Textový přepis:
Martina: V minulém, prvním díle rozhovoru s docentem Václavem Cílkem jsme s ním odstartovali jakýsi miniseriál, jak se připravit na krizové situace. Dozvěděli jsme se, že v rozumné míře je velmi dobré se připravit na nějakou změnu a to tak, aby tyto přípravy obohatily náš život i v tom případě, kdyby třeba k žádné změně nedošlo.
Dnes budeme pokračovat v rozebírání různých scénářů možného vývoje – a jak se na ně můžeme připravit. Důkladněji probereme například obrovskou slabinu celé západní civilizace, kterou je prakticky absolutní závislost na elektřině a na internetu. Opět s docentem Václavem Cílkem.
Martina: Musím říci, že když se řekne krize, tak si představíme třeba tu ekonomickou z roku 2008. Ale mně velmi zvedla obočí informace, kterou jsem se dozvěděla nedávno na ondřejovské hvězdárně, kde nám jeden z odborných průvodců řekl: „My si pořád říkáme finanční krize, Rusové a Američani. Ale podívejte se na Carringtonovu událost. To byla v roce 1859 silná geomagnetická sluneční bouře, která tehdy vyřadila několik telegrafních sítí – a to jen proto, že tenkrát nebyla společnost elektrifikovaná. Dnes se odhaduje, že pokud by se taková situace zopakovala, způsobilo by to škody ve výši 2,6 bilionů amerických dolarů jen v USA. Přičemž odborníci říkají, že je dvanáctiprocentní šance, že se podobná událost stane mezi lety 2012 až 2022.“ To je asi situace, po které by došlo k takovému zjednodušení společnosti, že by to už tu původní asi vůbec nepřipomínalo.
Václav Cílek: Nevím. Tyto bouře bývají silnější více na severu než ve střední části země, na jihu jsou mnohem menší. Doopravdy záleží na tom, kde zrovna jsi. Nerad věřím na jednoduchou katastrofu hollywoodského typu, že přiletí jeden meteor, nebo přijde jedna doba ledová, a ze dne na den se změní podmínky. Naopak myslím, že je možný regionální nebo evropský výpadek internetu na dobu několika dnů, nebo třeba týdnů. Pro mě tato situace znamená nedůvěřovat tak úplně moderním médiím, nebýt na nich zcela závislý, ale mít něco záložního, třeba hodinky značky Prim z 60. let, které jdou sice nepřesně, zpožďují se asi o tři minuty denně. Jenže pak v klidu odložím hodinky, do kterých třeba neseženu baterii, a vezmu si tyto.
Nečekal bych velkou katastrofu. V té už by šlo doopravdy o život a člověk by si mohl říct: „Ano, byl jsem na světě dost dlouho – a kdyby bylo 19. století, tak už dávno svým věkem přesluhuji, takže si někam zalezu a v klidu si umřu.“ Což zase nemůžeme udělat kvůli dětem a vnoučatům. Takže pojďme vynechat velké katastrofy, které nemají řešení. Jsou nepravděpodobné. Ano, existují, jsou tady vulkány. Třeba v Yellowstone supervulkán exploduje každých 800 000 let, nebo k výbuchu velké jako Tambora došlo před 70 000 lety. Je v tom nějaká periodicita. U Katly na Islandu, ví se to podle vrstviček popela v ledovci, je periodicita nějakých 200 let. V mnoha okamžicích přesluhujeme, ale není pravděpodobné, že v měřítku dalších 30 nebo 50 let k těmto velkým věcem dojde. Ale opatrnost může být právě v tom, že umíš nepoužívat internet, umíš se nespoléhat na telefon. Tyto běžné návyky, jako někde na makedonském venkově, vlastně člověka napůl zachrání.
Martina: Pojďme se tedy podívat na něžnou připravenost a já, jak jsem předeslala v předchozí části našeho rozhovoru, budu postupovat na základě podtitulků tvé kapitoly v knize, která vyšla. Tedy: Bedna a evakuační plán. Na to kladeš velký důraz. Říkám si: „Je to bedna, ve které by asi mělo být shromážděno všechno nejdůležitější pro případ krize.“ Jak to tedy vypadá? Je to lodní kufr, nebo ledvinka, bednička od zavařenin?
