Způsoby kladení otázek často předjímají, jaké odpovědi na ně lze očekávat. Jako ještě důležitější se však mohou nakonec ukázat otázky, které vůbec nebyly položeny, a tudíž na ně nemohlo být odpovězeno. Někdy ani není možné nebo důležité dobrat se v reálném čase správné nebo vůbec nějaké odpovědi – z historie je známo, že některé otázky se dočkaly svých odpovědí až po řadě generací. Stačilo, že otázka byla „zavěšena“ do virtuálního prostoru lidského myšlenkového dědictví a největší duchy lidstva provokovala a inspirovala k často překvapivým intelektuálním výkonům a výsledkům. Čím hlubší a univerzálnější je problém, tím tragičtější pak mohou být důsledky absence nevyslovených otázek, nehledě na to, zda a jak mohly být zodpovězeny.
Uvedené se v plné míře týká také řešení současné finanční a ekonomické krize.
Nelze říci, že by základní otázka zůstala zcela nevyslovena. Je však ignorována těmi, kdo mají hledání takových otázek a odpovědí na ně v popisu práce, tj. především politiky, i médii, která již dávno rezignovala na své základní funkce, tj. informovat a napomáhat veřejnosti k výkonu dozoru nad politiky. Proto – jako již mnohokrát v dějinách – je musí suplovat různí moderní Jeremiášové a Kasandry, dnes tedy hlavně alternativní aktivisté a (většinou) internetoví publicisté nejrůznějšího zaměření.
Nepřehlédnutelný (a to doslova, díky své patriarchální vizáži) mezi nimi je John Michael Greer z Ashlandu v americkém státě Oregon, „velekněz“ (the Grand Archdruid) Starodávného řádu amerických druidů (AODA – The Ancient Order of Druids in America), což je sice název, který může někomu znít poněkud archaicky až směšně, ale tato organizace, která nepřetržitě funguje už od r. 1912 a zabývá se alternativní a přírodní spiritualitou, má překvapivě mnoho co říci právě při hledání odpovědí na palčivé otázky dnešní civilizace. J. M. Greer je v hnutí alternativní spirituality činný už více než čtvrt století. Za tu dobu napsal 18 knih, z nichž zřejmě nejvíce je citován titul z roku 2008 Dlouhý úpadek: Průvodce uživatele koncem průmyslového věku (The Long Descent: A User’s Guide to the End of the Industrial Age, ISBN 9780865716094). Od roku 2006 každý týden přispívá do svého blogu The Archdruid Report, většinou s úvahami k základním civilizačním tématům.
Ty otázky, bez jejichž nastolení zřejmě nelze ani naznačit cesty vedoucí k řešení současné krize nebo možná k poznání, že krize je neřešitelná, se týkají vzniku, vývoje, úpadku a zániku civilizací. Podobně jako známější Joseph Tainter, antropolog a historik, autor dnes už kultovní knihy z roku 1988 Kolaps komplexních společností (The Collapse of Complex Societies, ISBN 9780521386739) také Greer vytvořil teorii, podle níž je zánik každé civilizace po dosažení určitého stupně vývoje nevyhnutelný. Nazval ji teorií katabolického kolapsu.
Stručně řečeno, katabolický kolaps je proces, v jehož průběhu společnosti ve stadiu úpadku kanibalizují svou infrastrukturu, aby naplnily své bezprostřední potřeby, a tím urychlují svůj vlastní zánik. Vztahy mezi zdroji, kapitálem, odpady a výrobou vytvářejí základ pro ekologický model kolapsu, v němž výroba nedokáže naplnit požadavky na obnovu existujícího kapitálu. Společnosti čelící takovým krizím po vyčerpání základních zdrojů riskují katabolický kolaps, cyklus pozitivní zpětné vazby, při němž se snižuje celkové množství kapitálu, který se postupně mění v odpad. Tento model bere v úvahu hlavní rysy historických příkladů rozkladu civilizací a nabízí paralely mezi procesy sukcese v mimolidských ekosystémech a rozkladu lidských společností.
V ekologickém smyslu slova je civilizace úplně nová věc, ne starší než nějakých 10 000 let, a jako mnoho nových evolučních triků zažila i ona své dramatické vzestupy a pády. Podívejte se do italských, čínských nebo jiných měst osídlených nepřetržitě 2500 let a bude vám jasné, že v odpovídajícím životním prostředí lze civilizovaný způsob života udržet po dlouhou dobu; navštivte pozůstatky chaldejského Uru nebo mayské metropole Tikalu a bude vám stejně tak jasné, že když environmentální podmínky civilizaci nepodpoří, stane se jepičím jevem, který se jen mihne okamžikem ekologických věků.
Pro mnoho dnes žijících lidí je aktuální otázka, do které z obou kategorií spadá naše současná průmyslová civilizace. Je to rozumná otázka a k jejímu pochopení může přispět bližší pohled na ekologické procesy v pozadí pádů jiných civilizací. Civilizace jsou komplexní, nákladné, zranitelné systémy. Aby se mohla civilizace udržet v chodu, je potřeba udržovat a obnovovat celou řadu druhů kapitálu: fyzický (půdu, nemovitosti), lidský (kvalifikovanou pracovní sílu), informační (znalost zemědělství a technologií), sociální (tržní systémy) a jiné. Jestliže to vše je možné zajistit v rámci zdrojů poskytovaných přírodním světem a úsilím pracovní síly, civilizace může trvat velmi dlouho.
