plátna (stanovky plachty), proti vodě.

                  Pryskyřičná mýdla (sikativy) pro výrobu fermeže ze lněného oleje.

                  Cizokrajná mýdla, Benátské, Eshvelské, lihové, čpavkové, speciality.

20 )……….Jak to nedělat.

Úvod I. dílu.

Tato kniha vznikla na základě úvahy, že v době PA bude velký nedostatek mýdla a desinfekčních prostředků. Jejich domácí výroba, po zvládnutí alespoň základů chemie zmýdelňování tuků, by neměla dělat velké problémy.

I. díl volně přístupný na a www.preppers.cz a  www.rozpad.cz  bude obsahovat historii výroby mýdla, historické „recepty“ z doby osidlování „divokého západu“ americkými osadníky, též pár receptů z doby nedávno minulé, kdy jsem s vařením začínal a recepty od babičky. Teorie výroby (chemie) bude popsána pouze stručně.

Recepty jsou tzv. blbuvzdorné, jak ty po babičce, tak mé vlastní. Jsou též všechny vyzkoušené a většinou upravené dle mých představ. Všechny jednotlivé body jsou opatřeny odkazy ze kterých jsem čerpal. U receptů mých vlastních nebo babičky bude uvedeno slovní spojení……“Vl. předpis“…… 

U receptů pamětníků a od kamarádů  mnou vyzkoušených  bude napsáno „Předpis“.

U vyzkoušených receptů z internetu bude označení „Předpis-web“  a zároveň bude uveden i zdroj. U každého receptu bude mé subjektivní hodnocení.

Internet je velmi obsáhlé medium a lze najít, až na malé vyjímky, snad jakoukoliv informaci. Co se nesmí podcenit je nepřesnost informací a někdy i vyložené nesmysly.

Proto je hlavní zásadou „že co není vyzkoušeno a zhodnoceno“ tak tu nenajdete.

Ve II. části-placené, budou současné recepty tak jak se objevovaly na internetu a jak jsem je stíhal vyzkoušet a upravovat, nedílnou součástí jsou i recepty kamarádů a známých. Pár jich je z okruhu mých známých, kteří mají vzpomínky a recepty, jak se ve válce a po ní, mýdlo vařilo. A zařazeny jsou i recepty ze sbírky mé babičky která v té době bydlela v sudetech

Zde je nutno podotknout, že se mě nepodařilo vyrobit stejné mýdlo za použití stejného receptu a stejné násady tuků. I malé odchylky od technologie, třeba teplota, doba varu a pod. způsobí trochu jiné vlastnosti mýdla. Potěšitelné je, že všechna vyrobená mýdla

jsou použitelná, žádné se nevyhodilo, odchylky v kvalitě mýdla jsou nevýznamné.

Tak mě nemlaťte, mýdlo a názory na ně se mohou várku od várky hodně lišit.

V mnoha případech při zkoušení receptu vznikl prakticky nový předpis. A bylo to někdy, že i chemie ZDŠ „plakala“. A nebo zbytečné používání různých drahých olejů, parfémů a tuků.

I dnes velmi těžko k dostání a předražené, natož pak v PA době.

Okamžik přidání těch těžko dostupných a předražených, barviček, voňavek a balzámů, byl z hlediska technologie a chemie zmýdelňování většinou nevhodný. A právě proto, docházelo k jejich degradaci a zničení, v lepším případě pouze ke změně vlastností.

Mnoho věcí tam nefungovalo a mnoho přísad bylo úplně zbytečných (neprojevily se ve výsledku).

Klasický problém : Autor přidá ve fázi tzv. stopy (studený postup) různé barvičky a olejíčky, nebo přímo květy. Potom se diví, že mu barva vybledla nebo červená se změníla na žlutou,  voňavka nevoněla ale smrděla a květům se změnily barvy. O balzámech a voňavých olejových esencích nemluvě. Bohužel si neuvědomí, že ve „fázi stopy“ je alkalita mýdlové hmoty tak vysoká (pH 10-10,5), že přídavek tzv. zlepšujících přísad“ okamžitě reaguje s louhem, který je v této fázi technologického procesu částečně volný.

Nezreagovaný podíl louhu je ve fázi stopy ještě velký a mýdlo proto musí 6 týdnů vyzrát.

Základní požadavek tedy zní :

Všechny přísady do mýdel ať už jde o exotické oleje, voňavky, esence a barvy přidávat pouze do vyzrálého mýdla s neutrální a nebo velmi málo zvýšenou alkalitou.

Nejvhodnější je hodnota pH 7-8. U pH 8,5-9 již nastává změna barev a vůní.

Protože se bude předpokládat nastudování příslušné chemie, tak tam budou i recepty kdy se nebudeme zabývat odměřováním a mýdlo budeme, jeho alkalitu, měřit lakmusovými papírky a nebo přímo lakmusem. Nebo při použití mé metody „Teplá cesta se sodou“ nebudeme měřit vůbec. Většinou se bude jednat o postup tzv. teplou cestou kdy se mýdlové suroviny vaří. Bude popsána výroba s použitím vysolování a i bez, tzv. mýdla glycerinová a klihová, kde se sůl nepoužívá.

Prostě tyto recepty budou pro výrobu kvalitních toaletních mýdel z dostupných surovin. Jak jsem vyzkoušel tak všechna předčí minimálně o řád mýdla kupovaná v našich „superhypermagořinách“. A co hlavního všechna krásně pění, což se o dnešních mýdlech dá říci stěží.

Dále se ukázalo jaká byla kvalita surovin před válkou a jak se změnila po ní. Čistota např. louhu se zlepšila až o 30-50 %. Jedině tak lze odůvodnit v receptech neobvykle vysoké dávky zásad (louhu) při vaření mýdla.

Další problém nastával s množstvím vody, která je zvláště ve starých receptech používána ve velikém množství.

Jako příklad jak se mohou lišit recepty, ve správnosti dávkování třeba louhu sodného a nebo draselného je uvedeno v pár případech i jejich přepočet podle SAP tabulky a moje hodnocení (v obsahu II. dílu pod bodem 15 a 16).

Na internetu se vyskytovala i další anomálie, o použití odpadních tuků a jejich čištění, tak jak to bylo posledních 100 let zvykem ani písmenko. No někdy to připomínalo nepřímou reklamu na zvýšení odběru těch předražených surovin. A to nepíši ani slovo o tzv. „Mýdlové hmotě“ kterou patřičně předraženou (až o 300%) prodávají pro „takykutily“ aby si mohli,  „vyrobit svoje mýdlo“. Dále bude, pro ty zvídavé, popsána podrobná teorie výroby mýdla a související chemie „zmýdelňování tuků“. Je tam též zpracovaná tabulka kde najdete snad všechny tuky a oleje na světě. U anglického názvu je i český, teda pokud se mě ho podařilo přeložit správně, tak mě nekamenujte, já jsem se učil 10 let ruštinu a ne anglinu. Dále je u každého tuku, to co nás obzvláště zajímá……. Číslo SAP pro NaOH a KOH……..Údaje pro zmýdelňování tuků pomocí sody (Na2CO3, uhličitan sodný, prací soda) nebo potaše (K2CO3, uhličitan draselný, louh z popela) jsem bohužel nenašel, i ten internet není všemocný. A tak mě nezbylo než to přepočítat a do tabulky doplnit, takže za sloupcem NaOH a KOH najdete ještě další dva Na2CO3 a K2CO3.

Česky se to (SAP) tuším jmenuje…..Číslo zmýdelnění…..

Pokud ho známe tak to pro nás znamená, že víme :

Kolik mg (miligramy) NaOH, KOH, Na2CO3 a nebo K2CO3 v pevném stavu je potřeba ke zmýdelnění 1 g příslušného tuku v tabulce. V receptech a výpočtech je používána pevná forma chemikálie, tzn. louh v pecičkách a soda navíc kalcinovaná.

Výborná pomůcka pro všechny, kteří chtějí experimentovat a navrhnout si vlastní složení mýdla.

Vše je vyzkoušeno a napsáno i pro laiky, u každého receptu je moje hodnocení. Vždyť i já si pamatuji jak moje babička vařila domácí mýdlo. A recepty mám do dneška. Dokonce měla speciální recept pro dědečka na „holicí mýdlo“, které fantasticky pěnilo. Když se holíval, tenkrát pouze břitvou, tak mě s oblibou máznul štětkou přes obličej.

1) Historie :

Zdroje :

http://www.hansley-cosmetics.com/hansley%20historie%20vyroby%20mydla.htm

http://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%BDdlo

http://www.pracky.org/historie-mydla/

http://www.quido.cz/Objevy/mydlo.htm

http://www.chemickepokusy.cz/index.php

Jsou doklady, že něco podobného mýdlu bylo známo i z doby před naším letopočtem, v Egyptě. Ve špinavém středověku se lidé báli mýt a tak se tato znalost příliš neuplatnila.

V dobách osidlování Nového světa, jak se říkalo Americe, se mýdlo vyrábělo doma. Mýdlo nebylo voňavé a zabalené, jak ho známe z dnešních obchodů, ale uvařené se lilo do velkých dělených dřevěných rámů. kde každý oddíl byl trochu větší než 1 libra. Když mýdlo ztuhlo tak se z rámů vyklopilo a kostky se ořezali na přesnou váhu a zabalilo do papíru.

Běžnou prodávanou váhou mýdla byla v té době 1 libra, tedy asi půl kila. Z toho se vždy odkrojil potřebný kus a ten se v domácnosti používal.

2) Koloniální mýdlo. Jeho historie a technika výroby.

Na výrobu mýdla používali kolonisté dřevěný popel a odpadní tuk ze zvířat.I v tomto oboru se ukázala americká soběstačnost a vynalézavost. Mýdlo, se vyrábělo vařením výluhu z dřevěného popela tzv. louhu a tuků.

To pochází od slova louhovat, louh byla již surová potaš v roztoku. Pokud se čistila tak se nazývala Pearlash. Mýdlo, v dobách, kdy byly Spojené státy kolonií Anglie a i pak jako mladá republika, se vyrábělo z potaše (chemicky, uhličitan draselný) . Takto se mýdlo vyrábělo až

do první poloviny 19. století, kdy byl objeven způsob získávání hydroxidu sodného a kdy se jeho výroba realizovala na průmyslové úrovni. Mýdlo vyrobené za pomocí (již v té době čištěné) potaše používali bohatší lidé z kruhů např. vládnoucí třídy, ale chudší osadníci, sedláci nebo chalupáři si vyráběli i nadále mýdlo sami za pomoci popela a odpadních tuků.

Většina osadníků, kteří vařili mýdlo dlouhá desetiletí, v podstatě netušila, proč a jak mýdlo vzniká. Prostě se mýdlo vyrábělo metodou pokus omyl. Fungující recepty se potom předávaly z matky na dceru. V začátcích mýdlo vařily ženy.

Při tom kolovala celá řada nejrůznějších babských pověr, zaříkávadel a historek, co se musí udělat aby se mýdlo povedlo.

3) Mýdlo v podmínkách amerických osad

První osadníci si prostě přivezli mýdlo sebou do Ameriky. Loď Talbot, pro dopravu osob a zboží z Anglie do své nové kolonie na Naumbeak /nyní Salem a Boston/, uvádí ve svých záznamech o nákladu i 2 barely mýdla

(barel cca 150 l obsah).

John Winthrop, který se měl stát prvním guvernérem Massachusett, při psaní se svou ženou v roce 1630, uvádí v seznamu potřeb, které musí vzít sebou na plavbu do Nového světa také mýdlo.

Po nějaké době přišli kolonisté samozřejmě na to, že je výhodnější, si vařit mýdlo v novém domově, než ho dovážet draze z Evropy. Živočišného tuku z poražených zvířat byl dostatek a

dřevěného popela samozřejmě také

Ten se průběžně schraňoval do barelů a zvláště po zimě ho byl dostatek.  Nemuseli už spoléhat na dodávky mýdla z Evropy a samotná výroba byla jednak jednoduchá a hlavně, mýdlo bylo velmi laciné ne-li zadarmo, protože potřeby k výrobě, byly vlastně odpadem.. Vaření mýdla byla z počátku „Událost“, která se odehrávala jednou za půl roku ale většinou

1 x za rok. Protože porážky zvířat se konaly na podzim, bylo mýdlo v té době vařeno na mnoha usedlostech a farmách v podstatě ve stejný čas.

Podzimní vaření mýdla bylo výhodnější, protože se tuk nemusel skladovat dlouho, žluknul a zbytky masa na něm zahnívaly. Naproti tomu u popela nebyl se skladováním v suchu problém. Z porážek zůstávalo velké množství loje a odřezků vepřového sádla.

Kde se tolik zvířat neporáželo, bylo zvykem tuk shromažďovat třeba i po celý rok a potom většinou na jaře, za pomocí popela vzniklého topením po celou zimu, se vařilo mýdlo. Tam byl tuk problémem protože se musel škvařit a lít do sudů aby se nekazil.

Kdo to nedělal tak při vaření smrděl, na míle okolo, pro zápach ze zkažených kousků masa na tuku. 

4)Výroba mýdla osadníky.

4 a).

Výroba louhu z dřevěného popela.

Při výrobě mýdla je velmi důležitou surovinou louh (od slova louhovat popel).

Popel z kamen schraňovali osadníci celou zimu do zvláštních nádob (sudů) v kolnách. Roztok louhu potom na jaře získávali tak, že dřevěný popel dali do bezedného sudu na spodu s filtrační vrstvou a na kamenné desky s drážkami. Louh se pak vyráběl tak, že se nechala téct pomalu voda přes popel a nahnědlá kapalina vytékala ven dnem sudu. Roztok chloridu draselného – louhu, byl takto získáván, a výluh proudil drážkami kamenných desek a korýtkem kapal dolů do hliněné nádoby.

(Tady je chyba byl to roztok potaše a to je uhličitan draselný /K2CO3/ žádný chlorid, ach ta chemie ! ?)

Obrázek zdroj : http://hansley-cosmetics.com/vyroba-kolonialniho-mydla.htm

Na obrázku je velmi dobře vidět jak osadník lije horkou vodu do sudu plného dřevěného popela a ta přes filtrační vrstvu ve spodní části teče žlábkem do podstavené nádoby.

4 b).

Vaření a čištění tuků.

Dalším krokem, který museli osadníci na cestě za mýdlem podstoupit, byla příprava tuků. To spočívalo především ve vyčištění tuků od všech dalších nečistot v nich obsažených.

Živočišné tuky, které se shromažďovaly při porážce zvířat, se musely očistit od všech zbytků

masa a tkání, které na tuku zůstaly během porážky. Tuk získaný ze skotu, se nazývá lůj, zatímco tuk získaný z prasat se nazývá sádlo.

Získaný tuk se musel zpracovat, aby se nezkazil, což se zhusta nedařilo. Používaný tuk byl většinou ve stádiu částečného rozkladu zbytků masa. Ledničky tenkrát nebyly. Proto se tuky zpracovávaly tepelně.

Tuk byl dán do velké nádoby, kotle, k němu se přidalo stejné množství vody. Pak se pod kotlem rozdělal oheň. To se dělo venku, protože zápach z vařeného tuku byl velmi silný. Směs tuků a vody se vařila tak dlouho dokud se voda neodpařila a tuk nerozpustil. Spíše se jednalo o vyškvaření. Z tuku se vybraly škvarky a daly stranou, většinou skončily později jako krmivo pro prase a nebo slepice. Potom se do kotle nalila další várka vody…..Tady POZOR teprve po částečném zchlazení pod bod varu. Jinak voda vzkypěla a tuk by se stříkáním přetekl přes okraj kotle. Na koho šplýchl horký tuk tak měl tenkrát zaděláno na smrtelný úraz, doktor nebyl k dispozici na míle daleko. Množství vody stejné jako v začátku vaření tzn 1 : 1. Takto připravená směs tuků a vody se nechala ještě za míchání vařit. Potom se zchladila přes noc. Tuhý čistý tuk plaval na povrchu vody a skoro všechny nečistoty, které nejsou tak lehké jako tuk (zbytky masa a zapomenuté škvarky), zůstaly ve vodě pod ním. Ze sebraného tuku se již vyrábělo mýdlo.

Ve městech kde se vyrábělo čistější a dražší mýdlo se ještě sebraný tuk rozehřál a za horka filtroval přes lněné, konopné a nebo jutové plachetky. Většinou se používaly staré řídké pytle Dále se tuk vařil opětovně s čistou vodou za intenzívního míchání. Tím se i zbývající

nečistoty a hlavně zápach ještě více odstranily. Tento proces  filtrování a vymývaní tuku se dělal i několikráte.

4 c).

Výroba koloniálního mýdla.

Do kotle s tukem se nalil roztok louhu (uhličitan draselný). Vzájemné poměry louh- tuk byly odhadovány nebo určovány rodinnými recepturami, které vycházely z dlouholetých zkušeností, ale nezakládaly se na žádných přesných výpočtech. Navíc se nedala dopředu určit síla roztoku louhu a proto byl konečný výsledek kvality mýdla dílem náhody. Pak tento obsah byl umístěn venku nad ohněm a vařen. Tato směs se vařila tak dlouho, až bylo mýdlo hotovo. Konec vaření se stanovoval rovněž odhadem a to podle hustoty směsi. Proces mohl trvat  šest i více hodin, Výsledkem byla řídká mýdlová hmota velmi vzdálená dnešním toaletním voňavým mýdlům, ale svou praktickou úlohu si i tato nevábná hmota na svou dobu plnila skvěle.

4 d)

Obtíže při výrobě mýdla

Nejtěžší při výrobě mýdla bylo správné určení síly louhu. Různé zkušenosti celých generací objevily metody, které určovaly sílu louhu. Osadníci nechali v louhu vznášet brambor, nebo  čerstvé vejce a podle toho zda se vejce a nebo brambor v louhu potápěl (slabý louh), nebo plaval (správná koncentrace), věděli, jakou sílu roztok má.

Většina kolonistů se domnívala, že v louhu o správné síle by brambor nebo vajíčko mělo vyčnívat nad povrch velikostí mince. Byl-li louh slabý, přidala se další várka dřevěného popela a nebo se vařil do zhoustnutí. Pokud chtěli roztok oslabit, byla přidána voda. Dle jediné zmínky na internetu je to prý koncentrace 20 %. Nevím, neměřil jsem. Vzhledem k tomu, že jsem nenašel v dostupné literatuře a ani na internetu poměry vaření mýdla za použití potaše, tak jsem se to musel naučit sám. Jediný údaj byl ten, že louh ze dřevěného popela musel mít hustotu takovou aby v něm plavala brambora nebo vajíčko. A další údaj, že vajíčko nebo brambora musely vyčnívat nad hladinu plochou asi jako dolar. Další údaj byl, že tento louh se míchal s tukem v poměru 1 : 2 (1 díl louhu /potaše/ a 2 díly tuku). A to se stále bavíme o uhličitanu draselném (roztoku potaše).

Obtíže při výrobě mýdla museli kolonisté snášel z nedostatku znalostí chemických procesů a neschopnosti získat louh o stejné síle. Nicméně, mnoho obyčejných osadníků, kteří žili ve venkovských oblastech, vařili dále z potaše vlastní mýdlo až do poloviny 19. století. Tehdy, jak již zmíněno, byl objeven proces průmyslové výroby sodného louhu.

4 e)

Začátky obchodu s mýdlem.

Obchod s mýdlem rostl přímo úměrně s růstem nových amerických kolonií. Dokonce i ve velmi raných dobách kolonizace existovali první výrobci a obchodníci s mýdlem. Protože byl lůj hlavní složkou pro mýdlo i svíčky, mnozí obchodníci byli výrobci jak mýdla, tak svíček. První výrobci se objevili v Americe již v roce 1609.

4 f)

Potaš a Pearlash

Výroba mýdla a výroba potaše spolu úzce souvisela a vzájemně se rozvíjela v tehdejší koloniální Americe. Podobně i Pearlash /čištěná potaš/, zažívala rozvoj při svém průmyslovém využití a byly to významné položky vývozu. Pearlash, byla používaná nejen na výrobu mýdla, ale i pro výrobu skla a to jak v Americe, tak i v Evropě.

Pearlash byla pro Anglii tak cenou surovinou, že se ocitla na seznamu strategických komodit.

4 g)

Konec éry potaše a nástup průmyslové výroby hydroxidu sodného

Výroba potaše a pearlashe zůstává důležitým průmyslovým odvětvím na americké pevnině až do konce první třetiny 19. století.  V té době se objevuje průmyslova výroba hydroxidu sodného, který bylo možno získat levnější a jednodušší cestou. To zásadně mění technologii výroby mýdla a strategickou hodnotu zmiňovaných surovin.

Dostupnost hydroxidu sodného, změnila mýdlový průmysl dramatickým způsobem. Za pomocí hydroxidu sodného se začalo vyrábět nesrovnatelně tvrdší mýdlo a to i bez přidavku kuchyňské soli, která zdražovala výsledný výrobek. Vysolování se používalo pouze u drahých toaletních mýdel, která se navíc ještě parfemovala a barvila.

5) Novodobá-průmyslová výroba sody (uhličitan sodný) a hydroxidu sodného

Zdroj : http://www.hornictvi.info/prirucka/solvay/solvay.htm

5 a)

Výroba sody, Uhličitanu sodného

V minulosti se potaš vyráběla pálením dřeva a v přímořských oblastech mořských řas. Ale to mělo jednu nevýhodu získaný uhličitan byl draselný a pro výrobu mýdla ne moc vhodný viz. shora. Proto byla hledána metoda levné výroby, uhličitanu sodného a Hydroxidu sodného

V roce 1790 byla vynalezena výroba dle pat. Leblance.

Stručně ve vzorcích :

NaCl  +  H2SO4  =  Na2 SO4  +  HCl,       

( HCl – chlorovodík, byl velmi obtížný odpad)

Na2SO4  +CaCO3  +  2C  =  Na2 CO3  +  CaS  +  CO2

(reakce probíhá v peci při vysokých teplotách)

Po vychladnutí se Uhličitan sodný z taveniny vyloužil vodou a zahuštoval až do sypkého stavu.

Metoda podle Solvaye r. 1863.

Upravil již známou metodu pánů Diraka a Henninga (nepoužitelnou pro průmysl) z r. 1838, tak aby byla průmyslově využitelná.

Stručně ve vzorcích :

NaCl  +  H2O  +  NH3  =  NaCl  +  NH4OH

NaCl  +  NH4OH  +CO2  =  NaHCO3  +  NH4Cl (odpad)

2 NaHCO3  Teplota 800o C.=  Na2CO3  +  H2O  +  CO2

CO2 se zachytával a používal znovu ve výrobě, viz. druhá reakce shora.

Podružné reakce :

Z chloridu amoného NH4Cl získáme znovu čpavek NH3, do výroby reakcí s hašeným vápnem.

2NH4Cl  +  Ca(OH)2  =  CaCl2  +  2NH3  +  2 H2O

Chlorid vápenatý CaCl2 zůstával jako odpad. 

Pálení vápna.

CaCO3  Teplota1000-1200o C  =  CaO  +  CO2

Hašení páleného vápna.

CaO  +  H2O  =  Ca(OH)2

5 b)

Výroba hydroxidu sodného

V dřívějších dobách se hydroxid sodný vyráběl tzv. kaustifikací.

Stručně ve vzorcích :

Na2CO3  +  Ca(OH)2  =  2NaOH  +  CaCO3.

Vznikal velmi málo rozpustný uhličitan vápenatý (vápenec), který se oddělil filtrací nebo usazením na dně nádrže. Získaný roztok Hydroxidu se odpařením vody zahustil a získal se surový hydroxid sodný. Ten se čistil pokud to bylo potřeba rozpuštěním v etanolu.

Dnes se hydroxid sodný vyrábí elektrolyticky v elektrolyzérech z roztoku chloridu sodného ve vodě (kuchyňská sůl, solanka), Jako vedlejší produkt je plynný chlor.

6) Měkké a tvrdé mýdlo

Zdroje :

Nákup chemikálií : prací soda kalcinovaná, barvy, vůně, oleje, tuky, glycerin,

http://www.kutilov.cz/chemikalie/uhlicitan-sodny-soda-lehka-kalcinovana–1-kg

Tento zdroj, jako jediný uvádí poměr tuku a sody, poměry jsou hmotnostní.

http://chemie-pro-vsechny.php5.cz/view.php?cisloclanku=2011050014

Poměr tuk zásada (TUK : ZÁSADA) je následující:

Hydroxid sodný – 8:1

Uhličitan draselný – 5:2

Uhličitan sodný – 3:1

Knihy :

Susan Miller Cavith: Přírodní mýdla, Pragma 2002.

6 a)

Všeobecně

Rozdíl mezi tvrdým a měkkým mýdlem je v zásadě ten, že z  draselné zásady (uhličitan draselný, hydroxid draselný) lze vyrobit pouze mýdlo měkké kašovité, zatímco ze zásad sodných (uhličitan sodný, hydroxid sodný) mýdlo tvrdé. Louhováním popela získáme potaš a to je uhličitan draselný. Po vychladnutí mýdlové hmoty je tato kluzká na dotek a želatinově měkká. Takto vyrobené mýdlo se nalilo do dřevěného sudu a v případě potřeby se nabíralo dřevěnou naběračkou.

To jak bude mýdlo tvrdé ovlivňuje i výběr tuku, z tvrdých většinou nasycených tuků vznikají mýdla tvrdá, např. lůj, sádlo, kokosový a palmový tuk. Pokud použijeme oleje, ty jsou většinou nenasycené, tak vznikají mýdla měkká. Takže různými kombinacemi tuků a zásad máme možnost tvrdost mýdla ovlivnit ve velmi širokých mezích. Též technologie ovlivňuje tvrdost a nebo měkkost mýdla. 

Osadníci časem přišli na to, že pokud ke konci varu do mýdlové hmoty přidají kuchyňskou sůl, je mýdlo daleko tvrdší. Problém ale byl zase v tom, že kuchyňská sůl byla těžko k sehnání a když, tak hodně drahá. Byla potřebnější a cennější pro konzervování potravin, na nakládání masa, do kuchyně a pro zvířata.

Ve větších městech byla situace jiná. Tam se již dařilo obchodu a bohatší obyvatelé vyžadovali kvalitnější zboží. Výrobci proto nejenom čistili tuk ale též mýdlo vysolovali. Takto vyrobené mýdlo bylo i snáze skladovatelné a podstatně tvrdší. Tvrdosti sodných mýdel ale zdaleka nedosahovalo Vyráběly se již tehdy polotuhé mýdlové tyče, které byly dokonce i  parfemovány přírodními oleji např. levandule a prodávány jako toaletní mýdlo.

6 b)

Podle zásad použitých na výrobu mýdla.

6 b 1)

Draselné zásady.

Použitím uhličitanu draselného (potaš) nebo hydroxidu draselného vyrobíme měké a mazlavé

mýdlo.

Když je konzistence změkčena ještě nevysolením tak v něm zůstává všechna voda, použitá při vaření mýdla a glycerin vzniklý reakcí. Toto se obchází tím, že se mýdlo vaří delší dobu aby se voda pokud možno vypařila. Bohužel glycerin tam zůstává, ten se nevypaří. Sice v mýdle působí pozitivně na pokožku, ale díky němu je mýdlo spíše hustá tekutina, v lepším případě konsistence vaseliny, a skladuje se v nádobách.

6 b 2)

Sodné zásady

Použitím uhličitanu sodného (prací soda) nebo hydroxidu sodného vyrobíme tvrdá mýdla.

pokud se použije navíc vysolení tak vzniká tzv. jádrové mýdlo. Obsahuje nejvíce % zmýdelněných mastných kyselin. Obsahuje pouze malé množství vody z mýdlového louhu a glycerinu. Tyto zbytky se odstraní opětovným převařením v čisté vodě a dalším vysolením.

U glycerinových mýdel se postupuje tak, že mýdlo nesrážíme solí (nevysolujeme) ale snížením množství vody na rozpuštění louhu dosáhneme stavu kdy je mýdlo po uvaření prakticky bez spodního dílu kapaliny( tzv. mydlářského louhu). Tím vznikne tvrdší hmota obsahující vedle mýdla ještě i reakcí vzniklý glycerin, který má blahodárné účinky na pokožku.

6 c)

Podle tuků, jejich složení a konzistence.

6 c 1)

Tuhé tuky a másla.

Hovězí a skopový lůj, vepřové sádlo, palmový tuk, toto jsou všechno tuky , které jsou tuhé a zároveň mají nasycené vazby. Z těchto tuků vznikají tvrdá mýdla.

6 c 2)

Pryskyřice a vosky

Sem patří z pryskyřic třeba kalafuna (všeobecně jakékoliv smůly tekoucí z poraněných jehličnatých stromů), která velmi zvyšuje v mýdle jeho pěnivost. Z tohoto důvodu se třeba přidává, mimo jiné, do receptur holicích mýdel. Je velmi dobrou náhradou (surogátem) drahých tuků.

Vosky, např. včelí vosk, jsou přísadou v podstatě kosmetickou, s příznivým účinkem na pokožku, mají povětšinou velmi malé číslo zmýdelnění.

6 c 3)

Tekuté tuky-oleje

Sem patří všechny rostliné oleje až na pár vyjímek. Jedná se většinou o tuky s nenasycenými vazbami. Tyto tuky mají za následek, že vznikají měkká mýdla. Patří sem známé oleje, jako řepkový, olivový, sojový, slunečnicový, a další.

Z těchto rostlinných olejů až na vyjímky vznikají mýdla měkká. Mezi oleji je pár vyjímek. Kokosový a palmový tuk patří mezi tuky nasycené, a z nich vznikají tvrdá mýdla.

Dále existují tzv. tuky  klihové, ty se špatně vysolují, a způsobují rosolovitost mýdla.

olej ricinový je tuk, který velmi zvyšuje pěnivost a trvanlivost pěny. 

6 d)

Podle technologie výroby.

6 d 1)

Výroba mýdla-Studená cesta

Tato metoda se používá hlavně při zmýdelňování pomocí louhu sodného.

Při použití pouze uhličitanu sodného a nebo draselného (potaš) není dost dobře použitelná.

Reakce by probíhala moc pomalu (v řádu dnů), potaš a nebo soda jsou příliš slabé zásady.

Já jsem při svých pokusech, používal vždy, no až na jeden studený, vaření mýdla tzv. teplou cestou. U některých předpisů jsou vyzkoušeny obě dvě metody.

Při jednom pokusu se studenou cestou, jsem postupoval takto :

Vypočítané množství louhu sodného (NaOH, na množství tuku v násadě) jsem rozpustil ve vodě (2x tolik vody co je louhu) a horký roztok  jsem přímo nalil na tuk, který se tímto teplem rozpustil. Při rozpouštění louhu se uvolňuje velké množství tepla, roztok se ohřeje až na 80-90 st. C. Tady POZOR louhový roztok může přejít i do varu a vzkypět, záleží na množství louhu a vody, malé množství vody je nebezpečnější. Proto rukavice a brýle jsou nezbytností.  Potom se musí buď dlouho míchat a nebo použít tyčový mixer. Louh a mixer velmi urychlí reakci. Ta proběhne s mixerem během 1-3  hod. V těchto případech se postupuje tak, že k vysolení nedochází a mýdlo se lije přímo do forem. Mýdlová hmota zhoustne a je ve fázi „STOPY“. To je stav kdy po prohrábnutí vařečkou se mýdlová brázda nezalije do roviny ale zůstává po ní stopa. Obsažený glycerin v mýdle způsobuje, příznivější působení na pokožku. Ovšem zrání mýdla, snížení velké alkality z pH nad 9-10 společně se sušením obsažené vody probíhá v řádu týdnů, obvykle 4-5-6.

6 d 2)

Výroba mýdla-Teplá cesta.

Tato metoda se může použít na vaření mýdla s použitím pouze sody a potaše ale i

NaOH a KOH. Var směsi, reakci velmi urychluje a způsobí zároveň, že složky (tuk a zásada) zreagují všechny, beze zbytku. Prakticky není potřeba zrání mýdla v řádu týdnů, pouze se nechává směs vyzrát, rozdělit a ztuhnout do druhého dne. Používá se většinou dvojnásobné množství vody než u studené cesty. Hmota se díky tomu dobře rozdělí na mýdlo a mydlářský louh. Větší množství vody je vhodné zvláště při následném vysolování u jádrových mýdel. Toho, že by část směsi nezreagovala se nemusíme bát. Dejte si pouze pozor na vážení a výpočet s louhem. Případ, že by ho byl přebytek, špatné vážení louhu, nebo špatný výpočet, je velmi nebezpečný pro pokožku. To je důležité zvláště v případě výroby z louhu sodného a nebo draselného. U uhličitanu sodného a draselného tak velké nebezpečí nehrozí , soda je přeci jenom podstatně slabší zásada než louh. V takovémto nepříznivém případě bude výsledné mýdlo silně zásadité (pH nad 10). Správně vyrobené mýdlo by mělo mít zásaditost maximálně pH 8.

Tzn. mírně nad neutrálním pH 7. Použití technologie „teplé cesty“ přímo vybízí k vysolení mýdla a získání tvrdšího produktu.

Závěrem : Podle mne a provedených zkoušek by se mýdlo mělo vyrábět tak jak to dělali již i naši předkové a to teplou cestou. Nejenom, že můžeme využít všech možností technologie výroby ale je to i bezpečnější, není potřeba dozrávání v řádu týdnů, kvůli vysoké alkalitě.

Nepotřebujeme louh sodný (stačí soda) a tyčové mixéry jak se v mnohých receptech doporučuje.

6 d 3)

Bez vysolování-glycerinové.

Tato technologie je nenáročná (odpadá operace vysolování) a s pozitivním účinkem na pokožku. Glycerin v případě, že se nevysoluje zůstává všechen v mýdle. Je silně hygroskopický (vstřebává do sebe vodu) a tato jeho vlastnost pokožku zvláčňuje a hydratuje. 

Glycerinová mýdla se dají vyrábět jak studenou tak teplou cestou.

Bez vysolování se vyrábějí mimo jiné i mýdla tzv. klihová-na klihové sedlině. Existují totiž tuky, kterým se říká klihové. Ty se velmi špatně vysolují a rozdělení mýdla na mydlářský louh a mýdlo je velmi obtížné. Obchází se to tím, že se tato mýdla vaří s minimálním množstvím vody a nechávají se na mydlářském louhu a glycerinu ve formách vychladnout. 

 6 d 4)

S vysolováním-na louhu.

Při vysolení, zbude glycerinu v mýdle pouze menší část, zbytek je rozpuštěn v odpadním mydlářském louhu a jde nevyužit do odpadu. Pokud se mýdlo znova převáří v čisté vodě a opět vysoluje, jde již o jádrová mýdla, která jsou prakticky bez glycerinu.

7) Recepty.

7 a)

Moje první mýdlo a tápání okolo vaření. Vl. předpis.

Tak tohle mýdlo se mě vylíhlo v hlavě po přečtení pár článků na internetu. První byl původní

recept z doby „za krále klacka“ z muzea Svitavy, ke kterému jsem se dostal v roce 2008.

A další inspirace na deosum.com a soběstačnost.cz.

No recept, posuďte sami ? ? Tady je :

Zdroj:

http://hansley-cosmetics.com/vyroba-kolonialniho-mydla.htm

http://deosum.com/Articles/162-zazrak-jmenem-mydlo-jak-vyrobit-mydlo.aspx

www.muzeum.svitavy.cz

Návod na výrobu mýdla podle receptu starých mydlářských mistrů :
„Na dlažbě musíme udělat hrob“, to je navršený prosetý popel na krajích udusaný, uprostřed vyhloubit důlek a nalít do něj vodu. Pak přidat pálené vápno a za stálého míchání hasit. To celé dáte do kádě vylouhovat. Tak získáte louh a ten vypustíte do menší kádě. Louhem měníte lůj v mýdlo. Směs nalejete do velkých nádob a vaříte 6-8 hodin. Po vylití na kámen se utvoří želatinová hmota. Znovu ji dáte do kádě a rosolujete přidáním kuchyňské soli. Přidáváte také louh. Po vyhasnutí ohně přecedíte přes hrubé plátno do jiné kádě. Louh se oddělí od mýdla, to seberete a dáte opět vařit 5 hodin s louhem, potom se vám už mýdlo nebude lepit, vyloupne se a nevypouští vodu. Nakonec mýdlo zformujete a rozřežete drátem.“

Můj postup :

Takže asi 2 pytle, (cca10 kg, ten druhý nebyl moc plný), ještě suchého popela z ohniště po pálení čarodějnic. Sebraný druhý den odpoledne 2 května 2008, nepršelo takže popel byl suchý. Popel jsem prosil na jemném sítku do sudu z umělé hmoty, uhlíky vyhodil a popel zalil horkou dešťovou vodou (10 l).  Asi první problém, mohla být kyselá voda jak prý dešťovka bývá. Zamíchal a nechal ustát. Výluh jsem postupně přecedil přes plátno, popel zalil znova vařící vodou (10 l) a zase přecedil. Oba výluhy jsem spojil. Bylo ji celkem asi 2 kbelíky cca 15-20 l.  Do přecezené kapaliny dal pár kousků páleného vápna, odhadem tak 600-800 g a vyhasil. Znova přecedil a roztok jsem svařil asi na cca 5 l. Dal 0,5 kg vepřového sádla a vařil. Po 3 hodinách jsem dostal něco jako „řídkou vaselinu“, která plavala na vrstvě šedohnědé kapaliny. To rozdělení mezi mýdlem a kapalinou nebylo moc ostré. tak jsem to nechal v hrnci a znovu rozvařil. Při varu jsem přidal pořádnou hrst soli. Po vychlazení jsem sebral vrchní vrstvu, tentokrát se mě již zdálo, že k rozdělení došlo mnohem lépe (spíše jsem si fandil), dal znovu do hrnce s menším množstvím již čisté vody z vodovodu (2 l). Po povaření jsem přidal hrst soli.

„ Mýdlo, spíš kaše“ se rozdělilo na dvě vrstvy spodní kapalná byla kalná a do hněda. Vrchní na omak „vaselina“. Spíše kaše. Ve výsledku to bylo mastné a moc to nemylo. Později, když jsem postupně do výroby mýdla pronikal, jsem udělal výpočet a asi přišel na to proč se to moc nepovedlo.

Tady je hrubý -hodně nepřesný výpočet:

Popele bylo asi tak 10 kg-odhad.

Na internetu  jsem našel složení dřevěného popela z něj vyplývá, že obsah K2CO3 (Viz níže)

je v průměru tak 8%. To znamená, že jsem měl po vyloužení tak asi:

1% z 10 000 g popela = 100 g 

100 x 8 = 800 g K2CO3 v roztoku cca 5 l. Předpokládal jsem, že to bude stačit na zmýdelnění 0,5 kg sádla. Jak jsem si fandil ? ! ? !

http://chemie-pro-vsechny.php5.cz/view.php?cisloclanku=2011050014

Dle uvedeného zdroje je u uhličitanu draselného poměr tuk zásada 5:2 v hm. dílech. Takže by mělo těch 800 g potaše stačit na zmýdelnění 2 kg sádla. Já měl pouze 0,5 kg ? ! ? 

Po prostudování literatury jsem zjistil čtyři pravděpodobné chyby :

1)

Dešťová voda, která je vždy mírně kyselá, zneutralizovala častečně uhličitan draselný z popela. A tato část se již zmýdelnění neúčastnila.

2)

Vápna při hašení bylo více než bylo třeba a přebytek vápené vody, vytvořil  tzv. vápené mýdlo které je ve vodě nerozpustné. A myslím, že ho bylo dost. Zmýdelněný tuk se promíchal s nerozpustným vápeným mýdlem a došlo ke katastrofě.

3)

Při vysolování jsem použil málo soli, hrst soli na 5 l vody je příliš málo.

4)

Nespočítal jsem si ani to co je dnes uvedeno v tomto předpisu. Vařil jsem prostě „od oka“.

Připadal jsem si jak vůl, který v plném trysku narazil hlavou do betonové zdi.

Na Sobestacnost.cz pokus dopadl podobně a deosum.com by též mohl vyprávět.

Hodnocení :

Katastrofa. NEDOPORUČUJI !

Zdroj : Internet

Složení dřevěného popela – zastoupení jednotlivých minerálů,

spálením dřevní hmoty vzniká 6–10 % popela jež obsahuje :

vápník (33 až 35 % CaCO3)

draslík (6 až 10 % K2CO3)         

fosfor (2 až 4 % P205 )

hořčík (4 až 7 % MgCO3)….Konec citace zdroje.

Vápník- v popelu je vápník obsažen ve formě vápence a ten je nerozpustný ve vodě takže se dá odfiltrovat. 

Draslík- Je ve formě rozpustného uhličitanu a zůstane v roztoku, to je to co potřebujeme, to je ta kýžená POTAŠ.

P2O5 –  Je kysličník fosforečný, reakce se asi nezůčastí. Tak tady nevím,

Hořčík-MgCO3 je uhličitan hořečnatý. Taktéž nerozpustný a odfiltruje se jako vápník.

7 b)

Druhé již dokonalejší.Vl. předpis.

Abych si spravil chuť po předcházejícím, z mého hlediska neúspěchu, tak jsem nasadil laťku trochu víš a začal s louhem.

Koupil jsem pixlu louhu (1 kg hydroxid sodný, pevný, pecičky).

Doma jsem měl 5 l kanystr upotřebeného tuku z domácího smažení. Byl do hnědé barvy a na dně vrstva strouhanky.

Většina tuku byla slunečnicový olej. Něco málo sádlo.

Tak jdem na to :

Odvážil jsem jeden kilogram +100 g na ztráty oleje. Ohřál v hrnci (60-80 st. C) a teplý přefiltroval přes lněné a nebo bavlněné plátno. Tady pozor stalo se mě, že jsem pro první filtraci použil netkanou textilii. Byla krásně průlinčitá a načechraná, ale nejspíše obsahovala příměs umělé hmoty a nebo byla celá z umělohmotných vláken a teplem se mě spekla. Vychladnout, vyždímat, vyhodit. Tuk jsem po filtraci, znovu  nalil do hrnce, dal na plyn a ohřál společně s vodou  (cca 3 l) do varu. Ponorným mixerem jsem směs rozšlehal a ještě povařil. Po ochlazení jsem slil tuk a vodu vylil. Tuk byl po filtraci a slití špinavé vody z vaření světlejší. No stejně byl ještě do hněda. Další voda další povaření a následné slití špinavé vody do WC. Co bylo zajímavé tak tuk, spíše jeho páry pořád voněly po řízkách. Teprve po třetí periodě (mohlo by se pokračovat i na 4 a 5 periodu) vaření a slévání špinavé vody do WC se mě zdála ta čistota dostačující. I když jsem tam ty řízky ještě cítil ! ? 

Výpočet :

Pro slunečnicový olej se udává SAP 134,5 mg louhu sodného na 1 g oleje.

Takže 1000 g oleje x 134,5 mg = 134 500 mg = 134,5 g louhu

1 kg oleje je něco více než litr.

Vzhledem k tomu, že jsem odhadoval, že sádla je v oleji 10% tak jsem s rozdílem nepočítal.  

Pro vepřové sádlo se udává 141 mg NaOH na 1 g sádla nebo loje. Rozdíl je 6,5 mg,

na cca 100 g sádla dělá celkem 650 mg = 0,65 g louhu.

Prostě moje mýdlo bude mít přebytek oleje a bude tudíž mastnější. (Superfatting).

Olej jsem zahřál tak na 70-80 st. C, přidal jsem 2 l vody, do které jsem předtím nasypal 135 g louhu sodného. Teplotu jsem postupně zvyšoval až do bodu varu. Celou dobu jsem míchal vařečkou ne mixerem, teda s přestávkami asi 5 minutovými. Již po 30 min, se kapaliny spojily a směs se mléčně zakalila.

Po jedné hodině byla již stejnoměrně zakalená do mléčně, slabě nahnědlé barvy. Nechal jsem to na nejmenším plameni jen tak probublávat se sundanou pokličkou. Pozor v počátcích varu tak po těch 30 minutách začíná kapalina pěnit, nesmíte to vařit klokotem.Vypnout plamen a míchat. Když to přestane pěnit tak zase zahřívat. (ještě větší problém je vaření mýdla s použitím sody nebo potaše tam to pění a syčí unikajícím kysličníkem uhličitým tak POZOR. Viz další recepty.) 

Po 1,5 hodině jsem mýdlo odstavil a nechal

vychladnout na 70 st. C. Vzal jsem pytlík soli a lžíci a přidal jednu vrchovatou do směsi v hrnci, míchám a po 5 minutách dávám další lžíci kuchyňské soli. To se již začalo mýdlo dělit na dvě vrstvy, spodní tekutá a vrchní tužší. Dodal jsem další dvě lžíce a po zamíchání jsem zjištoval zda na dně neucítím nerozpuštěné krystalky soli. No nebyl jsem si jistý a tak jsem přidal pátou lžíci. Po zamíchání jsem hrnec odnesl do sklepa, manželka prohlásila, že tam můžu zůstat i s hrncem. Ráno jsem měl v hrnci dvě vrstvy, vrchní byla skoro tuhá a spodní, když jsem to prořízl nožem, taková divná kapalina spíše do špinava. Trochu kapaliny jsem odlil do skleničky a změřil pH,  byl jsem na pH 9 – 9,5. Mýdlo jsem odřízl ode stěn hrnce a kapalinu vylil do WC, pokud někdo (ochránci přírody) protestuje tak tu zbývající alkalitu může zneutralizovat octem. Do hnce s mýdlem jsem nalil tentokrát již jenom 1 l vody a dal na plotnu, když se provařilo tak jsem plamen vypnul a nechal ochladit zase na těch 70 st. C. Přidal jsem sůl tentokrát již stačily 3 lžíce a nechal vychladnout zase ve sklepě. Druhý den měla kapalina pH 8,5 no možná 9. Mýdlo bylo již tvrdší s malým nádechem vůně po řízkách.

Kusy mýdla jsem nastrouhal na hrubém struhadle a dal na plech na buchty. Manželka ječela jak siréna při leteckém poplachu. Musel jsem to sundat a dát do igelitového pytlíku. Po týdnu zrání jsem pokračoval. Moc se v igelitu nevysušilo jak jsem doufal s plechem na buchty. Mýdlo jsem rozdělil na 4 části. Před tím jsem dal pár vloček do 2 lžic vody a ohřál, lakmus ukázal pH 8-8,5

-První jsem ohřál (nic moc)  bez vody a nalil spíše napěchoval do formičky ve tvaru kvádru a nechal ztuhnout.

-Druhou jsem smíchal s trochou modré barvy ve dvou lžících vody, zahřál na vodní lázni a kaši dal (nabouchal) také do formy.

-Třetí dostala lžíci lanolinu, čtyři lžíce vody, barvu „malina“ a lžičku levandulového oleje, který vyrábím doma ze slunečnicového oleje a květů levandule. Nejdříve ovšem bylo mýdlo zahřáto dána voda s barvou, přidán lanolin a teprve nakonec, když bylo mýdlo v těstovitém stavu (….no těstovitém no…) tak levandulový olej. Tady se již dalo mluvit o tom, že při teplotě tak 50-60 st. C se hmota dá hníst. Takže dání do formy bez problémů.

-Do poslední čtvrtiny jsem zamíchal za studena do nastrouhaného mýdla 10 lžic glycerinu a  2 lžičky levandulového oleje. Po promíchání jsem to rozdělil na dvě poloviny do první přišla lžíce vody s barvou modrou a do druhé poloviny lžíce vody s barvou „malina“. Každou zvlášt jsem dal do igelitového pytlíku uzavřel gumičkou a hodil do hrnce s horkou vodou. Po ohřátí, ještě v pytlíku jsem hmotu vyhnětl za tepla, vyndal a udělal jsem z obou placku, ty jsem dal na sebe. Přes igelit rozválel a postupně překládal jako listové těsto. Po 5 ti přeloženích šla též do formy. Bude mramorované ? ?.

Hodnocení :

1 čtvrtina mýdlové hmoty.

-Mýdlo by mělo být měkké (nenasycený olej) ale tvrdší než draselné.Ve výsledku je tvrdost  asi stejná jako běžné mýdlo, které používám doma (kostka za 15 kč). No možná trochu měkčí.

-Myje určitě lépe než to kupované.

-Pěnivost nijak velká ale to co kupuji nepění skoro vůbec.

-Trvanlivost pěny jsem zkoušel tak, že jsem dal mýdlo do sklenice vody, uzavřel víčkem a zatřepal. Po vyndání mýdla pěna spadla teprve po 5ti minutách. Ta u kupovaného byla poloviční a rozpadla se skoro okamžitě.

-Na ruce působilo tak nějak stejně jako kupované. Při mydlení se ukázalo, že v mýdle se nespojily úplně ty nastrouhané hobliny a v mýdlové mase byly sem tam otvory. Dojem byl neutrální. Snad jenom, že bylo velmi slabě cítit ještě po těch řízkách. Manželka prohlásila, že to je „správňácké mýdlo pro masožrouty“. V pohodě se spotřebovalo v koupelně na ruce.

2 čtvrtina mýdlové hmoty.

Totéž jako v první ale bylo v koupelně používáno s větší spokojeností, přeci jenom barva víc ladí oku..

3 čtvrtina mýdlové hmoty.

Byla prohlášena za toaletní mýdlo. S tím lanolínem manželka prohlásila, že je podstatně lepší než to kupované, barva prý je sice dost „řvavá a provokativní“ ale ta vůně to vyrovnala.

Vůně řízků se změnila na levanduli, celková spokojenost.

4 čtvrtina mýdlové hmoty.

Neměla takový úspěch jako předešlé, glycerin sice působil příjemně ale lanolin je prý lepší.

Vůně taktéž prý dobrá, k barvě „mramor“ se vyjádřila rodina, že je to jedno

„ale když si chci hrát ?“

7 c)

Pěkný propadák-mýdlo z popela, které již myje ale je jak bláto.Vl. Předpis.

http://www.silvarium.cz/lesnicka-prace-c-01-06/dreveny-popel-odpad-nebo-cenna-surovina

http://www.ireceptar.cz/zahrada/uzitkova-zahrada/dreveny-popel-jako-hnojivo-vapnik-draslik-fosfor/

http://www.magazinzahrada.cz/rady-a-tipy/dreveny-popel-vytezte-z-nej-maximum.html

Výluh z popela. Potaš.

Rok 2009 a další čarodejnice, ty to jistí. Popela bylo tentokrát mnohem víc. Tři plné pytle.

Doma po zvážení to bylo něco přes 15 kg. Nastartoval jsem a jel pro dalších 5 kg.

Z těch 20 kg popela jsem vyloužil na dvakrát po 15 l výluhu.

Výluh jsem přefiltroval přes plachetku, a naposled ještě přes buničitou vatu, nebyl sice úplně čistej ale zdálo se, že bude vyhovovat, dal do kotle Brutar a zatopil. Když jsem těch 30 l vyvařil na polovinu a zdálo se, že by to mohlo stačit, odebral jsem 1 l do nádoby a dal chladit do studené vody. Došel jsem do lednice pro vajíčko a dal do vychlazeného výluhu. Vejce se potopilo, prostě odmítlo plavat. Výluh jsem nalil zpátky do kotle a přiložil dřevo. Ješte dvakrát jsem měřil s vejcetem hustotu. Když bylo výluhu asi 8 l tak začalo plavat. Oškrabal jsem potaš ze stěn kotle a roztok vylil do hrnce. Z potaše jsem tentokráte nedělal louh, reakcí s páleným vápnem jako v prvním receptu. To se neosvědčilo! ! Nedoporučuji. 

Další přísady:

550 g syrového hovězího loje,

550 g syrového vepřového sádla.

Sádlo a lůj jsem nakrájel na kousky tak 2×2 cm a nechal vyškvařit. Scedil jsem škvarky přes plátno a ze směsi tuků navážil 1 kg. Vyšlo to skoro akorát.

Po celodení práci u kotle jsem šel spát. V neděli jsem dal tuk do 10 l hrnce a na sporák. Když se tuk roztavil tak jsem na něj nalil 1 l roztoku potaše a míchal vařečkou. Při počátku a ve varu začala hladina pěnit a šumět, nebyla to snad ani pára ale kysličník uhličitý uvolňovaný reakcí potaše s tukem po zhruba 30 minutách pěnění ustalo, tuk dostal další dávku 1 l potaše. Když po 30 minutovém varu šumění opět přestalo tak jsem již přidával potaš po 1 dl. Pokaždé si mýdlo zašumělo. Usoudil jsem, že až nebude šumět bude reakce dokončena. Spotřeboval jsem celkem 5,3 l roztoku potaše, už jsem se bál, že pojedu pro další popel. Tady pozor každý z vás bude mít jinak silný louh, tak s tím počítejte. Průběžně jsem kontroloval zásaditost roztoku mýdla lakmusovými papírky. Potvrdilo se, že pokud mýdlo po přidání potaše šumělo bylo skoro neutrální. Po posledním přidání potaše již nešumělo nebo spíše málo a jeho zásaditost stoupla na pH 9 což je mírná alkalita. To ovšem u sody a nebo potaše nevadí jejich „žíravost“ je proti louhu sodnému a nebo draselnému zanedbatelná. Nakonec soda se běžně používá při praní na změkčení vody. Takže podle mě bylo hotovo. No jo ale ten výsledek nebyl nic moc….. Krémová hmota barvy světlé podobná tak trochu řídkému pudinku……. Vzniklo mýdlo, které nebylo vysoleno a zůstal v něm všechen glycerin i s vodou z roztoku potaše. No taková jakoby šlichta. Prostě pravé osadnické mýdlo z dob osidlování divokého západu. Po zvážení jsem měl 5,9 kg mýdlové hmoty. Odhadoval jsem, že na 1kg tuku tam bylo ještě tak cca 4 l vody a zbytek potaš.

Do dalšího vaření (na odpaření vody) se mě již moc nechtělo, takže jsem to nalil do umělohmotného kanystru a šel nosit věci do auta.

Hodnocení :   

Pračka.

S manželkou jsem se dohodl, že to vyzkouší v pračce. Stejně již léta (abych nekecal, 4 roky) používá doma vyrobené mýdlové vločky a na změkčení vody sodu. Tak prý dá ten SLIZ

(její název osadnického mýdla) přímo do bubnu i se sodou. Výsledek, na barevné bez problémů, u bílého na vyvářku, musela dát do aviváže víc levandulového octa než na vločky. Ocet se musí dávat po praní s mýdlem proto aby se odstranily zásadité mýdlové sraženiny na prádle, jinak je hrubé a na omak drsné. Dávkování zvýšila asi 2x protože je tam prý víc vody než mýdla. Později prohlásila, že to mýdlo v pračce víc pěnilo než obvykle. Což by potvrzovalo údaje z literatury, že draselná mýdla jsou rozpustnější a pěnivější.

Použití v koupelně.

K mytí rukou se osvědčilo, naředil jsem ho lihem  a cukrovým roztokem (viz II. díl, průsvitná mýdla), naparfémoval levandulí a nalil do dávkovače na tekuté mýdlo. Pěnivost a rozpustnost podstatně větší než u tvrdého mýdla a díky obsahu glycerinu mám dojem, že i pokožce rukou neškodí. Díky glycerinu, lihu a cukru, je částečně průhledné s nádechem do mléčné barvy.

Myje velmi dobře a sklidilo největší úspěch.

Manželka ho dokonce párkrát použila jako šampon na vlasy, s oplachem octovou levandulovou aviváží, pouze naředěnou 1 : 1 s vodou.

Po částečném proschnutí vlasů si je ještě promasírovala lihovo-olejovým výtažkem z břízy a kopřiv, který dělám vždy na jaře. Zářila nejen ona ale i vlasy.

Domácí solvina:

Ještě větší upotřebení našlo v dílně, hlavně na šmír. Do pixly jsem přidal k mýdlu ještě dřevěné piliny a lžíci terpentýnu (dalo by se asi použít i syntetické ředidlo, nezkoušel jsem), vznikla perfektní „solvina“, piliny mýdlo zahustily a terpentýn zajistil větší účinnost mytí, viz. recept v II. díle.

Alespoň u „solviny“ jsem měl lepší pocit než u kupované. No dyť, já tam měl dřevěné piliny a v kupované byl písek.

Domácí pokus :

Tady musím zmínit ještě, že jsem po příjezdu domů odlil cca 1 l roztoku a mýdlo dal vařit, velmi pomalý var. Zahustil jsem ho za stálého míchání až na 4-5 dl . Přestal jsem když se na povrchu začala objevovat kapalina (nebylo ji moc). Po olíznutí byla sladká (glycerin ?) usoudil jsem, že v mýdle je již tak málo vody, že glycerin se nemá v čem rozpouštět a vyděluje se z mýdla.

Po vychladnutí na cca 60 st. C jsem přidal do trochy vody modrou barvou, jednu lžíci lanolinu, lžíci levandulového oleje a pečlivě rozmíchal. Směs jsem nalil k mýdlu, lanolin je dobrý emulgátor a tak se vše dobře rozmíchalo. Rozlito za tepla do třech formiček. Bylo sice dost měkké ale dobře pěnilo Manželka se po čase ptala zda to modré mýdlo co bylo v koupelně, ještě nemám, ptal jsem se proč a odpověď zněla….Nóó bylo dobrý, na ruce ušlo… Takže oni ti osadníci na tom nebyli až tak špatně…. Možná by jim stačilo mýdlo zahustit a nebo vysolit.

Závěr,

je to použitelné a pokud vám nebude vadit, že je to „SLIZ“, tak si s tím umyjete ruce i vlasy a vyperete prádlo. Viz recept v II. díle na „mýdlový sliz na praní“.

Musíte pouze dát pozor na dávkování potaše, každý z vás ji uvaří jinak silnou (různé druhy stromů a tím pádem i popela, filtrace, vyluhování a pod.) a tudíž se musí hlídat šumění roztoku vařeného mýdla.

Pokud již nešumí přidané (malé) množství potaše tak to znamená, že všechny mastné kyseliny oleje nebo tuku jsou již zreagovány (zmýdelněny) a další přídavek potaše bude neúčinný a pouze zvýší alkalitu výsledného mýdla. Pokud budete používat výluh jako osadníci, vždy dojdete k většímu množství vody a tudíž k řidšímu mýdlu.

Máte tři možnosti.

1)

zahustit výluh potaše tak aby vajíčko nebo brambora v něm alespoň  plavaly. Podle mne je to nutné. Mýdlo je již trochu tužší asi jako vaselina.

2)

Po zmýdelnění mýdlo zahustit delším varem.

3)

Mýdlo alespoň jednou vysolit.   

7 d)

Babička to zachraňuje. Základní mýdlo. Vl. předpis.

Babička vařila mýdlo vždy z hovězího loje a ze sádla na kterém smažila řízky. Případně pokud bylo tak ze střevního, to vždy smrdělo. Případně z plsního a břišního. Loje bylo u řezníka vždy dost a skoro zadarmo. Pokud se pamatuji, bylo mě 12 let, tak to bylo z cca 5 kg loje a sádla.  Na toto množství je i tento babičin recept :

Ingredience : I. varianta.

5 kg hovězí lůj a nebo vepřové sádlo.Většinou se jednalo o směs obou tak půl na půl.

Rostliné tuky se tenkrát moc nepoužívaly.

705 g louh sodný,

1 kg (pytlík) kuch. soli, stejně ji nespotřebujete,

5-6 l měkké deštové vody, dnes je lepší destilovaná (deštovka bývá někdy slabě kyselá). Stačí tzv. technická-do akumulátorů aut, koupit třeba na pumpě.

Ingredience : II varianta.

5 kg loje a vepřového sádla, půl na půl,

0,5 kg kalafuny nebo přepuštěné smůly.

728 g louhu sodného,

kuchyňská sůl,

5-6 l měkké vody.

Postup, var. I :

Syrové sádlo, pokud bylo, tak bylo vždy tzv. břišní, plsní a od střev. Nehodilo se jako potravina (smrdělo), nakrájelo se na kostky jako lůj. Použité sádlo po smažení, vždy rozehřála a přecedila přes plátno aby odstranila připálenou strouhanku, nerozvářela ho ve vodě aby se vyčistilo. Hovězí lůj nakrájela na kostky a vyškvařila, po přecezení nalila lůj do sádla, v „prádelňáku“. Toto byl v její mluvě zhruba 10 litrový hrnec ve kterém vyvařovala po vyprání menší kousky prádla v mýdle a sodě (kuch. utěrky a kapesníky).

V dalším menším hrnci rozpouštěla ve 2 litrech vody louh. Pamatuji jak mě vždy vyhnala aby na mě nic nekáplo. Při rozpouštění se dává louh v pecičkách po částech lžící, další lžíci dáme až po rozpuštění (opatrně mícháme) předešlé dávky. Při tomto množství louhu hrozí, že se bude roztok vařit. Když k tomu dojde tak ho zchladíme dalším litrem vody. Rozpuštěný louh se naleje na olej a dá se vařit.  Po začátku varu se musí intenzivně míchat, mýdlová hmota se začíná kalit a houstnout. Mýdlo bublá a zvedá se, musíme sice dosáhnout toho aby reakce došla ke konci ale nesmí se nám udělat hustá nemíchatelná směs (hrouda). Pokud mýdlo příliš zhoustne tak přilijeme přiměřeně vody, tak po jednom decilitru. Držíme se toho, že kapaliny pod mýdlem by mělo být tak asi polovina množství mýdla, (cca 2-2,5 l). Po cca 2 hodinách by mělo být mýdlo již uvařené, husté a hladké. Pomocí lakmusových papírků změříme alkalitu, měla by být maximálně pH 8,5. Mýdlové hmoty bychom měli získat tak cca 7-8 litrů.

Ve studeném procesu se tato konzistence mýdla nazývá „fáze stopy“. To značí, že když hrábneme do povrchu tak se brázdička po vařečce nevyrovná do hladiny okamžitě ale nechává za sebou stopu. Odstavíme z ohně a necháme vychladnout. Nejlépe druhý den (24 hod. zrání) odřízneme vrchní koláč mýdla od stěn hrnce. Kapalinu pod mýdlem slejeme a vyhodíme. Mělo by jí být tak 1-2 litry. Babička říkala, že sice je tam rozpuštěné mýdlo ale bude to bez práce s vysolováním. Kusy mýdla umyla ze spodu od nečistot případně oškrabala. Na mýdlovou hmotu se nalijou 2 litry čisté vody a povaří. Necháme vychladnout na 50-60 st. C.

Obsah by se měl zřetelně rozdělit na mýdlovou vrstvu a spodní kapalinu. Pokud ne, tak je potřeba přidat sůl. Měly by stačit max. tak 2-3 lžíce soli. Necháme opět vychladnout, mýdlový koláč se nastrouhá a nechá vysušit, pokud je to potřeba. Dnes doporučuji mýdlo prohnat strojkem na mletí masa. Většinou je mýdlo tvrdé tak, že se může přímo barvit, přidat voňavý olejíček, lanolin, glycerin a pod.

Toto samozřejmě babička nedělala a po zchladnutí na těch 50 st. C ho dávala (napěchovala za tepla) přímo do formy. Žádné vysolování, strouhání, olejíčky a pod.

Postup var. II.

Část louhu cca 0,5 l se nechá v hrnci a přidá se kalafuna. Po zmýdelnění varem se přilije k tukům s louhem v druhém hrnci. Ostatní stejné jako ve variantě I.

Hodnocení : Varianta I.

Já osobně (stejně jako babička) toto mýdlo hodnotím jako tzv. základní. Je to kvalitní jádrové mýdlo s velkým obsahem mastných kyselin. Je z něj možno bez problémů vyrobit buď změnou technologie a nebo přídavkem barev, vůní, lanolinu nebo glycerinu, kterékoliv mýdlo, které si přejete.

Je to mýdlo tvrdé, přiměřeně pěnivé a dobře myje. Doporučuji.            

Hodnocení: Varianta II.

Tak toto je klasické základní mýdlo, tvrdé, jádrové (vlastnosti jako var. I.). Navíc díky kalafuně s vysokou pěnivostí. Ostatní stejné jako var. I.

7 e)

Babičin triumf. Holicí mýdlo. Vl. předpis.

Tak toto mýdlo dělala babička dědovi aby se měl čím namydlit když se holil břitvou.

Do tohoto mýdla se přidávala upravená borovicová smůla nebo kalafuna. a také menší množství ricinového oleje. Kalafuna je destilační zbytek z pryskyřice borovic. A při zabijačce se používá při paření prasete na odstranění štětin z kůže. A též ji používají elektrotechnici k pájení kovů. Když ji byl nedostatek, tak se borovicová smůla nasbíraná v lese dala do hrnce a zalila vodou. Smůla se dávala i s kousky kůry, nečistila se. Když se voda začala vařit a smůla se rozpustila, tak to babička přecedila. Zbytky kůry se hodily do kamen krásně hořely.

Přecezená se dala vychladnout a voda se slila. Smůla se dala do „smolňáku“ kde se ještě zahřála nad 100 st. C max. 120 aby se odpařila zbytková voda a terpentýn. Horká, teď už kalafuna se nalila do studené vody kde ztuhla. Po rozlámání šla do plátěného pytlíku, pro pozdější použití. Když se vařila smůla ve smolňáku tak to vždy vonělo na celý statek terpentýnem, který se odpařoval ze smůly. Toto mýdlo vařila ve dvou provedeních, levnější a dražší, lišila se od sebe pouze množstvím ricinového oleje a kalafuny

Ingredience :

1 kg tuku (vyškvařené sádlo a lůj,  půl napůl),

10 (20) dkg ricinový olej,

10 (20) dkg převařené smůly a nebo kalafuny,

10 ml výluhu levandule v lékařského glycerinu (výroba viz. dole),

10 ml levandulového oleje (výroba viz dole),

kuchyňská sůl,

4 l destilovaná voda.

Výpočet :

Lůj má 143 mg na 1 g tuku,

sádlo má 141 mg na1 g tuku,

ricinový olej má 128,6 mg na 1 g tuku,

kalafuna má 46 mg na 1 g pryskyřice.

Použijeme SAP sádla aby bylo mýdlo mastnější.

Tuky (lůj, sádlo)…141 g NaOH. Použijeme SAP pro sádlo-superffating.

Olej, ricin (10 dkg)….12,86 g NaOH (20 dkg 25,72 g NaOH)

Pryskyřice(10 dkg)….4,6 g NaOH, (20 dkg 9,2 g NaOH)

celkem :158,46 g NaOH ( 20 dkg ricin a kalafuna-175,92 g NaOH)

Množství levandulového oleje zanedbáváme mýdlo bude mastnější a příznivější pro pokožku

Postup :

Rozehřejeme tuky (lůj, sádlo a ricinový olej). V 1 l vody rozpustíme153,46 g  louhu sodného (165,92 g) a přilijeme do tuků. Zbývajících 5 g (10 g) louhu rozpustíme ve skleníčce s 2-3 dl vody a v malém hrnci povaříme 30 min. s kalafunou. Zmýdelněnou kalafunu nalejeme do hrnce k tukům a uvedeme do varu. Když se mýdlo zahustí do fáze stopy

(doba tak 30 min-1-1,5 hod.) tak mýdlo necháme dozrát do druhého dne.

Další postup rozdělím na původní, babičky a můj alternativní.

7 e1)

Babiččin postup.

Druhého dne se mýdlo odřízne od krajů nádoby a mydlářský louh se vyleje. Spodní strana mýdla znečištěná mydl. louhem se omyje vodou a kartáčkem, případně oškrábe. Dá se do hrnce s 0,5 l vody, po prohřátí k varu se zjistí zda se mýdlo rozdělilo, pokud ne, tak se přidá 1 lžíce soli. Účelem je pouze dostat dvě vrstvy ne provést úplné vysolení, takže pokud stačí jedna lžíce soli, tak druhou nedáváme. Pokud se mýdlo rozděluje samo tak nevysolujeme vůbec. Po rozdělení, a vylití spodního louhu, ještě za tepla (max. 50 st C.) nalijeme do hmoty levandulový glycerin a levandulový olej, hmotu musíme za přihřívání intenzivně míchat, glycerin a olej se špatně spojují s mýdlem. Po spojení nalijeme, ještě teplé do forem. Babička na to měla takové hranaté a dlouhé formičky. Rozměry 3 x 3 cm a dlouhé 10 cm.

Tady si musíte rozhodnout sami…. Pokud vysolíte větším množstvím soli dostanete jádrové mýdlo s malou částí glycerinu. Když se vysolení neprovede tak bude část glycerinu v mýdle část v mydl. louhu. Babička vysolovala vyjímečně, to vždy tvrdila, že má špatný tuk a nebo louh.

7 e 2)

Můj postup.

Druhého dne po uvaření mýdla se louh slije a k mýdlu přidám 2-3 l čisté vody.

Po provaření vysolím do úplného rozdělení, 3-5 lžic soli stačí. Nechám vychladnout. Po oddělení od louhu mýdlo nastrouhám, do vloček přidám levandulový glycerin a olej, promísím. Hnětení provedeme běžným mlýnkem na maso. Stačí vločky promlýt 2x a máme hotovo. Manželka opět silně protestovala…..Musel jsem mlýnek vyvařit ve vodě, ničemu jinému nevěřila…..

Teď když to píšu tak mě napadlo, že by se mýdlo nemuselo vůbec strouhat (blbá a náročná činnost a svaly trpí)  a přímo ho v kusech prohnat mlýnkem.

Hodnocení :

Babičino holicí mýdlo bylo takové hebší jemnější a bylo znát větší množství glycerinu.

Obě, babičino i moje, překrásně pění a pěna je trvanlivá. Ještě lépe je na tom mýdlo, které obsahuje zvýšené množství (20 dkg) ricinu a kalafuny Vůně je příjemná a nevtíravá. Taková jakoby rozkvetlá louka. Ta levandule je totiž trochu „šmrcnutá“ vůní terpentýnu a ta kombinace je fajn. Platí samozřejmě pouze při použití převařemé smůly.

7 f)

A tak přišel ke cti „zdravý selský rozum“, chemie zmýdelňování tuků a lakmusové papírky. Výroba teplou cestou za použití prací sody a vysolení. Vl. předpis.

Zdroje :

http://www.kutilov.cz/chemikalie/uhlicitan-sodny-soda-lehka-kalcinovana–1-kg

Další viz. bod 7c, velmi podobná výroba.

V tomto receptu se budu zabývat výrobou mýdla za použití sody. V době kdy recept vznikal tak jsem ještě neměl přepočítané poměry na zmýdelnění tuků za použití Na2CO3 a K2CO3.

Dnes to již neplatí a v tabulce, která je uvedena v druhém díle jsou již příslušné hodnoty přepočítané a jsou k dispozici. Taktéž musíte vzít v úvahu, že na trhu je většinou soda krystalová, kalcinovaná málo a nebo si ji musíte vyrobit. Krystalové sody je potřeba podstatně více a na ni není přepočet SAP v tabulce proveden. Tabulka platí pouze pro sodu kalcinovanou. Původně jsem chtěl tento recept vyřadit, protože dnes již není potřeba jeho technologii znát. Stačí se totiž podívat do tabulky a vypočítat potřebné množství sody na násadu tuků. Navážit, rozpustit, uvařit.

…..Jak jednoduché……

No jo ale co když tu tabulku nebudu mít k dispozici a moje digitální váhy budou bez baterií a nebo nepůjde proud. V takovém případě budu velmi rád, že ovládám technologii výroby mýdla, ke které nepotřebuji váhy, tabulku a nic moderního.

Stačí pár údajů v hlavě a zdravý selský rozum.

Vycházíme z toho, že známe :

Váhu a nebo objem tuku.

Známe poměry tuk : zásada a poměr tuk : voda.

Tuk : Uhličitan draselný, potaš – 5 : 2, tady pozor ne výluh z popela

ale suchá odpařená potaš.

Tuk : Uhličitan sodný, prací soda kalcinovaná – 3 :  1.

Takže na 1 litr tuku asi 300 g sody.

Dále víme, že na  rozpuštění louhu se udává množství vody v poměru k tuku :

Tuk : voda 3 : 1 (Překrásný prográmek, soapCalc udává 38% na váhu tuku)

Toto množství vody se používá u vaření mýdla za použití tzv. studené cesty a silných zásad, louhu sodného a draselného a většinou bez vysolení. Tady je malé množství vody výhodou.

Ale tento recept je za použití sody a teplé cesty, tzn.vaření mýdlové hmoty s následným vysolením mýdla. Tady je naopak výhodnější množství vody zhruba 2-3x větší.

Takže z toho plyne, že poměr tuk : voda u vaření mýdla se sodou je tak 1 : 1 až 1 : 2.

Já jsem používal i poměr tuk : voda 1 : 2 až 1 : 3. Zvláště u jádrových tuků (kokosový tuk,  palmojádrový tuk a hovězí lůj)  je to výhodné při vysolování. Při použití olejů je lépe množství vody snížit, 1 : 2.

Ingredience :    

Tuk, nejlépe hovězí lůj a nebo sádlo, oleje, jakékoliv. Použité v kuchyni ke smažení se doporučuje přefiltrovat a vyčistit několikerým provařením s vodou. 

Prací soda, kalcinovaná, nebo krystalová.

Měkká voda, deštová a nebo říční, nejlepší je destilovaná ale ta je zbytečně drahá,

kuchyňská sůl.

Postup :

Pokud nemáme sodu kalcinovanou tzn. bez krystalové vody, tak ji vypražíme.

Dáme krystalovou sodu na pekáč a v troubě pečeme až do rozpadu krystalů. 1 kg jsem pražil při 150-180 st. C cca 1 hodinu. Dostaneme jemně sypký, bílý prášek.

Vyškvařený lůj, sádlo a nebo použitý olej dáme do hrnce a rozehřejeme. POZOR hrnec musí mít alespoň 2-3x větší obsah než bude součet všech surovin. Při zmýdelňování tuků sodou hmota silně při reakci pění, zvláště zpočátku, uniká vznikající kysličník uhličitý.