Václav Cílek: Přicházíme do naprosto jednoduchých, praktických návodů. První věcí je, že musíme počítat s tím, že když přijde krize, tak ztratíme hlavu a řada lidí ztratí rozum. Jeden americký pilot na letadlové lodi popisuje, že když vzlétá nebo přistává na lodi, tak má někdy takové stavy, že není schopen přečíst jméno lodi. Zachrání ho výcvik. Je to psychologicky prozkoumané. Když se blíží krize velkých rozměrů, tak se něco stane s mozkem a většině lidí vypadne část uvažování, prostě nemyslí. Z těchto důvodů je dobré být připraven předem. Mít třeba evakuační plán. Já ho mám ho normálně nalepený ve skříňce.
Martina: Evakuační plán? Václav Cílek: Ano. Martina: A jak vypadá?
Václav Cílek: Je to krátký seznam věcí, které si mám vzít s sebou v létě, které v zimě, a případně další věci. Kdybych měl jít někam pěšky, tak neutáhnu víc jak 10 kg a lidé říkají, že se to vlastně ani nemá, takže to musí být poměrně málo věcí. Je to spacák, karimatka, ochrana proti dešti. Existuje víc typů, nemá cenu jít do detailů, ale jsou tam léky, filtr na vodu, baterka. Pokud mě třeba někdo odveze autem, nebo bych nebyl doma, tak je to také vložka do spacáku, která zvyšuje teplotní komfort a další věci. Je to velmi jednoduché, na pár řádek. Jsou tam také klíče, žrádlo pro psa a podobně.
Američani, kteří mají garáže a pořád se připravují na nějaké hurikány – a jak se ukazuje, tak dobře dělají, to mají ještě jednodušší. Mají v garáži prostě bednu, do které nastrkali všechny věci, co se jim můžou hodit a pak bednu v případě potřeby jen naloží a odvezou. Já mám tyto věci zabaleny v tašce, nebo většinu z nich ve vaku, to znamená, že se rozhoduji, jestli mám s sebou vzít 2 nebo 3 vaky a nerozhoduji se o jednotlivých věcech, protože už to mám připravené. Říká se tomu aditivní přístup, prosté skládání věcí. Když jdu na krátkou dobu – jedna taška. Když jdu na delší dobu, druhá taška. Když jdu na věčnost, už se nikdy nevrátím, tak tam musejí být také třeba doklady o vlastnictví pozemku, rodné listy a podobně.
Martina: Evakuační plán ale nutně předpokládá, že se máme kam evakuovat. Ne všichni mají statky, chalupy, kamarády na venkově. V naší republice jsou tři miliony lidí, kteří bydlí v panelových bytech, na sídlištích. Kam se mohu vydat? Jakým způsobem se vlastně na evakuaci připravit nejenom tak, že mám zabaleno zavazadlo?
Václav Cílek: Strategie je vždy o odlišná podle toho, co prepeři popisují jako nejdůležitější rozhodnutí vašeho života. To znamená buďto zůstat, to je to back-in. Nebo jít, to je back-out. Já jsem měl ze začátku velké obavy o sídliště jako nejvíc zranitelné, ale kupodivu se ukazuje, že se s tím dá něco dělat. Tam je totiž prostor. Důležité je, aby v domě byl nějaký krizový štáb, který rozhodne, kde například venku vykopat latríny, kam dojít pro vodu. Voda se dá třeba převařovat. A pokud tito lidé mají relativní bezpečí, tak vchody jdou většinou docela dobře hájit, kdyby mělo dojít k nějakým nepokojům a podobně. Takže přežívání v paneláku je jenom otázka organizace. Dá se to velmi rychle a účinně zorganizovat a nějakých 14 dnů doopravdy nepříjemné situace se dá přežít.
