Texty převzaty ze zdroje :http://www.vaseliteratura.cz/dejiny-literatury/44-clanky/669-konec-civilizace.html
Konec civilizace aneb překrásný nový svět je vědeckofantastický příběh pocházející z roku 1931, který se zamýšlí nad společenskými poměry v daleké budoucnosti. Některé zdroje uvádí, že jedním z impulsů pro sepsání tohoto románu byl pro Aldouse Huxleyho, spisovatele pocházejícího z Anglie, román Herberta George Wellse Lidé jako bozi, který zobrazuje budoucnost příliš idealisticky, a také jeho zážitky z návštěvy Ameriky.
(Uveďme, že spisovatel Herbert George Wells může být českým čtenářům znám coby autor vědeckofantastické literatury, která se v poslední době těší zájmu filmařů. Z jeho děl je to především Válka světů, Stroj času a Ostrov doktora Moreaua.)
Obyvatelé civilizace
Většina postav civilizace se shoduje v mnoha znacích. Jsou jimi uvolněná sexuální morálka, za společensky korektní se považuje, pokud má muž stejně jako žena více než jednoho sexuálního partnera. V tomto ohledu netrpí žádnými předsudky, děti se nerodí klasickou cestou – ta je ostatně považována za něco vulgárního, divošského –, nýbrž ve speciálních líhních, kde jsou děti předem předurčeny k tomu, čím se budou celý život zabývat. Tím pro ně odpadá zodpovědnost plynoucí z rodinného života. Rodina jako základní funkční jednotka státu se svými důležitými funkcemi pro vývoj jedince se v tomto světě stává minulostí, jakýmsi prázdným pojmem. Stejně tak se těmito prázdnými pojmy stává matka, otec, domov. „A víte, co to byl domov?“ Vrtěli hlavami. Domov, domov – pár malých místností, napěchovaných až k zalknutí obyvateli, jimiž byli: muž, periodicky těhotná žena a horda chlapců a děvčat různého věku. Žádný vzduch, žádný prostor, zamořené vězení; tma, nemoc a smrad. [1] Výchovnou funkci rodiny přebírá stát, v dětech je ve speciálních neopavlovských sálech upevňován odpor ke knihám a květinám. Vytváření podmíněných reflexů, kdy jsou v souvislosti s knihami a květinami vystaveni hluku sirén, výbuchům a elektrickému proudu. Nikdo z jednajících postav si neuvědomuje nehumánnost tohoto způsobu výchovy, neboť jím sami prošli. Dalším nástrojem výchovy je hypnopedie, tzv. učení ve spánku. Dětem je ve spaní našeptáváno, co mají a nemají rády, čímž si společnost předem zajišťuje dostatečný odbyt. Hlavní filozofií obyvatel Civilizace je být šťastný. Celý jejich život je redukován na práci, která je zároveň nesmírně naplňuje, a zábavu. V jejich životě nejde o nic jiného, než se dobře bavit a být šťastný.
Obyvatelé civilizace jsou touto svojí omezeností, bránící jim v touze po něčem hodnotnějším, vlastně odsouzeni k jakési iluzi štěstí, která je výsledkem hypnopedického našeptávání a působení drogy zvané soma (státem schvalovaná droga, která v jejich uživatelích vyvolává neskonalý pocit štěstí). Jakkoli jsou dospělí, lze je považovat za děti, které vyzbrojené říkankovitými frázemi, omlouvají své chování. „Jeden kubík stačí, když tě můra tlačí.“ [2] „Jeden gram vzít, je lepší než klít.“ [3] „Rybím tukem přikrmíme, to je zdravé, však to víme.“ [4] „Chodit včas k lékaři – růžičky na tváři.” [5] „Nikdy neodkládej na zítřek potěšení, které můžeš mít dnes.” [6] „Kde cit jednotlivce klíčí, tam se komunita ničí.” [7]
Kromě věčného štěstí disponují civilizovaní také „věčným“ mládím. Vědci dokázali vyvinout zpomalovače stárnutí buněk, takže člověk nestárne zvnějšku, pouze zevnitř. Dožívají se normálního věku kolem 60–70 let s tím rozdílem, že neumírají s vráskami a šedinami, nýbrž jako mladí muži a ženy. Užívat si tedy mohou až do samého konce.
Huxley vytváří obraz budoucí společnosti, která je striktně diferencovaná do čtyř různých tříd. Tyto třídy jsou označeny římskými písmeny počínaje alfou a konče deltou, přičemž se alfy nalézají na nejvyšší příčce společenského žebříčku a zajišťují práci na nejdůležitějších postech. Členům jednotlivých kast se od prvního počátku vštěpuje pocit opovrhovat kastami nižšími a nutnost vzhlížet ke kastám vyšším.Místo a čas
Děj románu se odehrává především v Londýně v roce 632 po F. (632 let po vynalezení Fordova modelu T z roku 1908 po Kristu. Rok 632 po F. tedy odpovídá roku 2540 našeho divošského letopočtu). Ocitáme se tak v daleké budoucnosti. Dalším místem, kam nás vyprávění zavede, je indiánská rezervace, kde žijí civilizací nedotčení divoši, na které se jezdí „civilizovaní“ lidé dívat. Je to místo, kde žijí lidé v těsném souznění s přírodou, kde dokážou přežít i bez supermoderních výdobytků, o něž jsou svým „divošstvím“ připraveni. Závěr příběhu je lokalizován do nehostinného prostředí poblíž opuštěného majáku, které se stává útočištěm jedné z hlavních postav.