Množství tuku máme zváženo nebo alespoň odhadneme objem, úplně to stačí. Vycházíme z toho, že tuky a oleje jsou lehčí než voda  tak okolo 0,8-0,9. To znamená, že jeden litr tuku bude vážit tak 800-900 g. Z množství tuku odhadneme množství kalcinované sody. Ze shora uvedeného poměru plyne, že množství sody bude jedna třetina množství tuku. Sodu rozpustíme ve vodě, která se má v poměru k tuku též 1 : 3 (studená cesta). Používáme teplou cestu a tak se vody dává 2-3x více tzn. poměr tuk : voda, 1 : 1 . Tuk ohřejeme a sodný roztok za varu postupně přiléváme, vždy když hmota přestane šumět tak přilejeme další cca 1dl dávku. Přiléváme tak dlouho až po přilití roztoku sody hmota nešumí, je hotovo. Pokud ale i po přilití poslední dávky roztoku sody hmota šumí a další nemáme, rozpustíme další část sody ve vodě a roztok přiléváme až mýdlo nebude šumět. Změříme pH lakmusovými papírky, měli bychom dostat hodnotu mezi pH 8-9. Mýdlo se nechá pořádně provařit a po částečném zchlazení na 70-80 st. C vysolíme. Postupně dáváme vždy lžíci soli. Po rozdělení mýdla na spodní louh a vrchní vrstvu mýdla necháme zchladnout. a znova změříme alkalitu, pokud je pH okolo 8-8,5, je to v pořádku, pokud ne a je vyšší, tak se musí mýdlo ještě jednou vysolit. Vrchní mýdlo odřízneme od stran hrnce a mydlářský louh vylejeme. Pokud je potřeba tak se spodní strana zchladlého mýdla omyje a nebo oškrábe. Mýdlo se namele na strojku na maso a dá do plátěného pytlíku, kde je k dalšímu upotřebení. Mýdlo je také možno znova rozvařit ve vodě a opětovně vysolit, ke zlepšení čistoty. Většinou to není potřeba. Namleté nudle ohřáté s trochou vody se dávají dle potřeby do formy kde ztuhnou a nebo se přidávají různé vůně a zlepšující přísady. Nejlepší promísení nastává opět v mlýnku na maso, když do nudlí nebo vloček přidáte voňavé olejíčky, barvy, léčivé přísady a nebo glycerin tak stačí jednou dvakrát promlet a je hotovo. Potom ohřát a dát do formy.

Hodnocení :

Klasické tvrdé mýdlo pokud převládá lůj a nebo sádlo. Pokud je více oleje, je mýdlo měkčí ale to neznamená, že bude měkké jako vaselina. Krásně pění a pěna má poměrně velkou trvanlivost. Ještě k těm pH papírkům, pokud budete postupovat tak jako já již několikrát, tak nebude ani nutné žádné měření pH.

Dělám ho dnes již „jak na běžícím páse“ a alkalitu už ani neměřím. Není to potřeba. Prací soda a potaš je slabá zásada a k poškození pokožky nemůže prakticky dojít, i při předávkování. Je to takové základní mýdlo do domácnosti

7 g) Vystřízlivění aneb v jednoduchosti je kvalita. Jednodruhová mýdla.

Tak tato tři mýdla vycházejí z nejdostupnějších a nejlevnějších surovin na našem trhu, což jsou lůj, sádlo a slunečnicový olej. Jedná se tvrdá základní mýdla. Pro bohatost pěny a její trvanlivost je přidána kalafuna a ricinový olej. Tady pozor, používáme vypočtené množství louhu sodného (všeobecně zásad), nedochází k tzv. přetučnění (superfatting). Přetučnění se používá jako pojistka aby nedocházelo k velké alkalitě mýdla a mýdlo bylo trochu mastnější (toto se víceméně používá u mýdel pro okamžité použití). Tato tři mýdla jsou vyráběna na pozdější použití kdy se dodávají přísady. Kdybychom mastné přísady (vonné oleje) daly hned při výrobě mýdla tak se stává, že při dlouhém uskladnění (rok a více) žluknou. Proto se dodávají později, do dříve vyrobených a namletých vloček společně s barvivy a vůněmi.

Budeme ho vyrábět dvěma způsoby. Teplou a studenou cestou. U teplé s vysolením a u studené na louhu s glycerinem. Snažte se pokud možno vysolení nepoužívat vůbec,

glycerín, který potom v mýdle zůstane ho zjemňuje. U všech receptů se používá namletí

vzniklého mýdla na masovém strojku (díry průměr 3-4-8 mm) a následné uskladnění v plátěném

pytlíku, nepoužívejte igelitový. Na teplé cestě meleme mýdlo hned druhý den po zmýdelnění,

u studené, až po uzrání mýdla což je min. 6 týdnů .

Známe :

Lůj 143 mg / 1 g tuku,

sádlo 141 mg / 1g tuku,

slunečnicový olej 134,5 mg / 1g tuku

ricinový olej 128,6 mg / 1g tuku,

Kalafuna 46 mg / 1 g pryskyřice.

Ingredience :

1 kg vyškvařeného hovězího loje,

1 kg vyškvařeného vepřového sádla,

1 kg slunečnicového oleje,

3 x 10 dkg kalafuny,

3 x 10 dkg ricinového oleje,

pixla louhu sodného,

1 kg kuch. soli,

měkká nebo destilovaná voda.

7 g 1)

Mýdlo z hovězího loje s kalafunou a ricinovým olejem. Vl. předpis.

Postup teplá cesta :

1 kg loje roztavíme společně s 10 dkg kalafuny a 10 dkg ricinového oleje. Směs ohřejeme na 60-70 st. C a intenzivně mícháme. Postupně přiléváme roztok 160,46 g louhu sodného ve 2 l vody.

Postupně ohřejeme k varu a za stálého míchání necháme zhoustnout. Pokud se nám směs nedělí na dvě vrstvy, tak ji naředíme ještě další vodou. Nesmí se nám utvořit nemíchatelná tuhá směs, hrouda, mýdlo musí být míchatelné. Pokud se ani po naředění mýdlo nerozdělí tak ho vysolíme. Po vysolení necháme ztuhnout a do druhého dne vyzrát. Vrstva mýdla se odřízne, spodek vyčistí a namele na mlýnku na maso.

Postup studená cesta :

1 kg loje roztavíme společně s 10 dkg kalafuny a 10 dkg ricinového oleje. Postupně přiléváme roztok160,46 g louhu sodného v 400 ml vody. Směs ohřejeme na 60-70 st. C a intenzivně mícháme. Po „fázi stopy“ se mýdlo nalije do forem a nechá ztuhnout. POZOR tady se musí bezpodmínečně počkat s uzráním mýdla alespoň 6 týdnů. Jinak hrozí popálení pokožky nezreagovaným louhem. Po uzrání se nakrájí na kostky nebo umele.

Hodnocení :

Teplá cesta.

Tvrdé základní mýdlo bez přetučnění k dlouhodobému uskladnění. Nežlukne v průběhu roku a více.

Získáme velmi tvrdé mýdlo až krupičkovité struktury (jsou to spíše mýdlové krystaly). Pokud se mýdlo vysolí tak je krupičkové skoro vždy. Velmi dobře myje a pění. Špatně se dává do forem, nejlepší je nudle po mletí uskladnit v plátěném pytlíku. Při následném zpracování se po smíchání s přísadami znova namele a nadusá do formy s trochou vody. Zahřejeme přímo ve formě (např. v troubě na těch 50-60 st. C). Osvědčila se teflonová na paštiku a nebo srnčí hřbet, umístěná v pekáči s vodou, nebo silikonové. Po vychladnutí se vyklopí a nařeže na kostky.

Studená cesta.

Taktéž tvrdé základní mýdlo bez přetučnění s vysokým obsahem glycerinu. Nežlukne v průběhu skladování.Po 6 ti týdnech je již mýdlo hotové a může se používat. Je poněkud měkčí než na „teplé cestě“ dělané mýdlo, protože obsahuje všechen glycerin. Krupičková struktura se neprojevuje tak výrazně, díky glycerinu.

7 g 2)

Mýdlo z vepřového sádla s kalafunou a ricinovým olejem. Vl. předpis.

Postup, teplá cesta.

1 kg vyškvařeného vepřového sádla, roztavíme společně s 10 dkg kalafuny a 10 dkg ricinového oleje. 158,46 g louhu sodného rozpustíme postupně ve 2 litrech vody. Do teplého tuku nalijeme postupně roztok louhu a zahříváme k varu. Nebojte se přidat i další vodu, bude se to lépe míchat. Po zhoustnutí do „fáze stopy“ by se měla mýdlovina ještě vařit tak

30 min až 1 hod. Jakmile se rozdělí na dvě vrstvy tak je hotovo. Pokud ne tak se přileje další

voda, cca 0,5 l. 30 min.povaříme, pokud se ani teď nerozdělí tak se mýdlovina vysolí.

Necháme vychladnout do druhého dne, po odříznutí mýdla od stěn hrnce nameleme na strojku na maso. Nudle se uskladní v plátěném sáčku.

Postup, studená cesta.

Tuk,olej, a kalafunu roztavíme, postupně nalejeme louhový roztok, tentokrát použijeme pouze  400 ml vody a intenzivně mícháme. Teplotu udržujeme na cca 60 st. C. Jakmile se nám začne směs zahuštovat do „fáze stopy“ tak na nic nečekáme a nalejeme ji do forem. Tady se musí též počkat na vyzrání těch 6 týdnů, jako u všech mýdel vyráběných za studena. Většinou se mýdlovina nerozděluje a obsahuje všechen glycerin. Pokud se rozdělí tak se snažíme tekutinu zamíchat do hmoty  Mýdlo je možno až po uzrání (min. 6 týdnů) namlet na strojku na maso. Je to výhodné pro další zpracování, kdy se přidávají různé zlepšující přísady.

Hodnocení :

Teplá cesta.

Snažíme se o nevysolování. Mýdlo je trochu měkčí než předešlé, díky složení mastných kyselin sádla oproti loji, zvláště pokud je přítomen glycerin (vaření bez vysolení). Krupičkování (krystalů) mýdla se spíše nedočkáme. Je výborně pěnivé, rozpouští se o něco lépe než z loje a dobře myje.

Je to takové mýdlo z odpadů, většinou se vyrábí po zabíjačce ze  smradlavého střevního a plsního sádla. Případně se přidává použité sádlo a olej ze smažení, po předchozím vyčištění.

Studená cesta.

Mýdlo je ještě měkčí než za teplé cesty, díky obsaženému glycerinu. Přesto jeho tvrdost je výborná, po uzrání a mamletí je univerzálně použitelné. Velmi dobře pění a myje.

7 g 3)

Mýdlo ze slunečnicového oleje s kalafunou a ricinovým olejem. Vl. předpis.

Platí, že čím měkčí tuk a nebo olej tak je mýdlo měkčí. Takže toto mýdlo by mělo být ještě měkčí než předchozí, vyjímkou u rostlinných olejů je kokosový a palmový tuk.

Postup teplá cesta.

Smícháme oleje a za teploty cca 60-70 st. C, pomalu přiléváme roztok louhu.

(2 l vody se postupně smíchají s 151,96 g louhu sodného). Postupně ohříváme do varu, po zhoustnutí do „fáze stopy“ vaříme ještě asi 30 min. Pokud se rozděluje tak necháme schladnout a po odříznutí  se namele. Nedělí-li se, dáme přídavek vody (0,5 l), pokud ani potom tak vysolíme. Snažíme se nevysolovat je potom jemnější. Namleté mýdlo se dá do plátěného sáčku.

Postup studená cesta.

Tuky ohřejeme a přiléváme roztok louhu tentokrát pouze ze  400 ml vody a 151,96 g louhu sodného. Po ohřátí na cca 60-70 st. C se začne při intenzivním míchání hmota zahušťovat a ve fázi stopy ji vlijeme do forem. Po ztuhnutí se vyndají a nechají 6 týdnů zrát. Uzrálé mýdlo se namele a dá do plátěného sáčku.

Hodnocení :  

Teplá cesta.

Tak toto mýdlo se nejlépe zpracovává při následném přidávání zlepšujících látek. Je přiměřeně tvrdé a tvárné, mletí nedělá žádné problémy, zvláště pokud nebylo vysoleno a nebo pouze částečně. Je znát že je vyrobeno z oleje a tudíž má nejměkší konzistenci ze všech tří mýdel. Pění, myje a trvanlivost pěny je na vysoké urovni. Při míchání s přísadami se s malým množstvím vody a dalších látek dobře mísí.

Studená cesta.

Ještě lepší plastičnost díky obsaženému glycerinu. Při přídavku dalšího glycerinu v následném zpracování se může stát, že ho bude tolik, že se bude glycerin vydělovat, tomu lze odpomoci malým přídavkem alkoholu a nebo cukru. Viz následující recepty ve II. díle..

8) Rozpustnost prací sody (uhličitan sodný), potaše (uhličitan draselný),

louhu sodného a louhu draselného ve vodě v závislosti na teplotě.

8 a)

Tabulka rozpustnosti prací sody (uhličitan sodný).

Nákup :http://www.kutilov.cz/chemikalie/uhlicitan-sodny-soda-lehka-kalcinovana–1-kg

Zdroj:Vikipedie

Rozpustnost ve vodě                     monohydrát                                 Rozpustnost v  rozpouštědlech

7 g/100 ml (0 °C)                          8,2 g/100 ml (0 °C)                       methanol (málo)
12,2 g/100 ml (10 °C)                   26,1 g/100 ml (20 °C)                   ethanol (ne)
21,8 g/100 ml (20 °C)                   58,89 g/100 ml (60 °C)                 glycerol , dle obsahu vody
29,4 g/100 ml (25 °C)                   56,53 g/100 ml (100 °C)
39,7 g/100 ml (30 °C)                   heptahydrát
48,8 g/100 ml (40 °C)                   16,90 g/100 ml (0 °C)
47,3 g/100 ml (50 °C)                   38,9 g/100 ml (25 °C)
46,4 g/100 ml (60 °C)                   dekahydrát
45,1 g/100 ml (80 °C)                   21,06 g/100 ml (0 °C)
44,7 g/100 ml (100 °C)                 93,67 g/100 ml (20 °C)
42,7 g/100 ml (120 °C)                 593 g/100 ml (60 °C)
39,3 g/100 ml (140 °C)                  542 g/100 ml (100 °C)

8 b)

Tabulka rozpustnosti potaše (uhličitan draselný)

nákup : http://www.fichema.cz/uhlicitan-draselny-potas-k2co3-kg-995-cas-584087-p-419.html

Zdroj:Vikipedie

Rozpustnost ve vodě                       seskvihydrát         

105,5 g/100 ml (0 °C)                     158,49 g/100 ml (0 °C)
108,2 g/100 ml (10 °C)                   167,25 g/100 ml (20 °C)
110,5 g/100 ml (20 °C)                   181,84 g/100 ml (40 °C)
112,3 g/100 ml (25 °C)                   202,67 g/100 ml (60 °C)
113,7 g/100 ml (30 °C)                   230,90 g/100 ml (80 °C)
116,9 g/100 ml (40 °C)                   268,60 g/100 ml (100 °C)
126,8 g/100 ml (60 °C)                   Rozpustnost v rozpouštědlech
139,2 g/100 ml (80 °C)                   ethanol (ne)
155,7 g/100 ml (100 °C)                 aceton (ne)
274 g/100 ml (200 °C)

8 c)

Tabulka rozpustnosti louhu sodného.

Nákup : http://www.kutilov.cz/chemikalie/

Zdroj:Vikipedie

Rozpustnost ve vodě                      monohydrát    

41,8 g/100 ml (0 °C)                      282,8 g/100 ml (12 °C)         
108,7 g/100 ml (20 °C)                  309,1 g/100 ml (20 °C
113 g/100 ml (25 °C)                     458,2 g/100 ml (40 °C)
118 g/100 ml (30 °C)                     640,5 g/100 ml (50 °C)
129 g/100 ml (40 °C)                   1 092,1 g/100 ml (60 °C)
146 g/100 ml (50 °C)                     tetrahydrát
174 g/100 ml (60 °C)                     485,77 g/100 ml0 °C)
313,23 g/100 ml (80 °C)                921,74 g/100 ml (5 °C)
346,31 g/100 ml (100 °C)
374 g/100 ml (125 °C)                    Rozpustnost v polárních     
418 g/100 ml (150 °C)                    rozpouštědlech
554 g/100 ml (200 °C)                    alkoholy

8 d)

Tabulka rozpustnosti louhu draselného.

prodej :

http://www.prator.cz/prator-cz/eshop/3-1-Chemicke-latky/0/5/71-Hydroxid-draselny-supiny

Zdroj:Vikipedie

Rozpustnost ve vodě                  Monohydrát                  

97,6 g/100 ml (0 °C)                  315,94 g/100 ml (33 °C)      Rozpustnost v polárních                                         
102,4 g/100 ml (10 °C)              343,73 g/100 ml (50 °C)      rozpouštědlech  
112,4 g/100 ml (20 °C)              445,58 g/100 ml (80 °C)      Ethanol

117,9 g/100 ml (25 °C)              581,58 g/100 ml (100 °C)    38,7 g/100 ml (28 °C)      
135,3 g/100 ml (40 °C)              Dihydrát                               Methanol     
140 g/100 ml (50 °C)                 401,1 g/100 ml (0 °C)          55 g/100 ml (28 °C)    
147,5 g/100 ml (60 °C)              500,1 g/100 ml (10 °C)
162,5 g/100 ml (80 °C)              691,9 g/100 ml (20 °C)
179,3 g/100 ml (100 °C)            1 163 g/100 ml (30 °C)
Autor : Miki

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Jak si vyrobit Pemikan

Tricia Drevetsová

Balíček s kalorií a výživou, který je schopen balení a skladování po dlouhou dobu, se pemmican často nazývá jídlem pro přežití. Vytvořen původními Američany a přijatý evropskými průzkumníky nového světa, je pemmican koncentrovaná směs tuku a bílkovin z libového sušeného masao. Slovo „pemmican“ je odvozeno od kořenového slova Cree „pimi“ pro „tuku“ nebo „mastnotu“. Tradiční maso používané v pemmicanu bylo z bizona, losa, jelena. Hovězí je také možné použít.
Tajemství dlouhé skladovatelnosti pemmican je ve správném nasycení masa tukem. Pemmican lze skladovat ve vzduchotěsných nádobách bez chlazení na chladném, tmavém a suchém místě. Pokud je vyroben a dobře uložen, může přetrvat roky nebo dokonce desetiletí. Jsou zprávy o pemmicanu, který vydržel 50 nebo více let.
Podívejme se na kroky k vytvoření pemmiku.

  1. Vysušte maso. Odřízněte veškerý tuk a pak jej nakrájejte na tenké vrstvy, jak je to jen možné, a umístěte ho na sušicí bednu na plné sluneční světlo. Další možností je umístit maso přímo na rošt s teplotou trouby při nejnižším nastavení. Maso musí být dostatečně suché, aby prasklo, když se ho pokoušíte ohýbat. Přidáním soli prodloužíte životnost. Čím více soli přidáte, tím delší bude životnost.
  2. Mletí maso. Nyní musíte maso rozemlít, dokud není ve formě prášku. Pokud nemáte kuchyňského robota, tak jej rozemelete v mixéru. Pokud se nacházíte v situaci přežití, nakrájejte maso na malé kousky a rozdrtíte ho na prášek.
    Objevte světově nejzdravější skladovatelné potraviny přežití!
  3. Vezměte tuk (lůj)a zahřejte v hrnečku, v troubě nebo na sporáku. Použijte nízkou teplotu po dobu několika hodin a nezapomeňte tuk míchat, dokud přestane bublat. Poté jej přefiltrujte přes sítko a oddělíte tak všechny větší  kousky.
  4. Maso smíchejte s jakýmkoli suchým doplňkem. Používáte-li nějaké ořechy nebo sušené ovoce, jako jsou rozinky, sušené třešně nebo brusinky, promícháme je se sušeným masem ve velké misce (ponechte místo pro tuk). Poznámka: Tyto doplňky zkracují dobu trvanlivosti.
  5. Přidáte tuk. Přidávejte jeden díl tuku na každé dva díly sušeného masa (v případě potřeby přidejte další tuk). Pomalu vylijte horký zkapalněný tuk do směsi masa a dobře promíchejte.
  6. Přidejte veškeré mokré doplňky. Pokud přidáváte mokré přísady jako med, javorový sirup nebo arašídové máslo, promícháme je nyní. Pokud se směs zdá příliš mokrá, můžete přidat trochu mandlové mouky, abyste dosáhli požadované konzistence. Můžete také přidat sůl na chuť, pokud se vám líbí. Poznámka: Tyto doplňky zkracují dobu trvanlivosti.
  7. Vytvořte pemmiku. Oblíbenou metodou je vytvarování směsi do misky. Nechte ji dobře ztuhnout, než jej vyjmete do čtverců nebo velikostí tyčí. Nebo můžete směs vytvarovat do koulí.
  8. Uložte pemmiku, nakrájenou do vzduchotěsných nádob, na chladném, tmavém a suchém místě nebo v mrazáku.

Existuje mnoho odrůd pemmicanu, ale všechny používají základní instrukce. Mnoho dalších receptů začíná poměrem základních složek 1: 1: 1:

1 šálek sušeného masa
1 šálek sušeného ovoce nebo bobulí
1 šálek roztaveného živočišného tuku

Pemmican je překvapivě sytý a dodává energii po dobu několika hodin.
Můžete experimentovat, abyste našli recept, který vám vyhovuje. Označte si pemmican, který vyrábíte se složkami a poměry, které jste použili, abyste věděli, jaké kombinace fungují dobře a jak byste mohli v budoucnu trochu upravovat určitý recept.

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Když nemáte váhu

1 plný hrnek o objemu 250ml:
druh potraviny váha 
voda 250g
mléko 260g
sušené mléko 150g
měkký tvaroh 200g
mouka 170g
krupice 200g
rýže 220g
moučkový cukr 200g
krystalový cukr 220g
strouhanka 150g
ovesné vločky 110g
smetana 250g
olej 245g
med 360g
sůl 300g
kakao 100g
bramborový škrob 220g
mleté ořechy 175g
Víte kolik váží?
potravina váha 
velká kostka cukru 6,2g
malá kostka cukr 4,7g
velké vejce 55-65g
středné vejce 50-55g
malé vejce 45-50g
střední žoutek 20g
střední bílek 30g
středne velká cibule 120g
středne velký brambor 100g
Lžičkové měření
potravina 1lžíce 1lžička
hl. mouka 10g 3g
hrub. mouka 12g 3g
krupice 12g 3g
bramborová moučka 12g 4g
rýže 18g 5g
ovesné vločky 8g 2g
krupicový cukr 15g 5g
moučkový cukr 12g 4g
sůl 10g 5g
kakao(prášek) 8g 2g
mleté ořechy 7g 2g

strouhanka 10g 3g
mletá skořice 12g 4g
prášek do pečiva 10g 3g
tekuté
voda 18g 5g
mléko 20g 5g
rozpuštené máslo 17g 5g
olej 20g 5g
ocet 15g 5g
smetana ke šlehání 12g 5g
med 18g 6g
pevné
máslo 15g 5g
tvaroh 20g 10g
hořčice 20g 8g
kečup 20g 8g

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Malá větrná elektrárna

Větrná elektrárna

Elektřina s vůní dřeva

Generátory dřevoplynu

Generátor dřevoplynu

ZDROJE ELEKTRICKÉ ENERGIE POHÁNĚNÉ LIDSKOU SILOU

Spalovací motory

Dřevoplyn bez dehtu rovnou z generátoru

Čistý dřevoplyn

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Co rozkládá Západní civilizaci

  • Kult okamžitého konzumerismu a krátkodobých výhod.
  • Iluze nacházení svobody v bezuzdném individualismu.
  • Klesající porodnost a nedostatečná péče o budoucí generace.
  • Zpohodlnělost a usínání na vavřínech.
  • Neochota riskovat a překonávat překážky.
  • Xenofilie čili preference cizího před vlastním.
  • Ztráta mužnosti a následné odzbrojování a neúcta k vojenství.
  • Oslabení pudu sebezáchovy.
  • Přetržení etnické a kulturní kontinuity minulosti s přítomností a budoucností.
  • Demontáž rodiny a přirozené sexuality.
  • Fragmentace společnosti do rozhádaných frakcí.
  • Relativizace morálních kodexů a stírání rozdílu mezi dobrem a zlem.
  • Vnímání světa a jeho událostí ideologickým filtrem zamlžujícím realitu.
  • Ztráta smyslu pro krásu a posvátno.
  • Tolerování netolerance a ustupování destruktivním ideologiím.

Skutečná Západní civilizace stála ideově na těchto zásadách:

  • Svoboda víry, bádání a projevu, směřující k tvořivosti.
  • Právo na beztrestný nesouhlas a ochrana menšinových názorů.
  • Právo na vlastní majetek a jeho ochranu.
  • Ohleduplnost k životu a vlastnictví druhých.
  • Rovná práva a povinnosti pro každého jednotlivce.
  • Povinnost prokázat veškerá nařčení vůči komukoli mimo pochybnost.
  • Povinnost chránit strádající, perzekvované a křivě nařčené.
  • Mnoha generacemi vytvořený návyk napravovat omyly, troufat si do dalšího zkoušení a dalších náprav, usilovat o zlepšování životních podmínek, zdokonalování nedokonalých věcí.
  • Oddělení ideologie od politické moci.
  • Tříbení osobního charakteru a pěstování skupinové soudržnosti.
  • Setrvačná pracovitost a podnikavost.
  • Svědomí, soucit a napravování křivd.
  • Touha po vědění a hledání smyslu existence.
  • Neustálé hledání pravidel, jimiž by dobro mohlo vítězit nad zlem.
  • Smysl pro rozličnost a ochota přijímat z jiných kultur užitečné, moudré či krásné prvky obohacující či zpestřující kulturu naši.
  • Smysl pro racionálno, logiku a kritické myšlení.
  • Smysl pro humor, drama a krásu a jejich umělecké vyjádření.

Tyto zásady jsou dnes rozloženy tzv. liberální „demokracií“.

Rubriky: Kolapsy civilizací | Napsat komentář

Konec evropské civilizace

Václav Podracký

Zánik nemusí být doprovázen rozbořenými stavbami, hromadami mrtvol a potoky krve, jak to vídáme v historických filmech. Tak jako máme převratně novou techniku, stejně tak existují i převratně nové, dosud nevídané a super moderní způsoby zániku. Jeden z nich právě prožíváme. Jen nepřátelé nejsou zatím dostatečně silní, aby toho využili k překvapivému úderu na přezrálou a zlenivělou civilizaci, aby pomalý zánik proměnili v katastrofu, tak jak to obvykle bývalo a jak nám ji podávají barvité historické filmy na příkladech Aztéků a Inků.

Opravdu je toto cesta vpřed?

Každá civilizace má svoje období vzrůstu, ústupu a zániku, nicméně ne vždy to musí být doprovázeno fatálním zánikem lidské populace, která je nositelem dané civilizace, a jejích základních kulturních znaků. Staří Egypťané sice zanikli a jako etnikum se smísili s Araby, dokonce zanikl i jejich jazyk.

Nicméně tato fatální okolnost se stala až hodně pozdě (od šestého století). Předtím jazyk i etnikum existovalo, stará egyptská kultura se přerodila do křesťanství, jazyk se stal obřadním a spisovným jazykem, chystal se nový vzestup. Nebýt arabského vpádu, nadvlády arabštiny a muslimského náboženství, asi bychom zde měli dodnes egyptský národ ve své plné kráse.

Řekové se dokázali přerodit třikrát, přijmout nové kulturní poselství a zachovat si existenci v nových podmínkách se starým etnikem i jazykem. Nemusím snad připomínat Číňany a Indy. Dovede se však přerodit dnešní Evropa? Dovede včas přijmout nové kulturní poselství dříve, než evropská etnika vymřou na nízkou natalitu a nechají se převálcovat jinými etniky fyzicky i kulturně?

Většina civilizací zanikla na neschopnost přizpůsobit svoje ideje a pravidla života novým podmínkám. Většinou šlo o zahleděnost do svých zdánlivě nepřekonatelných kulturních prvků bez schopnosti se na ně podívat kriticky. Dnes bychom to nazvali politická korektnost. Co vlastně připravuje náš zánik? Zanikneme jako Egypťané nebo se dokážeme přerodit do nových kulturních podmínek jako Řekové? Dále bych si dovolil vysvětlit fenomény, které společnost k zániku vedou.

Přímá fyzická devitalizace člověka civilizačními vlivy

I když nadměrné znečisťování prostředí je důležitým faktorem ovlivňujícím zdraví, nemyslím si, že je fatálním činitelem pro fyzický zánik etnika. Prostředí se vždy měnilo a lidská populace se dokázala změnám přizpůsobit hlavně působením zákona přirozeného výběru. Jen ta dnešní je toho zřejmě schopna mnohem méně, protože není přirozený výběr přizpůsobených jedinců k další reprodukci; za asistence vysokých zdravotnických nákladů se reprodukují i nepřizpůsobení jedinci.

Dříve alergické dítě nepřežilo bodnutí hmyzem. Alergie, zřejmě následek znečištěného prostředí, se tedy nedědila. Dnes se dědí a zároveň i šíří. To platí pro mnoho dalších faktorů, na které si člověk nezvyká, protože se před nimi chrání technickými prostředky (nebezpečná klíšťata, nebezpečné rostliny).

Somaticky významné prostředky: Léky s vedlejšími účinky, antikoncepce, chemické přípravky v potravinách – škodlivě působící přímo i geneticky. Snižující se odolnost v závislosti na používání antibiotik atd. To vše stále měněno s novými a novými prostředky, takže ani tělo samotné během života, ani generačně není schopno se přizpůsobit a to i v případě, kdyby existoval zákon přirozeného výběru.

Materiálně rozmařilý život vede k životnímu stylu nevyžadujícímu tělesnou námahu. Lidé odvykají námaze a jsou stále více neschopni většího zatížení. Ztrácejí řemeslné dovednosti, nedovedou pracovat přímo s prostředky materiálního světa. Všechno kupují hotové a využívají služeb. To neumožňuje přirozený výběr silnějších a schopnějších jedinců, kteří dříve vítězili v soutěži o reprodukci (to neznamená, že dříve museli zaniknout, ale pouze nezaložili rodinu, nebo ji neuživili). V tom je kontraproduktivním jednáním především sociální zabezpečení.

Závislost na materiálních prostředcích znamená v krizových situacích neschopnost se přizpůsobit životu mnohem více omezenému a tím i větší pravděpodobnost morálního selhání (opatření materiálních prostředků na úkor jiných). To se projevuje hlavně ve srovnání s jinými etniky, jejichž příslušníci mají skupinovou solidaritu i za cenu velkých obětí, dovedou za svoje etnikum a kulturní hodnoty obětovat i život.

Závislost na materiálních prostředcích může být fatální při požadavku omezenějšího materiálního života. V tomto mají výhodu zaostalejší národy: třeba na Ukrajině dodnes lidé žijí ze svých polí a zajišťují si přímo řemeslné práce v rámci obce (opravy traktorů). Ještě v předchozí generaci si lidé alespoň sami stavěli domy, starali se o zahrady, pěstovali některá užitková domácí zvířata, děti byly alespoň částečně vedeny k práci. To už dnes téměř neexistuje, mladí lidé tráví většinu času u počítače, který jim somatickou zdatnost nevytvoří. To samozřejmě neplatí pro všechny lidi, jenže opak je v menšině.

Nadměrné vyčerpávání zdrojů sice nemusí být fatálním činitelem, pokud se naleznou zdroje jiné. Jenže takové zatím jsou jen na určitou dobu. Do vzdálenější budoucnosti není problém zdrojů vyřešen. Nebezpečím je spíše hrozící zápas o tenčící se a hůře dostupné zdroje.

Fenomén pravidel života

Tento fenomén je rozhodující pro zánik jakékoliv civilizace. Lidé se obvykle přizpůsobí, zvyknou si na nové podmínky. Ti, kteří tak neučiní, zaniknou, ti kteří tak učiní, se rozmnoží. Ale když ideje k zániku lidi přímo navádí a pravidla zánik organizují, není pomoci. A právě to činí současná Západní kultura. Dále jen stručně proberu některé rizikové aspekty:

Rozvolnění harmonie svobody a řádu, prosazování svobody a neuznávání tradičních pravidel řádu, znamená útok na rodinu a její harmonii. Lidé se snaží být nezávislí tak, že se nechtějí přizpůsobit opačnému pohlaví (snížit svoji svobodu a zvýšit závislost), muž a žena si nerozumí (mnohdy na základě zhoubných modernitních idejí), vztahy se rozpadají a děti se rodí v nedostačujícím množství a jejich výchova je ohrožena.

Prosazována je samostatná, nezávislá žena. Jenže není vyřešena její nezávislost v okamžiku, když má děti; automaticky se stane závislou na manželovi, který nemusí být spolehlivý, a na společnosti. Pokud je nezávislost a svoboda na prvním místě hodnot, potom zcela nutně je rodina až na některém z dalších. Porody v pokročilejším věku matky jsou rizikovější, snižují vitalitu dítěte, nedovolují více dětí. Celé kulturní prostředí společnosti vytvořilo zhoubné a terminální pravidlo: Rodina a děti jsou antitezí svobody.

Individualizmus znamená upřednostňování vlastních cílů před cíli jiných lidí a před cíli společnosti. Společenstva se rozpadají a lidé nenalézají dostatek přizpůsobivosti pro skupinovou solidaritu. Individualisté nejsou schopni se angažovat ve prospěch společné věci. Pokud někteří ano, nemají podporu ostatních a dostatek loajality od nich.

To má fatální význam při střetu etnik. Lidé se raději odstěhují, nepomohou napadeným sousedům, nejsou schopni zorganizovat účinný a dlouhotrvající odpor (vyjma snad momentálního impulzivního, obvykle kontraproduktivního jednání). Individualisté obvykle démonizují jakékoliv ideje, které hlásají společenskou solidaritu a lidi spojují – tedy patriotismus, vlastenectví, náboženskou solidaritu apod. Dělají to mimo jiné také proto, že tyto ideje by je obtěžovaly a vyžadovaly od nich zátěž a zodpovědnost. Proto je individualizmus též účelovou ideou doprovázející devitalizaci antropologickou.

Zde se na okamžik zastavme. Pochopitelně, že k ne-individualistickému jednání nelze nikoho nutit. Takové přinucení nutně vede k nějaké verzi více či méně totalitního kolektivismu. Podstata je v intuitivním spontánním (častěji) nebo uvědomělém (méně často) dobrovolném jednání, které je prospěšné nejen jednajícímu člověku „dnes“, ale i příslušnému společenství „zítra“, nebo dokonce pouze onomu společenství „za týden“.

Moderní společnost narušila vědomí zpětné vazby, nebo snad i onu zpětnou vazbu samotnou, která odpovídá i v zásadě nealtruisticky založeným lidem na otázku „co z toho mám?“. Vytrácí se vědomí přesahu, pravda, že práce pro veřejné blaho zpětně podporuje i konkrétní záměry jednotlivců a naopak úpadek veřejného prostoru do chaosu prakticky jakýkoli soukromý záměr (snad s výjimkou záměru zločinného) hatí.

Utilitarizmus znamená upřednostňování lidského prospěchu. Můžeme říci, že jde o prospěch současné žijící generace na úkor generací budoucích. Zároveň ovšem nemusí být vždy individualistický, může se jednat i o prospěch společný. Výsledkem utilitarizmu je konzumní život, který, jak vidíme na nespokojenosti dnešních lidí, stejně ke spokojenosti člověka nevede. Zde lze především kritizovat nadměrné vyčerpávání zdrojů a znečištění prostředí, které nastavují budoucím generacím nepříznivé podmínky. Utilitarizmus sám o sobě není nejnebezpečnějším fenoménem, jak se mnohdy domnívají levicově orientovaní ekologové.

Dovedl bych si představit i konzumní společnost s početnými rodinami a společenskou solidaritou. Horší varianta utilitarizmu je ta, která není přednostně materiálně orientována, tedy nadměrné užívání sexu jako pouhé věci, drog, neustálé zábavy a rozmařilý život beroucí prostředky, které by měly být použity pro budoucnost (pro děti, pro zajištění na stáří apod.). Utilitarizmus je ideovým podkladem somatické devitalizace.

Materiální rovnostářství neodlišuje kvalitu jedinců a urychluje devitalizaci somatickou, protože odstraňuje zákon přirozeného výběru lidí zdravějších a schopnějších.

Sociální zabezpečení překročilo obvyklou křesťanskou charitu, která slabšího člověka pouze zachraňovala před zánikem a umožňovala mu omezený život. Zrovnoprávňuje lidi i v možnosti reprodukce. Ti méně odolní, nemocní a neschopní se dokonce reprodukují ve větším množství, než pracující a kreativní (důvody většinou známe a zde není prostor je rozebírat). Někdy se tomu říká emancipační paradox.

Antropologické rovnostářství (rovnost sexuálních orientací, rovnost ženy a muže, rovnost dospělého s dítětem apod.) uvádím jen proto, že může být nebezpečné za určitých okolností. Rovnost sexuálních orientací může být nebezpečná pro propagaci homosexuality a získání bisexuálních jedinců pro homosexualitu, zatímco společnost potřebuje, aby se lidé orientovali heterosexuálně a založili rodiny. Genderový feminizmus je rovnostářská idea, které hlásá, že žena a muž jsou zcela shodní, vyjma snad nějakých nepodstatných fyzických rozdílů. Je podkladem k zaujímání shodných postojů v životě, včetně zaměstnání a profesního uplatnění.

Tato zhoubná rovnostářská idea vlastně nutí ženy napodobovat muže, zcela opomíjí rodiny, odlišné poslání ženy a muže při plození a výchově dětí, neuznává komplementární harmonii rodiny a tím ženy od založení rodiny odvádí. Rovnost dospělého s dítětem, chování k dítěti jako k nezávislému individuu, znesnadňuje výchovu k řádu. Dítěti nevychovanému k řádu se značně komplikuje perspektiva správného uplatnění a je pravděpodobnost jeho životních potíží vyplývajících z neuznávání autorit. Množí se tím opět nepřizpůsobení ve společnosti a sklon k individualizmu.

Ideové rovnostářství (indiferentizmus a relativizace hodnot – multikulturalizmus) znamená, že všechny ideje a kultury jsou si rovny a mají stejné právo na svoje uplatnění.

Přitom se nerozlišují kultury a myšlenky nebezpečné, hlásající nadřazenost nebo násilí. Některé sice byly zakázány (nacizmus, rasizmus), ale mnohé jsou hlásány (komunizmus, islám) a vyhraňují si právo být rovnoprávné s vlastní ideovou podstatou evropské civilizace – svobodou, tolerancí, solidaritou. A tady je právě ta přesahující tolerance zahnívající evropské kultury, která není schopna se jim postavit.

Nová, úžasná kultura na obzoru!?

Přežití evropské kultury znamená mimo jiné též schopnost ovlivnit svojí kulturou přistěhovalecká etnika tak, aby tuto kulturu přijali. To se nedaří právě relativizací hodnot. Hodnotná evropská kultura je dávána na roveň cizím kulturám, které s sebou přináší přistěhovalci. Evropská kultura tedy zaniká s ústupem evropských etnik, lidé tvořící admixture většinou přejímají kulturu cizí.

Taktéž i mnozí příslušníci evropských etnik přejímají např. islám, místo toho, aby to bylo v rozhodující míře opačně. Tato ideová slabost, nevíra ve vlastní myšlenky, ustupování myšlenkám cizím, event. jejich přímé přejímání, doprovází slabost somatickou; obojí se vzájemně podmiňuje. Okřídlené „Ve zdravém těle zdravý duch.“ tak platí podstatně méně, než „Slaboduchost ve slabém těle.“

Defétizmus znamená zbabělé ustupování (appeasement, pacifizmus). Je spíše následkem fyzické devitalizace člověka. Devitalizovaný člověk Západní civilizace hledá ideu, kterou by svůj stav vysvětlil. Slabý a bez potomstva potřebuje vytvořit nějakou defétistickou ideu, aby ještě alespoň on přežil bez zbytečných obtíží, dále už – „po nás potopa“.

Rovnostářství, které jsme probrali shora, hlavně multikulturalizmus, je jednou takovou defétistickou ideou. Jinak se appeasement uplatňuje přímo v neschopnosti se hájit, obvykle jsou to ony levicové akce proti zbraním, proti obraně Západní civilizace, utopické názory na odzbrojení a další ideje, které nejsou pochopitelné jinak, než ideje lidí, kteří se již chystají Západní civilizaci pohřbít, ale ještě do konce svého života si chtějí užít. Budoucnost je nezajímá.

Způsoby zániku

Ještě nejsme zániku zase tak blízko, abychom mu mohli pohlédnout přímo do očí. Známe sice rizikové jevy, o kterých víme, že zánik připravují, ale reálná představa je stále ještě spíše ve stadiu fabulace. Každému je jasné, že snižování fyzické vitality a natality je jasným směřováním k zániku. Ohledně rizikových idejí to není možná zřejmé, pokud by to tak bylo, neměl by tento článek smysl. Přesto se pokusím naznačit způsoby zániku, které logicky vyplývají se shora uvedených skutečností.

  • 1. Ekonomický kolaps. Působením utilitarizmu je modernitní společnost vysoce energeticky náročná. Náklady na energii stoupají neúměrně přírůstku životní úrovně. Přitom ceny surovin vytrvale rostou. Zároveň neúměrně rostou náklady na zdravotnictví a důchody, což je dáno devitalizací fyzickou a denatalizací. Počet pracujících se snižuje.
  • Krize je na obzoru a vidíme, jak se k tomu staví individualisticky smýšlející lidé: Každý chce pro sebe urvat co nejvíce. Nedovedu si představit pomalý sestup životní úrovně jako společenský konsensus řešený tak, aby to nebolelo, nedošlo k sociálním bouřím a odstěhování mladých lidí do vyspělejších zemí, kde rizikové jevy mají ještě stále své pevné oponenty, které je tedy záhodno posílit (v podstatě se nabízí pouze USA). Spíše se domnívám, že se chystá sobecký boj o zbytek materiálního bohatství, odchod ekonomicky činných a kolaps, jehož rozsah a následky jsou zatím mimo chápání.
  • 2. Nevyspělá etnika zaostalého světa jsou na ekonomicky skromnější život dobře připravena. I v době hospodářského růstu mají několikanásobnou natalitu oproti evropským etnikům. Evropská etnika na základě utilitarizmu v době úpadku už nebudou mít téměř žádnou natalitu, přistěhovalecká etnika, vedena svými pravidly života budou plodit děti vesele dál. Přitom přistěhovalectví nelze zastavit.
  • Evropané odvykli práci a zároveň vymírají. Jak si lze takový zánik představit? Možná jako Kosovo. Tam bylo po válce ještě 27% Srbů. Vžijte se do situace Srbů a pochopíte. Přitom revoluce může být vedena myšlenkou nějakého komunizmu nebo islámu, prostě tak, aby zbytek evropského obyvatelstva byl ožebračen o majetek.

Můžeme si vymyslet další způsoby zániku. Nemyslím si, že by věci vyřešila válka civilizací. Připravena je zcela nová metoda, na kterou není evropská civilizace připravena.

Závěr

Základní myšlenky evropské civilizace – individuální svoboda, tolerance, rovnost – jsou samy o sobě rizikovými faktory zániku, protože se dostaly do podoby přesahující původní smysl, vymkly se rovnováze a harmonii, kterou dříve zajišťovaly (třeba i ustupující) křesťanské myšlenky.

Nic nelze přehnat. Pokud se tak děje, už to je signálem úpadku. Nicméně stále neslyšíme nic o řešení krizových jevů. Zabýváme se zástupnými problémy, hádkami o reformu nereformu, aférami politiků, nezodpovědným řečněním, sobeckými zájmy; stále se prosazují shora uvedené zhoubné ideje. Opravdu nám individualistické a utilitaristické myšlení zatemnilo mozek tak, že už nejsme schopni myslet jinak a podívat se na věci nezávisle?

Rubriky: Kolapsy civilizací | Napsat komentář

10 návrhů, jak dosáhnout soběstačnosti

1) Snižte své dluhy

Zvláště si dejte pozor na dluh vaší kreditní karty.

2) Snižte svou spotřebu

Vyhodnoťte aktuální rozpočet a určete absolutní nezbytnosti. Určete komfort, který jste ochotni obětovat.

3) Snižte spotřebu energie

Vyměňte žárovky, domácí elektrospotřebiče zapojte do rozdělovače, který lze kompletně odpojit, aby nedocházelo k odběru proudu ve „stand by“ režimu, atd. Pečlivě plánujte nákupy a dalších dopravní potřeby.

4) Skladujte energii

Vždy mějte záložní propan-butan a velkou hromadu dřeva na horší časy. Investice do elektrického generátoru (nebo solárního generátoru) budou dobře vynaložené peníze.

5) Investujte do skladování potravin

S klesajícím dolarem a rostoucími cenami potravin proč nevytvářet potravinový „spořící účet“? Pořiďte si několik dobrých knih, dehydrátorů a vakuových těsnění pro skladovací metody. Nejlepšími skladovatelnými potravinami jsou obiloviny (rýže, fazole, mouka), konzervy, semena a některá hotová balení.

6) Vytvářejte si vlastní jídlo

Nahraďte trávník zahradou, ovocnými stromy a chovejte drůbež, abyste měli čerstvá vejce. Vydejte se na lov a sběr ořechů, ryb a volně žijící zvěře. Skladujte navíc další zahradní semena!

7) Naučte se novým dovednostem

Surfujte po internetu, čtěte knihy, podstupujte kurzy praktických dovedností jako je zahradničení, vaření, kompostování, tesařství, alternativní zdroje energie, fyzické zdraví a wellness, atd.

8) Začněte vedlejší byznys

Proměňte své vášně nebo hobby do malé vedlejší činnosti, abyste měli některé doplňkové příjmy. Kdo ví, může se z toho stát vaše cesta k plné finanční nezávislosti.

9) Nainstalujte alternativní zdroje energie

Začněte s malými zařízeními, jako je solární systém ohřívání vody, solární mrazák, nebo krbová kamna, atd.

10) Navrhněte řešení pro komunitu

Začněte nebo se připojte k místnímu družstvu potravin, produktů a služeb. Zapojte místní komunitu do diskuse, aby podnikla kroky k soběstačnosti. Sdílejte svůj příběh a získejte podporu.

Tyto kroky nám ušetří peníze a přiblíží nás k nezávislosti. Každá akce nás jednoduše osvobodí od kontrolního systému, který dělá náš život složitější, více toxický a méně samostatný.

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Zásoba potravin na rok

Mezi zásobami, který by měly čtyřčlenné rodině vydržet šest měsíců, by nemělo scházet:

 drůbeží lančmít (400 g): 100 kusů;
 sardinky: 250 kusů;
 olej: 150 litrů;
 rýže: 150 kg;
 čočka: 60 kg;
 hrách: 40 kg;
 fazole: 100 kg;
 těstoviny: 70 kg;
 obilí: 200 kg;
 sůl jedlá: 20 kg;
 cukr: 100 kg;
 prací prášky: 50 kg;
 saponáty na nádobí: 10 litrů

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Zdravotnictví, první pomoc

DEZINFEKCE HNISAJÍCÍ RÁNY HYIODINE
Dezinfekce hnisající a hnisavé rány HYIODINE je sterilní antiadhezivní zdravotnický prostředek na bázi kyseliny hyaluronové, který zajišťuje vytvoření ideálního prostředí pro hojení hluboké rozpadající se rány (vhodné na BÉRCOVÉ VŘEDY, velké infikované rány a špatně se hojící DEKUBITY). HYIODINE ránu přirozeným způsobem hydratuje a současně zajišťuje odvod exudátu. Přítomná kyselina hyaluronová napomáhá regeneraci buněk a významně stimuluje hojící proces. Komplex jódu a jodidu draselného zabraňuje rozkladu a zároveň působí jako desinfekční prostředek, který účinným a bezpečným způsobem dekontaminuje ránu.
HYIODINE má vynikající regenerativní a antiadhezivní účinky a zlepšuje podmínky pro granulaci a epitelizaci rány. Významně zkracuje dobu terapie a zlepšuje kvalitu života.

Balení: 50 ml, cena kolem 1000 Kč

Traumacel PULVIS
Sterilní vstřebatelný hemostatický prášek
Traumacel Pulvis je sterilní vstřebatelný hemostatický prášek, široce používaný v ambulantní i klinické praxi a ve všech oborech chirurgie k zástavě kapilárního nebo netlakového venózního krvácení . Traumacel Pulvis je rovněž vhodný k zástavě krvácení z drobných povrchových ran, jako jsou odřeniny, menší řezné a tržné rány. Traumacel Pulvis významně podporuje biologické procesy hojení a má antibakteriální účinek
Je plně vstřebatelný, neodstraňuje se z rány, a tak minimalizuje nebezpečí obnovení krvácení. Úplné hemostázy je dosaženo během 2 minut od aplikace
V organismu se plně vstřebává, čímž odpadá možnost ukládání do tkání a buněk a eventuálního pozdního nežádoucího dráždění.

Kontraindikace: zástava tepenného krvácení, Složení: hydrogenvápenatá sůl oxidované celulózy

Balení : 2g , cena : cca 100 Kč

Doxycycline

Populární polosyntetické antibiotikum ze skupiny tetracyklinů, který má široké spektrum účinku, ale na rozdíl od jiných léčiv této skupiny (včetně tetracyklinu) je podstatně méně toxické. Doxicycline je schopný pronikat do buněk tkáně a ovlivňovat intracelulární mikroorganismy (např. chlamydie).

Tablety Doxycycline generikum (doxycyclin 100 mg), které můžete koupit v ČR bez receptu, se používají pro léčbu onemocnění způsobených citlivými na něj mikroorganismy:
– infekce dýchacích cest (zánět hltanu, průdušek, plic) a ORL orgánů (zánět středního ucha, angíny, sinusitida);
– urogenitální infekce způsobená bakterií Chlamydie a ureoplazmy;
– infekce způsobené Rickettsia, např. tyfus;
– pohlavně přenosné choroby: kapavka, syfilis a venerologický vřed;
– zvláště nebezpečné infekce: mor, cholera, tularemie;
– trachoma;
– brucelóza;

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Obchod po apokalypse

Co by se stalo, kdyby nastala apokalypsa? Spousta lidí by neměla spoustu věcí, které potřebuje. A jak by to lidé řešili? Obchodem. No ano, ale dá se předpokládat, že ve světě, kde žijí jen oddělené skupinky neorganizovaných lidí, budou standardní platidla k něčemu? Pravděpodobně ne. Co s tím? Řešením je staletími prověřený výměnný obchod. Vzhledem k tomu, že v dnešní době nemá většina lidí příliš zkušeností s výměnným obchodem, rozhodl jsem se sepsat tento článek, který by ozřejmil jak, proč, kdy a s čím obchodovat.

Základy výměnného obchodu

Výměnným obchodem rozumíme směnu věcí za účelem co největšího uspokojení potřeb obou stran obchodu. Tato větička zní sice banálně, může mít v post-apokalyptickém světě nedozírné důsledky. Pro příklad uvedu následující scénář. Probíhá například úprk z měst. Sedíte na verandě svého domu, který je nacpaný potravinami, vodou, vším co potřebujete. Najednou se k vám přiblíží člověk a navrhuje, že si od vás za něco koupí vodu. Moc toho nemá, ale všimnete si drahých zlatých hodinek. On vodu nutně potřebuje, tak po dlouhých scénách odevzdaně mění zlaté hodinky za dvě lahve vody. V ten okamžik zcela jistě výhodné. On dostal vodu, vy pěkné hodinky. Ty nemají v danou chvíli žádnou hodnotu. Ale co za půl roku? Za rok? Společnost se zotaví a luxusní předměty získají na ceně. Nevzpomene si ten člověk na drahé hodinky, které jste mu v podstatě ukradl v těžké chvíli? Možná ne. A možná se jednoho dne zjeví u vás na zápraží s brokovnicí mířící na vaši hlavu. Byl to tedy oboustranně výhodný obchod? Musíte si uvědomit, že obchod je vztahem pokud možno čestným, a zejména v krizové situaci byste se neměli snažit obohatit se na úkor někoho jiného.

Obchodní proces po apokalypse

Čím je člověk více v nouzi, tím může být nebezpečnější. I tato věta nabývá na důležitosti. Své obchody, ať již směňujete cokoliv, byste neměli uzavírat ve chvíli, kdy je jasné, že pro vás obchodovaná položka nemá zvlášť vysokou hodnotu. Nejen že cena, kterou můžete požadovat, klesne, ale navíc kupující (a jedná-li se o cizího člověka, tak to platí obzvlášť) získá informaci, že daného zboží máte pravděpodobně dostatek a mohlo by ho snadno napadnout, že si ke zbytku přijde nečestně. Tudíž obchodovat se suchary ve sklepě, kde máte zásoby potravin na dva roky, jistě není dobrý nápad, když kolem zuří hlad. Ve své podstatě by nikdo ani neměl vědět, že máte něčeho výrazný nadbytek. To znamená, obchodujte pouze ve chvíli, kdy něco potřebujete, obchod za účelem zisku si schovejte na dobu, kdy bude situace stabilní.

Drahé kovy, cennosti

A jak se to má s drahými kovy? Je dobrý nápad do nich investovat s tím, že po apokalypse by se mohly hodit? Ano i ne. Pochopitelně, že drahé kovy vás nenasytí, nezahřejí a nijak vám nepomohou v tíživé situaci. Ale nákup drahých kovů (nebo investice do jiných cenností jako šperky, obrazy apod.) není investice krátkodobá. Ideálně by se s ní mělo počítat tak, že vaše vnoučata z ní mohou mít řádný užitek. Po apokalypse ztrácí drahé kovy okamžitě jakoukoliv hodnotu. Je samozřejmé, že si za ně koupíte něco od člověka, který má daného artiklu nazbyt. Ale pokud není ohrožen váš život, neměli byste drahé kovy brzy po apokalypse dávat pryč. Společnost se jistě do určité míry vzpamatuje a cennosti tak opět nabudou na ceně (zlato a stříbro fungovalo jako platidlo po tisíce let). Je to první logický krok k návratu ke stavu, jak jej známe dnes.

Voda, jídlo, zbraně a munice

Tyto položky, jak si jistě většina z vás řekne, jsou ideální obchodní artikly těsně po apokalypse. Ale je to opravdu tak? Máte všeho toho opravdu takový nadbytek, že můžete vyloučit, že budete něco z toho potřebovat? Jak víte, že jsou vaše roční zásoby jídla dostatečné? Jak víte, že máte dost vody? To jsou otázky, které nelze asi s určitostí zodpovědět. Můžete jen doufat. Proto by měly být voda a jídlo obchodním artiklem opravdu pouze v situaci, kdy něco vážně potřebujete. Narazili jste na cestujícího, hladového lékárníka a právě jste onemocněl? No, to je samozřejmě situace, kdy jídlo obchodovat budete. A jak je to se zbraněmi a municí? To bych, dle mého názoru z obchodních položek zcela vyřadil. Samozřejmě, že pokud vám někdo nabídne, že vám prodá takové položky, neváhejte. Obojí se může velmi hodit, pokud budete odkázání na lov a obranu vlastními prostředky. Tak proč je proboha také neprodávat? Jednoduše proto, že často nevíte, komu prodáváte. Můžete zaručit, že osoba, které jste prodali svou pušku, navíc vás s ní za pár dní neodpraví?

Léky a lékařský materiál

Nemusíme mít moc co do huby, hlavně když budeme zdraví. Ve světě bez fungujících sanitek a lékařských pohotovostí to platí dvojnásob. Většina léků nemá nijak zvlášť dlouhou trvanlivost, proto obchod s nimi je jistě poměrně dobrý nápad. Zvlášť pokud se vám povede například v počínající panice vyrabovat lékárnu. Sice máte léků na to, že se s nimi můžete ládovat denně po dvacet let, ale za dva roky je stejně můžete vyhodit. Proto byste je měli čile směňovat za položky, které vám dlouhodobě přinesou stejný, ne-li vyšší užitek. A co budou ty nejlepší lékové skupiny? Analgetika, antibiotika, antihistaminika, antipyretika, léky proti průjmům, vitaminy, sedativa. Samozřejmě ani jiné skupiny léků nejsou k zahození, ale nemůžete počítat s tím, že náhodou narazíte na kardiaka bez léků. Z lékařského materiálu je to zejména obvazový materiál, desinfekce, případně základní lékařské nástroje jako pinzety, nůžky, šití, skalpely.

Domácí potřeby

Zde pravděpodobně narážíme na nejbohatší skupinu obchodovatelných předmětů. Případnou dlouhodobou zásobu těchto věcí můžete mít doma již dnes a je málo pravděpodobné, že by se jich v post-apokalyptickém světě někdo chtěl zmocnit násilím. Respektive pokud budete sami ozbrojeni, je vyloučené, že by někdo kvůli věcem z této skupiny riskoval život. Do této kategorie se dají zařadit zejména toaletní potřeby (mýdlo, pasta na zuby, toaletní papír, dámské vložky, pleny, kartáčky, holení, krémy a pudry), potřeby pro čištění domácnosti (prací prášky, mýdla, dezinfekce, rozpouštědla, houbičky, drátěnky, utěrky, kolíčky, košťata), kuchyňské náčiní (hrnky, hrnce, konvice, misky, talíře, příbory, termosky), nářadí (sekery, kladiva, šroubováky, hřebíky, šrouby, vruty, pily, dláta, hoblíky, kosy, rýče a lopaty, krumpáče a motyky apod.), drobné nástroje pro opravy (šití, lepení), lana, provazy, dráty. Tato skupina produktů bude vyvažována zlatem v okamžiku, kdy ustoupí prvotní příznaky apokalypsy, a začne být zřejmé, že je třeba myslet na vzdálenější budoucnost. Obchod s nimi vřele doporučuji, dle mého názoru nehrozí rizika a položky budou získávat na hodnotě (jak mi potvrdí kdokoliv, kdo se snažil například na vodě něco vyprat na kameni v řece).

Technika

Zde se dostáváme do kategorie, o které nemůžeme tvrdit s jistotou nic moc. Ale věci jako baterie, vysílačky, kompasy, baterky, rádia (pokud bude co poslouchat), vařiče (a nějaké zásoby paliv), díly automobilů či nějakých složitějších strojů, pravděpodobně budou poptávané a dobře obchodovatelné. Je ovšem obtížné a značně nepraktické budovat nějakou zásobu takových položek. Na pomezí techniky a domácích potřeby jistě stojí i další vychytávky, které se dnes hojně prodávají v outdoor či army obchodech. Ale opět vidím problém jejich kumulování pro nějakou více či méně pravděpodobnou možnost apokalypsy.

Oblečení a teplo

Zde se jistě najde pár položek, které pokud budete mít navíc, jistě poslouží jako velmi dobrý obchodní artikl. Zejména obuv a teplé ošacení v případě chladného počasí. Dále pak pláštěnky, zavazadla a jiné oděvně-textilní doplňky pro cestování a pobyt v přírodě. Jistě bych sem zařadil i různé deky, spacáky apod.

Vědomosti

Divíte se? Vědomosti jsou pravděpodobně nejsnáze a nejbezpečněji obchodovatelné položky pro případný post-apokalyptický svět. Víte jak opravit motor, jste zdatný elektrikář, který bez problému rozchodí solární elektrárnu a ještě k ní připojí malou komunitu? Zvládnete to všechno v prostředí, se kterým by MacGyver měl problém? Pak nemusíte prodat ani jeden suchar, ani jednu lahev vody a budete dost možná vyhledávaní experti. Na závěr uvedu jen krátký výčet dovedností, které dle mého mají smysl v post-apokalyptickém světě: lov, zpracování kůže, šití a opravy oděvů a obuvi, výroba nástrojů denní potřeby (kovář, nožíř, truhlář, řezbář, hrnčíř), zemědělství a péče o domácí zvířata, medicína a veterina, opravy strojů, opravy a instalace elektroniky a elektrických zařízení, chemik, lékárník, kuchař.
Tak to by byl nástin možností co a jak s obchodem po apokalypse.

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Tipy a rady z války v Bosně

Tipy a rady z války v Bosně
Jedná se o kompilaci otázek a odpovědí z vlákna fóra www.survivalistboards.com. Vystupuje tam muž jménem Selco, který popisuje kolaps v Bosně v roce 1992. Selco popisuje, jaké to bylo žít ve městě celý rok bez elektřiny, paliva, tekoucí vody, dodávek potravin nebo tradičního obchodu. Jejich měna byla bezcenná, neexistovaly policejní nebo vládní síly a v ulicích vládly gangy a násilí. Strategie přežití, kterou on, jeho rodina a komunita použila k tomu, aby zůstali naživu je poučná a může změnit některé vaše priority ohledně přípravy na SHTF ((SHTF = Shit Hits The Fan = výraz používaný survivalisty pro popis katastrofické situace)). I přesto, že nejde o dlouhé čtení, doporučuji tento text kvůli bohatým poznatkům někoho, kdo Velký Průser skutečně zažil.
Jsem z Bosny, a jak někteří z vás ví, mezi roky 1992 a 1995 zde bylo peklo. Celý rok jsem žil a přežíval ve městě s 50 000 až 60 000 obyvateli bez elektřiny, pohonných hmot, tekoucí vody, dodávek potravin, bez práva a vlády.
Město bylo celý jeden rok obklíčeno a ve skutečné SHTF situaci.
Neměli jsme organizovanou armádu a policejní síly, byly zde pouze skupiny obránců. Vlastně kdokoliv, kdo měl zbraň, tak bojoval za svůj dům a svou rodinu.
I přes to, že někteří z nás byli připraveni relativně dobře, většina rodin měla jídlo jen na pár dní. Málokdo z nás měli pistoli, pár šťastlivců vlastnilo AK-47 a tím to haslo.
Po jednom nebo dvou měsících začaly gangy dělat špinavou práci, nemocnice vypadala jako řeznictví, policie se vypařila, 80% nemocničního personálu odešlo domů.
Měl jsem štěstí, naše rodina byla velká (15 členů ve velkém domě, 5-6 pistolí, 3 kalašnikovy), takže jsme žili a přežili, alespoň většina z nás.
Pamatuji si, jak americké letectvo shazovalo z letadel potravinové balíčky (MRE) každých 10 dní jako pomoc pro obklíčené město, ale nestačilo to. Některé domy měly malé zahrádky se zeleninou, ale většina neměla.
Po třech měsících začaly zvěsti o prvních úmrtích v důsledku hladu, úmrtí kvůli nízkým teplotám. Použili jsme dveře a okraje oken z opuštěných domů k topení, spálil jsem svůj vlastní nábytek, mnoho lidí zemřelo kvůli nemocím, většina kvůli špatné vodě (dva členové mé rodiny), používali jsme k pití dešťovou vodu, párkrát jsem jedl holuby, jednou jsem snědl krysu.
Peníze ztratily hodnotu, vyměňovali jsme věci, fungoval černý trh.
Pár příkladů: za jednu konzervu hovězího jste mohli mít ženu na několik hodin (zní to hrozně, ale byla to realita). Pamatuji si, jak většina takových žen byly jen zoufalé matky.
O kdysi běžné věci, jakožto svíčky, zapalovače, antibiotika, palivo, baterie, munice do pušek a samozřejmě jídlo jsme byli nucení bojovat jako zvířata.
V situaci, jako je tato, se mnoho věcí změní, většina lidí se promění v monstra, bylo to hrozné. Síla byla v počtech, pokud jste byl v domě sám, tak jste byl pravděpodobně okraden a zabit bez ohledu na vaši výzbroj.
Válka skončila, opět díky Americe. Není důležité, která strana měla ve válce pravdu.
Bylo to skoro před dvaceti lety, ale věřte mi, pro mne je to, jako by to bylo včera, pamatuji si všechno a myslím, že jsem se hodně naučil.
Já a moje rodina jsme nyní připraveni, jsem dobře ozbrojen, zásoben a vzdělán. Není důležité, co se stane – zemětřesení, válka, tsunami, teroristé, důležité je, že něco bude.
A podle mé zkušenosti nemůžete přežít sami, síla je v počtech, buďte blízko své rodiny, připravte se s nimi, moudře si vyberte své přátele a připravte se také s nimi.
Otázka: Jak ses bezpečně pohyboval po okolí?
Město se rozpadlo v malé komunity, v mé ulici (15 nebo 20 domů) jsme zorganizovali hlídky (5 ozbrojených mužů každou noc), aby nás ohlídali před gangy a nepřáteli.
Většina směnných obchodů se odehrávala mezi lidmi v našem revíru. 8km od nás byla jedna ulice, kde byli organizovaní obchodníci, ale bylo nebezpečné se tam dostat, šlo to jen v noci (přes den bylo nebezpečí odstřelovačů) a byla větší šance, že jste byli okradeni, než že byste obchodovali. Použil jsem tu ulici jen dvakrát, když jsem opravdu něco potřeboval.
Otázka: A co dřevo? Vypadalo to, že kolem města bylo mnoho lesů, proč jste museli topit dřevěnými dveřmi a nábytkem?
Bosna má mnoho dřeva a lesů, toho si všimnete na mapě, ale já žil ve městě blízko Chorvatských hranic, více na jihu. Nechci zmiňovat název města, ale když se podíváte na mapu, tak jižní část mé země u Chorvatska je skála.
Ano, ve městě bylo pár stromů, ovocné stromy, ale většinu města tvořily stavby, a věřte mi, pokud nemáte elektřinu pro vaření a topení, stromy zmizí velmi rychle. Potom vám zbývá nábytek, dveře, dřevěné podlahy…A i to shoří velmi rychle.
Auta se ve městě téměř nepoužívala, protože většina cest byla zatarasených zříceninami, opuštěnými auty, zničenými domy atd. a benzín byl něco jako zlato. Pokud jsem někam potřeboval jít, šel jsem skoro vždy v noci, nikdy ne sám, ale ani ne ve velké skupině (2 až 3 lidi), vždy ozbrojen. Pohybovali jsme se velmi rychle a vždy ve stínech, skrze ruiny, málokdy na otevřených prostranstvích. Vlastně jsem se vždy skrýval.
Neměli jsme předměstí ani farmáře, byli jsme obklíčeni nepřátelskou armádou a uvnitř města jste nevěděli, kdo je váš nepřítel. Byly zde organizované gangy, 10 až 15 lidí, někdy 50, ale také zde byli normální lidé jako vy a já, otcové, dědové, slušní lidé, kteří okrádali a zabíjeli. Nebylo zde mnoho dobrých a zlých lidí, většinou jsme byli šedí, připraveni na cokoliv.
Připravoval ses nějak? Jaké dovednosti jsi potřeboval?
Používali jsme to, co jsme měli, nebyli jsme připraveni, ani jsme se nevěděli, na co se vlastně připravit. Takže si představte, že jsme se v některých aspektech vrátili do doby kamenné.
Používali jsme cokoliv, co jsme měli, např. jsem měl propan-butanovou lahev, tak jsem na její konec s pomocí kamaráda přidělal koncovku, díky které jsem mohl plnit zapalovače (plyn byl příliš cenný na topení a vaření), tyhle zapalovače se staly malým jměním. Někdo mi přinesl prázdný zapalovač a já jsem ho naplnil plynem, obvykle jsem si za to řekl o jednu konzervu nebo svíčku nebo o cokoliv, co mi mohl nabídnout.
Pokud bych byl zdravotní sestra, pak by moje znalosti byly předmětem obchodu.
A ano, trénink a vzdělání jsou v těchto dobách placeny zlatem, pokud umíte opravovat věci, pak se to může stát vaší obživou.
Můj soused věděl jak vyrobit olej do lamp a tak nebyl hladový, nikdy mi však neukázal, jak to dělal. Myslím si, že používal strom za jeho domem a malou část nafty, nevím. Lidé vždycky potřebují někoho, kdo jim něco opraví. Nebyl to survivalový film, bylo to hrozné, dělali jsme, co se dalo, abychom přežili. Nikdo nevyhrál, jen jsme přežili se spoustou zlých snů.
Jaká skupina tě podporovala?
Moje skupina byla jen moje rodina, moje krev (příbuzní, jako jsou strýcové, babičky, …) v mé ulici a podél ní jsem měl několik blízkých přátel, ale mí nejlepší přátelé byla moje rodina. Nikdy jsem nebral cizince do své blízké skupiny.
Otázka: Pokud bys měl na přípravu tři měsíce, co bys udělal?
Nyní jsem si dobře vědom, jak rychle se může zhroutit okolní „civilizovaný“ svět. Určitě bych nakoupil potraviny, hygienické potřeby, energii, atd., připravil zásoby na 6 měsíců. Žil bych v bytě s nějakou ochrankou, měl bych dům s krytem na vesnici, 5km od bytu, v tom domě další zásoby na 6 měsíců. Dál bych dohromady malou komunitu v té vesnici, většina z nich by byli mí příbuzní, většina z nich by byla připravena (poučili se z války). Měl bych čtyři druhy palných zbraní s 2000 náboji pro každou z nich.
U domu bych měl velkou zahradu a dobré znalosti o zahradničení a farmaření.
Myslím, že mám schopnost vycítit problémy, víte… Když všude kolem tvrdí, že všechno bude v pořádku, ale vy i přes to cítíte, že se všechno rozpadne. Myslím, že mám sílu udělat cokoliv, abych udržel sebe a svou rodinu naživu. Protože když se všechno podělá, tak si buďte jistí, že budete muset udělat pár špatných věcí, abyste zachránili své děti. Nechcete být hrdinou, chcete přežít se svou rodinou.
Jedinec sám nemá šanci bez ohledu na to, jak moc dobře je ozbrojený a připravený. Nakonec stejně zemře, mnohokrát jsem to viděl. Podle mě je nejlepší skupina typu rodina, nebo blízký přátelé, kteří se připravují a mají různé znalosti.
Otázka: Jaké položky bychom měli mít v zásobě?
Myslím, že mít zásobu nějaké jedné konkrétní věci vám nepomůže přežít. Jedině pokud byste se živili rabováním, pak byste potřebovali jen zbraně a spoustu munice. Kromě munice, potravin, hygienických potřeb, energie (baterie, atd.) se potřebujete zaměřit na drobnosti pro obchod, jako jsou kapesní nože, zapalovače, apod.
Nezapomeňte na alkohol, nějaký druh, který vydrží dlouho, myslím něco jako whisky. Je jedno jaká to bude značka, to není důležité, i ta nejlevnější je dobrou věci pro obchod v zoufalé době.
Viděl jsem, jak nedostatek hygienických potřeb zabil mnoho lidí. Potřebujete mít drobnosti, jako např. pytle na odpadky, lepicí pásky, atd.
Většinu času jsem sbíral vodu ze střechy ve čtyřech velkých sudech, pak jsem ji vyvařil, abych ji dezinfikoval. Také jsme měli ve městě řeku, sice hodně znečištěná, ale když nemáte jinou možnost…
V případě zbraní se držte jednoduchostí, nyní u sebe nosím Glock 45, ale mám také dvě ruské 7,62 mm TT pistole, protože tady má zbraň a hodně munice každý.
Nemám rád kalašnikov, ale tahle zbraň je tu v každém třetím domě.
Ach ano, změnilo to můj pohled na život, vím, že se můžou stát špatné věci a co je podle mě nejdůležitější: už dále nevěřím vládě a autoritám, vůbec. Pokud vás ujišťují, že všechno bude v pořádku, pak si můžete být jistí, že se stane něco hrozného.
Nevěřte sladkým řečem, zapojte vlastní hlavu.
Otázka: A co občanská válka…a náboženské boje? Jak moc pomohlo zlato a stříbro a jak jste získal alkohol a další zásoby?
Byli zde útočníci a obránci, občanská válka. Válka skončila bez vítěze, skončila příměřím. Byla to špatná válka se špatnými důvody. Nebojoval jsem za náboženství nebo etnický původ, bojoval jsem, abych udržel rodinu a sebe naživu.
Posledních 15 let tu máme mír, žijeme s lidmi, kteří kdysi byli naši nepřátelé, nechci znovu zažít válku kvůli etnickému původu nebo kvůli náboženství.
Prosím, nezobecňujte cokoliv o této válce, nebyly tu dobré nebo špatné strany, všichni jsme trpěli. Obě strany dělaly špatné věci a na obou stranách jsou dobří a špatní lidé. Jsem zde kvůli jedinému důvodu – survival, chci se učit a můžu sdílet užitečné informace.
Nemyslím na vaše náboženské přesvědčení, etnický původ nebo politický názor. Pár slov o mém městě před válkou: bylo to běžné Bosenské město, normální život, slušní lidé, školy, divadla, parky, vysoké školy, letiště, nízká kriminalita. Byl jsem mladý muž.
Díky válce byla v mém městě skutečná SHTF situace.
Nevím jak ostatní lidé na tomto fóru, ale já nyní skladuji velké množství alkoholu. Na začátku války tankový granát zničil přední stěnu malého lihovaru blízko mého domu, tak jsme si vzali okolo 500 litrů rakie (něco jako bosenská whisky). Je to dobrá věc pro obchodování, lidé pili hodně alkoholu v zoufalých časech, také jsme jej používali jako dezinfekci.
Ohledně hygieny, budete potřebovat hodně hrnků, tácků, papírových nebo plastových.
Můj názor je, že hygiena je důležitější než jídlo, můžete snadno ulovit holuba, pokud máte babičku, tak může znát některé jedlé rostliny, ale sehnat například dezinfekční gel bude o hodně náročnější.
Tablety na úpravu vody, všechny druhy věcí na úklid, dezinfekční prostředky, hodně mýdla, bělidla, rukavic, masek, postarejte se o trénink první pomoci, naučte se léčit drobná poranění, popáleniny a i střelná zranění. Pokud seženete doktora, tak nebude mít pravděpodobně léky, nebo mu nebudete mít čím zaplatit. Naučte se jak a kdy používat antibiotika a hodně si jich obstarejte.
Věřte mi, s dobrými znalostmi a zásobou léků budete bohatí. Všechno své zlato jsem vyměnil za munici, ale nemělo moc cenu.
Co se týče domácích zvířat, tak jsem žádné neměl, ani jsem žádné nezaznamenal v té době, možná je někdo snědl.
Malá rodina není moc dobrá, obvykle se pár malých rodin sejde společně do jednoho velkého domu a zůstanou spolu. Malá rodina nebo jednotlivec není vhodný pro přežití ve městě při Velkém Průseru, možná v divočině (s tím nemám zkušenosti). I když se budete ukrývat ve svém domě se spoustou jídla pod., tak dříve či později přijde dav. Souhlasím se skrýváním, je důležité nepřitahovat pozornost druhých lidí, ale když přijdou, tak potřebujete množství lidí a zbraní, a nejlepší lidé jsou vaše příbuzní.
Co se týče pohybu po městě: vždy v nočních hodinách, nikdy ne sám (2 až 3 lidé), velmi rychle, nepřitahujte pozornost. Musíte vypadat jako kdokoliv jiný, naprosto splynout s prostředím. Pokud většina obyvatel vypadá zoufale, chudě, špinavě, pak takto musíte vypadat i vy. Nikdo nesmí vědět, že máte jídlo, munice, čisté oblečení nebo doma cokoliv jiného. Vypadejte a chovejte se jako kdokoliv jiný.
Když někdo na vás nebo vaši rodinu zaútočí, tak musíte ukázat, že jste připraveni.