Sarajevo ukazuje, že se dá přežít i mnohem delší doba, ale to už bychom potom museli jít dál. Je to o tom, že si zařídíš v bytě jednu teplou místnost, uděláš si kamínka typu Yukon, což je železná krabice svařená z 0,5cm silných železných plátů na čtyřech nožičkách, takže to zahřívá vzduch všude kolem. Musíš ovšem prorazit panel a pak to utěsnit, ale většinou to není velký problém. Ruské, ukrajinské, srbské sídliště tohle velmi dobře znají a paneláky jsou pak malebně začouzené.
Rozhodnutí co dělat a jestli odejít, nebo zůstat, by mělo padnout do 24 hodin, nejpozději druhý den. A to proto, že vzniknou různé mafie, které tě nepustí dál, jsou třeba na mostech. Je dobré mít únikovou trasu, která nevede přes most nebo přes nějaké úzké místo. Obecně se očekává, že už třetí den bude situace velmi dramatická, takže bych to viděl tak, že toto rozhodnutí by mělo proběhnout maximálně do 24 hodin. V okamžiku, kdy rozhodnutí proběhne, tak si musíš říct: „Ano, zanechávám zde větší část svého majetku a počítám s tím, že už ho nikdy neuvidím.“ Tedy rychlé rozloučení s věcmi. Nevím, jestli jsme na toto postaveni, ale myslím, že to není úplně tak špatná věc i jako cvičení v naší blahobytné době, které má ráda tolik věcí.
Martina: Prepeři se ukrývají a nechtějí o sobě dát vědět právě proto, že tito nepřipravení, zaskočení lidé, oni jim říkají zombie, budou nejnebezpečnější. Ano, máš pravdu, pokud se najde nějaký přirozený lídr v paneláku nebo na sídlišti a dokáže to zorganizovat, tak to může chvíli fungovat, dokud nedojdou potraviny, voda a tak podobně. Pak je jasné, že ti připravení, kteří jsou někde shromážděni, třeba prepeři, statkáři, chalupáři, domkáři, jsou kavky k oškubání vhodné. Jak se tedy ochránit, ačkoli jsem přemýšlel dopředu, trochu jsem se připravil, ale teď jsem vlastně v o to větším nebezpečí?
Václav Cílek: Protože slušní, ale zoufalí lidé vidí, že jim pláčou děti a jdou si brát potřebné věci. Policisté to řeší tak, že většinou tolerují, když někdo vykrádá obchod s potravinami, protože tyto potraviny stejně rychle zmizí, ale netolerují, když někdo vykrádá obchod s elektronikou. Je doopravdy rozdíl mezi slušnými a zoufalými lidmi. Dobrá odpověď neexistuje. Radikální preper požádá o útočnou pušku, nastuduje kruhovou obranu. To je ale přesně ta situace, do které se nechci dostat. Pro mě je důležité, aby společnost byla víceméně připravená, aby nemuselo docházet k zoufalému napadání a vykrádání. Je to organizace společnosti předem. Měli bychom si neustále opakovat zásadní poučku, že v době krize se nejvíc projeví ty mechanismy a prostředky, které jsme vyvinuli před krizí. Vyvíjet je v krizi už je většinou pozdě.
Martina: Ale to my neděláme.
Václav Cílek: Společnost to určitě nedělá. Existují jednoduché nápady, co s tím udělat, proto doufám, že spíš přijdou malé krize, na kterých se to naučíme. Už dávno jsem navrhoval, aby ve školách nebo školkách měli filtr na vodu, to znamená, že se děti aspoň napijí. Prvním problémem je světlo, když krize začne v noci nebo se přesunujeme do noci. Tady pomůže obyčejná baterka. Druhou věcí z těch skutečně naléhavých je voda. Kdyby byl v každé škole povinně filtr na vodu, tak by tam děti mohly přijít, a ještě se může voda filtrovat pro další lidi.
Napadlo mě také, že na našem území je velmi rozvinuta síť místních knihoven, je to téměř evropská specialita. Kdyby také v každé z těchto knihoven měli filtr na vodu, nebo rádio na kliku a podobně, tak mohou lidi informovat. Knihovny jsou od toho, aby informovaly lidi. Myslím, že možností tohoto typu je víc. Na sídlišti nemusí být v parku socha, ale může tam být například pumpa.