Hlavní linie příběhu je vedena chronologicky s častým výskytem menších retrospektivních vyprávění. S hlediskem času a způsobem výstavby souvisí také jedna nepřehlédnutelná zvláštnost vyskytující se v románu. Je jí autorova snaha zachytit v aktuálním čase rozhovory více jednajících postav probíhající na různých místech. Autor porušuje soustavnost konkrétního rozhovoru tím, že ho rozděluje na dílčí části, které navzájem prokládá dílčími částmi jiných rozhovorů. Zpočátku mají tyto části rozsah odstavce, ale postupně se zkracují, až přecházejí do krátkých vět na necelý řádek, což na čtenáře může působit, jako by se díval na šíleně sestříhaný film. Klade to na něj vyšší požadavky, nutnost daný úsek rozeznat a přiřadit určitému hloučku jednajících postav. V konkrétním románovém čase může čtenář rozlišit až pět různých výpovědí. Na pozadí hypnopedického, umělého vytváření návyků věnujeme pozornost vyprávění o historii civilizace ústy ředitele líhně. Do toho se mísí rozhovor dvou přítelkyň o vztazích; rozhovor dvou mužů jedoucích ve zdviži o ženách; a vnitřní monolog jejich spolucestujícího, který odsuzuje způsob, jakým oba muži přistupují k druhému pohlaví.Fabule
Jednou z postav posouvajících děj významných způsobem je Bernard Marx – alfa-plus, člověk s nápadně odlišným chováním. Jako specialista na hypnopedii (učení ve spánku v období prenatálního vývoje jedince; v praxi vypadá tento nástroj k ovládnutí mas tak, že je jedinci vemlouvavým hlasem nucena jakási idea, kterou tento přijímá za svou) si uvědomuje, že modely chování všech lidí v jeho okolí jsou výsledkem záměrného a dlouhodobého působení hypnopedie. Ví, že neexistuje individualita, že jsou všichni součástí sociálního organismu. A právě toto vědomí ho odcizuje od ostatních. Nemá si co říci s těmi naprogramovanými „roboty“, jakkoli by se chtěl těšit společnosti dam, které by ho oslavovaly jako muže. Jako člověk je vychloubavý, s častými výlevy sebelítosti „a žalostným zvykem být statečný, když nebezpečí již minulo, a neslýchaně duchapřítomný, když nepřítel není v dohledu“. [8] Tento muž si o sobě začíná příliš myslet a stává se trnem v oku řediteli líhně, který mu hrozí přeložením na Island, což by pro Bernarda byla nepředstavitelná újma. Proto se chytá jediné příležitosti, která se mu náhodou naskytne v Novém Mexiku, kam se jel s kolegyní seznámit s barbarským životem divochů. Na tomto místě se totiž setkává se ztracenou milenkou ředitele Lindou i s jejím synem Johnem, která byla už před mnoha lety prohlášena za nezvěstnou. Žila mezi divochy bez prostředků, kterými si civilizovaní lidé zajišťují krásu a mládí, a proto zestárla a ztloustla. Kvůli svým návykům z moderního světa je divochy nenáviděna. Bernardovi se v hlavě zrodí ohromný nápad přivést ji i s jejím divošským synem zpět do Civilizace. Bernard se k tomuto rozhodně neuchyluje z dobré vůle, snaží se ředitele kompromitovat a to se mu také daří. Ani ty nejbarvitější představy se nevyrovnaly výrazu, jaký ředitel nasadil, když se setkal tváří v tvář se svou obtloustlou milenkou a jejím synem, který byl zároveň právoplatným synem ředitele. Doplňme, že se ocitáme v době, kdy každý vypadá jako ze žurnálu, udržuje si svoji vysportovanou postavu na stále stejné úrovni bez degenerativního vlivu stáří. Tak jako otázka plození, kterou plně suplovaly speciální líhně k tomu určené. Porod klasickou cestou je většinovou společností označován jako divošský a vulgární. Přihlížeje k těmto paradoxům si lze poměrně jednoduše představit kolektivní vlnu nevole, jakou tento obraz u ředitelových podřízených vyvolal. Není se tedy čemu divit, že o řediteli již nikdo více neslyšel.
S divochem Johnem zažívá Bernard opravdový úspěch, konečně se mu plní sen a jeho ctižádost je zadostiučiněna. Ačkoli je John z našeho pohledu inteligenčně a kulturně nejvybavenější, je paradoxně z hlediska civilizovaných nazýván jako Divoch. Vyrůstá nezasažen hypnopedickým brainwashingem. Linda ho učí číst, krátce po svých 12. narozeninách se seznamuje se sebranými spisy W. Shakespeara. „I když se text zdá být pro chlapce jen zpola srozumitelný, uchvacují ho ta podivná slova, která se valí jeho myslí a duní jako hřmění hromu, jako bubny při letních tancích.“ [10] Tato kniha se stává průvodcem jeho života, čte v ní při každé příležitosti, takže se postupně stává součástí jeho duševního světa. Je nadšen vyprávěním matky o světě Civilizace, který si představoval „jako překrásný svět, jako nebe, jako ráj dobra a krásy, celistvý a neporušený.“ [11] Nemalé je jeho překvapení, když zjistí, jaká je skutečnost. Dochází ke konfrontaci s jeho představami a skutečností. Naráží na omezenost civilizovaných jdoucí ruku v ruce s povrchností. Jakkoli touží po lásce, odmítá atraktivní dívku Lenu, která toto slovo redukuje pouze na jeho tělesnou složku. John toužící celou svou Shakespearem prostoupenou duší po opravdovosti a úplnosti citu, naráží místo svých idealizovaných představ na pouhopouhé maso, byť se zdá být tak neodolatelným.
Linda – Johnova matka – se nedokáže vyrovnat se způsobem, jakým je přijata zpět, stává se otrokem somy, která jediná jí dokáže vrátit zpět iluzi štěstí. Užívá ji ve stále větších dávkách, takže i několik dní neví sama o sobě. K jakémusi dramatickému vystupňování děje dochází právě ve chvíli, kdy už její tělo nedokáže déle snášet účinky drogy. John, jemuž osud matky není lhostejný a který celý její současný stav přičítá na vrub civilizaci, je matčinou smrtí krutě zasažen. Ve stejném okamžiku vtrhne do pokoje hlouček neukázněných dětí, jejichž náplní je seznamovat se se smrtí coby přirozenou součástí života, na níž není nic zvláštního. Tento dav krutých usmrkanců jenom přilévá do ohně doutnajícího v Johnově duši – obklopujíce její lůžko a hlasitě se podivujíce nad nechutným vzezřením zesnulé. John se dostává do konfliktu s vychovatelkou omlouvající přirozené chování dětí. Po smrti své matky se pokouší o vzpouru, snaží se přivést černé delty ke svobodě, odmítaje jim vydat jejich příděl somy, kterou považuje za prostředek jejich zotročení. Sám se ale brzy přesvědčuje, že tam, kde lidé nevědí, co je to svoboda, nemá smysl jim ji vnucovat. Rozchází se s celým moderním světem a uchyluje se k asketickému životu sebemrskačského poustevníka, který se zabydlel na opuštěném majáku, a snaží se zde v samotě a bolesti najít svůj vlastní mír. I tak ho svět civilizace nenechává na pokoji a ze dne na den se stává hvězdou pocitového filmu, ve kterém je zachyceno jeho sebemrskačství. Stává se slavným proti své vůli a lidé se k němu slétávají svými osobními helikoptérami, aby ho viděli na vlastní oči. Tomuto tlaku nedokáže John dlouho vzdorovat, a tak nenalézaje útěchu v dobrovolné samotě, nalézá klid v dobrovolné smrti.