Otázka: Co se stalo těm, kteří zemřeli? Kde lidé sháněli palivové dříví?
Kdokoliv v té době zemřel nebo byl zabit, tak se mu nedostalo řádného pohřbu.
Používal jsem každý kus volné země blízko domu na pohřby, někdy dokonce i na zahradě, městské parky se proměnily ve hřbitovy, po válce byla většina těl exhumována a řádně pohřbena.
Nepamatuji si, že by někdy někdo těla spaloval nebo něco podobného. A ještě jedna věc mě napadla, někteří lidé chodívali v noci několik kilometrů jen proto, aby si mohli zapálit kus dřeva a donést si ho domů a začít vařit nebo topit. Zápalky a zapalovače byly opravdu drahé a většina lidí neměla dostatek dřeva, aby mohla pořád udržovat oheň. Pro většinu lidí byl život jen neustálé shánění něčeho, oheň, dřevo, jídlo, munice,…
Otázka: Byla sůl cenná?
Ano, sůl byla cenná, ale ne tolik, například káva a cigarety byly cennější.
Otázka: A co cigarety?
Měl jsem hodně alkoholu, většinou jsem s ním bez problému obchodoval. Konzumace alkoholu byla desetkrát vyšší, než v době míru. A to nepočítám čištění a dezinfekci.
Pokud máte peníze a čas, pak je lepší skladovat cigarety, svíčky a baterie pro obchodování, nebo jídlo.
Nezajímal jsem se v té době o Survival, neměli jsme čas se připravit, pár dní před Velkým Průserem politici v TV uvedli, že všechno bude v pořádku.
Otázka: Řekni nám více o vaření a o jídle, které jsi byl schopen připravit. Bál ses, že vůně jídla upozorní okolní obyvatele na to, že máte něco dobrého?
Během léta jsem vařil na zahradě (zděné oplocení, naštěstí cihly). Co se týče vůně jídla… Pokusím se to názorně předvést: žádná elektřina, neteče voda, kanalizace měsíce nefunguje, mrtvá těla v poničených domech, špína a nepořádek. Věřte mi, je těžké ucítit něco dobrého.
Nebylo to jako ve filmech, bylo to strašné, špinavé a smradlavé. Ano, měl jsem problémy kvůli vaření, ale bylo jich málo, a jak jsem již psal, vhodně ozbrojení a odhodlaní se bránit lidé pomohou vyřešit většinu takových problémů.
V divočině by situace byla pravděpodobně jiná.
Jedl jsem většinou nějaký druh lívance s místními bylinkami (nevyžaduje oleje na vaření a příliš mnoho dřeva), a samozřejmě vše, co jsem mohl vyobchodovat, za pochoutku byla například rýže.
Myslím, že jsem měl štěstí, jen párkrát jsem jedl něco jako jsou holubi. Vždycky jsem měl něco pro obchodování, myslím, že společně se zbraněmi mě to zachránilo.
DOPLNĚNO 4.2.
Otázky:
1) Proč byla noc bezpečnější než den? A proč skupiny 2 až 3 lidí? Co se stávalo větším skupinám?
2) Jak jsi se vyrovnal se situací, když se objevil dav a přišel si pro tebe nebo tvou rodinu?
3) Zmínil jsi obchodování se střelivem. Jak moc jsi střílel a kolik jsi měl munice?
4) Jak jsi byl schopen určit, kdo je nepřítel a kdo není? Jak si zvládl obchodovat s lidmi a kdy/kde?
5) Jaké opevnění jsi udělal na svém domě a jaký druh ochrany/strážení jsi měl?
6) Jak jsi se vyhnul odstřelovačům? Jak se dá proti nim bránit?
Během dne skoro nikdo nebyl venku kvůli odstřelovačům, obranná linie byla velmi blízko, takže cokoliv jste venku dělali (obchod, shánění dřeva) jste museli dělat v noci. Důležité také byly novinky, mnoho lidí zemřelo jen proto, že se šli někam podívat, co se stalo. Žádné noviny, žádné rádio, žádná TV, nic, drby zaplnily mnoho lidí.
Jak jsem vysvětloval, můžete zůstat doma a umřít kvůli hladu nebo zimě, kvůli infekci nebo malému poranění, nebo můžete jít ven, riskovat svůj život a snažit se najít/vyobchodovat něco užitečného.
Také jsme měli něco jako pouliční hlídky, lidé v mé ulici byli dobře organizovaní kvůli gangům.
Bylo zde hodně střelby, zpočátku jsem neměl dostatek zbraní, jednu pušku a jednu pistoli (druhá světová válka), asi tak 100 nábojů, později jsem vyobchodoval více pušek a munice, pamatuji si, jak jsem za autobaterii dostal dvě pušky.
Kolik munice? Mnoho, co nejvíc můžete mít. Většinou nebudete schopni rozeznat, kdo je nepřítel, kromě rodiny a blízkých přátel, kdokoliv jiný je potenciální nepřítel. Pokud si váš kamarád musí vybrat mezi smrtí svého dítěte a vaší smrtí, pak hádejte, jaká bude jeho volba.
Drby – někdo vám řekne, že nějaký starý chlápek kousek od vás vlastní pár konzerv a hledá např. munici, vy tam půjdete. Stejně tak do mé ulice přicházeli lidi kvůli obchodu.
V noci zde bylo něco jako obchodní ulice, ve skutečnosti to byly ruiny sportovního centra, mohli jste tam jít a poptávat se po něčem, nebo něco nabízet, ale nikdo to nekontroloval, takže to bylo příliš nebezpečné.
Bylo to celkem primitivní, cihlové zdi okolo domu, pytle s pískem v oknech a dveřích, na ty pytle jsme použili cokoliv jsme mohli, velké kusy kovu, kameny, uvnitř domu jsme daly všechny věci do oken, nechali jsme jen malé oknéko pro pušku, vždy bylo 5 členů rodiny připraveno bojovat, jeden byl vždy skrytý na ulici.
Situace jako v době kamenné.
Abychom jsme se vyhnuli odstřelovačům, tak jsme přes den zůstávali doma, nebylo moc nočních odstřelovačů, ani v noci jsme nikdy nechodili na otevřená prostranství, vždy zkratky skrze ruiny, rychle a potichu.
Otázka: Jaká byla vaše situace ohledně koupelny? Kam jste chodili?
Používali jsme lopatu a každičký kus země u domu, zní to špinavě a také to takové je, mytí v dešťové vodě, někdy v řece. Většinou jsme neměli toaletní papír a i kdybych jej měl, tak bych jej za něco vyobchodoval. Byla to po celou dobu špatní situace.
Moje rada: První co si připravte je zbraň a munice, pak všechno ostatní, záleží kolik máte peněz a místa, pokud něco zapomenete, pak nevadí, vyobchodujete to od někoho, ale pokud zapomenete na zbraně a munici, pak se nebudete moci dostat na místa, kde se obchoduje.
Nevidím velkou rodinu nebo skupinu jako krky k živení, ale jako skupinu ozbrojenou a silnou, je to lidská přirozenost se přizpůsobit. Držte to jednoduché a používejte zdravý rozum, v prvním období slabí lidé zmizeli, zbylí bojovali.
Pořiďte si maličkosti – zapalovače, svíčky, atd. Generátor na palivo je dobrá myšlenka, ale lepší je mít tisíc zapalovač. Při SHTF scénáři takový generátor přiláká celou armádu, tisíc zapalovačů nezabere tolik místa, jsou levné a vždy je můžete vyobchodovat za něco jiného.
Reálný SHTF scénář ((SHTF = Shit Hits The Fan = výraz používaný survivalisty pro popis katastrofické situace)) vyžaduje kompletní změnu myšlení, je to těžké vysvětlit.
Otázka: Jak snadné/těžké bylo sehnat zbraň po Velkém Průseru a co jste mohl vyobchodovat za zbraně a munici?
Po válce byla v každém domě zbraň, ano, policie některé zabavovala, ale hodně lidí si je schovalo.
Také jsem měl legálně zbraň a stát udělal něco jako „dočasné zabavení“, tzn. že v případě mimořádných událostí (nepokoje, atd.) má vláda právo mi dočasně zabavit zbraň, na to nezapomínejte.
Někteří lidé mají legální zbraň pro každodenní nošení, ale někteří lidé mají i skryté nelegální zbraně pro případ VP a „dočasného zabavení“.
Při VP není těžké sehnat zbraň, pokud máte dobré věci pro obchod. První dny VP jsou nejhorší – chaos a panika, možná nebudete mít čas sehnat zbraň. A být neozbrojený v chaosu, panice a nepokojích je špatné.
Otázka: A co zdravotní péče pro lidi, kteří byli postřeleni nebo zraněni?
Zranění, nejčastěji ta střelná, dávají pravděpodobnost přežití, pokud se podaří sehnat doktora, asi tak 30%. Opět – není to jako ve filmu, většinou zemřeli, mnoho lidí zemřelo na následky drobných poranění s infekcí. Měl jsem antibiotika asi tak jen na 3 až 4 léčby, samozřejmě jen pro moji rodinu.
Jednoduché věci zabíjely lidi, bez léků vás průjem zabije během pár dní, obzvláště malé děti. Objevilo se mnoho plísňových kožních chorob a otrav jídlem. Nemoci jsme léčili většinou jen místními bylinkami a pak jsme sháněli antibiotika. Byl jsem dobrý v ošetření zranění z hlediska nouzové pomoci.
Jaké ponaučení jsem z toho odnesl? Myslete na hygienu a vždy mějte v zásobě hodně léků, zvláště antibiotika. Dnes je to snadné, potřebujete se naučit spoustu věcí, jděte na Internet, udělejte si nějaký kurz, např. první pomoci. Při Velkém Průseru je to jiné, naučte se používat určité léky a antibiotika už teď.
Pořiďte si vlastní protitetanové injekce, soupravy proti hadímu uštknutí, adrenalin (různé druhy alergických reakcí). apod. Do své zásoby si sežeňte resuscitační soupravu.
Samozřejmě tohle většinou nevyužijete, když se nic nestane, jedině že byste byl pro certifikovaný a trénovaný (doktor, zdravotní sestra, záchranář). Ale při Velkém Průseru se vás nikdo nebude ptát na licenci, jen se učte a mějte v zásobě velkou část zdravotnických potřeb.
Většinou má pomoc byla malá, pomohl jsem s tím, co jsem měl, byl jsem nepřipravený.
Otázka: Měla vaše měna stále nějakou hodnotu? Používali jste peníze na nákup věcí od druhých lidí?
Ne, někdy se daly použít cizí měny (dolary nebo německé marky), ale i při této vzácné příležitosti byly ceny neuvěřitelné, např. jedna konzerva fazolí stála 30 až 40 dolarů (běžná cena je možná tak 0,5 dolarů). Asi měl někdo spojení s okolním světem (černý trh), takže takto mohl vydělat spousty peněz. Obchod byl hlavně formou barteru. Místní měna zkrachovala velmi rychle, během pár týdnů, možná měsíce.
Otázka: Kolik místa bych měl mít na skladování alkoholu? A jak je to s bezpečností?
Lidé pijí více alkoholu v zoufalých dobách, než je obvyklé. Je to dobrá věc pro obchod, nikdy jsem s tím neměl problém.
Také jsem přemýšlel, že by bylo dobrý naplnit prostory něčím, co zabírá málo místa, ale je zároveň zajímavé pro obchod, např. baterie, antibiotika, atd.
Pointa je v tom, že já jsem měl ten alkohol zadarmo, nekoupil jsem si ho. Lidé mě často napadali, protože si mysleli, že jsou silnější, nevěděli, co jsem měl.
Obchodování s municí – to záleží na tom, kolik máte munice, občas jsem vyměnil munici za jídlo a za pár týdnů zase jídlo za munici, ale nikdy jsem neobchodoval doma, nikdy ne ve velkých množstvích, jen velmi málo lidí vědělo, kolik mám čeho doma.
Jde o to skladovat tolik čehokoliv, jak je jen možné (záleží na penězích a prostoru), později poznáte, co je nejvíce populární.
Obrana byla velmi primitivní (nebyli jsme připraveni), použili jsme vše, co jsme mohli. Okna byla rozbitá, střecha poničená od bombardování, všechna okna byla něčím zablokovaná. Každou noc jsem zablokoval bránu k nám do zahrady pomocí sutin a bordelu z ulice a pak jsem použil hliníkový žebřík, abych se dostal zpět.
Jeden chlápek z naší ulice si kompletně zabarikádoval dům, když šel v noci ven, tak používal díru, kterou udělal v jednom z pokojů, které je připojený k domu jeho souseda a skrze tento zničený dům se dostával ven, byl to skutečně jeho tajný vchod.
Může to vypadat divně, ale nejbezpečnější domy mizí jako první, samozřejmě jsme měli v sousedství pár velmi krásných domů, se zdmi, psy, alarmy, mřížemi v oknech. Hádejte co se stalo – dav na tyto domy zaútočil jako první, některé domy se bránily, některé ne, záleželi na zbraních a počtu lidí uvnitř.
Myslím, že je bezpečnost důležitá, ale nedávejte ji na obdiv, zapomeňte na alarm, při SHTF budete potřebovat obyčejně vypadající dům se spoustou zbraní a munice.
Nyní mám z bezpečnostních důvodů ocelové dveře, abych přežil počáteční dobu chaosu, ale pak se přesunu k větší skupině (rodina a přátelé).
V mém případě se migrace neuskutečnila, protože se vše stalo velmi rychle a armáda protivníka obklíčila město. Jedno vím jistě, pokud bychom měli možnost dostat se z města na venkov, tak bychom to udělali.
Otázka: Jaká byla situace s bankami a obchody?
Celý monetární systém zmizel po dobu zhruba jednoho roku, takže nic nefungovalo. Dokonce i teď po dvaceti letech lidé žalují u Evropského soudu banky, protože nechtějí přiznat úspory. Třikrát se změnil název měny, objevila se hyperinflace, ztratily se záznamy o úsporách a půjčkách. Někteří lidé této situace využili ke zbohatnutí.
Bylo mnoho problémů dokázat, jaký majetek lidem patřil. Můj otec měl pěkný byt, ale protože ho kvůli válce musel opustit, tak pak 4 roky u soudu dokazoval, že byt byl jeho. Na druhou stranu, během nejhorších období se lidé prostě přesunou do prázdného domu.
Zmínil jsem venkov, co si pamatuji, tak tam to bylo mnohem lepší.
V té době tu nejezdila auta, pamatuji si tank a Ladu Nivu s kulometem a ty se pohybovaly, jen když střílely, jinak se skrývaly v ruinách domů. Pro „civilní“ populaci nebyly vozidla, ulice byly plné ruin a pohonné hmoty byly příliš drahé.
Bylo důležité nepřitahovat pozornost. Pokud jste vypadali dobře oblečeni, pak vás někdo zabil a vzal vám vaše dobré věci, když jste měli skvěle vypadající pušku, tak to bylo nejspíš proto, že bylo těžké pro ni sehnat její kalibr a také přitahovala pozornost.
Při Velkém Pruseru bych se snažil vypadat jako většina lidí venku – vystrašení, zoufalí, zmatení, sem tam ječící, nevypadající dobře. Nevzal bych si na sebe skvělou uniformu se slovy: „Jsem zde pro lupiče a zloděje.“ Snažil bych se skrývat, byl bych ozbrojen a dobře připraven vidět své možnosti. Venku bych se pohyboval jen v noci a se svým nejlepší přítelem nebo bratrem. Zní to divně, ale ze zkušenosti vím, že to funguje – buďte dobře připraven, ale nenechte nikoho mimo dům, aby to věděl.
Bez ohledu na to, jak dobrá je bezpečnost vašeho domu, jak dobrá je vaše zbraň, když lidé uvidí dobré důvody vás okrást, pak to při Velkém Průseru udělají, je to jen otázka času, počtu lidí a zbraní. Nedávejte jim důvod být zajímavý pro vyrabování.
Vyrabování obchodů a benzinových stanic se stalo velmi, velmi rychle, jakmile začala střelba, tak všechny cenné věci zmizely, sice byly snahy autorit udržet pořádek, ale během prvních pár týdnů se všechno rozpadlo.

Částečný překlad článku SHTF Survival Q&A: A First-Hand Account of Long-Term SHTF Survival
http://www.tacticalintelligence.net/blog/shtf-survival-qa-a-first-hand-account.htm

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Jak přežít v přírodě

Všeobecné informace

 Přístřešek

  • Nejlepší místo je ve svahu.
  • Na vrcholu kopce nebo hory je větrno a tudíž chladno.
  • V nejnižším místě údolí nebo v proláklině bude pravděpodobně vlhko a v noci i chladno.
  • Pod osamoceným stromem je nebezpečí uhození blesku, nebo pád suchých větví.

Vázací materiál

  • Kopřiva; suchá vlákna ze stonků; roztlučte stonky, vlákna uhlaďte rukou. Je z nich dobrá příze, provazy, oka, sítě, lana, tětivy, tkaniny.
  • Klejicha vatočník; hedvábná vlákna v suchých stoncích.
  • Kendyr (nejlepší na západě) hedvábná vlákna v suchých stoncích.
  • Hloh, vrba, jilm, kořen jedle, růže; z vnitřní bílé kůry lze dělat dobré provaznické výrobky. Nejpevnější jsou když jsou mokré.

Provázek můžete zhotovit rozcupováním a splétáním rostlinných vláken z vnitřní kůry některých stromů. Můžete použít lípu, jilm, bílý ořech, bílý dub, moruši, kaštan a červený a bílý cedr. Jakmile uděláte provaz, otestujte ho abyste si byli jistí, že je pro vaše účely dostatečně silný. Provaz získá na pevnosti spletením několika pramenů dohromady.

Před výrobou provazů můžete udělat několik jednoduchých testů, které určí vhodnost materiálu. Nejdříve materiál natáhněte do délky, abyste zjistili jeho pevnost. Potom ho zkrucujte mezi prsty a splétejte vzájemně vlákna. Jestliže materiál odolá tomuto zacházení a neodlamuje se, uvázejte na vláknech uzel a lehce ho utáhněte. Jestli se materiál v uzlu nepoškodí, je použitelný k výrobě provazů.

Izolace
Některé rostliny jsou zdrojem materiálu na izolaci před chladem. Bojínek je bažiná rostlina, nacházející se podél jezer, rybníků a stojatých vod řek. Jemná vlákna na vrcholech stonků vytvářejí suché chmýří se vzduchovými mezerami, které poslouží jako dobrá izolace, když je umístíte mezi dvě vrstvy materiálu. Klejicha vatočník má pylovitá semena působící jako dobrá izolace.

Proti hmyzu
Odpuzující prostředek proti hmyzu vyrobíte použitím vymačkané šťávy z divokého česneku nebo cibule na kůži, umístěním sassafrasového listí ve vašem úkrytu, nebo nakouřením či pomazáním se semeny bojínku s chlupatými vlákny.

Misky
Na výrobu misek a hrnců použijte dřevo, kůru, nebo jiný podobný materiál. Na zhotovení dřevěných misek použijte vyhloubený kus dřeva, do kterého se vejde vaše jídlo a dostatek vody na vaření. Zavěste dřevěnou nádobu nad ohněm a vložte do vody (jídla) horké kameny. Vyjměte kameny, jakmile se ochladí a vložte nové rozpálení kameny. Postupujte tak dlouho, dokud se jídlo neuvaří.
VAROVÁNÍ – Nepoužívejte kameny se vzduchovými dutinami, jako je vápenec a pískovec. Mohou při ohřívání v ohni explodovat.
Tuto metodu můžete také použít s nádobami zhotovenými z kůry nebo listů. Takovéto nádoby ale budou nad vodoryskou hořet, pokud je nebudete udržovat mokré, nebo nebudete mít nízký oheň.

Lžíce vidličky a nože
Vidličky, nože a lžíce vyřezejte z dřeva bez obsahu pryskyřic, aby neměly pryskyřičnou pachuť, nebo nezkazily jídlo. Stromy bez pryskyřice jsou duby, břízy a jiné stromy s tvrdým dřevem.
Poznámka: Nepoužívejte stromy které vylučují mízu nebo pryskyřici na kůře, nebo při řezání.

Osobní souprava
nůž, sekera, pila, dřevěné zápalky, troud, lékárnička, kapesní nůž, pončo, lopatka, nádoba na vodu, nádoba na vaření, spací pytel, zavírací špendlík (5 ks), náhradní oblečení, lékárnička

Nůž – laponsý ručně vyráběný Leuku (čepel 18,5 cm), vhodný i pro sekání dřeva (výrobce – Roselli, Iisakki, Marttini).

Kapesní nůž – Victorinox Swiss Champ
Popis: délka čepele 91 mm, 31 funkcí. Výbava: čepel velká, čepel malá, vývrtka, otvírák na konzervy, šroubovák, otvírák na láhve, šroubovák úzký, odstraňovač izolace, šídlo a děrovač, kroužek, pinzeta, párátko, nůžky, víceúčelový hák ( táhlo ), pilka na dřevo, odstraňovač šupin, uvolňovač háčku, měrka, pilník na nehty, pilník na kov, čistič nehtů, pilka na kov, šroubovák, dláto, kombinačky, řezač drátu, křížový šroubovák, lupa, pero, špendlík, mini šroubovák


Dýchání
Pomalé a hluboké dýchání harmonizuje organizmus a prodlužuje život.

Zvýšení tělesné teploty
Sedíte a zhluboka se nadechnete. Tak, abyste cítili, že plíce jsou úplně plné, zvedá se nám hrudník a břicho se tlačí ven. Zadržte v tomto stavu co nejdéle dech. Když už to nejde vydržet, vydechněte a znovu se nadechněte. Toto cvičení opakujte asi desetkrát. Každým zastavením dechu cítíte, jak je vám tepleji, tváře červenají, ruce i nohy jsou teplé a prokrvené. Po deseti zadrženích dechu jste celí rozehřátí, a tu najednou ucítíte zvláštní věc – ve vašem břiše vyskočila jiskřička, rozhořel se malý ohníček. Přestaňte zadržovat dech, zavřete oči a soustřeďte se na to, co se děje. Ohníček hoří a hoří. Zevnitř vás rozehřívá jako malá kamínka. Jste celí najednou strašně těžcí, ruce vám bezvládně leží v klíně a vidíme přes zavřené oči, jak plameny ohníčku hoří a rozehřívají celé vaše tělo, sami se měníte v jeden velký plamen, je vám horko, ruce i čelo máte od ohně úplně rozpálené. Tímto cvičením se můžete zahřát, jste-li v chladu a unaveni, zrychlit tep a zvýšit tělesnou teplotu až o 1 stupeň.

Zvýšení tělesné teploty pomocí mudry
Propleťte prsty, ale jeden palec nechejte natažený tak, aby ho obejmul palec a ukazováček druhé ruky. Tato mudra zvyšuje horko v těle, proto je dobré ji cvičit v zimě. Při delším cvičení této mudry se můžete začít potit. Ohřívá tělo a ničí kašel i chronické nachlazení. více zde …

Zvýšení tělesné teploty pomocí pranáyámy
Levá nosní dírka je přiřazena měsíci a pravá slunci. Pokud ucpeme levou nosní dírku a dýcháme jen pravou, tělo se začne oteplovat, opačným způsobem se dá ochlazovat.

Spánek

Říká se, že hodiny spánku před půlnocí se počítají dvojnásobně. Je to absolutně přesné. Ne protože by tyto hodiny měly nějaké magické vlastnosti, ale protože ti kdo chodí spát pozdě je přidávají k normální únavě, což podle doktorů vede k vyčerpání. Je dobré vstát ráno před 6 hodinou.

Kompas
Do nádoby s vodou vložíme kousek lehkého předmětu (např. papír) který se udrží na hladině a na něj položíme zmagnetizovanou jehlu. Jehlu zmagnetizujeme tak, že ji šedesátkrát stejným směrem přetáhneme magnetem. Ostrý konec jehly ukazuje sever.

Mýdlo – mýdlo je možno nahradit jílem
Vikinské mýdlo: oloupejte a rozmačkejte několik kaštanů, přidejte trochu vody, vymačkejte přebytečnou vodu, zformujte z hmoty mýdlo, nechte ho uschnout.

Čištění zubů
Pravidelně čistěte svá ústa a zuby kartáčkem na zuby, nejméně jednou denně. Pokud nemáte kartáček na zuby, zhotovte si žvýkací dřívko. Najděte větvičku asi 20 cm dlouhou a 1 centimetr silnou. Rozžvýkejte jeden konec dřívka, aby se oddělila vlákna. Nyní s ním můžete čistit zuby. Další cestou je ovinout čistý proužek látky kolem vašich prstů a třít s ní zuby až do setření všech částic jídla. Zuby můžete také čistit malým množstvím písku, kuchyňské sody, soli, nebo mýdla. Pak vypláchněte ústa vodou, mořskou vodou, nebo čajem z vrbové kůry. Také pomůže vaší ústní hygieně čištění zubů hedvábným provázkem, nebo vláknem.

Příprava potravy v přírodě

Záře raního slunce vyživuje celý organismus, je to jako potrava.

Je možno se stát breatheriánem a žít převážne z vody, slunce a vzduchu, trvá to však dlouhou dobu, než se přeprogramuje organismus. Ze začátku je potřeba pít větší množství vody (3-4 litry denně). Doporučeno praktikovat pod odborným dohledem.

NEJEDLÉ ROSTLINY

Nejste luskoviny, absorbují minerály z půdy a způsobují zažívací potíže. Všechny bílé a žluté bobule jsou jedovaté. Polovina červených bobulí je jedovatých. Tmavě modré a černé bobule jsou ve většině případů jedlé. Mléčná šťáva je známkou toho, že rostlina je jedovatá. Nejezte rostliny, které dráždí pokožku. Druhy s jednotlivými plody na stopce se považují za jedlé. Rostliny rostoucí v mokru, nebo ve vlhké půdě bývají chutné.

Abyste se vyhnuli eventuálním jedovatým rostlinám, nedotýkejte se jakýchkoliv planých, nebo neznámých rostlin které mají:Mléčnou, nebo světlou mízu.Fazole, cibule, nebo semena uvnitř lusků (tobolek).Hořkou nebo mýdlovou chuť.Bodliny, jemné chlupy, nebo trny.Listy jako kopr, mrkev, pastinák, nebo petržel.„Mandlovou“ vůni dřevnatých částí a listů.Obilné klasy s růžovými, červenavými, nebo černými výrůstky.Rostliny s listy ve tvaru trojlístků.

Při jedení trávy může spálit víc energie než dodá a může způsobit žaludeční nevolnost.

Mnoho hodnotných, planě rostoucích rostlin obsahuje vysoké koncentrace šťavelanů, známých jako kyselina šťavelová. Štavelany vytvářejí ve vašich ústech a hrdle ostrý, pálivý pocit a poškozují ledviny. Pečení, pražení, nebo sušení tyto šťavelové krystaly obvykle zničí. Hlíza mečíku (cibulka) je známá jako „indiánský tuřín“, ale můžete je jíst pouze po odstranění šťavelových krystalů pomalým pečením, nebo sušením.

Nejezte houby! Účinky řady nebezpečných hub působících na centrální nervový systém se mohou objevit i po několika dnech a to je již pozdě na odvrácení účinků jedu.

JEDLÉ ROSTLINY

Jídlo z vnitřní kůry stromů
Lze připravit z kůry břízy, osiky, topolu, většiny borovic, kluzkého jilmu, topolu amerického, vrby a javoru červeného, je dobrá syrová, vařená, a poslouží na přípravu čaje. Skladujte do zásoby nasušené proužky kůry.

Míza
Velmi výživná je třešeň, javor, osika, bříza, ořech bílý (hikora) pouze s jejich mízou můžete přežít po dobu mnoha týdnů. Pijte jí syrovou: Nařízněte díru do vnitřní kůry a za 24 hodin získáte až 8 litrů mízy. Mízu můžete pít slámkou i ve spaní. Zářez po použití zakolíkujte dřívkem.

Borovice
Hledejte semena a kořeny které jsou bohaté na tuk a proteiny a mějte je první na seznamu rostlin pro přežití.

Všechna semena v šiškách jsou bohatá na tuk a proteiny

Čerstvé jehličí jehličnatých stromů svařte na čaj, má vysoký obsah vitamínu C.

Žaludy, ořechy, pekanové ořechy, kaštany
Ze všech jsou dobrá syrová a pečená jídla. Pokud jsou hořké, vyluhujte (rozemelte je a namočte) kyselinu tříselnou (tanin). Vyvarujte se semen koňského kaštanu.

Koření – Řebříček (listy), Šalvěj (listy), Mateřídouška (listy a květy), Jalovec (bobule), Popenec (celá rostlina), Kmín (plody), Šťovík (listy)
Smažené jídla – Bez černý (květy)
Saláty – Pampeliška (listy), Polníček, Ptačinec (pouze listy), Sedmikráska (listy), Šťovík (listy), Řeřišnice (listy), Čekanka (listy)
Zelenina – Podběl (listy), Chmel (mladé výhonky), Orobinec (květy), Merlík (listy, mladé výhonky) Kopřiva žahavka (listy), Šťovík (listy), Pupava (lůžko květu)
Pomazánky – Plod malin, jahod, borůvek, brusnic, klikvy, dřínu, bezu černého, jeřabin, ptáčnice
Sladkosti – Puškvorec (kořen), Jitrocel (listy)
Čaje – Třezalka (listy a nať), maliny, jahody, borůvky (mladé listí), máta (listy) mateřídouška (celá rostlina), lípový květ, bez černý (květy), heřmánek, řebříček, zeměžluč, lišejník islandský, šípky (plody).

Trvanlivost potravin
pšenice – neomezeně při teplotách pod 15 °C; mléko v prášku – 2 roky; med – neomezeně; sůl – neomezeně pokud je naprosto suchá; oves – neomezeně; stolní olej- 2 roky maximálně v chladnu a temnu

Příprava rostlinné stravy

Ačkoliv některé rostliny, nebo části rostlin jsou jedlé syrové, jiné musíte vařit aby byly jedlé, nebo chutné. Jedlé rostliny, nebo jídlo z nich vás bude zásobovat nezbytnými živinami, zatímco chutné plody vás budou přímo vybízet k snězení. Mnoho z planě rostoucích rostlin jsou jedlé, ale špatně stravitelné. Skvělým nápadem je učit se rozpoznat, připravovat a jíst přírodní plodiny.

Metody užívané ke zlepšení chuti rostlinného jídla zahrnují namáčení, vaření, pečení, smažení, nebo vyluhování rostlin. Loužení se provádí rozdrcením potraviny (například žaludů), umístěním drti do cedníku a několikerým přelitím vařící vodou, nebo ponořením drti do tekoucí vody.

Listy, stébla a pupeny vařte tak dlouho, dokud nezměknou. Je-li to potřebné, vyměňujte vodu a tím se odstraní všechna hořkost.

Vařte, pečte, nebo pražte hlízy a kořeny. Sušení pomáhá odstranit leptavé šťovany z některých kořenů rostlinného druhu áronovitých.

Bude-li to nezbytné, vylouhujte žaludy ve vodě ve vodě abyste odstranili hořké látky. Některé ořechy, jako například kaštany jsou dobré syrové, ale lépe chutnají pečené.

Můžete jíst mnoho syrových zrn a semen, do té doby než dozrají. Když ztvrdnou, nebo jsou suchá, můžete je vařit, namlít je do jídla, nebo z nich udělat mouku.

Šťáva z řady stromů, jako jsou např. javory, břízy, vlašské ořechy a smokvoně, obsahuje cukr. Tyto šťávy můžete svařovat na sirup ke slazení. Na jeden litr javorového sirupu potřebujete asi 35 litrů javorové šťávy.

Jedlé rostliny mírného pásmaAmaranth (Amaranthus retrof/exus a jiné druhy)Maranta třtinová (druhy Sagittaria)Chřest (Asparagus officinalis)!Beechnut! (druhy Fagus)Ostružina (druhy Rubus)Borůvka (druhy Vaccinium)Lopuch (Arctium lappa)Bojínek (druhy Typha)Kaštan (druhy Castanea)Čekanka (Cichoriurn intybus)Šáchor (Cyperus esculentus)Smetánka lékařská (Taraxacum officinale)Bohyška (Hemerocallis fulva)Kopřiva (druhy Utica)Dub (druhy Quercus)Tomel (Diospyros virginiana)Jitrocel (druhy Plantago)!Pokeweed! (Phytolacca americana)Kaktus Opuncie (druhy Opuntia)Šrucha zelná (Portulaca oleracea)Sassafras (Sassafras albidum)!Sheep sorrel! (Rumex acetosella)Jahoda (druhy Fragaria)Bodlák obecný (pcháč) (druhy Cirsium)Stulík a lotos (Nuphar, Nelumbo a ostatní druhy)Planá cibule a česnek (druhy Allium)Šípková růže (druhy Rosa)Šťavel (Šťovík) (druhy Oxalis)

Rubriky: Survival | Napsat komentář

SAS Příručka jak přežít (výběr)

Kapitola Jídlo (zobrazit) 


Kapitola táboření (zobrazit)

Rubriky: Survival | Napsat komentář

Kolaps světa: jak ho přežít

Zprávám, že 21. prosince nastane konec světa, se usmívají. Ale na rozdíl od vás se připravují na to, kdyby jednou došla ropa, netekla voda a civilizace dostala infarkt. Mají zásoby, učí se vyrábět sýr i dřevoplyn, ale též přemýšlejí, jak se po rozvratu ubránit. Je jich spousta, jen o nich nevíte.

Má jméno, normální práci, ale říká si Taťka Prepper. Pečlivě se chystá na to, kdyby civilizace zkolabovala. | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Když jsem jednoho z nich požádal, aby mi poslal seznam zásob, které má připraveny pro případ kolapsu světa, takže byste si najednou nerozsvítili, nezapnuli kotel a nekoupili ani nejobyčejnější mýdlo, dostal jsem ho obratem.

A tak vím, že má třeba 80 kilo soli, půl metráku dětské krupičky a 80 kilo rýže. Těch mýdel skladuje dvanáct kilo.

Má jméno a normální práci, bydlí v paneláku, ale kvůli utajení si říká Saladin nebo Taťka Prepper a myslí na věci, které vás ani nenapadnou. Třeba to, jak by s rodinou žil, kdyby se zhroutila civilizace se supermarkety, plynem, televizí, vodovodem a splachovacími toaletami.

Naschvál: napadlo vás někdy, co by se stalo? On na to myslí už rok a říká: „Někdo prohlásil, že jsme jen devět jídel od anarchie. Za tři dny se řád může změnit v chaos.“ Tak si zkuste představit, co by se stalo ve vašem domě, třeba zrovna v paneláku, kdyby měsíc nic nefungovalo. Jak byste chodili na záchod, když nemůžete splachovat a kanalizace je ucpaná. Čím byste se myli, jak byste nezmrzli a co byste pili a jedli. Pozor, nesprchovali byste se ani v práci, protože tam by to bylo stejné. Ani byste se tam nedostali, protože by nejezdila veřejná doprava a vaše auto taky ne, jelikož by nebyl ani benzin.

„Lidé by měli přemýšlet o tom, jak jsou zranitelní,“ řekl mi Taťka Prepper, když jsme se sešli, aby mi vyprávěl, jak v utajení začíná budovat nenápadnou osadu, která by byla ve všem soběstačná, dokonce má mít vlastní lékaře, zubaře, učitele, zedníka či kováře.

Velmi podobně to vidí statisíce lidí na celém světě. O tom, jak přežít, když hluboká ekonomická krize, vzdálený konflikt či přírodní katastrofa ochromí infrastrukturu a tím rozloží společnost, existuje v zahraničí celá literatura a desítky serverů. Jeden z nich americanpreppersnetwork.com má osm tisíc přístupů denně. Mezi preppers, jak se tomuto hnutí říká (prepare znamená anglicky připravit se), je autor bestsellerů a bývalý novinář New York Times či bývalý hlavní globální stratég investiční banky Morgan Stanley. Drtivá většina lidí to však tají. Důvod se dozvíte později.

Jak přežít v paneláku

S Taťkou Prepperem jsme se seznámili před měsícem, když mě požádal, aby mohl na svůj web preppers.cz dát kapitolu z mé knížky. Kapitola se jmenuje příznačně K večeři budou pampelišky a je o tom, jak se vařilo z ničeho během krize ve 30. letech. Jeho e-mail přišel v nejlepší chvíli, protože jsem zrovna začal sbírat podklady pro článek o preppers.

Celé večery jsem pročítal diskusní fóra na stránkách jako rozpad.cz nebo prepper.org. na téma jak ubránit usedlost proti rabujícím útočníkům, jak zavařovat bez cukru, jak vyrobit provaz z vlasů, že globální potravinový kolaps nastane roku 2037 a jak se udržovala hygiena v obleženém Sarajevu.

Nejvíc mě však fascinovalo fórum o přežití v panelovém domě: přízemí a první patro se má vysypat hlínou, aby dům byl bezpečný před útokem náklaďákem, v dalších dvou patrech se mají zazdít okna a dveře a udělat v nich střílny, na střeše má být katapult na ostřelování útočníků hořícími pneumatikami, taky tam mají být záhony na pěstování zeleniny a brambor. Kolem domu mají být zátarasy a příkop.

Tak něčemu takovému se Taťka Prepper směje taky. Ale jen do určité míry. I on má totiž své plány.

Spolu s přáteli pořizuje několik desítek hektarů půdy desítky kilometrů od Prahy. „My jsme vlastně zemědělci,“ říká. „Nejsme takoví ti konecsvěťáci, co sedí na bednách s jídlem a čekají na apokalypsu. Co děláme my, je jen takové zahrádkaření.“

Ale to je hodně skromný výraz. Když poslouchám líčení Taťky Preppera o „zahrádkaření“, zní to jako projekt kolonizace nového světa. Několik desítek domečků na pozemcích poblíž jedné vesnice. Už je zřejmé, kde budou zahrady, sady s ovocnými stromy, pole a „plantáž rychle rostoucích stromů, abychom měli dřevo na stavby a topení“.

„Budoucí pole budeme už teď zahnojovat. Kdyby nedej bože k něčemu opravdu došlo, chceme do toho jít s co nejkvalitnější půdou.“

Taťka Prepper má všechno srovnané v hlavě. Nejenže už našel doktora, chce tam mít všechny hlavní lékařské odbornosti: gynekologa, pediatra, internistu a chirurga. „No, operaci slepáku tam zvládneme. Transplantace srdce tam asi dělat nebudeme, že.“

Teď hledá zubaře. Má tam veterináře, bylinkářku, svářeče, zedníka, který je současně i kovářem, chce zdravotní sestry a učitelku. Agronoma, instalatéra, zámečníka a třeba i chemika, který by uměl vyrobit třeba cukr „a další ty užitečné věci“.

Každý něco umí. „Jeden kamarád má autogen, další umí udělat mýdlo tak, jak se to dělalo kdysi dávno, jen z popela a tuku.“

Je tam také kuchař, který umí péct chleba a pečivo. Ale nepředstavujte si tuhle prepperskou osadu jako nějakou prvobytně pospolnou společnost, kde se vše dělá na koleně a každý má políčko.

„Pšenici koupíme. Nejsme blázni, abychom běhali s cepy. To funguje jinak. Řekneme člověku ze sousední vesnice: Franto, ty máš kombajn a pole, dej nám tolik a tolik obilí a my ti předěláme traktor na dřevoplyn. Nebo budeme pěstovat řepku a budeš jezdit na řepkový olej.“

Vše je promyšleno do detailu. Taťka Prepper má známou ve Francii, a tak ho něco napadlo: „Pojedeme do Provence a koupíme si tam pro osadu náklaďák konzervovaných rybiček, protože je tam pořídíme levně. Potřebujeme je. Je v nich jód a my chceme mít zdravé děti. To nám vystačí rok dva, než se ´to´ zase přežene a obnoví se mezinárodní obchod.“ Nebo tohle: každého asi napadne, že by měl mít vařič. Jasně že plynový. Jenže Taťka Prepper ví, že to není moc chytré: „Plyn dojde a vařič vám bude k ničemu. Lepší je lihový, protože líh si sami vypálíme.“

První generace bez zásob

Všechny tyhle plány působí na nepřipraveného člověka možná trochu střeleně, ale Taťka Prepper takový není. Vzdělaný, dobře formulující člověk, s nímž pohovoříte o osvícencích, pozadí roku 1968, výhledech těžby ropy i buditelích Jungmannovi a Dobrovském, rozhodně nepřipomíná zaslepence.

Když se zmíní, že na území budoucí osady jsou také zbytky důlní štoly, a já chtivě vyletím a řeknu „To se bude hodit pro případ jaderného výbuchu, že“, on se zasměje a odvětí: „Ne. Ale když už to tam je, využijeme to jako velkou dílnu a sklep. S atomovkou tak nějak nepočítáme.“

Jeho filozofie je jiná. Osadníci nebudou žít odtrženi jako nějaká poustevnická sekta, naopak budou úplně normálně dál dělat svá povolání. „Žijeme si své normální životy, akorát se sichrujeme.“

Jediné, čím se budou lišit, je to, že se budou učit být maximálně nezávislí na společnosti kolem. A že budou připravení. Něco na tom je.

„Jsme vlastně historicky první generace v dějinách lidstva, která nemá zásoby,“ říká Taťka Prepper. „Ještě za časů našich prababiček a babiček bylo normální, že lidé měli doma pytel s moukou, kopu vajec, u stropu visel špek, na stromě byla jablka, v záhonu zelenina. Když se něco stalo, byli soběstační třeba měsíc. Měli zahrady, kde bylo možné zasázet třeba brambory. My jsme tyhle instinkty ztratili, protože všechno zdánlivě klape. Takže nevnímáme, jak jsme zranitelní, protože máme ekonomiku, která je založená na neustálém doplňování nízkých zásob. Je to hodně křehký stav.“

„Podívejte, v Česku máme zásoby ropy na tři měsíce, pšenice na měsíc a ostatní na tři dny. Nebo takhle: v nadsázce se dá říct, že když v Německu zajde sluníčko, spadne napětí v půlce Evropy. Co když silné mrazy vyřadí síť? Máte sice plynový kotel, ale ten bez elektřiny stejně nefunguje. Na tohle chceme být připravení. Ne na atomovou bombu nebo na srážku s meteoritem.“

Ale prepperská osada má pro něj také praktický význam, protože Taťka Prepper to bere i čistě ekonomicky. „Ten stateček, to je moje penzijní připojištění. Jsou to nejlíp uložené peníze. Nejlepší banka je vaše spižírna. Vkladové certifikáty? Akcie? Vůbec ne!“ říká a vypočítává, že když teď vyjídá čtyři roky starou zásobu konzerv tuňáků, aby mu neprošly, vydělá na tom, protože je koupil mnohem levněji, než stojí dnes.

Na půl roku

Mezi zásobami, který by měly čtyřčlenné rodině vydržet šest měsíců, by nemělo scházet:

drůbeží lančmít (400 g): 50 kusů; sardinky: 120 kusů; olivový olej: 5 litrů; slunečnicový olej: 24 litrů; řepkový olej: 36 litrů; rýže: 80 kg; čočka: 30 kg; hrách: 20 kg; fazole: 40 kg; těstoviny: 30 kg; káva: 10 kg; mouka: 60 kg; sůl jedlá: 80 kg; cukr: 100 kg; prací prášky: 50 kg; saponáty na nádobí: 20 litrů

Ke každému prepperovi však patří trochu toho, co člověk z druhé strany, tedy ten zranitelný a lehkomyslný, musí považovat za paranoiu. Všechno je utajené a nenápadné.

Jména i místa. Preppeři si myslí, že mají dobrý důvod: kdyby se něco opravdu stalo a zoufalí nezajištění lidé by věděli, kde je jídlo a teplo, přijdou si pro to. Do prepperských plánů patří i představa světa, kde se budou pohybovat davy lůzy a ozbrojené lupičské bandy.

Když Taťkovi Prepperovi nadhodím onen panelák předělaný na pevnost, vysvětlí mi, že oni to řeší jinak. „Naší strategií je nenápadnost. Proto chceme žít jako naše okolí a splynout s ním.

V sousedství je ta vesnice.

Budeme žít normálním životem, třeba vstoupíme k hasičům či myslivcům, protože to se může hodit. Pokud nastane situace, že by v zemi mohl zavládnout chaos, nabídneme starostovi okamžitě pomoc se založením obecní policie a třeba spoluúčastí na hlídkování.“ Dodává, že to má velkou výhodu, protože každá banda si rozmyslí jít proti obci, jelikož to je struktura a „stát“. „Ale když se budete skrývat někde na osamělé chatě v lesích, vyplení vás.“

Tak a teď přestaňte na pár vteřin číst: co si o tom všem myslíte?

Co bude, až svět vypne

Chcete už pokračovat? Pokud jste došli k názoru, že preppeři jsou blázni, možná vás budou zajímat následující řádky. Když jsem studoval americké prepperské stránky, narazil jsem na článek, jehož titulek zněl: Než se rozhodnete, že preppeři jsou cvoci, přečtěte si nejdřív tohle.

Pořídil jsem z něj výpisky. Pokud nebude elektřina, nemůže fungovat pitná voda a kanalizace. V městech nastane do tří dnů krize, do týdne vypuknou první infekční epidemie. Pokud dojdou pohonné hmoty, během jednoho dne začne nedostatek potravin, protože ustane zásobování. Během dvou tří dnů nebude už ke koupi téměř nic. V ulicích se začnou vršit první odpadky. Po týdnu ustane jakákoliv silniční či vlaková doprava. Jediným dopravním prostředkem budou nohy nebo kolo. Po dvou týdnech budou na dně zásobárny pitné vody. Prudce se zvýší výskyt infekčních chorob, stoupne kriminalita a budou pravděpodobné vlny nepokojů.

Život by se rychle vracel do doby před sto padesáti lety. Náhle by byl problém nahradit rozbité brýle na čtení, sehnat antibiotika, pořídit si nové boty a sehnat jídlo. Sto kilometrů by byla velká a často velmi nebezpečná vzdálenost.

Ale kdyby byla skutečně pravda, že civilizaci dělí od chaosu devět jídel, proč si to tedy nepřipouštíme? Psycholog vám řekne, že to je v lidské povaze. Když hrozba není bezprostřední, člověk ji vytěsní, nepřemýšlí o tom, protože by se musel zbláznit. Je to něco podobného, jako když nemyslíme na smrt. A je tady ještě jedna věc: sedmdesát procent populace se vždy veze. Přejímá většinový názor.

Pro ty, kdo se teď začali bát, je tady prášek na uklidněnou: asi to nebude tak akutní, když se preppeři houfují teprve v posledních letech, přestože civilizace je křehká už víc než půl století.

Dobrá otázka: proč zrovna teď?

Protože svět najednou jako by se začal hroutit. Na přelomu 50. a 60. let se lidé báli „jen“ jaderné války, takže si stavěli protiatomové bunkry, ale jinak svět šlapal. Dařilo se a společnost byla sebejistá, měla důvěru v budoucnost. Teď jako by Americe, odkud vycházejí všechny trendy, někdo podtrhl pod nohama koberec jejích jistot.

Přišlo 11. září a potom hysterie hrozby teroristických útoků, vláda lidem říkala, aby si koupili lepicí pásku na utěsnění oken pro případ chemického napadení, pod postelí měli evakuační zavazadla a ve sklepě dávky vody a jídla. Když to odeznívalo, přišla hospodářská a hypoteční krize, mezitím hurikán Katrina zničil New Orleans. Najednou to vypadá, že se vše hroutí, směřuje k horšímu a člověk je jen třtinou ve vichru událostí. K tomu mají zpravodajské televize stále hysteričtější náplň a mnohem větší publicitu získala katastrofická témata typu srážka s meteoritem. Z toho by znejistěla i žulová socha.

Druhá věc je, že není špatné být připraven. „Víte, my žijeme úplně stejně jako všichni ostatní,“ říká Taťka Prepper o sobě a budoucích členech prepperské osady. „Jen se sichrujeme.“

To v praxi například znamená, že Taťka Prepper má nádrž u auta neustále ze tří čtvrtin plnou a ve sklepě je pár kanystrů. Že má zuby v úzkostlivém pořádku a doma má pořád dvanáct zubních past, což je asi tak roční zásoba. Že se s přáteli učí dělat sýry a jogurty, zvládne semlít mouku a vyrobit ovesné vločky. „Umíme si vyrobit i metan a jako prémii bychom při tom získali kvalitní hnojivo.“

Proč ne: vlastně se to nijak neliší od toho, když někdo uzavře pojištění proti požáru a kdejaké živelní katastrofě. Preppeři jen působí jako exoti, protože jich není moc. Není?

Taťka Prepper si myslí, že jich je hodně, jen se maskují z důvodů, které už znáte.

Já jsem s ním nesouhlasil. Vydrželo mi to dvacet minut.

Pak jsem potkal kolegyni, začali jsme se bavit o ekonomice a ona z ničeho nic řekla: „Bůh ví, co bude. Jestli za pět let nebudeme žít v nějakých zemědělských komunitách jako v 19. století. Můj muž to tvrdí a už začíná připravovat naši chalupu. Celé večery stráví na internetu čtením amerických serverů o tom, jak přežít. A když spolu jdeme parkem na Letné, řekne: Podívej, za tři roky tady všude budou záhony se zeleninou.“

Čísla, ceny, zásoby

Nikdo přesně neví, kolik prepperů v USA je, ale oni sami odhadují, že několik milionů. V roce 2010 jich mohly být čtyři miliony, teď možná šest i více. Počet prepperských stránek či blogů se v posledních letech znásobil.

Na preppery se zaměřil už i byznys: řetězec potravinových velkoobchodů Costco nabízí pohotovostní zásobu potravin pro čtyři osoby na rok. Stojí 3 999,99 dolaru. Firma má rovněž nabídku pro ty, kdo se připravují na katastrofy všeho druhu, v níž je i balení semen zeleniny pro zahrádku o rozloze deset krát deset metrů za 50 dolarů nebo generátor za tři tisíce dolarů.

Největším pesimistou v USA je zřejmě bývalý armádní důstojník Jim Rawles, který má známý prepperský blog. V televizi ABC řekl, že jeho rodina má na ranči zásoby potravin na více než tři roky. „Všechno to skladujeme v umělohmotných sudech o objemu pětadvaceti litrů.“

V průzkumech pro National Geographic Channel se ukázalo, že 85 procent Američanů se na případ katastrofy nepřipravuje. Ne, že by s ní však nepočítali. Když dostali otázku, která z následujících událostí by mohla v příštích 25 letech zasáhnout jejich životy, odpověděli takto: 1) zemětřesení (64 procent), hurikán (63 procent), terorismus (55 procent), následky finančního kolapsu (51 procent), celoplošný výpadek elektřiny (37 procent), pandemie (29 procent) a jaderný spad (14 procent). Celkem 62 procent si myslí, že svět prožije katastrofu velkého rozsahu v příštích dvaceti letech.

Autor: Milan Vodička  25. listopadu 2012

Zdroj: http://xman.idnes.cz/prepperi-a-kolaps-sveta-0s1-/xman-styl.aspx?c=A121122_154802_xman-styl_fro

Rubriky: Kolapsy civilizací | Napsat komentář

Jak přežít ekonomický kolaps – poučení z Argentiny

Osnova:

1)    Město nebo venkov?

2)    Černý / šedý trh

3)    Zbraně, munice a další vybavení

4)    Mezihra

5)    Nezbytné věci

6)    Více o bezpečnosti

7)    Čaj s tetou Sheeple

8)    Poslední myšlenka – poselství naděje

Toto téma není nové. Když Argentina spadla po spirále do sociálního a ekonomického kolapsu na konci 90. let, změnil se každému život. Bez ohledu na příčiny je zde mnoho, z čeho se můžeme poučit od země, která byla prosperující, ale dnes se vzpamatovává z ekonomické krize, která uvrhla okolo 60% lidí do chudoby.

Populární článek survivalové sféry „Lekce z ekonomického kolapsu Argentiny“ od Ferfala dokumentuje zápasy o přežití lidí v kolabující společnosti. Stáhnout si jej můžete ve formátu PDF zde: Argentinský kolaps (v angličtině) nebo si jej jednoduše přečíst níže:

Můj bratr před několika týdny navštívil Argentinu. Žije již několik let ve Španělsku. Během prvního týdne onemocněl silnou chřipkou, i když nebyl v chladném klimatu a pečoval o sebe. Není pochyb o tom, že onemocněl kvůli spoustě nových virů v mé zemi, které nenaleznete v zemích první třídy. Bída a hlad nás vedou do situace, kdy i přestože máte potraviny, přístřeší a zdravotní péči, většina ostatních toto nemá a proto onemocní a šíří nemoci po celém regionu.

Co mě zarazilo na této zprávě je to, že jsem to vlastně viděl přicházet měsíc předtím, než se nové viry rozšířily a ve zprávách začali mluvit o tomto novém zdravotním poplachu, což dokazuje, že mluvení, přemýšlení a sdílení myšlenek s podobně myslícími lidmi (ano, vy) pomáhá vidět věci, které přicházejí a připravit se na ně s předstihem. Tak jsem začal přemýšlet o několika otázkách, o kterých jsem se dozvěděl (buď tvrdě, nebo pomocí tohoto fóra) po všech těch letech života ve zkolabované zemi, která se pokouší dostat z ekonomické katastrofy a všeho co s tím souvisí. I když je moje angličtina omezená, doufám, že budu schopen předat hlavní myšlenky a koncepty, která vám poskytnou lepší obrázek o tom, jak se vypořádat se dny, kdy ekonomika ve vaší zemi zkolabuje.

Část 1: Město nebo venkov?

Jednou se mě někdo zeptal, jak se žije lidem na venkově. Jestli se mají lépe, než obyvatelé měst. Jako vždy, neexistuje jednoduchá odpověď. Přeju si, abych mohl říct, že venkov je dobrý a město špatné, ale nemohu, protože – pokud mám být plně upřímný, a snažím se o to – existuje řada otázek, které musí být analyzovány, obzvláště otázka bezpečnosti. Samozřejmě, ti na venkově mají kus země a zvířata a jsou lépe připravení v otázce potravin. Není potřeba mít několik akrů plodin. Pár ovocných stromů, pár zvířat (např. drůbež , krávy a králíci) a malý sad by vás zajistily roky dopředu oproti lidem ve městech. Kuřata, vejce a králíci by poskytovali proteiny, jedna nebo dvě krávy na mléko a sýr, trochu zeleniny a ovoce, vejce a králíci by mohli být obchodováni za mouku na chléb, za těstoviny a cukr, nebo za sůl.

Samozřejmě že existují výjimky, například některé provincie na severu mají pouštní podnebí, a téměř nikdy tam neprší. Je téměř nemožné žít bez země a zvířat vyžadujících potravu a vodu, kterou budete muset koupit. Takoví lidé to měli těžké; není divu, severní provincie trpí nejvíce v mé zemi. Ti žijící ve městech se prostě musí zařídit jak mohou. Ceny potravin se zvýšily o 200 až 300%. Lidé snižovali náklady co jen mohli, ab si mohli koupit jídlo. Někteří jedli co se dalo; lovili ptáky nebo jedli toulavé psy a kočky, jiní hladověli. Pokud dojde na potraviny, při krizi města prohrávají. Obvykle nedostatek potravin nebo nemožnost je získat je to, co spouští nepokoje a rabování při SHTF (SHTF = Shit Hits The Fan = výraz používaný survivalisty pro popis katastrofické situace).

Když dojde na otázku bezpečnosti, je to ještě více komplikované. Zapomeňte na střílení z 300 metrů na ty, kteří vám chtějí ublížit. Toto přenechejte ozbrojeným komandům a 12ti letým dětem, které vyrostly na Internetu a předstírají dospělost.

Nějaká fakta:

1. Ti, kteří vám budou chtít ublížit nebo vás okrást nepřijdou s mávající pirátskou vlajkou nad hlavami.
2. Ani na vás nezačnou střílet 200 metrů od vás.
3. Nepřijedou za velkého randálu na kolech, nebo oblečeni do oranžové, uprchlí trestanci prostě utečou v trestaneckých uniformách, takže je lépe poznáte. Ani nebudou nosit řetězy okolo krku a kožené bundy. Kdybych dostal dolar pokaždé, když mě okradla osoba, která vypadala normálně, oblečená stejně běžně jako my, pak bych měl dost peněz na pěknou zbraň. Existují výjimky, ale nebudou oblečeni jako ve filmech.
4. Muž se ženou se dvěma nebo třemi dětmi se nemůže jen tak zastavit a čekat. Nezajímá mě, jestli jste SEAL, SWAT, nebo Rambo, žádný šestý smysl vám neřekne, že na vás někdo míří zbraní, když se právě snažíte opravit rozbitou vodní pumpu, nebo když nesete velký batoh sušených fazolí, které jste ráno koupil.

Nejlepší alarm, který každý může mít na farmě, jsou psi. Ale psi mohou být zabiti a otráveni. Mému příteli přes jednu noc někdo otrávil čtyři psy, všichni zemřeli. Po všech těch letech jsem se dozvěděl, že i když osoba, která žije v této zemi, je bezpečnější, když přijde čas na malé loupeže, tatáž osoba je vystavena extrémně násilným domácím loupežím. Zločinci vědí, že jsou izolovaní a jejich pocit nezranitelnosti je posílen. Když zaútočí na venkovský dům nebo hospodářství, obvykle zůstanou po celé hodiny nebo dny a budou mučit vlastníky. Slyšel jsem to všechno: Ženy a děti stále znásilňovány, lidé přivázáni k posteli a mučeni elektřinou, biti, páleni acetylenovou pochodní. Velká města nejsou o mnoho bezpečnější pro survivalistu, který se rozhodne zůstat ve městě. Bude muset čelit únosům, loupežím a docela hodně riskovat, že ho postřelí kvůli tomu, co má v kapsách, nebo dokonce i kvůli jeho oblečení.

Tak kam jít? Betonová džungle je nebezpečná a tak žití daleko od toho všeho je na vlastní pěst. Řešením je zůstat daleko od měst, ale ve skupinách a to buď v malé městské komunitě nebo pokud máte přátele nebo rodinu, která myslí jako vy, tak s nimi vytvořit vlastní malou obci. Někdo si může myslet, že sousedé v rámci vzdálenosti, na kterou je slyšet mluvení, znamená ztrátu soukromí a svobody, ale to je cena, kterou budete muset zaplatit, pokud chcete mít někoho, kdo vám pomůže, pokud byste to někdy potřeboval. Pro ty, kteří si myslí, že nikdy nebudou potřebovat od někoho pomoc, protože budou mít vždy po ruce svou pušku, kontrolovat obzor puškohledem každých pět minut a celou dobu mít na zádech v batohu lékárničku …. Dospěte!

Služby
Jakémukoliv scénáři čelíte, služby pravděpodobně utrpí na kvalitě nebo zmizí. Myslete dopředu, analyzujte možné scénáře a které služby by měly být ovlivněn ve vaší oblasti. Přemýšlejte o nejpravděpodobnějším scénáři, ale také myslete „mimo krabici.“ Co je pravděpodobnější? Tornádo? Ale teroristický útok není tak šílený, jak jste si myslel před několika lety, že?

Také analyzujte důsledky upadajících služeb. Pokud nepůjde elektrický proud, budete muset něco udělat se vším tím masem co máte v lednici – můžete jej vysušit nebo zavařit. Přemýšlejte o zásobách, které pro tyto úkoly budete potřebovat, ještě dříve, než budou potřeba. Máte ve vašem počítači kompletní návod, jak připravit maso…ale jak si jej přečtete, když nepůjde elektrický proud? Vytiskněte si vše, co považujete za potřebné.

Voda
Nikdo nevydrží dlouho bez vody. Městský survivalista může zjistit, že voda je nekvalitní (v takovém případě může využít vodního filtru), nebo že není voda k dispozici vůbec. Když se to stane, ve velkých městech miliony lidí vyčerpají balenou vodu během několika minut. V mém případě voda z vodovodu není příliš dobrá. Vidím v ní malé černé částečky a některé další věci, které vypadá jako mrtvé řasy. Chuť ale není tak špatná. Není dobrá, ale vím, že existují části země, kde je to mnohem horší. Mám-li být upřímný, vysoké procento země nemá pitnou vodu vůbec.

Pokud si můžete postavit studnu, udělejte to, dejte si to na začátek svého survivalového seznamu priorit. Voda má větší prioritu než zbraně, léky nebo dokonce jídlo. Našetřete tolik vody, kolik jen můžete. Naplňte PET lahve vodou a uskladněte na studené místo a dejte do černého plastového pytle, aby na vodu nesvítilo slunce. Voda bude mít po pár měsících plastovou pachuť, ale je to lepší než vodu nemít. S jakýmkoliv scénářem se setkáte, voda bude problém. V mém případě ekonomická krize vytvořila problémy firmám s vodou, které omezily údržbu a kvalitu kvůli snížení nákladů. Voda vyžaduje zvláštní péči a bude tak či tak v nějakém katastrofickém scénáři problémem. I pokud máte vodu z vodovodu, tak kvalitní filtr je nutný, stejně tak jako čerpadlo, pokud nějaké seženete. Snažte se mít zásobu vody alespoň na 2 až 4 týdny.

Elektrická energie
Strávil jsem spoustu času bez elektřiny. Elektřina byla problém v mé zemi i před krizí v roce 2001. Opravdový problém začíná, když jste několik hodin bez světla. Při krizi v roce 2001 byla polovina země bez elektřiny 3 dny. Buenos Aires bylo jedním velkým temným hřbitovem. Lidé uvízli ve výtazích, potraviny se kazily, nemocnice měly palivo do generátorů jen na několik hodin. Bez elektřiny jsou dny kratší. Po západu slunce není moc co dělat. Četl jsem při svíčkách a svítilnách, po chvíli z toho začne bolet hlava. Můžete pracovat okolo domu, ale jen s nářadím bez elektřiny. Zločinnost po západu slunce stoupá, takže pokud po západu slunce někam jdete, mějte v jedné ruce svítilnu a ve druhé zbraň.

Být ve městě bez světla je po chvíli depresivní. Strávil jsem noci posloucháním rádia, jedením jídla z konzerv a čištěním mých zbraní pod světlem čelovky. Pak jsem se oženil, měl syna a zjistil, že když máte koho milovat, výpadky elektřiny nejsou tak špatné. V takových situacích rodina morálně pomáhá.

Co se týče baterek – mějte dvě nebo tři LED čelovky. Nejsou drahé, mají hodnotu své váhy ve zlatě. Silně svítící baterka je nezbytná, zvláště pokud kontrolujete váš majetek kvůli vetřelcům. Ale na prozaičtější věci, jako je příprava jídla, odchod na toaletu nebo dělání věcí kolem domu, je LED čelovka k nezaplacení. Zkuste mytí nádobí ve tmě, zatímco držíte 60ti lumenovou baterku v jedné ruce a budete vědět, o čem mluvím. LED diody mají také tu výhodu, že mají schopnost téměř celý týden nepřetržitého provozu a diody vydrží navždy. Nabíjecí baterie jsou nutností. Mějte zdravé množství náhradních kvalitních baterií a snažte se je sjednotit co nejvíce to půjde. Také mám 2 nebo 3 balení obyčejných Duracell baterií, pro případ nouze, datum spotřeby mají do roku 2012.

Dobíjecí NM baterie mají nevýhodu ztráty energie po určité době, takže mějte běžné baterie i nabíjecí a jednou za čas je zkontrolujte.

Po všech těch letech problémů s elektřinou, které dva přístroje bych nejraději vlastnil?:

1) Generátor.
2) Nabíječka baterií, která má solární panel, nebo malou kliku.

Plyn
Plyn klesl na kvalitě a je ho málo. Snažte se mít elektrický sporák v případě, že jste bez plynu. Pokud elektřina a plyn přestane fungovat, lze použít plynový vařič pro kempování, pokud máte dostatek plechovek s plynem. Ty, které pracují s kapalným palivem se zdají být dlouhodobě lepší, protože mohou používat různé typy paliva.

Můžete skladovat pouze omezené množství stlačeného plynu. Mimochodem, město, které je bez plynu po dobu delší než dva týdny je smrtící past, vypadněte odtamtud, než bude příliš pozdě.

Rozdílná mentalita
Díval jsem se na kanál People & Art v noci s manželkou. Byla to show, kde se natáčel pár během daného časového období a jiní lidé hlasovali o tom, kdo z nich má nejhorší zlozvyk. Byli jsme v naší posteli a když jsem se snažil usnout, slyšel jsem, že ten chlápek je policejní zbrojní instruktor a to mě zajímalo a snažil jsem se neusnout. Manželka toho chlápka řekla, že jí vadí, že její manžel utrácí 500 dolarů měsíčně za krém na obličej, speciální šampon a kondicionér a vyleštění nehtů! „Co to je za idiota? 500 dolarů – to je malý generátor a zbraň a několik balení munice,“ řekl jsem manželce. „To je jídlo na dva měsíce,“ řekla. Oba dva jsme přemýšleli nad praktickým využitím pro tyto peníze, peníze, které ten chlápek v podstatě vyhazoval. Při SHTF se peníze již neměří penězi, ale uvidíte je jako nezbytné zboží, které si za ně můžete koupit. Věci jako potraviny, léky, paliva, soukromé lékařské služby. Mně přijde nepřijatelné utratit 500 dolarů za kosmetiku. Já to vidím tak, že někdo s takovou mentalitou nedokáže přežít týden bez kreditní karty.

Jakmile jednou zažijete nedostatek věcí, které berete za samozřejmé, jako jídlo a léky, vaše priority se náhle změní. Například jsem si nechal odstranit dva zuby moudrosti v loňském roce. V obou případech mi byla předepsána antibiotika a silný ibuprofen proti bolesti. Vzal jsem si antibiotika (koupil jsem si dvě balení na stejný předpis, abych měl jedno balení pro případ nouze) ale nepoužil jsem ibuprofen, přidal jsem ho ke své hromádce léků. Proč? Protože léky nejsou vždy dostupné a nejsem si jistý, jestli budou dostupné v budoucnu. Jistě, bolelo to jako čert, ale bolest sama o sobě vás nezabije. Dobré pro budování charakteru, pokud se mě ptáte.

Přinášet oběti kvůli lepší budoucnosti – to je mentalita, kterou byste měli mít, pokud chcete být připraveni. Jsou věci, u kterých je „hezké je mít“, které ale musí být obětovány kvůli získání nezbytných věcí. Jsou věci, které nejsou základní, ale přesto jsou důležité. Moje žena jde ke kadeřníkovi jednou za měsíc nebo dva. Není to otázka života a smrti, ale díky tomu se cítí lépe a zvyšuje to její morálku.

Koupil jsem si konzoli Xbox a nebo se dívám se ženou na filmy, prostě jen pro relaxaci. 7 nebo 10 dolarů měsíčně mě nezabije. Survivalisti by se měli vyhnout závislostem na alkoholu, drogách a cigaretách. Jsou špatné pro vaše zdraví, stojí spoustu peněz, které byste mohli utratit jinak a vytváří závislost na něčem, co by v budoucnu nemuselo být dostupné. Kdo by pak musel tolerovat vaši nevrlou náladu, když budete při SHTF bez cigaret?

Část 2: Černý / šedý trh

Při SHTF se černý / šedý trh objeví všude kolem vás. V mé zemi jsou nakonec šedé trhy přijatelné. Zpočátku to bylo o obchodních dovednostech nebo řemeslných výrobcích za potraviny. Okresy a města si vytvořily své vlastní trhy, a vytvořily si vlastní lístky, podobně jako peníze, které byly použity k obchodu. Toto netrvalo dlouho. Lístky bylo snadné vytvořit na svém domácím počítači, nebyla žádná kontrola a nakonec se lidé vrátili k papírovým penězům.

Tyto trhy se obvykle nacházely ve skladech nebo na prázdných pozemcích a byly řízeny několika chytrými chlápky a několika gangstery, nebo bezpečnostní službou. Každý si může pronajmout stánek uvnitř těchto trhů za 50 až 100 pesos (20 až 30 dolarů) za den a prodávat své zboží nebo služby. Mír na těchto trzích je obvykle respektován…řekněme, že organizátoři nevolají policii, když někdo zkusí něco jako krádež, bitku nebo využívání žen. Není to dobré pro jejich obchod a kdokoliv zkusí takový bordel tak zjistí, kolik bolesti lidské tělo schytá. Někdy dokonce sami uniformovaní policisté zajišťují bezpečnost na těchto trzích, samozřejmě za malý poplatek. Ale jako vždy, musíte být opatrní. Můžete se setkat s kapesními zloději, nebo dokonce s útokem, když opustíte trh. Jakmile opustíte trh, jste v tom sám na vlastní pěst, jako vždy.

Tyto trhy se vyvíjí a nyní je dostupná spousta produktů. Dnes jsem navštívil svůj místní trh – sklad, který je celkem dobře zařízen a udržován čistý. Měli před pár dny problémy s prodejem odcizeného zboží a falešných značek oblečení.

Co se dá najít na těchto trzích? Většinou jídlo a oblečení. Některé mají větší výběr, ale obecně vždy mají sýr, konzervovaná jídla, koření, med, vejce, ovoce, zeleninu, pivo, víno a maso, stejně tak pečivo a těstoviny. Je to levnější než v supermarketech. Někdy jsou k dispozici i čerstvé ryby, ale ne vždy, lidé nevěří potravinám, které potřebují lednici – dostanou je naopak v supermarketech.

Oděvy jsou také populární a najdete kopie značek, napodobeniny, nebo dokonce ukradené originály, to samé platí pro boty. Dětské oblečení, spodní prádlo, ponožky, ložní prádlo a ručníky jsou velmi populární. Někteří prodávají hračky, ale vždy z Číny, především se špatnou kvalitou i když existují výjimky. Jiní prodávají nástroje, také z Číny, ale jsou také většinou nekvalitní. Některé nabízejí své služby a opravy věcí nebo nabízí práci jako údržbář. Divili byste se, jaké haraburdí,tito lidé dokážou opravit: televize, CD přehrávače, elektrické nářadí, atd.

Po jídle a oblečení jsou třetí nejpopulárnější skupinou CD, DVD, filmy, hudba, herní konzole, programy, videohry, prostě to co zde skončí dva dny po oficiálním uvolnění v USA. Každopádně, je možné sehnat téměř vše, pokud chcete, zeptejte se v okolí, promluvte si těmi správnými lidmi a seženete i ilegální věci, jako jsou drogy, nebo na černém trhu zbraně a munici.

Zlato
Každý chce koupit zlato! „Kupuju zlato. Platím v hotovosti .“ signály jsou všude, i v TV! Nespojil jsem si to s tím, co se tady děje, protože šlo o podřadné zlato jako šperky a to buď ukradené nebo vyprodané, protože potřebovali peníze, ne zlaté mince o kterých mluvíte. Nikdo neplatí za skutečnou hodnotu věcí, takže velký POZOR! Zaměřte se na lidi kupující zlaté mince. Vzhledem k tomu, že není možné určit skutečný minerální podíl zlata, tak malé obchody a prodejci za ně zaplatí stejně jako za běžné zlaté šperky. Co bych dělal být vámi: Místo kupování zlatých mincí kupte mnoho malých zlatých prstýnků a dalších šperků. Měly by být levnější než zlaté mince a pokud nastane SHTF, tak nebudete ztrácet peníze prodejem kvalitních zlatých mincí v hodnotě podřadného zlata. Kdybych mohl cestovat zpátky v čase, tak bych koupil malý sáček naplněný zlatými prsteny.

Malý zlodějíčci budou krást zlaté řetízky přímo z krku a prodávat je u těchto malých všudypřítomných prodejců. To je velmi běžné na nádražích, v podchodech a další přeplněných oblastech.

Takže moje rada – pokud se připravujete na malou ekonomickou krizi, zlaté mince mají smysl. Zachováte hodnotu věcí a budete schopni je prodat za tuto hodnotu dealerům zlata, nebo jiným survivalistů, kteří znají skutečnou hodnotu této věci. V mém případě byly zlaté mince výborná investice, zabránily abych přišel o peníze, když místní ekonomika zkrachovala. I když je to tu špatné, můžu jít do banky a dostat za zlaté mince skutečnou hodnotu, to samé platí o čistém stříbru. Ale tam kde žiji vám místní dealeři zaplatí za zlaté mince stejně jako za obyčejné zlaté šperky, bez ohledu na to o jaký typ zlata jde. Takže musím říct, že pro obchodování jsou lepší zlaté šperky než zlaté mince.

Část 3: Zbraně, munice a další vybavení

Vzhledem k ožehavému tématu doporučuji před jakoukoliv akcí si pročíst web http://zbranekvalitne.cz/ a to především co se týče české legislativy.

Po SHTF v roce 2001 jen ti úzkoprsí s vymytým mozkem a idioti s IQ motýla věřili, že by je policie ochránila před vlnou trestných činností, která by následovala po kolapsu ekonomiky. Mnoho lidí, kteří před kolapsem byli proti palným zbraním, běželo po kolapsu do obchodu se zbraněmi – chtěli poradit, jak bránit sebe a své rodiny. Koupili by si revolver, krabici munice, nechali to všechno ve skříni v domnění, že je zázračně ochrání před vetřelci.

Možná si nemyslíte, že střelné zbraně jsou skutečně nutné, nebo vaše přesvědčení vám neumožňuje koupit si nástroj určený k zabíjení lidí. Takže se pravděpodobně ptáte sami sebe, je zbraň opravdu nutné při SHTF? Změní to vůbec něco? Prošel jsem si totálním ekonomickým kolapsem roce 2001 a stále se potýkám s následky, po pěti letech cítím, že mohu otázku zodpovědět. Ano, budeš potřebovat palnou zbraň, pepřový sprej, mačetu, válečná sekeru, kyj s trčícími rezavými hřebíky, nebo jakoukoliv zbraň, která se ti dostane do rukou.

Mnoho bylo napsáno o zbraních. Každý kdo se zajímá o ozbrojený survival má svou vlastní představu o „dělostřelecké baterii“. Někteří jsou více orientovaní na lov, jiní jen na sebeobranu a jiní zvažují obojí, podívejme se na všeobecné použití zbraní. Primární obrannou zbraní survivalisty je jednoruční střelná zbraň. Je to zbraň, která zůstává s ním, když podnikání něco ve městě, nebo pracuje na poli. Survivalista NENÍ voják, i když by byl voják, tak město není a nebude bojiště, a to ani při SHTF. Lidé, pokud máte zájem o reálné situace ve světě při SHTF a chcete se připravit na reálné řešení, pak pochopte, že to není černé nebo bílé. Jednou se probudíte a uslyšíte v rádiu, že ekonomika se zhroutila a že akciový trh je uzavřen na dobu neurčitou. Co byste udělal? Pořád musíte chodit do práce. Políbíte manželku na rozloučenou, přehodíte pušku přes záda a budete připraveni střílet? Nedostanete se daleko. Někdo vás zastřelí, dá do vězení, nebo do ústavu pro duševně choré.