V průběhu času však civilizace mají tendenci hromadit kapitál až do množství a složitosti, které už nelze udržovat. Co se stane pak, záleží na tom, zda jsou nejdůležitější zdroje civilizace udržitelné nebo ne. Jestliže například civilizace získává většinu svých surovin z ekologicky zdravého zemědělství, každoroční žně vymezují hranice procesu kolapsu. Takové civilizace jako starý Egypt nebo čínské císařství, založené na udržitelných zdrojích, prošly tímto cyklickým procesem mnohokrát, od expanze přes překročení mezí až k samoomezujícímu kolapsu, po němž se odrazily ode dna, když množství kapitálu pokleslo dost hluboko, aby jej bylo možno podporovat na základě udržitelných zdrojů.
Jestliže však civilizace závisí na neudržitelném užívání zdrojů, situace je mnohem vážnější. Po starých Mayích, kteří využívali základních zdrojů (v jejich případě zranitelné úrodnosti tropických půd) neudržitelným způsobem, nezůstalo nic než rozpadající se ruiny v džungli Yucatánu.
Tohle pochopitelně není dobrá zpráva pro naši moderní průmyslovou civilizaci, protože její „kmenové jmění“ je navýšeno výhrou v geologické loterii, která nahromadila fantastické možství fosilizované sluneční energie ve formě uhlí, ropy a zemního plynu. I ten velmi malý zlomek našeho bohatství pocházející z obnovitelných přírodních zdrojů prostřednictvím zemědělství, lesnictví a rybářství je získáván způsobem závislým na fosilních palivech a je využíván neudržitelně. Od konce 50. let vědci varují, že to, co zbývá z našich zdrojů fosilních paliv, neudrží současný průmyslový systém v chodu donekonečna, určitě mnohem méně dlouho, než nám slibují „odborníci“ napříč politickým spektrem. Tato varování jsou z největší části ignorována. Jestliže to tak půjde dál až do dosažení skutečné nouze, může nás čekat velmi ošklivá budoucnost. Ta budoucnost může být blíž, než je lidem příjemné jen pomyslet.
Jsme závislí na bezhlavém drancování omezených zdrojů za účelem udržení našeho životního stylu. Naše přežití stojí a padá s křehkými infrastrukturními systémy, jejichž fungování málokdo rozumí. Většina našich předáků chce zřejmě nechat společnost vyhladovět omezením zdrojů kvůli svým krátkozrakým mocenským a sobecky zištným zájmům.
Průmyslový systém, který nás udržuje při životě, existuje už dost dlouho, takže většina z nás si neumí představit okolnosti, za nichž by mohl zaniknout. Jedním z rysů katabolického kolapsu může být spuštění krize zničením nějaké životně důležité základní technologie, která jako taková už není vnímána. Jsme svědky raných stadií přesně takové krize. Některé civilizace na Středním východě zanikly v důsledku zničení zavlažovacích soustav kočovníky z pouště. Tím, co pro raně středověký Střední Východ znamenaly vodní kanály, je pro moderní průmyslovou společnost současná forma peněžní ekonomiky. A podvodní finanční spekulanti jsou totéž co nomádští nájezdníci, kteří zničili křehké systémy v zájmu okamžitého zisku. Důsledky mohou být podobné jako za Velké krize 30. let – národy, relativně bohaté na potenciální zdroje a kvalifikovanou pracovní sílu, mohou snadno upadnout do zdrcující bídy kvůli zhroucení komplikovaných společenských systémů, jejichž prostřednictvím se alokují zdroje a lidská práce.
V budoucnosti se mohou pravděpodobně odehrát i jiná nevítaná překvapení. Těm, kdo jsou znepokojeni možnými riziky budoucnosti, lze poradit, aby věnovali větší pozornost přehlíženým technologiím v našich životech. Je potřeba začít přemýšlet, jak se bez nich obejít, jestliže nastane nemyslitelné a některé z nich náhle zmizí.
Z tohoto úhlu pohledu jsou veškerá opatření navrhovaná a přijímaná většinou vlád a ekonomů průmyslového světa zoufale nedostatečná a kontraproduktivní. Klíčová slova návrhů jsou stále stejná – růst, finanční stabilita a daňové úlevy. Pochopitelně, vždyť většina předkládaných návrhů pochází z hlav lidí, kteří krizi způsobili nebo neudělali nic proti jejímu propuknutí, a stejně jako vydělávali na finančních bublinách a spekulacích, budou vydělávat i na krizi. Navrhovaná opatření sledují zase jen jejich zištné zájmy.
To, co nám zajistí přežití – potraviny, energie, bydlení, veřejná doprava, bezpečnost – je ignorováno. A přitom je z uvedeného zřejmé, že jedině snížení komplexnosti a deindustrializace způsobu opatřování těchto nezbytností může zabránit katastrofálnímu průběhu úpadku naší civilizace.
Na rozdíl od některých proroků soudného dne, kteří se už už zakopávají do zemljanek se zásobou potravin a munice na tři roky, se John Michael Greer domnívá, že podobně jako u jiných zaniklých civilizací bude i úpadek té naší trvat desítky let, ne-li staletí. Podle jeho názoru nemá smysl vymýšlet budoucnost už dnes – takové snahy v historii vždy ztroskotaly. Kořeny krize leží v kulturních základech naší civilizace a krizi proto nelze vyřešit bez jejich změny. Na změny zaváděné shora je už pozdě. Musí přijít od jednotlivců a komunit.
Autor článku: Jindřich Kalous
http://www.anastasia.cz/forum/topic523.html
Zdroj: www.blisty.cz