Ocitáme se ve společnosti, jejíž represivní složky usměrňující její chod jsou zde na rozdíl od ostatních antiutopických románů (např. My, Kallocain, 1984) výrazně potlačeny, nebo jich zde není téměř ani zapotřebí. Ve společnosti, která si svoji funkčnost a pospolitost zajišťuje mechanickými pedagogy, kteří svým spícím žákům vštěpují společensky žádané modely chování stejně jako základní dogmata Civilizace – být šťastný a spokojený. Předem tak vylučuje jakékoli motivy, které by snad mohly vést k revoltě či vzdoru.
„Dáme vám už od prvního počátku pocit, že jste šťastní,“ ačkoli je toto štěstí výsledkem dlouhodobé, záměrné manipulace – teorie o utopiích dotažena do zhoubného konce.
Většina postav civilizace se shoduje v mnoha znacích. Jsou jimi uvolněná sexuální morálka, za společensky korektní se považuje, pokud má muž stejně jako žena více než jednoho sexuálního partnera. V tomto ohledu netrpí žádnými předsudky, děti se nerodí klasickou cestou – ta je ostatně považována za něco vulgárního, divošského –, nýbrž ve speciálních líhních, kde jsou děti předem předurčeny k tomu, čím se budou celý život zabývat. Tím pro ně odpadá zodpovědnost plynoucí z rodinného života. Rodina jako základní funkční jednotka státu se svými důležitými funkcemi pro vývoj jedince se v tomto světě stává minulostí, jakýmsi prázdným pojmem. Stejně tak se těmito prázdnými pojmy stává matka, otec, domov. „A víte, co to byl domov?“ Vrtěli hlavami. Domov, domov – pár malých místností, napěchovaných až k zalknutí obyvateli, jimiž byli: muž, periodicky těhotná žena a horda chlapců a děvčat různého věku. Žádný vzduch, žádný prostor, zamořené vězení; tma, nemoc a smrad. [1] Výchovnou funkci rodiny přebírá stát, v dětech je ve speciálních neopavlovských sálech upevňován odpor ke knihám a květinám. Vytváření podmíněných reflexů, kdy jsou v souvislosti s knihami a květinami vystaveni hluku sirén, výbuchům a elektrickému proudu. Nikdo z jednajících postav si neuvědomuje nehumánnost tohoto způsobu výchovy, neboť jím sami prošli. Dalším nástrojem výchovy je hypnopedie, tzv. učení ve spánku. Dětem je ve spaní našeptáváno, co mají a nemají rády, čímž si společnost předem zajišťuje dostatečný odbyt. Hlavní filozofií obyvatel Civilizace je být šťastný. Celý jejich život je redukován na práci, která je zároveň nesmírně naplňuje, a zábavu. V jejich životě nejde o nic jiného, než se dobře bavit a být šťastný.Obyvatelé civilizace jsou touto svojí omezeností, bránící jim v touze po něčem hodnotnějším, vlastně odsouzeni k jakési iluzi štěstí, která je výsledkem hypnopedického našeptávání a působení drogy zvané soma (státem schvalovaná droga, která v jejich uživatelích vyvolává neskonalý pocit štěstí). Jakkoli jsou dospělí, lze je považovat za děti, které vyzbrojené říkankovitými frázemi, omlouvají své chování. „Jeden kubík stačí, když tě můra tlačí.“ [2] „Jeden gram vzít, je lepší než klít.“ [3] „Rybím tukem přikrmíme, to je zdravé, však to víme.“ [4] „Chodit včas k lékaři – růžičky na tváři.” [5] „Nikdy neodkládej na zítřek potěšení, které můžeš mít dnes.” [6] „Kde cit jednotlivce klíčí, tam se komunita ničí.” [7]
Kromě věčného štěstí disponují civilizovaní také „věčným“ mládím. Vědci dokázali vyvinout zpomalovače stárnutí buněk, takže člověk nestárne zvnějšku, pouze zevnitř. Dožívají se normálního věku kolem 60–70 let s tím rozdílem, že neumírají s vráskami a šedinami, nýbrž jako mladí muži a ženy. Užívat si tedy mohou až do samého konce.
Huxley vytváří obraz budoucí společnosti, která je striktně diferencovaná do čtyř různých tříd. Tyto třídy jsou označeny římskými písmeny počínaje alfou a konče deltou, přičemž se alfy nalézají na nejvyšší příčce společenského žebříčku a zajišťují práci na nejdůležitějších postech. Členům jednotlivých kast se od prvního počátku vštěpuje pocit opovrhovat kastami nižšími a nutnost vzhlížet ke kastám vyšším.Místo a čas
Děj románu se odehrává především v Londýně v roce 632 po F. (632 let po vynalezení Fordova modelu T z roku 1908 po Kristu. Rok 632 po F. tedy odpovídá roku 2540 našeho divošského letopočtu). Ocitáme se tak v daleké budoucnosti. Dalším místem, kam nás vyprávění zavede, je indiánská rezervace, kde žijí civilizací nedotčení divoši, na které se jezdí „civilizovaní“ lidé dívat. Je to místo, kde žijí lidé v těsném souznění s přírodou, kde dokážou přežít i bez supermoderních výdobytků, o něž jsou svým „divošstvím“ připraveni. Závěr příběhu je lokalizován do nehostinného prostředí poblíž opuštěného majáku, které se stává útočištěm jedné z hlavních postav.