Co se snažím vysvětlit je, že je v pořádku, když se připravujete na invazi Číny, Němců, OSN nebo marťanů do vaší země. Je to extrém, méně pravděpodobný scénář. Existuje nekonečné spektrum šedi mezi černou a bílou. Bílá je váš průměrný běžný den a černá je celkový TEOTWAWKI (konec světa tak jak ho známe) – ještěrčí muži napadající planetu.

Pušky mají velmi důležité místo v survivalistově arzenálu. Ale musíte pochopit, že 90% času budete mít u sebe jednoruční střelnou zbraň. Nemůžete se srovnávat s vojákem v Iráku, který má zbraň u sebe po celou dobu. Ptám se vás, kolik znáte vojáků v maskáčích a s M4kou chodících po městě, když se vrátí domů?

Co funguje pro válku nefunguje pro survivalisty, a to zejména pro městské survivalisty.

I když budete žít v ústraní daleko od města, budete muset pracovat, ne? Nebo máte zaměstnance, kteří se postarají o všechny vaše běžné úkoly, takže můžete celý den být na stráži s puškou? Voják je součástí obrovského stroje, jeho úkolem je nést zbraň, zatímco jiní se starají o dalších potřeby. Survivalistu, který není součástí velké survivalové skupiny, nikdo nekryje. Když muž hledá radu, co použít k obraně, někteří jako první doporučují pušku nebo.

Řekněme, že vypuknou rasové nepokoje ve městě. Pořád musíte chodit každý den do práce. Co máte dělat? Strčit si brokovnici do kapsy? Jednoruční střelná zbraň, i kdyby měla být méně silná, může být použita pro ochranu domova a pro nošení kamkoliv jdete. Pokud se objeví povodně, můžete pořád naskočit na evakuační loď i se zbraní. Jsem si jistý, že vás záchranný tým nebude prohledávat, jestli nenesete zbraň. Co když si vaše vláda uvědomí, že by při SHTF ztratila kontrolu nad událostmi a zakáže všechny střelné zbraně na neurčito? Neví o vás (v ČR však podléhají registraci – p.p.), ale pokud by to bylo tak špatné, raději bych byl ozbrojený. Můžete schovat pistoli pod bundu, ale neschováte pod oblečení pušku.

Pistole (a jiné jednoruční palné zbraně)
Revolver nebo pistole? Jednoznačně pistole! Obecně lze říci, že revolver je obtížnější ovládat než pistoli. Double Action je tvrdá a to ovlivňuje rychlost a přesnost. I když se revolvery zdají být jednoduché, nejsou tak odolné jako služební pistole. Kvalitní pistole odolají písku, blátu, špíně a jsou všeobecně lepší než revolvery.

Já osobně jsem měl problém s novým revolverem Taurus Tracker .357 magnum. Po nějaké době střílení jsem ho nabil a vystřílel všech 7 ran co nejrychleji to šlo a když jsem se poté snažil vyndat prázdné nábojnice, zjistil jsem, že se zasekly, protože se roztáhly kvůli teplu. Musel jsem počkat, dokud revolver nevychladnul a poté jsem mohl vytáhnout nábojnice. Jednou jsem viděl, jak do prodejny zbraní vešel týpek a chtěl vyměnit .357 magnum revolver za 9mm pistol. Řekl, že jel autem, když na něho z jiného auta někdo začal střílet. Byl pronásledován několik bloků. Řekl, že vytáhnul svůj revolver a začal na něj střílet, ale rychle vystřílel celý zásobník. Potřeboval větší zásobník a rychlejší nabíjení. Musel jsem s ním souhlasit. Někteří se modlí a myslí si, že „co výstřel, to zásah“, ale s tím nesouhlasím, to je možné tak akorát pro odstřelovače, ale ne pro survivalisty.

Mějte na mysli, že zločinci jsou zbabělci a proto útočí ve skupinách. Survivalista by měl být schopen čelit více než jednomu útočníkovi. Dostat se do přestřelky se dvěma či třemi ozbrojenými muži a mezitím nabíjet šestiranný revolver je velmi těžké. Víceranná pistole může být mít zásobník na 15 až 19 nábojů a to už je rozdíl, pokud jste v přestřelce v početní nevýhodě.

Soudní lékař, který bydlel v mém okolí byl loni zabit. Byl přepaden pěti nebo šesti muži, když odcházel z restaurace. Než ho zabili, stihl zabít čtyři z nich a další zranit. Pravidelně střílel ze svého Glocku .40. Jsem si jistý, že měl štěstí, ale také si myslím, že jeho volba zbraně byla též důležitá. Lidé v mé zemi, kteří berou sebeobranu vážně, nosí Glocky. Ti, kteří nemají peníze na Glock, nosí Bersa, FM High Powers nebo 1911 .45.

Co se týče ráže, je to na nekonečnou debatu. Řekněme, že obvyklé (v Argentině – p.p.) jsou ráže 9mm, .40 Smith & Wesson a .45 ACP. Ráže 9mm může být navíc použita v karabinách a v některých samopalech. Bez ohledu na ráži si pořiďte 500 až 1000 kusů kvalitní munice. 100 kusů vám při krizi nevystačí. Také nezapomeňte, že při krizi vláda bude mít tendenci omezovat prodej zbraní a munice.

Pušky
Již dříve jsem uvedl, že městský survivalista bude 90% času nosit pistoli, aby ochránil sebe a rodinu před útočníky. Chladná a tvrdá realita ukázala, že většina útočníků se objeví když vycházíte z nebo vcházíte do domu, kdy jste nejvíce zranitelní. Téměř nikdo není tak hloupý, aby se pokusili vloupat do domu plného ozbrojených lidí. Věřte mi lidi, genofond se vyčistí sám poměrně rychle při SHTF. Je tedy puška nezbytná? Samozřejmě že ano! Je zde pořád těch 10% a těch 10% vám pořád může zkazit den. A tyhle procenta vyletí nahoru, pokud použijete pušku k lovu. Pokud si vystačíte jen s jednou puškou, tak ať je poloautomatická (samonabíjecí). Ideálně byste měli mít jednu samonabíjecí a jednu opakovací pušku.

Jakoukoliv si vyberete, tak pokud je to možné, snažte se, aby měla stejnou ráži, jaká je obvyklá u armády vaší země.

Proti opakovacím puškám nic nemám, ale je nepravděpodobné, že byste na někoho stříleli na 300 metrů. Samonabíjecí puška je lepší do boje. Opakovací pušky kromě přesnosti mají i tu výhodu, že jsou odolnější – a to je důležité! Jsou jednoduché, snadno se opravují a při správném zacházení vám vydrží delší dobu něž jiné druhy zbraní.

Pamatujte si, co jsem napsal předtím – survivalista není voják sloužící v Iráku. Jste v tom sami na vlastní pěst.

Brokovnice
Brokovnice jsou všeobecně dobrou volbou. Jejich hlavní výhodu vidím v devastující zastavovací síle a v možnosti použít speciální typy munice jako je jednotná střela nebo méně devastující střely. Nejsem si tolik jistý s jejím využitím uvnitř domu.

Karabiny a samopaly s pistolovým nábojem
Pokud by to bylo možné, vybral bych si poloautomatický samopal, nebo podobnou malou karabinu s pistolovým nábojem. Kombinace 9mm pistole a 9mm karabiny nebo samopalu má spoustu výhod.

Někteří si myslí, že automatická střelba je plýtváním nábojů. Nemyslím si to, pokud použijete svou hlavu a tuto funkci budete používat s rozmyslem. Také je výhoda mít zbraně ve stejné ráži – z logistického hlediska.

Ochrana těla
Pořiďte si ochranu těla (neprůstřelnou vestu)! Pořiďte si takovou, kterou schováte pod oblečení. Nakonec skončíte s dvěma nebo třemi sady brnění pro rodinné příslušníky a ještě nějaké v zásobě. Sežeňte si neprůstřelnou vestu už teď, při SHTF ji budete potřebovat, věřte mi. Nenosím ji celý den, ale vždy pokud jdu na nebezpečná místa, když jednám s lidmi, kterým nevěřím a nebo když jdu učit a musím cestovat kolem půlnoci přes nebezpečná místa.

Vzhledem k ožehavému tématu doporučuji před jakoukoliv akcí si pročíst web http://zbranekvalitne.cz/ a to především co se týče české legislativy.

Část 4: Mezihra

Učitel sociálních studí vysvětloval různé druhý sociálních pyramid. První pyramida vysvětluje základní společnost. Pyramida se dvěma horizontálními liniemi rozdělující ji na horní část (vyšší sociální třída) , na prostřední část (střední třída) a na spodní číst (chudí, proletariát). Učitel vysvětloval, že střední třída se chová jako polštář mezi bohatými a chudými a že se stará o sociální napětí.

Druhá pyramida měla velkou prostřední část, to je pyramida reprezentující nejrozvinutější země světa (1st Word countries). Spodní část je velmi tenká a šipky naznačují, že je možnost dostat se z nejnižší do střední třídy a ze střední do nejvyšší třídy sociální pyramidy. Náš učitel nám řekl, že to byla klasická demokratická kapitalistická společnost a v zemích, jako jsou ty evropské a socialistické, je pyramida podobná, ale o trochu plošší – střední střída zabírá nejvíce místa a zbylé dvě málo místa. Je jen málo rozdílů mezi těmito třemi pyramidami.

Třetí typ pyramidy ukazuje komunistickou společnost, kde šipky z nejnižší a střední třídy se snaží dosáhnout vrcholku, ale pak se odrazí zpátky. Malá nejvyšší vrstva a jedna velká nižší vrstva, mezi nimi je minimální střední třída. Pak jsme otočili stránku a uviděli čtvrtou pyramidu, na které šipky vedou ze střední do nejnižší chudé třídy.

„Co to je?“ zeptali se někteří z nás. Učitel se na nás podíval a řekl: „Tohle jsme my. Je to zkolabovaná země, která se proměnila v zemi třetího světa, kde střední třída skoro neexistuje – jedna velká chudá nejnižší třída a velmi malá nejvyšší třída.“

„Co jsou ty šipky, které směřují ze středu do spodu pyramidy?“ zeptal se někdo. „To se střední třída mění v chudé.“

„Jak vidíte, příjmy střední třídy nestačí, aby vůbec mohla fungovat jako střední třída. Někteří z nejvyšší spadnou na střední třídu, ale obrovská většina střední třídy se změní na chudé.“ řekl učitel.

Nevím kolik lidí v místnosti najednou pochopilo, že jsou chudí.

Učitel pokračoval: „Máme střední třídu, která se náhle promění v chudé – v podstatě vytvoření společnosti chudých lidí, již neexistuje střední třída, která by zmírnila napětí. Střední třída náhle zjišťuje, že mají příliš vysokou kvalifikaci pro práci, kterou najdou, nezaměstnanost vyletí do závratných výšek – příliš mnoho nabídky, příliš málo poptávky. Vy nyní studujete architekturu, ale jen 3 nebo 4 procenta z vás se tím bude skutečně živit.“

Po několika měsících se vše vyplnilo. I počet studentů se snížil alespoň o 50%. Neviděli smysl ve studiu něčeho, čemu se nebudou moci věnovat, nebo neměli na studium peníze.

Někdo kdysi na tomto fóru řekl, že pokud by se toto stalo v USA, sociální nepokoje by byly mnohem horší. Za prvé, řekl jsem mu, že nesouhlasím, protože se všichni lidé přizpůsobí, když nemají jinou možnost. Ale nyní to více zvažuji, možná měl pravdu. Většina z nás jsou lidé, jejichž prarodiče unikly z občanské války, buď ve Španělsku, nebo v Itálii – naši rodiče přežily špinavou válku. Mohou občané USA přežít to co jsme přežili my? Samozřejmě že mohou, i když si myslím, že jich tolik nebude – mnoho se jich nepřipravuje a berou vše jako samozřejmost. To budou ti, kteří budou zodpovědní za sociální nepokoje při SHTF, kteří jsou příliš líní se o sebe postarat před SHTF, nebo kteří si zvykli během let na pohodlí a věří, že se o ně vláda „postará, protože platili daně.“ Ale nakonec se přizpůsobí, lidé se vždycky přizpůsobí. Byli byste překvapeni. A ti, kteří se nebudou chtít přizpůsobit nové realitě, tak umřou mladí a tím se vyčistí genofond a zajistí se pokračování druhu. Bylo to tak po tisíce let.

Trestné činnosti a nebezpečí
I když trestné činy byly vždy problémem v Jižní Americe, moje země byla celkem výjimka. Bylo to nebezpečné, ano, ale nic podobného jako po ekonomické krizi v roce 2001. Člověk byl schopen nechat hrát si děti na chodníku nebo je nechat vracet se domů z párty. To se vše ale změnilo. Na chodnících si už děti nehrají. Možná děti jezdí na kole pár metrů po chodníku, ale vždy pod dohledem dospělé osoby. Dítě jedoucí na kole na vlastní pěst by bylo o kolo ihned okradeno, pravděpodobně by při tom bylo zraněno – proto rodiče nikdy nenechávají zodpovědní rodiče děti na ulici samotné. Teenageři představují větší problém. Nemůžete je držet celý den doma a i když jsou dokonce tak velcí, že můžou sami ven, když zapadne slunce, je zle.

Když je rodiče organizují sami, vezmou je s sebou k někomu dom, nebo do klubu a v určitý čas si je vyzvednou. Taxíky se používají zřídka, bylo zde totiž hodně případů znásilnění, takže žádný rodič za babku nepustí svého syna či dceru do rukou cizího člověka. Po letech takového života, se téměř každý naučil být opatrný, někdy se to museli tvrdě naučit. Prakticky nikdo nenechává otevřené nebo odemčené dveře a okna. Také se nikdy nevyklání z okna, aby mluvili se svými přáteli. Mohl by to zahlédnout špatný člověk, vidět vás jako snadný cíl, vytáhnul by zbraň a vzal by vás dovnitř vašeho domu.

Neexistují žádné „zbojnické zákony“. Dříve jste slyšeli, jak lidé říkali: Neměl by ses při přepadení bránit, dej jim co chtějí a oni tě nechají jít.“ To už neplatí. Tihle chlápci jsou pod vlivem drog a nebo vás prostě nenávidí, protože máte lepší život než o kterém oni kdy snili, protože byli od narození zneužíváni, takže vám ublíží a poníží vás jak jen můžou. Puštění kriminálníka do domu rovná se tomu, že znásilní/zmlátí/bude mučit a zneužívat kohokoliv koho najde.

Před pár lety jsem osobně nakreslil čáru a po dlouhé a vážné konverzaci s mou ženou jsem se rozhodl, že nikoho za žádnou cenu za tuto čáru nepustím. Zjistili jsme, že jsou horší věci než smrt. Rozhodl jsem se, že u sebe budu mít vždy zbraň. Draze by zaplatili za můj život, i s úroky.

Zdaleka nejnebezpečnější okamžik dne je, když já (nebo moje manželka) opouštím/vstupuji do mého domu. Pevný bezpečný dům nemůže být snadno prolomen, takže zločinci počkají, až budete stát přede dveřmi s klíči a pak na vás skočí. To je důvod, proč si dávám veliký pozor, když se přibližuji k domu – rozhlédnu se po okolí a pokud nevidím nic zvláštního, pokračuji v chůzi nebo jízdě okolo bloku. Nikdy neotevírám dveře, pokud je v okolí podezřelá osoba. Kdokoliv, koho neznáme, zaťuká na dveře je tázán z druhého postranního okna. Zločinci se často vydávají za pracovníky energetických společností, že prý jdou něco opravit. NE! Pokud něco musí opravit, můžou to opravit na chodníku. Cokoliv uvnitř vašeho domu je vaše zodpovědnost a společnost vám to neopraví. Ať tak či onak, je vždy lepší hrát na jistotu – je lepší být hrubý, než mrtvý.

Co se týče dopravy autem – okna a dveře musí být vždy zavřena, zbraň musí být na dosah ruky a dopravní značky a semafory mají při SHTF naprosto nový význam. Pokud vaše země zkolabuje stejně tak jako ta moje, tak si na mě vzpomenete, kdykoliv uvidíte semafor. Nikdy nezastavujte na červenou nebo na stopce, pokud není velký provoz – a to zejména v noci.

Nejprve by vám policie napsala pokutu za nezastavení na červenou, pokud vás uvidí (další způsob, jak si říct o úplatek, pokud vás uvidí projet na červenou), ale po několika měsících si uvědomili, že nic nezmůžou – lidé raději riskují pokutu než své životy, tak se rozhodli permanentně dát na semafory žlutou po osmé nebo deváté večer. To je samozřejmě velmi nebezpečné. Noční dopravní nehody bývají časté a brutální, protože někdy se oba vozy mezi sebou srazí v plné rychlosti.

MissinLink položil dobré otázky, které by vás mohly zajímat, protože jde o bezpečnostní problém, tady jsou:

„Jezdí si zločinci v autech nebo v nákladních vozech? Skrývají se nebo plíží? Jak tito zločinci útočí na venkově? Podobná otázka by mohla být položena i co se týče měst.“

Někdy prostě přijedou na místo kde pracujete, pokud jste daleko od domova, ale většinou času se za vámi plíží. Zločinci nejsou hloupí – stráví celé dny čekáním na určitých místech, především na místech vašich každodenních činností. Například pokud uvidí, že zamykáte v noci bránu, tak počkají za stromem dokud se nepřiblížíte. Toto se děje často. Psi jsou nejlepším alarmem, který můžete sehnat – a zločinci to ví. Otráví je léky když spíte a zaútočí uprostřed noci. Vím o mnoha lidech, kteří takto přišli o psa. Pokud mají strach z bezpečnosti, ukryjí se blízko hlavní brány a počkají si na vás dokud neodcházíte, nebo se nevracíte. Když zastavíte u brány a musíte vystoupit z vozidla abyste otevřeli/zavřeli bránu, tak zaútočí. Řekl bych, že je to nejčastější typ útoku.

„Nejčastější doba útoku? Den, noc, večer, ráno? Chápu, když je to při odchodu/příchodu domů, atd.“

7 hodin ráno, 9 hodin ráno, 1 hodina odpoledne, 7 hodin odpoledne – to jsou nejčastější doby útoků. Neexistuje žádná „bezpečná hodina“. Noc je obzvláště nebezpečná. Možná jsou útoky během dne rychlejší, chtějí vás oloupit a pak rychle zmizet, zatímco v noci mají více času. Ale nejsou zde žádné pevné vzorce chování. Pokud bych mohl dát jednu radu ohledně bezpečnosti při SHTF, bylo by to: Mít oči a uši otevřené při příchodu/odchodu do/z domova. Pokud je to možné, mějte v obou případech po ruce zbraň. Pokud se vám zdá něco divné, pak objeďte blok a znova to pečlivě zkontrolujte. Pokud to pořád vidíte, zavolejte policii (pokud je ještě dostupná) nebo vyhledejte pomoc. Pokud jdete k domu s velkým počtem lidí, odejdou. Jednou jsem uviděl pár divných lidí vyhlížejících u mých dveří. Objel jsem celý blok a stále je tam viděl. Začal jsem blikat světly a troubit a oni odešli. Měl jsem u sebe zbraň, tak buďte opatrní pokud to zkoušíte. Také si pamatujte, že auto je jeden těžký a silný kus stroje. Znal jsem týpka, který měl na nárazníku velké chromované trubky – specielně na odrážení těch, kteří byli tak hloupí, že se jej snažili zastavit postavením se před auto.

Tu a tam se mě někdo pokouší zastavit tak, že se mi postaví před auto (předpokládám, že jsou stále blázní, kteří se takto nechají okrást) uprostřed ulice. Prostě jsem se plnou rychlostí rozjel proti nim. Vždy uskočili stranou. Poprvé mě tohle znervózňovalo, ale věřte mi, nyní je to pro mě běžné stejně jako řazení. Myslím, že je to trochu smutné.

Část 5: Nezbytné věci

Seznam věcí, které byste si obstarali, pokud byste „měli druhou šanci.“

Je to dobrý nápad, protože vám může pomoci vyhnout se chybám, které jsem udělal já. Jsou věci, na které nemyslíte dokud je nepotřebujete – a pak už je pozdě.

Řekněme, že jste varování 2 roky předem – objeví se víla s kouzelnou hůlkou a řekne: „Tvá země se propadne do stoky do dvou let, byl jsi varován.“

Existuje několik věcí, které bych byl býval udělal jinak a věci, které bych si koupil jsou:
Potraviny – Brzy se dostanu k otázce jídla, ale nikdy nemůžete mít dostatek konzerv a jiných trvanlivých potravin. Toto byla pravděpodobně moje největší chyba, přehlédl jsem otázku potravin.

Ptal jsem se své ženy co by udělala, pokud by se vrátila zpět v čase před krizi v roce 2001. Moje žena se moc nezajímá o přípravu (preparedness), ale odpověděla: „Koupila bych potraviny“. Pamatuješ si všechny ty prázdné regály v supermarketech?

Rozhodně více potravin – zvláště ty, co vydrží několik let.

Automobil
Koupil bych si auto s pohonem 4×4, i pro život do města, které vám umožní jezdit přes chodníky i pustiny – daleko od zátarasů a nepokojů. Vůz 4×4 má také více hmoty a síly v případě, že by se vás někdo snažil srazit jiným autem.

Nádrže na palivo
Nejen kanystry, ale i velké kovové nádoby. Nejsem si jistý jejich kapacitou, ale viděl jsem je na stavbách a nebyly tak drahé před krizí v roce 2001. Nyní nevím, nějakou dobu jsem je neviděl.
Generátor: Jsou k nám dováženy a pro nás velmi drahé. Myslím si, že je v dnešní době vyrábějí u nás, ale nejsem si jistý kvalitou.

Televize a DVD přehrávač
Chození na večeři nebo do kina je nejen nebezpečné, ale i drahé. Najdete mnohem lepší využití pro tyto peníze při SHTF.

V Buenos Aires jsou místa, kde si můžete zajít na večeři, filmy či divadelní představení a strávit čas v bezpečí. Mají buď vlastní zabezpečení, nebo jsou dohodnutí s policií na zvýšené bezpečnosti. Ale to jsou místa jen pro turisty a pro extrémně bohaté. Mám dobré socio-ekonomické postavení, lepší než 96% populace, takže si mohu dovolit tento obnos peněz utratit jednou, nebo dvakrát do měsíce. Chození na procházku je také možnost a my to děláme každou chvíli, ale řekněme, že ten pohled není tak dobrý – a můžete chodit pěšky pouze 6 bloků stejným směrem, než se dostanete mimo bezpečnou zónu, pak jste na území „na vlastní pěst.“ Můžete jít ven na procházku, ale neriskoval bych to.

Před pár dny čekala mladá žena se svou šestiměsíční dcerou na autobusové zastávce. Policista pronásledující zločince v autě zahájil palbu bez ohledu na kolemjdoucí – tak jako vždycky. Kulka ráže 9mm prošla přímo skrze dítě i matku. Zázrakem kulka nezasáhla žádný důležitý orgán dítěte a matka také přežila. Byla to jen náhoda? Možná, myslím si, že Bůh koná nevyzpytatelně. Máme zde mnoho případů jako je tento, kdy nevinní lidé byli postřeleni policií.

Takže zpět k televizi. Dobrá místa jsou příliš drahá a procházka v noci se ženou/přítelkyní je vyloučena. Popcorn, pizza a film zní jako dobrý plán. Neříkám, abyste strávili celý den před TV jako zombie. Čtení je fajn, sám ho mám rád, ale při SHTF. Kopie DVDček lze nalézt všude a stojí jen pár dolarů. TV je levná a bezpečná zábava. Play Station nebo Xbox se také hodí. Dokonce i když země zkolabuje, vždycky se najde týpek s DVD vypalovačkou co dělá kopie. Je o čem přemýšlet, pokud máte rádi filmy.

Knihy
Pokud máte rádi knihy, kupte si je nyní, i když je nějakou dobu nebudete číst. Pokud vaše ekonomika zkolabuje, stane se papír pro mnoho lidí zdrojem příjmu. Máme zde tisíce sběračů papíru a kartonu. Výsledkem je, že knihy nejsou levné, protože mají samy o sobě hodnotu v papíru. Knihy jsou také těžké a dělají transport dražší, mnoho z nich je tištěno v cizině. Jeden příklad: Vrátil jsem se z návštěvy rodičů ve Španělsku se třemi kufry. Jeden kufr byl plný knih. Knihy tu stojí o 80 až 200% více než v USA nebo ve Španělsku.

Zbraně a munice
Vždycky jsem měl rád zbraně, takže jsem je vždycky měl. Pokud nemáte dobrý výběr zbraní pro přežití, kupte je nyní, nebo jakmile to rozpočet dovolí. Je to jedna z vašich priorit hned po potravinách, vodě a obydlí. Sežeňte si alespoň pistoli a poloautomatickou vojenskou pušku, opakovací pušku.

Další vybavení
Moje rada je vidět to co pravidelně používám o čem si myslíte, že budete po SHTF potřebovat. U těchto výrobků zjistěte kde jsou vyráběny. Pokud se vyrábí mimo vaši zemi, tak jejich cena buď vzroste, nebo se přestanou kompletně dovážet po SHTF. V mém případě jsou dobrým příkladem žiletky Gillette. Vyrábí se v USA a právě teď stojí majlant. Ale jak jsem řekl předtím – zkontrolujte si, co se dováží. Věci, jako je alkohol / víno, hezké pero, parfémy, make-up a další obdobné druhy předmětů se budou hodit, když se budete potřebovat „skamarádit“ s určitými typy lidí. Rtěnka před krizí stála 4 dolary, ale protože se vyrábí ve Francii, tak stála 20 dolarů a před dvěma měsíci ji přestali úplně dovážet.

V ostatních případech lidé dají vědět, že chtějí prostě a jednoduše „úplatek“, tu a tam 50 nebo 100 dolarů v závislosti na situaci odvede svou práci. Používal jsem „dárky“ (parfémy), abych rychleji dostal pas – ušetřil jsem několik měsíců a použil jsem úplatek pokaždé, když mě policie zastavila kvůli „kontrole“. Vím, že to neplatí pro vyspělé země, kde je většina důstojníků čestných, ale prosím pochopte, že v zemích třetího světa se to děje, nenechám se zastřelit rozzlobeným policistou za 10 nebo 20 pesos, dám jim jejich úplatek. Jednou jsem je zkusil neuplatit a už to nikdy znova neudělám.

Potraviny
Choulostivá otázka. I když ne stejným způsobem, týká se nás všech. Mějte na paměti, že při SHTF, ať už jste připravení nebo ne, potraviny budou vždy ve vašich myšlenkách. Pokud potraviny nemáte, uděláte COKOLIV, abyste je získali a pokud jste připravení, budete mít starosti, abyste jich získali více do budoucna. Jakmile ceny potravin vzrostou o 200 až 300%, nebo jednoduše nebudou, tak si uvědomíte, jak cennou komoditou potraviny jsou. Pro ty co si myslí, že v USA nikdy nebude problém s potravinami: Přijeďte se podívat do mé země, ačkoliv je tu na severu pár pouští, většina země je úrodná „pampa“.

Těsně po druhé světové válce Argentina prakticky krmila Evropu, Argentina byla známá v Evropě jako „obilnice světa“. Dobytek a obilí uživily svou vlastní zemi a jiný kontinent. Takže co se stalo? Proč tu máme tak málo, pokud vůbec nějaké, jídla a nakonec ho jíme z kontejnerů? Ta země tu přece pořád je ne? No, země je pořád stejná, ta země, která se kdysi nazývala obilnice světa, ale některé věci se změnily. Několik velkých nadnárodních společností jako je Benetton koupily stovky tisíc akrů přírodních zdrojů. Neznám přesné číslo, ale vzpomínám si, že média začala mluvit o integritě suverenity země, která je v nebezpečí, takže si dovedete představit, kolik akrů bylo koupeno. Poté záhadně média opustila toto téma.

Dalším důležitým faktorem je, že s naší novou ekonomikou není pro obchod dobré prodávat argentinské potraviny v Argentině. Proč prodávat 1kg masa na tuzemském trhu za 17 pesos, když může být prodáno do Španělska za 17 euro, přičemž 1 euro = 3,5 pesos? [Poznámka redakce: Irský bramborový hladomor nebyl výsledkem nedostatku jídla v Irsku, ale irští rolníci byli příliš chudí na to, aby si cokoliv koupili, angličtí vlastníci pozemků prodávali zboží tomu, kdo zaplatil nejvíce.]. To vše v kombinaci s vysokou nezaměstnaností, platy, které nestačí na zakoupení minimálního množství kalorií pro typickou rodinu a vysoké ceny vyústily v to, že země začala pomalu trpět hladem.

Mohu přesně zaostřit na okamžik, kdy si celá země uvědomila, co se děje. Po krizi v roce 2001 to bylo špatné, ale lidé v Buenos Aires, v hlavním městě a nejbohatší provincii, si neuvědomili, jak špatné věci ve skutečnosti jsou v ostatních provinciích. To bylo do doby, než si učitelé všimli, že děti mají problémy se vzděláním. Všimli si, že mají problémy se soustředěním, že usínají a že je pro ně obtížné řešit matematické rovnice.

Později zjistili, že to bylo kvůli podvýživě, děti nedostávaly minimální množství živin pro zdravě fungující tělo. Zlomový bod byl, když reportér vedl rozhovor s malou holčičkou okolo 8 nebo 9 let. Reportér se holčičky zeptal, čím by chtěla být až vyroste. Dívka se rozbrečela a řekla, že nechce být ničím, že jí to je jedno. Reportér se ji zeptal, proč brečí. Řekla, že brečí, protože má hlad, že po celé dny nic nejedla – a pak jsem si uvědomil, jak hubena ta holčička vlastně byla.

Vidět hladové děti je hrozné, myslím, že jsme všichni viděli obrázky hladovějících dětí v Africe. Ale když je vidíte, jak mluví stejným jazykem, se stejným přízvukem ve vaší vlastní zemi, pak je to skutečně na nervy.

Lidé o tom mluvili celé týdny a vedli rozhovory s pediatry, kteří potvrdili, že počet dětí umírajících hladem v posledních několika měsících prudce stoupl. Takže ať se stane cokoliv – hurikán, ekonomický kolaps, zemětřesení, nebo Zemi zasáhne meteorit – potraviny a voda jsou vždy na prvním místě.

V ideálním případě již máte zásobu jídla ve sklepě na jeden rok…nebo nemáte? Ani já jsem ji neměl při SHTF a řekněme, že jsem měl knedlík v krku po celou tu dobu, měl jsem strach, že supermarkety budou úplně zavřené a že já a moje rodina budeme ponecháni bez jídla. Pokud nemáte vyřešenou otázku potravin, udělejte to co jsem udělal já: začněte kupovat navíc trochu potravin pokaždé, když jdete do supermarketu. Znaky potravin, které byste měli hledat, pro skladování jsou (seřazeny podle důležitosti):

1) Není potřeba lednička.
2) Vysoká nutriční hodnota.
3) Datum spotřeby v rozmezí 1 až 5 let.
4) Není potřeba voda.
5) Není potřeba vaření.

Obvykle jde o konzervy masa, ryb, zeleniny, sušené těstoviny, dehydrované polévky, čokoláda, sušené mléko, marmelády, polévky, rýže a sušené fazole. Potraviny v konzervách jsou dobré z hlediska data spotřeby, většinou nejsou dehydrované, takže nepotřebují vodu a můžete je jíst rovnou z konzervy. Jen si dejte pozor, aby se konzerva nepoškodila, jakmile se do ní dostane vzduch, tak se zkazí – pokud se to přesto stane, tak obsah konzervy rychle snězte. Mou oblíbenou konzervou je tuňák. Vydrží dlouho a obsahuje proteiny a bez ohledu na to, jak často ho jím, tak mi chutná. Kromě toho je možné ho zkombinovat s mraženou zeleninou nebo s rýží. Konzervované ovoce a zelenina jsou také dobré, ale mají méně vitamínů, než když jsou čerstvé, proto pijte i tekutinu, ve které jsou naložené.

Sušené těstoviny sice potřebují velké množství vody a vaření, ale jsou nejlepším způsobem jak uchovat sacharidy k pohodlnému použití. Pšenice může být také skladována ve velkém množství a je výživná, ale vyžaduje více přípravy ke konzumaci.

Stali jsme se celkem nezávislí na lednici a používáme ji jen ke zmražení našich čerstvých těstovin, pizzy a kadeřavé zeleniny. Prakticky zmrazíme vše, protože to déle vydrží, prakticky napořád a i když vypadne proud, tak zmražené potraviny vydrží ještě hodiny, někdy i den nebo dva. Čím větší množství potravin zamrazíte, tím déle si udrží svou teplotu. Přesto každý, kdo byl nějakou dobu bez čerstvého ovoce ví, že po určité době začne trpět kurdějemi. Jakmile začnete jíst opět čerstvé ovoce a zeleninu, tak kurděje zmizí.

Zdraví a fitness
Navštivte IHNED vašeho doktora a nechte se dát do pořádku. Navštivte zubaře a ujistěte se, že vaše zuby jsou v perfektním stavu. Není nic horšího než mít bolesti zubů a nikoho kdo by se o to postaral. Pamatujte, že doktoři nemusí být v budoucnu tak snadno dostupní jako nyní. Například jsem podstoupil operaci očí a teď vidím dobře i bez brýlí. To se hodí, při SHTF by se brýle mohly rozbít a pak by bylo téměř nemožné je nahradit. Lidé vás pak i jinak hodnotí, když nenosíte brýle. Lidé jsou pořád po tom všem instinktivní zvířata.

Zločinci se na vás budou dívat jako na slabou osobu, pokud nosíte brýle. Staří lidé a ženy jsou obzvlášť zranitelní. Po nich a dětech přichází na řadu menší lidé, čím menší jste, tím více zranitelní vypadáte a je větší pravděpodobnost, že si vás vyberou jako oběť. Zní to krutě, ale takovým způsobem to prostě funguje. Mladý, dobře vyvinutý a svalnatý muž se širokými rameny se jen tak nestane obětí zlodějů. Pokud si vás ale vybere profesionální skupina, pak je to samozřejmě o něčem jiném.

Ptej se hodně svého doktora. Zvykni si na tuhle filozofii a ptej se všech – mechaniků, doktorů, policistů – vždycky se můžeš naučit něco nového od lidí s kvalifikací. Jako survivalista a chytrá osoba byste měli vědět od všeho trochu, vždycky buďte zvědaví. Takto jsem se naučil mít rozšířené zásoby antibiotik. Doktor mi řekl, že si tělo zvykne, pokud používáte stejný druh antibiotik, což je poté dělá částečně nefunkční, obzvláště to platí u malých dětí, takže mám nyní dva rozdílné druhy antibiotik.

Cvičení na sobě pár hodin třikrát do týdne vás udrží ve formě. Cvičím doma, mám lavičku a pár činek. Zkuste třeba aerobik a nebo posilování. Boxovací pytel se také hodí – procvičuje většinu svalů a budete mít v pěsti větší údernou sílu. Běžecké pásy a cyklistická kola jsou také dobré.

Survivalista, který stráví týdně 3 hodiny cvičením se zbraněmi a žádný čas cvičením svého těla to nedělá správně. Představte si, kdyby jste museli utéct daleko od nepokojů/střelby/útoků – popadnete své evakuační zavazadlo a bojujete holýma rukama proti někomu, kdo vás překvapil. To platí pro život obecně, před i po SHTF, člověk by měl vědět, jak bojovat holýma rukama. Nemusíte být Bruce Lee nebo Miek Tyson, stačí jen vědět, jak vykrýt úder, jak si krýt obličej a nebo znát něco z bojového umění. Procvičování obranných pohybu je užitečné, zvláště pokud to cvičíte s někým, kdo v tom má praxi.

Znát první pomoc je vždy užitečné. Projdu kurzem první pomoci u Červeného kříže. Mějte lékárničku a další speciální leky, můžete je potřebovat. Pokud berete pravidelně nějaké léky, mějte jich zásobu alespoň na jeden rok. Léky je těžké sehnat a jsou drahé, mnoho z nich se vyrábí v zahraničí a při SHTF můžou být nedostupné.

Mám v zásobě tolik léků, kolik jen můžu. Vedle běžné lékárničky první pomoci mám i Ibuprofen a antibiotika, oboje jak pro děti, tak pro dospělé. Antibiotika jsou zde vzácná. Plicní infekce jsou velmi nebezpečné. Také nezapomeňte udržovat dům čistý a větraný, což je jedna z cest k prevenci nemocí. To je těžké, když je město plné špíny, švábů a krys. Moje okolí není tak špatné, jsou mnohem horší místa, kde lidé doslova spí a jí s krysami. Švábi jsou problém, ale držím je na uzdě jeden, který je dodávám ve stříkačkách, které se rozmístí okolo domu.

To mi připomíná, že byste měli mít zásobu jedů na krysy a švábi. Služby jsou obecně špatné a popeláři nejsou výjimkou. Jednou týden stávkovali a pak jste mohli vidět pobíhat krysy v hromadách odpadků, které lidé vyházely na ulice. To je samozřejmě nezdravé a pomáhá to šířit nemoce po městě, takže to mějte na paměti.

Část 6: Více o bezpečnosti

Únosy
Teorii stojící za únosy je snadné vysvětlit, ale nyní se vyvinula do komplikovaného problému, který se objevuje v několika formách a survivalista by měl vědět, jak lépe ochránit sebe a svou rodinu. Způsoby únosů, které se najednou objevily, jsou přinejmenším úžasné. Nejdříve skoro neslyšíte o únosech kvůli penězům, ale během několika měsíců po ekonomickém kolapsu je najednou každý unesený. Zprávy hovoří o 3 až 5, někdy dokonce 10 únosech denně v Buenos Aires.

Jak plynul čas, zprávy přestaly o únosech hovořit. Znamená to, že únosy přestaly? Nemyslím si to. Stále slyším o lidech unesených v mém sousedství. A přestože je mé okolí „lepší“ oproti většině Buenos Aires, mohu pouze konstatovat, že jsou únosy stále velmi populární, ale to, že o tom média nemluví má jasné politické důvody. Proč únosy začaly v zemi, kde předtím bylo téměř nula těchto případů?

Protože od té doby, co krachla ekonomika se náhle objevila spousta chudých lidí, kteří neměli dost peněz, aby nakrmili své rodiny. To je hlavní, ale ne jediný důvod. Po první vlně nepokojů a rabování bylo očividné, že vláda a policie nemá kontrolu nad tím, co se děje. Očividně byli zahlceni.

Jakmile je zrušena rovnice „trestná činnost = vězení“, lidé pochopí, že za své činy nebudou potrestáni. Najednou se objeví vykradené banky a jiné krádeže, únosy, vraždy – je to otázka morálních hodnot a nervů, a trest je téměř mimo rovnici.

1) První typ únosů, který se objevil, je ten běžný. Lidé byli chyceni skupinou únosců, když šli pěšky nebo řídili. Dobře organizovaná skupina pěti až šesti členů s bojovými puškami, samopaly a komunikačními prostředky unese osobu alespoň se dvěma vozy.

Nenechte se zmýlit, tito lidé ví, co dělají. Ve většině skupin pravděpodobně naleznete lidi, kteří na tom byli tak špatně, že se rozhodli si přivydělat k sociálním dávkám.

Oběť je unesena do vzdálenější oblasti extrémně chudých čtvrtí v Buenos Aires. Zavolají si o směšně vysoké výkupné a vyjednávání začíná. Osoba je držena po dobu několika dní, možná i pár týdnů. Pokud se osoba po měsíci neobjeví, zapomeňte na ni, je už mrtvá. Někdy je také mučí, zalepí jim při tom ústa lepící páskou jako v TV – oběť se udusí k smrti, umře na infarkt nebo zdravotní komplikace a nebo ji prostě zastřelí. Mají strach z chycení ani ne kvůli efektivnosti policie, ale kvůli tomu, že většinou jeden z únosců zná oběť. Zaměstnance, kamarád, soused a nebo příbuzný, který zná osobu X, která má Y peněz. Tyto druhy únosů jsou obecně velmi hrůzné, s lepícími páskami, uřezané prsty poslané rodině a další kreativní prostředky k donucení zaplacení výkupného. Přežití těchto únosů se pohybuje okolo 60% až 70%.

2) Druhému typu únosů se říká „express únos“ kvůli tomu, že se objeví náhle a jen malé množství peněz je žádáno jako výkupné, takže ho rodina vydá i zhruba kolem jedné hodiny a pokud jde vše podle plánu, tak je oběť do dvou hodin propuštěna. To je zdaleka nejvíce populární druh únosů v mé zemi. Dokonce i policie vám radí, abyste zaplatili výkupné a nechali to za sebou. Oběť je vybrána náhodně kvůli oblečení, když vypadá, že se dá snadno kontrolovat a ovládat a je nepravděpodobné, že by odolala útoku.

Únosci zjistili, že je to malý zisk, ale rychlý, s nízkým rizikem a v dlouhodobém horizontu je to velmi ziskové a nepotřebuje to komplikovanou a drahou logistiku jako předchozí typ únosů – u těch potřebujete místo pro oběť, krmit ji a hlídat ji 24 hodin denně 7 dní v týdnu.

Pravděpodobnost přežití je mnohem vyšší – okolo 90%. To ale neznamená, že je oběť v dobrých rukou. Dívky bývají většinu času znásilňovány gangem. Mužům se daří o trochu lépe, bávají zmláceni. Šance na přežití jsou vyšší, protože únosci oběť neznají a ta je po propuštěný nemůže nahlásit. Jak jsem již řekl, pokud vás požádají o výkupné, raději jim ho dejte.

3) Třetí typ únosů není tak nebezpečný jako předchozí typy, ale pořád byste měli vědět, jak se na ně připravit. Je to obecně o přípravě na co nejvíce možných scénářů, že? „Virtuální únosy“ vás jistě překvapí. Jde o bohatého člověka, u kterého se ví, že bude určitý čas mimo město nebo nebude mít možnost komunikace po určitou dobu. Únosci zavolají rodině a řeknou, že osoba X byla unesena a že mají 30 až 60 minut na zaplacení výkupného. Rodina bez komunikace s osobou X raději zaplatí a až poté zjistí, že šlo o podvod.

Věnoval jsem čas otázce únosů protože pevně věřím, že když vaše země projde ekonomickou krizí, tak zoufalí a nemorální lidé objeví umění únosů. Osobně znám muže, který třikrát unikl svým únoscům. Jednou unikl po střeše a dvakrát vyskočil z jedoucího auta. Nejde o žádného nabušeného sportovce, ale malého podsaditého padesátiletého člověka.

Takže, co můžete udělat pro ochranu své rodiny i sebe před únosci?

a) Nemluvte o ničem co má ekonomickou hodnotu ve vaší rodině. Zvláště si na to dávejte pozor v přítomnosti lidí s ekonomickými nebo drogovými problémy, tito lidé vždy potřebují peníze. Nevěřte svým zaměstnancům s vnitřními obchodními záležitostmi. Pamatujte si – ten kdo informuje je někdo blízko oběti.

b) Držte se zpátky. Znám lidi, kteří mají tolik peněz, že by si mohli dovolit jakékoliv auto, ale přesto jezdí v obyčejných autech. Dokonce i soukromé školy doporučují rodičům, aby jejich děti místo školních uniforem nosily běžné oblečení.

c) Naučte se vyhýbavé řízení. Nikdy nedovolte, aby vás auta odřízla od únikových cest. Opět se vyplatí používat neprůstřelnou vestu.

Řízení auta
Cena a dostupnost náhradních dílů určuje jaké auto byste si měli koupit. Dalším faktorem ke zvážení je to, jak jsem již řekl, že služby po SHTF utrpí na kvalitě. To znamená, že silnice už nebudou to, co bývaly.

Po několika měsících bez údržby budou silnice vypadat jako kdyby je bombardovala letadla. Déšť a rozdíly teplot velmi rychle zničí vozovky. Právě teď jsou v Buenos Aires na ulici díry o velikosti náklaďáku. Byly i případy, kdy se auta zřítila do takového kráteru. Proto se vyhýbejte se autům s nízkým podvozkem. Doporučuji 4 x 4 SUV.

To ale neznamená, že byste si měli koupit co největší 4×4 auto – mohlo by se vám kvůli velikosti zablokovat v zátarasech. Malé Suzuki 4×4 je dobrá volba. Každopádně mějte na mysli, že auto by mělo být kompromisem mezi rychlostí, snadným manévrováním a pohyblivostí a mezi náhonem 4×4.

OK, takže jste nyní strávil hodiny hledáním nejlepší volby na Internetu a koupili jste si své SHTF 4×4 auto. Co dál? To je vše? Naneštěstí ne. Výběr správného vozidla vám dává nástroj, ale nyní se musíte naučit jej používat a není to to, co se učíte, když jste si dělali řidičský průkaz, ve skutečnosti je to pravý opak.

Zabralo mi 2 roky naučit se řídit tak, jak řídím teď – reagování bez přemýšlení. Co to znamená? Už necouvám a neuhýbám, když se někdo dostane blízko mého auta; pokračuju v jízdě jakoby se nic nestalo. Pes vběhne před auto a já se nepohnu ani o centimetr, míček udeří do čelního skla a nic. Zabil jsem v sobě toho PC chlápka, toho, který by kdysi řekl: „Pozor! Přejedeš někoho/něco!“ Takové reagování vás při SHTF může zabít.

Musíte se připravit na lidi, kteří budou na vše auto házet věci, kteří se vám postaví před auto, takže zastavíte, nebo nabouráte do pouličního osvětlení/stromu/čehokoliv, aby vás mohli okrást. Chce to čas a odhodlání, ale musíte se dostat do bodu, že i kdyby vám odletělo čelní sklo, tak budete pokračovat v řízení jak nejlépe umíte. Když vám někdo dá zkroucené hřebíky na cestu a propíchne pneumatiky, tak budete v klidu a budete pokračovat v jízdě. Vždy pokračujte v jízdě ať se děje cokoliv, dokud se nedostanete k benzinové stanici nebo na bezpečné místo. Obzvlášť v noci nebo brzo ráno nesmíte nikdy auto zastavit. Samozřejmě to není vždy možné. Někdy je dopravní zácpa a vy musíte zastavit. V tomto případě zpomalte než dojedete k autům a jeďte pomalu bez zastavení, dokud nebudete moci jet, např. na semaforu. Nikdy nezastavujte. Nikdy si neodřízněte útěkové cesty tím, že se přiblížíte příliš blízko k autu před vámi. Nechte si před sebou alespoň 5 metrů, abyste měli prostor pro manévrování.

V noci v Buenos Aires nikdo na červenou nezastavuje. Proto se mnoho okrsků rozhodlo v noci semafory vypínat, aby se předešlo autonehodám. V Buenos Aires jsou místa, kde se na červenou nezastavuje celý den. Dnes jsem se v 13:30 vracel z univerzity a projel jsem na červenou před policejní hlídkou. Policista neřekl ani slovo. Chápe, že nikdo ne této cestě nezastavuje, dokud to není nevyhnutelné. Policie to ale nepochopí přes noc. Bude trvat několik měsíců po SHTF, než policie pochopí novou realitu země. Dokonce i teď jsou někteří, kteří vás zastaví, když projedete v noci na červenou. Ale většina hlídek to chápe, někdy sami jezdí na červenou.

Další věc, se kterou se musíte vypořádat jsou lidé na ulici. Lidé, kteří žijí v rozvinutých zemích mají malé problémy a málo stresu ve srovnání s lidmi, kteří nevědí, kde sehnat peníze pro nakrmení svých rodin v následujícím týdnu. Tady jsou na ulici lidé tak nervózní a agresivní, že se často navzájem zabíjí. Tohle by nemělo být ignorováno, když udeří SHTF – lidé budou agresivní a můžou být agresivní. Obvykle začnou boj kvůli nějaké malichernosti, jen proto, že jsou nervózní, nebo naštvaní na svět. Pořád můžete být umlácen k smrti – pálkou, nebo holýma rukama, víte o tom? Výzbroj vašeho auta by toto měla brát na zřetel. Pálka, nebo pepřový sprej postačí k tomu, abyste čelili neozbrojenému útočníkovi. Vždy mám v autě jeden pepřový sprej a malou pálku, nehledě na 9mm pistoli, kterou mám u sebe.

Taktika pepřového spreje v autě je následující:
1) Řidič idiot začne boj kvůli XYZ.
2) Tento řidič vás sleduje, troubí, bliká světly, atd.
3) Zpomalím a nechám ho přijet vedle mého auta.
4) V 9 z 10 případů takový řidič stáhne okénko, aby vás začal ještě více urážet.
5) To je čas, kdy vytáhnete pepřový sprej, stáhnete své okénko a nečekaně mu nastříkáte obsah pepřového spreje do jeho okénka.

Zajistíte si tím to, že vás řidič přestane pronásledovat a zabráníte násilným událostem, které by mohli vést až k použití smrtící síly. Sám jsem měl několik problémů s ostatními řidiči. Jedné sobotní noci mě pronásledoval chlápek v obrněné dodávce přes několik bloků, blikal světly a držel se za mnou. Nevím, jestli to byl dement, jestli byl na drogách, opilý, nebo jestli mě chtěl okrást. V tomto případě vlastnictví menšího a rychlejšího auta dovoluje uniknout takovým řidičům. Jednou mi zas někdo urazil pravé zpětné zrcátko. Jednou člověk vystoupil na červené ze svého auta a začal mi bušit do auta. Samozřejmě jsem z auta nevystoupil – to by bylo hloupé a nebezpečné. Co jsem udělal? Nechal jsem místo mezi mým autem a tím přede mnou. Člověk mi kopal do auta z pravé strany. Zařadil jsem zpátečku a chytil jsem toho člověka mezi mým a jeho autem a natlačil jsem ho na jeho auto. Ten člověk spadl na zem, nikdy jsem nezjistil, jestli se zranil. Předpokládám, že moc ne, protože mé auto nijak nenadskočilo. Poté jsem z místa odjel.

Měli byste znát své auto a vědět, čeho je schopné. Otočka o 180 stupňů s použitím ruční brzdy není zase tak těžká a po jednom nebo dvou dnech zkoušení ji budete schopni snadno provést. Pokud vás někdo pronásleduje a situace je vážná, použijte náhle brzdu, pronásledující auto do vás narazí, zničí si chladič a motor. Nabouráte si zadek auta, ale vaše auto bude pořád fungovat, auto pronásledovatelů nikoliv.

Autům blokujících vozovku (únosci, zloději) se vyhněte otočkou o 180 stupňů, nebo rychle zařaďte zpátečku a otočte se pomocí brzd, tak se též otočíte skoro o 180 stupňů. Pokud vám zablokují auty cestu, nebourejte do nich jako v TV. Měli byste POMALU přijet nárazníkem vašeho auta k ose kola auta blokujícího cestu (obvykle dají auto napříč cestou, aby pokryli více místa) a pak zrychlit. Zavazadlový prostor v zadní části auta není tak těžký jako předek auta s motorem. Střelba z pistole během tohoto manévru udrží ostatní dál od vás.

Existuje několik obranných řidičských technik. Jako mnozí, rád jsem poslouchal hudbu během řízení a rád jsem ji měl puštěnou nahlas. Rychle jsem zjistil, že to není příliš chytré, protože neslyšíte, co se děje okolo vás: střelba, řev lidí, zvuk aut, atd. Mějte hlasitost tak nízkou, abyste slyšeli, co se děje okolo vás. Nebo ji vypněte úplně v rizikových oblastech.

Samozřejmě by po celou dobu měly být zavřeny okna a dveře. Také mějte alespoň palivo o objemu poloviny nádrže v kanystrech. Může se stát, že narazíte na zátarasy, se kterými jste nepočítali a které budete muset objet delší cestou. Pak je dobré mít navíc palivo. A vždy mějte oči na stopkách a dívejte se na cestu. Nejen kvůli ostatním autům a lidem, ale i kvůli poškozením na silnici (někdy skoro jako kráter), kvůli objektům, kteří můžou dát zločinci na cestu, aby vás zastavili.

Část 7: Čaj s tetou Sheeple

„Proč se chceš přestěhovat do Španělska? Tady se žije mnohem lépe. Tady si můžeš dovolit 3 pokojské, zahradníka, soukromou školu, soukromé zdravotnické hodiny a hodiny tenisu. Můžeš žít v něčem, co Evropané považují za vilu.“

To byl starý argument, když má matka, teta a babička měly čaj v obýváku mých rodičů. Má matka se opět hádala s mou tetou. Můj otec byl pryč, než hádka vůbec začala. Šel opravit něco v domě, jako vždy, když je v okolí má teta. Je to již několik let, kdy vedle ní naposledy vydržel 5 minut, vedle její ploché mysli a mentality ovce.

V této zemi existuje mnoho lidí, jako je moje teta. Lidé, kteří se překvapivě nebojí SHTF, ale těší se na něj. Znamená to levnější pracovníky, levnější služby a nové využití příležitostí. A nemluvím jen o místních, ale samozřejmě i o mezinárodních korporacích.

Co místní ignorují, nebo je jednoduše nezajímá, je to, že jsou stále nuceni žít s těmi, kteří jsou v mnohem horší pozici. Možná jste bohatý, ale kamkoliv pak půjdete, budete muset být v obrněném voze s bodyguardy. Nebudete mít svobodu, alespoň ne tu reálnou.

Jak jsem již několikrát psal, lidé vás překvapí tím, jak jsou neuvěřitelně vynalézaví a/nebo neuvěřitelně hloupí. Většina je jen „stádo“, které se snaží proplout životem, být šťastný, že jejich oblíbený fotbalový tým vyhrál finále a že si můžou dát pár piv s kamarády.

Povšimněte si, jak se nic nezměnilo od dob starověkého Říma, kde císař tvrdil, že jediné co musíte lidu dát jsou „chléb a hry“, abyste je udrželi pod kontrolou. Lidé jako má teta jsou hlupáci, kteří milují rekreaci v Brazílii a myslí si, že komunismus na Kubě je nejlepší dílo, hned vedle krájeného chleba. Vrátí se zpět zamilovaní do Kuby. Oh! Ty letoviska, jídlo, tolik veselých lidí. Zdá se, že zapomínají, že když Kubánci neudělají hezký úsměv, tak jsou popraveni a mají příležitosti. A mají skvělý čas, protože jsou to turisti s penězi a mohou si dovolit žít jako králové. Proč se tam nepřestěhují bez peněz, tak jak žijí Kubánci? Podívejme se, jestli nekupčí se svými manželkami a dcerami, aby přežili, podívejme se, jestli nežijí jako krysy.

Další problém, který chci vypíchnout. U SHTF jako politické krize nebo ekonomického kolapsu trvá, než se objeví. Nebude deklarován SHTF den. Ano, jsou události jako hraniční kameny a milníky v historii. Ale nějaký čas trvá, než se společnost změní kousek po kousku, dokud není nová realita asimilována a přijata, vědomě či nevědomě, celou populací. Po několika měsících uslyšíte, jak si lidi povídají o minulosti a o určitých událostech, které změnily jejich svět. Pro někoho to může být kurz 1 dolar za 1 peso, pro někoho krize v roce 2001. Lidé to používají v běžné konverzaci. „Takže jsi byl na Havaji? Wau!“, „Ano, ale vrátili jsme se před 1:1, teď je nemožné platit za takový výlet“, „Ano, je to špatné.“

Tento čas nejistoty, dokud lidé nepřijmou, že se svět kolem nich změnil, trvá měsíce nebo dokonce roky. Jednoho dne uvidíte více žebrajících lidí, více prostitutek, domů bez nátěru, auta začnou vypadat opotřebovaně, protože lidé nemají peníze na jejich opravu, a řeknete si: „Wau, takhle to před 6 až 12 měsíci nebylo.“ Věci se nepřijmou ze dne na den, SHTF se může objevit během vteřin, ale trvá měsíce, než se naplno projeví. To důvod, proč byste měli mít otevřenou a nezávislou mentalitu, mít oči a uši nastražené okolo sebe a držet se napřed před stádem.

Finanční bezpečnost a schopnost přestěhovat se = nejlepší survivalová vlastnost
Což mě přivádí k mé finální úvaze o survivalu, můj konečný závěr ohledně přežití velké krize.
Peníze.
Ano, papírové peníze, zlato, investiční stříbro, ale většinou peníze na účtech v několika“bezpečných zemích“ a peníze investované do nemovitostí.
Naše založení společnosti je na penězích. Nejen na těch papírových, ale i na těch na účtech a na virtuálních penězích. Kdyby peníze byly nepoužitelným konceptem, přineslo by to velký celosvětový kolaps, prakticky konec lidstva. Země, několik zemí, dokonce i kontinent se může dostat do bídy, přičemž s sebou strhává i papírové peníze, ale úměrně tomu vyvstává druhý konec. Opravdu věřím a historie také ukazuje, že vždy jsou vítězové a poražení, dobývaní a dobyvatelé, rovnováha jing jang vždy zůstává. Obrovský meteorit by mohl zničit Zemi a malý zelený mužíček by nás mohl zotročit, ale z nekonečného spektra možností jsou tyto scénáře nepravděpodobné. Raději bych se připravil na ty nepravděpodobné. A je velice pravděpodobné, že si vaše země projde ekonomickým kolapsem, zažije občanskou válku nebo přírodní katastrofu, pravděpodobně budete mít možnost utéct někam do bezpečí.

To je přesně to, co tisíce Argentinců udělali, co má rodina udělala a co zamýšlím udělat co nejdříve.

Právě minulý týden mi rodiče řekli, že narazili na staré přátele, kteří se nedávno odstěhovali do Španělska. Zločinci se k nim vloupali domů, když byli doma, nevím co se přesně stalo, ale muselo to být hrozné, takže měli plné zuby nebezpečí a přestěhovali se se svou dcerou do Španělska.

Považuji sám sebe za občana světa a nemám problém se přestěhovat, když musím. Silně vám odporučuji o tom popřemýšlet, protože to může být poslední řešení. Sice věřím v koncept „pevnost-ústup“, ale nevěřím, že je možné odrazit celý hladovějící a poblázněný národ.

Pokud bychom zvažovali dlouhodobý a permanentní TEOTWAWKI (The End Of The World As We Know It = konec světa tak jak ho známe), zvažte přestěhování do jiné vzdálené země a plánujte podle toho. To znamená mít peníze na účtech, mít připravené doklady a cestovní pasy, možná se i naučit jiný jazyk.

Když teď o tom přemýšlím, solidní finanční situace a zajištění světské a bohatě zásobené mentality pro své děti je to, co můj otec, vědomě či nevědomě, zajistil své rodině, aby přežila a skutečně uspěl, zatímco miliony otců selhalo.

Šetřete peníze, investujte, cestuje, hledejte si nové kamarády, navštěvujte dlouho ztracené příbuzné, rádi vás uvidí, cestujte okolo a učte se o rozdílných kulturách, jak být flexibilní a adaptovat se na ně. To jsou nejlepší rady, jaké vám můžu dát, když nastane SHTF. Někdy vám jednoduše dojdou možnosti. Stalo se to tady, stalo se to předtím, stalo se to na několika místech. Může se to stát i vám.

Člověk není survivalistu jednoduše proto, že žije v lesích, nosí celý den maskáče a má vždycky pušku pes rameno. To není to, co v životě chci a není to typ člověka, kterého považuji za flexibilní adaptabilní osobu. Dle mého názoru se survivalista může cítit pohodlně v lesích stejně tak jako na párty obklopený ovcemi. Může hrát oboje, může se adaptovat. Je to osoba, která se umí usmát na ty, kteří myslí jinak. Osoba, která nedokáže tolerovat přítomnost lidí, kteří nejsou jako on, má omezenou schopnost adaptace a je proto omezená, když dojde na přežití. Možná je nejlepší v survivalu v přírodě, ale ne v reálném světě v přežití ve společnosti. Je dobrý v přežití vyžadovaného při pádu letadla v Amazonii, což je skvělé, ale neumí se vyrovnat se společnosti a ostatními lidmi.

Musíte opustit myšlenku, že ústup je jediná poslední odpověď na krizi. To je chybné. Poslední možností je opustit zemi nebo region. A to vyžaduje sociální dovednosti a úspory. Mějte to na paměti, než začnete utrácet peníze za poslední ústup. Ústup do domu, zabarikádování se v něm je velmi důležité, je to předposlední řešení, je to místo, na kterém jste v bezpečí během malých a středních krizí (které jsou pravděpodobnější než velký SHTF) a je to také váš domov, místo, kde strávíte většinu života, když se nic nestane. Ale při SHTF velkého rozsahu musíte odejít, jako mi už mnoho lidí doporučilo.

Část 8: Poslední myšlenka – poselství naděje

Nakonec vám všem chci dát poselství naděje a připomenout vám i mně, že survival je o přežití, ale ne o pouhém faktu žití, ale šťastného a bohatého žití.

Připravujte se, protože je chytré to dělat a ne proto, že se těšíte na SHTF a jiné katastrofy.

Nedělejte tu chybu, že si budete myslet, že je pro vás SHTF novým čistým začátkem a že všechny vaše problémy prostě jen tak zmizí a budete mít nový začátek v novém skvělém světě.

Takto to nefunguje. Spíše opačně – všechno se zhorší, malé problémy se přelijí ve velké, mnohem vážnější problémy. Pokud máte problémy s pitím, budete pít více, pokud si neumíte podržet zaměstnání, strávíte celé roky nezaměstnaní, pokud máte nějakou vážnou chorobu, budete mít těžší sehnat léčbu. Opakuji – všechno se zhorší.

Někdo se mě jednou zeptal: „Jaké to je, když nemůžeš zastřelit zločince 200 metrů od tebe, ale policie nedělá nic pro to, aby ho zastavila?“
SHTF, či jakýkoliv jiný typ krize, není fér. Bude to absolutně nefér.

Budou dobří a čestní lidé, kteří budou hladovět, zatímco ti zkažení budou mít zisk, nebudete mít policistu, který by vás chránil, ale zajisté po vás půjdou, když vás někdo falešně obviní. Takhle to funguje.

Takže kdo se těší na TEOTWAWKI jako na nový začátek – raději se znovu a lépe zamyslete a vyrovnejte se se svým životem nyní.

Survivalisti jsou často považování za temné fatalisty, uctívače konce světa. Tak to není, opravdový survivalista by takový neměl být. Negativní lidé to budou mít těžké v krizi. Naopak to budou mít positivní osoby s dobrou náturou.

Vězte, že jsou nebezpečí a situace, které nemůžete předpovídat a na které se nemůžete připravit jak nejlépe umíte. Ale nikdy nezapomeňte žít život naplno. Vy ani já nevíme, jak dlouho budeme ještě žít, takže z toho dostaňte to nejlepší, každou probíhající minutou.

Survivalista by neměl být pesimista, měl by být vždy pozitivní, veselý a užívat si života víc než kdokoliv jiný, protože chápe, že každá minuta míru, kterou máme, je drahocenná a unikátní a nikdy to nepovažuje za samozřejmost.

Jak to vidím já: survivalista je vitální, v kondici, zvědavý a osoba s humorem. Je v kondici, protože se stará o své tělo a jeho tělo se stará o něj, je zvědavý, protože si myslí, že je důležité se celou dobu učit novým věcem a to učení si užívá, má smysl pro humor, protože si je sám se sebou jistý a zachází s druhými tak, jak chce aby bylo jednáno s ním.

To je způsob, jakým bychom se měli chovat. Být survivalistou je z 90% dáno mentálním postojem. A i když se SHTF neobjeví ve vašem životě, tak tento mentální postoj dělá váš život více bohatým a naplňujícím.

V životě jsou věci, které máme pod kontrolou a které pod kontrolou nemáme. Survivalový způsob myšlení je ten, že jsme si jistí, že máme pod kontrolou to, co můžeme a přijímáme to, co pod kontrolou nemáme.

Takže pokud máte takovou mentalitu, ať už díky plné soběstačnosti, nebo díky zásobám, zbraním, evakuačním zavazadlům, tak si nastavte laťku o kousek výš, choďte napřímení, bez ohledu na to, jestli jste doktor nebo účetní, řidič nebo dřevorubec, buďte hrdí.

Jste nepochybně lepším člověkem.

Pánev
Vím, že si mnoho z vás klade otázku: Kdo je ten člověk s takovým obrázkem?
Pánev je v mé zemi symbolem. Byla použita pro odstranění zbytečných prezidentů, celkem jich bylo pět v jednom týdnu. Lidé bušili pánvemi doma i na ulicích jako znak protestu. Zvuk milionů pánví je…pokořující. Je to jako obrovská vibrační vlna, kterou nikdo nemůže ignorovat, proto musel prezident utéct z vládní budovy ze střechy vrtulníkem.

Je to také znak hladu. Tisíce Argentinců bušily pánvemi na protest vůči zavřeným dveřím u bank, které jim odmítly vrátit peníze.

Vskutku mocný symbol. To jen dokazuje, že nezáleží na zbraních jako M16, FAL, M1A1, je to síla vůle, na čem záleží. Pánev. Když každý Argentinec s ní bušil, síla všech sjednocených byla dostatečná, aby odstranila prezidenta podporovaného celou armádou. Nepadl žádný výstřel, to jen vůle lidí…a byly slyšet pánve.

Prosíme o šíření textu, ať už odkazem na článek, nebo e-mailem jako přílohu. Děkujeme!

Zdroj: http://www.freepub.cz/2012/jak-prezit-ekonomicky-kolaps/

Rubriky: Kolapsy civilizací | Napsat komentář

John Michael Greer a současná civilizační krize

Způsoby kladení otázek často předjímají, jaké odpovědi na ně lze očekávat. Jako ještě důležitější se však mohou nakonec ukázat otázky, které vůbec nebyly položeny, a tudíž na ně nemohlo být odpovězeno. Někdy ani není možné nebo důležité dobrat se v reálném čase správné nebo vůbec nějaké odpovědi – z historie je známo, že některé otázky se dočkaly svých odpovědí až po řadě generací. Stačilo, že otázka byla „zavěšena“ do virtuálního prostoru lidského myšlenkového dědictví a největší duchy lidstva provokovala a inspirovala k často překvapivým intelektuálním výkonům a výsledkům. Čím hlubší a univerzálnější je problém, tím tragičtější pak mohou být důsledky absence nevyslovených otázek, nehledě na to, zda a jak mohly být zodpovězeny.

Uvedené se v plné míře týká také řešení současné finanční a ekonomické krize.

Nelze říci, že by základní otázka zůstala zcela nevyslovena. Je však ignorována těmi, kdo mají hledání takových otázek a odpovědí na ně v popisu práce, tj. především politiky, i médii, která již dávno rezignovala na své základní funkce, tj. informovat a napomáhat veřejnosti k výkonu dozoru nad politiky. Proto – jako již mnohokrát v dějinách – je musí suplovat různí moderní Jeremiášové a Kasandry, dnes tedy hlavně alternativní aktivisté a (většinou) internetoví publicisté nejrůznějšího zaměření.

Nepřehlédnutelný (a to doslova, díky své patriarchální vizáži) mezi nimi je John Michael Greer z Ashlandu v americkém státě Oregon, „velekněz“ (the Grand Archdruid) Starodávného řádu amerických druidů (AODA – The Ancient Order of Druids in America), což je sice název, který může někomu znít poněkud archaicky až směšně, ale tato organizace, která nepřetržitě funguje už od r. 1912 a zabývá se alternativní a přírodní spiritualitou, má překvapivě mnoho co říci právě při hledání odpovědí na palčivé otázky dnešní civilizace. J. M. Greer je v hnutí alternativní spirituality činný už více než čtvrt století. Za tu dobu napsal 18 knih, z nichž zřejmě nejvíce je citován titul z roku 2008 Dlouhý úpadek: Průvodce uživatele koncem průmyslového věku (The Long Descent: A User’s Guide to the End of the Industrial Age, ISBN 9780865716094). Od roku 2006 každý týden přispívá do svého blogu The Archdruid Report, většinou s úvahami k základním civilizačním tématům.

Ty otázky, bez jejichž nastolení zřejmě nelze ani naznačit cesty vedoucí k řešení současné krize nebo možná k poznání, že krize je neřešitelná, se týkají vzniku, vývoje, úpadku a zániku civilizací. Podobně jako známější Joseph Tainter, antropolog a historik, autor dnes už kultovní knihy z roku 1988 Kolaps komplexních společností (The Collapse of Complex Societies, ISBN 9780521386739) také Greer vytvořil teorii, podle níž je zánik každé civilizace po dosažení určitého stupně vývoje nevyhnutelný. Nazval ji teorií katabolického kolapsu.

Stručně řečeno, katabolický kolaps je proces, v jehož průběhu společnosti ve stadiu úpadku kanibalizují svou infrastrukturu, aby naplnily své bezprostřední potřeby, a tím urychlují svůj vlastní zánik. Vztahy mezi zdroji, kapitálem, odpady a výrobou vytvářejí základ pro ekologický model kolapsu, v němž výroba nedokáže naplnit požadavky na obnovu existujícího kapitálu. Společnosti čelící takovým krizím po vyčerpání základních zdrojů riskují katabolický kolaps, cyklus pozitivní zpětné vazby, při němž se snižuje celkové množství kapitálu, který se postupně mění v odpad. Tento model bere v úvahu hlavní rysy historických příkladů rozkladu civilizací a nabízí paralely mezi procesy sukcese v mimolidských ekosystémech a rozkladu lidských společností.

V ekologickém smyslu slova je civilizace úplně nová věc, ne starší než nějakých 10 000 let, a jako mnoho nových evolučních triků zažila i ona své dramatické vzestupy a pády. Podívejte se do italských, čínských nebo jiných měst osídlených nepřetržitě 2500 let a bude vám jasné, že v odpovídajícím životním prostředí lze civilizovaný způsob života udržet po dlouhou dobu; navštivte pozůstatky chaldejského Uru nebo mayské metropole Tikalu a bude vám stejně tak jasné, že když environmentální podmínky civilizaci nepodpoří, stane se jepičím jevem, který se jen mihne okamžikem ekologických věků.

Pro mnoho dnes žijících lidí je aktuální otázka, do které z obou kategorií spadá naše současná průmyslová civilizace. Je to rozumná otázka a k jejímu pochopení může přispět bližší pohled na ekologické procesy v pozadí pádů jiných civilizací. Civilizace jsou komplexní, nákladné, zranitelné systémy. Aby se mohla civilizace udržet v chodu, je potřeba udržovat a obnovovat celou řadu druhů kapitálu: fyzický (půdu, nemovitosti), lidský (kvalifikovanou pracovní sílu), informační (znalost zemědělství a technologií), sociální (tržní systémy) a jiné. Jestliže to vše je možné zajistit v rámci zdrojů poskytovaných přírodním světem a úsilím pracovní síly, civilizace může trvat velmi dlouho.

V průběhu času však civilizace mají tendenci hromadit kapitál až do množství a složitosti, které už nelze udržovat. Co se stane pak, záleží na tom, zda jsou nejdůležitější zdroje civilizace udržitelné nebo ne. Jestliže například civilizace získává většinu svých surovin z ekologicky zdravého zemědělství, každoroční žně vymezují hranice procesu kolapsu. Takové civilizace jako starý Egypt nebo čínské císařství, založené na udržitelných zdrojích, prošly tímto cyklickým procesem mnohokrát, od expanze přes překročení mezí až k samoomezujícímu kolapsu, po němž se odrazily ode dna, když množství kapitálu pokleslo dost hluboko, aby jej bylo možno podporovat na základě udržitelných zdrojů.

Jestliže však civilizace závisí na neudržitelném užívání zdrojů, situace je mnohem vážnější. Po starých Mayích, kteří využívali základních zdrojů (v jejich případě zranitelné úrodnosti tropických půd) neudržitelným způsobem, nezůstalo nic než rozpadající se ruiny v džungli Yucatánu.

Tohle pochopitelně není dobrá zpráva pro naši moderní průmyslovou civilizaci, protože její „kmenové jmění“ je navýšeno výhrou v geologické loterii, která nahromadila fantastické možství fosilizované sluneční energie ve formě uhlí, ropy a zemního plynu. I ten velmi malý zlomek našeho bohatství pocházející z obnovitelných přírodních zdrojů prostřednictvím zemědělství, lesnictví a rybářství je získáván způsobem závislým na fosilních palivech a je využíván neudržitelně. Od konce 50. let vědci varují, že to, co zbývá z našich zdrojů fosilních paliv, neudrží současný průmyslový systém v chodu donekonečna, určitě mnohem méně dlouho, než nám slibují „odborníci“ napříč politickým spektrem. Tato varování jsou z největší části ignorována. Jestliže to tak půjde dál až do dosažení skutečné nouze, může nás čekat velmi ošklivá budoucnost. Ta budoucnost může být blíž, než je lidem příjemné jen pomyslet.

Jsme závislí na bezhlavém drancování omezených zdrojů za účelem udržení našeho životního stylu. Naše přežití stojí a padá s křehkými infrastrukturními systémy, jejichž fungování málokdo rozumí. Většina našich předáků chce zřejmě nechat společnost vyhladovět omezením zdrojů kvůli svým krátkozrakým mocenským a sobecky zištným zájmům.

Průmyslový systém, který nás udržuje při životě, existuje už dost dlouho, takže většina z nás si neumí představit okolnosti, za nichž by mohl zaniknout. Jedním z rysů katabolického kolapsu může být spuštění krize zničením nějaké životně důležité základní technologie, která jako taková už není vnímána. Jsme svědky raných stadií přesně takové krize. Některé civilizace na Středním východě zanikly v důsledku zničení zavlažovacích soustav kočovníky z pouště. Tím, co pro raně středověký Střední Východ znamenaly vodní kanály, je pro moderní průmyslovou společnost současná forma peněžní ekonomiky. A podvodní finanční spekulanti jsou totéž co nomádští nájezdníci, kteří zničili křehké systémy v zájmu okamžitého zisku. Důsledky mohou být podobné jako za Velké krize 30. let – národy, relativně bohaté na potenciální zdroje a kvalifikovanou pracovní sílu, mohou snadno upadnout do zdrcující bídy kvůli zhroucení komplikovaných společenských systémů, jejichž prostřednictvím se alokují zdroje a lidská práce.

V budoucnosti se mohou pravděpodobně odehrát i jiná nevítaná překvapení. Těm, kdo jsou znepokojeni možnými riziky budoucnosti, lze poradit, aby věnovali větší pozornost přehlíženým technologiím v našich životech. Je potřeba začít přemýšlet, jak se bez nich obejít, jestliže nastane nemyslitelné a některé z nich náhle zmizí.

Z tohoto úhlu pohledu jsou veškerá opatření navrhovaná a přijímaná většinou vlád a ekonomů průmyslového světa zoufale nedostatečná a kontraproduktivní. Klíčová slova návrhů jsou stále stejná – růst, finanční stabilita a daňové úlevy. Pochopitelně, vždyť většina předkládaných návrhů pochází z hlav lidí, kteří krizi způsobili nebo neudělali nic proti jejímu propuknutí, a stejně jako vydělávali na finančních bublinách a spekulacích, budou vydělávat i na krizi. Navrhovaná opatření sledují zase jen jejich zištné zájmy.