Takto je možné s touto situací zacházet. V okamžiku, kdy máš filtr na vodu, můžeš jít v Praze buď do Vltavy, nebo do Botiče, nebo na nějaké jiné hrůzné místo, nabrat tu hrůznou vodu a doma si ji normálně připravit. V menších a středních sídlech je důležitá péče o prameny a studánky v okolí. To jsou přípravy na krizi, které tě stojí relativně málo, mohou zachránit hodně peněz – a lidí. Krizová připravenost něco stojí a já se na to dívám jako na druh pojištění: stejně platíš nějaké pojišťovně, a když přijde hodně velká katastrofa, tak pojišťovna ti to stejně nikdy nedá. Tak má-li člověk nějaké peníze navíc, nemusí to být moc, tak aby měl několik málo základních věcí.
Martina: Ale to, co říkáš, ta celospolečenská opatření, to je říše zbožných přání.
Václav Cílek: Nevíme.
Martina: Nikde se nebudují žádné pumpy, nepořizují se rádia na kliku a filtry do školek. Běžná připravenost obyvatelstva už vlastně ve společnosti není. To, co jsme dříve nacvičovali v branné výchově a posmívali se tomu, bylo velmi často opravdu k smíchu, protože to byla mnohdy umělá příprava na umělé situace. Ale přeci jen jsme aspoň věděli, kde je třeba bunkr, nebo něco takového.
Václav Cílek: Ano, Češi odmítli koncept branné výchovy jako nesmysl. Úřady a politici vůbec do této situace nejdou. Ty to možná znáš na vlastní kůži, já to znám na kůži jiných lidí. Když začneš v oficiálních médiích mluvit příliš často o krizi, tak vzbudíš někdy až nenávist, nebo nechuť, a oficiální systém se tě snaží vytěsnit, snaží se tě dostat někam jinam, protože se zde drží zvláštní optimismus. Ano, ale existují lidé, kteří si realisticky uvědomují, že mohou přijít chvíle, kdy to bude nahnuté, protože tak to prostě v dějinách vždy bylo. Generace našich otců a babiček, kteří prožili 2. světovou válku, tak věděli, že doma musejí mít nějaké zásoby jídla, svíčky a podobně. Dnes se lidé nestarají, mávnou nad tím rukou a přímo vědomě se snaží se nestarat.
Martina: Pomoc, výchovu k zodpovědnosti shora asi očekávat nemůžeme. Znamená to, že se musíme obrátit na své blízké okolí, na rodiny, skupinky a podobně, maximálně možná nějaké menší vesnice a menší územní celky. Pokud mají v obci třeba osvíceného starostu, tak jsou na tom lépe než velká města. Ale je zde zásadní otázka – a ty už jsi to také několikrát zmínil. Kam až s přípravou zajít, aby byla něžná, aby to už nebyla posedlost?
Václav Cílek: Na toto téma se dělala řada výzkumů, třeba v Británii, ale i jinde. Ukazuje se, že když dojde k teroristickému útoku, tak policie dostane víc peněz a zkvalitní svou práci. Ale nemá to skoro žádný dopad na veřejnost. Instituce tedy dostane přidělené peníze, které použije pro sebe, ne třeba pro lepší informovanost lidí. Třeba po útocích v londýnském metru policie mluvila o tom, jaké má skvělé kamery, a díky kamerovému systému zachytili podezřelé. Ale v samotném vlaku neexistuje propojení mezi vagónem a řidičem. Podstatné je, že v okamžiku krize se zachraňuje stát nebo instituce státu – a nezachraňuje se člověk. Všichni očekáváme, že stát má odpovědnost za to, co se bude v krizi dít a pak zjistíme, že to tak není, že zodpovědnost je vlastně na nás.