Hlavní linie příběhu je vedena chronologicky s častým výskytem menších retrospektivních vyprávění. S hlediskem času a způsobem výstavby souvisí také jedna nepřehlédnutelná zvláštnost vyskytující se v románu. Je jí autorova snaha zachytit v aktuálním čase rozhovory více jednajících postav probíhající na různých místech. Autor porušuje soustavnost konkrétního rozhovoru tím, že ho rozděluje na dílčí části, které navzájem prokládá dílčími částmi jiných rozhovorů. Zpočátku mají tyto části rozsah odstavce, ale postupně se zkracují, až přecházejí do krátkých vět na necelý řádek, což na čtenáře může působit, jako by se díval na šíleně sestříhaný film. Klade to na něj vyšší požadavky, nutnost daný úsek rozeznat a přiřadit určitému hloučku jednajících postav. V konkrétním románovém čase může čtenář rozlišit až pět různých výpovědí. Na pozadí hypnopedického, umělého vytváření návyků věnujeme pozornost vyprávění o historii civilizace ústy ředitele líhně. Do toho se mísí rozhovor dvou přítelkyň o vztazích; rozhovor dvou mužů jedoucích ve zdviži o ženách; a vnitřní monolog jejich spolucestujícího, který odsuzuje způsob, jakým oba muži přistupují k druhému pohlaví.Fabule
Jednou z postav posouvajících děj významných způsobem je Bernard Marx – alfa-plus, člověk s nápadně odlišným chováním. Jako specialista na hypnopedii (učení ve spánku v období prenatálního vývoje jedince; v praxi vypadá tento nástroj k ovládnutí mas tak, že je jedinci vemlouvavým hlasem nucena jakási idea, kterou tento přijímá za svou) si uvědomuje, že modely chování všech lidí v jeho okolí jsou výsledkem záměrného a dlouhodobého působení hypnopedie. Ví, že neexistuje individualita, že jsou všichni součástí sociálního organismu. A právě toto vědomí ho odcizuje od ostatních. Nemá si co říci s těmi naprogramovanými „roboty“, jakkoli by se chtěl těšit společnosti dam, které by ho oslavovaly jako muže. Jako člověk je vychloubavý, s častými výlevy sebelítosti „a žalostným zvykem být statečný, když nebezpečí již minulo, a neslýchaně duchapřítomný, když nepřítel není v dohledu“. [8] Tento muž si o sobě začíná příliš myslet a stává se trnem v oku řediteli líhně, který mu hrozí přeložením na Island, což by pro Bernarda byla nepředstavitelná újma. Proto se chytá jediné příležitosti, která se mu náhodou naskytne v Novém Mexiku, kam se jel s kolegyní seznámit s barbarským životem divochů. Na tomto místě se totiž setkává se ztracenou milenkou ředitele Lindou i s jejím synem Johnem, která byla už před mnoha lety prohlášena za nezvěstnou. Žila mezi divochy bez prostředků, kterými si civilizovaní lidé zajišťují krásu a mládí, a proto zestárla a ztloustla. Kvůli svým návykům z moderního světa je divochy nenáviděna. Bernardovi se v hlavě zrodí ohromný nápad přivést ji i s jejím divošským synem zpět do Civilizace. Bernard se k tomuto rozhodně neuchyluje z dobré vůle, snaží se ředitele kompromitovat a to se mu také daří. Ani ty nejbarvitější představy se nevyrovnaly výrazu, jaký ředitel nasadil, když se setkal tváří v tvář se svou obtloustlou milenkou a jejím synem, který byl zároveň právoplatným synem ředitele. Doplňme, že se ocitáme v době, kdy každý vypadá jako ze žurnálu, udržuje si svoji vysportovanou postavu na stále stejné úrovni bez degenerativního vlivu stáří. Tak jako otázka plození, kterou plně suplovaly speciální líhně k tomu určené. Porod klasickou cestou je většinovou společností označován jako divošský a vulgární. Přihlížeje k těmto paradoxům si lze poměrně jednoduše představit kolektivní vlnu nevole, jakou tento obraz u ředitelových podřízených vyvolal. Není se tedy čemu divit, že o řediteli již nikdo více neslyšel.
S divochem Johnem zažívá Bernard opravdový úspěch, konečně se mu plní sen a jeho ctižádost je zadostiučiněna. Ačkoli je John z našeho pohledu inteligenčně a kulturně nejvybavenější, je paradoxně z hlediska civilizovaných nazýván jako Divoch. Vyrůstá nezasažen hypnopedickým brainwashingem. Linda ho učí číst, krátce po svých 12. narozeninách se seznamuje se sebranými spisy W. Shakespeara. „I když se text zdá být pro chlapce jen zpola srozumitelný, uchvacují ho ta podivná slova, která se valí jeho myslí a duní jako hřmění hromu, jako bubny při letních tancích.“ [10] Tato kniha se stává průvodcem jeho života, čte v ní při každé příležitosti, takže se postupně stává součástí jeho duševního světa. Je nadšen vyprávěním matky o světě Civilizace, který si představoval „jako překrásný svět, jako nebe, jako ráj dobra a krásy, celistvý a neporušený.“ [11] Nemalé je jeho překvapení, když zjistí, jaká je skutečnost. Dochází ke konfrontaci s jeho představami a skutečností. Naráží na omezenost civilizovaných jdoucí ruku v ruce s povrchností. Jakkoli touží po lásce, odmítá atraktivní dívku Lenu, která toto slovo redukuje pouze na jeho tělesnou složku. John toužící celou svou Shakespearem prostoupenou duší po opravdovosti a úplnosti citu, naráží místo svých idealizovaných představ na pouhopouhé maso, byť se zdá být tak neodolatelným.