To, co nám zajistí přežití – potraviny, energie, bydlení, veřejná doprava, bezpečnost – je ignorováno. A přitom je z uvedeného zřejmé, že jedině snížení komplexnosti a deindustrializace způsobu opatřování těchto nezbytností může zabránit katastrofálnímu průběhu úpadku naší civilizace.

Na rozdíl od některých proroků soudného dne, kteří se už už zakopávají do zemljanek se zásobou potravin a munice na tři roky, se John Michael Greer domnívá, že podobně jako u jiných zaniklých civilizací bude i úpadek té naší trvat desítky let, ne-li staletí. Podle jeho názoru nemá smysl vymýšlet budoucnost už dnes – takové snahy v historii vždy ztroskotaly. Kořeny krize leží v kulturních základech naší civilizace a krizi proto nelze vyřešit bez jejich změny. Na změny zaváděné shora je už pozdě. Musí přijít od jednotlivců a komunit.

Autor článku: Jindřich Kalous

http://www.anastasia.cz/forum/topic523.html

Rubriky: Kolapsy civilizací | Napsat komentář

Pět stupňů kolapsu

Pět stupňů kolapsu

Dmitrij Orlov softwarový inženýr, působící v oborech fyziky vysokých energií a internetové bezpečnosti a také v neposlední řadě jako aktivista hnutí ropného zlomu. Narodil se v sovětském Leningradu (dnes ruský Sankt Petěrburg), odkud se jako dvanáctiletý odstěhoval do USA a do SSSR/Ruska se vracel na dlouhodobé pobyty v době nejhlubší krize na přelomu 80. a 90. let. Své zkušenosti z rozpadu sovětského impéria se pokusil zobecnit ve formě tezí o pěti stupních kolapsu průmyslové civilizace.

1. stupeň: Finanční kolaps

Ztrácí se víra v „obchod jako obvykle“. Budoucnost se už nijak nebude podobat minulosti, pokud jde o odhad rizik a zajištění finančních aktiv. Finanční instituce se stávají insolventními, úspory jsou zničeny, ztrácí se přístup ke kapitálu.

Hlavním dluhovým „závislákem“ a gamblerem je vláda USA. Jedinci mohou být jakkoli morální a snažit se poctivě vyrovnat se svými dluhy. Vláda však nadále vytváří astronomické dluhy na účet občanů. Všechny úrovně vlády, od obcí, které potřebují finanční trhy k financování veřejných prací a služeb, až po federální vládu, která je závislá na zahraničním financování svých nekonečných válek, jsou odkázány na veřejný dluh. Proto si nemohou přestat vypůjčovat a dělají všechno pro to, aby hra trvala, dokud to půjde.

Jediná věc, kterou vláda předvádí, je další úvěrování těch, kdo jsou v potížích, snižování úrokové míry hluboko pod inflaci a pumpování peněz do insolventních finančních institucí. To snižuje hodnotu dolaru a vede to k hyperinflaci, která je špatná pro každou ekonomiku, ale hlavně pro tu, která je odkázána na dovozy. Jak vysychají importní toky a hroutí se na nich závislá odvětví, nastává 2. stupeň – hospodářský kolaps.

2. stupeň: Hospodářský kolaps

Ztrácí se víra, že „trh vše vyřeší“. Peníze jsou znehodnoceny a/nebo se stávají nedostatkovými, komodity se hromadí, dovozní a prodejní řetězce se hroutí, všeobecný nedostatek potřeb k přežití se stává normou.

Hluboce zadlužená americká vláda je donucena přistupovat na podmínky svých zahraničních věřitelů, kteří vlastní mnoho národního bohatství – půdy, budov a podniků. Vnucuje obyvatelstvu úsporná opatření, udržuje zákonnost a pořádek drastickými prostředky a subvencuje výstavbu továrních měst a plantáží zahraničních vlastníků.

předpo
peníze jsou nedostatkovévýrobky jsou nedostatkové
ekonomika služebsvépomocná ekonomika
zkonzumuj co můžešukradni co můžeš
nákupní centrableší trhy
supermarketystánky sedláků
kult novéhoudrž staré věci fungující
dovezené zbožítuzemské náhražky

Jakmile se lidé dopracují k poznání, že mít takovou vládu není nejlepší nápad, podmínky nazrávají pro 3. stupeň – politický kolaps.

3. stupeň: Politický kolaps

Ztrácí se víra, že „vláda se o nás postará“. Pokusy úřadů zmírnit všeobecnou ztrátu přístupu ke komerčně poskytovaným životním nezbytnostem selhávají, politický establishment ztrácí oprávnění a důležitost.

Většina země je územím zakázaného vstupu pro to, co ještě zbývá z vládních a správních orgánů. Zahraniční věřitelé zjišťují, že jejich pohledávky nakonec nebudou splaceny, odepisují ztráty a odcházejí. Zbytek světa se chová, jakoby žádné Spojené státy neexistovaly. 3. stupni je možné se vyhnout včasným nasazením mezinárodních mírových jednotek a nevládních humanitárních organizací. Domácí úřady nemají ani zdroje ani autoritu nebo dokonce vůli brzdit dynamiku kolapsu a zreformovat se způsobem, který by obyvatelstvo akceptovalo.

Vakuum vzniklé po nefunkčních federálních, státních a místních vládách je zaplněno řadou nových mocenských struktur. Zbytky bývalých pořádkových a ozbrojených sil, městské gangy, etnické mafie, náboženské sekty a bohatí vlastníci nemovitostí se snaží vytvořit si svá malá království na ruinách velkého státu a bojují všichni proti všem o území a přístup ke zbytkům zdrojů.

předpo
nároky a požadavkynesplněné sliby
veřejné službyveřejná protekce
daně a rozpočtykorupce
policejní ochranavojenské hlídky
odvoz odpadkůskládky v každé čtvrti
silnice a mostyvýmoly a objížďky

Nastává čas Velkých Mužů: Charismatických vůdců, davových řečníků, bezohledných macchiaveliovských princů a válečných náčelníků. Na šťastnějších místech zjišťují ke všeobecnému užitku, že je lepší spojit síly a sdílet zdroje a přetvářejí se do nějaké formy legitimní místní vlády, zatímco na zbytku území jejich přatlačování o moc vede ke spirále konfliktů a otevřené válce.

4. stupeň: Sociální kolaps

Ztrácí se víra, že „naši lidé se o nás postarají“. Místním sociálním institucím jako charitám nebo jiným skupinám snažícím se vyplnit mocenské vakuum docházejí zdroje nebo se rozapdají ve vnitřních konfliktech.

předpo
solidaritakaždý sám za sebe
vzájemná pomockonfrontace
sousedské skupinytoulavé tlupy
diverzitaetnické čištění

Společnost se stává tak dezorganizovanou a zbídačelou, že nemůže nadále podporovat Velké Muže. Rozkládá se na širší rodiny a malé kmeny o několika rodinách, které shledávají výhodným držet pohromadě pro vzájemnou podporu a obranu. Tato forma společnosti trvala nějakých 98,5% doby existence lidstva jako biologického druhu a může být považována za prazáklad lidské existence. Na této úrovni organizace mohou lidé přežívat i tisíce let.

5. stupeň: Kulturní kolaps

Ztrácí se víra v humanitu. Lidé ztrácejí schopnost laskavosti, šlechetnosti, ohleduplnosti, vcítění, poctivosti, pohostinnosti, soucitu, milosrdenství. Novým mottem se stává „ty zemři dnes, abych já mohl zemřít až zítra“.

předpo
chápeme a poznáváme sami sebe a druhénechápeme a nepoznáváme sami sebe ani druhé

Jestliže společnost před kolapsem je tak atomizovaná, odcizená a individualistická, že nemůže vytvořit soudržné širší rodiny a kmeny nebo jestliže životní prostředí je tak zničené, že se hlad a bída stanou obecně rozšířenými, může nastat stupeň 5. Převládají nejjednodušší biologické imperativy přežití párových rodin s dětmi. Širší rodiny se rozpadají, staří jsou ponecháni svému osudu. Soudržnost společnosti je zničena.

Jestliže stav společnosti před dosažením stupně 5 lze považovat za historickou normu, jeho dosažení přivádí lidstvo na okraj fyzického vyhynutí.

Důvody k optimismu

Finanční pyramidové hry a globální konzumerismus jsou u konce. Bezvládí však není řešením. Ne všechny stupně kolapsu jsou zcela nevyhnutelné. Částečná obnova po jejich dosažení je možná. Vzájemné načasování jednotlivých stupňů může být na různých místech různé, některá místa mohou být stabilnější. To, co je odsouzeno k zániku, však je lepší nechat zkolabovat. Takže zapomeňme na vojenské základny v cizině, zapomeňme na „oprávněné“ nároky vůči jiným zemím, zapomeňme na trojitý kruh, který obepíná zastupitelskou demokracii, ale stále bude potřeba, aby někdo vydával pasy, hlídal zásoby jaderných zbraní a poskytoval další všední, ale nezbytné služby, které může poskytovat jen centrální vláda. Pro většinu ostatních potřeb bude vyhovovat lokální samospráva.

Hospodářský rozvrat nemusí být konečný. Je dost dobře možné, že spontánně vznikne nová ekonomika, která zajistí většinu základních životních potřeb. V místech dosud sociálně a kulturně zcela nerozvrácených je skoro jisté, že lidé převezmou odpovědnost a začnou dělat to, co je potřeba, bez čekání na oficiální požehnání.

Někde už sice sociální a kulturní rozvrat zřejmě částečně nastal a je zatím dobře maskován dostupností financí, obchodování a vládnutí. Může však být překonán a společnost se může změnit směrem zpět k humánním normám, jestliže obecná hrozivá očekávání probudí v lidech zdravé instinkty.

Rozumná očekávání a závěry

Vědomí toho, co přijde, nám může poskytnout duševní klid dokonce i uprostřed kolapsu. Nostalgie po starých dobrých časech ani popírání nadcházejících rozsáhlých změn však nejsou rozumnými reakcemi. Zoufalá snaha o zachování státu quo je úkol pro blázny a pošetilce. Jestliže víme, co přijde, můžeme začít aktivně ignorovat věci, na nichž nebudeme moci být závislí. Jestliže to udělá dost lidí v dostatečné míře, můžeme se dost rychle octnout v lepším světě. Můžeme čekat, až styl života, který ničí planetu i lidi, nebude nadále fyzicky možné udržet. Nebo se z něj můžeme vyvázat, dokud je čas.

Kolaps se tak může stát rájem i peklem – záleží na síle společnosti a kultury.

Pojďme tedy učinit závěry.

1. Finanční kolaps je v běhu a bude pokračovat ve svém směru a svým tempem. Insolventní banky budou ještě nějaký čas po nalití veřejných peněz vypadat solventně, ale samy už peníze nebudou schopny poskytovat. Portfolia úvěrů a hypoték na předměstské domy dostupné jen autem se brzy stanou bezcennými. Bude-li pokračovat znárodňování špatných dluhů, brzy se odvrátí zahraniční věřitelé i od státních dluhopisů jako od nadměrného rizika. Bude následovat hyperinflace a ztráta dovozů.

2. Hospodářský kolaps se skoro s jistotou dostaví. Klíčovou dovozní položkou je ropa, které se do USA dvě třetiny dovážejí. Bez ropy se v USA nic nehne a proto jsou dvě třetiny ekonomiky odsouzeny k odstavení. Bude nutno přijít s novými, méně energeticky náročnými způsoby obstarávání základních potřeb.

3. Politický kolaps je také zaručený. S poklesem daňových příjmů nebudou obce a státy nadále schopny splňovat minimální požadavky na údržbu infrastruktury a poskytování komunálních služeb. Lépe organizované obce si snad najdou cesty k řešení, ale mnoho se jich stane nedostupných a neobyvatelných, což způsobí vlny vnitrostátních uprchlíků. Politici jsou velmi daleko od pochopení toho, co se děje, a zabývají se vymýšlením způsobů, jak utratit peníze, které nemají. Zabývat se politikou je proto ztrátou času, snad s výjimkou místní politiky.

4. Sociálnímu kolapsu snad bude možno se vyhnout, ale ne všude. Zřejmě k němu dojde tam, kde jsou struktury společnosti zcela závislé na financích, obchodě a vládě. Je proto nutno rekonstituovat společnost dříve, než dojde ke třem prvním stupňům kolapsu. Stejně už leckde může být pozdě. Je to však oblast, kde se postupujícímu kolapsu musíme postavit na odpor, i kdyby jen proto, abychom potomkům odkázali aspoň trochu víc než seznam našich chyb.

5. Kulturní kolaps je něco, o čem je příliš hrozné vůbec přemýšlet, i když někde už k němu možná došlo a je dobře zamaskován dosud funkčními institucemi. Doufejme, že většina lidí se vzpamatuje a pod tlakem temných perspektiv si ještě dokáže vzpomenout na svou lidskost. Možná bude potřeba vytvořit, napodobit nebo importovat zatím nepostižené životaschopné subkultury – komunity přistěhovalců, Amishe a Mennonity, komunity hippies, lóže a řády apod. Tato společenství musela v nedávné době čelit nepřízni a různým ústrkům a nepříznivá zkušenost v nich vytvořila sociální soudržnost. Mohou také přijímat různá vědomá rozhodnutí k preventivnímu zjednodušení uspořádání jejich života. Musíme udělat vše, abychom se tomuto konečnému stupni kolapsu za každou cenu vyhnuli, protože v sázce není nic menšího než osud naší lidskosti

Z uvedeného vyplývají také rozumné individuální i společenské reakce na jednotlivé stupně kolapsu, které lze závěrem stručně shrnout takto:

1. Žít s co nejmenší potřebou peněz

2. Zajišťovat si základní potřeby svépomocí

3. Vládnout si sami

4. Vytvářet soudržné a vzájemně odpovědné komunity

5. Obnovovat a podporovat klasické lidské ctnosti

Rubriky: Kolapsy civilizací | Napsat komentář

Jak přežít kolaps systému?


Systém se hroutí, první kroky

Jakmile zaregistrujete začínající krizi měli byste v první řadě hlavně odjet z města – pokud to ještě jde. Načasování odjezdu je ale problematické. Lidé z Ukrajiny popsali případy, kdy mnoho obyvatel v obavách před válkou odjelo pryč z oblasti bojů. Po nějaké době útěku ale vyčerpali své finance a vrátili se zpátky – a teprve tehdy se válka dostala až přímo k nim do města a oni se octli v pasti. Další komplikace mohou být v podobě silničních zátaras, kdy ozbrojené skupiny kontrolují pohyb obyvatel a likvidují ty, kteří se jim z nějakého důvodu nelíbí – přičemž jako důvod k problémům může být obyčejný chytrý mobil a podezření ze špionáže. Pokud z nějakého důvodu z města odjet nestihnete, můžete udělat následující kroky. Funguje-li ještě obchod, vyměňte své peníze a cennosti za věci potřebné k přežití. Jde o zejména o zbraně a munici. Během mimořádných událostí ale bývá zvykem, že vlády zbraně lidem zabavují – dělo se tak ve starověkém Římě, dělo se tak před válkou v Jugoslávii a bude se to dít nadále – je třeba s tím předem počítat. Kromě střelných zbraní jsou vhodné jakékoliv další zbraně – mačety, pepřové spreje, teleskopy. V raných fázích krize systém pořád ještě částečně funguje a nemůžete jít do práce s útočnou puškou přes rameno – zatkli by vás. Naproti tom člověk, co vás bude chtít přepadnout, může kráčet po ulici a ruku se zbraní mít schovanou v igelitce – což je jeden ze způsobů, jak mít pistoli či nůž připravenou k útoku, ale nepřitahovat pozornost okolí. Hned druhá v pořadí důležitosti je voda. Někteří experti na přežití dávají vodě prioritu, ale zodpovězte si na otázku: dokážete si pomocí vody obstarat zbraň? A dokážete si pomocí zbraně obstarat vodu?  To vám dá vaše pořadí priorit. Pokud nevíte nic o filtraci a desinfekci – naučte se to. Je třeba mít na paměti, že voda v kohoutcích nebude fungovat. Nebo někde bude, ale nebudou fungovat čističky a voda nebude pitná. Zásobujte se vodou, pokud ještě funguje jak nejvíc to jde – napusťte vanu a PET lahve, ty zmrazte a naplňte jimi mrazák a lednici. Až přestane fungovat elektrika, můžete s nimi udržet v chladničce o trochu déle nízkou teplotu. Dále potřebujete jídlo, léky, hygienické prostředky, zapalovače, další munici, hořlaviny, baterie, alkohol, ještě víc munice a cigarety. Dezinfekční prostředky jako je savo, gumové rukavice, plastové nádobí a spoustu plastikových pytlů. Uvědomte si, že nebudete mít vodu na mytí nádobí a zkušenosti přeživších v Bosně říkají, že hygienické prostředky jsou daleko důležitější než jídlo. Pokud funguje elektrika, nabijte vše co, se dá nabít a vyndejte dobité baterie z přístrojů, kde je nebudete potřebovat. Baterie v nástěnných hodinách bude příliš cenná na to, abyste ji tam nechali. Pokud to neumíte, naučte se používat základní léky a antibiotika! Vytiskněte si návody pro věci, co budete potřebovat – použití léků, návody jak vysušit maso, rady k rozdělávání ohně, apod. – youtube ani wikipedie nebude fungovat. Pokud máte větší množství peněz a nevíte co s nimi, vyměňte je za zlato v podobě řetízků a šperků.

Gray man 

„není to vaše starost“

Pro přežití v krizi byl vytvořen koncept tzv. šedého muže – tj. člověka, který dokonale zapadne do jakéhokoliv prostředí, ničím na sebe neupozorňuje, je nenápadný a působí stejně hladově a vystrašeně jako všichni okolo. Jde o kombinaci sociálního, behaviorálního a vizuálního maskování. Podobný systém používají vojáci speciálních jednotek, když se infiltrují mezi běžnou populaci cizího státu a označuje se jako low profile. Nejsou v tomto případě oblečeni v taktických vestách a ověšeni zásobníky jako běžní vojáci, ale mají na sobě stejné oblečení jako ostatní lidé – košili, krátké kalhoty a sluneční brýle. V našem případě světa po kolapsu nemůžete mít viditelně např. drahou moderní zbraň a goretexové boty – protože by vás kvůli nim někdo zabil. Nenosíte dioptrické brýle, které budou v lidech vzbuzovat dojem vaší slabosti a umožní vás dobře identifikovat. Jste oblečeni nenápadně, působíte stejně sešle jako ostatní. K tomu se váže i nošení maskáčů a vojenského vybavení – je to proti zásadě nenápadnosti. Můžete se stát cílem střelby, protože vypadáte jako paravojenská jednotka. Na Ukrajině zmizely veškeré maskáče z ulic během pár týdnů konfliktu – každý kdo měl na sobě něco v military stylu, byl zatčen a vyslýchán, zda není návodčím dělostřelectva, špehem, apod. Jednáte opatrně a snažíte se na sebe neupozorňovat gesty, vtipy ani přízvukem. Neřešíte problémy a konflikty, jež se vás přímo netýkají. Vidíte, jak se někdo pokouší někoho zabít – dle konceptu Gray Man to není vaše starost a měli byste si jít po svých. Jeden z Bosňanů za války přišel obchodovat do paravojenské základny, kde potkal svoji bývalou spolužačku, sloužící místním ozbrojencům. Netušil, zda tam byla dobrovolně nebo násilím a ani to nezjišťoval – naopak vůbec nedal najevo, že ji zná, dokončil svůj obchod a rychle zmizel. Díky tomu se nedostal do žádných problémů. Tyto zásady nenápadnosti platí dvojnásob pro ženy – pokud jste hezká, zamaskujte to. Noste mužský oděv, pokrývky hlavy, nemalujte se, nevoňte se a nenoste vyzývavé oblečení. V krizi vás vaše krása může přivést do problémů.

Kolaps, panika, násilí.

‘Man is the cruelest animal’ — Friedrich Nietzsche

Během kolapsu (kdy se systém začne hroutit a lidé si uvědomí, že již nefunguje), zavládne na ulicích chaos a spoustu lidí zemře. Je to doba, kdy se musíte rychle adaptovat na nové podmínky – změnit svoje myšlení, zapomenout na svoje civilizační návyky a kdy musíte přejít na mód přežití. Pro toto období platí jedna zásadní poučka – ve množství je síla. Potřebujete shromáždit skupinu odhodlaných lidí, abyste mohli bránit sebe, své blízké, svůj domov a své zásoby. Je třeba si uvědomit, že v tomto období chaosu neexistuje nikdo, kdo by vás nenapadl kvůli zásobám. Pokud bude příkladný táta od rodiny sledovat, jak jeho dítě umírá, zatímco vy máte konzervu, je jasné, čí smrti dá přednost. Proto se vyplatí co nejdříve shromáždit na jednom místě velkou skupinu – nejlépe rodinu a přátele. Oslovte sousedy, domluvte se s nimi a vytvořte plán hlídek. Síla bude v počtech, a budou vznikat velké kriminální skupiny o velkém počtu lidí. Při obléhání bosenského města se daly dohromady celé ulice, vytvořily nepřetržité pětičlenné hlídky a společně bránily třeba pět až deset domů najednou. Opevněte svůj dům či blok, zmenšete počet vchodů na minimum, vytvořte střílny a nepřetržitě hlídkujte. Opevnění zahrnuje nejen střílny a bednění, ale hlavně audiovizuální maskování. Pokud si totiž pořídíte například elektrocentrálu, můžete si být jisti, že vám ji někdo přijde ukrást – za války na Ukrajině jednomu muži armáda zabavila tři elektrocentrály, než se naučil pouštět ji jen během střelby a tak, aby ji nikdo neslyšel. Vizuální maskování je důležité také kvůli odstřelovačům – ti jsou velkým problém při jakékoliv krizi a i v ČR existuje v současné době velké množství odstřelovacích pušek, pořádají se tu závody a mnoho lidí je tu má. V tomto období nevycházejte na ulici a vytvořte si dokonalý systém obrany. V této fázi lidé rabují obchody a pumpy, odkud veškeré zboží zmizí během pár hodin. Je třeba si uvědomit, že lidé mají ve zvyku rabovat kdykoliv cítí ohrožení a někdy i bez něj. Povodně, hurikány, zemětřesení, občanské nepokoje – prakticky při jakékoliv krizi bylo rabování zaznamenáno. A pokud dojde k velkému selhání systému, rabování nabude obřích rozměrů a lidé při něm budou hodně agresivní. Přeživší z Bosny vypověděl, že prvního člověka umírat viděl právě při rabování. Jakmile nebude nikde nic k nalezení, začnou se rabovat domy a byty. I dnes vás na některých místech planety zabijí, pokud budete mít boty, bundu, nebo hodinky – během kolapsu se i vaše bydliště stane tímto místem. Během úvodního chaosu budou podobné věci na denním pořádku. Je jedno jestli jste muž nebo žena – jedinec nepřežije, dřív nebo později ho někdo zabije ve spánku a sebere mu jeho věci. Ve všech postapo a survival filmech vidíme nějaké lidi, jak se snaží přežít a zároveň se mezi sebou dohodnout – o tom přesně bude vaše skupina. Potřebujete k přežití další lidi, ale není čas na zdlouhavé dohadování se a „demokracii“. Určete vůdce týmu, domluvte se na plánu a postupech pro jednotlivé situace jako je napadení nebo opuštění úkrytu. Pokud přiberete další skupinu k vám, nechte jejich velitele, ať spolupracuje s tím vaším a zachováte tak soudržnost výsledné skupiny. Důležité morální a taktické otázky prokonzultujte s ostatními a zdůvodněte jim svá rozhodnutí – ve chvíli, kdy na to bude čas. S tímto tématem souvisí jedna věc – závislosti. Pokud můžete, snižte své závislosti na alku, cigaretách, drogách, kávě apod. – tyhle věci nebudou dostupné, budou drahé a způsobí vám afektované jednání a problémy ve skupině. Úkryt v této fázi opouštějte opravdu jen v nejvyšší nouzi. Pokud jste to do té doby neučinili, učte se se střílet! Ve filmu vypadá vše jednoduše, ale pokud nebudete trénovat, nebudete schopni se ubránit. I když jste takzvaně nebojující člen týmu, stejně se učte střílet. Zní to sice depresivně, nicméně zásoby ve městě vystačí jen na pár dní a boj o ně bude na denním i nočním pořádku.

Každopádně pro první dny chaosu platí jedna hlavní zásada – nevycházet ven. I když vás to bude lákat vyjít ven a shánět zásoby, je lepší počkat. Vše později seženete při obchodování na černém trhu, ale riziko zranění (a infekce) je příliš vážné. Tohle období je dlouhé podle toho, v jakém druhu kolapsu jste se ocitli – u ekonomických krizí to přichází pomaleji a o to déle se pak na ulicích střílí, ve válce je všechno rychlé. Pár slov k násilí – při krizové situaci násilí propuká velmi rychle a obyčejní lidé jsou schopni zabíjet ženy a i děti. Za války v Jugoslávii a během kolapsu v Argentině byly k vidění masové hroby, soukromé mučírny, testování nových pušek na dětech a další hrůzy. Protože třeba počítat s tím, že vás může chtít zabít kdokoliv a kdekoliv a nemusí mít k tomu žádný důvod – věřte pouze své skupině.

Během chaosu

Muž z Argentiny, ukrajinští civilisté a chorvatský voják, kteří zažili pád země do chaosu, popsali chování lidí ve městě postihnutém krizí. Například Argentina upadalo do chaosu pomalu a postupně, nárůst kriminality byl pozvolný – ale o to víc překvapivý a smrtící. Stouplo množství přepadení pěších i řidičů na ulicích a dramaticky se zvýšil počet únosů. Zprávy hovoří o pěti, někdy dokonce deseti únosech denně v Buenos Aires. Kriminalita stoupala proto, že krachovala ekonomika – a náhle se objevila spousta chudých lidí, kteří neměli dost peněz, aby nakrmili své rodiny. Jelikož přechodová fáze k chaosu může trvat déle, může vás zvýšená kriminalita zastihnout v běžném životě. Únosy v zemi postižené ekonomickým kolapsem bývají dvojího druhu – bud tzv. expresní, kdy jste uneseni na ulici kvůli tomu, že vypadáte bohatě. Většinou si únosci řekou o malou částku a do hodiny jste propuštěni – šance přežití je veliká, jste pouze zmláceni či znásilněni. Druhý typ únosu – dlouhodobý, kdy jste několik dní vězněni (a je vyžadována daleko větší částka), je ten horší. Většinou se neobejde bez uřezaných prstů a šance přežít jej je zhruba 60% – tyto únosy vznikají totiž tak, že vás někdo z únosců zná. Kolega, spolužák, soused, příbuzný, někdo koho znáte, ví, že vaše rodina může zaplatit a ekonomická situace ho donutí k akci. Jelikož se únosci obávají prozrazení a pomsty, nechávají často svou oběť zemřít – časté bylo např. udušení pomocí lepicí pásky. Učte se proto preventivním strategiím a defenzivní jízdě. V Argentině bylo zaznamenáno obrovské množství únosů přímo z auta. Trénujte jak nezastavovat, nacvičte si jak se dostat přes zátaras z aut a jakým způsobem řešit pronásledování či napadení vozu pěšími.  Učte se jak se nenechat odříznout od únikových tras. Musíte se připravit na útočníky, kteří budou na vše auto házet věci, kteří se vám postaví před auto – takže zastavíte či nabouráte – aby vás mohli okrást. Chce to čas a odhodlání, ale musíte se dostat do bodu, kdy i kdyby vám odletělo čelní sklo, tak budete pokračovat v jízdě. Když vám někdo dá zkroucené hřebíky na cestu a propíchne vám pneumatiky, tak budete v klidu a budete pokračovat v jízdě. Vždy pokračujte v jízdě, ať se děje cokoliv, dokud se nedostanete k benzinové stanici, nebo na jiné bezpečné místo. Obzvlášť v noci nebo brzo ráno nesmíte nikdy auto zastavit.

Podstatný během krize je také fakt, že útočníci, kteří vás napadnou, jsou stejní lidé jako vy a vizuálně je nijak nepoznáte. Nebude to motorkářská banda šílenců z Mad Maxe, ale obyčejný chlápek, který pro přežití své rodiny potřebuje něco, co máte vy. Překvapivost a brutalita útoků je extrémní. Vystřelí na vás znenadání, kdy to nečekáte a pak budou mučit vaší ženu a děti, aby jim prozradili, kde jsou schované zásoby. Z Argentiny jsou zprávy o mučení elektrickým proudem, pálení žehličkou, pálení hořákem – humanita jde v takových situacích stranou. Z války v Ukrajině jsou zprávy o mnoha zvěrstvech od lidí, kteří se náhle objevili v čele ozbrojených skupin a využili situace.  Ozbrojenci jako první útočí na moderní opevněné domy s pancéřovými vraty, mřížemi a kamerovým systémem. Za normálního stavu tyto prostředky byly schopny odradit zloděje, ale během kolapsu naopak lákají k útoku pod vidinou bohatých zásob. Vy postupujte jinak. Můžete kompletně zabarikádovat vstup a na východ použít žebřík. Nebo naopak použít tunel a vcházet do domu skrz jiný dům, jak to udělal muž v Bosně. Největší nebezpečí útoku na obydlí je v okamžiku, kdy jdete dovnitř nebo ven – naučte se procedury jak to bezpečně dělat a schovejte východ tak, aby nikdo neviděl, že jdete na ulici. Svůj dům tedy zabezpečte dle zásad nenápadnosti – neprozrazujte, že máte elektriku, že vaříte a máte zásoby. Nikoho cizího neberte dovnitř. Vyrobte střílny, připravte si odvětraný prostor, kde můžete vařit na ohni – elektrika ani plyn nebudou fungovat. Pokud máte v domě či bytě komín, zprovozněte ho a vařte za tmy, kdy dým není vidět. Kolaps může nastat i uprostřed zimy, kdy budete potřebovat topit – když bude čím, jelikož dřevo ve městě mizí velmi rychle. Budete potřebovat hygienická řešení. Místo toalety použijte k vyměšování plastikové pytle, které lze po použití vyhodit. Odpadky nevyhazujte z okna. Krom šíření infekce by na první pohled prozrazovaly vaši přítomnost – vždy je po nějaké době odneste z domu v noci někam dál.

Slyšitelnost zvuků  v noci dle vojenské příručky AČR:

Hovor, kašel, natažení závěru – 100m

Výkřiky, pád kovového předmětu na zem, kroky po tvrdém terénu 200m

Výstřel 4km

Druhá fáze – zásoby a obchod.

Pokud jste zabezpečili svůj úkryt a přežili dobu nejhoršího chaosu a rabování, nastává další fáze, a to fáze zásobování. Docházejí vám nějaké základní věci a je nutné je někde sehnat. Jelikož obchody nefungují, zbývá jen jediná věc – vyrážet v noci na výpravy, prohledávat město a přinést domů cokoliv, co můžete potřebovat. Zkušenosti z měst postihnutých krizí ukazuje, že nejrychleji mizí dřevo, případně další paliva, použitelné pro výrobu tepla. Stromy v parcích a ulicích jsou pokáceny, dřevěné ploty rozebrány a spálen veškerý nábytek. Pro podobné výpravy dodržujte několik zásad: Vždy mějte zbraň, nikdy nechoďte sám – vždy ideálně 2-3 lidé, při více lidech působíte jako rabující gang a stanete se terčem útoku. Nikdy nechoďte ven za světla (ani nepoužívejte světlo), udělejte maximum pro audiovizuální maskování a vyhýbejte se jakýkoliv konfliktům. I v noci mohou fungovat někteří odstřelovači, vyhýbejte se proto otevřeným prostorům. Pokud spatříte nějaké další lidi, vyhněte se jim. Ne vždy to jde, proto se snažte vypadat jako všichni ostatní lidé, které potkáte – pokud jsou špinaví a zoufalí, vypadejte také tak. Pokud budete působit vybaveně a se spoustou zásob, stanete se terčem. Pokud na vás někdo zaútočí, odrazte útok a ustupte. Ztráta jakýchkoliv zásob není ničím v porovnání s problémy, které se dostaví, pokud je někdo z vašeho týmu zraněn. Výpovědi survivalistů z válečných zón ukazují, že pro přežití jsou naprosto vitální neprůstřelné vesty pro každého, kdo vyjde v noci ven. Také je užitečné cvičit taktiku – jak se navzájem krýt a jak se chovat, abyste nebyli zasaženi, jak bojovat za tmy a jak ustoupit z přestřelky. Nepozorovaný pohyb v ruinách a troskách je dobré trénovat ve vašem úkrytu, abyste zjistili, jak moc jste a nejste vidět a slyšet. Naproti tomu se občas může stát, že narazíte na podobné lidi jako vy – nejsou agresivní a chtějí jen najít nějaké zásoby. Můžete s nim zpoza krytu navázat komunikaci a vyměnit si informace, které máte. Rádio, internet ani TV nefungují a jediný zdroj informací o tom kde se co děje ve vašem městě jsou drby.

Později začne postupně vzkvétat obchod. Spoustu lidí totiž bude mít hodně zásob jednoho druhu (například vyberou sklad alkoholu) a budou jej potřebovat ta něco měnit.  V drtivé případě jde o výměnný obchod, lokální měna je většinou mrtvá díky ekonomice nebo válce – v Argentině zkolabovala měna na dobu jednoho roku – a to poté, co se několikrát ve snaze o záchranu ekonomiky změnila. Objevily se ale případy, kdy lze věci koupit za zlato či zahraniční měnu (dolary) – kurz je většinou ale hodně nevýhodný. Pokud cestujete za obchodem, neberte sebou moc věcí a cestou zpět dávejte pozor, zda vás někdo nesleduje. Pokud budete vypadat, že máte v úkrytu sklad konzerv, které chodíte pravidelně měnit, brzo se najde někdo, kdo bude chtít tento sklad přepadnout a vykrást. Naučte se proti sledovací postupy. Nechoďte obchodovat do soukromých úkrytů. Snažte se vyměňovat věci nejprve se sousedy a s lidmi, které znáte a až poté co to nejde, se pouštějte dál.

Věci, se kterými se dobře obchoduje, jsou baterie, zapalovače, konzervy, alkohol, cigarety, káva, munice a zbraně, antibiotika, svíčky. Za války v Bosně se dala puška získat za nabitou autobaterii a za hovězí konzervu jste si mohli na několik hodin koupit ženu. Muž z Bosny, co plnil zapalovače, je vyměňoval za cokoliv, co lidé měli – svíčky, konzervy, olej.

Zdraví

Největším problémem všeobecně je neexistující lékařská péče a nedostatek léků. Mnoho lidé umírá na malá poranění s infekcí, jakékoliv nemoci jsou smrtelný problém. Všude je špína a pach z rozkládajících se lidí, může být zima, déšť nebo naopak horko. Naučte se rozeznávat různé druhy antibiotik a desinfekce (Alkohol, bělidlo, jód, peroxid, ultrafialové záření) a umět je použít jak na zranění, tak na dezinfekci vody. Učte se znalost ošetření typických zranění – tržná či řezná rána, průstřel, vymknutí kotníku, zlomenina. Nebude RTG, náhradní krev a lékařská pomoc, takže například umět použít turniket na tepenné krvácení je sice fajn, ale v podobné situaci, kdy pak nenásleduje odborné ošetření je to jen oddálení nevyhnutelného. Víc budete řešit otravy ze špatného jídla či vody, zanícené rány a nemoci plynoucí z oslabeného organismu.

Evakuace.

Pokud krizová fáze neskončí, přijde dřív nebo později okamžik, kdy budete muset opustit město. Odpadu neustále přibývá a kritických zásob – jídlo, voda, palivo – ubývá. Pokud byste zůstali ve městě moc dlouho, mohli byste se ocitnout ve smrtící pasti, kde není co jíst a lidé pološílení hlady útočí na vše živé – jak dokladuje popsaný případ ženy v obléhaném Leningradu, která snědla své vlastní dítě. Na odchod si připravte plán, kam chcete jít a kudy se tam chcete dostat. Cestování autem bude v této době nemožné, jednak nebude nafta a jednak budou cesty zatarasené vraky a ruinami a případně zátarasy a checkpointy – silnice bývají kontrolovány ozbrojenci. Polní a lesní cesty jsou zaminovány. Připravte si tedy zásoby tak, abyste je byli schopni unést. Zjistěte si co nejvíce informací o tom, jaké ozbrojené skupiny kde ve městě a okolí fungují, a cestu vymyslete tak, abyste podstoupili co nejmenší riziko. Naplánujte si dávky potravin a vody na den a ujasněte si, kde naberete další. Město opusťte v noci.

Jak se chovat po opuštění města řeší Survival workshop – postupy pro přežití na cestě z města do úkrytu a způsoby nepozorovaného pohybu na nepřátelském území .

fenrisfight.cz

Rubriky: Kolapsy civilizací | Napsat komentář

Příznaky blížícího se kolapsu

Jak zjistíme, že postupují příznaky předzvěsti  zhroucení společenského systému?

Pokud nepočítáme kosmické a přírodní katastrofy, tak se projevuje několika hlavními faktory.

Jsou to:

  • krize identity/věrohodnosti (jak je vládnoucí skupina akceptována a uznávána)
  • krize participace (kdo a jak se podílí na správě státu)
  • krize penetrace (schopnost efektivní kontroly fungování státu)
  • krize legitimizace (otázka autority a schopnosti prosadit rozhodnutí)
  • krize distribuce (efektivita přesměrovávání ekonomických zdrojů)
  1. Jak se jednotlivé krize projevují?

Krize identity

Občan si volí politické zástupce, ale nemá faktické možnosti jak si kontrolovat, co ve skutečnosti jeho zástupci dělají. Tuto službu mu mají zprostředkovávat média. Ta jsou v dnešní době ale propojena do děsivých monopolů schopných ovlivňovat veřejné mínění ze všech stran podle různých politicko-ekonomických zájmů. Navíc je většinou jejich motivací zisk, a tak se musí přibližovat formou i interpretací obsahu tomu nejnižšímu společnému jmenovateli lidového vkusu. Tyto dva faktory nemohou než oslabit důvěryhodnost médií, a tím i provázanost politiky s občany, kterou by měla média nabízet.

Současná média tedy přispívají k nárůstu krize identity vlády a její legitimizace.

 Krize participace

V důsledku ztráty legitimity může docházet jak k úbytku politické participace, tak k nekontrolovanému růstu státní moci i ke ztrátě společenské soudržnosti či sociálnímu štěpení.

Dalším rizikem je úbytek politické a občanské participace, nebezpečí ztráty
politických svobod a schopnosti ovlivňovat a (později také) chápat procesy veřejné-
ho rozhodování. To může být samozřejmě způsobeno například odcizením se politickým institucím v důsledku ztráty jejich legitimity. Pokles participace zakládá neblahé předpoklady, které jsou příznivé především pro posilování oligarchických tendencí.
Čím méně naléhavých problémů je občanská společnost schopna řešit sama prostřednictvím aktivní účasti svých členů, tím více musí zasahovat stát.

Navíc seberealizace se stává podstatným faktorem pro vytváření vlastní identity, znamená to, že zde existuje bezprostřední vztah mezi občanskou participací a skupinovou i individuální identitou a úbytek občanské participace může vést k vážnému oslabování společenské soudržnosti.

A konečně je to právě nebezpečí společenské atomizace, jež může být důsledkem jak centralizace, tak úbytku politické participace a politického odcizení. Toto nebezpečí, které je zvláště charakteristické pro rovnostářské společnosti a může mimo jiné zakládat tendence k anomii, tedy ke ztrátě společných hodnot a norem, k rozpadu morálního řádu a celkové ztrátě morální orientace. Mluvíme-li o ztrátě sociální soudržnosti, mluvíme nejen o poklesu kvality sociálního prostředí, ale také o poklesu kvality veřejné správy – jde tedy i o ztrátu politickou.

Integrační funkce občanské společnosti, jež představuje širokou plejádu forem a možností lidského spolčování a komunikace, vytváří základnu pro samotnou reprodukci a transformaci morálního a následně také politického řádu. Zde jde především o reflexi nebezpečí, které signalizuje, že v atomizované společnosti se vládne až příliš snadno.

Bez společných idejí není totiž společné činnosti a bez společné činnosti existují sice ještě lidé, ale už ne sociální útvar.“ (Toqueville)

rizika vládnuti
Rubriky: Kolapsy civilizací | Napsat komentář

Poprvé v historii můžeme čelit kolapsu civilizace

Poprvé v historii můžeme čelit kolapsu civilizace, říká egyptolog Bárta

Autor: Ivana Faryová

Česká egyptologie si letos připsala stý rok své existence. Jaký byl?
Ve vedení Českého egyptologického ústavu došlo k významné změně v důsledku mých nových povinností ve funkci prorektora Univerzity Karlovy. Ředitelem ústavu se stal docent Jiří Janák. Já jsem vedoucím našich archeologických výzkumů a projektů. Byli jsme úspěšní i z hlediska výuky a získali jsme akreditaci na všechny typy studia na deset let.

Pokud jde o vědecké cíle, uhájili jsme naši pozici nejen v egyptologii a dosáhli významných úspěchů v terénu. S Martinem Kovářem jsme vydali velkou knihu o vzestupech, pádech a transformaci civilizací Civilisations: Collapse and Regeneration. Právě v ní vyšla kapitola, která poprvé popisuje sedm zákonů, o nichž se letos dost mluvilo.

Jaké novinky jste přivezli z Egypta?
V Abúsíru se nám podařilo dosáhnout nových poznatků o vývoji pohřebiště v době 5. dynastie, když zde vznikala pyramidová nekropole. Objevili jsme ztracenou hrobku hodnostáře Ptahvera, což byl hodnostář, který vyzdobil Sahureův pyramidový komplex. Je dokonce zachycený na reliéfu ze Sahureova komplexu, kde se účastní hostiny s panovníkem. Takže to opravdu byla významná osobnost. Zároveň pracujeme v jedné z oblastí, kde by se mohla nacházet Imhotepova hrobka.

Doufáte, že poté, co jste loni objevili jednoho z nejstarších mudrců starého Egypta Kairese, najdete i jeho slavného předchůdce Imhotepa? To by bylo skvělé, ale vědci ho marně hledají 200 let…
Domníváme se, že bychom mohli najít zajímavé objekty, které se vážou k 3. dynastii. Imhotepova hrobka je velké mystérium, ale on skutečně existoval a jeho hrobka někde je. Ale upřímně – kdybychom ji našli, nevím, co bychom dělali pak. (smích)

Za studium a srovnávání starověkých civilizací jste získal ocenění Česká hlava. V čem nás mají jejich vzestupy a pády inspirovat?
To, že si výzkum v oblasti egyptologie a srovnávání civilizací vysloužil cenu Rady pro výzkum, vývoj a inovace, svědčí o tom, že je relevantní. Naše minulost je hlubokou studnicí poučení a archeologie je vlastně jediná věda, která je schopná s pomocí dalších oborů v rámci dlouhých časových řad popsat vývojové tendence civilizací od jejich začátku přes vrchol, úpadek, transformace a další vzestup. Tato síť poznání se dá stále zahušťovat.

V čem konkrétně pomáhá?
Dnes už jsme součástí celoplanetární civilizace, která řeší celoplanetární problémy. Jsou to zdroje energie do budoucnosti, způsob, jak udržet naši komplexitu, ekologické problémy, problémy spojené se změnou přírodního prostředí a další. Nedají se řešit jen na úrovni států nebo třeba Evropské unie. Je směšné si myslet, že by to něčemu pomohlo.

Sedm zákonů civilizace podle Miroslava Bárty

  1. Každá civilizace je omezená v čase, na začátku i na konci jejího vývoje obvykle stojí konflikt.
  2. Zásadní vliv na vývoj každé civilizace mají zdroje a technologie.
  3. Herakleitův zákon – to, co civilizaci či společnost přivede na vrchol, je obvykle to, co zapříčiní její krizi a pád.
  4. Civilizaci spojují stejné hodnoty a symboly, nefunkční společenská smlouva znamená velký problém.
  5. Přebujelá spotřeba je cestou do záhuby.
  6. Změny klimatu zásadně mění vývoj civilizace.
  7. Kolaps neznamená zánik a k zásadním změnám dochází skokově.

Při srovnávání dlouhých časových řad a jednotlivých civilizací se ukázalo sedm zákonů, které popisují příčiny vzestupu i pádu civilizací a mechanismus těchto změn. Dají se najít ve všech známých společnostech a není důvod se domnívat, že budeme výjimkou. Ale když jsme schopni problémy pojmenovat a máme všechny možné zdroje, technologie, poznání a informační síť, poprvé v historii planety máme i možnost to řešit.

Co to pro nás znamená?
Každá civilizace upadá, pokud je nefunkční společenská smlouva, docházejí objektivně levné zdroje energie, mandatorní výdaje přesahují rozumnou míru, nefungují elity a tak dále. Krize je ale i regenerační a prospěšná, protože odstraňuje to, co už nefunguje. A je na nás, jestli cena za regeneraci bude tak vysoká jako obvykle v minulosti. Všechny scénáře jsou rozepsané. Ale díky tomu, co víme, je naše civilizace schopná – alespoň teoreticky – těm nejhorším účtům za kolaps a transformaci předejít a významně negativní jevy omezit.

Zmínil jste společenskou smlouvu, o níž se dnes hodně mluví. V jakém je stavu?
Před dvěma a půl lety jsme se jí věnovali na semináři v Poslanecké sněmovně. Už tehdy byl evidentní rozpor mezi tehdejším narativem a tím, v jakém stavu byla většina společnosti. Projevilo se to například obrovským vzestupem exekučních případů. To dopustila právě ta část elit, která řídila stát tak, že narušila důvěru většinové populace k aktuální politice, ochotu ke kooperaci a přijetí vládních strategií. Když ale nemáte funkční společenskou smlouvu a elity nekomunikují, neznají a neřeší starosti a problémy většiny, neprosadíte nic. Až v poslední době se to začalo řešit.

Zákon před lety dělal dlužníky a oběti exekucí i z dětí, které se sotva narodily, pokud za ně rodiče nezaplatili poplatky za odpad…
Na semináři tehdy vystupovaly nejlepší právnické mozky. Třeba místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala upozorňoval, že pokud se rozevírají nůžky mezi státní správou, soudnictvím a většinovou populací, kdy právo je uplatňováno s problémy, prodlevou nebo není uplatňováno vůbec, dochází k excesům, typicky právě exekucím.

Aby jel mladý člověk načerno tramvají a místo rozumné pokuty přišel do rodiny účet za 18 nebo 25 tisíc, se v civilizované společnosti prostě nemůže stát. Jsem moc rád, že to z úst Romana Fialy zaznělo. Je to člověk, který je pro mě například spolu s Pavlem Holländerem nebo Karlem Havlíčkem v oblasti práva největší inspirací. Proto mi nepřijde fér, co se kolem něj teď děje.

Máte na mysli útoky v souvislosti s možnými personálními změnami na Nejvyšším soudu? Pokud se jeho předseda Pavel Šámal stane soudcem Ústavního soudu, funkci uvolní. A i když se jeho případný nástupce zatím neřeší, bývalá předsedkyně NS Iva Brožová v ostrém komentáři předjímá události a označuje Romana Fialu za nepřijatelného pro tuto funkci. Problém je, že neuvádí argumenty. Zvlášť když Fiala nedává nijak najevo, jak se k nové situaci postaví. Jak to na vás působí z hlediska společenského?
Podle mě je to zneužití veřejného prostoru. Soudci si to mají vyříkat na odborných fórech a ne pouštět do médií informace s cílem někoho levně zdiskreditovat. To je pod úroveň kohokoli, natož soudců. Z pohledu člověka, který se zabývá civilizacemi starými tisíce let, je obecně velice zhoubné, pokud někdo upřednostní svůj osobní zájem, nebo zájem určité skupiny nad zájmem, který vede k budování státu.

Ještě k našemu nepřehlednému právnímu řádu. Můžeme se divit, že úcta k zákonům se vytrácí, když se v nich obtížně vyznají i právníci?
Jako laik vidím dva hlavní aspekty. První lze vyjádřit jednou větou: Čím více zákonů, tím méně práva. Komplikovanost právního řádu vede k tomu, že lidé nabývají dojmu, že místo právního prostředí převažuje prostředí, v němž se orientuje jen pár vyvolených. Je otázka, do jaké míry je to přirozený proces a do jaké míry je to strategie nějaké zájmové skupiny, aby věci byly co nejméně přehledné.

A ta druhá věc?
Je to obecný civilizační aspekt. Když nějaký systém neustále bobtná, spotřebovává stále více energie jen na své udržení v chodu. Místo aby se tato energie někam investovala, slouží jen k nápravě nedostatků systému. Takže to není nic prorůstového, ale systém naopak postupně pohlcuje sám sebe. To je fenomén typický pro úpadek komplexní společnosti. Jakmile začne spotřebovávat víc energie jen na to, aby se udržela v chodu, než aby se vyvíjela dopředu, je to špatně.

Připomíná to dobu před 4 500 lety v Egyptě, kterou zkoumáte. Problémy začaly, když se královská moc rozdrolila mezi zájmové skupiny a vlivné rodiny, narostla byrokracie a stát na tom byl ekonomicky stále hůř, a to i kvůli proměnám přírodního prostředí. Dá se k tomu naše situace připodobnit?
Je to totéž.

Takže když vezmeme vašich sedm zákonů civilizace, na jaké úrovni jsme?
Řekl bych, že na stupnici od jedné do deseti, kdy deset představuje opravdu významnou krizi, jsme mezi šestkou a osmičkou. Rozvíjejí se fenomény známé z civilizací, které nakonec čelily nemalým problémům, zároveň dosahujeme významných technologických úspěchů. Tyto jevy se snažím vidět a popisovat, nemluvím ale o zkáze a záhubě, jak o nich všude slýcháme od ultralevicových skupinek, které ale představují jen malý segment populace.

Je na místě poukazovat na problematické jevy, ať už jde o vnitřní dynamiku naší společnosti nebo o proměny přírodního prostředí a náš podíl na tom, že se mění a zcela jinak, než chceme. Jsem ale optimista, protože každá civilizace se dokázala vyrovnat se svými vzestupy a pády.

Jak významnou cestou ke změně jsou různé aktivistické projevy, třeba stávky za cokoli? Když například letos před 17. listopadem studenti stávkovali, myslím, že pro mnoho lidí nebylo zřejmé, oč jim vlastně šlo – stávkovali za klima, nebo proti rektorovi Univerzity Karlovy?
Je to určitá etapa ve vývoji obecného prostoru. Nejsem zastáncem této formy, už Karel Čapek říkal, že křik dokáže zbořit lecjakou zeď, ale nic nepostaví. To platí. Je nešťastné a nedůstojné, když lidé zrovna kolem 17. listopadu plédují za návrat ke komunismu a socialismu. Je také škoda, když extrémní odnože aktivistů promění debatu o klimatu v křik, který přehluší všechno racionální, přitom mezi nimi pomalu není jediný odborník, který by se klimatem a ekologií odborně zabýval.

Naše univerzita tato témata nastoluje mnoho let. Máme týmy specializující se na změny přírodního prostředí a jeho dopady na úrovni krajské, státní, evropské i celoplanetární. Vznikla velká výstava Voda a civilizace. Pokud někdo tvrdí, že univerzita ignoruje klimatickou změnu, je to nezodpovědná lež.

Nebo zadání některé ze zájmových skupin, o nichž jsme už obecně mluvili?
Opět jsme u toho, že by společnosti prospělo, kdyby dbala nejen na práva, ale také mluvila o povinnostech a zodpovědnosti. A lidé svým chováním veřejný prostor budovali a kultivovali. Ne ho rozbíjet na částečky partikulárních zájmů. Takhle nikam nedojdeme.

Letos zřejmě můžeme pozorovat hybridní válku v plném rozsahu. Univerzita Karlova se dostala do soukolí různých zájmů pocházejících nejen z území tohoto státu, o tom jsem přesvědčen. Nad hybridní válkou bychom se všichni měli mnohem víc zamýšlet. Vždycky totiž platí latinské „Cui bono“ (v čí prospěch – pozn. red.).

Rubriky: Kolapsy civilizací | Napsat komentář

Možný scénář kolapsu

Autor: Cyril Linder

Příčin kolapsu je mnoho a všechny už ve světě působí a k tomu najednou: krize, sociální nepokoje související s chamtivostí miliardářů, ropný zlom, fosfátový zlom, zlom těžby kovů, klimatické změny, vzrůstající nedostatek potravin, přelidněnost, přírodní katastrofy, pandemie, války. Anarchii od demokracie dělí 7 jídelKanibalismus od humanismu dělí 7 týdnů od zavření supermarketů.

Na zahraničních serverech jsou různé scénáře vývoje současné krize, u nás chybí analýza a reálná prognóza, s čím se můžeme při možném kolapsu v blízké budoucnosti setkat. Raději počítat s nejhorším, a když to bude lepší – chválabohu! Nedělají se žádné preventivní kroky, příprava, zásoby. Neinformuje se, ačkoli informovaní lidé by měli větší šanci na přežití. Ekonomové žijí mimo přírodních realit a v jejich matematice je možné nekonečno: nekonečný růst a nekonečné zdroje surovin a energie. Politici se živí sliby o lepším zítřku, „nastartování ekonomiky“ a růstu. Upozornit lidi na nebezpečí a nastávající pokles nebo pád je pro ně kariérní sebevražda. Udělal jsem výběr scénářů kolapsů zaniklých historických říší (a zanikly doposud všechny, až na naši civilizaci), i současných afrických zemí, argentinského kolapsu z 90 – tých let, ukrajinského kolapsu za Stalina a podobně. Tedy jak to může dopadnout?

Věci, se kterými je třeba počítat, jejich posloupnost závisí na vývoji situace, některé body mohou nastat současně, jiné postupně, některé nenastanou vůbec nebo budou ještě drsnější, než předpokládáme:

  • Snižující se příjmy státního rozpočtu, narůstající chudoba, nezaměstnanost. Pokračují politické prekáračky i drísty ekonomů o nekonečném růstu, ale zvyšují se počty bezdomovců, jsou častěji demonstrace, stoupá agresivita a kriminalita sociálně vyloučených a nepřizpůsobivých, stoupají počty sebevražd, počty lidí závislých na drogách a hazardních hrách. S tím roste i deprese, beznaděj, pasivita, stresy, ztrácí se smysl života již od mladého věku. Pády vlád, předčasné volby a zase pády vlád.
  • Šetření – postupné propouštění státních úředníků a zaměstnanců (bez odchodného), zavírání všech úřadů, nejdéle vydrží funkční policie, ale bude se věnovat pouze pořádkové službě, potlačování demonstrací a rabování, ne individuální kriminalitě a ochraně jednotlivých občanů.
  • Snižování a postupné zrušení všech sociálních dávek, důchodů, příspěvků. Sociální nepřizpůsobiví občané zvyklí na sociální dávky a závislí na alkoholu a cigaret začnou rabovat obchody a domácnosti, ochrana domácností sousedskými hlídkami, stoupne hodnota zbraní.
  • Stále sociální nepokoje a rabování (jak už jsou v Egyptě, Libyi, … Řecku, Španělsku …) – státy zavedou stanné právo nejprve ve velkých městech, zákaz vycházení potmě postupně všude kromě malých obcí, klesá hodnota života, konec základních lidských práv.
  • Hyperinflace, barterové platby a výměna zboží za zboží, zavření bank, peníze i zlato ztratí význam, platidlem budou věci potřebné k přežití – potraviny, zbraně (zabezpečení ochrany), náboje, palivo, zapalovače … Pokud někdo bude mít kilo zlata, rád by ho vyměnil za kilo brambor, ale jen hlupák mu ty brambory dá za tak neužitečnou věc.
  • Slučování a později úplné rušení soudů, ministerstev, … Soudy si zajistí menší komunity sami, časté fyzické tresty a tresty smrti za krádež potravin, drancování atd.
  • Zavírání obchodů, lékáren. Nejdéle vydrží potravinové obchody na lístkový přídělový systém základních potravin – pokud si zajistí ochranu (za potraviny). Stát má v hmotných rezervách obilí na tři měsíce – ovšem vydrží možná měsíc, protože jiné potraviny v rezervách nemáme.
  • Průmyslové zboží, drogerie, oděvy, … se budou prodávat i vyrábět pouze po domácku – z drogerie jen mýdlo z popela a tuku mrtvol.
  • Velká poptávka po ručně poháněných strojích – mlýncích na zrno, ručních pumpách na vodu, sporáků a kamnech, sekyrách, ručních pilách na dřevo. Také po zapalovačích, zápalkách, zbraních, nábojích.
  • Snědí se domácí zvířata – psi, kočky, křečci, papoušci, rybičky … Snědí se chovy jezdeckých koní a vyrabují se velkochovy hospodářských zvířat, snědí se zvířata v ZOO – kolaps dodávek krmiv. Zvířata na venkově v domácích chovech budou muset být brutálně chráněna před vyhladověním lidmi. Vylovena veškerá lovecká zvěř. Kanibalismus – člověk se dá nejsnáze ulovit.
  • Výpadky elektřiny, nejprve krátké, pak stále déle, úplné zastavení dodávek ropy a zavření čerpacích stanic, pohonné hmoty nejprve na příděl, později pouze policie a armáda. Ukončení zásobování plynem a vodou přes vodovod, špatné možnosti hygieny hlavně ve městech a bytech.
  • Zima, nemoci ze zimy, spalování nábytku a zařízení v bytech, mizení stromů z parků a lesů na topení, nulová cena bytů v patrových domech.
  • Rušení věznic z ekonomických důvodů – propuštění vězňů zapříčiní nárůst násilí – vražd, mučení, znásilnění … Násilné činy i ze strany běžných lidí za účelem získání potravy – krádeže, rabování z hladu, vyrovnávání si účtů, pomsta zbohatlíkům a politikům.
  • Zavírání nemocnic, poliklinik, lékáren, soukromá praxe doktorů doma za potraviny, přesun doktorů na venkov. Všichni chronicky nemocní lidé zemřou.
  • Kolaps dopravy, nejprve ukončení MHD, vlakové dopravy, lidé budou využívat hlavně kola, cena kol velmi stoupne, armáda a policie může lidem brát kola pro své účely, auta bez možnosti koupit palivo ztratí význam, budou se z nich demontovat kola na různé káry a vozíky.
  • Zavírání všech firem, práce pouze za jídlo, později povinné ruční práce v zemědělství, anarchii vystřídají místní despota a jejich Drába – robota na panském. Dnešní zbohatlíci skupují půdu, pokud budou mít dostatek zbraní a potraviny pro dráby, stanou se z nich feudální pánové, kteří donutí místních lidí pracovat jako poddané na polích.
  • Pluhy, vozíky a podobně budou táhnout lidé, potrvá generace, dokud se zase rozmnoží koně a jiná domácí zvířata aby byly dostupné každé rodině – země jako Rumunsko a Albánie, kde dosud běžně chovají na vesnicích koně a jiná zvířata, budou nejbohatší země Evropy, u nás se zbytky chovů snědí hlady hned po zavření supermarketů.
  • Kdo si dnes zakope sud s konzervami, bude bohatší, jak by měl zakopaný sud zlata – konzervy vydrží podle výzkumů a pozorování až 40 let jedlé! Nikdo už nebude mít problém s obezitou, vysokým krevním tlakem, cukrovkou. Přežijí jen nejzdravější – zdraví je poklad.
  • Zavírání škol, postupně nejprve vysoké školství, střední školy, vyšší ročníky základních škol, povinná školní docházka pouze několik měsíců za účelem naučit se číst a psát, později úplně zavření škol a negramotnost.
  • Migrace lidí z měst na venkov, kde však nebudou vítáni, organizování dnešních loveckých sdružení do domobrany, na vesnicích budou zabíjet lidi přicházejících z míst za potravou v zájmu vlastního přežití.
  • Epidemie infekčních chorob a množství úrazů zapříčiněných násilím, nikdo neprodává léky a neošetřuje, všude spousta mrtvol.
  • Redukce počtu lidí na úroveň středověku, malé komunity lidí živících se zemědělstvím, právo silnějšího, nové generace neumějí psát a číst, nové pověry a z nich nová náboženství s lidskými oběťmi.
  • Negramotnost, předávání znalostí pouze ústně formou baladicky zpěvů a podobně, zapomenutí a překroucení historie vytvoří vhodné klima pro rozvoj náboženství jako při kolapsu Římské říše. Možná např. Tolkienovo dílo se stane novou biblí a zachráncem lidstva od strašného Saurona bude oficiálně uznán Frodo 9 – prstý, který se obětoval za lidstvo.
Rubriky: Kolapsy civilizací | Napsat komentář

Západ a křesťanství jsou v úpadku – Rod Dreher

V důsledku narůstajícího mravního chaosu stále víc závisíme na státu,“ říká v rozhovoru americký konzervativní spisovatel Rod Dreher. Ve své nenovější knizeBenediktova cesta. Křesťanský život v postkřesťanské době, jež letos vyšla česky, se pak snaží ukázat, jak by si měli křesťané zachovat víru v přicházející době temna, v čemž ho mimo jiných inspirovaly myšlenky českých disidentů Václava Havla a Václava Bendy.

ČESKÁ POZICE: Podle sekulárního americko-židovského komentátora deníku The New York TimesDavida Brookse je vaše kniha Benediktova cesta. Křesťanský život v postkřesťanské době, jež letos vyšla česky, „nejdiskutovanější a nejdůležitější náboženskou knihu uplynulého desetiletí“. Co je její hlavní myšlenkou?

DREHER: Tvrdím, že Západ je morálně a nábožensky ve stejném úpadku a rozpadu, jako byla Západořímského říše ve svých posledních letech. Křesťané – všichni křesťané – by měli o sobě přemýšlet jako benediktinští mniši, kteří se objevili v 6. století na troskách Říma. My, obyčejní křesťané sice nejsme povoláni do klášterů, navzdory tomu musíme žít svou víru mnohem disciplinovaněji, abychom vytvořili odolnější rodiny, farnosti a komunity, jež budou s to zachovat si víru v přicházející době temna.

Západní civilizace se rozpadá, protože opustila své tradice, jež ji držely pohromadě, a lidé, kteří chtějí žít podle starých zvyků, by neměli bránit „římské impérium“, ale soustředit se na vybudování komunit založených na ctnostech

Inspiroval mě nejen svatý Benedikt, ale především skotský a americký katolický filozof Alasdair MacIntyre, který téměř před 40 lety zveřejnil vlivné dílo morální filozofie Ztráta cnosti. Podle něho osvícenský pokus vybudovat soudržnou morálku pouze na základě rozumu selhal. Západní civilizace se rozpadá, protože opustila své tradice, jež ji držely pohromadě, a lidé, kteří chtějí žít podle starých zvyků, by neměli bránit „římské impérium“, ale soustředit se na vybudování komunit založených na ctnostech.

MacIntyre se domnívá, že čekáme na „nového – nepochybně velice odlišného – svatého Benedikta“ a že potřebujeme lidi, jako byl Benedikt z Nursie, kteří jsou schopní číst znamení doby a reagovat na ně moudře, kreativně a radikálně.

Materiální, politické a kulturní podmínky v Evropě a Severní Americe v 21. století se velmi liší od těch v pozdním Římě, ale existují i paralely. Konceptem Benediktovy cesty se snažím inspirovat nové – a odlišné – svaté Benedikty. Potřebujeme takové, které papež Benedikt XVI. – další Benedikt Benediktovy cesty – nazval „kreativními menšinami“, jež dokážou čelit krizi naší civilizace.

Potřebujeme lidi, jako byl Benedikt z Nursie, kteří jsou schopní číst znamení doby a reagovat na ně moudře, kreativně a radikálně

Je to výzva pro kněze, a především pro laiky. Nemůžeme čekat na někoho, kdo nás zachrání. Abych použil biblickou analogii, už dlouho hodně pršelo, a proto je pro křesťany nejvyšší čas začít stavět archy, jako byla ta Noemova. Jinak utoneme.

ČESKÁ POZICE: Jste obviňován, že doporučujete rezignovat na svět, což povede k paralýze, ignoranci či k něčemu ještě horšímu. Kdyby křesťané kapitulovali před převládajícími politickými trendy, nebylo by to ještě horší? Benediktova cesta je dobrá pro rodiny, ale platí to i pro politiku?

DREHER: Jsem přesvědčen, že křesťané musejí zůstat v politice aktivní, když už pro nic jiného, pak alespoň kvůli ochraně náboženské svobody, tedy právu vyznávat svou víru a řídit vlastní instituce. Knihu jsem napsal jako Američan pro americké publikum a situace v České republice je v mnoha ohledech odlišná.

V USA máme mnoho morálně a teologicky konzervativních křesťanů – především evangelikálů –, kteří věří, že pokud zvolíme správné politiky, civilizační krize se vyřeší. To je naprostý nesmysl. Ve své knize ukazuji, že mnozí mladí Američané i uvnitř církví ztrácejí víru. Buď úplně, nebo je natolik ovlivněna konzumní kulturou, že tradiční křesťanství připomíná jen povrchně.

V USA máme mnoho morálně a teologicky konzervativních křesťanů – především evangelikálů –, kteří věří, že pokud zvolíme správné politiky, civilizační krize se vyřeší. To je naprostý nesmysl.

Z křesťanského hlediska, je úplně jedno, zda „Ameriku učiníme opět velikou“, pokud ztratíme duši. A to se dnes v Americe děje. Jsem politický konzervativec, ale nesnáším, když některé církve působí jako pobočka Republikánské strany. Musíme bojovat politicky, pokud to dosud jde, ale mou tezí je, že křesťané jsou menšinou – a zmenšující se.

Demokratická strana je otevřeně nepřátelská k tradičním křesťanům kvůli našim názorům na potraty a LGBT; republikáni nás opouštějí. Zanedlouho budeme považováni za nenávistnou skupinu kvůli tomu, čemu věříme ohledně sexuality a rodiny. Američtí křesťané to jen obtížně chápou, protože nemohou uvěřit, že naše země byla s to klesnout tak hluboko a tak rychle.

I kdybychom byli jako křesťané nenáviděnou menšinou bez významné politické moci, nemůžeme rezignovat na práci ve prospěch obecného dobra. Toto ponaučení jsem si vzal od Václava Bendy. Inspirací pro Benediktovu cestu byla jeho myšlenka „paralelní polis“ – pracovat pro obecné dobro, i když nemáme žádnou politickou moc.

Jako křesťané nemůžeme doufat ve slušnou lidskou politiku, pokud nemáme zdravou kulturu uvnitř našich rodin, církví a komunit. Benediktova cesta neusiluje o stažení ze světa, nýbrž o hlubší vnoření se do modlitby, bohoslužby, studia bible a křesťanské kultury.

Obecně však politika vychází z kultury. Jako křesťané nemůžeme doufat ve slušnou lidskou politiku, pokud nemáme zdravou kulturu uvnitř našich rodin, církví a komunit. Benediktova cesta neusiluje o stažení ze světa, nýbrž o hlubší vnoření se do modlitby, bohoslužby, studia bible a křesťanské kultury, takže když vyjdeme do veřejného prostoru, mnohem věrněji můžeme reprezentovat učení Ježíše Krista.

ČESKÁ POZICE: Čím vás a vaši knihu inspirovali Václav Havel a Václav Benda?

DREHER: Velice mě inspirovalo podobenství Václava Havla o prodejci ovoce a zeleniny, který se rozhodl žít v pravdě a snášet následky, než nadále přitakávat zkorumpovanému systému. Hned jsem si pomyslel, že to je příklad pro tradicionalistické křesťany. Myšlenka Václava Bendy o paralelní polis byla pro mne ještě důležitější.

Katolík Benda řekl, že i když jsme vytěsněni z veřejného prostoru a nemáme žádnou moc, stále máme odpovědnost jeden za druhého, za sebe navzájem. Nemůžeme kapitulovat, ale přijít s alternativou života v pravdě, společně a navzdory útisku. Je v tom mnoho moudrosti. Když jsem byl letos v Praze, navštívil jsem Kamilu Bendovou v bytě, kde žili s Václavem. Byl jsem dojat jejich rodinou.

Velice mě inspirovalo podobenství Václava Havla o prodejci ovoce a zeleniny, který se rozhodl žít v pravdě a snášet následky, než nadále přitakávat zkorumpovanému systému. Hned jsem si pomyslel, že to je příklad pro tradicionalistické křesťany. Myšlenka Václava Bendy o paralelní polis byla pro mne ještě důležitější.

Kamila mi řekla, že četla svým dětem dvě, někdy tři hodiny denně, protože bylo velice důležité rozvíjet jejích představivost pravdou a krásou skutečné literatury, například Tolkienem. „Proč?“ zeptal jsem se. „Protože jsme věděli, že Mordor skutečně existuje,“ odpověděla. Američané možná nikdy nezažijí takový útisk, ale mohou se z této zkušenosti ponaučit.

ČESKÁ POZICE: V USA se odehrává zápas o jejich duši a kulturu, nic takového v Evropě není. Evropští konzervativci a klasičtí liberálové vždy obdivovali dva rysy Ameriky – že je křesťanskou, nikoli postkřesťanskou společností a že je antietatistická, se zdravou nedůvěrou ke státu. Nyní se však oba tyto rysy vytrácejí a USA se začínají podobat „makroBelgii“. Jak to vidíte?

DREHER: To je pravda. Čím méně jsou lidé schopni se ovládat, vládnout si sami vnitřně, tím více budou potřebovat kontrolu vnější. Alexis de Tocqueville ve svém díle z 19. století Demokracie v Americe tvrdí, že křesťanské náboženství bylo zásadní pro úspěch demokracie. Moc v demokracii patří lidu, který ale musí věřit, že existují limity jeho moci. Navíc křesťanství obsahuje učení, jež činí vládu odpovědnou ovládaným životaschopnější.

V tomto duchu jeden z otců-zakladatelů USA John Adams poznamenal, že americká ústava může fungovat jen pro „mravní a zbožné lidi“, tedy ty, kteří si sami vládnou s odpovědností vůči vyššímu zákonu. V opačném případě by roztrhali ústavu jako velryba rybářskou síť. Amerika nikdy nebyla, a ani nikdy nebude dokonalá, ale ztráta křesťanského smyslu a narůstající mravní chaos způsobují, že stále víc závisíme na státu.

ČESKÁ POZICE: Co by se proti tomu mělo dělat?

Procházíme obdobím, v němž je narušováno vše, co lidé potřebovali k dobrému životu. Víra v Boha coby zdroj smyslu a stability upadá.

DREHER: Kdo ví? Budou návykové látky, videohry a virtuální porno „chléb a hry“ 21. století? Ale vážněji, procházíme obdobím, v němž je narušováno vše, co lidé potřebovali k dobrému životu. Víra v Boha coby zdroj smyslu a stability upadá. Manžel a manželka na celý život? Manželství a stabilní vztah se v USA stávají luxusním zbožím jen pro vyšší střední třídu. Společenství dobrých přátel? Američané vykazují rekordní míru osamělosti a depresí. Stabilní, smysluplná práce? Kariérní stabilita zmizela a stále méně lidí může doufat, že bude mít práci, jež je uspokojí.

To vše může být politicky revoluční, protože žádný politik na to nenašel odpověď. Nelze čekat od politiků, že nás zachrání. Ať už se politicky či ekonomicky stane cokoli, musíme posilovat náboženské vazby a vytvořit silnější rodiny i menší komunity, jež nám pomohou přetrvat obtížnou dobu před námi.

Můj otec se narodil na venkově za Velké krize ve 30. letech 20. století, v době obrovské chudoby. Jeho rodina měla jen velice málo, ale náboženství, sousedé a schopnost postarat se o sebe jim umožnili těžkou dobu přestát. V USA jsme nyní tak bohatí, že jsme na tyto věci zapomněli. Musíme je znovu nalézt, neboť v opačném případě tuto dobu zkoušek nezvládneme.

ČESKÁ POZICE: Mnozí Američané i křesťané přivítali zvolení Donalda Trumpa coby menší zlo než Hillary Clintonová, ale zároveň si myslí, že není způsobilý být prezidentem. Co si o něm myslíte?

Donald Trump je zlý člověk, jehož ovládají vášně. Jeho zvolení je příznakem morální a politické dekadence USA. Navzdory tomu mu dávám přednost před Hillary Clintonovou – především kvůli pravomoci prezidenta utvářet soudní systém USA.

DREHER: Skutečně je svým temperamentem, morálně a psychologicky nezpůsobilý být prezidentem. Je to zlý člověk, jehož ovládají vášně. Jeho zvolení je příznakem morální a politické dekadence USA. Navzdory tomu mu dávám přednost před Hillary Clintonovou – především kvůli pravomoci prezidenta utvářet soudní systém USA. Nelze pochybovat, že pokud by Clintonová vyhrála, nezbyla by u našich soudů žádná naděje pro náboženskou svobodu. Nyní tu naději máme. Trochu naděje, ale to je lepší než žádná.

Neměli bychom si však nic nalhávat: Trump prezidentem je katastrofa. Je nekompetentní a naprosto neschopný řešit domácí i zahraniční problémy. Nevím, jak se z něho vzpamatujeme – a to říkám jako ten, kdo ho bude v roce 2020 pravděpodobně volit. Nesouhlasím však s lidmi na levici a pravici, kteří viní Trumpa ze všeho zlého v americké politice. Je symptomem hlubšího úpadku, nikoli jeho příčinou.

ČESKÁ POZICE: Mluvíme-li o Trumpovi, nelze opomenout ruského prezidenta Vladimira Putina. Někteří konzervativní křesťané v Evropě ho považují za ochránce, podporovatele či spasitele křesťanství v Evropě. Byl jste metodistou, katolíkem a nyní jste pravoslavným křesťanem. Co si myslíte o Putinovi?

DREHER: Putin je v určitém smyslu podobný Trumpovi, i když je mnohem inteligentnější a lépe se ovládá. Chápe význam silné církve pro morální zdraví státu, považuje však náboženství pouze za nástroj – jako to, co je dobré pro jeho vládu. Rusové v 90. letech značně trpěli, a proto je nemohu vinit ze zvolení Putina, zároveň je ale chybou považovat ho za ochránce křesťanství. Liberálům, jako je George Soros, za Putina pšenka nepokvete, což je dobře, ale křesťané si nemohou dovolit zavírat oči před masivní korupcí a brutalitou, jež jsou za Putina normou.

Putin je v určitém smyslu podobný Trumpovi, i když je mnohem inteligentnější a lépe se ovládá. Chápe význam silné církve pro morální zdraví státu, považuje však náboženství pouze za nástroj – jako to, co je dobré pro jeho vládu.