A teď o tom, jak daleko bychom měli zajít. Příprava na krizi je psychická a fyzická. Co se týče tvého těla, je přípravou mít doma pár věcí, které jsou nezbytně nutné. K psychologické přípravě patří určitá samostatnost v myšlení, schopnost dívat se kolem sebe a hodnotit situace. K fyzické přípravě, co se týče těla, se jedná o to, mít spravené zuby a zásoby léků, které nezbytně potřebuješ. A pokud možno být zdravý, nebo aspoň trochu vytrénovaný. Co se týče základních věcí, tak k nim patří baterka, filtr na vodu, spacák, nějaký vařič nebo něco, na čem můžeš něco ohřát – a jídlo na 14 dnů. Případně peníze v malých bankovkách, aby si člověk mohl něco málo koupit, pokud to bude fungovat. Ale naštěstí věcí nutných k přežívání je relativně málo, což nám ukazuje společnost 19. století. Není toho skutečně příliš mnoho zapotřebí.
A teď psychologie. Jaké vlastnosti mají lidé, kteří přežijí? To byla věc, která byla pečlivě vědecky studována. A odborníci si všimli, že lidé, kteří přežili určitou krizi, si byli v něčem podobní, měli podobné vlastnosti. Mimochodem jeden z nich, Al Siebert, byl k tomuto studiu přiveden panem Franklem, který psal knihy o tom, že když máš smysl života, tak přežiješ koncentrační tábor, a že řada nemocí se dá vyléčit tak, že víš, co je smyslem tvého života.
Takže Siebert a další toto studovali nejdřív na vojácích, kteří prošli korejskou válkou. Třeba na těch, kteří přežili v situaci, kdy většina roty zahynula. Pak na těch, kteří přežili holocaust, a také na zajatcích například ve vietnamských vězeních. To byly různé skupiny lidí. A ukázalo se, že neexistuje jedna jediná vlastnost, která vede k přežívání. Vždy však pomáhá schopnost číst situaci realisticky. Myslím, že když uvěříš produkci hlavních médií, tak tuto schopnost do určité míry ztrácíš. Mám z velkých médií dojem, že mají vychovat hloupého člověka, že prostě mají ohlupující funkci.
Je tedy velmi důležité skutečně realisticky rozumět situaci. Další důležitou věcí je všímavost. V angličtině „be aware“ znamená vidět, zaostřit se na něco, být si něčeho vědom. Kdyby se tady objevila myš, tak jí budeme věnovat pozornost a budeme se dívat, kam zaběhne. To ale není ta správná pozornost, jakou potřebujeme. My potřebujeme to, čemu se česky říká všímavost, ale není to úplně ono. V buddhismu je tam mindfullness, to znamená mysl plná vjemu.
Existují psychologové jako Jon Kabat-Zinn, kteří upozorňují, že samotná všímavost k okolnímu prostředí léčí lidi z psychických problémů a depresí. A to proto, že se nevěnuješ sám sobě. A jaký je obsah této všímavosti? Příklad bych uvedl na japonské společnosti a na svátku švestkových květů. Japonská společnost je společností, která je neustále ohrožována zemětřesením, cunami a podobně a má jednu z nejlepších rodinných a krizových připraveností na světě. A když se tím člověk zabývá hlouběji, tak zjistí, že tyto návyky na krizovou připravenost jdou s Japonci pochopitelně od pravěku. Když si představíte, že jdete do sadu a pozorujete květy, pozorujete, jak se stmívá, jak květy opadávají, tak to je mindfullness. Člověk se soustřeďuje na celkový rozsah toho, co se děje, dívá se po krajině kolem a zároveň vnímá jednotlivé květy. A současně je v tom přítomen proces času, tedy vnímáte, jak se krajina proměňuje. To je vlastnost, která vytváří zdatnější a krizi odolnější komunitu.
Něčím podobným je humor. Humor pomáhá dostat se do nadhledu nad situací a danou situaci vnímat. Takže já se dneska dívám na anekdoty o panu Kohnovi tak, že jsou nejen příjemné, hezké a že mě baví, ale že je to i součást národní přípravy na krizi. Když bychom takto šli dál, tak pravděpodobně najdeme mnohem víc podobných zvyků, u nás třeba dožínky a jiné. To je způsob, jak se společnost v Čechách a na Moravě snaží držet pohromadě, jak vytváří tmel. A zároveň je v té hře obsaženo, kdo tančí s kým, kdo udává tempo. Tak je společnost hierarchizována a lidé mají v rámci této hierarchie své místo.