Linda – Johnova matka – se nedokáže vyrovnat se způsobem, jakým je přijata zpět, stává se otrokem somy, která jediná jí dokáže vrátit zpět iluzi štěstí. Užívá ji ve stále větších dávkách, takže i několik dní neví sama o sobě. K jakémusi dramatickému vystupňování děje dochází právě ve chvíli, kdy už její tělo nedokáže déle snášet účinky drogy. John, jemuž osud matky není lhostejný a který celý její současný stav přičítá na vrub civilizaci, je matčinou smrtí krutě zasažen. Ve stejném okamžiku vtrhne do pokoje hlouček neukázněných dětí, jejichž náplní je seznamovat se se smrtí coby přirozenou součástí života, na níž není nic zvláštního. Tento dav krutých usmrkanců jenom přilévá do ohně doutnajícího v Johnově duši – obklopujíce její lůžko a hlasitě se podivujíce nad nechutným vzezřením zesnulé. John se dostává do konfliktu s vychovatelkou omlouvající přirozené chování dětí. Po smrti své matky se pokouší o vzpouru, snaží se přivést černé delty ke svobodě, odmítaje jim vydat jejich příděl somy, kterou považuje za prostředek jejich zotročení. Sám se ale brzy přesvědčuje, že tam, kde lidé nevědí, co je to svoboda, nemá smysl jim ji vnucovat. Rozchází se s celým moderním světem a uchyluje se k asketickému životu sebemrskačského poustevníka, který se zabydlel na opuštěném majáku, a snaží se zde v samotě a bolesti najít svůj vlastní mír. I tak ho svět civilizace nenechává na pokoji a ze dne na den se stává hvězdou pocitového filmu, ve kterém je zachyceno jeho sebemrskačství. Stává se slavným proti své vůli a lidé se k němu slétávají svými osobními helikoptérami, aby ho viděli na vlastní oči. Tomuto tlaku nedokáže John dlouho vzdorovat, a tak nenalézaje útěchu v dobrovolné samotě, nalézá klid v dobrovolné smrti.
Ocitáme se ve společnosti, jejíž represivní složky usměrňující její chod jsou zde na rozdíl od ostatních antiutopických románů (např. My, Kallocain, 1984) výrazně potlačeny, nebo jich zde není téměř ani zapotřebí. Ve společnosti, která si svoji funkčnost a pospolitost zajišťuje mechanickými pedagogy, kteří svým spícím žákům vštěpují společensky žádané modely chování stejně jako základní dogmata Civilizace – být šťastný a spokojený. Předem tak vylučuje jakékoli motivy, které by snad mohly vést k revoltě či vzdoru.
„Dáme vám už od prvního počátku pocit, že jste šťastní,“ ačkoli je toto štěstí výsledkem dlouhodobé, záměrné manipulace – teorie o utopiích dotažena do zhoubného konce.
POZNÁMKOVÝ APARÁT:
[1] HUXLEY, A. Konec civilizace aneb překrásný nový svět. Praha: Orfeus, 1993. ISBN 80-85522-27-6. S. 27. [2] Tamtéž, s. 41. [3] Tamtéž, s. 41. [4] Tamtéž, s. 97. [5] Tamtéž, s. 134. [6] Tamtéž, s. 67. [7] Tamtéž, s. 67. [8] Tamtéž, s. 71. [9] Tamtéž, s. 129. [10] Tamtéž, s. 95. [11] Tamtéž, s. 145.
Ukázka z knihy:
Divoch tu stál a přihlížel. „Ó ty nový a krásný světě, ó ty nový a krásný světe…“ Hudba slov v jeho mysli nabývala jiného ladění. Ta slova se mu vysmívala v jeho bídě a sklíčenosti, ohavně se na něj šklebila a cynicky se mu vysmívala. Ten ďábelský, zlomyslný smích jen zvětšoval nízkou špinavost a ošklivost noční můry, ošklivost a hnus. A náhle se ta slova stala polnicí volající do zbraně. „Ó ty nový a krásný světě!“ Byla to výzva, byl to rozkaz.„Nestrkejte se!“ křičel vztekle pomocný pokladník. A sklapl víko pokladny. „Zastavím přidělování, dokud se nebudete slušně chovat.“
Delty reptaly, ještě chvilku se strkaly a pak se utišily. Hrozba pomohla. Být oloupen o somu – strašné pomyšlení!
„To už je lepší,“ pravil mladík a znovu otevřel příručí pokladnu.
Linda byla otrokyně a Linda zemřela. Ostatní však by měli žít svobodně a svět by se měl stát zase krásným. Náprava, povinnost! Náhle bylo divochovi nad slunce jasné, co má dělat. Jako by se otevřely okenice, jako by záclona vylétla nahoru.
„Další,“ řekl pokladník.
Další ženské stvoření v khaki postoupilo kupředu.
„Dost!“ zvolal divoch silným a zvučným hlasem. „Stát!“
Protlačil se ke stolu. Zástup delt na něho v údivu zíral.
„Forde!“ sotva vydechl pomocný pokladník. „To je divoch!“ Celý se vyděsil.
„Vyslechněte mě, prosím vás,“ křičel divoch vážným tónem. „Poslyšte, co vám řeknu…“ Ještě nikdy nemluvil na veřejnosti a bylo mu velmi zatěžko vyjádřit, co chtěl říci. „Neberte to hnusné svinstvo. Je to jed, je to jed.“
„Poslyšte, pane Divochu,“ pravil pomocný pokladník a smířlivě se usmíval. „Byl byste tak laskav a nechal mě…“
„Jed, který otravuje duši i tělo.“
„Ovšem, ovšem, ale nechte mě dokončit rozdělování, ano? Buďte tak laskav.“ S obezřelou něžností, jako by hladil zvíře, o němž se všeobecně ví, že je nebezpečné, poklepal divochovi na rameno. „Jen mě nechte dále…“
„Nikdy,“ křičel divoch.
„Ale podívejte se, člověče…“
„Zahoďte ten hnusný jed.“
Slovo „zahodit“ proniklo ochrannými vrstvami nechápavosti do vědomí delt. Z davu se ozvalo zlostné reptání.
„Přišel jsem, bych vám přinesl svobodu,“ pravil divoch a obrátil se k blížencům. „Přicházím…“
Víc už pomocný pokladník neslyšel. Proklouzl z vestibulu a hledal jisté číslo v telefonním seznamu.