Chápu, proč si evropští křesťané přejí mít lídra, který si váží a chrání křesťanství. Neznám Trumpovy pohnutky, ale jsem rád, že my Američané máme lídra, který neútočí na církev a její svobody. Zároveň je ale nebezpečné hledat řešení našich problémů v politice. Má obava z Trumpa spočívá v tom, že církve, které ho otevřeně podporují, se kvůli tomu zdiskreditují. Totéž platí o Putinovi a ruském pravoslaví. Jako pravoslavný křesťan jsem vděčný za to, že Putin považuje za důležité chránit přirozenou rodinu, ale neměli bychom být naivní.

ČESKÁ POZICE: Jaká je dnešní situace v církvích, pokud jde o zneužívání dětí? Byli pachatelé a ti, kdo je kryli, odhaleni a potrestání?

DREHER: Vůbec ne. V některých případech ano, ale nevěřím, že většina z nich byla odhalena, a určitě nebyla potrestána. Letos na jaře jsme viděli skandál v Chile, kde dokonce papež František odsuzoval oběti, i když později změnil názor a omluvil se. Jižní baptisté, v USA největší protestantská církev, má svůj sexuální skandál. Díky Bohu nejde o zneužívání dětí, ale o mocného pastora a jeho následovníky, kteří se snaží ututlat znásilňování a zneužívání žen. Vidíme stejnou dynamiku – mocní muži si chtějí zachovat moc a pověst církve umlčováním obětí.

Bohu se však nelze vysmívat, ani ho obelhat. Všichni vědí, že nedávné hlasování o legalizaci potratů v Irsku bylo důtkou katolické církvi. Žijeme v době, kdy všechny církve přicházejí o moc a prestiž. Je to čas pokání, očisty. Joseph Ratzinger, nyní emeritní papež Benedikt XVI., tento kolaps předpověděl v roce 1969 v rozhlasovém rozhovoru.

Je nebezpečné hledat řešení našich problémů v politice. Má obava z Trumpa spočívá v tom, že církve, které ho otevřeně podporují, se kvůli tomu zdiskreditují. Totéž platí o Putinovi a ruském pravoslaví.

Řekl: „Když zkouška oddělování plev od zrn uplyne, velká síla vzejde z duchovnější a jednodušší církve.“ A dodal, že tato církev, toto „malé stádo věřících“, bude majákem naděje pro svět, a „odpovědí, kterou lidé vždy skrytě hledali“. To je jeden z důvodů, proč chovám navzdory skandálům stále naději.

ČESKÁ POZICE: Mike Pence, viceprezident novopohana Trumpa, je křesťan. Co si od něho slibují křesťané a co vy osobně?

DREHER: Mnozí evangelikálové ho považují za silný hlas pro křesťanství na dvoře barbara Trumpa. Já si však myslím, že se obelhávají. Od Mika Pence nečekám nic, kromě toho, že své křesťanské přesvědčení podřídí politice. Nejdůležitějším momentem, jenž signalizoval, že křesťané kulturní válku v USA prohráli, nebylo rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 2015, které zavedlo manželství osob stejného pohlaví, nýbrž to, co se odehrálo o měsíc dříve.

Stát Indiana se pokusil přijmout velice měkký zákon chránící náboženskou svobodu firem žalovaných za to, že diskriminují gaye. Velké korporace v celých USA tento zákon napadly a vyhrožovaly, že Indianu ekonomicky potrestají, pokud zákon nezruší. Pence byl tehdy guvernérem Indiany a tlaku podlehl. Vystoupil v celoamerické televizi a velice slabě a špatně zákon obhajoval. Musíme si uvědomit, že vyhovět velkému byznysu je pro republikány to nejdůležitější. Pence byl vystaven zkoušce a selhal. Proto od něho nic nečekám.

ČESKÁ POZICE: Co je transgender a nakolik je nebezpečný?

Transgenderismus někteří považují za vyjádření lidské svobody, ale ve skutečnosti je formou nihilismu. Ničí lidskou osobnost a základ stabilních společenských vztahů. Tato radikální ideologie nutí zbytek společnosti podřídit se jejím požadavkům.

DREHER: Transgender je přesvědčení, že naše biologické ustrojení nemá nic společného s tím, zda jsme, či nejsme muži nebo ženy. Stoupenci transgenderu věří, že si mohou vybrat pohlaví a že společnost jejich rozhodnutí musí přijmout. Transgenderismus je obvykle spojován s lesbičkami, gayi a bisexuály – LGBT –, ale ve skutečnosti je odlišnou kategorií. Homosexualita stále pracuje se dvěma pohlavími – mužským a ženským. Transgenderismus popírá binární podstatu pohlaví a také to, že pro osobní identitu existuje základ v biologii.

Transgenderismus někteří považují za vyjádření lidské svobody, ale ve skutečnosti je formou nihilismu. Ničí lidskou osobnost a základ stabilních společenských vztahů. Tato radikální ideologie nutí zbytek společnosti podřídit se jejím požadavkům.

ČESKÁ POZICE: Jak se můžeme radikální genderové ideologii ubránit?

DREHER: Kdykoliv jsem se v České republice bavil o genderové ideologie, lidé se mi smáli. Myslí si, že se to zde nikdy nemůže stát. Říkám jim: „Probuďte se!“ Kdybyste před deseti lety řekli většině Američanů, že genderová ideologie bude hlavním proudem společnosti, také by se smáli. Gayoví aktivisté tvrdili, že konzervativci si vymýšlejí lži, aby zastrašili lidi ohledně homosexuálního manželství. Nyní, v roce 2018, žijeme uprostřed noční můry. Přijde to i k vám, pokud se nepřipravíte na propagandu, která se na vás vrhne.

Kdybyste před deseti lety řekli většině Američanů, že genderová ideologie bude hlavním proudem společnosti, také by se smáli. Gayoví aktivisté tvrdili, že konzervativci si vymýšlejí lži, aby zastrašili lidi ohledně homosexuálního manželství. Nyní, v roce 2018, žijeme uprostřed noční můry. Přijde to i k vám, pokud se nepřipravíte na propagandu, která se na vás vrhne.

Začne to příběhy v médiích o utrpení genderově nespokojených lidí. Ti skutečně existují a trpí, ale média to budou podávat tak, že za jejich utrpení může společnost, která je neakceptuje. Tyto příběhy závisí v moderní společnosti na široce sdílené víře, že nemůžeme soudit sexuální sebevyjadřování či osobní identitu jiných lidí. Média budou prezentovat lidi, kteří odmítají transgenderismus, jako kruté.

Zároveň bude probíhat kampaň na školách za přijetí transgenderu, maskovaná coby proti šikaně. Je pravdou, že nikdo nemá být šikanován, ale tento mravní princip můžete zastávat, aniž byste přijali transgenderismus. Toto rozlišení však budou aktivisté proti šikaně popírat. Pak se k boji za transgenderismus připojí velké korporace. Budou jej vydávat za pokrokový a tlačit zákonodárce ke změně zákonů ve prospěch transgenderových konceptů. V opačném případě budou hrozit ekonomickými následky. Každý, kdo řekne „ne“, bude démonizován jako bigotní.

Ve Velké Británii lesbičky, které nesouhlasí s tím, že ženy mohou mít penis, transgenderoví aktivisté veřejně urážejí a šikanují. Nepodceňujte krutost tohoto hnutí.

ČESKÁ POZICE: Co nejvíce ohrožuje tradiční, nebo spíše přirozenou rodinu?

Přirozená rodina zkolabovala mezi dělníky či lidmi z nižší střední třídy. Může za to mnoho faktorů, ale nejvíce radikální individualismus a jeho produkt – hédonismus.

DREHER: To je těžká otázka. Odpověď zní, že radikální individualismus založený na představě, že nemáme žádné povinnosti ani limity kromě těch, které si vybereme. Tato sobecká představa má mnoho podob. Vidíme ji v genderové ideologii, konzumním kapitalismu, jenž vše proměňuje na tržní komoditu, i ve ztrátě smysluplnosti, včetně víry v to, že rodina je pozitivním dobrem hodným sebeobětování. Benedikt XVI. řekl, že Evropy se zmocňuje podivná nemoc – absence touhy mít děti, což znamená ztrátu víry v budoucnost.

Podle mnoha sociologů a politologů většina mladých lidí v dnešních USA nikdy nebude vědět, co je to mít přirozenou rodinu. Řekli mi to také profesoři na jedné konzervativní evangelikální univerzitě, což mě šokovalo. „Proč?“ zeptal jsem se. Jeden profesor mi odpověděl: „Protože většina z nich ji nikdy nezažila.“

Mnozí věřící ze střední třídy, jako jsem já, si to neuvědomují, protože většina lidí, které znám, jsou ženatí, vdané a mají děti. Přirozená rodina ale zkolabovala mezi dělníky či lidmi z nižší střední třídy. Může za to mnoho faktorů, ale nejvíce radikální individualismus a jeho produkt – hédonismus.

ČESKÁ POZICE: O čem bude vaše příští kniha?

Nejsem optimistou, protože věci se značně zhorší, než se začnou zlepšovat. Křesťanskou nadějí je přesvědčení, že i utrpení má smysl, pokud je spojeno s Kristem. Vše lze snést, pokud ho milujeme. Světci a mučedníci o tom přesvědčují.

DREHER: Přemýšlím o konverzaci, kterou jsem měl loni na podzim v Paříži s jedním francouzským filozofem. Shodli jsme se, že Západ má velký problém. Ztratil smysl, povědomí o účelu, a tlak islámu je v Evropě velký. Zeptal jsem se ho, odkud čerpá naději. „Nemám žádnou,“ odpověděl mi. Řekl jsem mu, že mámnaději, jíž je Ježíš Kristus.

Nejsem naivní americký křesťan. Řekl jsem mu, že nejsem optimistou, protože věci se značně zhorší, než se začnou zlepšovat. Křesťanskou nadějí je přesvědčení, že i utrpení má smysl, pokud je spojeno s Kristem. Vše lze snést, pokud ho milujeme. Světci a mučedníci o tom přesvědčují. Filozof mi naslouchal a pak odpověděl: „To může vyhovovat vám, Američanům, ale my tady ve Francii věříme, že tento svět je vše, co existuje. Když zemřeme, je konec.“

Nevěděl jsem, co mu mám říct. Jeho materialismus byl silný. Od té doby přemýšlím, co jsem mu měl říct. Jak jsem mu měl naznačit, že tento materiální svět není vším, co existuje, že je tady i transcendentní dimenze naší zkušenosti. Ve svém životě jsem měl mnohé, a dokonce mystické zážitky, které mě přesvědčily, že Bůh existuje a že Ježíš Kristus je synem Božím. Zkušenost pravoslavného křesťana mě pak naučila, že je mnohem snazší, než si mnozí myslí, mít přímou zkušenost s Bohem. Jak o tom ale promluvit v knize, která by byla čtivá a zároveň provokativní?

V naší kultuře je velký hlad po transcendenci. Dnešní lidé o ni usilují prostřednictvím drog, radikální politiky a různých falešných bůžků, přičemž skutečný Bůh je tady s námi, a čeká, až ho objevíme.

To je můj úkol, když přemýšlím o své příští knize. V naší kultuře je velký hlad po transcendenci. Dnešní lidé o ni usilují prostřednictvím drog, radikální politiky a různých falešných bůžků, přičemž skutečný Bůh je tady s námi, a čeká, až ho objevíme. Co když to, po čem toužíte více než po čemkoli jiném, je tady mezi námi právě nyní – ve starobylém kostele, na místě, do kterého se nikdy neodvážíte vkročit?

Rod Dreher (51)

·   Americký křesťanský novinář a spisovatel.

·   Redaktor a blogger čtrnáctideníku The American Conservative.

·   Píše o náboženství, politice, filmu a kultuře. V pozadí jeho úvah leží politické, právní a kulturní události současných USA.

·   Byl pokřtěn v Evangelické církvi metodistické, v roce 1993 konvertoval ke katolicismu a v roce 2006 k pravoslaví.

·   Napsal několik knih, nejnovější je Benediktova cesta. Křesťanský život v postkřesťanské době, v níž navrhuje použít k překonání problémů křesťanů v 21. století způsob života, který stanovil svatý Benedikt z Nursie v 6. století ve své řeholi pro benediktiny.

·   Inspirující myšlenky nachází i u jiných autorů včetně Václava Havla a jeho Moci bezmocných, Václava Bendy a jeho koncepci paralelní polis či u současných mnichů v klášteře v Norcii.

·   Křesťané by se měli vyčleňovat z mainstreamové společnosti, aby si zachovali víru.

·   Kniha je považovaná za nejdiskutovanější a nejdůležitější o křesťanství v uplynulých deseti letech.

·   Je ženatý a má tři děti.

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Enoch Powell: Potoky krve

Jméno Enoch Powell si historie pamatuje jako moderního Laokoona, který byl stejně jako trojský věštec varující před zkázou města, nepochopeným a ignorovaným prorokem neštěstí multikulturalismu.

Tento článek by si měl přečíst každý člověk, kterého zajímají rizika dnešní benevolence v oblasti imigrační a přistěhovalecké politiky, každý, koho zajímají důsledky diskriminace většiny na úkor menšiny. Článku je v roce 2015 skoro 47 let, přesto jasně předvídá to, co se děje dnes. Enoch Powell předvídal vyšší dynamiku společenských změn, než se reálně udála, nemůžeme však zavírat oči před tím, že se negativní jevy projevují v dnešní době tak, jak je popisoval.

Před čtyřiceti lety, 20. dubna 1968, pronesl vlivný britský poslanec Enoch Powell projev, který je mnohými označován jako nej­kon­tro­ver­zněj­ší projev v celé historii britské de­mo­kra­ci­e. V projevu, který média podle jednoho citátu z římských dob okamžitě pokřtila na „Rivers of Blood“ (Potoky krve), hovořil Enoch Powell o tématech, o kterých ostatní politici mluvit nechtěli — o důsledcích masového přistěhovalectví, o problémech s přistěhovalci, o nesmyslnosti „an­ti­dis­kri­mi­nač­ních“ zákonů, o sklonu politiků řešit věci současné na úkor věcí budoucích.

Navzdory značnému souhlasu mezi obyčejnými Brity, z nichž někteří dokonce začali stávkovat na Powellovu obranu, byl projev většinou oficiálních míst prudce od­mít­nut jako rozdělující, xenofobní a rasistický. Enoch Powell byl rychle zbaven svého místa ve stínovém kabinetu a zbytek své politické kariéry prožil jako řadový poslanec bez jakéhokoli vlivu na politické dění. Pro po­li­tic­ký establishment následujících desetiletí se Enoch Powell stal prototypem rasisty a lidského monstra, na něž se ukazuje jako na původce všeho zla a jejichž názory jsou naprosto nepřijatelné.

Powellova slova tedy nebyla vyslyšena a problémy spojené s přistěhovalectvím do Británie postupně narostly do rozměrů, že si je uvědomilo i mnoho lidí, jejichž názor v době Powellovy řeči nebyl tak vyhraněný. Heslo „Enoch Powell was right“ (Enoch Powell měl pravdu) se postupně stalo synonymem odporu k politické kultuře, ke které žádná zavedená strana nenabízí alternativu a v níž jsou témata Powellovy řeči přejdena několika pěknými slovíčky.

Že na postoji politických špiček se však dosud změnilo velmi málo, se mohlo přesvědčit mnoho lidí, naposledy v listopadu 2007 to byl Nigel Hastilow, výhledový kandidát do voleb za Konzervativní stranu, který byl donucen odstoupit, když se odmítl omluvit za své poznámky ve smyslu, že „Enoch měl pravdu“.

Příběh této Powellovy řeči by měl být poučením pro všechny země, které se potýkají s podobnými politickými tabu. Občané takových zemí by měli, stejně jako Enoch Powell, ze všech sil trvat na tom, že politici nemají právo zlehčovat obavy obyčejných lidí, ať už se týkají čehokoliv. A měli by trvat i na tom, že politici budou o těchto věcech vést seriózní diskusi, ve které zazní plným hlasem i velmi nepříjemné věci a v níž nebude žádný názor označován za nepřijatelný nebo neetický bez opodstatnění. Bez takové diskuse je zastupitelská demokracie vskutku jen vzdušným zámkem, který nevychází z názorů a potřeb obyčejných lidí a která se obyčejným lidem neustále vzdaluje.

Proto dnes předkládám čtenáři český překlad projevu Enocha Powella ze dne 20. dubna 1968, aby sám, zcela nezávisle, posoudil argumenty Enocha Powella k problému přistěhovalectví, které dnes u nás, podle autorova názoru, směřuje ke stejné tabuizaci, jako v Británii a dalších zemích.

Nejvyšší úrovní státnického umění by mělo být, aby bránilo problémům, kterým se zabránit dá. Přitom se přirozeně setkává s překážkami, které jsou hluboce zakořeněny v lidské povaze. Jedna z těchto překážek spočívá v tom, že mnohé problémy nejsou jasně zřetelné, dokud se plně neprojeví: na začátku když vznikají, je vždy prostor pro pochybnosti a rozdílné názory na to, zda jsou reálné nebo ne. A z podobných příčin přitahují vzdálené problémy málo pozornosti v porovnání s těmi aktuálními, které jsou nepochybné a naléhavé. Z toho všeho plyne pro politiky vtíravé pokušení zabývat se neodkladnou přítomností na úkor vzdálené budoucnosti.

Lidé mají někdy sklon zaměňovat předvídání problémů za jejich příčinu nebo dokonce za touhu po takových problémech. Mnozí rádi říkají: „kdyby se o tom nemluvilo, pak by se to zřejmě nestalo“. Tento zvyk má kořeny zřejmě v prastaré víře, že slovo a věc, jméno a předmět, jsou jedno a totéž.

Ať se jedná o cokoli, diskuse o obrovských problémech v budoucnosti, kterým by dnes šlo s trochou úsilí předejít, je mezi politiky nanejvýš nepopulární. A přitom by mělo jít o nejdůležitější činnost každého politika. Ti z nich, kteří se této činnosti vyhýbají, si plně zaslouží být proklínání ze strany politiků, kteří přijdou po nich.

Před týdnem nebo dvěma jsem měl rozhovor s jedním celkem obyčejným Angličanem ve středním věku, který bydlí v mém volebním okrsku a pracuje v jednom z našich znárodněných průmyslových odvětví. Po jedné nebo dvou větách o počasí, náhle řekl: „Kdybych měl peníze přestěhovat se jinam, tak bych v této zemi nezůstal“. Namítal jsem v tom smyslu, že současná vláda nepřetrvá navěky, ale na to on vůbec nereagoval a pokračoval: „Mám tři děti, všechny už mají po škole a dvě z nich už založily rodinu. Nebudu klidný, dokud je všechny neuvidím, jak se usadili v zámoří. Za 15 až 20 let budou v této zemi bělochům vládnout barevní“.

Už slyším sborové zatracování z vaší strany. Jak si jen troufám říkat takovou strašnou věc? Jak si jen troufám podněcovat problémy a vzbuzovat nepříjemné emoce opakováním takového rozhovoru?

Moje odpověď je taková, že nemám právo tak neučinit. Tady máme slušného, ​​„obyčejného“ občana, který za bílého dne v mém vlastním městě říká mně, svému poslanci, že jeho stát nebude dost dobrý, aby v něm žili jeho vlastní děti. Jednoduše nemám právo pokrčit rameny a začít myslet na něco jiného. To co jsem slyšel, si myslí a říkají tisíce a statisíce jiných — možná ne v celé Británii, ale určitě v oblastech, které již nyní procházejí naprostou proměnou, ke které neexistuje analogie v celé tisícileté historii tohoto ostrova.

Při současném tempu bude v této zemi tři a půl milionu přistěhovalců ze zemí Commonwealthu a jejich potomků. Toto není číslo, které bych si vymyslel. Toto číslo bylo oficiálně oznámeno parlamentu mluvčím Statistického úřadu. Žádný podobný oficiální odhad pro rok 2000 neexistuje, ale musí se pohybovat v rozmezí od pěti do sedmi milionů, přibližně kolem deseti procent celkového počtu obyvatel a bude se blížit počtu obyvatel celé londýnské aglomerace. Přistěhovalecká populace samozřejmě nebude rovnoměrně rozprostřena po celé Británii, od Margate po Aberystwyth, od Penzance až po Aberdeen. Celé oblasti, města a městské části napříč Anglií budou obydlené skupinami přistěhovalců a jejich potomků.

A jak poběží čas, v přistěhovalecké populaci se výrazně zvýší podíl těch, kteří se již — stejně jako my všichni ostatní — narodili v Anglii. Již v roce 1985 budou mezi přistěhovalci převažovat ti, kteří se narodili zde. To je skutečnost, která volá po naléhavé akci už dnes a přitom podstata takové změny znamená, že pro politiky je velmi obtížné ji provést, protože akce jsou potřebné v přítomnosti, zatímco zlo, které má být odvráceno nebo minimalizováno, přijde až za několik volebních období.

Národ, před kterým leží takový výhled, se přirozeně nejprve ptá: Jak může být tento problém zmenšen? Za předpokladu, že problémům s přistěhovalci nemůže být zcela zamezeno, mohly by být tyto problémy alespoň omezeny, když si stále uvědomujeme, že nejdůležitější jsou celková čísla: význam a důsledky cizorodého elementu uprostřed krajiny a jejího obyvatelstva se budou významně lišit podle toho, zda tohoto elementu bude 1 procento nebo 10 procent.

Odpovědi na tuto jednoduchou a racionální otázku jsou stejně jednoduché a racionální: zastavením nebo praktickým zastavením další imigrace a maximální podporou návratu přistěhovalců do země jejich původu. Oba tyto návrhy jsou součástí oficiálního programu Konzervativní strany.

Je téměř neuvěřitelné, že jen do přístavu ve Wolverhamptonu nyní každý týden přichází 20 až 30 dětí ze zámoří — a to znamená 15 až 20 tisíc rodin během deseti či dvaceti let. Toho, koho bohové chtějí zničit, nejprve zbaví rozumu. Jako národ musíme být šílení, doslova šílení, když dovolujeme každoroční příjezd kolem 50 000 imigrantů, z nichž většina bude předpokladem pro budoucí růst populace přistěhovalců. To je totéž jako pozorovat, jak národ horlivě buduje svou pohřební hranici. Dnes jsme fakt nepříčetní, když dovolujeme, aby přicházely dosud svobodné osoby za účelem založení rodiny s někým, koho v životě neviděli.

Nikdo by neměl předpokládat, že příliv přistěhovalců automaticky skončí. Naopak, dnešních 5 000 imigračních povolení ročně znamená každoročně včetně jejich rodin dalších 25 000 osob, a to nebereme v úvahu obrovský rezervoár příbuzenských vztahů, které již u nás nyní má mnoho možných budoucích přistěhovalců a nemluvíme zde ani o nelegálním přistěhovalectví. Za těchto okolností nepomůže nic než omezení celkového přílivu osob, kteří se chtějí v naší zemi usídlit, na zanedbatelnou úroveň a potřebné zákony a administrativní opatření by měla být učiněno neprodleně.

Zdůrazňuji slovo „usídlit“. Toto nemá nic společného s těmi občany britského společenství národů nebo úplnými cizinci, kteří sem přicházejí studovat nebo jinak zvyšovat svou kvalifikaci, jako například lékaři ze zemí Commonwealthu, kteří, ve prospěch svých vlastních zemí, zlepšili zároveň úroveň našich nemocnic mnohem rychleji, než by bylo jinak možné. Takoví nejsou a nikdy nebyli přistěhovalci.

Nyní obraťme pozornost na otázku zpětné emigrace. I kdyby celé přistěhovalectví skončilo zítra, rychlost růstu přistěhovalecké populace by se sice podstatně snížila, ale výhledová velikost tohoto elementu v celkové populaci by znamenala, že základní rysy budoucího nebezpečí by zůstaly bez větší změny. Toto nebezpečí může být odvráceno, pokud značnou část celkového počtu přistěhovalců tvoří osoby, které přišly přibližně během minulých deseti let.

Z toho je jasně vidět naléhavost uskutečnění druhého opatření z programu Konzervativní strany: podpora zpětné emigrace. Nikdo asi neudělá odhad, kolik dnešních přistěhovalců se za štědré finanční pomoci odstěhuje do země svého původu nebo do jiného státu, který touží po jejich schopnostech a pracovní síle. Nikdo to neví, protože o taková opatření se dosud ještě nikdo nepokusil. Mohu říci pouze to, že i nyní, přistěhovalci z mého vlastního obvodu čas od času ke mně přicházejí a ptají se po možnosti podpory jejich návratu domů. Pokud by taková opatření byla přijata a prováděna s rozhodností, kterou opravňuje budoucí nebezpečí, výsledný odchod imigrantů by mohl značně změnit nepříznivý výhled.

Třetím elementem programu Konzervativní strany je zásada, že všichni občané této země by měli být rovni před zákonem a že by neměla být žádná forma rozlišování a diskriminace ze strany státních orgánů. Přesně jak prohlásil pan Heath, nebudou žádní „občané první třídy“ a „občané druhé třídy“. To ale neznamená, že by přistěhovalci a jejich potomci měli být vyzdviženi na nějaké privilegované a zvláštní místo, nebo že by občané měli být zbaveni práva volit ve svých vlastních záležitostech mezi tím či oním svým spoluobčanem, nebo že by na občany měla být uvalena povinnost vysvětlovat důvody a motivy toho či onoho svého jednání v rámci zákona.

Neznám větší zkreslení skutečnosti, než to, kterého se dopouštějí ti, kteří dychtivě volají po zákonech, které nazývají „antidiskriminační“. Tito lidé jsou žurnalisté stejného druhu (a někdy i ze stejných novin) jako ti, kteří se v 30. letech snažili rok po roce bagatelizovat rostoucí nebezpečí, které naši zemi ohrožovalo (vzpomínka na Hitlera a rok 1938, kdy Anglie zbaběle zaprodala Československo a umožnila Hitlerovi anektovat Sudety a lord Chamberlain se vrátil do Londýna jako mírotvorce se slovy: „Zachránili jsme mír!“. Samozřejmě byla to první krok k hekatombám mrtvých v druhé světové válce … — poznámka překladatele), nebo arcibiskupové, kteří jsou oblečeni do krásných rouch přehozených přes hlavu a žijí bezstarostný život ve svých palácích. Musí být řečeno, že tito lidé se zcela a diametrálně mýlí. Pocity odstrčení a ochuzení, pocity obav a nevole, neleží uprostřed přistěhovalecké populace, ale uprostřed těch, mezi něž přistěhovalci přicházeli a stále přicházejí. Proto schválení tohoto druhu legislativy připomíná zapálení zápalky v blízkosti spousty střelného prachu. To nejlepší, co mohu říci o těch, kteří toto navrhují nebo podporují, je, že nevědí, co činí.

Bylo by krajně zavádějící srovnávat přistěhovaleckou populaci v Británii s americkými černochy. Černošská populace Spojených Států byla zpočátku úplnými otroky, kterým byla až později dána svoboda a další občanská práva, která mohli začít využívat postupně a která zatím nejsou zcela úplná. Naproti tomu přistěhovalec ze zemí Commonwealthu přichází do Británie jako plnoprávný občan, přichází do země, která předtím neznala jakékoliv rozlišování mezi tím či oním občanem a okamžitě dostává všechna občanská práva — od volebního práva až po bezplatnou zdravotní péči.

Zatímco pro imigranty je příjezd do této země vstupenkou k výhodám a příležitostem, po nichž dychtivě toužili, dopad na původní obyvatelstvo byl velmi odlišný. Z důvodů, které nemohou pochopit, a při hledání politického rozhodnutí, které k tomu vedlo a na které se jejich nikdo nezeptal, zjistili, že se stali cizinci ve své vlastní zemi.

Zjistili, že jejich ženy nemohou dostat lůžka v porodnicích, že jejich děti nemohou dostat místa ve školách, že se jejich okolí změnilo k nepoznání, že jejich plány a vyhlídky do budoucna byly obráceny naruby, že zaměstnavatelé váhají požadovat po přistěhovalcích stejnou úroveň disciplíny a schopností, jaká se vyžaduje od rodilého Brita. Postupem času začínali slyšet stále častěji hlasy, které jim říkaly, že už jsou nežádoucí. A teď se dozvídají, že parlament má odhlasovat zákon, který zavede jednosměrné privilegium — zákon, který nemůže napravit (a ani není zamýšlen k nápravě) jejich rozhořčení, ale naopak má dát cizincům, nespokojencům a agentům-provokatérům právo pranýřovat je za činy soukromé povahy.

Za poslední dva nebo tři měsíce, co jsem naposledy o tomto tématu mluvil, mi přišly stovky a stovky dopisů. V těch dopisech byl jeden nápadný rys, který je do velké míry novinkou a který pokládám za příznačný. Všichni poslanci jsou zvyklí na typické anonymy; co mě ale překvapilo a znepokojilo, byl vysoký podíl obyčejných, slušných, rozumných lidí, kteří mi napsali racionální dopisy, které často svědčily o dobrém vzdělání, a kteří si mysleli, že musí vynechat svou adresu, protože bylo nebezpečné vyjádřit písemně souhlas s mými názory, a protože by riskovali trest nebo odvetu, kdyby se vědělo, že tak učinily. V oblastech zasažených přistěhovalectvím roste mezi obyčejnými Angličany pocit, že jsou pronásledováni menšinou, což je něco, co si někdo bez přímé zkušenosti těžko představí. Ukážu zde jen jeden příklad z těch stovek:

Před osmi lety byl jeden dům ve slušné ulici ve Wolverhamptonu prodán černochovi. Nyní má ulice jediného bílého obyvatele (starou paní v důchodu). Toto je její příběh. Ve válce ztratila manžela i oba syny. Proto do svého domu se sedmi pokoji — jediného majetku, který měla — začala brát podnájemníky. Pracovala tvrdě a dařilo se jí, splatila celou hypotéku a začala šetřit, aby měla něco na své stáří. Pak se objevili přistěhovalci. S narůstající hrůzou viděla, jak jeden dům po druhém přebírají přistěhovalci. Dříve klidná ulice se stala místem, kde zavládl hluk a zmatek. Její bílí podnájemníci se bohužel odstěhovali.

Den poté, co se odstěhoval poslední, byla v 7 hodin ráno probuzena dvěma černochy, kteří chtěli použít její telefon, aby zavolali svému zaměstnavateli. Když odmítla, stejně jako by odmítla kohokoliv neznámého v takovou hodinu, začali jí nadávat tak, že se začala bát, že by ji fyzicky napadli, kdyby na dveřích neměla pořádný řetěz. Rodiny přistěhovalců se také pokoušeli pronajmout si pokoj v jejím domě, ale vždy odmítla. Její úspory postupně mizely a nakonec měla, po zaplacení všech poplatků a daní, méně než 2 libry na týden. Zašla požádat o úlevu na daních a mluvila s mladou dívkou, která, když slyšela, že má dům se sedmi pokoji, navrhla, ať část pronajme. Když řekla, že jediní nájemníci, kteří mají zájem, jsou černoši, tak dívka řekla: „S rasovými předsudky se v této zemi nikam nedostanete“. Tak šla domů.

Telefon je to, co ji drží při životě. Platí ho její rodina, která jí i jinak pomáhá, jak nejlépe umí. Přistěhovalci nabízeli, že její dům koupí — za cenu, kterou by nový pan domácí mohl dostat od svých nájemníků nazpět za několik týdnů, nejvýše několik měsíců. Začíná se obávat vycházet ven. Okna jsou rozbitá. Ve své poštovní schránce občas nachází výkaly. Když jde na nákup, provází ji houf okouzlujících, doširoka se šklebících se černoušků, kteří neumí anglicky, ale jedno slovo přece znají: „rasistka,“ křičí na ni. Naše stará paní je přesvědčena, že půjde do vězení, pokud bude nový Race Relations Bill schválen. Opravdu se tak moc mýlí? Začínám mít pochybnosti.

Další klam, kterému podléhají ti, kteří jsou vědomě nebo nevědomě slepí k dnešní skutečnosti, se dá shrnout do slova „integrace“. Být integrovaný do společnosti znamená, že ve všech praktických ohledech situace je jedinec nerozlišitelný od ostatních. Za nynější situace, kdy existují jasné fyzické rozdíly rasové povahy, je integrace obtížná, ačkoli v delším období ne nemožná. Mnoho z těch, kteří se zde za posledních 15 let usadili, si jistě přeje být součástí britské společnosti a všechny jejich myšlenky a činy jsou namířeny v tomto směru. Myslet si však, že se takto chová velká a rostoucí většina přistěhovalců a jejich potomků, je absurdní a nebezpečná představa.

Nyní jsme na pokraji změny. Dosud to byla síla okolností a okolí, která způsobila, že samotná myšlenka integrace zůstávala na okraji zájmu větší části přistěhovalecké komunity — to jest, že si takovou věc nikdy nepředstavili ani aktivně nezamýšleli a že jejich četnost a fyzická koncentrace znamenaly, že se nedosáhlo tlaku na integraci, který normálně působí na každou malou menšinu.

Nyní vidíme, jak rostou síly aktivně působící proti integraci, v jejichž zájmu je zachování a vyostření rasových a náboženských odlišností a jejichž konečným úmyslem není nic menšího než dominantní postavení — nejdříve nad vlastní přistěhovaleckou komunitou a pak i nad zbytkem obyvatelstva. Malý obláček, který ale může velmi rychle zakrýt celou oblohu, se nedávno ukázal ve Wolverhamptonu a zdá se, že se rychle rozšíří. Slova, které teď použiji, nejsou moje, ale přednesl je jeden poslanec za Labour Party, který je zároveň ministrem v nynější vládě:

„Kampaň komunity sikhů za zachování svých zvyků, které jsou v Británii naprosto cizí, je hodná politování. Když někdo pracuje v Británii a především ve veřejných službách, měl by být připraven přijmout závazky a podmínky svého zaměstnání. Požadavky na zvláštní komunitní práva (nebo bychom spíše měli říkat rituály?) [EP naráží na to, že v angličtině se slova „rights“ (práva) a „Rites“ (rituály) vyslovují stejně] vede k nebezpečné fragmentaci uvnitř společnosti. Tento komunalismus je společenským jedem a měl by být jasně odsuzován, ať už jej praktikuje kdokoli.“

Děkuji svému kolegovi Johnu Stonehouseovi, že těmto věcem porozuměl a měl odvahu je vyslovit nahlas.

Pro tyto nebezpečné a rozdělující elementy je úprava navrhovaná v zákoně o vztazích mezi rasami (Race Relations Bill) živným roztokem, který potřebují ke svému životu. Zákon poskytuje způsob, jak se přistěhovalecké komunity mohou uzavřít více do sebe, jak agitovat proti svým spoluobčanům, jak zastrašovat a ovládat ostatní prostřednictvím právních nástrojů, které jim poskytli neznalí a neinformovaní. Když se zadívám do budoucnosti, naplňuje mě neblahé tušení a stejně jako jeden Říman mám pocit, že „vidím řeku Tiber, jak se pění krví“ (the River Tiber foaming with much blood).

Tento tragický a nesnadno uchopitelný jev, který s hrůzou pozorujeme na druhé straně Atlantiku [EP zde zřejmě naráží na občanské nepokoje a rasové bouře spojené s hnutím za občanská práva černochů v druhé polovině šedesátých let], k nám přišel z naší vůle a zároveň i kvůli naší nedbalosti. Již nyní je zde naplno a velikost problému dosáhne amerických proporcí dlouho před koncem století.

Pouze rozhodná a okamžitá akce může toto nebezpečí odvrátit. Nevím, zda bude veřejná vůle takovou akci požadovat a také ji skutečně provést. Vše co vím, je, že vidět a přitom o tom nemluvit, by bylo velkou zradou.

Původní článek: Juraj Poláček

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Bude díky lhostejnosti Západu Evropa zničena?

Autor: GILULIO MEOTTI
„Pronásledování křesťanů je skutečné, globální ve svém rozsahu, brutální ve své podstatě, probíhá každodenně a je horší než kdy jindy.“
Naše média a inteligence jsou vždy připraveni bránit všechno, co přináší islám, od ženských závojů až po „právo nebýt urážen“ karikaturami. Když však jde o útok na křesťanské symboly, tak tyto elity mlčí.
Západ dnes stále skrývá své nejhlubší tajemství: skutečnost, že islám proti naší vlastní židovsko-křesťanské civilizaci vede válku.
Piers Morgan, Daily Mail: „Chtějí, aby bylo křesťanství vymýceno, a chtějí přivést všechny muslimy na jejich křížovou výpravu… Chtějí, aby to byla svatá válka.“ Chtějí se křesťanů zbavit. A já si nemyslím, že se tomuto příběhu dostává té pozornosti, kterou si zaslouží…“.
Jsou fotografie, na které nelze zapomenout – například snímek ruských vojáků vztyčujících v roce 1945 svoji vlajku nad hořícím Berlínem. Byl to konec nacismu, a zároveň nástup komunismu. Dalším takovým snímkem je vztyčení americké vlajky americkou námořní pěchotou na zničeném japonském ostrově Iwodžima.
Dnes Západ čelí další totalitní ideologii: radikálnímu islámu. Jedním z míst, které se staly svědky tohoto nového hororu, je hora Sindžár v provincii Ninive v Iráku, jeden z domovů náboženských menšin, zejména křesťanů a jezídů. Když džihádisté ​​ISIS napadli v srpnu 2014 Sindžár, tak změnili tisíce let historie. Zabili muže a zotročili dívky a ženy. Křesťanské kostely byly srovnány se zemí a chrámy byly vypleněny.
Podle zprávy Centra pro studium globálního křesťanství bylo jen v roce 2016 na světě pro svoji víru zavražděno 90 000 křesťanů. V letech 2005 až 2015 zemřelo mučednickou smrtí 900 000 křesťanů. Podle Open Doors, organizace pomáhající pronásledovaným křesťanům, dnes pro svoji víru zažívá extrémní pronásledování jeden z 12 křesťanů. Na celém světě je tedy pronásledováno celkem 215 miliónů křesťanů.
Profesor Dan Philpott z Univerzity Notre Dame řekl: „Pronásledování křesťanů je skutečné, globální ve svém rozsahu, brutální ve své podstatě, probíhá každodenně a je horší než kdy jindy.“ Nedávná zpráva Světové rady církví odhadla počet křesťanů, kteří zůstali v Iráku, na méně než 250 000. Vikář anglikánské církve v Bagdádu kanovník Andrew White řekl: „Křesťanství v Iráku skončilo.“
Křesťané utíkají také ze Sinaje: egyptská pobočka ISIS je vraždí v rámci „náboženských a územních čistek“. ISIS vydal videa, ve kterých vyzývá své příznivce, aby se zaměřili na křesťany v celém Egyptě a označil je za svoji „oblíbenou kořist“. Islamisté poté zaútočili na dva egyptské kostely plné věřících a zavraždili 47 křesťanů. Od Káhiry po Saint-Étienne-du-Rouvray v severní Francii jsou nyní preferovaným cílem islamistů kostely.
Mezi těmito všemi špatnými zprávami však vysvitl paprsek naděje. Stateční kurdští Pešmergové osvobodili Sindžár a zachránili desítky tisíc jezídů a křesťanů. O Velikonoční neděli vztyčil neznámý voják na hoře Sindžár kříž na ruinách kostela zničeného Islámským státem. Byla to deklarace vzkříšení života po útoku Islámského státu. Tento kříž má stejný význam jako vlajka vztyčená na ostrově Iwodžima.

Přesto žádné noviny na Západě, které by mohly pomoci vyburcovat veřejnou podporu pro své křesťanské bratry, tuto mimořádnou fotografii nevydaly. Proč? Protože naše všeobecná neochota řešit jakoukoliv hrozbu naznačuje impotenci Západu tváří v tvář barbarství. Redaktor Daily Mail Piers Morgan upozornil na to, že zatímco teroristickým útokům v hlavních městech Západního světa byla věnována „obrovská pozornost“, tak útokům proti křesťanům pozornost věnována nebyla.
„Chtějí, aby bylo křesťanství vymýceno, a chtějí přivést všechny muslimy na jejich křížovou výpravu. Chtějí, aby to byla svatá válka. Chtějí se křesťanů zbavit a já si nemyslím, že se tomuto příběhu dostává v amerických médiích i v médiích po celém světě té pozornosti, kterou si zaslouží.“
Kanadský filozof Mathieu Bock-Côté v deníku Le Figaropoznamenal: „Západní svět si už na pronásledování křesťanů na Blízkém východě dávno zvykl, jako by jejich špatný osud byl nevyhnutelný a musel být prostě přijat. Křesťanství je v zemi, která byla jeho kolébkou, předurčeno k zániku nebo maximálně k reziduální existenci.“
Zatímco přírodní katastrofy jako tsunami nebo zemětřesení vyvolávají solidaritu na celém Západě, zdá se, že zmizení celých křesťanských komunit a jejich starodávných civilizací nikoho neznepokojuje. Možná je to znamení popření ze strany Západu. Možná je to důsledek odmítnutí židovsko-křesťanské historie a humanistických hodnot – těch, které způsobují především démonizaci oběti džihádu, Izraele, místo džihádistů, kteří se ho snaží zničit. V roce 2014 jsme v ulicích evropských hlavních měst viděli desítky tisíc lidí pochodujících na podporu Palestinců, zatímco Palestinci v tu samou dobu zasypávali Izrael raketami a křičeli „smrt Izraeli a židům“. Viděli jsme, že kvůli nepopsatelné agónii křesťanství v islámských zemích vyšlo do ulic Londýna a Paříže jen několik set manifestujících lidí.
Naše média a inteligence jsou vždy připraveni bránit všechno, co přináší islám, od ženských závojů až po „právo nebýt urážen“ karikaturami. Když však jde o útok na křesťanské symboly, tak tyto elity mlčí. Wilfred McClay v eseji „Podivné přetrvávání viny“ konstatuje, že zatímco je náboženství na Západě na ústupu, tak se zdá, že vina je zde přítomná více než kdykoliv předtím a kult oběti se dále lavinovitě šíří. Lidé se předhánějí ve starání se o dokonalou oběť: ošumělou, bez identity, která utekla před „válkou“. Křesťané pod islámem nejsou součástí této skupiny. Muslimové jsou.
Západ dnes stále skrývá své nejhlubší tajemství: skutečnost, že islám proti naší vlastní židovsko-křesťanské civilizaci vede válku. Jen málo lidí na Západě uvidí ve svých médiích domy křesťanů v Mosulu označené písmenem „N“. Islámský stát jej používal jako označení pro „Nasrani“(„Nazaretské“) – označení v arabštině pro „křesťana“. Genocida symbolizovaná jedním písmenem. Nikdo to však nevidí a ani se o to nezajímá.
Podle studie Media Research Center věnovaly americké televizní stanice šestkrát více vysílacího času smrti gorily Harambe, než popravě 21 koptských křesťanů Islámským státem na pláži v Libyi. Jak je možné, že zabití gorily zasáhne západní veřejnost více než upálení 19 jezídských dívek v kleci za živa? Jen málo lidí vidělo fotografii statečného archeologa Khaleda al-Asada, který ISIS odmítl prozradit, kde jsou ukryty starožitnosti Palmyry. Popravčí ISIS mu sťal hlavu a pověsil jej vzhůru nohama. S hrůzou jsme se odvrátili.
Slavný snímek 11. září od Thomase Hoepkera, pořízený u restaurace v Brooklynu, ukazuje skupinu opalujících se, odpočívajících a klidných mladých Newyorčanů, pozorujících kouř stoupající z Twin Towers na druhé straně řeky East. Jediným nepřítelem, na kterého od té doby ukazujeme, jsme my sami. Cenzurujeme existenční hrozbu, které naše Západní civilizace čelí – ať už je to na irácké hoře nebo na Champs-Élysées v Paříži. Pokud může být východní křesťanství zničeno tak snadno, bude západní Evropa další na řadě.

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Podivná smrt Evropy

Evropa páchá sebevraždu. Lépe řečeno, její představitelé se rozhodli, že ji zavraždí. Otázka je, zda se s tím Evropané smíří. Když říkám, že Evropa umírá vlastní rukou, nemyslím tím regulativní zátěž Evropské komise ani nějakou újmu společnosti z případných nedostatků Úmluvy lidských práv a svobod, nýbrž civilizaci. Žádná západoevropská země se takovému osudu vyhnout nemůže, protože všechny už dlouho vykazují symptomy téže choroby. Ke konci života většiny dnešních evropských obyvatel Evropa už nebude Evropou a její národy ztratí jediné místo na světě, jež nazývaly svým domovem.

Jistě, novodobé předpovědi o konci naší civilizace jsou tak časté, že by Evropa bez vědomí své smrtelnosti snad ani nebyla Evropou, ale přesto jsou některé lépe načasované a přesvědčivější než ty dávné. V pamětech Svět včerejška (1942) napsal Stefan Zweig o letech před 2. světovou válkou: „V té zmatené době jsem měl tísnivý pocit, že se Evropa nalézá v narušeném stavu ducha, náš úctyhodný domov, kolébka a parthenón Západní civilizace sám sebe odsoudil k smrti.”

Zweig se za války utěšoval, že je evropská kultura schopna tak jako on emigrovat do Jižní Ameriky. V Argentině a v Brazílii viděl její výhonky. I kdyby její strom života odumřel a Evropa se zničila, „nové květy a nové ovoce” vyraší jinde a „dílo předchozích generací nebude zcela ztraceno”.

Dnes už víme, že se jeho vize katastrofy naplnila a podťatý strom Evropy padl. Ta tam je vůle mít děti nebo bránit vlastní civilizaci. Politici jsou přesvědčeni, že na zániku evropských národů a kultury nezáleží. Někteří se rozhodli, tak jako Bertold Brecht v básni Rozřešení (1953), rozpustit národ a vybrat si jiný. Podle švédského „konzervativního” premiéra Fredrika Reinfeldta jeho stát stejně jako okolní země nepřinesly světu nic než „barbarství” a všechno dobré přichází odjinud.

Současná choroba ale postrádá společného jmenovatele. Židovsko-křesťanská kultura postavená na řecko-římském základě s objevy osvícenství nebyla zplanýrovaná zbůhdarma, ale teprve nedávno se propojily dva úkazy a zadaly jí smrtelný úder.

Příliv přistěhovalců zahájila západní Evropa po válce kvůli nedostatku dělníků, a jakmile se na výhodu levné práce chytila, nedokázala už proud migrantů zastavit, byť by si to snad i přála. Domov evropských národů se pozvolna proměňoval a stal se domovem celého světa. Mnohá místa Evropy změnila svůj kolorit. Tam, kde převažují Pákistánci, to až na počasí vypadá jako v Pákistánu. Přistěhovalci a jejich děti se stravují jako v zemi svého původu, mluví svým rodným jazykem a vyznávají náboženství bývalého domova. A tak se deštivé a větrné ulice severských měst plní lidem v tradičním oděvu pákistánského předhůří nebo písečných bouří Arábie. „Impérium vrací úder,” škodolibě psali někteří komentátoři. A zatímco evropské zámořské državy byly odhozeny, tyto domácí kolonie měly zůstat. Evropané si vymýšleli teorie, jak sami sebe přesvědčit, že soužití bude fungovat. Zprvu tvrdili, že je migrace lidstvu přirozená a jestliže k asimilaci v první vlně nedochází, jistě tak nastane v druhé a třetí generaci dětí a vnuků. Když se k tomu nedošlo, prohlásili, že na tom vlastně nezáleží. De facto přiznali, že příchozích přibývá.

A to mě přivádí k druhému úkazu, bez něhož by ani příchod milionů nemusel být hlasem polnice posledního soudu, kdyby Evropa ve stejné době neztratila víru ve svou civilizaci, tradici a právo na vlastní existenci. Mnoho věcí se složilo na takový vývoj, ale ztrátou „tragického smyslu života”, jak to zapomnění nazval španělský filosof Miguel de Unamuno, Evropané přišli o trpké poznání Zweigovy generace, že vše, co milujeme, i tu největší kulturní civilizaci dějin, zničí ti, kteří jí nejsou hodni. A tak se oblíbeným taktickým úhybem, abychom netrpěli osudovou ránou, stala útěšlivá víra v pokrok lidstva.

Z hloubi naší nejistoty nás navíc přepadají strašlivé pochybnosti. Žádná kultura netrpí těžkým pocitem viny za svou minulost jako západní Evropa. Ztrátu sebevědomí posiluje existenční únava a přesvědčení, že se naše dějiny vyčerpaly a nezbývá než ulehčit cestu novému počátku. Příliv cizinců, čili nahrazení velké části evropské populace cizinci, je považováno za změnu stejně dobrou jako každou jinou. Civilizační vyčerpanost není výjimečný úkaz moderních dějin, ale společnost, jež se cítí u konce svých sil v době stěhování národů, je odsouzena k zániku.

Kdyby o tom bylo možné svobodně diskutovat, snad by se rozumné řešení nalezlo. Avšak na vrcholu migrační krize v roce 2015 byla svoboda slova potlačována. Německá kancléřka požádala ředitele Facebooku Marka Zuckerberga, aby na své sociální síti zarazil kritiku její migrační politiky. Ujistil ji, že na tom pracuje. Jak chápat, že v době, kdy se otevřely brány našeho domova celému světu a kritické myšlení i diskuse občanů Evropy by měly být intenzivní, se o tak osudovém rozhodnutí nemělo mluvit? A když se mluvilo, problém se zastíral tradicí přijímání odlišných etnik a kultur.

Ano, před tisíci lety národy Janovanů a Florenťanů nebyly ještě smíšené a s časem se jejich kmenové odlišnosti vytratily. Dnes už vykazují neklamné rysy Italů a podle současného myšlení to bude nejinak, až se Eritrejci a Afghánci smísí s Evropany. Mají sice jinou barvu pokožky a výrazně odlišný etnický původ, ale Evropa zůstane Evropou a její lid se bude křížit dál v duchu Voltaira, svatého Pavla, Goetha, Danteho či Bacha.

Tak jako u většiny populárních bludů, něco na tom je. Evropa stále procházela změnou – obchodní přístavní města jako Benátky byla otevřena světu a přijímala cizí myšlenky a nápady. Už staří Řekové vysílali své galéry na průzkumné výpravy, svět ale jejich zvědavost neopětoval. Lodě vyplouvaly a vracely se s objevy a bájnými zprávami a ty se vstřebávaly v kulturním ovzduší. Schopnost přijímat byla fenomenální, nikoli nekonečná.

Otázkou kulturní hranice se zabývá antropologie odedávna a k závěru ještě nedošla. Každý ale ví, že limit existuje. Přes své povědomí o kulturní proměnlivosti nebyla Evropa kontinentem islámu. Dobře víme, že dnešní Řekové nejsou totožní se svými předky starověku, ba ani Angličané a Francouzi se nepodobají svým praotcům před tisíci lety a vzdor tomu jsou rozpoznatelní jako Angličané a Francouzi i jako Evropané. V jejich totožnosti rozpoznáváme stupeň kulturní návaznosti, tradiční přednosti a vady, obyčeje i chování. Víme, jaké ohromné změny přineslo stěhování Normanů, Franků a Galů. Dějiny učí, že některé změny ovlivnily kulturu nepatrně během dlouhého období, jiné ji změnily nezvratně. Problém nespočívá ve schopnosti národa přijmout změnu, ale u vědomí, že nárazové a příliš odlišné změny nás samé promění k nepoznání a hlavně k něčemu, čím se stát nechceme.

A k tomu jsme zmateni, neboť netušíme, co takový proces obnáší. Lze jistě souhlasit, že je možné s jistou dávkou nadšení přijmout cizí kulturu, bez ohledu, jak doufám, na změnu barvy pleti, ale my jako Evropané sami sebe nepředěláme na Indy nebo Číňany. Proč máme věřit, že se každý přistěhovalec může stát Evropanem? Jestliže se naše obavy netýkají rasy, tak se týkají hodnot. Ale jaké jsou ty evropské hodnoty? Jsme snad ještě křesťany? Když se debatovalo o textu evropské ústavy (2000) a vznikla hádka o křesťanské dědictví, pokusil se papež Jan Pavel II. napravit vypuštění zmínky o základu evropské civilizace: „Ačkoli plně repektuji světské instituce, opět se obracím na autory budoucí ústavní smlouvy, aby nezapomněli na odkaz křesťanského dědictví Evropy.” Spor tehdy nejen politicky a teritoriálně rozdělil Evropu, ale vyvolal očividnou ambici nahradit ústup křesťanství vlastním, výlučným systémem práv, zákonů a institucí, jež by existovaly bez svého původního životodárného základu. Jako Kantova holubice jsme se zamýšleli, zda budeme létat rychleji a bezstarostněji „ve volném prostoru” bez větru, jenž by nás nadnášel. Na úspěchu takového snu bude dost záležet. Vždyť místo Desatera máme dnes jen inflační lidská práva a nevyřešenou otázku, zda nejsou závislá na opuštěné víře a mohou existovat na vlastní pěst. Jaký to problém právě v době, kdy se má nesmírné množství cizinců integrovat do naší kultury.

Neméně důležitý spor vypukl kolem smyslu národního státu. Od smlouvy Vestfálského míru (1648) až do nedávna byl národ považován nejen za ochránce ústavního pořádku a liberálních práv, ale i za posledního garanta mezinárodního míru. I tato jistota se zhroutila. Německý kancléř Helmut Kohl dokonce prohlásil, že „národní stát … není schopen řešit velké problémy jednadvacátého století. Rozpuštění národních států do politicky integrované Unie je tak důležité, že je otázkou ´války a míru´” (1996). Ne všechny jeho plamenná výzva přesvědčila a za dvacet let více než polovina Britů s ním u volební urny vyjádřila nesouhlas. Bez ohledu na rozdílné názory tak zůstala zásadní existenční otázka nevyřešena a migrační vlna pokračuje.

Znejistěni doma jsme se pustili do šíření svých hodnot v zahraničí a naše armády ve jménu „lidských práv” nešťastně zasáhly v Iráku (2003) i v Libyi (2011), tamní situaci zhoršily a Západ zdiskreditovaly. Když ale vypukla občanská válka v Sýrii a lidé prosili, abychom jim přišli na pomoc v obraně nyní nepochybně porušovaných lidských práv, už jsme na další intervenci neměli žaludek. Bez ohledu na víru v jejich všeobecnou platnost, jsme ztratili přesvědčení o své síle šířit je v cizině. Zdá se, že naše poslední ambiciózní utopie – univerzální kodex lidských práv nezávislý na vůli bohů či tyranů – se zhroutila. Pokud tomu tak je, zůstávají Evropané bez jednotící myšlenky schopné dát současnosti a budoucnosti řád.

Ztráta smyslu vlastní civilizace znamená těžkou ránu, avšak v době masivní společenské proměny je to rána osudová. Evropa ztratila vědomí své podstaty a otevřela se světu. Příchod milionů z odlišných kultur do silné a sebevědomé civilizace by mohl vést k jejich asimilaci, v provinilé, vyčerpané a vymírající společnosti se to zdařit nemůže. A naši politici mluví o rozhodném úsilí vstřebat příchozí.

Douglas Murray

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Evropská krize přežití

Giulio Meotti

Evropané čelí této existenciální výzvě v době, kdy jsou na sestupné spirále, v níž pomalu vymírají, protože se nereprodukují. Zdá se, že Evropa ztratila veškerou důvěru ve své hodnoty těžce získané během osvícenství, jako jsou osobní svoboda, rozum a věda, které nahradily pověry a umožnily oddělení církve od státu. Je kriticky důležité, aby byly tyto hodnoty zachovány, pokud si Evropa skutečně přeje přežít. (Zdroj obrázku: Pixabay)

„Možnost, že se Evropa stane muzeem nebo kulturním zábavním parkem pro nové boháče globalizace, není zcela mimo mísu.“ Tuto představu – Evropu jako obrovský kulturní skanzen popsal již zesnulý historik Walter Laqueur, jenž byl pro svoji prozíravou předpověď nazvánnepostradatelným pesimistou. Laqueur byl jedním z prvních, kdo pochopil současnou situaci, v níž se kontinent ocitl navzdory síle své ekonomiky. Jde o to, že dny evropské moci jsou u konce. Vzhledem k nízké porodnosti se Evropa dramaticky zmenšuje. Pokud bude pokračovat současný trend, prohlásil Laqueur, za 100 let bude evropská populace „jen zlomkem toho, čím je dnes, a za 200 let některé země úplně zmizí.“

Je smutné, že „smrt Evropy“ se blíží, její příchod je stále viditelnější a stále častěji o ní píší populární spisovatelé.

V době, kdy se literatura dostává ve společnosti stále více na okraj zájmu, nám dílo Michela Houellebecqa připomíná, že spisovatelé jsou schopni společenské analýzy, která vědátorům a expertům unikla, napsal The New York Times o zřejmě nejdůležitějším francouzském spisovateli. Houellebecq „promlouvá“ prostřednictvím svých nejprodávanějších románů, jako je Podvolení, stejně jako svými veřejnými přednáškami. Poslední konference, kterou navštívil Houellebecq v Bruselu – při příležitosti udělení ceny Oswalda Spenglera, připomínající autora knihy The Decline of the West (Zánik Západu), byla věnována tomuto tématu. „Shrnuto,“ prohlásil Houellebecq, „Západní svět, jako celek páchá sebevraždu.“

Proč se Evropa stala tak posedlá svým vlastním klesajícím demografickým vývojem a vzrůstající imigrací z Afriky?

Podle Rosse Douthata, sloupkaře deníku The New York Times, se snahy o kontrolu růstu populace v rozvojovém světě „vrací do diskuse“ ze tří důvodů:

„Protože se africká porodnost nezpomaluje tak rychle,
jak západní experti očekávali a protože se evropská demografie chová
podle Macronova zákona a směřuje do hrobu a také proto, že evropští
lídři již nejsou tak optimističtí, pokud jde o asimilaci imigrantů, jako
byli ještě před několika lety.“

Douthat připomíná dva projevy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. V roce 2017 Macron řekl, že Afrika má „civilizační“ problémy a lamentoval nad tím, že „tam připadá sedm nebo osm dětí na ženu“. V druhém projevu v nadaci Billa a Melindy Gatesových minulý týden Macron prohlásil: „Ukažte mi dokonale vzdělanou ženu, která se rozhodla, že bude mít sedm, osm nebo devět dětí.“ Otázkou, kterou Macron mimo jiné vyvolal, je: Jak může Evropa ovlivnit své vlastní vzdělané lidi s jejich nízkou porodností, když čelí obrovské africké a blízkovýchodní plodnosti a přistěhovalectví? Zdá se, že Evropa může v demografické soutěži se zbytkem světa jen prohrát.

Evropané čelí této existenciální výzvě v době, kdy jsou na sestupné spirále, v níž pomalu vymírají, protože se nereprodukují. Zdá se, že Evropa ztratila veškerou důvěru ve své hodnoty těžce získané během osvícenství, jako jsou osobní svoboda, rozum a věda, které nahradily pověry, a umožnily oddělení církve od státu.

Je kriticky důležité, aby byly tyto hodnoty zachovány, pokud si Evropa skutečně přeje přežít. Význačný historik Victor Davis Hanson nedávno napsal:

„Soudě podle nejdůležitějších historických činitelů
civilizační moci – pohonných hmot, energie, vzdělání, demografie,
politické stability a vojenské síly – síla Evropy klesá. Evropa se
pomalu zmenšuje a stárne – navzdory krátkozraké přistěhovalecké politice
Angely Merkelové, která očividně považuje imigraci za řešení
demografické krize a snížení nedostatku levných pracovních sil.“

Nicméně, jak napsal Walter Laqueur, „i kdyby byl pokles Evropy nevratný, stále není důvodem, aby se změnil v kolaps.“

Jak se můžeme tomuto kolapsu vyhnout?

Na nedávné konferenci EU italský ministr vnitra Matteo Salvini, který stojí v čele antiimigrační strany Liga (Lega) prohlásil:

„Slyšel jsem kolegy tvrdit, že potřebujeme imigraci
kvůli tomu, že obyvatelé Evropy stárnou, ale já mám úplně jiný názor…
Věřím, že jsem členem vlády i proto, abych dosáhl toho, že naši mladí
lidé budou mít opět spoustu dětí, jako tomu bylo ještě před několika
lety, a nebude nutné přemisťovat nejlepší mladé Afričany do Evropy.
Možná, že v Lucembursku to potřebují, ale v Itálii potřebujeme pomoci
lidem, aby měli více dětí, spíše než si přivážet moderní otroky (z
Afriky), kteří by nahradili děti, které nemáme.“

Poté, co byl přerušen ministrem zahraničí Lucemburska Jeanem Asselbornem Salvini dodal:

„Klidně odpovím na váš názor, který je odlišný od
mého… Pokud v Lucembursku potřebujete novou imigraci, je to váš
problém, já dávám přednost tomu, aby Itálie zůstala pro Italy a aby
Italové začali znovu rodit děti.“

Salvini očividně vidí, kam bude tento vývoj v Itálii směřovat. Pokud se nezmění podmínky, tak by se populace Itálie mohla zhroutit, protože by mohla klesnout k přibližně 16 milionům obyvatel v porovnání s dnešními 59 miliony obyvatel. Tato hrozivá předpověď se objevila letos na každoročním italském „Festivalu statistiky a demografie“, kde profesor Mattheo Rizzolli z Univerzity v Římě řekl:

„To nastane za sto let, dokonce nás může být o 8
milionů méně již za 20 let, pokud se budeme chovat stejně jako doposud a
nedojde ke zvýšení porodnosti.“

Evropský establishment je dokonale rozdělen na tzv. „europeisty“, kteří věří, že noví migranti jsou nezbytní k zastavení demografického kolapsu EU, a na „euroskeptiky“, kteří chtějí řešit tento problém vlastními silami. Maďarský premiér Viktor Orbán například vyzval Evropany, aby zastavili demografický pokles investováním více do tradičních rodin. Mezitím italský katolický arcibiskup Gian Carlo Perego řekl:

„Výzvou pro Itálii je smířit umírající zemi s mladými
lidmi, kteří přicházejí odjinud, aby začali psát novou historii. Když
zavřeme dveře migrantům, tak zmizíme.“

Salvini v rozhovoru pro deník The Times podpořil úplně jinou myšlenku:

„Země, která nerodí děti, je odsouzena k zániku…
Vytvořili jsme ministerstvo pro rodinu, abychom pracovali na zvýšení
plodnosti, zakládáme mateřské školky a fiskální systém, který zohlední
velké rodiny. Na konci našeho mandátu bude naše vláda posuzována určitě
více podle počtu novorozenců, než podle velikosti veřejného dluhu.“

V sázce je italská „tradice, náš příběh, naše identita“, prohlásil Salvini – levice využívá krizi plodnosti jako „výmluvu k importování imigrantů“.

Další katolický biskup Andrew Nkea Fuanya z Mamfe v Kamerunu o nízké porodnosti v Evropě nedávno uvedl:

„Je to velmi vážná záležitost a já se odvažuji říci,
že zejména na pozadí islámské invaze. Když se podíváte do dějin,
zjistíte, že kdykoli církev usnula a odklonila se od evangelia, islám
tuto příležitost okamžitě využil a snažil se dostat dovnitř. To je to,
co dnes vidíme v Evropě, že církev spí, a islám se plíží… Evropa se
islamizuje a bude to mít vliv i na Afriku.“

Úbytek původních obyvatel a transformaci Evropy lze dobře vidět ve Francii. Podle nových statistik zveřejněných francouzským Národním institutem pro statistiku a ekonomická studia je jméno Mohammed a několik dalších tradičních muslimských jmen nyní na předních místech seznamu nejoblíbenějších dětských jmen ve francouzském departmentu Seine-Saint-Denis (1,5 milionu obyvatel). Je třeba poznamenat, že dva novináři z mainstreamového deníku Le Monde, Gérard Davet a Fabrice Lhomme, právě publikovali knihu Inch’allah: l’islamisation à visage découvert („Je-li to vůle Alláhova: Exponovaná tvář islamizace“), investigativní reportáž o „islamizaci“ v departementu Seine-Saint-Denis.

Investigativní reportáž, kterou v červenci publikoval týdeník L’Express, mezitím odhalila, že ve Francii „mezi lety 2000 a 2016 vzrostl počet dětí, u nichž je alespoň jeden z rodičů cizí státní příslušník z 15 na 24 procent“. Deník Die Welt uvedl, že podle údajů Spolkového statistického úřadu má již v západním Německu 42 procent dětí ve věku do šesti let migrační pozadí.

Je zřejmé, že masová neomezená imigrace přinesla Evropě více škody než užitku. Walter Laqueur napsal:

„… nekontrolovaná imigrace nebyla jediným důvodem
rozvratu Evropy, ale spolu s dalšími nedostatky kontinentu vedla k
hluboké krizi a byl by zapotřebí zázrak, aby se Evropa z těchto problémů
vymanila.“

Jak Matteo Salvini, tak i Michel Houellebecq poukázali na to, že drama stárnoucí a unavené Evropy není ani ideologickou ani volební otázkou, je to problém civilizační. Tato otázka bude také rozhodovat o budoucnosti Evropské unie, kterou by politika otevřených hranic mohla úplně zlikvidovat.

Čas běží dál. Jak uvedl Houellebecq v projevu, který pronesl, když mu byla udělena Cena Franka Schirrmachera.

„Nástup islámu právě začíná, protože demografie je na
jeho straně a protože Evropa, která přestala mít děti, zvolila
sebevraždu. A nebude to pomalá sebevražda. Při míře porodnosti 1,3 nebo
1,4 dítěte na ženu to ve skutečnosti půjde velmi rychle.“

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Zánik európskej civilizácie, zákonité zavŕšenie budovania „multikultúrnej“ spoločnosti

Autor:  Ing. Pavel Fendek

Obsah:
I. Úvod

II. Multikulturalizmus a jeho definícia

III. Filozofia multikulturalizmu a jej nositelia

IV. Univerzálny princíp multikulturalizmu

V. Multikulturalizmus a multikultúrna výchova

VI. Nosné detaily problematiky a metodika ich skúmania 1. Rasizmus, diskriminácia, netolerancia, xenofóbia, rovnosť, ľudské práva …

2. Menšinová problematika všeobecne

3. Problematika homosexuálnej komunity

4. Rómska problematika

5. Demografia, ekonomika a sociálny systém

6. Arabsko-islamský svet, vzťah Európy a Izraela k nemu a navzájom 7. Vzťahy v a k EÚ

VII. Záver – Zhrnutie problematiky

VIII. Epilóg

I. Úvod

K záverom, uvedeným v prezentovanej téze, som dospel rozborom teórie a praxe multikulturalizmu. Podarilo sa mi dešifrovať princípy, ktorými sa multikulturalizmus reálne riadi, a tým definovať aj zákonitosti jeho vývoja. Ekonomickým vedám sa nezriedka a oprávnene vyčíta, že skĺzavajú do pozície exaktných vied a absentujú sociálnu stránku, čím sa človek pre ne stáva len premennou v ekonomických experimentoch. Spoločenské vedy však majú tendenciu skĺzavať aj do ďalšieho extrému, ich spolitizovaniu a zideologizovaniu tak, že výsledok je rovnaký a človek sa stáva tiež len premennou v sociálnych experimentoch. Teória a prax multikulturalizmu kombinuje obidve extrémne tendencie, čím umocňuje negatívne dopady na európsku spoločnosť. Konštrukcia multikulturalizmu v EÚ začína strácať stabilitu a jej negatíva začínajú rapídne prevažovať nad jej pozitívami. V tomto sa ako-tak zhodnú odporcovia aj prívrženci multikulturalizmu; v čom sa však zásadne nezhodnú, sú príčiny tohto procesu. Nebudem polemizovať o ich argumentoch pre vysvetlenie tejto skutočnosti, prezentujem svoj výklad príčin jeho bankrotu. Skúmal som podstatu multikulturalizmu a dopracoval som sa k záveru, že produktom nerovnomernej a protikladnej kultúrno-spoločenskej evolúcie ľudstva je multikultúrnosť (multikulturalita), ktorá vzniká spontánne. V EÚ však multikultúrna spoločnosť spontánne nevzniká, EÚ buduje multikulturalistický spoločenský systém, riadiaci sa princípmi neomarxistickej postmodernej multikulturalistickej relativizácie hodnôt. Tento systém je politický konštrukt a revolučný produkt sociálno-ekonomického inžinierstva, v podmienkach ktorého je medzikultúrny aj medzináboženský dialóg pre európsku kultúru, civilizáciu a Európanov negatívnym sprievodným fenoménom asistujúcim pri ich islamizácii a zániku. Pozitívnym fenoménom by bol len v prípade chápania diametrálneho rozdielu medzi multikultúrnosťou, ktorej produktom je multikultúrna spoločnosť a multikulturalizmom, ktorého produktom je postmoderná multikulturalistická spoločnosť.

Z hľadiska terminologického je multikultúrnosť to isté čo multikulturalita a obidva sú protiklad multukulturalizmu. Termín multikultúrnosť som zatiaľ uprednostnil čisto z praktického hľadiska výkladu problematiky. Multikultúrna spoločnosť je diametrálne odlišná od multkulturalistickej spoločnosti a v svojom výklade tieto termíny striktne rozlišujem. Musel som však zohľadňovať aj súčasnú terminológiu, preto tam, kde to kontext vyžadoval, použil som termín v úvodzovkách „multikultúrna“ spoločnosť, čo terminologicky znamená to isté ako multikulturalistická spoločnosť. Absencia chápania týchto rozdielov má fatálne dopady na európsku spoločnosť.

II. Multikulturalizmus a jeho definícia

Multikulturalizmus je duchovný produkt ultraľavicového neomarxistického hnutia nazývaného Nová ľavica z 60. rokov dvadsiateho storočia, ktorá vychádza z učenia tzv. Frankfurtskej školy, reprezentovanou skupinou neomarxistických filozofov, tzv. kultúrnych marxistov ako Adorno, Marcuse, Lukács, Gramsci, na ktorých nadviazali Foucault, Derrida, Habermas a ďalší. V kultúrnej vojne, ktorú Nová ľavica vyhlásila všetkým tradičným hodnotám a výdobytkom európskej civilizácie dominovala postmoderna. Čo je však postmoderna? Reprezentatívne uvádzam myšlienky Frederica Jamesona, ktorý rozdelil históriu na niekoľko ér:

1. Vek realizmu: 1700-1850: obdobie trhového kapitalizmu na národných trhoch.

2. Vek modernizmu: Bol to monopolný kapitalizmus v ére imperializmu. Národné trhy sa rozšírili na svetové trhy, využívali lacnú pracovnú silu a lacných zahraničných surovín. Modernizmus začal vyjadrovať nespokojnosť so svetom.

3. Vek postmoderny je charakterizovaný neobmedzeným rastom nadnárodných korporácií. Likviduje predkapitalistické formy poľnohospodárstva a útočí na myseľ reklamou – dochádza k dislokácii a roztrieštenosti jazykových komunít. Ľudia žijú v halucinačnom, vzrušujúcom opojení. Životu dominujú obrazy z konzumentaristickej kultúry. Všetko je rovnaké, všetko je povrchné. Televízne obrazy nemajú nič spoločné s realitou. Všetko je gýč, napodobenina. Postmodernizmus je éra, kedy skončilo autentické povedomie o histórii. Podľa Jamesona potrebujeme marxizmus, aby sme rozlíšili, čo je reálne a čo imaginárne.

Nemám v úmysle polemizovať o tom, čo je postmoderna s názormi pána Jamesona, ani ďalších filozofov. V mojom systéme je súvzťažne postmoderna prejavom relativizácie a relativizácia je prejavom postmoderny. V postmodernej relativizácii je jeden objekt hodnotený subjektívne rôzne (dobro – zlo) a zároveň rôzne objekty sú hodnotené subjektívne rovnako (rovnosť všetkých kultúr), pretože v pluralite hodnôt absentujú jednoznačné hodnotové kritériá x. V praxi to znamená systematický a nepretržitý rozklad všetkých hodnotových štruktúr európskej kultúry a civilizácie do amorfnej, nestabilnej podoby. Multikulturalizmus je potom zákonite nestabilný spoločenský systém.  Postmoderná relativizácia je vlastne antitézou relativity (E=mc2) a relativistického ponímania sveta, v ktorom sú rovnaké aj rôzne objekty hodnotené objektívne vo vzťahu k jednoznačnému hodnotovému kritériu (C=rýchlosť svetla). Protiklad relativizácie a relativity je zaiste prekvapujúci.

Nová ľavica a jej pokračovatelia rozvinuli Marxov triedny boj na civilizačnú, kultúrnu, rasovú, menšinovú a komunitnú úroveň, čiže do podoby ideológie kultúrneho („multikultúrneho“) komunizmu. Multikulturalizmus môžeme potom definovať ako spoločenský systém, „multikultúrny“ socializmus,  založený na ideológii kultúrneho („multikultúrneho“) komunizmu (ďalej aj ideológia multikulturalizmu) a riadený totalitným politickým režimom, ktorého súčasťou je politická korektnosť. Jeho príbuznosť so socialistickým zriadením, komunistickou ideológiou a totalitným politickým režimom ako ich definoval Marx a v praxi realizoval Lenin a jeho nástupcovia je evidentná. Princíp nezmieriteľného triedneho boja v novej, kultúrnej („multikultúrnej“) podobe, je podobný vzťahu buržoázie a proletariátu, ako aj mierovému spolužitiu vzájomne nezmieriteľných protikladných spoločenských systémov, socializmu a kapitalizmu, ktoré je inovovane nazývané medzikultúrny a medzináboženský dialóg. Tento systém je nezávislý od dosiahnutej úrovne vývoja spoločnosti aj od foriem vlastníctva, preto ho možno aplikovať globálne. Heslo: socializmus si rozvracať nedáme a nepriateľov socialistického zriadenia tvrdo, ale spravodlivo potrestáme, viedlo k politickým procesom, útlaku a neslobode. Rovnaké heslo sa aplikuje v praxi aj pri budovaní „multikultúrnej“ spoločnosti. Multikulturalizmus teda nie je teória, ani ideológia, ale spoločenský systém, „multikultúrny“ socializmus, založený na teórii a ideológii kultúrneho („multikultúrneho“) komunizmu a riadený totalitným politickým režimom.

III. Filozofia multikulturalizmu a jej nositelia Nová ľavica pochopila, že socialistická revolúcia a diktatúra proletariátu je anachronizmus, preto použila novú taktiku a zaútočila na kultúrne a historické korene európskych štátov. Pokračovatelia myšlienok šesťdesiatych rokov zaujali vplyvné miesta v ekonomike, politike, kultúre a začali podkopávať tradičné európske hodnoty.

Ich filozofia je deštruktívna kritika a eliminácia všetkých hlavných prvkov západnej kultúry, jej antického, židovského a kresťanského dedičstva, autority, morálky, tradície, rodiny, lojality, vlastenectva, národného uvedomenia, konvencií, atď. Vítanými 3 spojencami sú všetci, ktorí akýmkoľvek spôsobom odmietajú vyššie uvedené hodnoty; nazývaní sú aj nový proletariát, lebo ten „starý“ robotnícky zlyhal. Riadia sa pritom zásadami, ktorých počet nie je ani možné exaktne definovať, preto uvediem tie najviac frekventované: – Neexistuje žiadna pravda, len súperiace programy.

– Všetky nároky na morálnu nadradenosť Západnej civilizácie nad ostatnými sú zrušené Západnou históriou rasizmu, kolonializmu a svetovými vojnami.

– Neexistujú žiadne objektívne štandardy, podľa ktorých by sme mohli určiť, že nejaká kultúra je lepšia než iná. Každý, kto niečo také tvrdí, je zlý utláčateľ a rasista.

– Prosperita Západu bola vybudovaná na bezohľadnom vykorisťovaní Tretieho sveta; Západniari si teda zaslúžia chudobu a utrpenie.

– Zločin je chybou spoločnosti, nie zločinca. Úbohí zločinci majú nárok na to, čo chcú. Podriaďovať sa kriminálnikom je mravnejšie, ako im odporovať.

– Chudobní sú obete. Zločinci sú obete. A len obete sú mravné. Preto len chudobní a zločinci sú mravní. (Bohatí ľudia si môžu požičať trochu mravnosti, keď sa identifikujú s chudobnými a so zločincami).

– Mravný človek nemôže nikdy ospravedlniť násilie. Je vždy lepšie byť obeťou, ako bojovať, dokonca aj v sebaobrane. “Utlačovaným” je ale násilie povolené vždy; oni len odrážajú zlo svojich utláčateľov.

– Pokiaľ sú Západniari vystavení teroru, ich jedinou morálnou odpoveďou je ospravedlniť sa za hriechy minulosti, pochopiť teroristov, urobiť ústupky atď. …

Jedna zásada je však základná. Len biely človek môže byť rasista a správať sa rasisticky; pokiaľ je rasista a správa sa rasisticky ne-biely človek, vždy je to len spravodlivá reakcia na rasizmus bieleho človeka. Profesor Zeev Sternhell uvádza, že „rasizmus ako politická teória a ako základ teórie dejín vstúpil do európskej politiky v druhej polovici 19.storočia. Ako politická sila vystúpil do popredia v podobe antisemitizmu na prelome storočí, aby sa potom stal intelektuálnou základňou nacizmu.

V histórii národov ho nájdeme od počiatku dejín 1“.  Revolučnú definíciu rasizmu predstavila istá Dr. Helan Page, profesorka antropológie, ktorú v roku 1993 rozšírila organizácia American Anthropological Association. Definícia bola všeobecne akceptovaná. Dr. Page nie je nový génius typu Marxa, v mojom rozbore len stelesňuje všetkých neomarxistických intelektuálov a filozofov. Dr. Page definuje rasizmus takto: „Účelom je vytvoriť “belošskú” rasovú skupinu, ktorá usiluje o legitimitu vlastného spoločenského vzostupu pomocou premenlivého sortimentu “belošských” kultúrnych praktik, ktoré sú definované ako “belošské” nie len na nejakom predpokladanom biologickom základe, ale hlavne na základe ” ideologického belošstva“ 2. Uvádza týchto päť zásad:

Rasizmus je ideologický, štrukturálny a historický stratifikační proces, prostredníctvom ktorého je populácia európskeho pôvodu, za pomoci svojich individuálnych aj inštitučných nátlakových praktik, schopná podporovať k svojmu najväčšiemu prospechu dynamický mechanizmus spoločenskej mobility smerom hore alebo dole k všeobecnej nevýhode obyvateľstva, označeného ako nebelošské (v globálnom meradle) užívaním farby kože, pohlavia, triedy, etnickej príslušnosti či nezápadnej národ-nej príslušnosti. To sú hlavné ukazovatele meradla, ktorých sa používa k vynucovaniu diferenčného rozdeľovania zdrojov, ktoré vedie k podstatným zmenám v relatívnom rasovom postavení, a to spôsobmi ktoré dávajú prednosť obyvateľstvu označovanému ako “belošské”.

2. Účelom tohto špeciálneho stratifikačného procesu, ktorý existuje od roku 1492, je vytvoriť “belošskú” rasovú skupinu, ktorej spoločenský status systematicky stúpa, ktorá je vnútorne stratifikovaná a ktorá usiluje o legitimizáciu vlastného spoločenského vzostupu pomocou premenlivého sortimentu “belošských” kultúrnych praktík, ktoré sú definované ako “belošské” nie na nejakom predpokladanom biologickom základe, ale na základe “ideologického belošstva” – v oblasti rasového diškurzu a reprezentácie.

3. Konceptuálny obsah tohto historicky a politickým obsahom naplneného poľa podporujú rasové faktory, ktoré mnohými spôsobmi artikulujú a ospravedlňujú potlačovanie “ideologického černošstva” (a všetky ďalšie formy nebelošstva, ktoré z toho môžu vyplývať). To býva sprevádzané mnohými oficiálnymi aj neoficiálnymi prostriedkami inštitučnej nadvlády, zavedenými interpersonálnymi interakciami, kultúrnym imperializmom, alebo inými rasovými prostriedkami kontroly informácií.

4. Ako generatívny princíp rasizmu sa “ideologické belošstvo” týka dvojakého procesu chovania, ktorého súčasťou je vytváranie identifikačných štruktúr a legitimizácia prístupu k zdrojom. Obidvoje to kedysi bola prax, otvorene uznávaná ako “belošská nadvláda”, avšak teraz je to prax, ktorá býva opakovaná jemnejším a skrytejším spôsobom a je pozorovateľná ako zavedená množina implicitne preskriptívnych, explicitne však odmietaných belošských vládnucich princípov, o ktorých očakávajú všetci, ktorí sa identifikujú ako “belosi”, že ich budú dodržovať – hlavne bieli muži – pokiaľ si majú zachovať svoje vlastné rasové postavenie ako príslušníci týchto privilegovaných skupín a presadiť svoje právo k privilegovanému prístupu k zdrojom.

5. Kolektívne podporujú príslušníci tejto “belošskej”, rasovo privilegovanej globálnej populácie svoj zdieľaný politický úmysel vnucovať vzorce obmedzeného prístupu k zdrojom rasovo podriadeným obyvateľom a udržovať svoje právo predpisovať a diktovať menší prístup k zdrojom pre určitých ašpirujúcich členov “nebelošského” obyvateľstva, ktorého internalizovaný rasizmus, spoľahlivá kompicita a dôkladne kontrolovaná ochota spolupracovať s rasovo dominantnými skupinami je neustále vyžadovaná a odmeňovaná.

Ja dokazujem, že rasizmus ako politická teória a ako základ teórie dejín vstúpil znovu do európskej a aj globálnej politiky v novej, unikátnej forme v 60. rokoch 20. storočia. Ako politická sila vystúpil do popredia v podobe globálneho antibelošstva a stal sa intelektuálnou základňou multikulturalizmu. Naplno sa prejavil po páde komunizmu začiatkom 90. rokov 20. storočia. Súhlasím s profesorom Sternhel om, že v histórii národov ho nájdeme od počiatku dejín. Dr. Page svojim globálnym antibelošstvom definovala paradoxne novú rasistickú teóriu a systém, v ktorom sú bieli ľudia en block rasisti, čiže multikulturalistický variant triedneho nepriateľa, nezávisle na tom, či tvoria v tejktorej krajine drvivú väčšinu, alebo drvivú menšinu. Ne-bieli ľudia tak majú pri presadzovaní svojho rasovo-spoločenského vzostupu legitímne právo použiť proti nim akékoľvek prostriedky, vrátane násilia aby mohli nastoliť nový, multikulturalistický variant diktatúry proletariátu. Nazval som ju diktatúra multikulturalistického rasizmu ne-bielych ľudí (proletariát), teda variant socialistického spoločenského systému, v ktorom sú príslušníci všetkých rás a kultúr síce formálne rovní, ale táto multikulturalistická rovnosť sa dá dosiahnuť len termináciou multikulturalistického triedneho nepriateľa, bielych ľudí (buržoázia), ich kultúry a civilizácie podobným spôsobom, ako to realizovali boľševici. Pokiaľ bieli ľudia nastoľovaniu diktatúry multikulturalistického rasizmu ne-bielych ľudí odporujú, je to paradoxne označované ako prejav ich rasizmu a spiatočníctva. Multikulturalizmus tak reálne likviduje 5 slobodu, rovnosť, bratstvo aj demokraciu, hoci práve tieto hodnoty formálne deklaruje. (Zimbabwe, JAR, USA, EÚ). Komunistickú diktatúru poznám, žil som v nej a holokaust Židov je nespochybniteľný. Pokiaľ virtuálne dosadíme na miesto bielych ľudí Židov zistíme, že Dr. Page teoreticky súhrnne naviazala na politickú teóriu komunistov a nacistov. Prečo však tento pavedecký paškvil prijali ako politickú teóriu, teóriu dejín a prax proti svojim vlastným európskym obyvateľom aj európske krajiny? Vysvetlenie je pragmatické. Boj proti „rasistickému belošstvu“ umocňuje nestabilnosť multikulturalistickej spoločnosti, ktorá tým smeruje k takej deštrukcii a chaosu, že nastolenie totalitnej diktatúry nového typu je prakticky jediná možnosť jeho zvládnutia, čo zrejme vyhovuje mocenským a ekonomickým ambíciám korporatívnych kruhov EÚ. Pretože cynizmus európskych „elít“ je evidentný, považujem uvedený záver za najpravdepodobnejší napriek tomu, že nie som fanúšikom konšpiratívnych teórií. Mo-ja obrazotvornosť a rácio nie sú jednoducho schopné akceptovať možnosť, že to celé je výlučne prejavom ich naivity a stupídnosti.

V nijakom historickom prameni som nezaregistroval nadšenie Židov pre nacizmus, hoci konšpiratívne teórie dokazujú, že židovské elity vznik nacizmu z rôznych dôvodov vyvolali a podporovali. Všeobecné nadšenie pre multikulturalizmus nepanuje ani medzi Európanmi, napriek jeho mohutnej propagácii. Pokiaľ teda v teórii Dr. Page virtuálne nahradíme Európanov Židmi, zistíme, že medzi ňou a Dr. Goebelsom niet podstatného rozdielu, len do postavenia Židov sa dostali Európania a bieli ľudia všeobecne, ako vinníci za všetko zlo na tejto planéte. V postmoderných multikulturalistických podmienkach sa tak paradoxne agresormi a páchateľmi rasistického útlaku reálne stali všetci ne-bieli ľudia a ich domovské krajiny napriek tomu, že nosia háv obete. Ich vzťah k bielym ľuďom a k ich krajinám zmutoval na vzťah nacistov k Židom a ďalším tzv. menejcenným rasám a ich krajinám, voči ktorým si nárokovali právo na okupáciu, kolonizáciu a genocídu ich obyvateľov. Ne-bieli ľudia si rovnako nárokujú právo na kolonizáciu a okupáciu európskych krajín a odpor Európanov proti ich neo-arizačnej a kolonizačnej imigrácii označujú ako rasizmus, diskriminácia, netolerancia, xenofóbia atď., čo paradoxne dokazuje, že teória Dr. Page je rovnako rasistická ako nacistická. Averzia, odpor a dokonca nenávisť Európanov k ne-európskym imigrantom nie je potom paradoxne rasizmus, xenofóbia atď., ale inštinktívna, alebo vedomá reakcia na ohrozenie svojej vlastnej existencie. Iróniu a zároveň tragiku tejto situácie umocňuje fakt, že do podobného postavenia ako Európania sa paradoxne znovu dostávajú aj Židia a štát Izrael ako stelesnené zlo, ktorí sú hlavne v ponímaní islamského sveta, zdrojom napätia na celom svete. V EÚ tiež rastú antiizraelské nálady.

Neomarxistická postmoderna bola vytvorená, aby ochromila Západ pred jedným nepriateľom, socializmom a komunistickou ideológiou reprezentovanými ZSSR.

Teraz ju však v jej multikulturalistickej variante proti Európanom používajú iní nepriatelia. Dnešní „multikultúrni“ ultraľavicoví neomarxistickí protivojnoví demonštranti nosia palestínske šatky bez toho, aby si uvedomovali, ako groteskne to vyzerá, keď sa objímajú s náboženskými absolutistami, ktorí chcú znovu nastoliť mocenské vzťahy siedmeho storočia. Ich konanie je však v súlade s charakterom hodnôt, ktoré vyznávajú. Multikulturalizmus sa dnes definuje nie tým, za čím stojí, ale tým, proti čo-mu reálne je napriek jeho rétorike: proti slobode, demokracii, bielym mužom, Európe a samotnej predstave objektívnej reality. V postmodernej multikulturalistickej spoločnosti je tak takmer všetko, čo sa prezentuje ako realita, orwelovské popretie reality.

Multikulturalisti sú v princípe ultraľavicoví extrémisti označujúci všetkých, ktorí nesúhlasia s ich konaním a politikou ako extrémna pravica, populisti atď., nezávisle na tom, či sú orientovaní ľavicovo, alebo pravicovo. Ultraľavicoví extrémisti sú, rovnako ako nacisti, aj ich pohrobkovia, neonacisti, ktorých multikulturalisti označujú ako extrémna pravica, aby zatajili svoju vzájomnú ideologickú príbuznosť. Keď vyhodnotíme ultraľavicovú multikulturalistickú rétoriku a konanie najvyšších kruhov EÚ, dostaneme zaujímavý výsledok. Extrémna pravica buď neexistuje, alebo je bezvýznamná, prípadne ani nevieme definovať, čo to vlastne je, pretože extrémna ľavica definuje ako extrémnu pravicu všetkých svojich oponentov. Musel som preto exaktne definovať pojmy ako rasizmus, diskriminácia, netolerancia, xenofóbia, homofóbia… islamofóbia, ktorých skutočný význam deformuje, či prekrúca ideológia multikulturalizmu. Nacionalizmus v extrémnej podobe šovinizmu, ako ho predvádzajú napr. niektoré maďarské združenia, nie je typickým prejavom „extrémnej pravice“ ako je oficiálne prezentované, pretože šovinistom môže byť prakticky ktokoľvek, aj Zulukafer s lukom.

Tobias Hübinette, jeden zo spoluzakladateľov švédskej extrémistickej ľavicovej organizácie Expo napísal v roku 1996, že „cítiť a myslieť si, že biela rasa je podradná vo všetkých ohľadoch, je s ohľadom na jej históriu a súčasnosť prirodzené.

Nech západné krajiny bielej rasy zahynú v krvi a utrpení. Nech žije multikultúrna, radikálne premiešaná a beztriedna ekologická spoločnosť! Nech žije anarchia 3! “ Podľa tohto kréda, samozrejme v podstatne sofistikovanejšej podobe, postupujú a konajú všetci budovatelia multikulturalizmu bez výnimky, ktorí tým považujú genocídu sto-viek miliónov európskych ľudí za akt prirodzený a oprávnený. Kde sa vzala takáto ohromná nenávisť a prečo chcú európski „multikultúrni“ filozofi, intelektuáli a apologéti multikulturalizmu pripraviť taký krutý osud svojim vlastným ľuďom, Európanom? Pokiaľ multikulturalisti, Európania, takto nenávidia a pohŕdajú svojou vlastnou rasou, národmi, kultúrou a civilizáciou, aký vzťah si automaticky vytvoria imigranti z tretieho sveta? Logicky si vytvoria nenávisť a pohŕdanie všetkým európskym, vrátane Európanmi samotnými, logicky budú považovať svoju kultúru a seba nadradených nad kultúrou európskou aj nad Európanmi. Ako sa potom môžu integrovať do spoločnosti, ktorou tak pohŕdajú? Vzťah imigrantov a domácich Európanov je tým osudovo pred-určený podobne, ako Nemcov a Židov za nacizmu. Zámer pripraviť taký krutý osud svojim vlastným ľuďom, Európanom, je preto len prejavom charakteru hodnôt ideológie multikulturalizmu, čo je kombinácia rovnosťou a toleranciou kamuflovanej multikulturalistickej formy triednej nenávisti, fanatizmu, korporatívnych a iných záujmov. Táto ideológia vznikla v zásade syntézou podstatných znakov marxistického socializmu (internacionalizmus), národného socializmu (nacizmus), korporatívneho nadnárodného kapitalizmu (ekonomizmus), orwelowského systému, kresťanského idealizmu a emócií užitočných idiotov každého druhu. Ideológia multikulturalizmu je tak porovnateľná s ideológiou marxistickou a nacistickou, s vierou náboženských fanatikov či posadnutosťou. Charakter hodnôt ideológie multikulturalizmu a islamu sú prakticky totožné, preto multikulturalisti urputne dokazujú, že islam je „náboženstvo mieru“ a toho, kto tomu oponuje trestajú za zločin „islamofóbie“. Na výber máme po-tom len dve možnosti. Buď multikulturalizmus prijmeme bez výhrad ako vieru, alebo ho úplne zavrhneme. Žiadny racionálny kompromis jednoducho neexistuje.

IV.  Univerzálny princíp multikulturalizmu Západná civilizácia sa od začiatku 90. rokov 20. storočia nachádza v stave úpadku. Západné národy ohrozuje demografický, kultúrno-spoločenský a aj ekonomický kolaps. Masová imigrácia prisťahovalcov s odlišnou kultúrou aj hodnotami a hlavne odkultúrňovanie a odnárodňovanie jednotlivých národných štátov, ktoré môže viesť až k ich totálnemu zániku, tieto tendencie tragicky umocňujú. Multikulturalizmus v tomto kontexte ochromuje odpoveď európskej civilizácie prakticky na všetky výzvy súčasného sveta. Príkladom je apeasment k islamskému terorizmu a islamu všeobecne. Fjordman: Expo and the Islamophobes. Dostupne na internete:  http://www.globalpolitician.com/23971-islamism

Západ sa jednostranne, bez evolučného ponímania dejín, neustále pred islamom a vlastne pred všetkými ospravedlňuje, ustupuje a platí reparácie, či tribút za svoju sebavedomú minulosť. Bieli ľudia sa všeobecne začínajú správať rovnako iracionálne a zbabelo ako bieli Američania k čiernym a ne-bielym Američanom.  Pozitívny rasizmus bielych Američanov bol v minulosti jednoznačne označovaný ako regres, zatiaľ čo súčasný pozitívny rasizmus čiernych a ne-bielych Američanov je prezentovaný ako progres, vyrovnávajúci postavenie týchto rasových komunít (pozitívna diskriminácia). Z uvedeného vyplýva, že pravdepodobne najnebezpečnejšou ideou je to, že práva nenáležia suverénnemu jedincovi, ale skupine, a že každá skupina s výnimkou majoritnej bielej spoločnosti, alebo dokonca aj minoritnej bielej spoločnosti má právo na potlačovanie kritiky zamerané proti nej pomocou politických prostriedkov, vrátane násilia.

Všeobecne to platí aj pre vzťah medzi „bohatým Severom“ a „chudobným Juhom“. Euro-arabský dialóg navyše naznačuje, že je to sofistikovane riadený zámer. Multikulturalizmus je v tomto kontexte hybnou silou kultúrnej vojny proti európskej kultúre a civilizácii, ktorý arogantne a scestne považuje sám seba za hodnotu; oficiálne uznáva len rovnosť a toleranciu a neuznáva nerovnosť a netoleranciu. Základnou „multikultúrnou“ dogmou sa v tomto kontexte stalo tvrdenie, že všetky kultúry a civilizácie sú si rovné nezávisle od dosiahnutej úrovne kultúrno-spoločenskej evolúcie, vzájomne sa obohacujú a tým vytvárajú rozmanitú „multikultúrnu“ tolerantnú spoločnosť. Druhou základnou dogmou je tvrdenie, že žiadna kultúra nie je dominantná a všetky kultúry si musia zachovať svoje osobitnosti, inak dôjde k ich asimilácii a zániku „multikultúrnej“ spoločnosti. Treťou základnou dogmou je tvrdenie, že všetky kultúry sú si síce rovné, výnimku tvorí len európska kultúra, ktorú treba pribiť na kríž, aby sňala zo seba vinu za všetky nespočetné historicky spáchané hriechy.

Z princípu ideológie multikulturalizmu (multikulturalistického komunizmu) je len európska spoločnosť a jej kultúra netolerantná, preto ju treba nevyhnutne potrestať. Je to logické, veď podľa Dr. Page jedine Európania, bieli ľudia, ich kultúra a civilizácia je vinná za rasizmus, diskrimináciu, netoleranciu, xenofóbiu, islamofóbiu, otrokárstvo, imperializmus, kolonializmus, neokoloniálne vykorisťovanie a ďalšie nespočetné zločiny. Rovnosť všetkých kultúr, ich vzájomné obohacovanie sa a tolerancia je oficiálny princíp multikulturalizmu hodný Allahovho raja, ktorý tak paradoxne z princípu svojich vlastných dogiem a ich aplikáciou v praxi popiera sám seba.

Dôkaz: Multikulturalizmus postupne degraduje všetky morálne a ostatné hodnotové kritériá európskej kultúry a civilizácie na anachronizmus a regres, ich deformáciu a opak vydáva za progres. Amorfná pluralita hodnôt spôsobuje rozklad všetkých kultúrno-spoločenských hodnotových štruktúr európskej kultúry a civilizácie a jej nestabilitu. Imigrantské kultúry sú však zväčša založené na pevných hodnotových kritériách, štruktúre a stabilite, ich príslušníkom je úplne ľahostajné, čo Európania považujú za regres, či progres a odmietajú európsku kultúru a civilizáciu en block ako úpadkovú. Aby multikulturalisti dosiahli aspoň zdanie fungovania svojej utopickej spoločnosti a proklamovanú rovnosť všetkých kultúr, použili excelentný trik. Dehonestovali na anachronizmy a regresy všetky hodnoty, ktoré robili európsku kultúru a civilizáciu Veľkou, silnou, rešpektovanou, obdivovanou, napodobenia hodnou, obávanou, imponujúcou, vzbudzujúcu závisť a často, pre jej povýšenosť, dominantnosť a uznávanú nadradenosť, aj nenávisť príslušníkov ostatných kultúr a civilizácií, ktoré také úspechy nedosiahli.

Týmto trikom sa však nedosiahlo rovné postavenie imigrantských kultúr s európskou. Európska kultúra, civilizácia a samotní Európania sa naopak stali zákonite en block anachronizmom a regresom, čiže podradní k všetkým imigrantským kultúram a ich príslušníkom. Títo sa stali pre ňu zákonite en block progresom a obohatením, hoci podľa vzoru multikulturalistov pociťujú voči nej a Európanom len nenávisť a na rozdiel od minulosti pohŕdajú ňou a Európanmi ako menejcennými. Do európskej spoločnosti sa tak reálne neintegrujú imigranti ale naopak, Európania sú nútení integrovať sa do spoločnosti, ktorú postupne formujú imigranti a menšiny.

Tento fenomén som nazval Univerzálny princíp neomarxistickej postmoderny a budovania multikulturalistickej spoločnosti. Oficiálny „multikultúrny“ princíp rovnosti kultúr, ich vzájomného obohacovania sa a tolerancie je len jeho utopická kamufláž.

Neomarxistický postmoderný relativizmus kombinovaný s multikulturalizmom je preto vražedný totalitný politický konštrukt, ktorý spolu s rasistickou teóriou Dr. Page tvoria rasistický totalitný politický konštrukt a základ multikulturalistickej teórie dejín, kde sú bieli ľudia, ich kultúra a civilizácia označovaní aj ako rakovinový nádor na tele ľudstva, ktorí svoju historickú vinu môžu vykúpiť len svojou vlastnou termináciou. Aj od tohto sa odvíja reálna „multikultúrna“, menšinová, antidiskriminačná, imigračná a integračná politika EÚ, aj preto sú práva imigrantov, menšín, komunít a zničenie európskych národných štátov a národov jej prioritnou agendou, aj preto je ustrašený apeasment európskej kultúry a civilizácie základom medzikultúrneho a medzináboženského dialógu. Na základe tohto poznania vieme logicky interpretovať aj tie naj-nepochopiteľnejšie rozhodnutia politikov a procesy v krajinách EÚ, či v Západnom civilizačnom okruhu všeobecne. Budovanie „multikultúrnej“ spoločnosti v stále viac centralizovanej a unifikovanej EÚ je tak zákonite proces likvidácie európskej kultúry, civilizácie a dokonca aj fyzickej likvidácie, čiže genocídy samotných Európanov.

Teraz je už logicky pochopiteľné, prečo multikulturalizmus nielen že akceptuje, ale dokonca iniciuje a podporuje hanobenie bielej rasy, národov, kresťanského vierovyznania, kultúrnej identity, dejín a samotných Európanov. Práve na tejto scestnosti je multikulturalizmus založený, taký je skutočný charakter jeho hodnôt, preto sú multikulturalisti takí citliví na kritiku, preto ju vydávajú za hanobenie rasy, národa, náboženstva, rasizmus, diskrimináciu, netoleranciu atď. pokiaľ ide o vzťah majority k menšinám a bielych ľudí k ne-bielym ľuďom, preto to nikdy neplatí naopak. Multikulturalizmus tak zo svojej podstaty a charakteru hodnôt cieľavedome podnecuje nenávisť k Európanom, vyvoláva antieurópske a antibelošské nálady a legalizuje šovinizmus a extrémizmus menšín a komunít, založený na rase, národnosti, etniku … a vierovyznaní, čiže legalizuje menšinový rasizmus, diskrimináciu, netoleranciu … a christianofóbiu prostredníctvom Antidiskriminačného zákona a ďalšími zákonmi s ním súvisiacimi. Nazval som ich Bruselské rasové zákony tvoriace komunitný systém práva založený na privilégiách, špeciálnom zaobchádzaní a ochrane imigrantov, menšín a komunít, ktorý likviduje princíp rovnosti občanov pred zákonom. Ako ukazuje prax, rasizmom, diskrimináciou, netoleranciou, xenofóbiou, islamofóbiou, homofóbiou, extrémizmom atď. môže byť už prakticky čokoľvek. Biely, psychicky a fyzicky zdravý, heterosexuálny muž, pokiaľ je navyše ešte aj kresťanskej kultúrnej identity, či dokonca kresťanského vierovyznania, predstavuje pre budovanie „multikultúrnej“ spoločnosti najväčšiu hrozbu, preto mu bol prisúdený biľag viny bieleho muža za všetko zlo na tejto planéte. Stal sa tak prakticky najviac prenasledovaným a ohrozovaným príslušníkom ľudského rodu na svete. Averziu a odpor k tejto hanebnosti multikulturalizmus demagogicky a zákerne označuje ako európsky rasizmus, diskrimináciu, netoleranciu…a islamofóbiu, hoci v princípe ide o averziu a odpor európskej spoločnosti proti ne-európskym rasistom a extrémistom, ako aj proti európskym multikulturalistickým rasistickým kolaborantom a extrémistom. V „multikultúrnej“ spoločnosti sa tak orwelovsky stáva dôsledok príčinou, obeť páchateľom a šarlatánstvo vedou.

Budovanie „multikultúrnej“ spoločnosti teda vychádza z teoretického princípu, že všetky kultúry sú si rovné a pokiaľ príslušníci všetkých rás a kultúr budú mať vytvorené rovnaké podmienky, budú sa rozvíjať rovnako bez toho, aby sa museli asimilovať. Rasové a kultúrne odlišnosti nepredstavujú prekážku, naopak, sú prínosom pri vzájomnom obohacovaní sa a formovaní integrovanej a rozmanitej tolerantnej spoločnosti. Tento teoretický predpoklad má však jednu závažnú chybu; v reálnom živote nefunguje rovnako, ako budovanie všetkých svetlých zajtrajškov. Princíp rovnosti občanov pred zákonom neznamená, že všetci ľudia sú si objektívne rovní, stanovuje len hodnotové kritériá rovnosti, pričom samotná rovnosť nie je hodnotou. Hodnotou je len rovnoprávnosť. Objektívna realita tak vyvracia teoretický princíp „multikultúrnej“ rovnosti príslušníkov všetkých rás a kultúr, na ktorom stojí a padá budovanie postmodernej multikulturalistickej spoločnosti, pretože stavia ne-hodnotu rovnosť na piedestál hodnôt. Morálna prevaha hodnôt evolučnej multikultúrnosti nad hodnotami revolučného multikulturalizmu je tak jednoznačne dokázaná.

Kultúry a civilizácie nie sú si jednoducho rovné ako ľudia, čo však neznamená, že v podmienkach evolučnej multikultúrnosti nemôžu bez väčších problémov fungovať k vzájomné-mu prospechu, pokiaľ sú kompatibilné. V tomto prípade však platí princíp dominantnej kultúry, ktorá sa stala dominantnou nie len mocenskou a technickou, ale aj duchovnou prevahou. Príkladom je Helénske obdobie Antiky a duchovná prevaha Grékov v starovekom Ríme. Európska kultúra a civilizácia vznikla a stojí na troch pilieroch: židovskej a kresťanskej morálke, gréckej múdrosti a rímskom práve, toto je kultúrne dedičstvo európskej civilizácie, ktoré multikulturalisti systematicky ničia. Multikulturalisti sa nemohli zmieriť, jednoducho nemohli pripustiť, že základy ich utopickej spoločnosti sú budované na piesku a jej konštrukcia sa nevyhnutne musí zrútiť. Rovnako ako komunisti, však mali po ruke multikulturalistickú variantu triedneho nepriateľa, rasistických, diskriminujúcich a netolerantných Európanov, bielych ľudí, ich kultúru a civilizáciu, historicky zodpovednú a vinnú za všetky príkoria, vykorisťovanie, utláčanie a hriechy vo vzťahu k ostatnému svetu.

Multikulturalisti preto inovovali svoj teoretický princíp na tento výklad: Pokiaľ sa v „multikultúrnej“ spoločnosti príslušníci iných rás a kultúr nerozvíjajú rovnako ako majoritná biela európska spoločnosť, problémy s integráciou sú prakticky neriešiteľné a prebieha opak formovania rozmanitej tolerantnej spoločnosti, tak to nie je v dôsledku dosiahnutej úrovne ich kultúrno-spoločenskej evolúcie, charakteru hodnôt, schopnosti adaptácie a kompatibility s kultúrou európskou. Je to spôsobené výlučne tým, že nemajú vytvorené rovnaké sociálne podmienky ako majoritná biela európska spoločnosť v dôsledku vrodené-ho rasizmu, diskriminácii, netolerancii… a islamofóbii jej príslušníkov a tým skazenosti ich kultúry a civilizácie. Aby sa príslušníci ne-európskych rás a kultúr mohli bez prekážok multikultúrne rozmanite a tolerantne rozvíjať, jediným riešením je odstránenie zdroja rasizmu, diskriminácie, netolerancie, xenofóbie… a islamofóbie, čiže terminácia európskej civilizácie spolu s jej nositeľmi, Európanmi a bielymi ľuďmi všeobecne.

Tento prístup začína v súčasnosti vrcholiť. Spôsob dosahovania cieľa ideológie multikulturalizmu vystihuje krátený komentár Lawrenca Austera 4: „Vládna štatistika kriminality ukazuje, že v USA bolo v roku 2005 znásilnených černochmi 37460 bielych žien a dievčat. Oproti tomu táto štatistika ukazuje, že tu nie sú zaznamenané žiadne znásilnenia černošiek belochmi! Média šaleli nad evidentne lživým obvinením, že bieli študent Dukovej univerzity znásilnil čiernu striptérku, ale o tom, že rovnaký strašný zločin pretrpí ročne 37460 bielych žien, nebolo v mainstreamových médiách ani slovo. Hľadanie bieleho obžalovaného je zo strany liberálov neúprosné a nekonečné.

4 Auster, Lawrence: The Truth of Interracial Rape in the United States. Dostupne na internete:  http://www.frontpagemag.com/readArticle.aspx?ARTID=26368

Keď sa v roku 1988 ukázalo pompézne obvinenie Tawana Brawleyho a Al Sharptona, že niekoľko belochov unieslo a znásilnilo pätnásťročnú černošku ako úplne lživé, časopis The Nation prehlásil, že na tom nezáleží, pretože tieto obvinenia vyjadrujú základnú podstatu zaobchádzania belochov s černoškami v USA. Keď boli bieli študenti Dukovej univerzity obvinení zo znásilnenia čiernej striptérky, všetci liberáli toto obvinenie vzali ako fakt, pretože i podľa nich obvinenie zo znásilnenia odráža skutočnú povahu ťaživých rasových a sexuálnych vzťahov v USA. V gnostickom, zvrátenom svete liberálnej démonologie musia byť bieli študenti vinní. Aj keď je z mediálnych správ o znásilnení belošky černochom rasa páchateľa jasná, nikdy nijak explicitne nezmieňujú rasový aspekt prípadu. Nikdy sa ani náznakom nezmieňujú o skutočnosti, že biele ženy sú v USA terčom čiernych násilníkov.

V prevrátenom svete liberalizmu tento fenomén jednoducho neexistuje“.

Neviem posúdiť, čo má spoločné liberalizmus s touto patologickou úchylnosťou, ale pre postmodernú „multikultúrnu“ relativizačnú spoločnosť je typické, že zločin spáchaný ne-bielym kriminálnikom je prakticky automaticky posudzovaný ako dôsledok nejakého previnenia bielej obeti. Biela obeť nie je potom nadväzne na prezumpciu viny bieleho človeka vlastne obeťou, ale nenapraviteľný previnilec a páchateľ, ktorý spáchanie zločinu ne-bieleho človeka vyprovokoval a dostal vlastne zaslúženú odplatu za svoju vinu. Keďže biely človek je nenapraviteľný previnilec, samotné podozrenie zo spáchania zločinu sa rovná spáchaniu zločinu a je posudzované spoločensky oveľa prísnejšie ako spáchanie skutočného zločinu ne-bielym človekom.

Pokiaľ biely človek spáchal skutočný zločin na ne-bielom človekovi, tak je to rasistický zločin spáchaný z nenávisti, ktorý je spoločensky tak neúnosný, že je vlastne zločinom na všetkých ne-bielych ľuďoch. Biele ženy si vlastne zaslúžia takéto zaobchádzanie, pretože sú polovičkou bieleho muža. Ne-bieli ľudia sú síce tiež trestaní za páchanie trestných činov, ale z „multikultúrneho“ princípu im vôbec nehrozí také trestné a spoločenské odsúdenie ako bielym ľuďom. Toto je prepis postmodernej „multikultúrnej“ rétoriky, zbavenej politickej korektnosti a newspeaku do zrozumiteľného jazyka a popis jej praktiky. Principiálne rovnaké postavenie ako biely človek v USA má aj biely človek v Európe vo vzťahu k ne-európskym imigrantom, z nich najmä k moslimom (napr. znásilnenia Európaniek moslimami sú vlastne vyprovokované ich vyzývavým oblečením a správaním sa) a k Rómom.

Totalitná diktatúra začína hneď po víťazstve socialistickej revolúcie, potom sa socializmus buduje, postupne sa vyčerpáva a napokon, ako ukázala prax, kolabuje.

Neomarxistický multikulturalistický socializmus sa naopak začína budovať nenápadne, potom sa rozvíja súbežne s destabilizáciou spoločnosti, čo sa prejavuje v postupnom pritvrdzovaní zákonov, viď antidiskriminačný zákon, zákony proti extrémizmu a až po jej kolapse bude nastolená totalitná diktatúra, čiže končí tým, čím marxistický socializmus začínal. Budovanie postmodernej „multikultúrnej“ spoločnosti je tak dokázateľne obrovským podvodom na Európanoch a procesom postupnej kanibalizácie európskej kultúry a civilizácie „multikultúrnymi“ európskymi kanibalmi zvnútra a zároveň procesom jej postupného požierania imigrantskými kultúrami zvonka. Masová imigrácia z krajín tretieho sveta pôsobí preto na európsku spoločnosť rovnako deštruktívne ako lavína. Ekonomické a demografické dôvody podpory imigrácie sú pofidérne, profitujú z nej len korporácie a firmy, náklady a spoločenské dopady znášajú bežní Európania, čo sa bumerangovým efektom prejavuje v ich demografii. Imigrácia je ako droga, čím jej viac máme, tým viac jej potrebujeme až sa napokon sociálno-ekonomický organizmus predávkuje a skolabuje. Multikulturalizmus je preto amorálny totalitný spoločenský systém, ktorého ideológia, hodnoty a politický režim nie sú zlučiteľné s ďalšou existenciou európskej kultúry, civilizácie a samotných Európanov. Ne-európske kultúry  multikulturalizmus odmietajú, preto sú silné, sebavedomé a životaschopné; vedia ho však využiť pre svoje záujmy a ciele.

Zvolenie Baracka Obamu, prvého „Afroameričana“ za prezidenta USA vyvolalo eufóriu černochov na všetkých kontinentoch, považujú ho za „svojho“ prezidenta a panafrikanizmus nebývalo graduje. To samo o sebe nie je až tak neprirodzené, neprirodzená je eufória, ktorá postihla mnoho Európanov a vrcholné politické kruhy EÚ naprieč politickým spektrom; otvorene sa hovorí o nasledovania hodnom príklade, ktorý urýchli budovanie „multikultúrnej“ spoločnosti a odstráni všetky tenzie. Neprirodzená bola aj eufória na Západe nad prevzatím moci v Rhodézii, terajšej Zimbabwe, Robertom Mugabem, čiernym Hitlerom, ako ho mnohí nazývajú, ako aj Nelsonom Mandelou v JAR. O tom, čo sa potom dialo a deje v týchto krajinách „multikultúrne“ médiá radšej ohlušujúco mlčia. Barack Obama je nesporne vynikajúci rečník a charizmatická osoba sľubujúca vágne formulovanú „bezprecedentnú zmenu“, ale nič prevratné reálne neponúka. Totálne neprirodzené je preto to, že jeho zvolenie je označované ako prelomové nielen v dejinách USA, ale aj globálne. Politický systém v USA sa nijak nezmenil, napriek tomu je Obama obklopený takmer gloriolou Spasiteľa USA a celého sveta ešte pred tým, ako boli jeho slová a „zmena“ podložené jediným skutkom len preto, lebo je „Afroameričan“ a „vládcom“ najmocnejšej, navyše zatiaľ väčšinovo „bielej“ krajiny sveta. Jediní mne známi politici, ktorí ho považujú za to, čím v skutočnosti je, resp. by mal byť považovaný, teda novozvoleným prezidentom USA a nič viac, boli slovenský premiér Robert Fico a ruský prezident Dmitrij Medvedev. Ruské reálie sú kapitola sama o sebe, nebudem ich komentovať; prekvapila ma však reakcia slovenskej politickej scény. Výrok Roberta Fica (nie som si istý, či ho citujem presne), že „zvolením Baracka Obamu za prezidenta USA nebudeme mať chlieb lacnejší“, bol považovaný takmer za svätokrádež, či rúhanie. A to je pre vývoj reálií na Slovensku a v EÚ viac ako nebezpečný signál.

Sme svedkami zrodu nového symbolu a potenciálne legendy. Barack Obama sa stal symbolom nadvlády Afričanov nad Európanmi, satisfakciou za „príkoria, útlak“ a ďalšie nekonečné zločiny spáchané na Afričanoch Európanmi v minulosti.

Obama sa ocitá v úlohe akéhosi svetského mesiáša, ktorý má vykúpiť dedičov západnej kresťanskej civilizácie z vín svojich predkov tým, že ich definitívne sprevodí zo sveta. V „multikultúrnom“ systéme sa stal nebezpečným sebe aj všetkým ľuďom európskeho pôvodu. Môžeme predpokladať, že pozitívna diskriminácia a rasizmus ne-bielych ľudí v USA aj v EÚ ako aj imigrácia z krajín Tretieho sveta bude gradovať, čo vyvolá také rozhorčenie časti Euroameričanov, že sa medzi nimi nájde nejaký hlupák, alebo sofistikovaná skupina, ktorá spácha na Obamu atentát. Pokiaľ bude neúspešný, negatívna diskriminácia Euroameričanov sa len pritvrdí. Pokiaľ bude úspešný, Barack Obama sa stane legendou, oproti ktorej Kennedyho legenda vybledne a dôkazom toho, že Euroameričania sú v svojej podstate nenapraviteľní rasisti, ktorí musia byť v záujme stability, rasovej harmónie a tolerancie eliminovaní politicky aj fyzicky. Zimbabwe a JAR, napriek iným historickým súvislostiam a realite, sú toho osvedčeným scenárom aj príkladom. Je celkom možné, že v rámci urýchlenia „multikultúrneho“ procesu bude Obama obetovaný svojimi vlastnými ľuďmi. Pokiaľ sa atentát uskutoční, či už úspešne, alebo neúspešne, jednoznačne budú vinní Euroameričania, pretože kto ho naozaj uskutočnil sa oficiálne pravdepodobne nedokáže rovnako, ako v prípade Kennedy. Vývoj v EÚ bude mať potom pravdepodobne podobný charakter. Nech už Obama dopadne tak, alebo onak, na fakte, že multikulturalizmus je pre Európanov a ľudí európskeho pôvodu v svojej podstate deštruktívny a smrteľne nebezpečný spoločenský systém, to nič nemení.

V. Multikulturalizmus a multikultúrna výchova Okrem legislatívy a mediálnej podpory je multikultúrna výchova jedným z najdôležitejším nástrojom aplikácie ideológie multikulturalizmu v praxi. Mládež je neskúsená, emotívna a ľahko ovplyvniteľná, preto je v centre záujmu manipulátorov a demagógov. Doteraz bola mládež indokrinovaná takmer výlučne v univerzitnom prostredí, v súčasnosti sa multikultúrna výchova zavádza (plánuje zaviesť) na všetkých školských stupňoch. Principiálne odmietam tento akt z nasledovných dôvodov: multikulturalizmus definujem ako spoločenský systém budovaný (založený) na ideológii kultúrneho komunizmu, ovládaný (riadený) totalitným politickým režimom, ktorého súčasťou je (okrem iného) politická korektnosť, newspeak a hodnotový relativizmus. Tento spoločenský systém sa buduje plazivou formou, teda v opačnom slede ako prebieha budovanie socializmu – prvej fázy komunizmu. Je naplnením vízie Orwelovho 1984, kde vojna je mier, sloboda je otroctvo a nevedomosť je sila. Má charakter dúhovej totalitnej diktatúry, ktorá vzniká syntézou ideí hnedého národného socializmu (nacizmus), červeného internacionálneho socializmu (komunizmus) a ďalších farieb prezentovaných korporatívnym ekonomizmom, islamizmom, kresťanským idealizmom, naivitou, fanatizmom a posadnutosťou užitočných idiotov každého druhu. Sloboda, demokracia, rovnosť občanov pred zákonom, vlastenectva, sociálne stabilná a spravodlivá spoločnosť sú s multikulturalizmom nezlučiteľné.

Multikultúrna výchova vychádza z bazálneho princípu ideológie multikulturalizmu – všetky kultúry sú si rovné a neexistuje žiadne hodnotové kritérium, ktoré by do-kázalo poprieť tento princíp. Výnimkou, ktorá protirečí tomuto princípu, je európska kultúra, civilizácia a Európania, svojim tzv. „supremačizmom“ historicky vinní za nekonečné zločiny spáchané na ostatnom ľudstve, a preto horší ako všetky ostatné kultúry a rasy. Európska kultúra a Európania sú tak podradní voči všetkým ostatným kultúram a rasám, preto ich treba nevyhnutne „prevychovať, prerobiť, alebo eliminovať“. V podstate takto sa vyjadrujú multikultúrni „intelektuáli, vychovávatelia a nepriatelia“ Európanov. V ideológii multikuturalizmu tak evidentne vzniká prvý kardinálny rozpor, pretože táto jej časť je prakticky totožná s nacistickou ideológiou, v ktorej bol židovský „supremačizmus“ hlavným motívom protižidovského konania a dôkazom podradnosti ich kultúry a rasy vo vzťahu ku kultúre a rase „árijskej“, preto bolo protižidovské konanie morálne oprávnené a následne legalizované (Norimberské rasové zákony).

Európsky „supremačizmus“ je hlavným motívom protieurópskeho konania ideológie multikulturalizmu, je dôkazom toho, že len Európania môžu byť rasisti, teda aj dôkazom podradnosti ich kultúry a rasy vo vzťahu k všetkým ostatným kultúram a rasám, preto je protieurópske konanie morálne oprávnené a následne legalizované (Antidiskriminačný zákon a ďalšie Bruselské rasové zákony). Nacistický antisemitizmus a multikulturalistický antieuropanizmus sú tak principiálne rovnaké formy rasizmu k dvom rôznym objektom kultúrnej a rasovej nenávisti – Židom a Európanom, ktorej najvyššou formou bol v minulosti Holokaust Židov a v súčasnosti je to kultúrno-spoločenská a rasová genocída Európanov a ľudí európskeho pôvodu.

Pokiaľ použijeme formuláciu: príslušníci všetkých kultúr, rás, národností, etník, komunít atď. sú si rovní, vzniká druhý kardinálny rozpor ideológie multikulturalizmu, pretože je nutné definovať ako a v čom sú si rovní. Sú si rovní jedine v takej spoločnosti a kultúre, kde platí princíp rovnosti občanov pred zákonom, ktorý jednoznačne definuje ich práva a povinnosti bez ohľadu na rasu, národnosť atď., atď. Prakticky jedinou kultúrou, kde platí princíp rovnosti občanov pred zákonom je európsky kultúrny a civilizačný okruh, v ostatných kultúrnych a civilizačných okruhoch fungujú viac-menej komunitárne právne systémy. Najvyspelejší a najkultúrnejší právny systém tak zatiaľ, napriek všetkým jeho nedostatkom, funguje v najvyspelejšej kultúre, ktorej nositelia, Európania, sú z hľadiska ideológie multikulturalizmu pôvodcom všetkého zla na svete a „vredom na tele ľudstva“, ktorý je treba odstrániť, čo je tretí kardinálny rozpor tejto ideológie. Ideológia multikulturalizmu vychádza z Gramcsiho reformného „kultúrneho marxizmu“, vyžíva sa v „inakosti a rozmanitosti“ najrôznejších menšín a komunít, ktorým priznáva najrôznejšie „ľudské a iné práva“, zavádza systém kvót, pozitívnych diskriminácií, rovností atď., čím mení princíp rovnosti občanov pred zákonom na rovnosť práv komunít, čiže na systém komunitárneho práva.

Tento proces, príkladom ktorého je imigračná, islamistická, homosexuálna, extrémna feministická a genderová agenda je proces regresu, prezentovaný multikulturalistami ako proces progresu. V Británii už funguje prax, že Angličan dostane za bigamiu, či polygamiu tri až sedem rokov basy naostro, zatiaľ čo moslim dostane na každú ženu a deti sociálne dávky. Z hľadiska ideológie multikulturalizmu a komunitárneho systému práva (islamu) však bol jednoznačne zachovaný princíp rovnosti kultúr a ich príslušníkov! Podobné scestnosti sa vo „vyspelých Západných demokraciách“ už ani nedajú spočítať, pričom Slováci a ostatní Stredo – a Východoeurópania tieto scestnosti s nadšením preberajú. Pokiaľ komunitárne právo akceptujeme, tak ho musíme zaviesť dôkladne. Moslim potom nedostane žiadne sociálne dávky na svoje ženy a deti a Rómovia ich nedostanú tak isto. Toto sú najvypuklejšie príklady, problematika je o mnoho zložitejšia, jednoznačne však z nej vyplýva, že multikulturalizmus a rovnosť občanov pred zákonom sú navzájom nezlučiteľné.

Z princípu multikulturalizmu a multikulúrnej výchovy vyplýva, že Slováci a ostatní Európania sa majú (musia) učiť permanentne prehlbovať toleranciu a porozumeniu ku kultúrnym odlišnostiam príslušníkov veľkého počtu imigrantských kultúr, kto-rým majú (musia) byť vďační za prínos k svojmu kultúrnemu obohateniu a rozmanitosti. O tom, akým spôsobom majú (musia) byť vďační, kultúrne obohacovaní, vychovávaní a ako sa majú (musia) správať príslušníci týchto kultúr vo vzťahu ku kultúre našej, európskej a k nám, Európanom, aby sa mohli bez problémov integrovať, multikultúrna výchova mlčí. Inak povedané, multikultúrny systém vyžaduje, aby Európania bez výhrad akceptovali kultúrne odlišnosti a permanentne prehlbovali toleranciu k správaniu príslušníkov iných kultúr nezávisle od toho, či sú tieto kultúry založené na princípe rovnosti občanov pred zákonom, či sú tolerantné, alebo nie, na akom stupni kultúrno-spoločenskej evolúcie sa nachádzajú a ako sa ich príslušníci správajú všeobecne, alebo k Európanom konkrétne.

V opačnom garde ideológia multikulturalizmu to isté nevyžaduje, naopak, pokiaľ Európania otvorene požadujú od príslušníkov iných kultúr, aby rešpektovali pravidlá kultúry a spoločnosti, ktorá ich veľkoryso prijala a adaptovali svoje kultúrne odlišnosti tak, aby ich bolo možné tolerovať, považujú to multikulturalisti a nimi infikovaní príslušníci iných kultúr rovno za rasistický prejav nenávisti, diskrimináciu, netoleranciu, xenofóbiu a ďalšie „izmy a fóbie“ Európanov k „inakosti“ príslušníkov iných kultúr, či subkultúr. Dokonca už len požiadavka Európanov o toleranciu ich vlastnej kultúrnej „inakosti“ a práva žiť na svojom vlastnom území po svojom, je považovaná za rasizmus, diskrimináciu, netoleranciu, xenofóbiu atď. Európanov k „inakosti“ príslušníkov iných kultúr, či subkultúr. Z princípu multikulturalizmu výlučne príslušníci iných kultúr majú právo určovať pravidlá súžitia, pokiaľ toto právo úplne nedosiahnu, dovtedy sú kultúrne, rasovo, sociálne a inými nespočetnými spôsobmi utláčaní, diskriminovaní a vykorisťovaní. O problematike do-siahnutého stupňa kultúrno-spoločenskej evolúcie a kompatibility kultúr sa vážne ani nediskutuje, lebo je v priamom rozpore s bazálnym princípom kultúrneho komunizmu – rovnosťou všetkých kultúr.

Teoreticky je ideológia multikulturalizmu a z nej odvodená multikultúrna výchova nádherná a úžasne príťažlivá cesta k vybudovaniu kultúrneho komunizmu – ďalšieho svetlého zajtrajšku pre všetky kultúry a ich príslušníkov. Táto ideológia však v praxi z vyššie uvedených dôvodov pôsobí na európsku spoločnosť a kultúru takým deštruktívnym a destabilizačným spôsobom, že jej kolaps je nevyhnutný. Každodenná realita Paríža, Malmö, rómskeho Slovenska atď. to jednoznačne potvrdzuje.

Z hľadiska ideológie multikulturalizmu samozrejme za všetko môžu rasistickí, netolerantní, diskriminační, xenofóbni a inými kultúrnymi, či charakterovými neduhmi postihnutí Európania. Prečo je to tak má svoju zvrátenú logiku. V rámci budovania spoločenského systému kultúrneho komunizmu má kultúra Európanov a Európania postavenie buržoázie, čiže varianty triedneho nepriateľa, ktorý „utláča a vykorisťuje“ všetky ostatné kultúry, rasy, etniká, komunity atď., preto stojí z princípu kultúrneho komunizmu v podstate ako kultúrny zločinec a vyvrheľ mimo zákon. Práve z tohto postavenia európskej kultúry a Európanov vyplýva „etika“ konania multikulturalistov, ostatných rás, etník, menšín, komunít a imigrantov (výstižnejšie povedané nájazdníkov, dobyvateľov a kolonistov) z iných kultúrnych okruhov voči nim. Interpretované marxleninským spôsobom: „utláčané a vykorisťované“ menšiny a komunity každého druhu (proletariát) sa môžu úspešne multikultúrne rozvíjať len vtedy, keď bude eliminovaný „utláčateľ a vykorisťovateľ“, čiže európska kultúra a jej nositelia, Európania (buržoázia), len vtedy môže byť dosiahnutá skutočná „rovnosť a spravodlivosť“ v postavení príslušníkov všetkých kultúr, rás, etník, pohlaví, sexuálnych orientácií atď.

„Utláčaní a vykorisťovaní“ musia preto zvrhnúť „utláčateľov a vykorisťovateľov“ aby mohli nastoliť nový, multikultúrny variant diktatúry proletariátu. Multikulturalisti, pokračovatelia „Frankfurtskej školy“ a „Novej ľavice“ vytvorili naozaj brilantný postup vymývania mozgov, aby to Európania a hlavne ich mládež nepostrehli. Multikultúrna revolúcia sa preto uskutočňuje pod heslami slobody, demokracie, rovnosti, ľudských práv, sociálnej spravodlivosti, boja proti rasizmu, diskriminácii, netolerancii, xenofóbii, homofóbi , islamofóbii, extrémizmu a ďalším nekonečným „vinám a neduhom“, z ktorých je obviňovaná exkluzívne európska kultúra, civilizácia a Európania. Také niečo zďaleka neexistovalo ani v dobách najtvrdšej „normalizácie“ po roku 1968. Ostatne, vtedajšia mládež aj bežní občania nemali vymyté mozgy a ich „kultúrny nepriateľ“ boli ZSSR, KSČ a ich komunistická ideológia, ktorej, zatiaľ úspešným pokračovateľom je multikulturalistická ideológia kultúrneho komunizmu.

Hostiteľská väčšinová európska kultúra je v podstate len jedna, čiže v rámci multikultúrnej spoločnosti je relativizačne (nie relatívne) len jednou menšinou z veľkého počtu kultúr, ktorým sa, z hľadiska kultúrneho komunizmu, logicky musí prispôsobiť. Technicky je to však nemožné, napokon by sa museli podriadiť všetci všetkým a všetci by riadili všetkých, čo je dokonalá anarchia a chaos. Z uvedeného vyplýva, že VŹDY musí existovať nejaká dominantná kultúra (v dobách „totality“ to bolo marxleninské učenie). Multikulturalizmus je však len náhradka marx-leninizmu, preto multikulturalisti, aby neporušili otvorene samotný princíp ideológie multikulturalizmu, uzavreli podivnú alianciu s islamom, ktorý postupne získava v Európe dominantné postavenie, islamizuje ju, samozrejme pod humanistickým heslom boja proti islamofóbii. Pokiaľ to Európania nie sú ochotní akceptovať, či už z dôvodov pochopenia podstaty a charakteru multikulturalizmu, alebo len inštinktívne, tak sú, rovnako ako ich kultúra rasistickí, netolerantní, diskriminační, xenofóbni, či postihnutí inými kultúrnymi a charakterovými neduhmi nezávisle na tom, ako sa voči nim správajú príslušníci ostatných kultúr a akej kvality sú ich kultúry. Na tomto paradoxe je založené samotné fungovanie spoločenského systému multikulturalizmu, ktorý je v nerelativizačnej realite obyčajnou brutálnou totalitnou diktatúrou menšín a komunitárneho práva nezávisle od jej krásneho obalu. Bez totalitnej diktatúry je multikulturalizmus absolútne nefunkčný. Kultúry mimo európsky civilizačný okruh multikulturalizmus budovaný na ideológii kultúrneho komunizmu nepoznajú, je mimo dosah ich chápania, preto sa ich príslušníci podľa toho aj správajú; oprávnene pohŕdajú Európanmi, ich kultúrou a civilizáciou, ktorú považujú za úpadkovú a menejcennú. Ako si multikulturalisti predstavujú pokračovanie podivnej aliancie s islamom po nadobudnutí jeho dominantného postavenia v Európe mi nie je jasné.

Vzhľadom na mierumilovnosť a tolerantnosť islamu multikulturalisti pravdepodobne konvertujú a s nadšením zavedú šaríú, ako najväčší výdobytok multikulturalizmu. No nekúp to, ty zadubený, spiatočnícky a rasistický Európan!

Benjamin Kuras napísal: „Politická korektnosť by sa dala najjednoduchšie popísať ako myšlienková tyrania voči normálnej väčšine, fungujúca tak, že predstiera ohľaduplnosť a súcitnú láskavosť voči všetkým možným nenormálnym menšinám, ktoré vníma ako tak či onak znevýhodnené, a musí ich preto zvýhodniť. Tých si do-káže navymýšľať toľko, až z nich urobí privilegovanú väčšinu a z normálnej väčšiny znevýhodnenú menšinu”. K tejto definícii musím doplniť, že sa to týka aj „normálnych“ menšín. Podľa politicky nekorektnej metodiky vyvinutej v USA, v priemernej „multikultúrnej“ krajine západného typu počet príslušníkov utláčaných, diskriminovaných a vykorisťovaných menšín a komunít trojnásobne prevyšuje reálny počet obyvateľstva, čo dokazuje platnosť definície pána Kurasa. Pokiaľ preložíme politickú korektnosť a multikultúrny newspeak do zrozumiteľného jazyka, tak rasizmus, diskriminácia, netolerancia, xenofóbia a iné kultúrne, či charakterové neduhy Európanov, je ich rovnaké konanie a správanie sa ako ne-Európania, alebo aj len nesúhlas a averzia ku konaniu a správaniu sa ne-Európanov voči nim.

Ešte stručnejšie povedané, rasizmus Európanov je aj ich odpor voči rasizmu ne-Európanov. Aby kultúrny komunizmus mohol reálne fungovať, musel byť prijatý aj hodnotový systém postmoderny, ktorým je pluralita a relativizácia hodnôt. Komplexným univerzálnym hodnotovým kritériom postmoderny je negácia všetkého, čo dosiahla európska kultúra a civilizácia na základe akceptácie exkluzivity jej nekonečnej historickej viny za nekonečný „útlak, vykorisťovanie a príkoria“, ktoré spáchala na ostatnom ľudstve. Z tohto dôvodu sú všetky ostatné kultúry a ich príslušníci pre Európanov a ich kultúru „obohacujúce a naplňujúce rozmanitosťou“. Inak povedané, všetko, čo je hodnotné u menšín, ako kultúrna, rasová, národnostná a iná identita, ako aj hrdosť na ňu, je u Európanov opovrhnutia hodný kultúrny imperializmus, rasizmus, nacionalizmus, extrémizmus atď. Európania sú tak povinní obdivovať a prijímať všetko cudzie a pohŕdať a zavrhovať všetko svoje, aby boli schopní „obohacovať sa a napĺňať rozmanitosťou“.

Pokiaľ tak nerobia, páchajú ťažký multikultúrny zločin.

Budovanie systému privilégií, špeciálneho zaobchádzania a ochrany „sociálne a inými nekonečnými spôsobmi utláčaných, diskriminovaných a vykorisťovaných menšín a komunít“ je prakticky najdôležitejšou agendou EÚ. Samozrejme, všetko sa deje na úkor európskych majorít. Multikulturalizmus tak ideologicky len vymenil objekt „útlaku a vykorisťovania“. Zo „starého marxistického proletariátu“, čiže utláčanej a vykorisťovanej väčšiny na čele s jej avantgardou – komunistickou stranou sa stal „utláčateľ a vykorisťovateľ“ „nového multikultúrneho proletariátu“, čiže „utláčaných a vykorisťovaných“ menšín, ktorých z utrpenia môžu vyslobodiť len „avantgardné“ Elity.

Prakticky tak došlo k výmene proletariátu, konečne sa podarilo vymeniť ľud, pričom „ľavicová verchuška“ splynula s Elitou. EÚ tak prakticky pod agendou rovnosti a iných „humanistických“ hesiel buduje paradoxne hierarchický systém podobný feudalizmu, v ktorom majú európske majority postavenie poddaných a minority, na čele s Elitami majú postavenie feudálov. V praxi to v podstate funguje takto: pokiaľ pán zbije poddaného, všetko je v poriadku, je to jeho právo, pokiaľ poddaný zbije pána, spáchal zločin, ktorý musí byť potrestaný. Typickým príkladom týchto praktík je vzťah 16 Gádžov a Rómov. Pokiaľ Rómovia KOLEKTÍVNE tyranizujú Gádžov (ako ukazuje prax, vedie ich k tomu nielen ich kultúrna odlišnosť, ale aj rasová nenávisť ku Gádžom, ktorou ich nainfikovali multikulturalisti – presvedčili Rómov, že rasistickí Gádžovia ich neustále bezdôvodne diskriminujú a ubližujú im len preto, že sú Rómovia a inej farby pleti) a tí k nim potom pociťujú KOLEKTÍVNE averziu, či jednotlivo dokonca nenávisť, tak je to automaticky rasová nenávisť a netolerancia Gádžov ku kultúrnej a rasovej odlišnosti Rómov. Pokiaľ Gádžom stečú nervy a Rómom otvorene kladú odpor, tak je to už rovno rasistický zločin z nenávisti, čiže priamo vzbura proti „multikultúrnym“ Elitám. Samozrejme, bežná realita je oveľa pestrejšia, v populácii bežných poddaných sa nájdu osvietenci, zbojníci aj lumpi nazývaní moderne radikáli, extrémisti, neonacisti, skíni a podobne, principiálne však slúžia menšiny a komunity ako dôležitý nástroj na udržanie „poddaných“ Európanov v poslušnosti a viere v spravodlivosť multikultúrneho spoločenského systému. V systéme multikulturalizmu sa tak dôsledok stáva príčinou, obeť páchateľom a šarlatánstvo vedou. Divide et impera – to je základ politiky multikulturalizmu.

Multikulturalizmus existuje v dvoch formách – ako multikultúrnosť (multikulturalita), čiže daný stav procesu kultúrno-spoločenskej evolúcie a ako spoločenský konštrukt sociálneho inžinierstva založený na ideológii kultúrneho komunizmu. V princípe sa však nejedná o dve formy toho istého javu, ale o dva diametrálne odlišné javy natlačené do jednej formy. Pokiaľ formu rozbijeme (tak som urobil), vzniknú dva samostatné javy a ich formy, ktorými je nutné zaoberať sa samostatne a vzájomne ich porovnávať (tak som urobil). V svojej knihe už požívam multikultúrnosť (multikulturalitu) a multikulturalizmus ako samostatné pojmy pre dva rôzne javy a k tomu aj príslušnú novú terminológiu. V tomto traktáte sa snažím používať súčasnú terminológiu tak, aby nedošlo k väčšiemu zmätku. V rámci postmodernej plurality a relativizácie hodnôt je absencia schopnosti diskriminácie (Rozlišovanie, čiže pojem z informatiky interpretujúci fungovanie živých systémov. Znevýhodnenie a diskriminácia sú dva diametrálne odlišné pojmy a javy) medzi týmito formami multikulturalizmu príčinou multikultúrneho harašenia idealistov, fanatikov z radov užitočných idiotov, zbabelcov a zapredancov v službách mocenských a ekonomických záujmov Elít.

Multikultúrnosť (multikulturalita) je historicky relatívne ľahko pochopiteľná, preto sa zaoberám výlučne rozborom multikulturalizmu, čím reagujem na rasistickú mediálnu a legislatívnu smršť multikulturalistov proti európskej kultúre a Európanom. Keďže som Slovák aj Európan, tak to pokladám aj za útok proti mne a urážku môjho národa, mojej hrdosti a cti, čiže to oprávnene beriem osobne. Za zlomok invektív proti Európanom a ich kultúre sú schopní moslimovia a ich duchovní v mene svojho náboženstva mieru a tolerancie vraždiť (Theo van Gogh) a vydávať fatwy (Salomon Rushdie). Zatiaľ sa Európa natoľko multikultúrne nezbarbarizovala, aby Európania začali používať takéto archaické metódy riešenia vecí hrdosti a cti, hoci to, vzhľadom na situáciu v Európe, začína byť veľmi inšpirujúce. Zatiaľ nie sú multikulturalisti súdení, napriek nimi preukázateľne spáchaným a naďalej permanentne páchaným zločinom na európskej kultúre a na Európanoch. Zatiaľ majú navrch multikulturalisti, ktorí prostredníctvom antidiskriminačného zákona, zákona proti extrémizmu a ďalšími Bruselskými rasovými zákonmi (typu zákonov proti zločinom z nenávisti, predsudkov atď.) eliminujú svojich oponentov rovnako, ako v minulosti nacisti, boľševici, inkvizítori, v súčasnosti aj minulosti džihádisti a ďalší obrancovia a šíritelia „pravej viery“.

Európania majú v súčasnosti prakticky rovnaké postavenie ako Židia za Hitlera, čiže z princípu multikulturalizmu sú vinní za všetko zlo v Európe aj vo svete, a preto podradní všetkým ostatným kultúram a rasám (Tobias Hϋbinette, švédska ľavica EXPO, rok 1996). Ideológia multikulturalizmu je tak paradoxne sama založená na princípe nenávisti k európskej kultúre, civilizácii a Európanom a nielen spĺňa, ale dokonca ďaleko prevyšuje všetky morálne aj legislatívne kritéria, na základe ktorých by ju a jej šíriteľov bolo možné postaviť mimo zákon v zmysle zákona o hanobení rasy, národa, náboženského presvedčenia atď., podpory a propagácie hnutí smerujúcich k potláčaniu ľudských práv a slobôd, zločinu genocídy, ako aj ďalších zločinov.

Ideológia multikulturalizmu je principiálne rovnaká ako nacistická, prispôsobila sa však dobe, prevzala kamufláž neomarxistickej agendy menšinových, ľudských a iných práv, rovnosti atď., takže jej zvrhlosť nie je na prvý pohľad opticky viditeľná ako u priamočiarej ideológi nacistickej. Obidve ideológie sú v svojej podstate ľavicovo-extrémistické, slúžiace korporatívnym elitám, čiže veľkému biznisu, ktorý ostatným obyvateľstvom, rétorikou a legislatívou kto koho a ako utláča, diskriminuje, vykorisťuje a robí príkoria, len manipuluje. Až pochopenie postavenia Židov v nacistickom Nemecku a vtedajšej Európe mi otvorilo oči, až potom som dokázal analyzovať postavenie Európanov v súčasnej multikultúrnej Európe a vo svete. Tak, ako sa všetci Nemci za nacizmu stali so svojim aj bez svojho pričinenia rasistickí antisemiti, zločinci a agresori, rovnako sa v multikultúrnom spoločenskom systéme stali rasistickí antieuropanisti, zločinci a agresori všetci multikulturalisti a so svojim aj bez svojho pričinenia aj všetci príslušníci iných kultúr, rás, národov, etník atď. Výnimku tvorili a tvoria len odporcovia týchto systémov. Multikulturalizmus, ktorý už odmieta veľká väčšina Európanov, je zámerne vulgarizovaná rovnostárska ideológia, funguje ako Prokrustovo lôžko a jej výsledkom budú zákonite len rieky krvi (Enoch Powell, rok 1968) pokiaľ nebude včas zvrhnutá. Boj proti multikulturalizmu, multikulturalistom a návratu do stredovekej doby temna je preto legitímnym národno-oslobodzovacím bojom, reconquistou, národov Európy proti barbarským nájazdníkom, dobyvateľom, kolaborantom a tmárom, teda bojom za skutočnú slobodu, rovnosť a demokraciu. Pre začiatok by stačilo zriadiť európsku variantu ADL (Anti Defamation League).

VI. Nosné detaily problematiky a metodika jej skúmania Pri skúmaní problematiky som sa inšpiroval metodikou exaktných vied, mohol som si to dovoliť, pretože ich nezneužívam na žiadne sociálno-ekonomické experimenty. Skúmal som multikulturalizmus ako pokus, ktorý jeho tvorcom vedome, alebo nevedome nevyšiel a hľadal principiálne príčiny jeho výsledku. Vytvoril som si tak ideologicky a politicky neutrálny priestor, v ktorom absentuje renomovaná, ideologicky a politicky angažovaná konkurencia intelektuálov a filozofov. Sústredil som sa na skúmanie detailov, spojil ich v systém a overoval, či je ho možné úspešne aplikovať všeobecne. Moje závery vznikli skúmaním hlavne týchto nosných detailov: 1. Rasizmus, diskriminácia, netolerancia, xenofóbia, rovnosť, ľudské práva …

2. Menšinová problematika všeobecne

3. Problematika homosexuálnej komunity

4. Rómska problematika

5. Demografia, ekonomika a sociálny systém

6. Arabsko-islamský svet, vzťah Európy a Izraela k nemu a navzájom

7. Vzťahy v a k EÚ

1. Rasizmus, diskriminácia, netolerancia, xenofóbia, rovnosť, ľudské práva …

Rasizmus, diskriminácia, netolerancia, xenofóbia, rovnosť, ľudské práva atď. sú pojmy, ktorými nás masmédiá ohlušujú prakticky denne a sú aj námetom častých odborných aj „odborných“ diskusií; z hľadiska multikulturalizmu predstavujú zatiaľ najzávažnejší spoločenský problém v EÚ, okrem finančnej krízy samozrejme. Ani jeden z uvedených pojmov nie je však jednoznačne definovaný, čo predstavuje značné riziká ich nesprávnej, či bezbrehej interpretácie. Spoločenské vedy a filozofia nie sú jednoducho schopné ich jednoznačných definícií, preto som tento problém riešil interdisciplinárne, teda s pomocou exaktných vied. Najdôležitejší pojem je diskriminácia.

1. Diskriminácia nie je znevýhodnenie, ale rozlišovanie, ktoré je základom fungovania živej hmoty. Nerozlišuje, čiže nediskriminuje len mŕtva hmota. Živočíchy diskriminujú, čiže rozlišujú vonkajšie podnety podľa svojich zmyslov, človek ako mysliaci tvor navyše disponuje hodnotovými kritériami, na základe ktorých podnety rozlíši, identifikuje ich a urobí rozhodnutia dôležité pre jeho život a život spoločnosti. Diskriminuje, čiže rozlišuje pozitívne, negatívne, neutrálne, správne, alebo nesprávne. Aj nulová diskriminácia je preto diskriminácia rovnako, ako aj nula je číslo s nulovou hodnotou. Diskriminácia je matematický postup výpočtu a jeho aplikácií, ktorý je bežne dostupný, len treba využiť znalosti vzdelaných ľudí, ktorí ho poznajú. Pokiaľ hoci-kto tvrdí, že je diskriminovaný, tak len zneužíva súčasné bezbrehé ponímanie tohto pojmu. Toľko veľmi stručne.

2. Rasizmus je rasová diskriminácia, čiže rozlišovanie ľudí podľa farby pleti a ďalších telesných znakov. Tento pojem nie je vlastne správny, jeho kvalitu lepšie interpretuje už takmer zabudnutý pojem Rasializmus. Jedna ľudská rasa neexistuje, existuje ľudský rod v rámci primátov. Rozlišovanie odlišností medzi ľudskými rasami nie je nič zlé, je to rozlišovanie ako ktorékoľvek iné. Ideologicky zaznávaná vedná disciplína, ktorá takéto odlišnosti a rozdiely skúma, ich jednoducho skúma preto, lebo reálne existujú. Skúmanie týchto rozdielov nie je preto prejavom rasizmu. Ako každá veda, tak aj výsledky jej skúmania môžu byť nesprávne interpretované, resp. zneužité. Novodobý rasizmus je potom extrémistický prejav, zneužitie rasializmu.

Z historického hľadiska je rasizmus systém privilégií, výsad a obmedzení, v ktorom hlavným hodnotovým kritériom zaradenia človeka do spoločnosti je farba pleti a ďalšie telesné znaky. Prakticky všetky spoločenské systémy, s výnimkou novodobej demokracie, kde platí princíp rovnosti občanov pred zákonom, boli systémami, založenými na privilégiách, výsadách a obmedzeniach, vyplývajúcich z komunitného právneho systému, zaraďujúceho ľudí do spoločenskej hierarchie podľa toho, do ktorej komunity sa narodili. Je to systém tried, vrstiev, kást a podobne, v rámci ktorých boli vždy určité tenzie. Rasizmus nie je preto v princípe rasová nenávisť, je to systém, v ktorom môže za určitých podmienok rasová nenávisť vzniknúť. Môže ju spustiť nenávistná rasistická teória, pocity ukrivdenia, alebo čokoľvek iné. Rasizmus teda nie je rasová teória tvrdiaca, že rasy existujú a navzájom sa od seba líšia, ale na rozdiel od súčasnosti, aj popieranie tohto faktu. Toľko veľmi stručne.

3. Tolerancia nie je znášanlivosť, ale medza, limit znášanlivosti od spoločensky uznaného priemeru, po prekročení ktorej je neakceptované, alebo trpené konanie daného jednotlivca, či kolektívu vnímané spoločnosťou už ako spoločensky neúnosné, preto zákonom postihované a zmena konania zákonom vynucovaná. To isté platí aj v prípade, že jednotlivci, či kolektívy nie sú schopní znášať ani spoločensky uznaný priemer, teda v opačnom garde. Toľko veľmi stručne.

4. Xenofóbia, ako každá fóbia, je iracionálny strach a obavy z cudzincov a z všetkého, čo prinášajú. Nie je to teda racionálny strach a obavy z cudzincov, o ktorých vieme čo sú zač a čo prinášajú. Právny postih, na rozdiel od súčasnosti, by mal byť prípustný len v prípade protiprávneho konania na základe neoprávnenej xenofóbie. Je protiprávne trestať niekoho za to, že niekoho nemá rád, preto ho neprijme do zamestnania a podobne, čo umožňuje antidiskriminačný zákon. Xenofóbia sa nemá pliesť s opatrnosťou. Toľko veľmi stručne.

5. Rovnosť, ľudské práva atď. sú v súčasnosti interpretované buď vulgárne, alebo zastaralo. Napr. vzhľadom na rozdielne chápanie ľudských práv a demokracie v rôznych kultúrach, nie je možné ich rozšíriť univerzálne a sami nie sú univerzálne.

Problematika si zaslúži viac pozornosti a podrobnejší rozbor, usúdil som však, že pre dané účely je tento rozsah postačujúci. Toľko veľmi stručne.

2. Menšinová problematika všeobecne

Menšinovej problematike nie je možné rozumieť, pokiaľ nepochopíme, že menšina a komunita nie je to isté.

1. Národ, národnostné, etnické a iné menšiny v štáte sú definované vizuálnymi znakmi (rasa, stavba tela apod.), akustickými znakmi (jazyk), kultúrou a príbuzenskými znakmi ľudí, ktorí pociťujú v rámci nich rodovú, či inú kolektívnu súdržnosť. Súčet počtu príslušníkov národnostných a iných menšín a štátotvorného národa, či národov v štáte je rovnaký, ako celkový počet jeho obyvateľov.