„Není ani ve svém bytě,“ shrnul Bernard, „ani u mne, ani u tebe. Není ani v Afroditeu, ani v ústředně, ani na vysoké škole. Kde jen může být?“
Helmholtz pokrčil rameny. Přišli z práce a předpokládali, že divoch na ně čeká na tom nebo na onom místě jejich obvyklých schůzek, ale nebylo po něm ani stopy. Bylo to mrzuté, protože měli v plánu zaletět si v Helmholtzově čtyřsedadlové sportovní helikoptéře do Biarritzu. Jestliže se brzo neobjeví, přijdou pozdě na večeři.
„Počkáme ještě pět minut,“ pravil Helmholtz. „Když se do té doby neobjeví, tak…“
Přerušilo ho zvonění telefonu. Zvedl sluchátko. „Haló? U telefonu.“ Dlouho poslouchal a pak zaklel. „U Fordova vozu! Hned jsem tam!“
„Kdo to byl?“ ptal se Bernard.
„Jeden známý z nemocnice v Park Lane. Divoch je tam. Zdá se, že zešílel. Rozhodně je to naléhavé. Půjdeš se mnou?“
Běželi spolu ke zdvižím.
„Což se vám líbí být otroky?“ volal divoch, když přišli do nemocnice. Byl v tváři celý zardělý a oči mu rozhořčením horečnatě svítily. „Chcete být stále nemluvňátka? Ano, nemluvňátka, vrnící a cintající,“ dodal a v zoufalství nad zvířecí tupostí těch, které přišel zachránit, je zahrnul přívalem urážek. Ale jeho nadávky se odrážely od tlustého krunýře stupidity, dívali se na něj s prázdným výrazem tupého a chmurného záští v očích. „Ano, jako podělané děti,“ křičel. Zármutek a lítost, soucit a povinnost, to vše teď bylo zapomenuto, strávila ho hluboká a silná nenávist k těm zrůdným podlidem. „Nechcete být svobodní, nechcete být skutečnými lidmi? Víte vy vůbec, co je svoboda a lidství?“ Vztek mu dodával výmluvnosti, slova se mu snadno vybavovala a jen se hrnula. „Nechcete?“ opakoval, ale nedostal žádnou odpověď. „Tak tedy dobře,“ pokračoval vztekle. „Já vás naučím. Osvobodím vás, ať chcete nebo nechcete.“ Otevřel prudce dokořán okno, které vedlo do vnitřního dvora nemocnice, a začal škatulky se somovými tabletkami vyhazovat plnými hrstmi ven.
Při pohledu na tuto svévolno svatokrádež dav v khaki na chvíli zmlkl a zkameněl údivem a hrůzou.
„Zbláznil se,“ šeptal Bernard s očima široce rozevřenýma. „Zabijí ho. Oni ho…“ Tu se z davu ozval hlasitý křik. Vlna se hrozivě pohnula a hnula se k divochovi. „Ford mu pomoz!“ pravil Bernard a odvrátil oči.
„Přičiň se, a Ford ti pomůže.“ A se smíchem, přímo s jásavým smíchem razil si Helmholtz Watson cestu davem.
„Svobodní, svobodní!“ řval divoch, jednou rukou házel somu na dvůr a druhou mlátil do nerozeznatelných tváří útočníků. „Svobodní!“ A náhle stál Helmholtz vedle něho – „Ten dobrák Helmholtz!“ – a dával také rány – „Být konečně lidmi!“ – a také vyhazoval jed plnýma rukama z okna, „Ano, lidmi! Lidmi!“, až už žádný jed nezbýval. Sebral příruční pokladnu a ukázal jim černou prázdnotu. „Jste svobodni!“
Delty zavyly a zaútočily s dvojnásobnou zuřivostí.
Bernard stál nerozhodně na okraji bitvy. „Je s nimi konec,“ řekl si, a pobídnut náhlým impulsem, běžel jim na pomoc. Potom si to rozmysli a zastavil se. Ale zastyděl se a opět popoběhl dopředu, znovu si to rozmyslil a v mukách ponižující nerozhodnosti se zastavil – pomyslil si, že když jim nepomůže, mhou přijít o život oni, a když jim pomůže, může přijít o život i on – ale tu (Ford budiž pochválen!) vpadli dovnitř policisté s vypouklýma očima a prasečími rypáky plynových masek.
Bernard jim vyrazil naproti. Mával rukama – to už byl čin, něco dělal. Několikrát vykřikl „Pomoc!“ a volal stále hlasitěji a hlasitěji, takže měl iluzi, že pomáhá. Pomoc! Pomoc! POMOC!“
Policisté ho odstrčili a pustili se do práce. Tři muži s rozprašovači na zádech chrlili do vzduchu hustá mračna somových výparů. Jiní dva pracovali s přenosným přijímačem syntetické hudby. Další čtyři, vyzbrojeni vodními pistolemi nabitými velmi účinnou omamnou látkou, se protlačovali davem a opakovanými dávkami metodicky sráželi nejzuřivější bojovníky.
„Rychle, rychle,“ křičel Bernard. „Zabijí je, pospěšte si. Oni je… Au!“ Jeden z policistů už měl dost jeho vřeštění a střelil po něm z vodní pistole. Bernard vteřinu nebo dvě nejistě vrávoral na nohou, které náhle jako by neměly ani kosti, ani šlachy, ani svaly, byly jako z rosolu a nakonec už ani ne z rosolu, jen z pouhé vody; pak se skácel bezvládně na podlahu.