2. Komunita je definovaná:

a. pohlavím a vekom skupín jedincov, ktoré stanovuje príroda – muž, žena, dieťa, mládenec, dievčina, starec a starena…, pričom súčet počtu príslušníkov týchto komunít v štáte je rovnaký, ako celkový počet jeho obyvateľov.

b. vierovyznaním, pričom počet príslušníkov jednotlivých vierovyznaní, či ateistov v štáte je rovnaký ako celkový počet jeho obyvateľov, pokiaľ sa príslušnosť k vierovyznaniu nestane národnosťou ako moslimovia v Bosne.

c. skupinou osôb, ktorých spájajú spoločné záujmy a ciele sociálne, zdravotné a iné spoločné znaky nezávisle na tom, kam prináležia podľa bodu 1., 2. a. a 2.b., pričom súčet počtu príslušníkov komunít v štáte je daný počtom kritérií pre komunity.

Počet príslušníkov komunít kombinatoricky prevyšuje celkový počet jeho obyvateľov.

Po takomto definovaní menšín a komunít môže začať vedecké skúmanie problematiky, ktorá je v postmodernej „multikultúrnej“ spoločnosti na prioritnom stupni záujmu. Robí to však spôsobom typickým pre relativizmus, čiže v rámci „presadzovania rovnosti“ nerozoznáva rozdiely medzi bodom 1. a 2., preto z toho vzniká dokonalý chaos. Výpočty podľa metodiky vyvinutej v USA ukazujú, že len počet príslušníkov „utláčaných“ menšín a komunít v priemernom „multikultúrnom“ štáte trojnásobne prevyšuje skutočný počet jeho obyvateľov. Z toho vyplýva, že budovanie „multikultúrnej“ spoločnosti je v priamom rozpore s fungovaním a existenciou štátu. Politik, ktorý je zodpovedný za „multikultúrnu“, menšinovú a ľudskoprávnu politiku tak nevyhnutne pácha intelektuálnu samovraždu. Vychádzam zo Základnej definície: V právnom štáte, založenom na slobode, demokracii a rovnosti občanov pred zákonom sú zohľadňované všetky oprávnené záujmy a prirodzené práva národnostných menšín a komunít, ako aj solidarita k príslušníkom hendikepovaných komunít. Pokiaľ existujú práva, musia existovať aj povinnosti: nie však tak, že jedni majú hlavne práva a druhí hlavne povinnosti.

3. Problematika homosexuálnej komunity

Homosexualita je sexuálna anomália a pokiaľ sa prevádza medzi dospelými jedincami, tak má byť posudzovaná ako ktorákoľvek iná zdravotná anomália, či už vrodená, alebo získaná. Homosexualita si nezasluhuje odsúdenie, ale ohľad, ktorý sa v primerane tolerantnej spoločnosti prejavuje tým, že pokiaľ sa homosexualita neprejaví v pedofilnej verzii, tak majú homosexuáli právo priznať otvorene svoju sexuálnu orientáciu a zastávať v spoločnosti akékoľvek postavenie, zodpovedajúce ich schopnostiam, vrátane pedagogickej činnosti u detí. Je vcelku pochopiteľné, že si homosexuáli želajú poistiť svoj status v spoločnosti aj právne, čo stelesňuje ich úsilie získať právo na registrované partnerstvá, založené na sexe a citoch, nie však na reprodukcii populácie.

Tu vzniká prvý problém, pretože rovnaké právo na registrované partnerstvá majú potom aj ďalšie komunity. Pokiaľ by homosexuáli neprekročili medze tolerancie tolerantnej spoločnosti, bolo by všetko v poriadku a problematika sa mohla zmysluplne a definitívne uzavrieť. Homosexuáli a ich neomarxistickí postmoderní lobbysti však tieto medze nehorázne prekročili a sami sa stali netolerantnou a agresívnou komunitou, vydávajúcu svoju sexuálnu orientáciu za alternatívny spôsob života, ktorý vehementne propagujú na svojich extravagantných Gay (Queer)-parádach. Dokonca dosiahli už aj to, že sa ich „alternatívny spôsob života“ propaguje aj u sexuálne a emocionálne nezrelých deťoch nielen v masmédiách, ale dokonca aj na školách. Averzia a odpor proti týmto zvrhlostiam je už v mnohých krajinách EÚ kvalifikovaná dokonca ako trestný čin homofóbie, čiže ako zločin z nenávisti k homosexuálom. Karta sa oproti minulosti obrátila: ešte nedávno bola homosexualita zločinom a psychickou poruchou, v súčasnej postmodernej relativizačnej spoločnosti sa pomaly, ale isto stáva anachronizmom, zločinom a psychickou poruchou heterosexuálna rodina, manželstvo a rodenie bielych detí.

Prečo sa potom čudujeme, že Európania majú taký demografický prepad? Pre kontinuitu vývoja spoločnosti sú homosexuálne partnerstvá rovnako bezcenné, ako bezdetné heterosexuálne manželstvá, ktoré však majú jedno podstatné pozitívum: môžu adoptovať deti, ktorým sú schopní zabezpečiť výchovu prospešnú pre celú spoločnosť. Homosexuáli to nedokážu, môžu síce zabezpečiť adoptovaným deťom blahobyt a „lásku“ ako boháči svojim zvieracím miláčikom, ale vychovať z detí môžu len sexuálne a emocionálne nevyrovnaných kriplov. Budem interpretovať slová jedného zo zakladateľov holandského hnutia za „ľudské práva“ homosexuálov. Netajil sa tým, že homosexuáli chcú dosiahnuť status heterosexuálnej rodiny, manželstva a všetky požitky z tohto statusu vyplývajúce. Nemajú podstate záujem o adopciu detí, podľa jeho slov je ľudstvo aj tak premnožené.

Dosiahnutie práva na adopciu detí považuje len za spôsob, ako status heterosexuálnej rodiny formou manželstva dosiahnuť, čo však, paradoxne nie je možné bez dezintegrácie heterosexuálnej rodiny, manželstva, jeho statusu a funkcii v kontinuite vývoja spoločnosti. Univerzálny princíp neomarxistickej postmoderny sa aj tu naplno a negatívne prejavuje. Demografia je preto kruté, ale spravodlivé hodnotové kritérium. Čiže status, požitky a sex, či už s citom, alebo bez neho, sú pre homosexuálov v podstate jediným hodnotovým kritériom, do ktorého im vôbec nezapadá obetovanie sa pre deti a spoločnosť, čiže náklady na vytvorenie skutočných hodnôt.

Politikov, ktorí túto zvrhlosť podporujú a dokonca zákonom legalizujú možno obviniť zo spáchania týchto trestných činov: z porušenia princípu rovnosti občanov pred zákonom, z legalizácie negatívnej diskriminácie statusu rodiny a manželstva a pozitívnej diskriminácie homosexuálneho manželstva, z legalizácie ekonomického podvodu, z porušenia práva dieťaťa na heterosexuálnu výchovu, z navádzania detí na homosexuálne správanie pred ich sexuálnou a emocionálnou zrelosťou, čiže z ich psychického týrania a zneužívania, ako aj z legalizácie genocídy spoločnosti. Keby fungoval právny štát a nebol by legalizovaný antidiskriminačný zákon a systém zákonov s ním súvisiace, čiže Bruselské rasové zákony, za toto všetko by mohli byť títo politici za normálnych okolností stíhaní a mohli by si vyslúžiť aj peknú paletu trestov.

Bruselské rasové zákony spolu s ich tvorcami preto musia skončia tak, ako Norimberské rasové zákony a ich tvorcovia.

4. Rómska problematika

Mal som odvahu podstúpiť riziká potenciálneho obvinenia z rôznych módnych nezmyslov, preto som pokusne urobil virtuálnu substitúciu. Gádžom som prišil žlté Dávidove hviezdy a urobil som porovnanie vzájomného správania a postavenia s Rómami. Výsledok zodpovedal dôvodu substitúcie. V situácii zbavenej zabehnutých stereotypov mi vyšlo, že postavenie Gádžov sa reálne podobá postaveniu Židov a postavenie Rómov sa reálne podobá postaveniu Nemcov v inkriminovanej ére. Toto si Gádžovia intuitívne uvedomujú, ale racionálne si to nevedia vysvetliť. To ich doslova irituje, pretože nedokážu pochopiť, že v „multikultúrnej“ spoločnosti sú príkoria, ktoré údajne páchajú na Rómoch v skutočnosti príkoria, ktoré páchajú Rómovia na nich.

Hodnotový systém postmodernej „multikultúrnej“ spoločnosti je jednoducho nastavený tak, že čím je kultúrna úroveň menšiny, komunity atď. zaostalejšia, či nekompatibilnejšie a jej príslušníci agresívnejší, netolerantnejší, či rasistickí, tým väčšiu ochranu, privilégiá a špeciálne zaobchádzanie požívajú. Od majoritnej spoločnosti sa zase vyžaduje, aby sa jej „tolerancia prehlbovala“ úmerne stupňu agresivity, netolerancie a rasizmu menšín, či komunít a prejavovala dokonalý apeasment vo vzťahu k nim. Pokiaľ to tak jej príslušníci nerobia a otvorene rebelujú, alebo dokonca len prejavia averziu k týmto menšinám, či komunitám a nespokojnosť so svojim otrockým postavením, sú paradoxne obviňovaní zo zločinov, ktoré sú v skutočnosti páchané na nich. Aj sociálny systém multikultúrnej spoločnosti je nastavený tak, aby bol „spravodlivý a rovný“ pre všetkých, v skutočnosti však vytvára podmienky výhodné prevažne pre menšiny, či komunity so zaostalejšou, alebo inou kultúrnou úrovňou ako má majoritná spoločnosť. Na Slovensku sa to zatiaľ prejavuje v podstate len u Rómov, preto je rómska problematika v centre záujmu menšinovej politiky.

Rozoberiem realitu aká je a nie ako sa javí, či oficiálne prezentuje. Kultúrno-spoločenská úroveň rómskej menšiny ako celku je podstatne zaostalejšia ako majoritná, čo je jednoducho fakt a spôsob ich integrácie do majoritnej spoločnosti a pracovného zaradenia v intenciách ideológie „multikultúrneho“ komunizmu spadá zase skôr do žánru sci-fi a nie reálnej politiky. Zahmlievania typu: veď všetci nie sú takí zaostalí, sú v kontexte riešenia problematiky ako celku zavádzajúce a nepodstatné. 80 až 90 % Rómov žije na sociálnych dávkach a prídavkoch na deti, pričom môžeme pozorovať očividný fakt, že sa na rozdiel od majoritnej spoločnosti úspešne, takmer geometricky rozmnožujú.

Dôvod je jednoduchý. V každej zaostalejšej, či primitívnejšej spoločnosti je počet detí neplánovaný a koľko detí sa dožije dospelého veku je závislý na zdroji potravy, kvalite zdravotnej starostlivosti a bývaní. Napriek tomu, že väčšina Rómov žije v chatrčiach, či zdevastovaných bytoch, majú najstabilnejšie sociálne a kultúrno-spoločenské podmienky, čo sa prejavuje v ich demografickej a geografickej expanzii. V rámci „sociálne spravodlivej spoločnosti“ prosperujú aj bez toho, aby sa snažili vzdelávať a pracovať, pričom rodenie detí je v podstate zdrojom ich príjmov a potešenia zároveň. Z tohto však zároveň vyplýva, že majoritná spoločnosť neprosperuje a vykazuje demografický prepad paradoxne v dôsledku toho, že majú nestabilné sociálne a kultúrno-spoločenské podmienky. Pozitívny demografický vývoj bol v evolúcii ľudstva vždy kritériom bohatstva danej spoločnosti. Vyspelá a bohatá rozvinutá majoritná spoločnosť je tak paradoxne chudobná a chudobní nerozvinutí Rómovia sú paradoxne bohatí. Pokiaľ pochopíme mentalitu „Detí vetra“, tak nám talianske „jesť a spať, tancovať a spievať“ dáva jednoznačný výsledok. Opätovne musím odmietnuť zahmlievania typu: veď nie sú všetci takí a rómska kultúra je výnimočná a osobitná ako zavádzajúce a nepodstatné pri riešení problematiky.

Samozrejme, že Rómovia nie sú slepí a závidia Gádžom ich životný štandard, závisť je prirodzená ľudská vlastnosť. Lenže Rómovia obviňujú zo svojho postavenia Gádžov, čiže majoritnú spoločnosť ako celok, nie seba a svoju zaostalú kultúru, ktorá im prakticky neumožňuje, aby sa pozdvihli na vyššiu úroveň. Rôzne „ľudskoprávne a protirasistické“ mimovládne organizácie (MVO) dokázali zmanipulovať Rómov tak, že vyvolali u nich všeobecnú nenávisť k Gádžom a majoritnej spoločnosti ako celku, ktorú do 22 roku 1989 v podstate vôbec nepociťovali. Gádžov, čiže príslušníkov majoritnej spoločnosti prirodzene irituje, že zo svojich daní živí menšinu, ktorá demograficky aj geograficky expanduje a sama nevytvára prakticky žiadne hodnoty. Gážovia, rovnako ako Rómovia, nie sú slepí, vidia čo sa deje, ale tomu nerozumejú. Rómovia sú schopní do týždňa premrhať akékoľvek množstvo finančných prostriedkov, cítia sa vtedy ako králi a pohŕdajú lopotiacimi sa Gádžmi, ktorí plánujú použitie svojich finančných prostriedkov a „nevedia užívať života“. Citujem samozrejme výrok konkrétneho Róma. Potom tri týždne žijú biedne a berú si od Gádžov rôznym spôsobom to, čo potrebujú k prežitiu do ďalšieho termínu sociálnych dávok a dokonca to považujú za svoje prirodzené „právo“, vzhľadom na svoju kultúrnu odlišnosť. A rôzne „ľudskoprávne protirasistické“ MVO ich v tom ešte aj utvrdzujú, podľa nich musia byť Gádžovia, čiže majoritná spoločnosť tolerantná k ich kultúrno-spoločenskej odlišnosti. Že ide v princípe o toleranciu netolerancie, to ich nezaujíma, veď ide o „práva“ menšiny a sociálne „znevýhodnenej“ komunity.

Rómovia ako celok, čiže ako etnická menšina, sa tak reálne správajú agresívne, netolerantne a rasisticky ku Gádžom a majoritnej spoločnosti ako celku. Averzia majoritnej spoločnosti k Rómom je v tomto kontexte prirodzená a samozrejme na to doplácajú Rómovia, ktorí sa dokázali integrovať do majoritnej spoločnosti. Nie je to však len dôsledkom „predsudkov“ majoritnej spoločnosti, ale odrazom reality. Samozrejme, že existujú rasisti aj v radoch Gádžov, ich rastúci počet je priamo úmerný stupňu kriminalizácie prirodzenej averzii Gádžov a majoritnej spoločnosti ako celku k rómskej menšine na úroveň rasizmu, diskriminácie a netolerancii k Rómom, napriek tomu, že takýto vzťah vznikol na základe rómskej agresivity, netolerancie a rasizmu. Pokiaľ to aplikujeme matematickým spôsobom, tak väčšina Rómov sú rasisti a v obrátenom pomere sú rasisti Gádžovia. To je ale prekvapenie pre rôznych „bojovníkov proti rasizmu“. Postmoderná „multikultúrna“ spoločnosť jednoducho funguje na princípe popierania reality. Pokiaľ eliminujeme politickú korektnosť, newspeak a bludy o rasizme, diskriminácii a netolerancii, skrátka „multikultúrne“ ponímanie spoločnosti, dostaneme sa na štartovaciu čiaru, od ktorej môžeme začať robiť zmysluplné kroky pri riešení rómskej problematiky. „Multikultúrne“ riešenia nevyhnutne stroskotajú a zákonite povedú k vyhroteniu situácie.

5. Demografia, ekonomika a sociálny systém

Tento bod som neuviedol hneď po rómskej problematike náhodou. Vývoj svetovej populácie po jednotlivých kontinentoch v tabuľke jednoznačne ukazuje, že najviac prosperuje spoločnosť v Afrike a najmenej v Európe. V tabuľke nie je navyše zohľadnený podiel imigrantov a ich potomkov na európskej populácii. Musím preto zdôrazniť, že pozitívny demografický vývoj v evolúcii ľudstva bol vždy kritériom bohatstva danej spoločnosti. Vyspelý a bohatý rozvinutý svet je tak paradoxne chudobný a chudobný nerozvinutý svet je paradoxne bohatý, pretože má to, čo vyspelý svet stráca: budúcnosť. Boj proti chudobe a za bohatšiu budúcnosť v rozvojovom svete je tak bojom za chudobu v rozvinutom svete a proti jeho budúcnosti, čo je ďalší postmoderný „multikultúrny“ paradox. Čím väčšia je rozvojová pomoc rozvojovým krajinám, tým rýchlejší je ich demografický rast a tým viac sa zvyšuje počet najchudobnejších a hladujúcich, čo je ďalší paradox. Takýchto paradoxov je veľký počet, preto ich zhrniem konštatovaním: majú pôvod v ekonomike a kultúrnej vyspelosti danej spoločnosti. Je dokázané, že počet obyvateľov daného teritória je obmedzený zdrojmi obživy a ekonomickej efektivite ich využívania. Pri extenzívnom hospodárení na danom teritóriu rast počtu jeho obyvateľov dosiahne kritickú medzu, ktorá vyvolá nasledovné dopady:

1. Pokiaľ má populácia možnosť, tak expanduje do ďalších teritórií, pokiaľ nie, tak ju zasiahne hladomor, ktorý ju oslabí, počet obyvateľov sa radikálne zníži, potom sa stabilizuje a proces sa znovu opakuje.

2. Populácia začne zvyšovať produktivitu práce a efektivitu využívania zdrojov, čo umožní prekonať riziká z bodu 1.

3. Aj proces v bode 2. nie je taktiež nekonečný, pokiaľ dosiahne populácia kritickú medzu, musí prehodnotiť svoje kultúrno-spoločenské návyky a obmedziť svoju demografickú expanziu.

Do roku 1950 bol rast svetovej populácie v súlade s bodom 2., potom nastal zlom, po ktorom sa demografická krivka začala podobať hokejke, oproti ktorej je otepľovanie planéty bezvýznamný proces. Dôvod je jednoduchý. Výdobytky európskej kultúry a civilizácie, jej technika, medicína a humanitárna pomoc boli sprístupnené ekonomicky, technicky a kultúrne zaostalým populáciám, ktoré sa ešte nevymanili z evolučne fázy bodu 1. Chudobu a hlad v takýchto krajinách nespôsobili teda európski kolonizátori ich vykorisťovaním, ale paradoxne sprístupnením časti výdobytkov svojej kultúry a civilizácie a humanitárnou pomocou. Rast populácie, hlavne afrických krajín, je v protiklade s ich ekonomickým vývojom. Pokiaľ sa ekonomika takýchto krajín dynamicky rozvíja, jej úspechy sa týkajú len relatívne malej časti populácie, pretože demografická explózia znemožňuje celoplošný prospech. Aby dosiahli rozvojové a najmä africké krajiny aspoň približnú úroveň krajín rozvinutých, potrebovali by zdroje troch planét typu Zem. Vyspelé krajiny, so stále znižujúcim sa podielom na celkovej populácii planéty už jednoducho rozvojové krajiny v blízkej budúcnosti neutiahnu.

Sťahovanie národov bolo v minulosti celkom bežné, či už bolo spôsobené klimatickými zmenami, alebo lokálnym premnožením populácie. Bolo to však v dobách, keď Zem bola relatívne „prázdna“. V dôsledku sťahovania národov však zaniklo viacero vyspelých civilizácií, vrátane Ríma. Súčasné premnoženie rozvojových krajín už pociťuje Európa v masívnom prílive imigrantov. Globálny dopad tohto premnoženia v prípade globálnych klimatických zmien a následná migrácia obyvateľstva už nebude katastrofa, ale kataklizma. Vcelku kuriózne môžeme potom vnímať ohlušujúcu kampaň ekologistov a enviromentalistov proti skleníkovým plynom a obvinenia vyspelých krajín zo zodpovednosti za nastávajúce klimatické zmeny.

Iste, človek ku klimatickým zmenám určite prispieva, ale jeho podiel sa nehorázne preceňuje hlavne preto, lebo priemyselnú revolúciu začal biely človek a dopad bude znášať hlavne ne-biely človek. Skleníkové plyny však produkujú v súčasnosti všetci. Populačný boom po druhej svetovej vojne vo vyspelých krajinách vyvolal diskusie o potrebe regulovať rast jej populácie, čo sa aj podarilo. Demografickú explóziu v rozvojových krajinách prevádza ohlušujúce ticho, pretože sú to ne-bieli ľudia a akákoľvek diskusia o nevyhnutnosti regulácie ich pôrodnosti by znamenala porušenie ich reprodukčných ľudských práv, rasizmus, diskrimináciu, netoleranciu, či dokonca obvinenia z plánovania genocídy. To už znie značne paranoicky, ale o tom sú diskusie v OSN a na rôznych konferenciách, taká je agenda rôznych MVO. Aj tu platí univerzálny princíp neomarxistickej postmoderny: šarlatánstvo sa stáva vedou, resp. ju zneužíva.

Demografický prepad európskej populácie je nielen relatívny, ale aj absolútny a je zdanlivo v rozpore aj s bodom 3, pretože stále nedošlo k vyčerpaniu zdrojov a efektivita ekonomiky sa stále zvyšuje. Zmena však nastala v kultúrno-spoločenských návykov a sociálnej oblasti. Neomarxistická postmoderna v kombinácii s multikulturalizmom stvorila kultúru smrti, ktorá je pre európsku spoločnosť doslova vražedná a tej zodpovedá aj sociálny systém. Potomstvo zabezpečuje kontinuitu vývoja spoločnosti a charakter jej kultúry a civilizácie. Výmena obyvateľstva, či už úplná, alebo len čiastočná, charakter spoločnosti adekvátne mení. Európania jednoducho zatratili medzigeneračnú kontinuitu a závislosť sociálneho zabezpečenia v starobe priamo na svojich potomkoch. Mať potomstvo je na jednej strane prirodzený pud a ekonomická nevyhnutnosť na strane druhej. Pokiaľ však sociálny systém túto nevyhnutnosť a závislosť eliminuje, zvíťazí egoizmus a potomstvo sa zdanlivo stáva zbytočnou ekonoickou záťažou.

Demografický prepad je na svete a na dôchodcov bude musieť v budúcnosti pracovať stále menší počet aktívnych ľudí. Taká je štatistika aj ekonomika. Zvyšovaním produktivity práce sa dá negatívny dopad tohto trendu eliminovať, ale nie do nekonečna. Druhý pilier dôchodkového sporenia je dôkazom toho, že si to ekonómovia aj politici uvedomujú. Spôsob, akým tento pilier konštruujú poukazuje na fakt, že im akosi uniká zákon zachovania hmoty a energie, že úspory vo forme pekných papierikov aj majetku sa nevyhnutne stanú bezcennými, pokiaľ bude v budúcnosti stále menej aktívnych ľudí, ktorí sú nevyhnutní na udržanie ich hodnoty. Ekonomicky sú tak trestaní tí ľudia, ktorí potomstvo majú, pretože náklady na ich výchovu ani zďaleka nie sú kryté formou príspevkov a úľav od štátu. Lenže potomkovia konkrétnych rodičov nepracujú len na nich, ale aj na dôchodcov, ktorí potomstvo nemali.

Tí sú potom príživníci nezávisle na tom, či si sporili, alebo nesporili. Je to triviálny výpočet, preto nechápem, že nebol ešte nikde zohľadnený. Možno je zatiaľ politicky neúnosný; napriek tomu ho budem prezentovať.Prvý pilier bol plošný pre 100% daňovníkov a začal trpieť na dýchavičnosť po tom, ako začali daňovníci ubúdať. Druhý pilier sa oddelil od neho preto, aby si na časť dôchodku sporili daňovníci sami prostredníctvom súkromných DSS. Chilský profesor ekonómie, ktorý tento systém vymyslel bol zrejme technokrat, ktorému evidentne unikol ľudský rozmer problému. Napriek tomu našiel stúpencov aj na Slovensku.

O tom, že má tento systém veľké nedostatky svedčia turbulencie, ktoré sa stále objavujú na slovenskej politickej scéne. Môj návrh systému dôchodkového sporenia označujem ako z núdze cnosť. Pôvodných 100% navrhujem rozdeliť na tri časti. 1. Prvý pilier priebežný 2. Druhý pilier štátna DSS 3. Druhý pilier súkromná DSS. Percentuálne pomery sú v rámci princípu nepodstatné. Najdôležitejší je Druhý pilier štátna DSS. Daňovníci by boli povinní do nej odvádzať finančné prostriedky, ale čerpanie po odchode do dôchodku by záviselo od počtu vychovaných detí povedzme: 30% jedno dieťa, 60% dve deti a 100% tri deti. Finančné prostriedky z tohto piliera by boli dediteľné potomkami. Daňovníci by tiež mali právo presunúť svoj podiel zo sporenia v súkromných DSS na štátnu DSS. Aký by mal tento systém účinok? Obnovila by sa priama medzigeneračná kontinuita medzi rodičmi a deťmi na jednej strane aspoň principiálne, a pretože egoizmus ľudí dosiahol už značné rozmery, nemali by, aspoň spočiatku všetci daňovníci tri deti, čo by na druhej strane znamenalo získanie finančných rezerv, o ktorých slovenský premiér hovorí, že už nikde nie sú. Samotná pôrodnosť by sa pravdepodobne citeľne zvýšila. Nezodpovedných rodičov, ktorí rodia deti pre rodenie a sociálne dávky tento systém postihuje.

6. Arabsko-islamský svet, vzťah Európy a Izraela k nemu a navzájom

Uviedol som, že medzikultúrny aj medzináboženský dialóg je len sprievodný fenomén procesu postupnej islamizácie Európy a tematicky súčasťou mojej tézy. Kto sa nepozerá na problém optikou multikulturalizmu, ktorá orwelovsky popiera realitu, vidí, že islamizácia Európy je fakt a nie extrémistický názor. V postmodernej „multikultúrnej“ a postkresťanskej EÚ je islam, na rozdiel od kresťanstva, vysoko rešpektované vierovyznanie, ktoré nie je možné kritizovať bez rizika obvinenia z islamofóbie. Naopak, kritika a hanobenie kresťanského vierovyznania, ostatných atribútov európskej kultúry, civilizácie, antieurópanstvo a antibelošstvo je fundamentom ideológie multikulturalizmu. Má to svoju logiku, multikulturalizmus formálne deklaruje slobodu, rovnosť, bratstvo a demokraciu, v skutočnosti tieto hodnoty popiera. Islam je moslimami a multikulturalistami prezentované ako náboženstvo mieru, pričom celá jeho história a princípy svedčia o opaku. Ako svojho času nacizmus a komunizmus, tak v súčasnosti multikulturalizmus prejavuje značnú inklináciu k islamu, ktorá môže prameniť len z podobnosti charakteru ich hodnôt. Viacerí prominenti týchto totalít, dokonca aj neomarxistickí ateisti prejavili k islamu také sympatie, že naň konvertovali.

Islam je zároveň ideológiou aj vierovyznaním, v ktorom nie je európska forma sekularizácie možná, je priamym Alahovým zvestovaním prorokovi Mohamedovi, preto ho nie je možné reformovať bez toho, aby nepoprel sám seba. Neexistuje preto a ne-môže existovať nič také, ako európsky islam. Pokiaľ pochopíme podstatu islamu a budeme vedieť primerane uvažovať ako moslimovia, tak musíme uznať, že islam vedie zo svojho princípu výlučne len obranné vojny a moslimovia sa vždy len bránia agresii a útlaku. Vysvetlenie, prečo to tak funguje je relatívne jednoduché. Islam vidí svoje poslanie v postupnom rozvíjaní troch fáz: dar-al-suhl sú územia, ktoré ešte islam nedobyl, dar-al-harb sú územia v priebehu dobývania a dar-al-islam sú územia, v ktorých islam dosiahol podrobenie neveriacich. Každý rok je publikovaná v Egypte islamská ročenka. Posledná edícia pomenúva Francúzsko, Belgicko a Veľkú Britániu (naozaj neviem, čo je na nej ešte veľkého) ako územia vo fáze dar-al-harb. Moslimovia šíria islam srdcom, ústami, rukami a mečom podľa toho, ako sa cítia byť silní.

Schéma je nasledovná: Pokiaľ sa moslimovia cítia už dostatočne silní, ponúknu ne-moslimským krajinám a ne-moslimom, aby vstúpili do „domu mieru – dar-al-islam “, čo znamená, že tieto krajiny a jej obyvatelia buď dobrovoľne konvertujú na islam, alebo sa mu dobrovoľne podriadia. Pokiaľ to neurobia, tak urazili Al aha, proroka Mohameda, odmietli ponúkaný mier, čím vyhlásili vojnu islamu a moslimom, ktorí sú samozrejme povinní brániť sa, čiže musia vyhlásiť džihád proti agresorom a utláčateľom, ktorí sa vlastnou vinou ocitli v „dome vojny – dar-al-harb“. Je to podobné výpalníctvu, vlastne naopak. Toto je súčasná situácia, preto moslimovia obviňujú Západ, že ich chce zničiť a vedie proti nim križiacku vojnu, oni naopak chcú mier, samozrejme vo svojom vlastnom podaní. Moslimovia v Európe sú tak logicky utláčaní dovtedy, kým nebude Európa úplne islamizovaná, alebo sa Európania nepodriadia islamu. Tento proces prebieha v troch fázach:

1. islam tolerovaný

2. islam akceptovaný

3. islam dominantný.

V súčasnosti sa Západná Európa nachádza na konci druhej fázy. Medzikultúrny a medzináboženský dialóg je tak reálne pre islam a moslimov prakticky len spôsob, ako najefektívnejšie islamizovať, resp. podriadiť si Európu a Európanov bez toho, aby museli vyvolať otvorený ozbrojený konflikt. Používajú sofistikovanejšiu metódu: terorizmus, ktorý tzv. „umiernení“ imámovia verbálne formálne odsudzujú, ale v rámci svojej komunity otvorene podporujú. Postmoderní neomarxistickí „intelektuáli“ a vedci pri tom asistujú ako kolaboranti a užitoční idioti v službách moslimov. Nezaujatý vedec skúma danú problematiku najskôr neutrálne, až po zistení príčinných súvislostí a ich následkov navrhne spôsob(y) jej riešenia. Postmoderní neomarxistickí vedci skúmajú danú problematiku tak, aby obhájili vopred stanovené riešenie, preto stierajú rozdiely medzi príčinnými súvislosťami a následkami, alebo ich zamieňajú.

Výrazne sa to prejavuje u európskych Arabistov, ktorí sú väčšinou fascinovaní islamom, hlavne mýtmi z obdobia jeho Zlatého veku a al-Andaluz tak, že reálna výpovedná hodnota ich výskumu je hodna týchto mýtov. Islam, nacizmus, komunizmus a multikulturalizmus majú veľa spoločného, preto budem citovať jednu vetu z knihy „Troje svedectvá“, týkajúcej sa hrôz druhej svetovej vojny: „Nemci nás pomaly, pomaličky zvykali na to, že nie sme ľudia. To bolo geniálne vymyslené. Orwelovský multikulturalizmus je toho smutne zdatným nasledovníkom“. Rozmach islamu v orwelovskom multikulturalizme slúži ako baranidlo, Trójsky kôň pri deštrukcii európskej spoločnosti a je predzvesťou prechodu k totalitnej diktatúre. Týmto som si istý, nie som si však istý, či si elity EÚ v rámci Euro-arabského dialógu uvedomujú, že islam je zlý sluha, ale ešte horší pán.

Perspektíva Európy a Izraela je v podstate rovnaká a pokiaľ si to obe strany neuvedomia a nepodniknú spoločné kroky, tak obidvaja nebudú mať okrem islamskej, žiadnu perspektívu. Zásadným problémom nie je politika Izraela. Čokoľvek robí Izrael vo vzťahu k „Palestínčanom“ a k arabskému, resp. moslimskému svetu všeobecne, vždy a bez výnimky robí „zločineckú sionistickú, rasistickú apartheidnú a genocídnu“ politiku. Takéto posudzovanie Izraela je celkom bežné nielen v arabskom a moslimskom svete všeobecne, ale začína byť populárne aj v EÚ, pričom výsledkom napr. „genocídy Palestínčanov“ je ich geometrická populačná explózia veľmi podobná situácii v Kosove. Ten, kto robí „genocídu“ nakoniec sám vymiera, resp. musí utiecť pred „obeťou genocídy“, čo je nádherný „multikultúrny“ paradox.

Zásadným problémom Izraela vo vzťahu k „Palestínčanom“ a k arabskému, resp. moslimskému svetu všeobecne je potom logicky nie to, akú politiku robí, ale že vôbec existuje ako židovský štát. V dôsledku uplatňovania „multikultúrnej“ ideológie EÚ podporuje záujmy „Palestínčanov“. Gaza a Západný breh v podstate fungujú na báze djizji, čiže poplatkov a daní uvalených moslimami na neveriacich, ktorým sa moderne hovorí humanitárna pomoc – takto fungujú aj vzťahy tzv. „bohatého Severu“ k „chudobnému Juhu“. V rámci závislosti na arabskej rope háji v intenciách Euro-arabského dialógu EÚ záujmy Arabov, resp. moslimov všeobecne nielen mimo Európy, ale aj v jej rámci; tok arabských a moslimských imigrantov prakticky kopíruje tok ropy. EÚ to však nerobí otvorene, pretože má morálny deficit vzhľadom na holokaust Židov, čo samozrejme moslimom naoko veľmi vadí, v skutočnosti však vyhovuje, pretože môžu EÚ propagandisticky obviňovať z podpory Izraela, aby ju mohli stále viac vydierať.

Ideológia „multikultúrneho“ komunizmu je totalitná, preto prejavuje sympatie totalite islamskej, čo sa prejavuje mohutnou islamizáciu zatiaľ najmä Západnej Európy. Priam symbolicky vyznievajú predpoklady demografov, že už okolo roku 2020 bude Brusel, hlavné mesto Európy moslimské, s viac ako 50% moslimského obyvateľstva. Pre moslimov je totiž 50% hranica, kedy môžu oficiálne prehlásiť, že sa Brusel dostal do dar-al-islam. Stále viac „multikultúrne“ islamizovaná Európa je preto stále viac nepriateľská voči svojmu vlastnému antickému, židovskému a kresťanskému kultúrnemu a civilizačnému dedičstvu a zároveň je stále menej naklonená Izraelu a aj Židom všeobecne, preto kontraproduktívne procesy proti popieračom holokaustu pokladám skôr za rafinovanú škodoradosť voči Židom ako výkon spravodlivosti.

Značne negatívne dôsledky majú v tomto kontexte aktivity rôznych „multikultúrnych“ a protirasistických židovských organizácií a trestný, nie morálny postih popierania holokaustu. Americká ADL (Liga proti hanobeniu) je typickým príkladom. Oficiálnou náplňou ADL sú aktivity proti hanobeniu Židov, antisemitizmu a popieraniu Holokaustu, čo je v poriadku. ADL má však značný vplyv, ona rozhoduje, čo je hanobenie, antisemitizmus a popieranie holokaustu bez diskusie, každé oponovanie považuje za antisemitizmus. ADL bojuje navyše proti rasizmu, pričom však niektorí jej reprezentanti otvorene presadzujú multikulturalizmus a imigráciu z krajín tretieho sveta a otvorene priznávajú svoju snahu vytvoriť z doteraz dominantnej populácie bielych Američanov bezvýznamnú menšinu v štáte, ktorý sami založili a vybudovali. Je to niečo podobné, ako by bola snaha bielych Američanov a Európanov importovať do Izraela päť miliónov „palestínskych vyhnancov“, prípadne ďalších Arabov, čo by nevyhnutne znamenalo zánik Izraela.

Multikulturalizmus je založený na rasistickom hanobení a boji proti Európanom, bielym ľuďom, ich kultúre a civilizácii, či si to ADL, či Židia všeobecne uvedomujú, neuvedomujú, priznávajú, alebo nepriznávajú. Z vyššie uvedeného, ako aj vzhľadom na vývoj vo svete sú pre mňa motívy konania ADL nepochopiteľné, nelogické a iracionálne, pokiaľ naozaj neexistuje konšpirácia židovských elít, ktoré chcú obetovať celý Západný civilizačný okruh vrátane Izraela a Židov vo „vyššom záujme“, ktorý mnohí nazývajú Nový svetový poriadok (NWO). Bohužiaľ musím konštatovať, že podobne ako ADL postupujú aj židovské organizácie v EÚ, čo je vzhľadom na jej mohutnú „multikultúrnu“ islamizáciu ešte viac nepochopiteľné, nelogické a iracionálne. V takom existenčnom ohrození, v akom sa nachádza Európa a Európania, Izrael a Židia, takéto konanie absentuje aj predvídavosť aj pud sebazáchovy. Väčšina Európanov má už vrchovate dosť multikulturalizmu, islamizácie aj masovej imigrácie, preto je presvedčená, že multikulturalizmus a protieurópsky rasizmus vymysleli Židia a že za všetkým, čo stvárajú európske elity stoja konšpiratívne elity židovské. Takže sa znovu vynára antisemitizmus, fenomén kolektívnej viny Židov, tentoraz ako reakcia na kolektívnu vinu bieleho muža. Averzia Európanov voči Židom je preto paradoxne tým väčšia a „Palestínčania“, resp. Arabi a moslimovia všeobecne získavajú u Európanov napriek islamizácii Európy tým väčšiu podporu svojich záujmov, čím väčšia je aktivita týchto židovských organizácií.

Tieto závery sú výsledkom môjho vlastného, na jednu fyzickú osobu rozsiahleho prieskumu diskusií na internetových stránkach islamských, protiizraelských a protižidovských aj proizraelských a prožidovských. Diskutujúci sa vzácne zhodli len v jednom: v postoji k organizáciám typu ADL, samozrejme, každý z iného dôvodu. Traduje sa, že horší je poturčenec od Turka. Indície, ako by dopadli Židia v islamskej Európe a v porazenom Izraeli naznačujú, že by to bolo niečo podobné ako v ére nacifikovanej Európy. Toto si uvedomujú také intelektuálne veličiny z židovskej komunity ako je historička Bat Ye-or, filozof Alan Finkielkraut a mnohí ďalší, zatiaľ však žnú hlavne kritiku. Možno je to preto, že aj Židia, ako jedna z európskych menšín pociťuje istý druh solidarity s inými menšinami napriek tomu, že práve v „multikultúrnych“ podmienkach vzniká zo strany moslimov najväčšie ohrozenie existencie štátu Izrael a Židov od jeho vzniku. Ako nájsť spoločnú reč a zmysluplne spolupracovať?

Európania si už užili osočovania, hanobenia a kritiky nad únosnú mieru. Za najracionálnejšiu cestu považujem to, aby Židia nebrali kritiku, či oponovanie en block ako antisemitizmus a zamerali sa na hrozbu, ktorú môžu predstavovať pre nich islamizovaní Európania a intelektuálne sa dištancovať od „multikultúrnych“ aktivít EÚ. Zriadenie, povedzme, „Výboru proti antieurópanstvu a multikulturalizmu“ za podpory, či dokonca účasti príslušníkov židovských komunít by bola významným prelomom vo vzájomných vzťahoch a základom pre prežitie ako Európanov tak aj Židov.

Izrael bez Európy nemá perspektívu prežitia ako židovský štát nech urobí vo vzťahu k Arabom akékoľvek územné ústupky. Je v dar-al-harb, pre Arabov je akceptovateľná len jedna možnosť: premena Izraela na arabský palestínsky islamský štát, v ktorom bude určovať postavenie Židov a ostatných neveriacich islamské právo. Na problematiku pozerám ako človek ani konzervatívny ani pokrokový, ani ľavičiar ani pravičiar, ani žiadna kombinácia stredu, ani ako liberál a ani ako konzervatívec. Zaujímajú ma len fakty a faktom je aj to, že som Slovák aj Európan, ktorému nie je svoj osud a jeho potomstvu ľahostajný. Pochopil som a dešifroval podstatu a zákonitosti ideológie, ktorou sa riadi postmoderná multikulturalistická relativizačná spoločnosť.

Podpora tejto ideológie je zo strany ultraľavicových radikálnych extrémistických filozofov, intelektuálov a politikov sústredených hlavne v Európskych socialistických stranách, korporatívnych ekonomistov a užitočných idiotov z radov kresťanských cirkví a „plebsu“ prakticky bezvýhradná a v súčasnej EÚ jednoznačne dominuje ako svojho času pán Hitler vo veľkej časti Európy. Európa sa tak ocitá v kultúrnej vojne, hlavne s islamom, ktorú musí vyhrať rovnako, ako bol porazený Hitler, napriek jeho počiatočným úspechom, inak sa dočkáme, že nielen v Európe ale aj v Izraeli znovu potečú potoky krvi. Traduje sa, že práve vtedy, keď tečú potoky krvi najviac kvitne biznis. Neviem síce ako to funguje, ale predpokladám, že toto tvrdenie je pravdivé, inak by ekonomické a mocenské kruhy EÚ multikulturalizmus nepodporovali.

Musíme preto historicky znemožňovať ideológiu „multikultúrneho“ komunizmu dovtedy, kým nebude porazená ako komunizmus sovietsky. Po tomto víťazstve nadobudne Európa a Európania znovu sebavedomie a taký rešpekt, ktorý jej umožní viesť svoju vlastnú, logickú, racionálnu a efektívnu politiku. Izrael a židovské obce v Európe aj mimo nej by si mali vyššie uvedené uvedomiť a podľa toho aj konať, inak na svoju pasivitu, či vlastne antiaktivitu doplatí nielen Európa a Európania, ale aj Izrael a Židia. Z toho vyplýva, že záujmy obidvoch strán sú v princípe rovnaké, preto ich realizáciu musia spoločne koordinovať. Aby sa vyššie uvedené dalo realizovať, musia spojiť všetky intelektuálne a ďalšie sily, aby mohli zaručiť úspech tohto snaženia. Zbabelosť, paralýza strachom, idealizmus, militantný pacifizmus a falošný sebadeštruktívny humanitarizmus v tomto snažení nemajú miesto.

7. Vzťahy v a k EÚ

Európska ústavná zmluva a Lisabonská zmluva sú dokumenty, ktoré právne legalizujú politický zámer elít EÚ byrokraticky centralizovať a unifikovať európsky priestor. Uvedomujú si však, že podobný model stroskotal v ZSSR a celom bývalom Východnom bloku, pričom sprievodným javom bol ekonomický kolaps a rozpútanie národnostných vášní ústiacich do ozbrojených konfliktov. Ešte za „totality“ sa tradovalo, že vybudovaniu spravodlivej socialistickej spoločnosti zabraňuje komunistickým pohlavárom a činovníkom málo uvedomelý ľud. Stačilo by ho vymeniť a komunistický ideál by sa bez problémov zrealizoval. V ZSSR bol síce deklarovaný vznik „Sovietskeho ľudu“, neodrážal však realitu a z histórie vieme, ako celá záležitosť napokon dopadla. Vieme aj to, že relatívne bezproblémovo prežili len národnostne jednotné štáty.

Európske elity si to uvedomili a vzhľadom na technické možnosti sa rozhodli, že európske národy naozaj vymenia. V EÚ preto prevážil zámer vytvoriť jeden „multikultúrny“ euronárod, čo však bez zničenia európskych národov nie je možné. Európske elity však mali k dispozícii ideológiu multikulturalistického komunizmu, agresívnych a netolerantných imigrantov, ktorých mohutná imigrácia dezintegruje a destabilizuje európske národy a štáty. Privilégiá a špeciálne zaobchádzanie s imigrantmi, menšinami, komunitami a komunitný systém práva, popierajúci princíp rovnosti občanov pred zákonom nám potom dávajú logický zmysel, preto je menšinová politika v centre záujmu EÚ, preto sú menšiny a imigranti, ako zdroj obohatenia a „rozmanitosti“, na rozdiel od európskych národov, to najcennejšie v EÚ. Byrokratická centralizácia a unifikácia je prejavom tohto procesu, ktorý nemá prakticky nič spoločné s deklarovanou integráciou.

Tento proces je však dlhodobý a veľmi komplikovaný, vzhľadom na narastajúci odpor európskeho obyvateľstva. Je možné, že sa európskym elitám napokon podarí nastoliť takúto formu totalitnej plutokracie. Druhá strana mince sú nepredvídateľné dejinné udalosti, ktoré môžu zničiť túto konštrukciu. Je veľmi pravdepodobné, že sa táto konštrukcia zrúti ešte pred jej dokončením. V obidvoch prípadoch však bude kolaps takejto EÚ katastrofou, oproti ktorej bol rozpad ZSSR a Juhoslávie vlastne takmer bezbolestným procesom. V túžbe po neobmedzenej ekonomickej a politickej moci sú európske elity zrejme ochotné podstúpiť akékoľvek riziká podobne, ako hráči na Wal Street.

Existuje aj iný spôsob vytvorenia Európskeho politického národa.

Vytvorenie jedného politického národa, skladajúceho sa z viacerých národov je relatívne jednoduché, pokiaľ im dokážu ich zvolení predstavitelia predložiť zmysluplný a nesporne výhodný spôsob tohto spojenia, ktorý neohrozuje ich národné a ekonomické záujmy a tradície. V súčasnom globalizačnom svete, v ktorom jednoznačne začínajú dominovať geograficky, populačne, ekonomicky a politicky veľké štáty je nevyhnutné, aby aj európske štáty vytvorili konkurencieschopný útvar. Ako? Musia si jednoducho stanoviť reálny cieľ, čiže akú pozíciu chcú dosiahnuť v globálnom meradle. Najpríťažlivejší, najlogickejší a navyše aj reálny cieľ je dosiahnuť pozíciu kolektívnej globálnej ekonomickej, vojenskej a tým aj politickej veľmoci. Napriek vážnym problémom je EÚ z hľadiska ekonomického nesporne obor, z hľadiska mocenského je bez diskusie trpaslík, ktorého ozbrojené sily sú schopné akcie len ako pomocné zbory USA. Politický vplyv kopíruje mocenský. To je treba zmeniť. Aby sa tento scenár mohol vôbec začať realizovať, je nevyhnutné:

1. Jednoznačne definovať hranice novej EÚ čo znamená, že jej rozširovanie nebude stále otvorený proces, pretože ten nevyhnutne vedie ku kolapsu pod vlastnou váhou.

2. Nová EÚ ako veľmoc musí byť exkluzívny európsky klub, ktorý má svoje vlastné ekonomické, mocenské a politické záujmy a ciele.

3. Z praktického aj psychologického hľadiska je nevyhnutné dosiahnuť taký stav vedomia väčšiny príslušníkov jednotlivých európskych národov, aby svoj národ, nech je akokoľvek malý, považovali za veľmoc so všetkými atribútmi, lebo sú jej integrálnou súčasťou a oni sami nesú status aj zodpovednosť, výhody aj nevýhody, práva aj povinnosti vyplývajúce z takéhoto postavenia a spojenia. Vulgárne povedané, nesmú sa považovať za stádo ako v súčasnej „multikultúrnej“ EÚ, s ktorým európske elity svojvoľne nakladajú.

Vytvorenie pevnej organizačnej štruktúry zastrešenej, povedzme, predsedom prezídia, predsedom rady ministrov zahraničných vecí, ministrom obrany, generálnym štábom atď. je nevyhnutné, zmysluplné a realizovateľné prakticky ihneď po rozhodnutí takýto celok vytvoriť, pretože by to všetko boli ľudia priamo zodpovední svojim voličom. Má to však jednu závažnú prekážku; existencia NATO nie je zlučiteľná s existenciou takejto európskej integrácie, z podstaty ktorej je vylúčené, aby USA bola vedúca superveľmoc. Európania musia vziať osud do svojich vlastných rúk a vybudovať bezpečnostnú spoluprácu s USA, Ruskom, Tureckom a ďalšími štátmi na úplne inom základe. Takáto európska integrácia by bola organizáciou silnou ako jej štruktúra (sieť), jednotlivé národy a štáty. Na rozdiel od reťaze, ktorá je natoľko silná, ako jej najslabší článok, sieť je pevná aj keď sa poškodí. Byrokratická centralizácia a unifikácia nie je integrácia, oslabuje jednotlivé zložky organizácie a vzniká slabý a mľandravý organizmus neschopný vážnejšej akcie. V tomto koncepte nie je ekonomická integrácia spôsobom vytvárania jednotného politického národa, ale jeho dôležitou súčasťou.

Aká je súčasná „integrácia“ v EÚ? Multikulturalizmus, ktorý spúšťa lavínu migračných vĺn neeurópskych imigrantov, dezintegruje a destabilizuje európsku spoločnosť do takej miery, že jej životaschopnosť sa začína povážlivo blížiť nule. Ako potom môže EÚ prezentovať slobodu, rovnosť a demokraciu za niečo perspektívne a nasledovaniahodné, keď sama demograficky a kultúrne kolabuje a navyše ešte svoju slabosť a neschopnosť ostentatívne dokazuje? Imigrácia je ako droga, čím viacej jej máme, tým viac jej potrebujeme až napokon, pokiaľ sa závislosti nezbavíme, nastane predávkovanie organizmu končiace smrťou. Demografický prepad Európanov a pokračujúca invázia a kolonizácia Európy ne-európskymi imigrantmi je toho dôkazom.

„Multikultúrne“ zahmlievania o „xenofóbi “ Európanov sú zavádzajúce a nepodstatné, pretože paradoxne potvrdzujú príznaky a diagnózu smrteľnej choroby, ktorá postihla európsku spoločnosť. S globalizáciou to nemá prakticky nič spoločné, ide len o technické možnosti presunu, ktorému sa dá relatívne ľahko zamedziť takisto technickými prostriedkami, pokiaľ sa samozrejme zbavíme falošného a sebadeštruktívneho humanitarizmu. Imigranti jednoducho nemajú právo imigrovať a Európania nemajú povinnosť ich prijímať. Xenofóbia je teda zase úplne niečo iné, ako predstava, ktorú nám nanucujú multikulturalisti. V podmienkach ideológie multikulturalistického komunizmu a neustáleho rozširovania na Východ, či do Severnej Afriky ako sa plánuje v rámci Euro-arabského dialógu, má EÚ perspektívu balóna, ktorý sa nafukuje dovtedy, kým nepraskne nezávisle na tom, či sa centralizácia a unifikácia podarí, alebo nepodarí, či bude mať Euroústavu, Lisabonskú zmluvu, alebo hocičo iné, vytvorené byrokratmi v službách európskych elít.

VII. Záver – Zhrnutie problematiky

Ako konkrétne treba začať riešiť situáciu a zabrániť katastrofe? Prvým krokom k obnove európskej spoločnosti je pochopenie problému. „Multikultúrna“ postmoderna už dávno prestala byť pokrokom, svojou podstatou a vývojom sa stala anachronizmom, oháňajúcim sa pokrokom, dehonestujúcim skutočné hodnoty na anachronizmy rovnako, ako svojho času komunizmus. Je oslobodzujúce si uvedomiť, že „multikultúrni“ „intelektuáli“ nie sú statoční pokrokoví myslitelia, ale darebáci, či užitoční idioti v službách veľkých darebákov. Nemôžeme však obrátiť tok času a pokračovať tak, akoby sa nič nestalo ako Bourboni.

Poučení históriou nesmieme spáchať ďalšie omyly a zlyhania. Musíme preto rozvinúť to, čo je životaschopné, musíme odstrániť tyraniu politickej korektnosti, newspeaku a Bruselských rasových zákonov z našich univerzít, z našich médií, z našej politiky a legislatívy, aby sme mohli pomenovať problémy slobodne a bez paralyzujúceho strachu pred obvineniami z rasizmu, diskriminácie, netolerancie, xenofóbie, homofóbie, islamofóbie a ďalších nespočetných zločinov. Pochopenie patologického charakteru hodnôt multikulturalizmu a jeho paradoxov je síce náročné, ale prináša ovocie poznania. Môžem potom bez váhania konštatovať, že základ najjednoduchšieho riešenia problematiky nájdeme v negácii prakticky všetkého, čo multikulturalizmus presadzuje. Vývoj EÚ potvrdzuje platnosť jedného z Murphyho zákonov: čím viac sa niektorá inštitúcia navonok stáva veľkolepejšou, tým viac sa vnútorne stáva zbytočnejšou. Pokiaľ sa v tomto kontexte nájdu fundovaní, odvážni a odhodlaní ľudia, usilujúci o záchranu európskej civilizácie, jej kultúrneho a biologického dedičstva, tak existuje šanca, že sa EÚ nestane hrobom Európanov.

Pokiaľ sa takíto ľudia nenájdu, potom Európu a Európanov čaká budúcnosť, ktorou je tak nadšený majster Hübinette a spol.

Európska spoločnosť stojí pred kolapsom, ale jej elita sa správa ako boháči na Titanicu. Rieši problémy, ktoré sú nepodstatné a podstatné problémy rieši len z časti, ohniská požiaru si nevšíma, požiar hasí až potom, keď naplno vypukne. Poukázal som na kardinálne problémy európskej spoločnosti a na príčiny ich vzniku. Procesy, ako rozpad Juhoslávie, Kosovo, slovensko-maďarské vzťahy, islamizácia EÚ, rómska problematika atď. sú tak mojim systémom, v ktorom sú sociálna demokracia, solidarita a socializmus diametrálne odlišné pojmy a realita, relatívne ľahko vysvetliteľné rovnako, ako aj nájdenie ciest riešenia týchto problémov.

VIII. Epilóg

Zopakujem to najdôležitejšie: „V kultúrnej vojne, ktorú Nová ľavica vyhlásila všetkým tradičným hodnotám a výdobytkom európskej civilizácie dominovala postmoderna. V postmodernej relativizácii hodnôt je jeden objekt hodnotený subjektívne rôzne (dobro – zlo) a zároveň rôzne objekty sú hodnotené subjektívne rovnako (rovnosť všetkých kultúr), pretože v pluralite hodnôt absentujú jednoznačné, univerzálne hodnotové kritériá. Nová ľavica pochopila, že socialistická revolúcia a diktatúra proletariátu je anachronizmus, preto použila novú taktiku a zaútočila na kultúrne a historické korene európskych štátov. Pokračovatelia myšlienok šesťdesiatych rokov zaujali vplyvné miesta v ekonomike, politike, kultúre a začali podkopávať tradičné európske hodnoty. Ich filozofia je deštruktívna kritika a eliminácia všetkých hlavných prvkov západnej kultúry, jej antického, židovského a kresťanského dedičstva, autority, morálky, tradície, rodiny, lojality, vlastenectva, národného uvedomenia, konvencií, atď.

Vítanými spojencami sú všetci, ktorí akýmkoľvek spôsobom odmietajú vyššie uvedené hodnoty; nazývaní sú aj „Nový proletariát“, lebo ten „Starý“ robotnícky zlyhal. Neomarxistická postmoderna bola vytvorená, aby ochromila Západ pred jedným nepriateľom: socializmom a komunistickou ideológiou reprezentovanými ZSSR. Teraz ju však v jej „multikultúrnej“ variante proti Európanom používajú aj iní nepriatelia“. V neomarxistickej postmoderne a jej „multikultúrnej“ variante však existuje univerzálne hodnotové kritérium, čiže výnimka, ktorá popiera svoje vlastné pravidlá: Základným dvojjediným univerzálnym hodnotovým kritériom filozofie, teórie a ideológie neomarxistickej postmoderny v „multikultúrnej“ variante je na jednej strane regres všetkých hodnôt, na ktorých je založená európska kultúra, civilizácia a dokonca aj fyzická marginalizácia samotných Európanov a na strane druhej progres hodnôt kultúr ne-európskych imigrantov a ich fyzická expanzia. Potom je logické, že v dogme o rovnosti všetkých kultúr absentuje kultúra a civilizácia európska, pretože ona jediná je kvalitatívnou prekážkou, aby sa takáto vulgárna rovnosť naplnila.

Paradoxne je to potom aj dôkaz toho, že európska kultúra a civilizácia je nadradená ostatným kultúram a civilizáciám, inak by sa ju multikulturalizmus nesnažil zničiť. „Multikultúrna“ spoločnosť funguje prakticky výlučne na princípe ničenia európskej kultúry, civilizácie a samotných Európanov, čo zákonite vedie k nastoleniu totalitnej diktatúry nového typu a vzniku úplne novej kultúry a civilizácie adekvátnej typu totalitnej diktatúry.

Nie je potom prekvapujúce, že „Nový proletariát“, ktorý je hrobárom európskej kultúry, civilizácie a Európanov, pozostáva z ľudskoprávnych „humanistov“, pacifistov, kozmopolitov, ekoteroristov, antirasistov, antidiskriminantov, ne-európskych imigrantov, najrôznejších „utlačovaných“ menšín a komunít (Rómovia, radikálne feministky, hlásatelia genderovej agendy, homosexuáli, lesby …) atď. Veľmi dôležitým spojencom multikulturalizmu v ťažení proti európskej kultúre, civilizácii a samotným Európanom je aj islam; cieľ majú totiž totožný, pravda, každý z iného dôvodu. Islam a moslimskí imigranti majú preto, oproti ostatným ne-európskym imigrantom, kresťanstvu a Európanom v EÚ najprivilegovanejšie postavenie. Európania sa tak prakticky dostávajú do postavenia ľudí tretej kategórie vo vlastných krajinách, preto sú multikulturalisti, moslimovia a ostatní ne-európski imigranti v podmienkach budovania „multikultúrnej“ spoločnosti en block nepriatelia a kriminálnici, ktorých treba nevyhnutne eliminovať.

Multikulturalizmus aj islam polemizujú o mieri a mierovom, vzájomne obohacujúcom spolužití kultúr; ich zámerom je však získanie nadvlády nad Európou. Obidvaja v skutočnosti vypovedali európskej kultúre, civilizácii a samotným Európanom vojnu; kultúrnu, skrytú aj otvorenú prakticky od svojho vzniku, islam len o štrnásť storočí skôr ako multikulturalizmus. Islam je vlastne, svojim spôsobom, militantnou avantgardou multikulturalizmu. Spôsob, akým sa budú multikulturalisti a islamisti podieľať na spoločnom výkone moci po ich eventuálnom konečnom víťazstve, presahuje rámec môjho chápania. Islam je totiž, rovnako ako multikulturalizmus, spoločenský systém – islamská orientálna despocia – riadiaci sa islamskou ideológiou a s totalitným režimom politického islamu, ktorého súčasťou je šaríá. Islamská ideológia je unikátna tým, že je aj náboženstvom s náboženskými rítami vyznávajúcimi božského ideológa – Alaha, ktorého vyvoleným politrukom je prorok Mohamed.

Ďalším unikátnym javom v islame je to, že nemá avantgardu ako európske totalitné režimy. Všetci príslušníci Ummy sú vyznávači islamskej orientálnej despocie – moslimovia. V rámci islamu neexistujú preto oficiálne jeho odporcovia či ateisti – tí sú mŕtvi – len jeho vyznávači. Totalitné režimy môžu byť porazené, alebo ich avantgardu môže zvrhnúť vlastné nespokojné obyvateľstvo. V islame je to nemožné, pretože je zároveň aj vierovyznaním; jeho zvrhnutie by znamenalo zánik islamu ako takého. Turecký experiment Atatϋrka, či v mene „demokracie“ zvrhnutý režim Saddáma Husseina v Iraku dokazujú, že sekularizácia islamu v islamských krajinách je čiastočne možná len nastolením sekulárneho totalitného režimu. Islam a demokracia európskeho typu sú preto navzájom nezlučiteľné. Z uvedeného vyplýva, že dva či viaceré rozdielne spoločenské systémy v jednom štáte nemôžu rovnocenne spoločne fungovať a už tobôž nie pokiaľ sú ich politické režimy totalitné.

Multikulturalizmus je však založený na rovnosti všetkých spoločenských systémov a ich politických režimov („multikultúrne“ označované ako „kultúry“), čiže nemôže prakticky fungovať práve z titulu svojho vlastného princípu. Aj kmene kanibalov majú spoločenský systém a politický režim, ktorý im umožňuje viesť ťaženia za zdrojom bielkovín, ktorým sú príslušníci iných kmeňov, misionári, či turisti. „Kultúra“ kanibalov je v multikulturalizme rovná európskej kultúre, dokonca stojí ešte nad ňou. Pokiaľ budú Európania schopní akceptovať tieto fakty a nebudú strkať hlavu do piesku ako pštrosi tak pochopia, že boli napadnutí, že sú vo vojne a musia sa brániť všetkými dostupnými aj „neprimeranými“ prostriedkami. V praxi to znamená, že Európania musia na hlavu poraziť svojich smrteľne nebezpečných nepriateľov, ktorými multikulturalizmus a islam jednoznačne sú. Multikulturalizmus aj islam a ich ideológie v Európe musia byť porazené rovnako ako nacizmus a jeho ideológia; ich vplyv politický aj spoločenský musí byť marginalizovaný tak, aby už nikdy nemohli predstavovať reálne nebezpečenstvo a hrozbu pre európsku kultúru, civilizáciu a samotných Európanov. Na miesto multikulturalizmu musí v Európe nastúpiť multikultúrosť. Moslimovia, kanibali a ostatné kultúry nech si praktizujú svoje „kultúry“ v svojich krajinách a učia sa pokroku. Budú však zmäkčilí, zhýčkaní, morálne zdevastovaní a ochromení Európania vôbec ochotní a schopní vzoprieť sa?

Pokiaľ Európania uprednostnia pocit bezpečnosti pred bojom za svoje fyzické, biologické, kultúrne a civilizačné prežitie a slobodu, potom nebudú mať ani bezpečnosť ani slobodu a neprežijú, lebo sa v tejto vojne zbabelo vzdali, hoci mali v rukách prakticky všetky morálne aj technické tromfy aby dosiahli víťazstvo.

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář

Pokojné ovládnutí Evropy

Jan Keller

Naprostá většina politiků a takzvaná mainstreamová média se dnes řídí heslem: “Je lepší mýlit se s Fukuyamovou knihou ‘Konec dějin a poslední člověk’ než mít pravdu s Huntingtonovou knihou ‘Střet civilizací’”. Na snímku: Huntington (vlevo) a Fukuyama. (Foto: Huntington – Světové ekonomické fórum / Wikimedia Commons; Fukuyama – Fronteiras do Pensamento / Wikimedia Commons)

Naprostá většina politiků a takzvaná mainstreamová média se dnes řídí heslem: “Je lepší mýlit se s Fukuyamovou knihou Konec dějin a poslední člověk než mít pravdu s Huntingtonovou knihou Střet civilizací.” Toto heslo je kondenzovaným výrazem současné neochoty, ba přímo neschopnosti našeho civilizačního okruhu nazývat věci pravými jmény.

Podívejme se na realitu, kterou je pro mnohé členy liberálních společností obtížné si přiznat a která vysvětluje, proč je Huntingtonova diagnóza současné doby mnohem vhodnější než Fukuyamova.

Huntingtonova koncepce nespadla z nebe. Její autor v podstatě navazuje na klasickou teorii Maxe Webera o odlišných civilizačních okruzích. Nevymyslel ani termín šok civilizací. Ten pochází od historika Bernarda Lewise, který ho použil v roce 1957 v souvislosti se svým rozborem příčin a průběhu Suezské krize.

Střet civilizací bychom však neměli chápat v čistě vojenském smyslu. Střet civilizací, v kterém se nacházíme dnes, se od takových představ odlišuje minimálně třemi rysy:

  1. Proti sobě nestojí jako celek kompletně dva civilizační okruhy. Ne všichni muslimové jsou islamisty, ne všichni Evropané chtějí evropskou civilizaci hájit.
  2. Proti sobě nestojí dvě náboženství. Evropa nábožensky odzbrojila a na místo náboženství postavila zcela iracionální dogma – multikulturalismus.
  3. Střet civilizací se primárně neodehrává v ozbrojené rovině. I když jsou atentáty velice drastické, podrobení jedné civilizace druhou má proběhnout podle jiné logiky.

První rys

Podle výzkumné zprávy francouzského Institutu Montaigne ze září 2016 je muslimská populace ve Francii rozdělena následovně: Necelá polovina staví zákony Francouzské republiky stále ještě nad islámské zákony. Nemá komunitní požadavky, nechce žít odděleně od Francouzů. Zhruba čtvrtina muslimů žijících ve Francii je sice silně nábožensky založena, jsou však ochotni tolerovat i ostatní náboženství a bezvěrce. Zbylá třetina klade zákony islámu nad zákony Republiky a vytváří paralelní společnost ke společnosti francouzské. Tato třetí kategorie se stále více radikalizuje a výrazně v ní převládá mladá generace, tedy ti, kdo se již narodili ve Francii. V tomto smyslu proti sobě zatím ještě nestojí dva kompaktní civilizační okruhy.

Je to vidět i ze strategie islamistů (ať již tzv. pragmatických, anebo radikálních). Obě tyto skupiny mají stejné cíle.

Nejprve důsledná reislamizace muslimských zemí, zničení zbytků laických režimů. V tomto ohledu jim neobyčejně pomohli naši spojenci rozvrácením světských diktatur v Iráku, Libyi a Sýrii. Samotným islamistům by tento první krok jejich strategie trval mnohem déle.

Poté sjednocení muslimského světa včetně ztracených území (Španělsko, Sicílie, Balkán, Izrael aj.).

A nakonec celosvětové podřízení nemuslimských společností islámu.

Druhý rys

Koncepce střetu civilizací předpokládá, že do konfliktu se dostávají odlišná náboženství. Ze strany islámu je tento předpoklad nepochybně splněn – tento civilizační okruh se nábožensky výrazně aktivizuje. Ukazuje se zde, jak hluboce se mýlily sociologické a politologické teorie modernizace. Předpokládaly, že dojde k odkouzlení světa, že všude po vzoru Evropy převládne proces zesvětštění. Některé modernizační teorie byly zcela absurdní. Americký badatel Daniel Lerner kupříkladu koncem padesátých let tvrdil, že pronikání masových médií do zemí Středního východu v nich povede k převládnutí euroamerického způsobu myšlení. Asi by se divil, k čemu používají média džihádisté.

Zatímco islámský svět spojuje svoji identitu s náboženstvím, evropské myšlení prodělalo velice specifický vývoj. Na jedné straně potlačuje své křesťanské kořeny, na straně druhé vyvíjí dogma multikulturalismu, který sebe stylizuje do role pozitivního projektu otevřenosti směrem navenek. Ve skutečnosti je to čistě negativní doktrína, která útočí zevnitř na evropskou civilizaci.

Na rozdíl od marxismu, který například odmítá “třídní boj” a kapitalismus ve prospěch utopické beztřídní společnosti, odmítá tzv. neomarxistická levice celou západní civilizaci a její instituce. Všechno evropské považuje za projev odcizení, každou autoritu považuje za projev mocenské zvůle, každou etickou či právní normu považuje za nástroj nepřípustné kontroly, každou tradici, či kořeny považuje za projev útlaku, každou formu sounáležitosti se společností považuje za zradu revoluce. Naivně předpokládá, že až společnost dokonale rozložíme, nezbude v ní nic než čistá svoboda. Málokdy byly rozklad a zkáza obhajovány tak vznešenými slovy.

“Jiný”, “odlišný”, “cizí”, je pro ně pevným bodem, z něhož chtějí vést zničující kritiku západní civilizace. Uznat jiného je, podle multikulturalistů, projevem dobra. Naopak nerespektovat ho v jeho jinakosti je prý známkou zla, fašismu, rasismu. Ideálem nové levice je vybudovat “společnosti různosti”, kde různé identity volně cirkulují, aniž by docházelo k jejich sbližování. Jinakost nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně. Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit. Uvidíme dále, jak těchto motivů islamisté využívají.[1]

Diktatura proletariátu tradičních marxistů měla vyústit do beztřídní společnosti. Neo-marxistická diktatura ve prospěch menšin má vyústit do společnosti naprosté svobody všech. Za tímto účelem je třeba: budovat antidiskriminační byrokracii, zlomit panství většiny nad menšinou, přinutit většinu, aby sama požadovala konec svého privilegovaného postavení. Nestačí, aby většina tolerovala jinakost, musí ji milovat.

Třetí rys

Střet civilizací se neodehrává primárně v ozbrojené rovině. Lze v něm zvítězit pokojně, s využitím demokratických mechanismů, které můžeme rozložit do tří kroků: strategie “od slabšího k silnějšímu”, strategie “stupňování dílčích požadavků” a konečně strategie “pokojného ovládnutí”.

Krok první

Pragmatičtí islamisté chtějí odzbrojit Evropu tím, že se stylizují do role oběti. Čím více ústupků získávají, tím více se vydávají za pronásledované. Své vlastní obskurní požadavky vydávají za progresivní, antirasistické, antifašistické.

Záměrně smíchávají otázky muslimské víry, sociální exkluze, chudoby a boje proti rasismu. V této směsi se snaží ukrýt své priority. Tím zároveň drží v šachu muslimy, kteří jsou nábožensky vlažní, ale kterých v zemích, jako je Francie, ubývá. [2]

Krok druhý

Mnoho pragmatických islamistů chce Evropu islamizovat pokojně, s využitím dostupných demokratických mechanismů. Přicházejí s drobnými dílčími požadavky, které stále rozhojňují o nové a nové: právo konat modlitby na univerzitách, na pracovištích a na veřejných prostranstvích, právo kázat islám na veřejných školách, oddělovat mužské a ženské prostory ve školách, na sportovištích, v bazénech, uznat polygamii. Zároveň zavádět opatření trestající kritiku islámu, zavést kvóty pro muslimy v administrativě, v médiích, prosadit právo na vytváření islámských politických stran.

Tím se dostáváme už ke strategii pokojného ovládnutí. Jejím základem je vytváření paralelní společnosti. Ve Francii v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století nic takového neexistovalo. O paralelní islámské společnosti se mluví až posledních zhruba patnáct let. Začalo to činností spolků, které pod záminkou integrace potomků migrantů a boje proti delikvenci mladistvých provozují náboženskou indoktrinaci. Na jedné straně zajišťují pořádek a klid ve svých čtvrtích, zároveň s tím potlačují u mladých schopnost uvažovat vlastní hlavou a pěstují u nich naprostou oddanost imámům. [3]

Skupinky mladých věřících vystupují proti drogovým dealerům a imámové dokonce nabízejí jejich služby policii při zjednávání pořádku. Mladí respektují policii tak dlouho, dokud si to imámové přejí. [4]

Kolem mešit se vytvářejí muslimské asociace, které se prohlašují za mluvčí všech muslimů žijících v obvodu. [5] Pořádají pochody a manifestace za své požadavky, které prezentují jako součást tolerance a lidských práv.

Od státu zároveň požadují příspěvky na svoji osvětovou činnost. Mezitím se Francouzi a nábožensky vlažní muslimové z příslušných čtvrtí raději vystěhovávají. [6]

Politici a vysocí státní úředníci nabádají starosty těchto čtvrtí, aby požadavky muslimů respektovali, jinak totiž hrozí, že budou zahnáni do podzemní činnosti. [7] Sociální pracovníci pozorují, že jejich úlohu přejímá muslimská komunita a imám.

Rodiny před ním nic neskrývají, zatímco sociální pracovníky nepustí někdy ani přes práh. Přitom se rok od roku stupňuje agresivita klientů z tohoto prostředí vůči sociálním pracovníkům. [8] Od běžných nadávek až po hrozby smrtí. Sociální pracovníci se snaží klienty usmířit tím, že jim vydávají dobrozdání k čerpání dávek, na které nemají nárok. [9]

Paralelní společnost se buduje i v oblasti vzdělávání. Chudé muslimské rodiny odhlašují své děti z veřejných škol a přihlašují je na školy soukromé. Mohou si to dovolit, provoz těchto škol je placen z ciziny. [10]

Krok třetí

Při určité koncentraci v zemi začínají muslimové budovat paralelní společnost v oblasti vzdělávání, sociální péče a udržování pořádku. Vyžadují přitom spolufinancování od státu, vůči kterému nejsou loajální. Stát požadavky plní v obavě, aby nestoupla ilegální činnost a nevznikly nepokoje [11]. Toleruje polygamii [12], rezignuje na kontrolu řidičských průkazů i na kontrolu obsahu kázání v mešitách [13]. S tímto vědomím [14] islamisté své požadavky stupňují [15].

Do značné míry se přitom jedná o generační otázku. Se starší generací problém nebyl, mladí se radikalizují. Nikdo přitom neví, u čeho jejich požadavky skončí. Příčinou radikalizace není sociální otázka.

Většina z 2000 mladých Francouzů, kteří jeli bojovat za Islámský stát, pocházela z poměrně dobře situovaných vrstev a měla nadprůměrné vzdělání. Zlepšení jejich sociální situace a jejich integrace do společnosti jejich radikalizaci nezastaví.

Momentálně“, přiznal Fukuyama v nedávné eseji, která připomněla 25. výročí Huntingtonovy knihy Střet civilizací, to vypadá, že Huntington vyhrává.”

Prof. Jan Keller je český sociálnědemokratický poslanec Evropského parlamentu, sociolog, analytik, komentátor a autor více než 30 knih, mezi něž patří Sociologie organizace a byrokracie (2007) nebo Tři sociální světy (2011). Absolvoval studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux (1985), v Aix-en-Provence (1988) a na pařížské Sorbonně (1992). Vedle domovské Ostravské univerzity přednášel sociologii na univerzitách v Lille, Poitiers, Trentu, Lodži a Barceloně.

Tento článek vychází z projevu (1:02:44 – 1:32:49), který byl přednesen na konferenci “10 let od smrti Samuela Huntingtona: opravdu žijeme v éře střetu civilizací?“, v Praze, dne 9. dubna 2018 a je zde uveřejněn s laskavým svolením autora.

Adresa na youtube.com https://youtu.be/ySyiVkEltAk (Časoděj revue)

[1] Mathieu Bock-Côté – Le multiculturalisme comme religion politique, Paris, Cerf, 2016, strany 122-123 a 255-256.

[2] Georges Bensoussan – Une France soumise – Les voix du refus, Paris, Albin Michel, 2017, strana 27.

[3] tamtéž, strany 140-141.

[4] tamtéž, strany 140-141.

[5] tamtéž, strany 140-141.

[6] tamtéž, strany 140-141.

[7] tamtéž, strany 140-141.

[8] tamtéž, strany 79-80.

[9] tamtéž, strana 86.

[10] tamtéž, strany 71-72.

[11] tamtéž, strana 38.

[12] Laurent Obertone – La France Interdite: La vérité sur l’imigration, Paris, Ring Publishing House, 2018, strana 55.

[13] Georges Bensoussan – Une France soumise – Les voix du refus, Paris, Albin Michel, 2017, strany 75-76.

[14] Bertrand Soubelet – Tout ce qu’il ne faut pas dire, Paris, Plon, 2016.

[15] Bertrand Soubelet – Sans autorité, quelle liberté?, Paris, Éditions de l’Observatoire, 2017.

Rubriky: Články ze zahraničních i českých blogů, substacků a webů | Napsat komentář