Náhle z přijímače začal promlouvat Hlas. Hlas Rozumu, Hlas Shovívavosti. Ze zvukového pásku se odvíjel syntetický projev proti vzpourám číslo dvě (střední síly). Přímo z hlubin neexistujícího srdce pravil Hlas pateticky „Přátelé, přátelé!“ tónem tak jemné výčitky, že i oči strážníků za plynovými maskami zvlhly na okamžik slzami. „Co to má znamenat? Proč nejste šťastní a hodní jeden na druhého? Šťastní a hodní,“ opakoval Hlas, „v míru a pokoji.“ Hlas se chtěl, klesal v šepot a na okamžik odumřel. „Ö, jak si přeji, abyste byli šťastní,“ začal znovu s vemlouvavou vážností. „Jak si přeji, abyste byli dobří a…“
Za dvě minuty Hlas a výpary somy vykonaly své. Delty se v slzách líbaly a vzájemně laskaly – půl tuctu blíženců najednou v objetí. Dokonce i Helmholtz a divoch měli na krajíčku. Ze skladu přinesli čerstvou zásobu krabiček s pilulkami somy. Rychle začalo nové rozdělování a za zvuku dojatého a pohnutého Hlasu, za zvuku barytonového loučení se blíženci začali rozcházet a srdceryvně plakali. „Žijte blaze, moji nejdražší přátelé, a Ford vás opatruj! Žijte blaze, moji nejdražší…“
Když odešel poslední z delt, policista vypnul proud. Andělský Hlas zmlkl.
„Půjdete klidně se mnou,“ ptal se seržant, „nebo vás mám uspat?“ a ukázal výhružně na svou vodní pistoli.
„Ale půjdeme klidně,“ odpověděl divoch a otíral si kapesníkem tržné rány na rtu, poškrábaný krk a pokousanou levou ruku.
Helholtz, který si stále držel kapesník na krvácejícím nose, souhlasně přikývl.
I Bernard se probral; už zase vládl nohama a snažil se využít okamžiku, aby se pokud možno nenápadně vytratil ke dveřím.
„Hej, vy tam,“ zavolal seržant a policista v prasečí masce přispěchal a položil mladému muži ruku na rameno.
Bernard se otočil s výrazem rozhořčené nevinnosti. Zdrhnout? To by ho ani ve snu nenapadl. „Já vážně nevím, co po mně chcete,“ pravil seržantovi.
„Jste přece přítel zatčených, ne?“
„No…,“ pravil Bernard váhavě. Ne, to opravdu nemohl popřít. „A pro ne?“
„Tak pojďte,“ pravil seržant a vedl ho ke dveřím, kde už čekal policejní vůz.
Delty reptaly, ještě chvilku se strkaly a pak se utišily. Hrozba pomohla. Být oloupen o somu – strašné pomyšlení!
„To už je lepší,“ pravil mladík a znovu otevřel příručí pokladnu.
Linda byla otrokyně a Linda zemřela. Ostatní však by měli žít svobodně a svět by se měl stát zase krásným. Náprava, povinnost! Náhle bylo divochovi nad slunce jasné, co má dělat. Jako by se otevřely okenice, jako by záclona vylétla nahoru.
„Další,“ řekl pokladník.
Další ženské stvoření v khaki postoupilo kupředu.
„Dost!“ zvolal divoch silným a zvučným hlasem. „Stát!“
Protlačil se ke stolu. Zástup delt na něho v údivu zíral.
„Forde!“ sotva vydechl pomocný pokladník. „To je divoch!“ Celý se vyděsil.
„Vyslechněte mě, prosím vás,“ křičel divoch vážným tónem. „Poslyšte, co vám řeknu…“ Ještě nikdy nemluvil na veřejnosti a bylo mu velmi zatěžko vyjádřit, co chtěl říci. „Neberte to hnusné svinstvo. Je to jed, je to jed.“
„Poslyšte, pane Divochu,“ pravil pomocný pokladník a smířlivě se usmíval. „Byl byste tak laskav a nechal mě…“
„Jed, který otravuje duši i tělo.“
„Ovšem, ovšem, ale nechte mě dokončit rozdělování, ano? Buďte tak laskav.“ S obezřelou něžností, jako by hladil zvíře, o němž se všeobecně ví, že je nebezpečné, poklepal divochovi na rameno. „Jen mě nechte dále…“
„Nikdy,“ křičel divoch.
„Ale podívejte se, člověče…“
„Zahoďte ten hnusný jed.“
Slovo „zahodit“ proniklo ochrannými vrstvami nechápavosti do vědomí delt. Z davu se ozvalo zlostné reptání.
„Přišel jsem, bych vám přinesl svobodu,“ pravil divoch a obrátil se k blížencům. „Přicházím…“
Víc už pomocný pokladník neslyšel. Proklouzl z vestibulu a hledal jisté číslo v telefonním seznamu.
„Není ani ve svém bytě,“ shrnul Bernard, „ani u mne, ani u tebe. Není ani v Afroditeu, ani v ústředně, ani na vysoké škole. Kde jen může být?“
Helmholtz pokrčil rameny. Přišli z práce a předpokládali, že divoch na ně čeká na tom nebo na onom místě jejich obvyklých schůzek, ale nebylo po něm ani stopy. Bylo to mrzuté, protože měli v plánu zaletět si v Helmholtzově čtyřsedadlové sportovní helikoptéře do Biarritzu. Jestliže se brzo neobjeví, přijdou pozdě na večeři.
„Počkáme ještě pět minut,“ pravil Helmholtz. „Když se do té doby neobjeví, tak…“
Přerušilo ho zvonění telefonu. Zvedl sluchátko. „Haló? U telefonu.“ Dlouho poslouchal a pak zaklel. „U Fordova vozu! Hned jsem tam!“
„Kdo to byl?“ ptal se Bernard.
„Jeden známý z nemocnice v Park Lane. Divoch je tam. Zdá se, že zešílel. Rozhodně je to naléhavé. Půjdeš se mnou?“
Běželi spolu ke zdvižím.
„Což se vám líbí být otroky?“ volal divoch, když přišli do nemocnice. Byl v tváři celý zardělý a oči mu rozhořčením horečnatě svítily. „Chcete být stále nemluvňátka? Ano, nemluvňátka, vrnící a cintající,“ dodal a v zoufalství nad zvířecí tupostí těch, které přišel zachránit, je zahrnul přívalem urážek. Ale jeho nadávky se odrážely od tlustého krunýře stupidity, dívali se na něj s prázdným výrazem tupého a chmurného záští v očích. „Ano, jako podělané děti,“ křičel. Zármutek a lítost, soucit a povinnost, to vše teď bylo zapomenuto, strávila ho hluboká a silná nenávist k těm zrůdným podlidem. „Nechcete být svobodní, nechcete být skutečnými lidmi? Víte vy vůbec, co je svoboda a lidství?“ Vztek mu dodával výmluvnosti, slova se mu snadno vybavovala a jen se hrnula. „Nechcete?“ opakoval, ale nedostal žádnou odpověď. „Tak tedy dobře,“ pokračoval vztekle. „Já vás naučím. Osvobodím vás, ať chcete nebo nechcete.“ Otevřel prudce dokořán okno, které vedlo do vnitřního dvora nemocnice, a začal škatulky se somovými tabletkami vyhazovat plnými hrstmi ven.
Při pohledu na tuto svévolno svatokrádež dav v khaki na chvíli zmlkl a zkameněl údivem a hrůzou.
„Zbláznil se,“ šeptal Bernard s očima široce rozevřenýma. „Zabijí ho. Oni ho…“ Tu se z davu ozval hlasitý křik. Vlna se hrozivě pohnula a hnula se k divochovi. „Ford mu pomoz!“ pravil Bernard a odvrátil oči.
„Přičiň se, a Ford ti pomůže.“ A se smíchem, přímo s jásavým smíchem razil si Helmholtz Watson cestu davem.
„Svobodní, svobodní!“ řval divoch, jednou rukou házel somu na dvůr a druhou mlátil do nerozeznatelných tváří útočníků. „Svobodní!“ A náhle stál Helmholtz vedle něho – „Ten dobrák Helmholtz!“ – a dával také rány – „Být konečně lidmi!“ – a také vyhazoval jed plnýma rukama z okna, „Ano, lidmi! Lidmi!“, až už žádný jed nezbýval. Sebral příruční pokladnu a ukázal jim černou prázdnotu. „Jste svobodni!“
Delty zavyly a zaútočily s dvojnásobnou zuřivostí.
Bernard stál nerozhodně na okraji bitvy. „Je s nimi konec,“ řekl si, a pobídnut náhlým impulsem, běžel jim na pomoc. Potom si to rozmysli a zastavil se. Ale zastyděl se a opět popoběhl dopředu, znovu si to rozmyslil a v mukách ponižující nerozhodnosti se zastavil – pomyslil si, že když jim nepomůže, mhou přijít o život oni, a když jim pomůže, může přijít o život i on – ale tu (Ford budiž pochválen!) vpadli dovnitř policisté s vypouklýma očima a prasečími rypáky plynových masek.
Bernard jim vyrazil naproti. Mával rukama – to už byl čin, něco dělal. Několikrát vykřikl „Pomoc!“ a volal stále hlasitěji a hlasitěji, takže měl iluzi, že pomáhá. Pomoc! Pomoc! POMOC!“
Policisté ho odstrčili a pustili se do práce. Tři muži s rozprašovači na zádech chrlili do vzduchu hustá mračna somových výparů. Jiní dva pracovali s přenosným přijímačem syntetické hudby. Další čtyři, vyzbrojeni vodními pistolemi nabitými velmi účinnou omamnou látkou, se protlačovali davem a opakovanými dávkami metodicky sráželi nejzuřivější bojovníky.
„Rychle, rychle,“ křičel Bernard. „Zabijí je, pospěšte si. Oni je… Au!“ Jeden z policistů už měl dost jeho vřeštění a střelil po něm z vodní pistole. Bernard vteřinu nebo dvě nejistě vrávoral na nohou, které náhle jako by neměly ani kosti, ani šlachy, ani svaly, byly jako z rosolu a nakonec už ani ne z rosolu, jen z pouhé vody; pak se skácel bezvládně na podlahu.
Náhle z přijímače začal promlouvat Hlas. Hlas Rozumu, Hlas Shovívavosti. Ze zvukového pásku se odvíjel syntetický projev proti vzpourám číslo dvě (střední síly). Přímo z hlubin neexistujícího srdce pravil Hlas pateticky „Přátelé, přátelé!“ tónem tak jemné výčitky, že i oči strážníků za plynovými maskami zvlhly na okamžik slzami. „Co to má znamenat? Proč nejste šťastní a hodní jeden na druhého? Šťastní a hodní,“ opakoval Hlas, „v míru a pokoji.“ Hlas se chtěl, klesal v šepot a na okamžik odumřel. „Ö, jak si přeji, abyste byli šťastní,“ začal znovu s vemlouvavou vážností. „Jak si přeji, abyste byli dobří a…“
Za dvě minuty Hlas a výpary somy vykonaly své. Delty se v slzách líbaly a vzájemně laskaly – půl tuctu blíženců najednou v objetí. Dokonce i Helmholtz a divoch měli na krajíčku. Ze skladu přinesli čerstvou zásobu krabiček s pilulkami somy. Rychle začalo nové rozdělování a za zvuku dojatého a pohnutého Hlasu, za zvuku barytonového loučení se blíženci začali rozcházet a srdceryvně plakali. „Žijte blaze, moji nejdražší přátelé, a Ford vás opatruj! Žijte blaze, moji nejdražší…“
Když odešel poslední z delt, policista vypnul proud. Andělský Hlas zmlkl.
„Půjdete klidně se mnou,“ ptal se seržant, „nebo vás mám uspat?“ a ukázal výhružně na svou vodní pistoli.
„Ale půjdeme klidně,“ odpověděl divoch a otíral si kapesníkem tržné rány na rtu, poškrábaný krk a pokousanou levou ruku.
Helholtz, který si stále držel kapesník na krvácejícím nose, souhlasně přikývl.
I Bernard se probral; už zase vládl nohama a snažil se využít okamžiku, aby se pokud možno nenápadně vytratil ke dveřím.
„Hej, vy tam,“ zavolal seržant a policista v prasečí masce přispěchal a položil mladému muži ruku na rameno.
Bernard se otočil s výrazem rozhořčené nevinnosti. Zdrhnout? To by ho ani ve snu nenapadl. „Já vážně nevím, co po mně chcete,“ pravil seržantovi.
„Jste přece přítel zatčených, ne?“
„No…,“ pravil Bernard váhavě. Ne, to opravdu nemohl popřít. „A pro ne?“
„Tak pojďte,“ pravil seržant a vedl ho ke dveřím, kde už čekal policejní vůz.